Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
Na této stránce naleznete znění posvátných kánonů - čili pravidel. Je zde kompletní kanonická sbírka.
Kánony tvoří podstatnou součást posvátné Tradice Církve Kristovy.
V češtině byla kompletní kanonická sbírka vydána pod názvem: „Pravidla všeobecných a místních
sněmů i svatých Otců pravoslavné Církve" a z tohoto vydání vychází zde přístupná elektronická verze kánonů.
"Kánon" znamená "měřítko" "pravidlo". V církevním chápání se kánony rozumí pokyny a normy týkající se jak věroučných formulací tak i praxe církevní schválené sedmi všeobecnými sněmy a přijaté následně celou Církví. Součástí kanonické sbírky jsou i pravidla některých místních sněmů a svatých Otců, která též byla Církví akceptována jako závazná kanonická norma. Posvátné kánony - jakožto součást posvátné Tradice Církve - jsou závazné pro všechny místní pravoslavné církve po celém světě.
Kanonická pravidla jsou dogmatickými, liturgickými, praktickými a církevně právními předpisy zásadního významu. Pravidla obsahují normy pro zachování mravní čistoty duchovenstva i věřících, pro správu církevní, pro ustanovení a činnost duchovenstva atd. Uznávání a dodržování těchto závazných předpisů je předpokladem pro duchovní identitu a právní souvislost každé místní pravoslavné církve s Církví apoštolskou a svatootcovskou - tj. s obecnou (řecky: katholickou) Církví pravoslavnou.
(Odtud získaný soubor je v aktualizované verzi, s opravovanými překladatelskými chybami či překlepy a s rozšířeným poznámkovým aparátem.)
Zde, na serveru „www.orthodoxia.cz“ je pro nahlédnutí do kanonické sbírky k dispozici technicky starší verze (omluvte překlepy apod.).
Pro velký rozsah jsme Knihu Pravidel rozdělili do pěti souborů:
Pravidla svatých Otců sedmi všeobecných sněmů (165 Kb)
Pravidla místních sněmů (230 Kb)
Pravidla svatých Otců (280 Kb)
Podrobný obsah všech souborů Knihy Pravidel je přímo na této stránce.
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu božím, že byla doba kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného.
I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného1 s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce.
A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce.
I v Ducha Svatého, Pána, oživujícího2, jenž z Otce vychází a s Otcem i Synem spoluctěn a spoluoslavován jest a mluvil skrze proroky.
I v jednu svatou, obecnou3 a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího. Amen.
Následujíce božské otce učíme se všichni jednomyslně vyznávati jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého podle božství a dokonalého podle člověčenství, pravého Boha a pravého člověka, téhož duše i těla; jedné bytosti s Otcem podle božství a jedné bytosti také s námi podle člověčenství; ve všem nám podobného kromě hříchu; narozeného před věky od Otce podle božství, v poslední však dny téhož narozeného pro nás a pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle člověčenství; jednoho a téhož Krista Syna, Pána, jednorozeného, kterého poznáváme ve dvou přirozenostech nesplývajících, neměnných, nerozlučných, neboť spojením nikterak nebyl rozdíl obou přirozeností odstraněn, ale naopak se uchovává vlastnost každé přirozenosti, spojující se do jedné osoby a jedné hypostase, který se neštěpí ani nerozděluje na dvě osobnosti, nýbrž je jeden a týž Syn a jednorozený Bůh Slovo, Pán Ježíš Kristus, jak dávno proroci o něm a jak sám Pán Ježíš Kristus nás učil, jakož nám též předal symbol otců našich.
Stejně hlásáme podle učení svatých otců našich, že jsou dvě přirozené vůle čili chtění v něm a dvě přirozené činnosti, které jsou nerozlučné, neměnné, nerozdílné a nesplývající. Tato dvě přirozená chtění si neodporují, jak to tvrdí bezbožní kacíři, ale jeho lidské chtění jest shodné a neodporuje, avšak naopak podrobuje se jeho božskému a všemohoucímu chtění.
Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých otců a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jenž přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatého evangelia a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svěc, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich, čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.