Skok na seznam „za dveřmi"
Skok na Homepage
V listu ke mně, věrný a přeosvícený synu můj, tázal jsi se, v kterou hodinu nutno ukončiti půst před dnem Paschy? Totiž někteří bratří tvrdí, jak sděluješ, že je to nutno učiniti při kuropění, druzí však, že z večera. Bratří nacházející se v Římě, jak praví, čekají kohouta; a o zdejších jsi pravil, že dříve končí půst. Žádáš o stanovení přesného času a zcela určité hodiny, avšak toto není jednak snadné, jednak bez nebezpečí. Všichni totiž souhlasí, že po době vzkříšení Pána našeho přísluší započíti se svátkováním a veselím, ale před ní nutno postěním pokořovati duše. Avšak v svém poselství ke mně ukázal jsi zcela zdravě a s pochopením božských evangelií, že v nich není nic určitého o hodině vzkříšení. Neboť evangelisté rozličně vylíčili, že ke hrobu přicházeli v různou dobu, a řekli, že všichni nalezli Pána už vzkříšeného. "Na skonání pak soboty, jak pravil Matouš; 2 "ráno, když ještě tma bylo", jak píše Jan; 3 "velmi ráno", jak Lukáš; 4 "velmi ráno, an již slunce vzešlo", jak říká Marek. 5 Žádný však jasně nepraví, kdy vstal z mrtvých. Je nepochybným to, že na skonání soboty, když svítal den, první po sobotě ti, kdož přišli na hrob, už nenašli Pána ležícího v něm. Nedomnívejme se, že evangelisté si navzájem odporují nebo nesouhlasí. Avšak i kdyby se zdálo, že se jaksi liší v otázce, všichni souhlasí, že v té noci vstalo světlo světa Pán náš; rozličně hovoří o hodině. Snažme se rozumně a věrně uvésti v soulad řečené. Výrok Matoušův zní takto: "Na skonání pak soboty, když již svítalo na první den toho téhodne, přišla Maria Magdalena, a druhá Maria, aby pohleděly na hrob. A aj země třesení stalo se veliké. Nebo anděl Páně sestoupil s nebe a přistoupiv, odvalil kámen ode dveří, a posadil se na něm. A byl obličej jeho jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh. A pro strach jeho zděsili se strážní, a učiněni jsou jako mrtví. I odpověděv anděl, řekl ženám: "Nebojte se vy, neboť vím, že Ježíše ukřižovaného hledáte. Neníť ho tuto; nebo vstalť jest jakož předpověděl." 6 Někteří se domnívají, že výrok "pozdě" (pozn. překl.: v církevněslov. textu; v kralickém "na skonání") dle obecného užití znamená večer soboty, avšak ti, kdož rozvážněji chápou, praví, že nikoli večer, nýbrž hlubokou noc, neboť "pozdě" znamená průtah a dlouhou dobu. A k označení, že hovoří o noci, a nikoliv o večeru, dodal: "Když již svítalo na první den toho téhodne". I přišly ještě nesouce vonné věci, jak řekli druzí evangelisté, nýbrž aby viděly hrob a zažily vzniklé zemětřesení a anděla sedícího na kameni a uslyšely od něho; "Neníť ho tuto; nebo vstalť jest". Podobně Jan praví; "Prvního pak dne po sobotě Maria Magdalena šla ráno k hrobu, když ještě tma bylo. I uzřela kámen odvalený od hrobu." 7 Tudíž podle tohoto evangelisty vyšla ke hrobu, když ještě byla tma. Lukáš pak praví; "Ale v sobotu odpočinuly, podle přikázání. Prvního pak dne po sobotě velmi ráno šly k hrobu nesouce vonné masti, kteréž byly připravily, a některé jiné s nimi. I nalezly kámen odvalený od hrobu." 8 Hluboké jitro může znamenati počínající světlo jitřní zoře prvního dne týdne. Neboť již zcela minula sobota a celá noc po ní a začal další den, když přišly ty, které nesly vonné věci a myrrhu. Odtud vyplývá, že Pán vstal dávno předtím. S tím souhlasí i Marek pravě: "Nakoupily vonných věcí, aby přijdouce pomazaly Ježíše. Protože velmi ráno v první den po sobotě přišly k hrobu, an již slunce vzešlo." 9 I tento řekl: velmi ráno, což má týž význam jako výraz hluboké jitro a dodal: an již slunce vzešlo. Jasné je, že jejich odchod a cesta se začaly v hlubokém jitře a velmi ráno. Na cestě a při zdržení u hrobu ztrávily dobu do východu slunce. A tehdy mládenec v bílém rouše jim pravil: "Vstalť jest, neníť ho tuto". 10 Pokládáme, že tomu tak bylo, a odpovídáme těm, kteří žádají o přesné dovolení, v kterou hodinu nebo půlhodinu či čtvrthodinu sluší započíti veselí ze vzkříšení Pána našeho z mrtvých. Neschvalujeme počínání těch, kteří přílišně spěchají a přestávají postit před půlnocí, třebas jen krátce před ní, neboť jsou malomyslní a nezdrženliví, zkracujíce lhůtu, nemnoho před ukončením. Pravíť moudrý muž, není bezvýznamným v životě ani to, když schází nemnoho. Jako statečné a pilné schvalujeme úmysl těch, kdož chtějí býti posledními v ukončení postu, setrvávajíce v něm do nejdelší lhůty a snášejíce jej do čtvrté stráže, kdy Spasitel náš chodě po moři se zjevil plavícím se. Neodsuzujeme mnoho ani ty, kteří ze své zvláštní pohnutky nebo dle své možnosti v ten či onen čas přestávají postiti. Neboť všichni stejně a jednotně netráví ani šest dní postních, nýbrž jedni jsou bez potravy během všech, druzí dva, jiní tři, jiní čtyři, někteří však ani jeden den. Těm, kdož zcela bez potravy strávili všechny dny a potom se unavili a takřka všechny síly ztratili, se povoluje dříve pojísti. Jestliže však někteří nejen, že netrávili dny bez potravy a nepostili se, nebo dokonce žili v rozkoších v předchozích čtyřech dnech a přišedše k posledním dvěma dnům, tyto dva pouze pátek a sobotu strávili bez potravy a domnívají se, že činí něco velikého a zářného, budou-li postiti do zoře, nemyslím, že by tací vykonali dílo, rovné těm, kdož se postili větší počet dní. Toto podle mého chápání jsem napsal, dávaje radu.
O ženách, nacházejících se v očistění, zdali je jim povoleno v takovém stavu vcházeti do domu Božího, považuji za zbytečné se i tázati. Neboť nemyslím, že by ony, jsou-li věrné a zbožné, jsouce v takovém stavu, se odvážily buď přistoupiti k svatému stolu nebo se dotknouti Těla a Krve Kristovy. Totiž i žena, která měla po dvanácte let krvotok, dotkla se pro očistění nikoliv Jeho, nýbrž jen podolku roucha. Není zakázáno modliti se, ať je někdo v jakémkoli stavu a jakékoliv situaci, vzývati Pána a prositi pomoci. Avšak přistupovati k tomu, co je svaté svatých, budiž zakázáno tomu, kdo není úplně čist duší a tělem.
Pravidlo 3. .
Ti, kdož vstoupí v manželství, jsou povinni sami sobě býti dostačujícími soudci. Neboť oni slyšeli Pavla, jenž napsal, že náleží zdržovati se druh od druha ze společného svolení na čas, aby se uprázdnili k modlitbě a potom se zase spolu sešli. (1.Kor. 7,5).
Ti, jimž se stal nevědomě noční výron, rovněž ať následují své svědomí a ať se sami zkoušejí, upadli-li proto v pochybnost či nikoliv, podobně jak praví apoštol o pokrmu: "Kdo pak rozpakuje se, kdyby jedl, potupen jest." 13 I v tomto případě, každý, kdož přistupuje k Bohu nechť má dobré svědomí a odvahu podle svého úmyslu.
Tyto otázky jsi nám, milovaný, předložil, neboť nás ctíš (ježto nepochybně nejsi neznalý), nakloňuje si nás, abychom byli s Tebou jednomyslní a jednoho názoru, což také jsme. Já však ne jako učitel, nýbrž tak jak náleží rozmlouvati druhu s druhem, se vší prostotou předkládám svůj názor. Uvaž o něm, rozvážný synu můj, a napiš mi, bude-li se Ti co zdáti správnějším a lepším anebo budeš-li souhlasiti, že tomu tak je. Přeji Ti, milý synu můj, abys byl zdráv a v pokoji sloužil Pánu.
Jelikož se již přibližuje čtvrtá Pascha po pronásledování, je dostačující lhůta odloučení pro ty, kteří byli udáni, uvězněni, vytrpěli krutá muka a nesnesitelné rány a mnohé jiné těžké trápení, jež nakonec zradila nemohoucnost těla. Třebas oni na počátku nebyli přijati do církve z důvodu svého těžkého odpadnutí, jestliže však žili v nábožné horlivosti a dlouho se bránili pádu (ježto spáchali přečin nikoliv dobrovolně, nýbrž protože je zradila slabost těla, takže i rány Ježíšovy ukazují na svých tělech a někteří přebývají v pláči již třetí rok), budiž jim k této epitimii přidáno ještě čtyřicet dní po připomenutí, kdy přistoupili k církvi. Takový počet dní Pán a Spasitel náš Ježíš Kristus se po křtu postil, a byl pak pokoušen od ďábla. Takový počet dní též oni zejména ať úsilovně duchovně žijí a vroucněji se postí a přitom ať bdí na modlitbách, neustále rozmýšlejíce o tom, co pravil Pán pokušiteli, který žádal, aby se mu poklonil: "Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš." (Mt. 4,v.1O).
Pravidlo 2. .
Těm, kteří po zatčení a vytrpení nesnází a zápachu v žaláři, jako v obležení, v důsledku čehož bez boje s mučením se učinili zajatci jsouce zkoušeni krajním nedostatkem sil a jakousi slepotou, stačí přidati rok k předcházejícímu času, nakolik se i oni úplně odevzdali utrpení pro jméno Kristovo, byť se jim dostávalo v žaláři velké útěchy od bratří. Za toto nechť oni vrátí s mnohými úroky, přejíce si osvoboditi se z nejkrutějšího zajetí ďábelského, zvláště si připomínajíce toho, jenž pravil: "Duch Páně nade mnou, protože pomazal mne, kázati evangeliem chudých poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvěstovati láto Páně vzácné." (Lk. 4, 18-19. sv. Iz. 61, 1-2).
Pravidlo 3. .
Na ty však, kteří nikterak netrpěli a neukázali ovoce víry, nýbrž dobrovolně se uchýlili na stranu zloby, kam je odevzdala jejich malomyslnost a strach, ale nyní přicházejí k pokání, nutno vhodně aplikovati podobenství, o neplodném fíku, jak praví Pán: "Člověk jeden měl strom fíkový štípený na vinici své. I přišel, hledaje ovoce na něm, ale nenalezl. I řekl vinaři: Aj, po tři léta přicházím, hledaje ovoce na tom fíku, ale nenalézám. Vytniž jej. Proč i tu zemi darmo kazí? On pak odpověděv, řekl jemu: Pane, ponechejž ho i tohoto léta, ažť jej okopám a ohnojím, zdali by nesl ovoce. Pakliť neponese, potom vytneš jej." 15 Majíce toto podobenství před očima a ukázavše ovoce hodné pokání během takové doby, to jest čtyř let, obdrží tím větší prospěch.
Pravidlo 4. .
A těm, kteří si zcela zoufali a nečiní pokání a obdrželi nezměnitelnou kůži Habešana a pestrost rysa, budiž vysloven soud o druhém fíku: "Nikdy více neroď se z tebe ovoce na věky", 16 takže ihned uschl. Splňuje se na nich i to, co pravil Kazatel: "Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti." 17 Neboť to, co je rozvrácené nelze okrášliti, jestliže dříve nebude napraveno, a nedostatky nelze sečísti, nebudou-li napřed doplněny. Pročež posléze se s nimi stane to, co praví Izaiáš: "Uzří těla mrtvá lidí těch, kteříž se mi zpronevěřili; nebo červ jejich neumře, a oheň jejich neuhasne. I budouť v ošklivosti všelikému tělu." 18 Předpověděl ještě i toto; "Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže. Nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní." 19
Pravidlo 5. .
Někteří se přetvařovali podobně jako David, který se činil bláznem, aby se spasil před smrtí, třebas bláznem nebyl. Tito nenapsali přímo odřeknutí od víry, avšak ve velmi svízelných okolnostech vysmívali se chytráctví nepřátel, podobně jako se chytré a rozumné děti smějí dětem nerozumným; buď prošli kolem modlářských oltářů nebo dali rukopis či místo sebe postavili pohany. Třebas některým z těchto, jak jsem slyšel, projevili shovívavost, někteří z vyznavačů, poněvadž a velkým úsilím unikali zapalování ohně svýma rukama a okuřování nečistým démonům, a ono nezpozorovavše spáchali z nerozumu, přesto buďž jim stanoveno šest měsíců k obrácení k Bohu v pokání. Neboť takto i tito získají více prospěchu rozmýšlejíce o výroku prorockém: "Dítě, narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho "Předivný, Rádce.", 20 jež kázalo před tváří jeho příchodu pokání na odpuštění hříchu, bylo počato rovněž, aby kázalo pokání. Slyšímeť oba kázati předně nejen o pokání, nýbrž i o království nebeském, jež je, jak jsme poučeni, uvnitř nás, 21 jelikož je blízko slovo, jemuž věříme, v ústech našich a v srdcích našich. Přijavše napomenutí o tomto království i oni se naučí vyznávati ústy svými, že Pán jest Ježíš Kristus, věříce v srdci svém, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Neboť slyšíme, že se srdcem věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání se děje k spasení. 22
Pravidlo 6. .
Někteří postavili místo sebe služebníky křesťany, služebníci pak jako podřízení a jakýmsi způsobem zavřeni u svých pánů pod jejich výhrůžkou a ze strachu před nimi přivedeni k obětování modlám padli. Tací služebníci nechť během roku ukáží skutky pokání, poučujíce se stále, že mají jako služebníci Kristovi činiti vůli Boží a báti se Ho, zvláště slyšíce, "že, což by koli jeden každý učinil dobrého, za to odplatu vzíti má ode Pána, buďto služebník, buďto svobodný." (Ef. 6,8).
Pravidlo 7. .
Svobodní ať jsou zkoušeni v pokání během třech let jednak proto, že se přetvařovali, jednak proto, že přinutili spoluslužebníky své přinésti oběť modlám. Tím totiž neuposlechli slov apoštola, který vyžaduje, aby páni tak se měli k služebníkům svým, odpouštějíce pohrůžky, vědouce, že i my máme Pána svého v nebesích, a přijímání osob není u něho. 23 Jestliže všichni máme jednoho Pána nestranného, neboť všecko a ve všech Kristus, v cizozemcích i v Skýtech, ve služebnicích i svobodných, 24 ti, kdož chtějí spasiti svou duši, nechť uváží, co způsobili tím, že přivedli k modloslužebnictví spoluslužebníky své, kteří by se byli mohli toho vyvarovati, kdyby s nimi nakládali spravedlivě a slušně, jak praví apoštol. 25
Pravidlo 8. .
Ty, kteří byli zrozeni a padli, avšak sami se rozhodli statečně vyznati sebe křesťany, byli vrženi do žaláře a mučeni, jest spravedlivé posilovati v radosti srdce a míti s nimi obecenství ve všem, jak v modlitbách, tak i v přijímání Těla a Krve Kristovy, jakož i v útěše slova, aby se pevněji duchovně cvičili a učiněni tyli hodnými vyššího povolání. Byloť řečeno: "Sedmkrát padá spravedlivý, však zase povstává." 26 Jestliže by i všichni padlí totéž činili, zjevili by tím dokonalé a vroucí pokání.
Pravidlo 9. .
Je nutno míti obecenství i s těmi, kteří jakoby ze spánku vyskočivše k duchovnímu boji, kdy se tento ještě neukázal, nýbrž se dála pouze příprava k jejich získání, sami sobě způsobili pokušení, podobné bouři na moři a velkému vlnobití, zvláště vůči bratřím silněji rozpálili úhel hříšníků. Neboť tací k tomu přistupují ve jménu Krista, třebas ani slov nechápou, jimiž On přikazuje modliti se, abychom nevešli v pokušení, 27 a opět v modlitbě říkali k Otci: "a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." 28 Možná, že oni sami nevědí, že Hospodář a Učitel náš často se stranil těch, kteří Mu chtěli úklady činiti, a že pro ně někdy ani nechodil veřejně, a když se přiblížil čas jeho utrpení, sám sebe nezradil, ale vyčkal až přišli na něho se zbraněmi a kyji, a tehdy jim pravil: "Jako na lotra vyšli jste s meči a kyjmi, abyste mne jali?" 29 Oni ho, praví evangelista, odevzdali Pilátu. Podobně jako on trpěli i ti, kteří šli k jeho cíli, pamatujíce na jeho božská slova, jimiž on posiluje nás, mluví o pronásledování "Vystříhejte se pak lidí; neboť vás vydávati budou do sněmů a v shromážděních svých budou vás bičovati. Ano i před vladaře i před krále vedeni budete pro mne," 30 sami sebe však nepovedete. Neboť On chce, abychom i přecházeli z místa na místo pronásledováni pro jeho jméno, jakož i opět slyšíme Ho an říká: "Když se pak vám budou protiviti v tom městě, utecte do jiného, 31 jelikož On nechce, abychom sami přistupovali k zbrojnošům a kopiníkům ďábla, abychom pro ně sebe neučinili viníky mnohé smrti, jakoby nutíce je k velké krutosti a k páchání skutků smrt působících, avšak abychom očekávali a dávali pozor, bděli a modlili se, abychom nevešli v pokušení. Tak Štěpán, který v Jeho stopách první podstoupil mučení, byl zajat od hříšníků v Jerusalémě, přiveden do shromáždění a kamenován pro jméno Pána Ježíše Krista, byl oslaven, modle se a pravě: "Pane, nepokládej jim toho za hřích." 32 Tak byl vzat Jakub od Herodesa, a jako druhý mečem sťat. Tak vyvolený z apoštolů Petr mnohokráte byl jímán, uvržen do žaláře, vysmíván a nakonec v Římě na kříž přibit. A chválený Pavel potom, když byl mnohokráte zajat, trpěl až do smrti, mnoho se namáhaje a uváděl mnohá pronásledování a protivenství, v témž městě mečem sťat. A on chlubě se utrpením, uzavírá tím, že v Damašku byl v noci v koši spuštěn přes zeď i ušel rukou toho, kdo ho chtěl zajati. 33 Neboť jejich první věcí bylo kázati a učiti slovo Boží, upevňujíce tím bratří, aby přebývali u víře, a říkali i to, že "musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího," 34 ježto nehledali svého prospěchu, ale mnohých, aby byli spaseni. A bylo by lze mnoho říci o tomto pro takové lidi, aby bylo postupováno s uvážením, avšak jak praví apoštol, "nepostačíť mi zajisté čas k vypravování". 35
Pravidlo 10. .
Pročež není spravedlivé, aby ti z kleru, kteří dobrovolně vyšli k dílu, padli a obnovili dílo, zůstávali potom v duchovenské službě, neboť opustili stádce Páně, potupili sami sebe, čehož žádný s apoštolů nečinil. Neboť blažený apoštol Pavel, který prodělal mnohá protivenství a ukázal mnohá vítězství v namáhání, třebas i věděl, že je lépe zemříti a býti s Kristem, přesto dodává a praví: "ale pozůstati v těle potřebněji jest pro vás." 36 Neboť hledě ne na svůj užitek, nýbrž na prospěch mnohých, aby byli spaseni, uznával, že je více zapotřebí býti s bratřími a pečovati o ně než osobní uspokojení. On přikazuje, aby ten, kdo učí byl v učení a byl příkladem věřícím. Pročež ti, kdož padli a obnovili v žaláři dílo a žádají právo ke konání bohoslužeb, jednají zcela nerozumně. Totiž, jak mohou žádati to, co opustili, když mohli býti užitečni bratřím v takové době? Dokud neklopýtli měli odpuštění ve svém neuváženém činu, avšak když padli, tehdy již nemohou konati posvátné služby, ježto se zachovali nepřístojně a sami sebe zhanobili. Tudíž nechť odloží marnivost a pečují pokorně o to, jak ukončí svou lhůtu. Stačíť jim obecenství, zachovávané pečlivě a přesně pro dvě příčiny: jednak aby se neukazovali zarmoucenými a proto nehledali s horlivostí povolení, jednak, aby někteří padlí neměli důvodu padnouti na duchu následkem hrozícího trestu. Tací více než všichni budou míti hanbu a ostudu podle vzoru onoho člověka, který položil základ a nemohl dokonati, neboť počnou, jak řečeno, všichni kolemjdoucí se mu posmívati a říkati: "Tento člověk počal stavěti a nemohl dokonati." 37
Pravidlo 11. .
Někteří z počátku sami sebe podvrhli krutému pronásledování. Stojíce v okolí soudu a hledíce na svaté mučedníky, spěchající k poctě vyššího povolání nutkáni dobrou horlivostí odevzdali se k tomu s velikou odvahou zvláště, když viděli, že mnozí byli zlákáni a odpadli od víry. Pro tyto planuli uvnitř a voláni vnitřním hlasem k odporu vůči jásajícímu nepříteli pospíchali k tomu, aby se nezdál sám před sebou moudrým, ježto se domníval, že vítězil lstivostí, ač sám tehdy nepozoroval, že byl poražen těmi, kdož zmužile trpěli strouhání a bití, ostrost meče a pálení ohně a topení ve vodě. Když někteří z těchto, kdož buď trpěli ve vězení a byli přemoženi hladem a žízní nebo mimo žalář na soudě mučeni strouháním a bitím a posléze přemoženi nemohoucností těla, prosí o přinášení modliteb a proseb, je spravedlivé s nimi souhlasiti. Neboť míti soucit a lítost s plačícími a sténajícími nad těmi, kdož byli zmoženi v hrdinském odporu značnou mocí lstivého ďábla nebo nad rodiči či bratřími nebo dětmi, neškodí nikomu. Jelikož víme, že podle víry druhých získali někteří milost Boží na odpuštění hříchů a zdraví těla i vzkříšení mrtvých. A tak vzpomínajíce na jejich námahu a trampoty, jež na sebe vzali dříve pro jméno Kristovo, a nejen to, nýbrž i to, že se káli a počin, jímž sebe zradili oplakávají ve vyčerpávání a umrtvování těla a že se vzdálili světa a mají dobré svědectví o svém žití, společně s nimi se modleme a prosme o jejich očistu a o jiné vhodné blaho skrze Toho, který se stal naším přímluvcem u Otce a získává milosrdenství pro naše hříchy. Byloť řečeno: "Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A onť jest oběť slitování za hříchy naše." (1. Jan 2,1-2).
Pravidlo 12. .
Těm, kteří dali stříbro, aby zcela nebyli zneklidňováni žádnou zlobou, nechť se toto neklade za vinu. Neboť oni utrpěli škodu a ztrátu peněz, aby neuškodili nebo nezahubili svou duši, což jiní ze zištnosti neučinili, byť Pán i Pravil; "Co jest platno člověku by všechen svět získal, své pak duši uškodil." 38 nebo zahubil? Také: "Nemůžete Bohu sloužiti a mamoně." 39 Neboť se přece pronásledovateli hlásili jako služebníci Boží, kteří nenávidějí a odmítají stříbro a opovrhují jím, čímž splnili napsané: "Výplata života člověku jest bohatstvím jeho." 40 I ve Skutcích apoštolských čteme, že v Soluni ti, kdož byli vlečeni za Pavla a Sílu k starším města, byli propuštěni za značnou peněžitou záruku. Ale přijavše dosti učinění od Jázona a jiných, propustili je. Bratří pak hned v noci vyslali i Pavla i Sílu do Berie." 41
Pravidlo 13. .
Pročež nechť nejsou obviňováni ti, kteří vše opustili pro spasení duše a vzdálili se, že za ně byli vzati druzí. Neboť i v Efesu byli vzati na náměstí místo Pavla Gaius a Aristarch, spolucestující Pavlovi, a když Pavel chtěl jíti k lidu, ježto bouře se stala pro něho, neboť přiměl a obrátil množství lidu ke zbožnosti, tehdy, jak řečeno, nedopustili to učedlníci. "Ano i někteří z předních mužů Azianských, kteříž jemu přáli, poslavše k němu, prosili, aby se nedával do toho hluku." 42 Jsou-li někteří úporní a přou se s těmi, kdož upřímně chápou toho, který pravil: "Zachovávejž život svůj, neohlédej se zpět." 43 tito nechť si připomenou Petra, vyvoleného mezi apoštoly, jak byl už uvržen do žaláře a odevzdán ke hlídání čtyřem čtveřicím žoldnéřů a jak unikl v noci z vražedné ruky Herodovy a spasil se ze všeho očekávání lidu židovského na příkaz anděla Páně. "A když byl den - praví se - stal se rozbroj nemalý mezi žoldnéři o to, co se stalo při Petrovi. Herodes pak ptaje se na něj, a nenalezna, vytazovav se na strážných, kázal je pryč vésti", avšak za to nelze obviňovati Petra. Mohli totiž, když viděli to, co se stalo, utéci, tak jako všechny dítky betlemské a v okolí, kdyby jejich rodiče věděli, co se stane. Avšak ony byly zahubeny vražedníkem Herodem místo jím hledaného k zabití jediného Děťátka, které rovněž z příkazu anděla Páně uprchlo, již započavši rychle jímati a náhle získávati souhlasně s jménem, jež obdrželo jak napsáno; "Dej mu jméno." K rychlé kořisti pospíchá loupežník. Nebo prvé než bude uměti dítě to volati Otče můj, matko má, odejme zboží Damašské, a loupeže Samařské lid krále Assyrského." 44 Proto mudrci jako již zajatí a ukořistění pokorně a uctivě se klanějí Pacholeti, otevírajíce pokladnice své a přinášejíce mu nejlepší a nejvhodnější dary, zlato, kadidlo a myrrhu jako králi a Bohu i člověku. Proto se nechtěli vrátiti ke králi assyrskému, jsouce podporováni Prozřetelností. Evangelium praví: "A od Boha napomenuti jsouce ve snách, aby se nenavraceli k Herodesovi, jinou cestou navrátili se do krajiny své. Proto krvežíznivý Herodes uzřev, že by oklamán byl od mudrců, rozhněval se náramně, a poslav, zmordoval všechny dítky, kteréž byly v Betlemě i ve všech končinách jeho, od dvouletých a níže, podle času, na který se byl pilně vyptal od mudrců." 45 Snažil se spolu s nimi zabíti i jiné dítko, narozené před Ním, a nenalezna, zabil otce jeho Zachariáše, mezi chrámem a oltářem, zatím co dítě prchlo s matkou Alžbětou. Avšak za to jim nikdo nečiní výtku. 46
Poznámka: Jméno krále Assyrskébo sv. Petr bere z jím uvedeného proroctví Izaiášova a užívá je o Herodovi jako nepříteli božského dítěte Krista, ale od tohoto poraženém.
Pravidlo 14. .
Jestliže pak někteří vytrpěli mnohá násilí a tíseň, i železo do úst přijali a pouta a setrvali nepohnuti z lásky k víře a zmužile snesli pálení svých rukou přibližovaných proti vůli k nečisté oběti, jak mi nejblahoslavenější mučedníci a také jiní spoluslužebníci napsali ze žaláře o těch, kdož jsou v Libyji, tací zvláště, když i ostatní bratři jim dosvědčí, mohou zůstati v kněžském sloužení a nechť jsou v počtu vyznavačů podobně jako též zmrtvělí z mnohého mučení, kteří nemohli již ani slovo ani hlas vydati nebo se vzepříti proti těm, kteří marné násilí páchali. Neboť oni nesouhlasili s jejich mrzkostí, jak jsem opět slyšel od spoluslužebníků. Budiž přičten k vyznavačům též každý, kdo žije podle příkladu Timotheova a řídí se slovem: "Následuj spravedlnosti, pobožnosti, víry, lásky, trpělivosti, tichosti. Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni věčného života, k němuž i povolán jsi, a vyznals dobré vyznání před mnohými svědky." (1.Tim. 6,11-12)
Pravidlo 15. .
Téhož, z kázání na Paschu. - Nechť nám nikdo nečiní výtek za zachovávání středy a pátku, v kteréžto dny je nám požehnaně přikázáno se postiti podle podání. Ve středu z příčiny učiněné rady židů na zajetí Pána a v pátek proto, že za nás trpěl. Den nedělní trávíme jako den radosti, pro Vzkříšeného v něj. V tento den neskláníme ani kolenou.
Pravidlo 1. .
Netíží nás pokrm, svatý papeži, 47 třebas zajatci i jedli to, co jim předkládali ti, kdo je zajali, zvláště když všichni svorně vyprávějí, že barbaři, kteří učinili vpád do našich zemí nepřinášeli oběti modlám. Apoštol pak praví: "Pokrmové břichu a břicho pokrmům; Bůh pak i břicho i pokrmy zkazí." 48 A Spasitel, kterýž očišťuje každý pokrm, řekl: "Ne to, což vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale což z úst vychází." 49
Pravidlo 2. .
Není těžkým ani to, že zajaté ženy byly znásilněny od barbarů, kteří zhanobili jejich těla. Avšak jestliže už dříve byl život některé s nich pohoršlivý, neboť chodila za očima smilníků dle slov Písma, je zřejmé, že lze podezírati její sklon k smilstvu, i v době zajetí, takové nesmějí překotně připouštěti do obecenství na modlitbách. Jestliže však některá, která ještě v naprosté čistotě žila projevila dřívější život čistým a mimo jakékoliv podezření, nyní byla zhanobena násilně a z přinucení, pro tento případ máme v páté knize Mojžíšově příklad panny, kterou nalezl člověk na poli a násilně s ní obcoval. Zákon dí: "Děvečce pak nic neučiníš. Nedopustila se hříchu hodného smrti, nebo jakož povstává někdo proti bližnímu svému a morduje život jeho, tak i při této věci. Křičela děvečka a žádný tu nebyl, kdo by ji vysvobodil." 50 Takové jsou i tyto případy.
Pravidlo 3. .
Avšak těžkou věcí je lakota a není možné v jednom listě uvésti božská písma, v nichž nejen loupež, nýbrž vůbec lakota a braní cizího pro hnusný zisk se nazývá odvratným a hrozným skutkem a každý takto provinilý podléhá odloučení z církve Boží. A to, že v době vpádu barbarů za takové tísně a tolikého nářku se někteří odvážili považovati tento čas, hrozící všem záhubou, za příležitost ke kořisti, je vlastní lidem nečestným a Boha nenávidějícím, kteří došli ke krajní míře hnusnosti. Proto se uznává za spravedlivé, aby všichni tací byli odloučeni od církve, aby nějak nepřišel hněv na všechen lid a prvně na samy představené, kteří by to nevyšetřovali. Neboť se obávám, jak dí Písmo, aby bezbožný společně se sebou nezahladil spravedlivého. 51 Pravíť Písmo: "Smilstvo a lakomství, pro něž přichází hněv Boží na syny nepoddané. Nebývejtež tedy účastníci jejich. Byli jste zajisté někdy temnosti, ale nyní jste světlo v Pánu. Jakožto synové světla choďte, nebo ovoce Ducha záleží ve vší dobrotě a spravedlnosti, a v pravdě, o to stojíce, což by se dobře líbilo Pánu. A neobcujte se skutky neužitečnými tmy, ale raději je trescete. Nebo což se tajné děje od nich, mrzko jest o tom i mluviti. Ale to všecko, když bývá od světla trestáno, bývá zjeveno," 52 tak dí apoštol. Jestliže však někteří, kdož byli potrestáni za dřívější lakotu v době míru, opět se navracejí v čas hněvu k lakotě, kořistíce z krve a záhuby lidí utíkajících nebo vražděných zajatců, což jiného lze očekávati kromě toho, že služebníci lakoty svolají hněv na sebe a veškeren lid?
Pravidlo 4.
Zdali Achan z čeledi Záre 53 nezhřešil tímto proviněním vzav z věcí proklatých a přišel hněv na všechen zástup izraelitský; zhřešil pouze sám, avšak sám nezemřel ve svém hříchu. I my máme v nynější době pokládati za proklatou každou kořist, ne naši, nýbrž cizí. Neboť jako Achan onen vzal z kořisti, tak tito nyní berou z kořisti; avšak onen vzal nepřátelské, avšak tito nyní kořistí to, co náleží bratřím. Záhubný zisk.
Pravidlo 5.
Nikdo ať se neoklamává tím, že něco nalezl. Není dovoleno přisvojovati si nález. 5. Mojžíšova dí: "Jestliže tys uzřel vola aneb dobytče bratra svého, an bloudí, nepomineš jich, ale přivedeš je až k bratru svému. Byť pak nebyl blízký bratr tvůj a neznal bys ho, uvedeš je však do domu svého, a bude u tebe, dokudž by se po něm neptal bratr tvůj a navrátíš mu je. Tolikéž učiníš s oslem jeho, s oděvem jeho, také i se všelikou věcí ztracenou bratra svého, kteráž by mu zhynula, když bys ji nalezl, nepomineš ji;" 54 tak praví Deuteronomium. V knize Východu je řečeno nejen o nalezeném majetku bratrově od kohokoliv, nýbrž i o nepřítelově: "Navrácením navrátíš to do domu jeho majitele." 55 Není-li pak dovoleno v míru kořistiti od bratra nebo nepřítele, který je ledabylý, tráví čas v radovánkách a nepečuje o své vlastnictví tím více od trpícího, prchajícího před nepřáteli a z přinucení zanechávajícího majetek.
Pravidlo 6.
Jiní však sebe oklamávají, zadržujíce nalezený cizí majetek, místo svého ztraceného. Takto jako Boradi a Gothové s nimi jednali nepřátelsky, i oni se učinili pro druhé Borady a Gothy. Proto jsme k vám poslali bratra a spolustarce Eufrosyna, aby podle vzoru zdejšího způsobu řízení uvedl i tam podobný, od koho náleží přijímati žaloby a koho nutno odloučiti od modliteb.
Pravidlo 7. .
Bylo nám sděleno také něco neuvěřitelného, co se stalo ve vaší zemi bez pochyb od lidí nevěrných a bezbožných, kteří nepoznali ani jména Páně, že prý někteří dospěli až do takové hranice krutosti a nelidskosti, že u sebe zadržují násilně některé uprchlíky z barbarského zajetí. Vyšlete někoho do země, aby toto vyšetřil, aby nesešel blesk na ty, kdož to pášou.
Pravidlo 8. .
Jestliže někteří se připojili k barbarům a s nimi se v době svého zajetí účastnili vpádu zapomenuvše, že byli Ponští a křesťané a zdivočeli natolik, že vraždili své soukmenovce buď klacky nebo uškrcením, ukazovali rovněž neznalým barbarům cesty nebo domy, těmto nutno zameziti přístup dokonce do řádu naslouchajících, dokud o nich nerozhodnou shromáždění sv. otcové a před nimi Duch svatý.
Pravidlo 9. .
Ti, kdož se odvážili učiniti vpád do cizích domů, budou-li po obvinění usvědčeni, nechť nejsou učiněni hodnými ani počtu poslouchajících Písma. Jestliže se však sami za sebe přihlásí a vrátí uloupené, nechť připadnou k počtu obracejících se.
Pravidlo 10. .
Ti však, kteří něco nalezli na poli nebo ve svých domech, co zanechali barbaři, budou-li po obvinění usvědčeni, buďtež v počtu padajících (klečících). Jestli se sami přihlásí a vrátí nález, nechť budou učiněni hodnými i modlitby.
Pravidlo 11. .
Ti, kdož toto přikázání plní, jsou povinni činiti tak bez žádné ziskuchtivosti nežádajíce sobě odměny buď za ukázání věci nebo její uschování nebo nalezení, nebo ať si důvod k tomu nazývají jakkoliv.
Pravidlo 12. .
Pláč bývá za branou modlitebního chrámu, kde stoje zhřešivší je povinen prositi vcházející věřící, aby se za něho pomodlili. Poslouchání bývá za dveřmi v předsíni, kde má hříšník státi do modlitby za katechumeny, a tehdy vyjíti: Neboť pravidlo dí: Až vyslechne Písma a učení, budiž vyveden a neučiněn hodným modlitby. Řád padajících jsou kajícníci stojící uvnitř chrámu, kteří vycházejí společně s katechumeny. A řád společně stojících jsou kajícníci, kteří stojí společně s věřícími a nevycházejí s katechumeny. Konečné však je přijímání svatých tajin.
56 Všechna stvoření Boží jsou dobrá a čistá. Neboť nic neužitečného nebo nečistého nestvořilo Boží Slovo. "Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí," dle apoštola. 57 Ježto však rozličné a mnohotvárné jsou šípy ďábla, který i ty, kdož cudně smýšlejí uvádí do zmatku, odvádí bratří od obvyklých zaměstnání zasévaje do nich nečisté a hanebné myšlenky, podle milosti Spasitele našeho v krátkých slovech odžeňme i klam zlého i upevněme mysl prostých. "Všecko zajisté čisté jest čistým, poskvrněným pak a nevěřícím nic není čistého, ale poskvrněna jest i mysl jejich i svědomí. 58 Podivuji se lstivosti ďáblově, že jsa rozvratem a záhubou, uvádí zdánlivě čisté myšlenky. Avšak jeho působení nutno považovati více za úklady nebo pokušení. Totiž, jak jsem pravil, aby odvlékl askety od obvyklé a spásné péče a v tom, jak zamýšlí, je porazil, vyvolává takové pověsti, jež nepřinášejí žádného prospěchu pro život, nýbrž prázdné problémy a prázdnomluvnost, čehož se nutno vystříhati. Neboť řekni mi, nejmilejší a nejzbožnější, co je hříšného nebo nečistého v nějakém tělesném výpotku, jako kdyby chtěl někdo na příklad klásti za vinu vytékání hlenu z nozder a slin z úst? Můžeme mluviti o něčem víc než toto, o kálení střevy, jež je nutno pro život živého. Dále podle božských Písem věříme, že člověk je dílo rukou Božích, tudíž jak by mohlo od čisté síly vzejíti dílo poskvrněné, a jsme dle božského Písma Skutků apoštolských rodinou Boží, 59 nemáme v sobě nic nečistého. Tehdy však pouze sebe poskvrňujeme, pášeme-li hřích, horší jakéhokoliv zápachu. Jestliže se přihodí nějaký přírodní neúmyslný výron, jsme mu podrobováni, jak shora řečeno, z přirozené nezbytnosti. Jelikož ti, kdož chtějí jen odporovati pravdivým slovům, ba stvořenému od Boha, nesprávně uvádějí také výrok evangelia, že ne to, co vchází, ale co vychází, poskvrňuje člověka, nutno vytknouti jim i tuto jejich nejapnost (neboť nechci to zváti otázkou). Především z neznalosti jako neupevnění převracejí Písmo. Smysl božského slova je tento; Když někteří, podobně jako tito, byli na pochybách ohledně pokrmu, tehdy sám Pán zbavoval je neznalosti nebo lépe káraje omyl, pravil: Ne to, co vchází poskvrňuje člověka, ale což pochází. 60 Potom dodává, odkud vychází: ze srdce. O tom poučený apoštol stručněji hovoří: "Nečiníť pak nás pokrm vzácných Bohu." 61 Někdo může uvážlivě říci i v tomto případě: Nějaký přirozený výpotek nemůže nás dovésti k trestu. Možná i lékaři (nechť se o tom přesvědčí odpůrci vnějšími důvody) na obranu toho řeknou, že živí obdrželi nutné otvory pro odchod přebytečných výměšků, jež jsou u nás v každém údu, jakož přebytečné vlasy na hlavě, výpotky z hlavy odcházející, rovněž to, co ze střev vychází a přebytek semenných váčků. A tak, bohumilý starče, jaký to zde hřích, před Bohem, když sám stvořitel živých Pán chtěl a učinil, aby tyto údy měly také otvory? Avšak je potřebí varovati před protikladem zlých. Mohou totiž říci: Tudíž není hříchem i samé užití, když Stvořitel zařídil orgány. Tyto přinutíme k mlčení otázkou, říkajíce: O jakém užití pravíš, zda o zákonném, zda o onom, jež Bůh povolil, pravě: "Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi", 62 a jež dopustil apoštol slovy: "Poctivéť jest u všech manželství a lože neposkvrněné", či o onom, jaké bývá mezi lidmi, avšak děje se tajně a cizoložně? Neboť i v jiných případech života nacházíme rozdílnost vzhledem k různým okolnostem, na př. není dovoleno zabíjeti, avšak pobíjeti nepřítele v boji je i zákonné i hodné chvály. Ti, kdož byli skvělí v boji doznávají tak velké cti a staví se jim památníky, hlásající jejich významné činy. Takovým způsobem jedno a totéž podle času a v některých okolnostech není dovoleno, avšak v jiných okolnostech a v pravý čas se připouští a povoluje. Taktéž nutno uvažovati i o tělesném obcování. Blahoslavený, kdo v mládí založiv svobodně manželský párek, používá přirozenosti k rození dětí. Pakliže k rozkošnictví, smilníci a cizoložníci budou potrestáni, jak hlásá apoštol. 63 Jsouť dvě cesty v životě ohledně této věci. Jednak obvyklá a pozemská to je manželství; a druhá andělská, nad níž není nic vyššího, to je panenství. Zvolil-li kdo světskou cestu, to jest manželství, nepodléhá výtce, ale neobdrží tolik darů byť ostatně dostane některé, ježto i on přináší třicateronásobný plod. Přijal-li někdo čistou a nadsvětskou cestu, třebas jeho cesta je krutější a namáhavější první, takový však obdrží daleko podivuhodnější dary, ježto vydává dokonalý plod, stonásobný. Takto jejich nečisté a lstné otázky mají vlastní řešení, božskými Písmy odedávna připravené. Tudíž, otče, upevňuj podřízené ti stádce apoštolským poučením, evangelní útěchou, radami žalmů, říkaje k Pánu: "Obživiž mne podle slova svého." 64 Jeho slovo je obsaženo v jeho službě z čistého srdce. Neboť věda to, týž prorok jakoby sobě vysvětloval, praví: "Srdce čisté stvoř mi, ó Bože", 65 aby hanebné myšlenky mne nekormoutily. A dále: "A duchem dobrovolným utvrď mne", 66 aby kdyby mne myšlenky zkormoutily, mohutná jakás síla z Tebe vycházející mne posilovala, jako nějaká tvrz. Takové a podobné rady poskytnuv i ty říkej těm, kteří se zdlouhavě podrobují pravdě: "I budu vyučovati přestupníky cestám tvým," 67 a doufaje v Pána, že je přesvědčíš, aby odstoupili od takové zloby, pěj: a hříšníci k tobě se obrátí. Nechť ustanou zlomyslní tazatelé s touto marnou námahou a ti, kdož z prostoty jsou na pochybách, ať se upevní Duchem Páně; vy pak, kdož pevně znáte pravdu, držte ji neporušitelně a nepohnutelně v Kristu Ježíši Pánu našem s Nímž Otci sláva a moc se sv. Duchem na věky věků amen.
Synovi a toužebnému spoluslužebníkovi panu Rufiniánovi, Athnanasij pozdravení v Pánu. 68
Píšeš otci, jak se sluší na milovaného syna. Objal jsem tě, který ses listem přiblížil, Rufiniáne, nade všechny toužebný. Mohl bych ti i já jako synu psáti i na počátku i uprostřed i na konci, ale zdržel jsem se, aby z dopisu nebylo zřejmé obecenství a svědectví. Neboť list můj jsi ty dle výroku v Písmě, 69 kterýž se zná a čte v srdci. Takto nakloněn (věř mi, ó věř), vyzývám tě a přesvědčuji, abys psal. Čině to totiž nikoliv málo, nýbrž mnoho mne utěšuješ. Jelikož ses z lásky k dobru a církevně (jak je vhodné vzhledem k tvé zbožnosti) tázal o těch, kteří byli oklamáni přinucením (pozn. překl.: ariánstvím), avšak nejsou zkaženi špatnou věrou, a přál sis, abych ti napsal, co bylo stanoveno o nich na sněmech, a vůbec, věz, pane můj žádoucí, že z počátku, když přestalo bývalé násilí, 70 konal se sněm biskupů, kteří se shromáždili z vnějších zemí; rovněž byl u spoluslužebníků, bydlících v Řecku, stejně tak i u nacházejících se ve Španělsku a v Gallii. I bylo stanoveno jak zde tak ti, 71 kteří pokání činí, ale nedávalo se jim místa v kleru; avšak těm, kteří nebyli vedoucími činiteli bezbožnosti, nýbrž byli oklamáni přinucením a násilím, jest odpustiti a povoliti místo v kleru, zvláště když se ospravedlnili, a ono učinili se zřetelně dobrým úmyslem; totiž takoví tvrdili, že nikdy se neobrátili k bezbožnosti, avšak aby ti, kteří se stali velmi bezbožní, nerozvrátili církve, považovali za lepší ustoupiti násilí a nésti břímě, nežli zahubiti lid. Pravíce to i podle našeho mínění, mluvili věrohodně, neboť na svou omluvu uváděli i Arona, bratra Mojžíšova, který ustoupil na poušti zločinnému požadavku lidu, avšak měl omluvu v úmyslu, aby lid se nevrátil do Egypta a nezůstal v modloslužebnictví. Zdálo se totiž věrohodným, že zůstávaje na poušti může zanechati bezbožnost, ale vejda do Egypta rozmnoží a zpevní v sobě bezbožnost. Z toho důvodu tylo dovoleno dopouštěti takové do kleru, tak jako se poskytuje prominutí těm, kdož byli oklamáni a utrpěli násilí. To oznamuji i tvé zbožnosti a doufám, že i tvá pobožnost přijme ustanovení a neodsoudí blahovůli těch, kdož se tak usnesli. Rač pak toto přečísti i před duchovenstvem a před lidem tobě podřízeným, aby i oni znajíce to nereptali, žes nakloněn k takovým. Neboť nebylo by vhod, abych jim psal já, když tvá pobožnost může jim oznámiti náš dobrý vztah k nim a doplniti to, co by scházelo. Dík Bohu, který tě naplnil každým slovem a všelikým věděním. Ti, kdož činí pokání, nechť odevzdají anathemě lživou víru jmenovitě Eudoxiovu a Euzojovu. Neboť tito rouhavě nazývajíce Slovo Boží stvořením, ukázali se jako obránci Ariova bludu. Nechť pak vyznávají víru, vyznanou v Nicei od otců, a nechť nedávají žádnému sněmu přednost před tímto sněmem. Pozdravuj bratrstvo, jež je s tebou, a to, co je s námi, v Pánu zdraví tebe.
72 Avšak jelikož jsem připomněl bludaře jako mrtvé, a nás, že máme ke spasení božská Písma a bojím se, aby jak psal Korintským Pavel, 73 někteří z prostých nebyli odvráceni od prostoty a čistoty chytrostí lidí a potom nezačali dbáti na jiné knihy, tak zvané apokryfy, 74 jsouce oklamáni jejich stejnými názvy s pravými knihami, prosím o poshovění, jestliže ještě pro potřebu a užitek církve vzpomenu toho, co je vám známé. V touze připomenouti toto užiji k ospravedlnění své smělosti slovní obraty evangelisty Lukáše, a pravím: Poněvadž někteří začali sobě skládati tak zvané apokryfní knihy a směšovati je s Písmem od Boha vnuknutým, o němž jsme přesvědčeni, jakož vydali otcům ti, kteří od počátku sami viděli a služebníci toho Slova byli, vidělo se i mně na podnět pravých bratří, kterýž jsem povědomosti došel od počátku po řadě vypsati, které knihy byly přijaty do kánonu, odevzdány a uznávány za božské, aby každý obelstěný odmítl obelsťující a každý, kdo zůstal čistým, aby se obradoval z nového varování. A tak však knih Starého zákona je počtem dvacetdvě, neboť tolikéž je písmen v užití u židů, jak jsem slyšel. Podle pořádku a podle názvů jsou to tyto: Napřed Stvoření, potom Východ, dále Levitská, pak Čísel a posléze Obnovených zákonů; za nimi následuje Jozue, Soudců, a potom Ruth; dále po pořádku čtyři knihy Královské, z nichž první a druhá se počítají za jednu knihu, taktéž třetí a čtvrtá za jednu; po nich Paralipomenon první a druhá, rovněž počítaná za jednu knihu; dále Ezdrášova první a druhá, taktéž za jednu; po nich kniha Žalmů, a potom Přísloví, pak Ekklesiastes a Píseň písní. Po nich Job; nakonec dvanáct proroků, počítaní za jednu knihu, potom Izaiáš, Jeremiáš a s ním Baruch, Pláč a List, a po nich Ezechiel a Daniel. Tyto tvoří Starý zákon. Avšak je nutno bez prodlení říci i o knihách Nového zákona. Ony jsou tyto: čtyři evangelia, od Matouše, od Marka, od Lukáše, a od Jana; po nich Skutky apoštolů a sedm tak zvaných obecných listů apoštolů, a to: jeden Jakubův, dva Petrovy, pak Janovy tři a Judův jeden; k nim čtrnáct listů apoštola Pavla, jež se píší v tomto pořadí: první k Římanům, pak ke Korintským dva, po nich ke Galatským, dále k Efezským, potom k Filipenským, ke Kolossenským, k Soluňským dva, k Židům, k Timoteji dva a k Titu jeden, poslední k Filemonu jeden, a nakonec Apokalypsis Jana. To jsou prameny spasení, aby žíznící utlumil žízeň slovy v nich obsaženými; pouze v nich se zvěstuje učení zbožnosti! Nechť k nim nikdo nepřidává ani neodnímá od nich čehokoli. O nich praví Pán zahanbuje saduceje: "Bloudíte, neznajíce Písem, ani moci Boží." 75 Židům radil: "Ptejte se na Písma, tať svědectví vydávají o mně." 76 Pro větší přesnost, ježto píši z potřeby dodávám i toto: kromě těchto jsou i druhé knihy, neuvedené do kánonu, avšak určené otci ke čtení nově přistouplým a toužícím, aby byli seznámeni se slovem zbožnosti: Moudrost Šalomounova, Moudrost Sirachova, Esther, Judith a Tobiáš a tak zvané Učení apoštolů 77 a Pastýř. Ostatně, drazí, kromě těchto čtených a oněch kanonických, nikde se nevzpomíná apokryf, nýbrž tyto jsou výmyslem bludařů, kteří je píší, když chtějí, určují a dodávají jim čas, aby je vydávali za dávné a měli způsob k obelstění prostých skrze ně.
Úvod.
Řečeno je v Písmě, 78 že prosí-li blázen o moudrost, dostane moudrost; otázky moudrého však, zdá se činí i nemoudrého moudrým. Toto z milosti Boží stává se s námi pokaždé, když dostáváme psaní tvé pilné duše. Neboť se stávám více vědoucím a rozvážnějším, než jsem; už ze samých otázek se mnohému učím, co jsem dříve neznal. Starost o odpověď stává se mi učitelem. Vpravdě i teď, ač dříve však nikdy jsem nebyl zneklidněn předměty tvých otázek, jsem přinucen přesně je rozebrati a přivésti si na paměť, jestli jsem něco slyšel od starších a ze sebe přidati to, co souhlasí s tím, čemu jsem se učil.
Pravidlo 1. .
A tak k otázce o katharech, 79 bylo i dříve řečeno, a tys uvážlivě připomněl, že se nutno říditi obyčejem každé země, protože o jejich křtu rozličně myslili ti, kdož o tomto předmětě usuzovali ve svůj čas. Křest Pepuziánů podle mého mínění nemá ničeho k svému ospravedlnění, a já se divím, jak toho nepozoroval veliký Dionysij, znalý pravidel. Neboť staří stanovili, aby byl uznáván křest, v ničem neodstupující od víry; proto Bludaři nazvali ty, kdož se zcela odtrhli a v samé víře odcizili; rozkolníky ty, kdož se odlišili v názorech na některé církevní záležitosti a na otázky, jež se dají řešiti; samozvané sbory jsou shromáždění, vytvořená nepokornými presbytery nebo biskupy a nevzdělaným lidem. Na příklad, jestliže se někdo usvědčen ze hříchu a vzdálen výkonu bohoslužeb nepodrobí pravidlům a zachová si vedení a sloužení, a s ním odstoupí někteří jiní, opustivše obecnou církev, to je samozvaný sbor. Chápati pokání jinak než ti, co jsou v církvi, to je rozkol. Bludy jsou na příklad; manichejský, valentinijánský, markionitský a právě oněch Pepuziánů. Neboť zde je zřejmý rozdíl ve víře v Boha. Proto otcové, kteří byli na počátku, rozhodli, aby byl úplně odmítán křest bludařů, uznáván křest rozkolníků, jako církvi úplně neodcizených, a aby členové samozvaných sborů byli napravováni vhodným pokáním a obrácením a znovu sjednocováni s církví. Tímto způsobem dokonce ti, kdož jsou v církevních stupních, kdy odstoupili s nepokornými a učinili tak pokání, nezřídka jsou přijímáni opět v téže hodnosti. Pepuziáni jsou jasně bludaři. Neboť oni se rouhali Duchu sv., bezbožně a hanebně udělujíce název Utěšitele Montanovi a Priscille. Proto, jestliže činí lidi bohy, podléhají za to odsouzení; urážejí-li Ducha sv. srovnávajíce Ho s lidmi, jsou podrobeni i pro tuto příčinu věčnému odsouzení, ježto rouhání Duchu sv. se neodpouští. Jak lze uznati správnost křtu těch, kdož křtí v Otce i Syna i Montana nebo Priscillu? Neboť nejsou pokřtěni ti, kteří byli křtěni v to, co nebylo nám odevzdáno. Pročež, třebas veliký Dionysij toho ani nezpozoroval, nesmíme zachovávati následování nesprávného; nepřístojnost totiž sama sebou je jasná, a zřejmá je všem, kdož jen trochu uvažují. Kathaři jsou z počtu rozkolníků. Přesto dávní jako Cyprián a náš Firmilián rozhodli zařaditi všechny do jedné řady: Kathary, enkratity, hydroparastáty a apotaktity. Neboť byť začátek odpadu vznikl rozkolem, odpadlí od Církve už neměli na sobě milost Ducha sv. Scházelo totiž odevzdání milosti, ježto byla porušena zákonná posloupnost. Sice první odpadlíci obdrželi posvěcení od otců a měli duchovní dar skrze skládání jejich rukou, avšak odtržení sebe učinili laiky, neměli moci ani křtíti ani světiti a nemohli odevzdávati druhým milost sv. Ducha, od níž sami odpadli. Proto staří nařizovali, aby ti, kdož z nich přicházeli do církve, byli znovu očisťováni pravým církevním křtem jako pokřtění laiky. Avšak jelikož rozhodli někteří v Asii pro poučení mnohých uznati jejich křest, budiž on uznáván. Musíme však posouditi chytráctví enkratitů. Tito, aby se učinili nepřijatelnými pro církev, vymyslili si konati překotně svůj křest a tím i vlastní svůj obyčej změnili. A tak vzhledem k tomu, že o nich není nic jasného řečeno, domnívám se, že je nutné, abychom jejich křest odmítali. Toho, kdo jej od nich přijal, křtíti, přichází-li do církve. Mělo-li by se to však státi překážkou obecného řádu, nutno opět přidržeti se obyčeje a následovati otce, kteří prozíravě zařídili naše záležitosti. Obávám se totiž, budeme-li chtíti zdržeti je od překotného křtění, že přísným odkládáním zahradíme cestu těch, kdož si přejí spásy. To, že oni uznávají náš křest, nechť nás nemate, ježto nejsme povinni projevovati jim za to vděčnost, nýbrž podrobovati se přesně pravidlům. Všemožně pak budiž stanoveno, aby po jejich křtu vstupující do církve byli pomazáni od věřících a tak přistupovali k tajinám. Ostatně vím, že bratří Zojina a Satornina, kteří byli v jejich společenství, jsme přijali na stolec biskupský, pročež nemůžeme již ty, kdož byli sjednoceni s jejich obcí, přísným soudem odcizovati z církve, ježto přijetím biskupů jsme stanovili jakési pravidlo k obcování.
Ta, jež úmyslně zahubí plod začatý v útrobách, podléhá trestu za vraždu. Nemáme přesného rozlišování mezi plodem již utvořeným nebo ještě nevytvořeným. Neboť zde je nutno trestati nejen za to, co se mělo naroditi, nýbrž i za to, že se vydala nebezpečí, jelikož ženy od takových pokusů velmi často umírají. K tomu se přidružuje i zahubení zárodku jako druhá vražda od těch, které se toho úmyslně odváží. Ostatně nesmí se do nekonečna protahovati jejich pokání, nýbrž přijímati je do obecenství po uplynutí desíti let; nápravu jejich měřiti nikoliv dobou, nýbrž způsobem pokání.
Pravidlo 3. .
Jáhen, který spáchal smilstvo po přijetí jáhenství, třebas má býti vyvržen z jáhenství, nechť se po degradaci na laické místo neodlučuje od obecenství, neboť je dávné pravidlo, aby ti, kdož jsou vyvrhováni z duchovenského stupně, byli pouze podrobeni tomuto způsobu trestu, v čemž, jak se mi zdá, staří následovali onen zákon; nemsti se dvakrát za jedno. 81 Je však i druhý důvod pro to, neboť ti, kdo jsou ve stavu laiků, byli-li svrženi z místa věřících, přijímají se opět na místo, s něhož vypadli, kdežto jáhen se podrobuje trestu svržení, jež je trvalé. Tudíž oni se omezili pouze na tento jediný trest, jelikož se mu jáhenství navrací. Tak podle řádu. Vůbec však nejsprávnější léčení je vzdálení od hříchu, takže ten, kdo odvrhl milost pro rozkoš těla, projeví nám plný důkaz svého uzdravení, když se zkroušeným srdcem a s plným podrobením těla zdrženlivosti, se odřekne rozkošnictví, jímž byl sveden. A tak náleží, abychom věděli to i ono, jak to, co náleží k dokonalému pokání, tak to, co vešlo do obyčeje. U těch, kdož nedosahují dokonalého pokání, říditi se odevzdaným řádem.
O těch, kdož byli po třetí nebo i vícekrát oddáni stanovili jsme analogicky stejné pravidlo jako o po druhé oddaných. Oddané po druhé odlučují na rok, jiní však na dva, po třetí oddané na tři léta, často však na čtyři, a nazývají takový svazek už ne manželstvím, nýbrž polygamií nebo dokonce odsouzeným smilstvem. Proto i Pán Samaritánce, jež změnila už pět mužů, praví: "Nyní kterého máš, není tvůj muž", 83 čímž ukazuje, že ti, kdož přešli mez druhého manželství, nejsou už hodni zváti se jménem muž nebo žena. My pak nikoliv od pravidla, nýbrž z následování předchůdců přijali jsme zvyk odlučovati na pět let ty, kdož jsou jsou po třetí oddáni. Ostatně nelze úplně zameziti pro ně vchod do církve, nýbrž jim povolovati naslouchání Písem, dva nebo tři roky a potom dopouštěti stání, avšak zdržovati od přijímání svátosti a když projeví nějaké ovoce pokání, postavovati opět na místo obecenství.
Pravidlo 5. .
Náleží přijímati bludaře, kteří činí pokání při smrti. Jasné, že přijímati nikoliv bez uvážení, nýbrž se zjištěním, zda projevují pravé pokání a mají-li plody, svědčící o úsilí o spasení.
Pravidlo 6. .
Smilstvo těch, kdož jsou Bohu posvěceni, nelze proměňovati v manželství, nýbrž všemožně nechť roztrhne jejich spojení. Neboť toto je užitečné i pro upevnění církve, a nedá se bludařům příležitost k výtkám, že prý lákáme k sobě povolováním hříchu.
Pederasté, sodomité, vrahové, traviči, cizoložníci a modláři jsou hodni téhož odsouzení. Proto pravidlo, jež máš o ostatních, zachovávej i o těchto; nebylo však nutno býti na pochybách, zda se mají přijmouti ti, kteří se káli třicet let z nečistoty, již spáchali z neznalosti. Neboť i neznalost je činí hodnými prominutí, jakož i dobrovolné přiznání a uplynutí tak drahné doby; byliť téměř celý lidský věk odevzdáni satanovi, aby se naučili přístojnosti. Proto přikaž, aby už neprodleně byli přijati, zvláště prolévají-li slzy, jež tě mají k milosrdenství, a projevují-li život, hodný smilování.
Je vrahem, kdo v hněvu užil sekeru na svou ženu. Připoměls mi spravedlivě a jak sluší na tvou rozvážnost, abych se o tom obšírněji vyslovil, neboť je mnoho rozdílů mezi úmyslným a neúmyslným. Jestliže někdo hodiv kamenem na psa nebo na strom, zasáhne člověka, to je skutek zcela neúmyslný, jejž neměl pachatel v úmyslu; jeho úmyslem bylo odraziti zvíře nebo sraziti ovoce, a ten, kdo byl zasažen, mimoděk se tu ocitl, jda mimo; tudíž toto je neúmyslné. Neúmyslné je také i to, jestliže někdo ve snaze někoho napraviti, uhodí řemenem nebo slabší holí, a bitý zemře; zde se zkoumá úmysl, neboť on chtěl napraviti viníka a nikoliv zabíti. Podobně k neúmyslným zabitím náleží též to, když někdo v sebeobraně při zápase holí nebo rukou bezohledně udeří odpůrce na nebezpečné místo s úmyslem způsobiti mu bolest nikoliv však zcela zabíti; ale toto už se blíží k úmyslnému zabití, neboť ten, kdo použil takového předmětu k obraně, nebo nemilosrdně udeřil, zřejmě nešetřil člověka, ovládán vášní. Podobně ten, kdo použil za nástroj těžký klacek nebo kámen, nad lidské síly, řadí se k neúmyslným vrahům, ježto něco jiného měl v úmyslu, ale něco jiného spáchal; ve svém hněvu totiž dal takový úder, že zabil poraženého, ač možná jeho úmyslem bylo pouze ho sraziti, nikoliv však zcela zabíti. Avšak kdo použil meče nebo něco takového, nemá žádné omluvy a zvláště ten, kdo na někoho vrhl sekeru. Neboť neudeřil ho rukou, kdy síla rány závisí na něm, nýbrž vrhl tak, že úder se nutně stal smrtícím pro tíhu železa, ostří jeho a letem dlouhou drahou. Také zcela úmyslným a žádným pochybám nepodléhajícím je to, co pášou lupiči, a při vpádech nepřátel; neboť lupiči vraždí pro peníze, aby se zbavili usvědčení v zločinu; žoldnéři jdou porazit odpůrce s veřejným úmyslem nikoliv zastrašiti a napraviti, nýbrž vyhubiti. Dále, jestliže někdo dá někomu napíti nápoj tajného složení (třebas to bylo pro nějakou jinou příčinu) a zahubí, takového uznáváme za úmyslného vraha. Toto často pášou ženy, pokoušejíce nějakými kouzly a čáry přimámiti někoho na lásku k sobě, dávají jim léčivé nápoje, jež působí zatemnění rozumu. Třebas tyto způsobily smrt, spáchavše to, co neměly v úmyslu, přece za čarodějnictví a zakázané počínání počítají se k úmyslným vražedníkům. Proto i ti, kdož dávají léky k potratu zárodku v útrobě jsou vrazi, stejně jako ty, které pijí jedy, vraždící zárodek. O tomto dosti.
Výrok Páně o tom, že není dovoleno rozlučovati manželství kromě příčiny cizoložstva, 87 dle svého smyslu se vztahuje stejně na muže jako na ženy. Avšak nebývá tomu tak ve zvyklostech. O ženách nacházíme mnoho přísných výroků. Apoštol praví: "Kdož se připojuje k nevěstce, jedno tělo jest s ní." 88 A Jeremiáš: "Bude-li žena muže jiného, nevrátí se ke svému muži, nýbrž poskvrnivši se, bude poskvrněna." 89 A opět: "Kdo chová cizoložnici je blázen a bezbožný," 90 Zvyklost přikazuje ženám, aby udržely své muže, třebas cizoloží a žijí ve smilství. Proto nevím, zda může býti přímo nazvána cizoložnicí žena, žijící s mužem, jehož opustila jeho žena; zde vine padá na tu, jež muže opustila, z jakého důvodu ustoupila od manželství. Bylo-li to proto, že byla bita a nestrpěla ran, náleželo spíše trpěti, než se rozváděti se spolužijícím; jestliže proto, že nesnesla ztráty majetku, tento důvod není hoden zřetele. Jestliže proto, že její muž žije ve smilstvu, církevní praxe na to neobrací pozornost, není však přikázáno ženě rozlučovati se od nevěrného muže, nýbrž přebývati s ním, neboť se neví, co se může státi. "Kterak ty víš, ženo, získáš-li muže svého?" Proto žena, opustivší svého muže, je cizoložnice, odešla-li k druhému muži, kdežto opuštěný muž je hoden odpuštění a ta, co s ním žije, neodsuzuje se. Jestliže muž odstoupí od ženy a pojme jinou, je sám cizoložník, ježto ji činí cizoložnicí a žijící s ním je cizoložnice, jelikož přitáhla k sobě cizího muže.
Přísahající, že nepřijmou svěcení, když učinili přísahu, nebuďtež nuceni k jejímu porušení. Třebas se totiž zdá, že je pravidlo, jež jim vychází vstříc, přesto jsme seznali se zkušenosti, že se nedaří těm, kdož jednali proti přísaze. Nutno zkoumati jak způsob přísahy, slova a stav, v němž přísahali, tak přesné dodatky ve slovech. A jestliže ze žádného hlediska není ulehčení od závažnosti přísahy, nutno tyto zcela zanechati. Záležitost Severa nebo jím ustanoveného presbytera podle mého názoru (jestliže budeš se mnou souhlasiti) nalézá jakési rozřešení přísahy tímto způsobem: Onu ves, v níž byl tento člověk ustanoven, dosud podřízenou Misthii, pakliž přidružovati k Masadám, ježto takto nebude křivopřísežníkem neodcházeje z místa, a Longín, maje s sebou Kyriaka, nenechá církev neobsazenu a nepodrobí svou duši odsouzení za její zpustnutí, a nebude se zdáti, že dělá něco proti pravidlům, vycházejíce vstříc Kyriakovi, který přísahal, že buda přebývati v Mindánech, ale souhlasil se svým přeložením. Neboť jeho navrácení bude zachováním přísahy; jeho uposlechnutí příkazu nebude považováno za křivopřísežnictví jelikož k jeho přísaze nebylo přidáno to, že on ani na krátký čas neopustí Mindány, nýbrž že tu zůstane nadále po všechen čas. Severu, který se omlouvá zapomenutím, odpustíme řkouce, že ten, kdo ví tajné, nedovolí, aby jeho církev utrpěla škodu od toho, kdo z počátku postupoval nikoliv podle pravidel, nýbrž se zavázal přísahou proti evangeliu; kdo přeložením učil křivopřísežnictví, nyní však lže pokryteckým zapomenutím. Ježto však nejsme soudcové srdcí, ale soudíme dle toho, co slyšíme, přenecháme odplatu Pánu, kdežto sami bez pochyb ho přijmeme, odpustivše zapomenutí jako lidskou slabost.
Pravidlo 11. .
Ten, kdo spáchal neúmyslné zabití, je dostatečně potrestán tím, že byl odloučen na jedenáct let, neboť je jasné, že máme zachovávati Mojžíšův předpis o raněných 92 a toho, kdo by ulehl na postel pro rány, jež obdržel, kdo ale potom opět chodil o holi, nepovažovati za zabitého; jestliže však nevstal po ranách, vzhledem k tomu, že ten, kdo ho bil, ho nechtěl zabíti, tedy tento třebas byl vrahem, přece je podle úmyslu neúmyslným.
Pravidlo zakázalo, aby byli služebníci církve po druhé ženatí. ( Apošt. 17 ).
Zabití ve válce naši otcové 95 nepočítali za vraždu omlouvajíce, jak se mi zdá, obránce čistoty a zbožnosti. Avšak snad by bylo dobře raditi, aby se majíce nečisté ruce zdrželi po tři léta pouze účasti svatých tajin.
Pravidlo 14.
Ten, kdo béře úroky, rozhodne-li se, že nespravedlivý zisk utratí pro chudé a že v budoucnu se zbaví neduhu zištnosti, může býti přijat v kněžstvo.
Pravidlo 15. .
Podivuji se, že požaduješ po Písmu doslovnou přesnost a myslíš, že znění překladu je násilné. Když sice dobře vystihuje příslušný předmět, avšak nepřevádí vlastní smysl hebrejského slova. Avšak nelze bez pozornosti přejíti otázku, položenou zvídavým mužem. Ptáci nebeští a ryby mořské měly i při stvoření světa stejný původ, ježto obě tato pokolení zvířat byla vyvedena z vody. Důvod pro to je ten, že obě mají jednu a tutéž vlastnost, neboť jedny plavou ve vodě a druzí plovou po vzduchu, proto jsou jmenovány společně. Sestava slov žalmu 96 není přesná vzhledem k rybám, ale v poměru ke všem ostatním tvorům, žijícím ve vodách, je zcela správná. Neboť člověku se pokořují ptáci nebeští a ryby mořské, a nejen tyto, nýbrž i všichni tvorové, procházející mořskými drahami. Totiž ne vše, co žije v moři, je rybou, na př. zvířata kytovitá, velryby, delfíni, tuleni, dále koně, psi, pilouni, mečouni a mořské krávy a všechny želvy, 97 z nichž ani jedno není ryba, ale všechny se ubírají drahami mořskými. Tímto způsobem jsou tři řády: ptáci nebeští, ryby mořské a ta zvířata, která sídlí ve vodách, odlišná od ryb, avšak také přecházejí dráhy mořské.
Pravidlo 16.
Náman 98 byl velikým nikoliv před Hospodinem, nýbrž u svého pána, t.j. byl jedním z velmožů u krále syrského. A tak vnikej do Písma s přesností a v něm samém najdeš vyřešení otázky.
Předmluva.
Dávno jsem napsal odpovědi na dotazy, jež mi předložila tvá zbožnost, ale neodeslal jsem své psaní zdržen dílem vleklou a nebezpečnou nemocí, dílem nedostatkem pomocníků. Neboť nemáme mnoho lidí, kteří by jednak znali cestu, jednak byli hotovi na tuto službu. A tak věda příčiny prodlení, odpusť nám je. Podivuji se tvé lásce k učení a rovněž tvé pokoře. Totiž chceš se učiti, ač ti svěřena hodnost učitele, a přitom u nás, ač nemáme mnoho vědomostí. Přesto vzhledem k tomu, že pro bázeň Boží se nezříkáš díla, jež by byl stěží vykonal někdo jiný, jsme povinni i my napomáhati i nad své síly tvému úmyslu a dobrému úsilí.
Tázal ses nás, zda může býti presbyter Vianor přijat do kleru po přísaze, kterou učinil. Vzpomínám si, že jsem pro antiochijské duchovenstvo vydal všeobecné rozhodnutí o všech, kteří společně s ním přísahali, a to, aby byli odstraněni z veřejných shromáždění, avšak jednotlivě mohou býti činní jako presbyteři. Tímto se dává i jemu povolení k sloužení, neboť jeho kněžství není v Antiochiji, nýbrž v Ikoniji, již si zvolil, jaks nám psal, za bydliště místo Antiochije. Takto tedy může býti onen muž přijat; pouze nechť tvá zbožnost žádá, po něm, aby činil pokání z překotné přísahy, již učinil nevěrnému člověku nemoha snésti zneklidnění onou malou svízelí.
Pravidlo 18. .
O padlých pannách, které zaslíbily Pánu, že budou žíti v čistotě, avšak potom upadly do tělesných vášní a porušily své sliby, naši otcové vycházejíce lidsky a laskavě vstříc k těm, jež povolily své nemohoucnosti, vydali předpis, aby byly přijaty po uplynutí roku stanovíce to dle vzoru po druhé oddaných. Vzhledem k tomu však, že milostí Kristovou se církev během času stává pevnější a řád panen se nyní rozmnožuje, zdá se mi, že náleží pečlivě tuto záležitost promysliti, jak se sama dle svého pojetí jeví, a dle smyslu Písma vyvoditi závěr. Neboť vdovství je nižší než panenství, pročež i hřích vdov je mnohem lehčí než hřích panen. Pohleďme, co napsal Pavel k Timotheji: "Ale mladých vdov nepřijímej; nebo když nedbajíce na Krista, v chlípnost se vydají vdávati se chtějí, jsouce již hodné potupení, protože první víru zrušily." 100 Tudíž jestli vdova podléhá těžšímu trestu jako by odvrhla víru v Krista, co náleží říci o panně, jež je nevěsta Kristova a svatá nádoba Pánu zasvěcená? Je velkým hříchem, když služebnice se oddá tajnému manželství a naplní dům rozvratem a špatným životem hanobí toho, jež ji získal, avšak daleko těžším je to, když nevěsta se učiní cizoložnicí, zhanobí svůj svazek se ženichem a oddá se nezkrotitelnému rozkošnictví. A tak vdova se odsuzuje jako svedená služebnice, kdežto panna podléhá odsouzení jako cizoložnice. Jako toho, kdo obcuje s cizí ženou, nazýváme cizoložníkem a nepřijímáme ho dříve v obecenství, dokud nepřestane hřešiti, tak postupujeme i s tím, kdo pojal pannu. Je zapotřebí, abychom nyní vysvětlili, že pannou se nazývá ta, která se dobrovolně zasvětila Bohu, zřekla se manželství a dala přednost životu v posvěcení. Sliby však tentokráte uznávám za platné, když stáří dosáhlo plného rozumu, neboť dětská slova v této věci nelze vůbec považovati za pevná. Avšak tu, jež má více než šestnáct nebo sedmnáct let věku, vládne svými myšlenkami, byla dlouho prověřována, setrvala pevně v úmyslu a prosila naléhavě za své přijetí, náleží nakonec přijímati do řádu panen, potvrditi její slib, a jeho porušení neprodleně trestati. Neboť mnozí rodičové, bratří a někteří z příbuzných před plnoletostí je přivádějí ne z jejich vlastní touhy po svobodném stavu, nýbrž spekulujíce, aby tím získali něco světského; tyto nelze jen tak přijímati, dokud jasně nezvíme, jaká je jejich vlastní náchylnost.
Neznáme jiné sliby mužů, než těch, kteří vstoupili do mnišského řádu a mlčky ukazují, že přijali celibát. Avšak domnívám se, že i oni mají býti předběžně dotázáni a dáti jasně slib celibátu. Kdyby se oddali tělesnému a rozkošnickému žití, buďtež potrestáni epitimií, předepsané pro cizoložníky.
Jestliže některé z ženského pohlaví jako bludařky daly slib panenství, ale potom si zvolily manželství, domnívám se, že je není nutno odsuzovati: "Cožkoli zákon mluví, těm, kteří jsou pod zákonem mluví." 103 Ty, kdož ještě na sebe nevzaly jho Kristovo, neznají ani přikázání Páně. Proto ony mohou se všemi býti přijímány do církve a v tomto případě dostávají odpuštění skrze přijetí víry v Krista, a vůbec vše, co bylo spácháno v životě katechumenů, nepodléhá šetření. Je jasné, že církev takové nepřijímá bez křtu, pročež naprostou nutností pro ně je výsada znovuzrození.
Jestliže muž žije se ženou a potom nespokojen v manželství upadne do smilstva, takového považujeme za smilníka a ponecháváme ho dlouho pod epitimií. Ostatně nemáme pravidlo trestati ho z viny cizoložství, spáchal-li hřích se svobodnou od manželství. Neboť je řečeno: "Cizoložnice poskvrňující se poskvrní a nevrátí se k muži svému." 105 a "Kdo drží cizoložnici je pošetilý a bezbožný", 106 ale zcizoloživší neodlučuj se od spolužití se svou ženou a žena je povinna přijati svého muže, odvracejícího se od smilstva, ale muž vypuzuje ze svého domu poskvrněnou ženu. Není lehké uvésti důvod pro to, ale tak vešlo do obyčeje.
Nepřísluší dříve přijímati na pokání ty, kdož mají ženy získané únosem, jestliže je zasnoubené uloupili druhým, dokud nebudou od nich odňaty a dokud jejich snoubencům nebude dána možnost buď, aby si je vzali, chtějí-li, anebo je propustili. Jestliže někdo unese nezasnoubenou, nutno ji vzíti, vrátiti příbuzným a ponechati na vůli příbuzným, ať jsou to rodiče, bratří nebo jiní poručníci panny, aby rozhodli, zda mu ji odevzdají; pak budiž spolužití platné. Nebudou-li souhlasiti, nelze je přinutiti. A kdo pojme ženu, s níž napřed tajně nebo násilně obcoval, musí býti neprodleně církevně potrestán za smilstvo. Trest pro smilníky je stanoven na čtyři léta. První rok náleží, aby nebyli připouštěni k modlitbám, a plakali u dveří chrámových. V druhém přijímati je k naslouchání Písmům. V třetím k pokání. Ve čtvrtý k stání s lidem, ale zdržovati se od přijímání. Potom je připouštět k přijímání svatých tajin.
O těch, kdož se žení s dvěma sestrami nebo vdávají za dva bratry vydal jsem list, 109 jehož opis jsme poslali tvé zbožnosti. A kdo si vzal ženu svého bratra, nepřijímá se dříve, dokud ji nezanechá.
Vdovu, zařazenou do počtu vdov, to jest vydržovanou od církve, přikazuje apoštol zanechati bez péče, vdá-li se za muže. O ovdovělém muži není vydán žádný předpis. Pro něj stačí epitimie pro po druhé ženaté. Jestliže šedesátiletá vdova zachce žíti s mužem, nebudiž připouštěna k svátostem, dokud nezanechá vášnivé nečistoty. Zařadíme-li ji před šedesátým rokem do počtu vdov, je to naše vina, nikoliv té ženy.
Pravidlo 25.
Kdo má ženu, kterou poskvrnil, za poskvrnění budiž potrestán, avšak budiž mu povoleno, aby ji měl dále za ženu.
Pravidlo 26. 111
Smilstvo není manželstvím, ba ani počátkem manželství. Proto je lépe rozlučovati je-li možno ty, kdož se v smilstvu spojili. Jestliže všemožně udržují spolužití, nechť přijmou epitimii za smilstvo, avšak nechť se ponechají v manželském spolužití, aby se nestalo něco horšího.
Stanovil jsem o knězi, který se svázal nesprávným manželstvím, co náleží, a to: "Nechť užívá právo na kněžské sezení a zdržuje se od ostatních kněžských funkcí, neboť takovému musí stačit odpuštění. Nesluší, aby žehnal druhým ten, kdo musí léčiti vlastní rány. Jeť požehnání odevzdávání posvěcení. Ale kdo toho nemá z příčiny hříchu neznalosti, jak on mohl odevzdati druhému? Tudíž ať nežehná ani veřejně ani soukromě a nedává Tělo Kristovo druhým, aniž koná jiné sloužení, nýbrž ať je spokojen kněžským místem, a pláče před ostatními a před Pánem, aby mu byl prominut hřích nevědomosti.
Pravidlo 28. .
Zdálo se mi směšným, že někdo slíbil zdržeti se vepřového masa. Proto rač takové poučovati, aby se zdržovali od nerozvážných zařeknutí a slibů, a dopusť užívání věcí mravně neutrálních. Neboť žádné stvoření Boží "nemá zamítáno býti, což se s díků činěním přijímá." 113 Proto je-li takový slib směšný, není nutna zdrženlivost.
Velmi nutno léčiti představené, kteří přísahají, že učiní něco zlého podřízeným. Lék je dvojí: První, poučovati je, aby překotně nepřísahali, druhé, aby nesetrvávali ve zlých úmyslech. Proto jestliže někdo přísahal, že učiní zlo druhému, ať učiní pokání z drzé přísahy, nikoliv aby se pod záminkou úcty k přísaze zatvrzoval v zlobě. Zachování přísahy nebylo na prospěch Herodesovi, který se stal vrahem proroka, aby neporušil přísahy. Přísaha je vůbec zakázána; tím více nutno odsuzovati onu, jež se činí pro zlo. Proto kajícník musí napraviti své myšlenky, nikoliv však usilovati o své upevnění v přečinu. Prošetři podrobněji tuto ohavnost. Přísahal-li by někdo, že vyloupe oči svému bratru, zda by bylo dobré, aby toho uskutečnil? Přísahal-li by někdo, že zabije či poruší některé jiné přikázání? Neboť "přisáhl jsem, což i splním, že chci ostříhati soudů spravedlnosti tvé." 115 Jakož nutno přikázání zachovávati nezměnitelností úmyslu, tak se musí všemožně potlačovati a hubiti hřích.
Pravidlo 30. .
O únoscích žen nemáme dávné pravidlo, ale sestavili jsme vlastní mínění: Jak oni, tak jejich pomahači, buďtež odloučeni ze společných modliteb na tři léta. Únos, který se stal bez násilí, nebyl-li doprovázen zhanobením nebo krádeží, nepodléhá trestu. Vdova je svou paní a na ní závisí, chce-li následovati únosce. Nesmíme pečovati o to, co se jeví navenek.
Pravidlo 31.
Žena, která by vstoupila ve spolužití s druhým dříve, než se prokáže smrt muže, který se odloučil a žije neznámo kde, cizoloží.
Ti z kleru, kteří zhřešili smrtelným hříchem, zbavují se své hodnosti, nikoliv však přijímání společně s laiky. "Nebudeš se mstíti dvakráte za jedno." (Naum 1,9. (církevněslov. text).
Žena, která porodila na cestě a zanedbala dítě, je vinna vraždou.
Pravidlo 34. .
Otcové naši zakázali zveřejňovati ženy, jež cizoložily a ze zbožnosti to vyznaly nebo nějak byly usvědčeny, abychom se nestali příčinou smrti usvědčených, ale nařídili, aby stály s věrnými bez přijímání, dokud se nedokončí lhůta pokání.
Pravidlo 35. .
Byl-li muž opuštěn od ženy, nutno zkoumati důvod opuštění. Ukáže-li se, že ho opustila bez příčiny, je hoden odpuštění, kdežto ona trestu. Odpuštění se mu projeví tím, že bude v obecenství s církví.
Pravidlo 36. .
Ženy nezvěstných vojínů, jež se provdaly za druhé, podléhají témuž trestu jako ty, které nevyčkaly návratu nepřítomných mužů. Ostatně zde je případ hoden zvláštního zřetele, ježto je větší pravděpodobnost smrti.
Pravidlo 37. .
Ten, kdo vstoupil do manželství, když mu byla odňata cizí žena, budiž za první obviněn z cizoložství, kdežto za druhou je nevinen.
Pravidlo 38. .
Dívky, jež se vdají bez otcova souhlasu, smilní. Avšak, jak se zdá, skutek se napraví smířením s rodiči. Ostatně tyto se ihned nepřipouštějí k přijímání, nýbrž je jim po tři léta zakázáno.
Pravidlo 39.
Ta, kdož žije s cizoložníkem, je cizoložnice pro celou dobu spolužití.
Ta, která se proti vůli svého pána dala muži, smilní. Jestliže po tom s povolením použije manželství, bude uznáno, že vstoupila v zákonité manželství. Proto první je smilstvo, ale druhé manželství. Neboť smlouvy těch, kdož jsou v cizí pravomoci, neplatí.
Pravidlo 41. .
Ovdovělá, majíc moc sama nad sebou, se může beztrestně provdati, není-li ničeho, co by rozloučilo její spolužití. Neboť apoštol řekl: "Pakli by umřel muž její, svobodná jest; může se vdáti, za koho chce, toliko v Pánu." (1.Kor. 7,39, srv. Řím. 7,2).
Pravidlo 42. .
Manželství bez souhlasu těch, kdož mají pravomoc, jsou smilstva. Kdož se oddávají za života otce nebo pána, nejsou bez viny dokud neprojeví souhlas k jejich spolužití ti, kdož mají nad nimi pravomoc. Neboť tehdy manželství získává platnost.
Pravidlo 43. .
Ten, kdo smrtelně zranil bližního, je vrahem, jestliže udeřil první nebo se mstil.
Pravidlo 44. .
Diakonisa, která spáchala smilstvo s pohanem, může býti přijata do obecenství modliteb, avšak k přijímání svatých tajin bude připuštěna sedmého roku, bude-li žíti v čistotě. Pohan, který po přijetí víry opět přistoupí k svatokrádeži, vrací se tím k svému vývratku. Proto nedovolujeme, aby se těla diakonisy jako posvěcené již tělesně používalo.
Jestliže někdo po přijetí jména křesťan hanobí Krista, nemá užitku z jména.
Pravidlo 46.
Ta, která z neznalosti se provdala za muže, jehož žena dočasně opustila a kterou potom z příčiny návratu první ženy zanechal, smilnila tímto svazkem, ovšem z nevědomosti. Manželství jí tudíž není zakázáno, ale lépe, zůstane-li tak.
Pravidlo 47. .
Enkratité, sakkoforové a apotaktité podléhají témuž soudu, jako i Navatiáni: byloť o některých z těchto vydáno pravidlo, třebas rozdílné, avšak o druhých se mlčí. My však tyto znovu křtíme, posuzujíce je stejně. A třebas u vás není přijat tento zvyk překřtívání, podobně jako i u Římanů z nějakých důvodů, přesto nechť platí náš posudek. Jelikož jejich blud je jakoby odnož bludu Markonitů, odmítajících manželství, neužívajících víno a nazývajících stvoření Boží hanebným. Proto je nepřijímáme do církve, nejsou-li pokřtěni naším křtem. Neboť nechť nepraví, že byli křtěni v Otce i Syna i svatého Ducha, když podobně jako Markion a ostatní bludaři, líčí Boha jako stvořitele zla. Tudíž bude-li vhod, nechť se sejde množství biskupů a budiž vydán předpis, aby byl bez nebezpečí ten, kdo tak činí a kdož odpovídá na dotazy o nich, aby měl hodnověrný důvod pro odpověď.
Pravidlo 48. .
Ta, která je od svého muže opuštěná, podle mého mínění má zůstat neprovdána. Neboť když Pán pravil: "Že kdožkoli propustil by manželku svou, kromě příčiny cizoložstva, uvádí ji v cizoložství," 120 nazvav ji cizoložnicí, už tím zakázal ji spolužití s jiným. Neníť možné, aby byl muž vinen jako příčina cizoložstva, ale žena nevinná, když ji Pán nazval cizoložnicí za obcování s jiným mužem?
Pravidlo 49. .
Zhanobení násilím nepodléhá obvinění. Tudíž ani služebnice znásilněná svým pánem není vinna.
Pro třetí sňatek není předpis; proto třetí sňatek se neuzavírá podle předpisu. Na takovou záležitost pohlížíme jako na nečistotu v církvi, ale veřejně ji neodsuzujeme, neboť je to lépe než nemravné smilstvo.
Pravidlo 51. .
O příslušnících kleru pravidla byla stanovena bez rozdílu. Ona nařizují určovati pro padlé jeden trest, vyvržení ze sloužení, ať jsou v hodnosti posvěcení, anebo konají službu, pro níž není zapotřebí svěcení rukopoložením.
Ta, která odložila novorozeně na cestě, učinila-li tak majíc možnost je zachovati nebo v úmyslu zakrýti svůj hřích či sledujíc svůj zcela zvířecí a nelidský záměr, budiž souzena za vraždu. Nemohla-li je zachrániti a novorozeně zemřelo pro pusté místo a z nedostatku potřeb, hodna jest matka odpuštění.
Ovdovělá otrokyně možná mnoho nezhřešila vstupujíc do druhého manželství pod způsobou únosu. Pročež nelze ji nikterak za to obviňovati. Neboť nesoudí se vnější způsoby, nýbrž úmysly. Jest však jasné, že podléhá epitimii za druhý sňatek.
Pravidlo 54. .
O neúmyslném zabití, pokud se pamatuji, psal jsem dříve tvé zbožnosti, kolik jsem uměl, a více říci nemohu. Bude záležitostí tvého uvážení, abys prodloužil či ulehčil trest podle povahy případu.
Pravidlo 55. .
Ti, kteří společně bojují s lupiči, nejsou-li v církevní službě, nechť jsou odloučeni od přijímání svatých tajin. Klerici buďtež svrženi ze své hodnosti. Neboť bylo řečeno: "Všichni, kteříž meč berou, od meče zahynou." (Mat. 26,52).
Pravidlo 56. .
Ten, kdo úmyslně zabil a pak se kál, budiž dvacet let bez přijímání svatých tajin. Na těchto dvacet let obdrží toto rozdělení: čtyři léta musí plakati, stoje vně dveří modlitebního chrámu a prose vcházející věrné, aby se za něho pomodlili a vyznávaje přitom své provinění. Po čtyřech letech budiž přijat do počtu poslouchajících Písma a s nimi nechť vychází po pět let; sedm let nechť se modlí a padajícími a vychází. Čtyři léta nechť pouze stojí s věrnými, avšak nepřijímá svaté tajiny. Po uplynutí této doby nechť přijme svaté tajiny.
Pravidlo 57. .
Ten, kdo zabil neúmyslně, nechť nepřijímá svaté tajiny deset let. Rozdělení desíti let budiž pro něho toto: Dvě léta ať pláče, tři léta nechť stráví mezi poslouchajícími, čtyři léta mezi padajícími a rok pouze stojí s věrnými, avšak nepřijímá svaté tajiny. po uplynutí této doby nechť přijme svaté tajiny.
Cizoložník nechť nepřijímá patnáct let svaté tajiny. Rozdělení těchto patnácti let pro něho je toto: čtyři léta budiž plačícím, pět naslouchajícím, čtyři padajícím, dva stojícím s věrnými bez přijímání.
Smilník sedm let nepřijímejž svaté tajiny. Dva roky ať pláče, dva ať naslouchá, dva ať padá a jeden rok pouze ať stojí s věrnými; osmý rok bude připuštěn k svatému přijímání.
Ta, která slíbila setrvati v panenství a porušila svůj slib, nechť naplní dobu trestu, stanoveného pro hřích cizoložství s rozdělením s ohledem na její život. Totéž pro ty, kteří učinili slib mnišského žití, avšak padli.
Pravidlo 61. .
Ten, kdo ukradl, jestliže sám se kál a přiznal, budiž na rok vzdálen pouze od přijímání svatých tajin; bude-li usvědčen, na dva roky. Doba tato budiž pro něho rozdělena na padání, (klečení) a stání s věřícími; potom ať je učiněn hodným přijímání.
Kdo spáchá hanebnost s mužským pohlavím, obdrží lhůtu pro pokání jako ten, kdo zhřešil cizoložstvím.
Kdo na zvířatech projevil svou hanebnost a vyzná se, budiž v zákazu tutéž dobu.
Křivopřísežník deset let nechť nepřijímá; dva roky buda mezi plačícími, tři mezi naslouchajícím Písmům, čtyři mezi padajícími, jeden stoje s věrnými, a tehdy obdrží přijímání.
Pravidlo 65. .
Kdo učinil pokání z čarodějnictví anebo z travičství, nechť stráví v pokání lhůtu stanovenou pro vrahy s rozdělením, odpovídajícím tomu, jak sebe sám usvědčil v tomto hříchu.
Kdo vykopával hroby, aby loupil, nepřijímejž svaté tajiny po deset let; dva nechť pláče, tři ať naslouchá, čtyři ať padá, jeden ať stojí s věrnými, a tehdy už ať přijímá.
Pravidlo 67. .
Krvesmilstvo bratra a sestry vyžaduje lhůtu pokání, stanovenou pro vraha.
Pravidlo 68.
Manželský svazek lidí v zakázaném příbuzenství, bude-li zjištěn, jako hřích lidský podléhá epitimii cizoložníků.
Pravidlo 69. .
Jestliže žalmista před sňatkem obcoval se svou snoubenkou, bude přijat za žalmistu po uplynutí jednoho roku odloučení od služby, ale zůstane bez povýšení na vyšší hodnost. Jestliže bez zasnoubení obcoval tajně, přestaniž sloužiti. Stejně tak podjáhen.
Jáhnu, který se poskvrnil ústy a vyznal, že jeho hřích dále netrval, budiž zakázáno sloužení, ale smí přijímati svaté tajiny s jáhny. Taktéž i kněz. Bude-li někdo zjištěn, že zhřešil ještě více než toto, budiž svržen, ať je v kterékoliv hodnosti.
Pravidlo 71. .
Kdo spolupůsobil při kterémkoliv z uvedených hříchů a nevyznal se, nýbrž byl usvědčen, budiž pod epitimií takovou dobu, na níž byl odsouzen pachatel zla.
Pravidlo 72. .
Kdo se svěřil kouzelníkům nebo jim podobným, budiž pod epitimií takovou dobu jako vrah.
Kdo se zřekl Krista a provinil se proti tajemství spásy, musí býti po celou dobu svého života v počtu plačících a povinen se vyznávati; až na konec svého života bude učiněn hodným přijímání svátostí podle víry v Boží lidumilnost.
Jestliže kdokoliv z padlých do shora jmenovaných hříchů se vyznal a stal se horlivým v nápravě, pak ten, kdo od lidumilnosti Boží přijal moc rozhřešovati a svazovati, nebude hoden odsouzení, když vida naprosto upřímné vyznání hříšníkovo stane se milosrdnějším a zkrátí epitimii. Totiž vyprávění svatého Písma nám ukazuje, že ti, kdož se vyznají s velkou horlivostí, dříve obdrží milosrdenství Boží.
Pravidlo 75. .
Ten, kdo se poskvrnil se svou sestrou po otci nebo po matce, nesmí choditi do modlitebního chrámu, dokud neustane od nezákonného a hnusného díla. Přijda do poznání hrůzného hříchu, nechť tři léta pláče a stojí u dveří modlitebních domů a prosí vcházející na modlitbu, aby se každý se soucitem za něj vroucně modlil k Pánu. Potom v druhém tříletí budiž připuštěn pouze k poslouchání Písem, ale po vyslechnutí Písem a poučení budiž vyháněn z chrámu, aby nebyl učiněn hodným obecenství na modlitbě. Potom, jestliže bude se slzami prositi o ni a o padání Před Pánem se zkroušeným srdcem a hlubokou pokorou, nechť se mu poskytnou další tři léta na padání. A takovým způsobem, když ukáže ovoce hojné pokání, desátého roku budiž přijat k modlení s věrnými, bez přijímání. Dva roky bude státi s věrnými v čas modlitby, posléze pak učiněn hodným společenství tajin.
Pravidlo 76. .
Týž předpis platí i pro ty, kdo obcovali se svou snachou.
Ten, kdo opustil ženu, zákonně s ním oddanou a vzal druhou, podle výroku Páně je vinen cizoložstvím. (Mat. 19, 9). Pravidly otců našich stanoveno, aby tací jeden rok plakali, dva roky poslouchali, tři padali, sedmý rok stáli s věrnými a pak aby učiněni byli hodnými svatého přijímání, budou-li se se slzami káti.
Pravidlo 78. .
Týž předpis budiž zachován i pro ty, kteří si vzali k spolužití dvě sestry, třebas bylo v různý čas.
Pravidlo 79. .
Ten, kdo obcoval se svou macechou, podléhá témuž pravidlu jako ten, kdo zhanobil svou sestru.
Pravidlo 80. .
Otcové mlčí o polygamii jako o věci zvířecí a zcela cizí lidskému pokolení. Nám se tento hřích jeví těžším než smilstvo. Proto bude moudrým podrobovati tyto epitimii podle pravidel, to jest, aby byli jeden rok plačícími, tři roky padajícími a potom mohou býti přijati.
Pravidlo 81. .
Jelikož v době barbarských vpádů mnozí se provinili proti víře v Boha, složili pohanské přísahy a jedli některá poskvrněná jídla, přinesená s kouzly v oběť modlám, budiž s takovými postupováno podle zákonů a pravidel už otci vydaných. Ti, kdož vytrpěli těžké zmoření na mukách a nevydrželi utrpení a zřekli se Krista, nebuďtež tři léta přijímáni do církve; po jejich uplynutí nechť dvě léta poslouchají Písma, tři ať padají, a tehdy mohou býti přijati do obecenství. Ti, kteří bez velikého násilí zradili víru v Boha, dotkli se běsovského stolu a složili pohanské přísahy, nechť budou tři léta vyvrženi z církve, dvě naslouchati Písmům, tři léta ať se modlí v padání, další tři ať stojí v době modlitby s věrnými, a tehdy už mohou býti přijati k přijímání svatých tajin.
Pravidlo 82. .
Ohledně těch, kdož porušili přísahu z přinucení a násilí: podléhají méně přísným trestům a po šesti létech mohou býti zcela přijati. Kdož bez nucení zradili svou víru, buďtež dva roky plačícími a dva roky naslouchajícími, pátého nechť se modlí s padajícími, dále buďtež na dva roky přijati ke společenství v modlitbě bez přijímání, a takto až ukáží patřičné pokání posléze budou přivedeni k přijetí Těla Páně.
Pravidlo 83. .
Ti, kdož se zabývají kouzly a následují pohanské obyčeje nebo uvádějí někoho do svého domu k čarování nebo očisťování, podléhají pravidlu šestiletého pokání; rok buďtež plačícími, rok naslouchajícími, tři léta padajícími a jeden rok ať stojí s věrnými a pak buďtež přijeti.
Pravidlo 84.
Všechno toto píšeme, aby byly zkoušeny plody pokání. Neposuzujeme je pouze podle délky času, nýbrž hledíme na způsob pokání. Jestliže někteří vytrvale se drží svých mravů a raději chtějí sloužiti tělesným chtíčům než Pánu a nepřijímají žití podle evangelia, nemáme s nimi nic společného. Neboť jsme naučeni u lidu nepokorného a reptajícího slyšeti toto: "Zachovejž život svůj." (1. Mojž. 19,17).
Pravidlo 85.
A tak nedopusťme, abychom zahynuli s takovými, nýbrž bojíce se přísného trestu a majíce před očima strašný den odplaty Páně, nechtějme zhynouti společně s cizími hříchy. Zda nás nepoučily hrozné osudy Páně a toliké rány nepřivedly k pocitu toho, že nás zanechal Pán pro naše přečiny a odevzdal v ruce barbarů, takže byl lid odveden nepřáteli do otroctví a rozptýlen, ježto se ti, kdož mají jméno Kristovo, odvážili takových špatností, aniž poznali a pochopili, že pro ně přišel na nás hněv Boží; co máme s nimi společného? Avšak ve dne i noci, veřejně i soukromě jsme povinni svědčiti jim o pravdě. Avšak nedopusťme toho, abychom byli zlákáni jejich zločiny, nýbrž více se modleme, abychom je získali a vytáhli ze sítě zlého. Jestliže se nám to nepodaří, v krajním případě pečujeme o to, abychom své duše zachránili před věčným odsouzením.
Pravidlo 86. .
Významným enkratitům (zdrženlivcům) na jejich důležitou námitku, proč ani my všechno nejíme, odpoví se takto: Neboť také se hnusíme svých výmětů. Totiž podle hodnoty pro nás je totéž rostlinný pokrm jako maso, kdežto v posuzování užitku jako v rostlinách oddělujeme škodlivé od zdravých tak i v masu rozlišujeme škodlivé od užitečného. Neboť i bolehlav je rostlina i maso jestřába je maso, avšak nikdo při zdravých smyslech nebude jísti blín aniž se dotýkati psího masa, leč z veliké nouze. Proto ten, kdo jedl, nespáchal zločin.
Úvod.
Došel nás dopis s podpisem Diodora, avšak ostatní v něm se více hodí na někoho jiného než Diodora. Neboť se mi zdá, že někdo ze lstivých vzal na sebe tvou osobu a chtěl se tak učiniti věrohodným před posluchači. Byv otázán někým, zda je dovoleno uzavříti sňatek se sestrou své zemřelé ženy, nezděsil se této otázky, nýbrž jednak klidně přijal to, co vyslechl, jednak byl tazateli velmi odvážně a snažně nápomocen v hanebném přání. Kdybych měl u sebe tento dopis, poslal bych ti jej, a ty bys byl zcela ve stavu obhájiti sebe a pravdu. Jelikož však ten, kdo jej ukázal, vzal si jej nazpět jako jakýsi důkaz vítězství nade mnou, který jsem už dříve zakázal takové sňatky, všude jej nosil, pravě, že má písemné povolení, proto ti nyní píši, abych se dvojnásob opřel proti onomu podvrženému listu, zbavil ho jakékoliv platnosti, aby nemohl škoditi těm, kdož jej čtou.
Pravidlo 87. .
A tak prvním a v záležitostech této povahy velmi důležitým je uvésti, že se u nás zachovává zvyk, mající moc zákona, ježto toto ustanovení bylo nám předáno od svatých mužů. Zvyk je tento: Jestliže někdo, zachvácen nečistou vášní, upadne v hanebné obcování s dvěma sestrami, nepovažuje se to za manželství, a tací nejsou přijímáni do církevního shromáždění, dokud se vzájemně nerozloučí. Pročež i kdyby nebylo lze říci nic jiného, stačil by pouze tento zvyk k zakázání špatnosti. Vzhledem k tomu, že pisatel dopisu se pokusil lživým odůvodněním uvésti v život toliké zlo, nutno, abychom vzali na pomoc rozvahu, třebas v záležitostech zcela jasných přesvědčení je pádnější než každé usuzování. Byloť napsáno, praví on, v knize Levitské: "Nevezmeš sobě ženy k ženě první, abys soužil ji, odkrývaje hanbu její za života jejího." 135 Z toho prý je jasné, že je dovoleno vzíti ji po její smrti. Na toto především řeknu: "Cožkoli zákon mluví, těm, kteříž jsou pod zákonem mluví." 136 Neboť jinak bychom podléhali též obřízce, sobotě a zdržování některých pokrmů. Anebo zda se máme podřizovati jhu zákona, když najdeme něco příjemného našemu rozkošnictví, když však některý z předpisů zákona se jeví obtížným utíkati se ke svobodě, která je v Kristu? Tázali se nás: Dovoluje sv. Písmo vzíti si ženu po její sestře? Řekli jsme: Nikoliv. To je pro nás bez nebezpečí i pravdivé, avšak tvořiti si mínění pomocí vhodných závěrů o tom, o čem se mlčí, znamenalo by stanoviti předpis a nikoliv jej citovati. Tomu, kdo by se totiž tohoto odvážil, bylo by dovoleno i za života ženy, vzíti se její sestru. Neboť podobná sofistika může býti přizpůsobena i pro takový případ. Je napsáno, 137 řekl by, nevezmeš sobě žárlivou soupeřku, čili vzíti si nežárlivou předpis nezakazuje. Pročež obránce vášně řekne, že sestry nemají žárlivé povahy. Není-li tudíž příčiny, pro níž je spolužití s oběma zakázáno, co by překáželo vzíti si sestry? Toto není napsáno, odpovíme, a ani stanoveno. Myšlenka vyvoděná ze závěru činí dovoleným to i druhé. Náleží vrátiti se nemnoho nazpět k předchozím výrokům Zákona a tak se zbavit těžkostí. Neboť by se zpozorovalo, že zákonodárce nepojal všechny druhy hříchu, nýbrž zvláště odmítá všechny hříchy Egypťanů, odkudž vyšel Izrael a Chananejců, k nimž se přemisťoval. Lze čísti takto: "Vedle skutků země egyptské, v níž jsme bydlili, nečiňte ani podlé skutků země kananejské, do kteréž já vás uvozuji, činiti budete a v ustanoveních jejich nechoďte" 138 Pravděpodobně tento druh hříchu nebyl tenkráte dovolen v žití pohanů, takže ani zákonodárce neměl nutnost jej zamezovati, avšak stačila zvyklost bez předchozího předpisu, aby tato hanebnost byla odvržena. Ale proč zakázal větší a zamlčel menší? Protože mnohým z tělesných lidí v ohledu na spolužití se sestrami živých žen zdál se být škodlivým příklad patriarchy. Co však máme my činiti? Říkati to, co je napsáno, nebo vyhledávati to, co zamlčeno? Totiž v těchto předpisech není ani to napsáno, že otec a syn nesmějí vcházeti k jedné souložnici, avšak u proroka se toto podrobuje největšímu odsouzení: "Nadto syn i otec vcházejí k jedné a též mladici." 139 A kolik jiných způsobů nečistých vášní vynalezla běsovská škola, o nichž božské Písmo pomlčelo? Ve snaze, aby neporušovalo posvátnou důležitost vyjmenováním hanebností zaznamenalo nečistoty obecnými názvy, jak vece apoštol Pavel: "Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství aniž jmenováno, budiž mezi vámi, jakož sluší na svaté." 140 Pod jménem nečistota chápe nevhodné názvy styku mužů a žen. Tudíž pomlčení nedává povolení rozkošníkům. Pravím však, že zákonodárce vlastně nemlčel o tomto způsobu provinění, nýbrž velmi ostře jej zakázal. Totiž slova: "Nižádný člověk k žádné přítelkyni krevní nepřistupuj k obnažení hanby její, 141 obsahují v sobě i tento druh příbuzenství. Což může býti pro muže bližšího než vlastní žena nebo více než jeho tělo? Neboť oni už nejsou dva, ale jedno tělo. Tímto způsobem, prostřednictvím ženy, její sestra stává se příbuznou mužovou. Tudíž tak jako si nemůže vzíti matku své ženy, ani její dceru, poněvadž si nemůže vzíti svou matku, ani její dceru, nemůže si ani vzíti sestru své ženy, ježto si nesmí vzíti svou sestru. A naopak není dovoleno ženě spolužití s příbuzným muže, jelikož právo příbuznosti je společné pro oba. Každému, kdo žádá radu v manželství, svědčím, že pomíjí způsob tohoto světa a čas je ukrácený, aby i ti, kteříž mají ženy byli jakoby jich neměli. 142 Uvede-li mi někdo onen výrok jako námitku: "Ploďtež a rozmnožujte se", 143 vysměji se mu, že nerozlišuje dobu stanovení předpisu. Druhé manželství je lék proti smilstvu a nikoliv cesta k rozkošnictví. Je řečeno: "Pakliť se nemohou zdržeti, nechať v stav manželský vstoupí." 144 Avšak nikoliv uzavírati sňatek a provinovati se přitom proti předpisům. Ti však, kteří poskvrňujíce duši bezectnou vášní nehledí na přirozenost, jež odedávna rozlišuje druhy příbuzenství, kterým jménem vystihnouti příbuzenský vztah mezi dětmi, narozenými z obou manželství? Zda jsou rodní bratři nebo bratranci? Vzhledem k smíšení příslušel by jim jeden i druhý název. Netvoř, člověče, z tety dětí jejich macechu a tu, jež má je laskati místo zemřelé matky neodzbrojuj neuhasitelnou řevnivostí. Totiž sama sočivost macech až za hrob se nenávistně prostírá, ta zatím co jiní, bývalí nepřátelé, smiřují se se zesnulými, macechy začínají nenávidět od smrti. Hlavním ze shorařečeného je toto: Přeje-li si někdo manželství podle zákona, je mu otevřen celý svět; řídí-li se jeho přání vášněmi, tím spíše nutno mu sňatek zakázati, aby uměl svým osudím vládnouti ve svatosti a ne v libosti žádostí. 145 Chtěl jsem se více rozepsati, avšak zadržela mne rozsáhlost psaní. Přeji si, buď aby mé doporučení bylo silnější než vášeň, anebo aby tento přečin nevnikl do naší oblasti, ale zůstal v těch místech, kde se toho odvážili.
Přečetl jsem tvůj list s všelikou trpělivostí a podivil jsem se, že ty, ač by ses mohl přede mnou krátce a snadno ospravedlniti samou záležitostí, ses rozhodl setrvati v tom, z čehos byl obviněn a snažíš se mnohomluvností vyléčit to, co je nevyléčitelné. Nikoliv my jako první, ó Řehoři, ani sami jsme nevydali předpis, že ženy a mužové nesmějí žíti společně. Přečti si pravidlo, vydané našimi sv. otci na nicejském sněmě, že je zakázáno míti v domě spolužijící ženy. Celibát má svou hodnotu v tom, že při něm není styku se ženským pohlavím. Takovým způsobem jestliže někdo vydávaje se podle jména za panice, avšak dělá skutkem to, co žijící se ženami, ukazuje, že se domáhá důstojenství panictví dle jména, avšak nezanechal hanebného rozkošnictví. Tím spíše jsi měl splnit můj požadavek, tvrdíš-li, že jsi prost každé tělesné vášně. Nepředpokládám, že by sedmdesátník žil se ženou vášnivě a nerozhodl jsem tak, jak jsem učinil, pro nastalý přečin, nýbrž proto, že jsem se naučil od apoštola neklásti úrazu neb pohoršení bratru. 147 Víme, že něčí čisté skutky bývají druhým pohnutkou ke hříchu. Proto řídíce se ustanovením sv. otců přikázali jsme ti, aby ses odloučil od oné ženy. Proč však obviňuješ chorepiskopa a vzpomínáš na dávné nepřátelství? Proč si stěžuješ i na mne, že mám otevřeny uši ke slyšení pomluv, ale nikoliv na sebe, ježto nejsi ochoten zanechati styk s ženou? Tudíž vzdal ji ze svého domu a urči do monastýru, aby byla s pannami; ty však mějž služebníky mužského pohlaví, aby skrze vás nebylo hanobeno Boží jméno. Dokud toto činíš, tisíce ospravedlnění, jež uvádíš v dopise, nepřinesou ti žádného užitku, nýbrž zemřeš v zákazu bohoslužeb a dáš Pánu odpověď za svůj trest. Jestliže se nepolepšíš a odvážíš se výkonu sloužení, budiž ti anathema před veškerým lidem a ti, kdož tebe přijmou, budou odloučeni od té církve.
Pravidlo 89. .
Velkou bolest cítím, že pravidla otců jsou opouštěna a jakákoliv přísnost byla z církve vypuzena. A obávám se, aby církevní záležitosti nedoznaly úplného zmatení, půjde-li tato lhostejnost ponenáhlu svou cestou. Podle zvyku, který odedávna se vžil v Božích církvích, služebníci církve byli přijímáni po vyšetření s naprostou přísností a bylo prověřeno pečlivě celé jejich chování; zda nejsou pomlouvační, opilci, svárliví, zda vychovávají své mladší, aby uměli následovati svatost, bez níž žádný neuzří Pána. 148 Toto šetření prováděli presbyteři a s nimi žijící jáhni, referovali o tom chorepiskopům a tito po obdržení mínky spolehlivých svědků uvědomili biskupa a pak zařadili služebníka do posvátného řádu. Avšak nyní vy především jste nás pominuli, nechcete dokonce nás informovati a všechnu pravomoc jste strhli na sebe. Posléze zanedbali jste tyto záležitosti a dovolili jste presbyterům a jáhnům, aby bez prozkoumání života, nýbrž ze stranickosti, pocházející z příbuzenství nebo z nějakého přátelství, koho chtějí uvádějí do církve třebas byl nehodný. Pro toto v každé obci se počítá mnoho služebníků, avšak není žádného důstojného pro službu oltáři, jako sami svědčíte, že nenalézáte lidí při volbách. Jelikož záležitost tato dospěla nakonec do nevyléčitelného stavu, zvláště nyní, kdy mnozí ze strachu, aby nebyli vzati mezi vojíny, rozhodují se pro službu církvi, z nutnosti jsem se uchýlil k obnovení pravidel otců a píši vám, abyste mi zaslali seznam církevních služebníků každé vsi s uvedením, kým byl kdo ustanoven a jaký je jeho život. Mějte i vy při sobě takový seznam, aby bylo lze srovnati vaše zápisy s těmi, co jsou u mne, a aby nikdo nemohl sebe zapisovati, když se mu zachce. Jestliže někteří byli přijati presbytery po prvním létě indiktu, tímto způsobem buďtež svrženi do počtu laiků. Budiž vámi znovu provedeno šetření o nich, a jsou-li hodni, nechť jsou přijati z vašeho rozhodnutí. Očistěte církev odstraňujíce z jejích služeb nehodné. A napříště zkoumejte způsobilost a přijímejte hodné, avšak nezařazujte do kleru, dokud mi neoznámíte. Vězte, že jinak ten, kdo byl bez mého souhlasu přijat do církevních služeb, stane se laikem.
Pravidlo 90. .
Ohavná záležitost, o níž píši, stala se předmětem podezření a řečí a naplnila mou duši zármutkem; ostatně zdála se mi neuvěřitelnou. Pročež tento list o ní nechť viník přijme jako lék, nevinný jako výstrahu a lhostejný k dobru a zlu, což by si ani nepřál mezi vámi vidět, jako svědectví proti němu. Co to je, o čem pravím? Vyprávějí někteří, že někteří z vás berou peníze od těch, jež světí, a zakrývají to jménem zbožnosti, což je ještě hůře. Neboť, páše-li někdo zlo pod rouškou dobra, je hoden dvojího potrestání: za to, že činí nedobré, a za to, že používá dobré takořka za svého pomocníka k páchání hříchu. Je-li tomu tak, nechť se tak neděje napříště, nýbrž ať se napraví. Tomu, kdo přijímá stříbro naprosto nutno říci to, co pravili apoštolé onomu, kdo chtěl je dáti, aby koupil odevzdávání sv. Ducha: "Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení." 149 Méně však hřeší ten, kdo chtěl z nechápání koupiti dar Boží, nežli ten, kdo jej prodává, protože toto je prodej, a prodáváš-li to, cos obdržel zdarma jakoby prodaný satanu, bude ti dar odňat. Tak uvádíš kupčení do duchovních záležitostí a do církve, v níž je nám svěřeno Tělo a Krev Kristova. Nepřísluší, aby se toto takto dálo. Chci říci, v čem je chytráctví. Domnívají se, že nehřeší, berou-li nikoliv při rukopoložení, nýbrž po něm. Vzíti jest vzíti, ať je to kdykoliv. Tudíž prosím zanechati tento příjem, lépe toto vstupné do pekla, a nečiňte sebe nehodnými ke konání posvátných tajin, poskvrňujíce své ruce takovou chamtivostí. Odpusťte mi, že napřed nepřesvědčen, potom však přesvědčen, vyhrožuji. Spáchá-li někdo něco podobného, po tomto mém listě, odstoupiž od zdejších oltářů a hledejž sobě, kde by mohl kupovati a prodávati dar Boží. "Myť takového obyčeje nemáme, ani církev Boží." 150 Přestanu dodávaje jedno. Toto bývá z lakoty: "Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz" 151 a nazývá se "modlám sloužení". 152 A tak nedávejte modlám přednost před Kristem za trochu peněz, aniž napodobujte Jidáše prodávajíce z chamtivosti po druhé, kdo byl jedenkrát za nás ukřižován, neboť i pole i ruce těch, kdo přijímají takové ovoce, budou nazvány Akeldama.
Pravidlo 91. .
Některá z dogmat a kázání, chráněných v církvi, máme z písemného poučení, jiná však jsme přijali z apoštolského podání, tajemně svěřeného. Ta i ona mají jednu a tutéž platnost pro zbožnost. A tomu neodporuje nikdo, třebas málo obeznalý v církevních ustanoveních. Neboť jestliže počneme odmítati nepsané zvyky jako nemající veliké platnosti, nezpozorovaně poškodíme evangelium v hlavních bodech nebo dokonce svedeme kázání na názvy bez vlastního obsahu. Na příklad především připomenu to, co je první a všeobecné, totiž, že všichni doufající ve jméno Pána našeho Ježíše Krista se znamenají křížem; kdo tomuto učil v Písmu? Co z Písma nás naučilo, že se máme obraceti k modlitbě na východ? Slova vzývání (epiklese)při proměňování; chleba eucharistie a kalicha požehnání, kdo ze svatých nám písemně pozůstavil? Neboť jsme se nespokojili těmi slovy, jež vzpomněl apoštol nebo evangelium, nýbrž před nimi a po nich přinášíme také jiná, jako mající značnou působnost v tajemství, přijavše je z nepsaného učení. Požehnáváme také křestní vodu a olej k pomazání, dále samého křtěnce, podle kterého Písma? Zda nikoliv dle podání, jež se stalo mlčky a tajně? A co ještě? Které psané slovo nás naučilo samému pomazání olejem? Odkud je též trojnásobné ponoření člověka a ostatní při křtu; zřeknutí satana a jeho pomocníků, z kterého Písma bylo vzato? Zdali ne z onoho nezveřejňovaného a nevysloveného učení, jež naši otcové zachovali nedostupným před zvědavostí a v mlčenlivosti před vyzvídáním, jsouce zdravě naučeni ochrániti mlčením svatost tajiny? Neboť zda by bylo vhodné rozhlašovati písemně učení o tom, co se zakazuje dokonce viděti nezasvěceným v tajinu? Atd. Důvod podání bez Písem je ten, že přečastým zkoumáním dogmat mnozí by pro zevšednění ztratili zbožnost. Neboť něco jiného je dogma, ale něco jiného kázání. Dogmata jsou chována v mlčení, kázání však je veřejné. Druhem zamlčení je rovněž nejasnost, jež se užívá v Písmu, činíc chápání dogmat nepochopitelným pro užitek čtenářů. Na př. všichni zříme k východu v čas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Bůh v Edenu na východě. 153 Také ve stoje se modlíme jedině v sobotu???, ale všichni neznáme původ toho. Neboť nejen proto, že vzkříšení Kristu a povinni hledati věcí nebeských, stáním v době modliteb v den vzkříšení sobě připomínáme milost, jež nám byla poskytnuta, nýbrž činíme taktéž, poněvadž tento den je považován za jakýsi obraz očekávaného věku. Pročež jako počátek dnů ani u Mojžíše se nenazývá prvním, nýbrž jedním. "I byl večer a bylo jitro, den jeden", 154 praví jakoby se jeden a týž den vracel mnohokrát v kruhu zpět. A tak jediný a současně i osmý, který je skutečně jediným a osmým, jejž připomíná též žalmista v některých nadpisech žalmů, ukazuje stav, nastupující po tomto věku, den neustávající bez večera, bez následování dalších, neskonávající onen a nastárnoucí věk. A tak církev důvodně učí své chovance, aby modlitby onoho dne konali ve stoje, abychom častým připomínáním nehynoucího života, nezanechali v nedbalosti pokyny k onomu přechodu. Avšak i celá padesátnice je připomínka vzkříšení, očekávaného v budoucím věku. Neboť onen jediný a první den, násoben sedmi tvoří sedm týdnů svaté padesátnice. Padesátnice začíná a končí prvním dnem týdne. Padesátkrát procházejíc podobnými dny, ležícími mezi, touto podobností napodobuje věk, který v kruhovém pohybu začíná u takových znaků, u nichž se také končí. Církevní předpisy nás učí, abychom v těchto dnech dali přednost přímému držení těla v době modlitby, jako bychom jasnou připomínkou přemístili naší mysl z přítomnosti do budoucnosti. Při každém sklonění kolen a povstání úkonem ukazujeme i to, že jsme hříchem padli na zemi, i to, že lidumilností svého Stvořitele jsme byli opět povoláni na nebe. Avšak nedostane se mi říci o nenapsaných tajinách církevních. Další pomíjím. Samé vyznání víry, že věříme v Otce i Syna i svatého Ducha, z kterých Písem máme? Jestliže ze zbožné úvahy jsme povinni tak věřiti, jak jsme pokřtěni a z podání o křtu činíme vyznání víry, podobně tajemně působícímu výroku při křtu, nechť nám dovolí z téhož úsudku také pronášeti slavosloví, podobné vyznání víry. Odmítají-li však znění slavosloví jako nenapsané, nechť nám ukáží písemné důkazy jak vyznání víry, tak všeho ostatního, co jsme napočítali. Tudíž vzhledem k tomu, že je tolik nepsaného, co má velkou váhu v tajemství pobožnosti, zda by nám nechtěli povoliti jeden výrok, jenž nás došel od otců a našli jsme jej v nevymýšlené zvyklosti u neporušených církví, an má nemalou důležitost a přináší významný užitek pro působnost tajiny?
Pravidlo 92. .
Na námitku, že pro slavosloví "s Duchem" 155 není svědectví a není v Písmech, odpovídáme: Kdyby se ani nic jiného nepřijalo bez Písem, nechť se nepřijímá ani toto, ale je-li u nás bez Písma uvedeno velmi mnoho tajemství, přijmeme s mnohými druhými věcmi i toto. Myslím, že je apoštolské i to, abychom se drželi nepsaného podání. "Chválímť pak vás, bratří, praví apoštol, že všechny věci mé v paměti máte, a jakž jsem vydal vám, ustanovení zachováváte." 156 A na jiném místě: "Držtež se učení vydaného, jemuž jste se naučili, buď skrze řeč, buď skrze list náš." 157 Jedním z toho tím spíše je i to, co rozebíráme a co přední ustanovovatelé odevzdali následovníkům a během času při trvajícím užívání dlouhodobým zvykem v církvích se zakořenilo. Tudíž jestliže my jako na soudě při nedostatku písemných důkazů uvedeme ve prospěch své záležitosti množství svědků, zdali od vás neobdržíme ospravedlňující řešení? Tak se domnívám. Neboť v ústech dvou svědků aneb v ústech tří svědků stane slovo. 158 Poukážeme-li na dlouhou dobu jasně svědčící v náš prospěch, zda se vám neukážeme jako správně mluvící, ježto není možno s úspěchem se s vámi příti? Neboť dávná dogmata nějakým způsobem působí zbožnou úctu, vzbuzující svým stářím jako jakýmisi šedinami úctyhodný vztah.
Pravidlo 1. .
A toto je jedním z příslušenství posvátného svátku (Paschy), abychom pochopili zákonný a správný způsob působnosti vzhledem k zhřešivším, aby se vyléčila každá duševní nemoc, pocházející z kteréhokoliv hříchu. Tento všeobecný svátek stvoření, konaný každého roku podle stanoveného pohybu ročního kruhu, oslavuje se z příčiny vzkříšení padlého. Avšak pád je hřích, vzkříšení však povstání z hříšného pádu. A tak bude vhodným v tento den nejen přiváděti k Bohu ty, kdož jsou obnovováni obrozením skrze milost koupele, nýbrž také ty, kdož se opět vracejí pokáním a odvrácením od mrtvých skutků na cestu života, vésti k spásnému doufání, od něhož byli hříchem odcizeni. Není lehkou záležitostí o tomto říci slovo podle zákona spravedlivého a zkušeného soudu z příkazu prorockého, ukládajícího slovo mluviti na soudu tak, aby podle výroku Písma se nepohnul na věky, "v paměti věčné bude spravedlivý." 159 Neboť jako v léčení těla je jediný cíl lékařského umění, navrácení zdraví nemocnému, způsob léčení však rozdílný, ježto dle rozličné povahy jednotlivých nemocí se používá vhodná metoda léčby, tak i při nemocech duše podle počtu a rozdílností vášní stává se nevyhnutelnou mnohotvárná léčebná péče, která vzhledem k neduhu působí uzdravování. Abychom však prozkoumali tento předmět s nějakou správností, uvažujme takto: V naší duši jest pozorovati podle původního rozdělení tři síly; síla rozumu, síla žádostí a síla hněvu. V těchto bývají i činy těch, kdož žijí ctnostně, i pády těch, kdož se uchýlili ke zlému. Proto ten, kdo chce použíti vhodný lék pro nemocnou část duše, musí napřed zjistiti, ve které části vznikla nemoc, a potom použíti lék na trpící část, ovšem nikoliv, aby z neznalosti léčebné metody nebyl podáván lék jedné části, když je nemoc v druhé; podobně ve skutečnosti vidíme mnohé lékaře, kteří nepoznavše původně nemocnou část těla, svými zákroky rozšířili nemoc. Často bývá nemoc z přebytku teploty, avšak jako onemocnělým z velkého chladu je prospěšné to, co je teplé a hřející, totéž, co jim přirozeně přineslo užitek, kdyby bylo použito nepozorně pro zachvácené vysokou horečkou, učinilo by nemoc nevyléčitelnou. Tudíž jako pro lékaře se uznává za samozřejmě nutné poznati vlastnosti částí těla, aby byla léčena z částí trpících nebo netrpících ta, jež je v nenormálním stavu, tak též my dbajíce na ono rozdělení pozorovaných duševních sil, stanovme jako počátek a základ příslušného léčení vášní obecný rozbor. A tak podle trojího, jak jsme řekli, rozdělení hnutí, vlastních duši, na síly rozumu, žádostí a hněvu, dobré činnosti síly rozumu jsou: zbožné chápání božského, umění rozlišovati dobro a zlo, jasné a nesmíšené posuzování vlastnosti věcí, co je hodno si zvoliti a co odvrhnouti a se odvrátiti. Naopak bez pochyb jest pozorovati také zlou náklonnost této duševní vlastnosti, když je v ní vzhledem k božským věcem bezbožnost, vzhledem k správnému a dobrému nerozvážlivost, zmatečné a lživé chápání povahy věcí, na př. považovati světlo za tmu, tmu však za světlo, jak praví Písmo. 160 Ctnostné usměrnění síly žádosti jest vzepětí přání po tom, co je podstatně žádoucí a skutečně krásné, oplývání veškerou mocí a náklonností lásky, jaká jen by v nás byla v přesvědčení, že dle své povahy není nic žádoucnějšího než ctnost a osobnost, jež ctnost koná. Zvrhnutí a hříšné pozdvižení této vlastnosti bývá, když někdo žádost obrátí k snílkovskému slavomamu nebo ke kvetoucí tělesné kráse. Odtud pramení lakota, ctižádost, rozkošnictví a všechny vady, těmto podobné, jejichž počátkem je tento druh zla. Konečně dobrá působnost síly hněvu je nenávist zlého, boj s vášněmi a upevnění duše ve statečnosti, aby ten, kdo bojuje o víru a ctnost se neděsil toho, co se zdá strašným pro mnohé, avšak zápasil se hříchem do krve, opovrhnuv hrozbou smrti, těžkými mukami a odloučením od toho, co je příjemné, a slovem, aby byl nade vším, co mnohé drží v zajetí rozkoší ze zvyku a přesvědčení. Záporná hnutí této síly jsou ovšem jasná: závist, nenávist, nepřátelství, nadávky, úklady, svárlivá a mstivá nálada, pamatování zlého dloubou dobu se vlekoucí, což mnohé přivádí k vraždě a krveprolití. Neboť nepoučená mysl nenajdouc, jak s prospěchem použíti zbraně, obrací proti sobě samému ostří železa a zbraň, jež nám Bobem dána k obraně, stává se zneužívateli záhubnou.
Pravidlo 2. .
A tak po rozdělení hříchů shorařečeným způsobem, hříchy vztahující se na myšlenkovou vlastnost duše, otcové uznávají za nejtěžší a vyžadující velkého, dlouhého a přísného pokání. Na příklad, jestliže se někdo zřekl víry v Krista a ukázal se, že přijal židovství, nebo modloslužebnictví nebo manichejství nebo jiný podobný druh bezbožnosti, spáchal-li toto zlo úmyslně, ale potom toho litoval, má míti celý život za dobu pokání. Neboť takový nikdy se nestává hodným v čas konání tajemné modlitby klaněti se Bohu společně s lidem, nýbrž nechť se modlí osamocen a od přijímání svatých tajin zcela budiž odloučen. Avšak v hodince odchodu z tohoto života nechť je učiněn hodným přijetí svatých tajin. Jestliže však nad očekávání zůstane na živu, opět nechť žije v tomtéž odsouzení, nepřijímaje do svého konce. Ti však, kdož mukami a krutými týráními byli přinuceni, podrobují se epitimii na určitou dobu. Totiž svatí otcové jim projevili takovou lidumilnost proto, že nikoliv jejich duše padla, nýbrž nemohoucnost těla nebyla ve stavu odporovati mučení. Proto za násilné a mučením vynucené odpadnutí stanoví se po obrácení míra epitimie jako v případu těch, kdož zhřešili smilstvem.
Pravidlo 3. .
Ti pak, kteří přicházejí k čarodějům nebo hadačům nebo těm, kdož slibují, že pomocí démonů způsobí nějaké očistění nebo odvrácení škody, buďtež podrobně dotazováni a zkoušeni, zda zůstali ve víře v Krista a jen z nějakého přinucení nalákáni k takovému hříchu snad neštěstím či těžkou ztrátou anebo tím, že zcela opovrhli vyznání, jež jsme jim svěřili a utekli se k podpoře od démonů. Neboť učinili-li tak s odvržením víry a s tím, že nevěří v Boha, uctívaného křesťany, bez pochyb budou odsouzeni jako odpadlíci. Jestliže opanovala jejich slabou duši nesnesitelná nouze a dovedla je k tomu oklamavši je jakousi lživou nadějí, budiž i nad nimi projevena lidumilnost podle případu těch, kteří ve vyznavačských dobách nemohli odolati mučení.
Pravidlo 4. .
Hříchy žádosti a rozkošnictví se rozdělují tímto způsobem;. Něco jiného je cizoložství a jiné je smilstvo. Někteří přesnější zkoumatelé se rozhodli také hřích smilstva nazvati cizoložstvím, protože je jediný zákonný svazek, ženy s mužem a muže se ženou. Tudíž vše mimo zákon je již proti zákonu a ten, kdo béře to, co není jemu vlastní, zřejmě béře cizí. Neboť člověku je dána Bohem jediná pomocnice a nad ženou je postavena jedna hlava. A tak získal-li kdo, podle výrazu božského Pavla své vlastní osudí, 161 přírodní zákon mu káže, aby je užíval poctivě. Jestliže však se někdo uchyluje ne k vlastnímu, bezpochyby se zmocňuje cizího. Pro každého je cizím to, co není jeho vlastní, třebas by nebyl známý majitel, jež ho vlastní. Proto těm, kteří přísněji tuto záležitost prozkoumali jevilo se smilstvo nepříliš vzdáleným od cizoložstva, neboť i božské Písmo praví: "Proč by ses kochal v cizí." 162 Vzhledem k tomu, že otcové projevili laskavost k slabým, bylo stanoveno toto rozdělení tohoto hříchu: Smilstvem se nazývá ukojení žádostivosti s někým bez urážky druhého, kdežto cizoložstvím pohana a urážka cizího svazku. K tomuto se vztahuje sodomie a homosexualita, neboť i tyto hříchy jsou cizoložstvím vůči přirozenosti, a působí se urážka cizímu rodu, a přitom proti přirozenosti. Při tomto rozdělení druhů společná léčba i tohoto hříchu záleží v tom, aby se člověk pokáním očistil z vášnivého chtíče tělesných rozkoší. Ježto u těch, kdož se poskvrnili smilstvem, není s tímto hříchem spojena urážka, je stanovena dvojnásobná doba pokání pro ty, kdož se poskvrnili cizoložstvím nebo jinou hanebností, jako sodomií nebo chtíčem k mužskému pohlaví. Totiž v těchto případech, jak jsem řekl, hřích se zdvojnásobuje; jeden je v nedovoleném rozkošnictví a druhý v urážce druhého. Budiž však nějaký rozdíl způsobu pokání z hříchů rozkošnictví. Ten, kdo se sám probudil k vyznání hříchů a tak sám započal léčení svého neduhu tím, že se rozhodl z vlastních pohnutek státi se žalobcem své tajnosti, a projevil známky svého proměnění k lepšímu, nechť je pod epitimií více shovívavou; avšak přistižený ve špatnosti nebo nevolky usvědčený po jakémsi podezření nebo obvinění, podrobuje se delší nápravě, aby byl s přísností očištěn a tímto způsobem přijat do obecenství svatých tajin. Pravidlo o tom je toto: Ti, kdož se poskvrnili smilstvem, buďtež po tři léta zcela vzdáleni z církevní modlitby, tři léta nechť se účastní pouze naslouchání Písem, další tři léta nechť se modlí s padajícími v pokání a potom ať přijímají svaté tajiny. Pro ty, kdož procházejí pokáním horlivěji a životem svým projevují návrat k dobru, je dovoleno, aby ten, kdo pečuje o prospěch církevního zřízení, zkrátil dobu naslouchání a rychleji je přiváděl k obrácení; podobně jim může zkrátiti i dobu tohoto a dříve je připustiti k obecenství podle toho, jak z vlastní zkušenosti sezná stav léčeného. Neboť jak je zakázáno házeti perly sviním, nebylo by místným také naopak zbavovati drahocenné perly toho, kdo vzdálením od hříchu a očistou se už stal člověkem. Zločin spáchaný cizoložstvím nebo jinými způsoby nečistoty, jak shora řečeno, nechť se ve všem léčí tímtéž soudem, jako hřích smilný, ale se zdvojnásobenou lhůtou. Také budiž přitom pozorován stav léčeného, jako i u postiženého nečistotou smilstva, aby dříve či později jim bylo podáno přijímání blaha.
Pravidlo 5. .
Zbývá pak podrobiti prozkoumání duševní sílu hněvu, když se vzdálí od svého dobrého užití jako spravedlivý hněv a upadá do hříchu. Z hněvu bývá mnoho hříšných skutků a všelikých špatností. Avšak naši otcové nepovažovali za nutné velmi podrobně se některými z nich zabývati a neuznávali za potřebné přílišnou léčebnou péči všech provinění, pocházejících z hněvu. Písmo zakazuje nejen lehkou ránu, nýbrž i každé zlořečení a mrzkomluvnost 163 \poznamkapc{Ef. 4,31.} a vše podobné, jež z hněvu pochází. Oni však pouze proti zločinu vraždy stanovili preventivní opatření epitimiemi. Dělí se tento zločin na úmyslné a neúmyslné zabití. Úmyslné zabití je za prvé to, jehož se s úmyslem odvážil ten, kdo se rozhodl pro tento zločin, aby jej spáchal; za druhé se klade mezi úmyslné zabití, když někdo ve rvačce bije a jsa bit, udeří na určité místo. Neboť kdo je jednou zachvácen zuřivostí a podlehne proudu hněvu, v čas vášně nepřijímá na rozum nic, co by mohlo přetíti zlo. Tudíž zabití ve rvačce se připisuje úmyslu a nikoliv náhodě. Neúmyslné zabití má určité příznaky, kdy někdo maje v úmyslu něco jiného náhodou spáchá těžké zlo. Z těchto úmyslné zabití vyžaduje trojnásobného prodloužení doby pro ty, kteří léčí obrácením vědomý zločin. Pro ně se stanoví tři desítiletí s určením po devíti letech pro každý stupeň pokání. Nechť ztráví devět let v úplném odloučení a se zakázaným vchodem do chrámu. Tolik let dále přebývejž na stupni naslouchajících, hoden pouze poslouchati učitele a Písma; v třetím devítiletí ať se modlí s padajícími v pokání, potom ať přistupuje k obecenství svatých tajin. Jest zřejmé, že správa církve ho bude taktéž pozorovati a podle pozorování jeho obrácení zkrátí pro něho délku epitimie tak, že místo devíti pro každý stupeň pokání se stanoví buď osm, nebo sedm, šest či pouze pět let, jestliže vroucností pokání potvrzuje dobu a horlivostí v nápravě předstihuje ty, kteří v delším čase s menším výsledkem se očisťují od skvrn. Neúmyslné zabití bylo uznáno za hodné shovívavosti, nikoliv pochvaly. Tak jsem pravil, abych učinil známým, že pravidlo uznalo za nehodného kněžské milosti toho, kdo třebas neúmyslně byl poskvrněn zabitím a učinil se nečistým skrze nečistý skutek. Doba, určená prostě pro očistění ze smilstva, uznána za vhodnou být určena i pro neúmyslné vrahy, s tím, že bude pozorován i zde stav kajícníkův. Tudíž bude-li obrácení pravdivé, není nutno zachovati počet let, nýbrž jest dobře zkrátiti a vésti kajícníka k návratu do církve a k přijímání svatých tajin. Jestliže někdo nenaplniv čas, pravidly určený k pokání, odchází ze života, lidumilnost otců káže, aby přijal svaté tajiny a nebyl propuštěn bez posilnění na cestu k onomu poslednímu putování. Avšak jestli po přijetí svatých tajin se vrátí opět k životu, nechť očekává naplnění určeného času na tom stupni, na němž byl před přijímáním, daným mu z nouze.
Pravidlo 6. .
Jiný druh modlářství, neboť tak svatý apoštol jmenuje lakomství, 164 nevím, jak naši otcové zanechali bez poukázání léčby. Toto zlo se zdá týti nemocí duše v trojím vztahu. Totiž rozum chybuje v posuzování dobra, se domnívá, že se dobro nalézá ve hmotě, a nevzírá ke kráse duchovní. Žádost směřuje dolů, odpadajíc od toho, co je správě žádoucí; z tohoto provinění v mnohých případech vzniká svárlivý a podrážděný stav duše. A vůbec lze říci, že taková nemoc odpovídá apoštolskému popisu lakoty. Neboť božský apoštol uznává ji nejen modlářstvím, nýbrž i kořenem všeho zlého. 165 Přesto však tento druh hříchu byl pozůstaven bez zvláštní pozornosti a léčení, čímž tento neduh se rozmnožil v církvích, a nikdo nezkoumá ty, kdož se přijímáni do kleru neposkvrnili tímto druhem modlářství. Ostatně ježto naši otcové jej nepřijímají, považujeme za postačující léčiti jej, kolik lze veřejným poučným slovem a očišťovati rozborem nemoci lakoty jako jakési choroby z přebytku majetku. Pouze loupež vykrádání hrobu a svatokupectví považujeme za vážnou nemoc, ježto máme o tom takové přijaté podání od otců. A podle božského Písma k počtu zakázaných skutků náleží lichvaření a úrokování a přisvojení k svému vlastnictví to, co je cizí, pomocí nějakého nátlaku, třebas by to bylo formou smlouvy. Jelikož však naše mínění nemá té důvěry, aby jeho platnost se rovnala pravidlům, připojujeme k tomu, co už bylo řečeno, názor podle pravidel o věcech beze sporu zakázaných. Krádež se dělí na loupež a vloupání; cíl toho i onoho je jeden, odcizení cizího, avšak mezi nimi je značný rozdíl ve stavu ducha. Neboť lupič k dosažení svého úmyslu používá i vraždy a připravuje se k ní zbraněmi i vytvářením tlup ze sobě podobných lidí a vyhledáváním vhodných míst. Proto takový podléhá soudu pro vrahy, jestliže se pokáním vrátí k církvi Boží. A ten, kdo si cizí přivlastnil tajným odcizením a potom při zpovědi svůj hřích knězi oznámil, nechť léčí neduh cvičením opačným své vášni, to jest rozdáváním svého majetku chudým, aby utratil tak to, co má a sebe ukázal očištěným od nemoci lakoty. Tomu, kdo nemá nic kromě těla, káže apoštol, aby tělesnou prací léčil onu vášeň. Příkaz tento čte se takto: Kdo kradl, již více nekraď, ale raději pracuj, dělaje rukama, což dobrého jest, aby měl, z čeho uděliti nuznému. 166
Pravidlo 7. .
I vylupování hrobů se dělí na odpustitelné a neodpustitelné. Totiž šetří-li někdo čest mrtvých a nedotýkaje se v hrobě skrytého těla, aby se neukázala pod sluncem hanba přirozenosti, použije některé kameny, na hrobě položené, na nějakou stavbu, třebas toto není chvalitebné, ale následkem zvyku se stávalo promíjitelným, když onen materiál byl použit k něčemu lepšímu a obecně prospěšnějšímu. Avšak přehledávati prach těla, přeměněného v zem, vytahovati kosti v naději, na získání nějakých ozdob, zakopaných se zemřelými, podléhá témuž soudu jako prosté smilstvo se zachováváním rozdílu, ukázaného v předcházejícím slově, t.j. aby pozoroval představený uzdravování léčeného ze samého jeho života tak, že může zkrátiti délku epitimie, určené pravidly.
Pravidlo 8. .
Svatokupectví bylo ve starozákonním písmě uznáno za hodné nemenšího potrestání než jako vražda. Neboť i usvědčený ze zabití, i ten, kdo odcizil posvěcené Bohu, stejně podléhali pobití kameny. 167 Avšak v církevní praxi, nevím jak, byla uvedena jakási povolnost a měkkost, a očištění tohoto neduhu přijato celkem snadně. Neboť otcovským podáním byla určena pro tyto epitimie na kratší dobu než pro cizoložství. Je nutno při každém druhu zločinu především hleděti na stav léčeného a nedomnívati se, že k léčbě stačí pouze čas (neboť jaké uzdravení může býti z času?), nýbrž úsilí toho, kdo se léčí pokáním. Toto jsme ti, člověče Boží, s mnohou pílí vybrali z toho, co máme po ruce a s horlivostí zasíláme, neboť náleží býti poslušným příkazů bratří. Ty pak neustávej přinášeti Bohu obvyklé modlitby za nás, ježto jsi povinen jako vděčný syn živiti v stáří svými modlitbami toho, kdo tě v Bohu zrodil, podle přikázání ukládajícího ctíti rodiče, aby ti bylo dobře a prodleli se dnové tvoji na zemi. 168 Věřím, že tento list přijmeš jako posvátné znamení a neopovrhneš darem, třebas byl menší než tvůj hluboký duch.
Aby tvůj rozum nebyl obelstěn cizími knihami, neboť se vyskytují mnohé podvržené spisy, nesprávně nadepsané, přijmi, milovaný, toto mé věrné vypočítání. Historických knih nejstarší hebrejské moudrosti všech je dvanáct. První Stvoření, potom Východ, Levitská, potom Čísla, pak Obnovené zákony; potom Jozue a Soudci; osmá Ruth. Devátá a desátá kniha skutky Království, Paralipomenon a poslední máš Ezdráše. Básnických knih je pět: první Jobova, potom Davidova, dále tři Šalamounovy: Ekklesiaates, Píseň písní a Přísloví. Také pět knih ducha prorockého. Do jedné knihy se spojuje těchto dvanáct: Ozeáš, Amos, a třetí Micheáš, potom Joel, potom Jonáš, Abdiáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, dále Zachariáš a Malachiáš. Toto je jedna kniha, druhá pak je Izaiáš; pak Jeremiáš, povolaný z dětství, potom Ezechiel a Danielova milost. Takto jsem předložil dvacetdvě knihy Starého zákona, počtem se rovnající hebrejským písmenům. Po tomto spočti také knihy Nového Tajemství. Matouš psal o zázracích Kristových pro Židy Marek však pro Italii, Lukáš však pro Achaiu. Pro všechny pak Jan, velký kazatel a poutník do nebe. Pak následují Skutky apoštolů, čtrnáct listů Pavla. Sedm obecných, z nichž jeden Jakubův, dva Petrovy, dále tři Janovy, sedmý pak je Judův; takto máš vše. Jsou-li některé nadto, nenáleží k uznaným.
Zvláště nutno věděti i to, že ne každá kniha, mající úctyhodné jméno Písma, je hodnověrnou. Neboť leckdy jsou knihy lživě nadepsané, některé leží uprostřed takřka blízké slovům pravdy, avšak jiné podvržené a klamné, podobně jako padělané a nepravé peníze, jež třebas měly císařský nápis, podle svého složení jsou padělky. Proto ti budu jmenovati každou z Bohem vnuknutých knih. Avšak abys je dovedl rozlišovati, vyjmenuji napřed knihy Starého zákona. Pentateuch (Pět knih Mojžíšových) obsahuje: Stvoření, potom Východ, a střední Knihu Levitskou, po ní Čísla, pak Obnovené zákony. K těm připoj Jozue a Soudce, potom Ruth, čtyři knihy Královské a dvě Paralipomenon. Po nich následuje Ezdrášova kniha první a druhá. Dále budu ti jmenovati pět knih básnických: ozdobeného ranami rozličného utrpení Joba a knihu Žalmů, lék duší z vhodných písní, tři knihy moudrého Šalamouna, Přísloví, Ekklesiastes a Píseň písní. K těm dodej dvanáct proroků, prvního Ozeáše, pak druhého Amose, Micheáše, Joela, Abdiáše, a Jonáše, obraz třídenní smrti; po nich Nahuma, Habakuka, potom devátého Sofoniáše, Aggea a Zachariáše a slavného hlasatele Malachiáše. Po nich seznej čtyři proroky: velikého Izaiáše, směle mluvícího, Jeremiáše, milosrdného, tajemného Ezechiele, a posledního Daniele, skutkem a slovem moudrého. K těmto přidávají někteří Esther. Čas je, abych jmenoval knihy Nového zákona: Přijímej pouze čtyři evangelisty: Matouše, potom Marka, k nim přidruživ třetího Lukáše, Jana počítej za čtvrtého dle času, ale za prvního dle hloubky dogmat, neboť správně ho jmenují synem hromu, který velkolepě hlásal Boha Slovo. Přijímej i druhou knihu Lukášovu, sborové Skutky apoštolské. K nim potom připoj nádobu vyvolenou, kazatele a apoštola pohanů, Pavla, moudře napsavšího církvím čtrnáct listů: jeden k Římanům, k němuž nutno přičísti dva ke Korintským, ke Galatským, k Efezským, potom k žijícím ve Filippě, pak napsaný ke Kolosenským, a Soluňským dva, k Timoteji dva, k Titu a Filemonu, ke každému jeden, a jeden k Židům. Tento někteří nesprávně nazývají nepravým, ale v něm je pravá milost. Co říci naposled o obecných listech? Jedni praví, že je nutno přijímati jich sedm, druzí však, že pouze tři: jeden Jakubův, jeden Petrův a jeden Janův. Někteří přijímají tři Janovy a kromě těch dva Petrovy a sedmý Judův. Zjevení Janovo někteří připočítávají k posvátným knihám, mnozí však nazývají nepravým. Tento budiž zcela pravý kánon Bohem vnuknutých Písem.
Otázka 1. .
Jestli sedmileté katechumenské dítě nebo dospělý člověk vyčká vhodnou dobu při konání liturgie a z neznalosti přijímá, jak nutno postupovati s takovým?
Odpověď.
Nutno ho osvítiti křtem, neboť je Bohem povolán.
Jestliže posedlý katechumen zachce sám nebo jeho příbuzní přijati svatý křest, může-li přijmouti nebo nikoliv, zvláště bude-li blízek smrti?
Odpověď.
Jestliže posedlý se dosud neočistil od nečistého ducha, nemůže přijímati svatý křest, ale při odchodu z tohoto života se křtí.
Jestliže některý věřící je posedlý ďáblem, má přijímati svaté tajiny nebo ne?
Odpověď.
Neruší-li tajinu a nějak nerouhá-li se, nechť přijímá, ale ne každý den, stačí mu občas.
Otázka 4. .
Jestliže někdo z katechumenů v nemoci ztratí zdravý rozum a sám nemůže pronésti vyznání víry, jeho příbuzní však budou žádati, aby obdržel svatý křest dokud žije, má dostati či nikoliv.
Odpověď.
Smí přijati křest, není-li pokoušen od nečistého ducha.
Ztráví-li žena noc se svým mužem nebo muž se svou ženou a zítra bude svatá služba, mají přijímati nebo ne?
Odpověď.
Nemohou. Jelikož apoštol praví: "Neoklamávejte jeden druhého, leč by to bylo z společného svolení na čas, abyste se uprázdnili ku postu a modlitbě; a zase spolu se sejděte, aby vás nepokoušel satan pro nezdrženlivost vaši." (1.Kor. 7,5).
Otázka 6. .
Jestliže žena katechumenka zapsala své jméno ke křtu, ale ke dni křtu se jí přihodí to, co je ženám obvyklé, může se taková pokřtíti v ten den nebo odložiti a na jaký čas odložiti?
Odpověď.
Nutno odložiti, až se očistí.
Otázka 7. .
Zpozoruje-li žena, že se jí stalo to, co je ženám vlastní, smí toho dne přistoupiti k svatým tajinám či nikoliv?
Odpověď.
Nesmí, dokud se neočistí.
Otázka 8. .
Porodí-li žena před svatou Paschou, to jest ve Velký týden, musí postiti a nepíti vína, nebo se osvobozuje od postu a zákazu píti víno, protože porodila?
Odpověď.
Půst byl ustanoven pro zkrocení našeho těla. Tudíž nachází-li se tělo v klidu a nemohoucnosti, smí ona přijímati pokrm a nápoj, jak chce a kolik snésti může.
Otázka 9. .
Smí se kněz modliti v přítomnosti ariánů nebo jiných bludařů? Či ani pramálo mu to neuškodí, když při nich vykoná svou modlitbu nebo posvátný úkon?
Odpověď.
V božské liturgii volá jáhen před dobou líbání: Vyjděte, kdož nejste přijati v obecenství. Proto takoví nemají býti přítomni, neslíbili-li, že učiní pokání a zanechají bludu.
Otázka 10. .
Je-li někdo nemocen a z vážné choroby zcela vyčerpán, a blíží se svatá Pascha, zda za každou cenu musí takový postiti, nebo z důvodu jeho velkého zeslábnutí duchovní mu dovolí užívati co může, zda i olej a víno?
Odpověď.
Nutno dovoliti, aby nemocný přijímal pokrm a nápoj s ohledem na to, co snese. Jest správné, aby zcela zesláblý užíval olej.
Otázka 11. .
Pozve-li někdo kněze k vykonání oddavek a tento se dozví, že toto manželství je nezákonité, nebo krvesmilstvo, na příklad nevěsta je sestrou zemřelé ženy, má kněz uposlechnouti takové a vykonati za ně bohoslužbu?
Odpověď.
Rozhodně řekněte; Dozví-li se kněz o nezákonitosti manželství a je-li skutečně manželství nezákonné, nesmí se duchovní připojiti k cizím hříchům.
Otázka 12. .
Měl-li laik nečistý sen a otáže se kněze; smí ho připustiti k přijímání nebo nikoliv?
Odpověď.
Je-li zachvácen žádostivostí po ženě, nesmí přijímati. Pokouší-li ho satan, aby z toho důvodu byl odloučen od účasti božských tajin, má přijímati. Neboť jinak pokušitel nepřestane útočiti na něho v ten čas, kdy má přijímati.
Otázka 13. .
Kdož žijí v manželském společenství, ve které dny v týdnu mají zachovávati zdrženlivost vzájemného obcování a kdy mají na ně právo?
Odpověď.
Dříve jsem pravil a nyní říkám, že apoštol dí: "Neoklamávejte jeden druhého, leč by to bylo z společného svolení, na čas, abyste se uprázdnili ku postu a modlitbě; a zase spolu se sejděte, aby vás nepokoušel satan pro nezdrženlivost vaši." (Kor. 7,5). Ostatně je nutno se zdržovati v sobotní den a neděli, protože tyto dny se přináší Pánu duchovní oběť.
Otázka 14. .
Jestliže někdo bez sebe vztáhne na sebe ruku nebo se vrhne s výšky, lze za něho konati službu či ne?
Odpověď.
O něm musí kněz uvážiti, že tak učinil skutečně bez rozumu. Neboť často příbuzní sebevrahovi ve snaze dosíci konání bohoslužby a modlitby za něho lžou a říkají, že byl bez sebe. Mohl tak učiniti z lidské urážky, nebo z jiné příčiny, z malomyslnosti; za takového nelze konati oběť, neboť je sebevrah. Proto kněz všemožně musí s velkou pozorností prováděti šetření, aby sám neupadl do trestu.
Otázka 15. .
Je-li něčí žena posedlá zlým duchem natolik, že nosí dokonce pouta, a její muž říká, že nemůže žíti ve zdrženlivosti, a chce pojmouti jinou; smí-li takový si vzíti druhou nebo ne?
Odpověď.
V takovém počinu je obsaženo cizoložství; nemám a nenalézám, co na to odpověděti.
Otázka 16. .
Jestliže někdo postil se před přijímáním svatých tajin a vyplachuje si ústa nebo při koupeli nevědomky polkl vodu; smí takový přijímati?
Odpověď.
Smí. Nebo jinak satan najde v tom vhodný způsob, jak ho oddáliti od přijímání, a častěji bude totéž páchati.
Otázka 17. .
Často nasloucháme slovu Božímu, ale nekonáme; zda-li se nenalézáme proto pod odsouzením?
Odpověď.
Nekonáme-li, musíme se kárati, že neplníme to, co slyšíme. Sebe kárati je část spasení.
Otázka 18.
Od kterého stáří člověka bude Bůh souditi jeho hříchy?
Odpověď.
Podle míry poznání a chápání každého; někteří soudí, že od stáří desíti let, kdežto jiní od následujících let.
Jak zvyk, tak povinnost vyžaduje po nás, abychom ctili každý nedělní den a světili jej, poněvadž toho dne Pán náš Ježíš Kristus ukázal nám vzkříšení z mrtvých. Pročež se také tento den nazývá prvním ve svatém Písmě, neboť tvoří pro nás počátek života, a osmým, že přišel po židovské sobotě. Avšak měl-li býti půst toho dne před svatým Zjevením Páně, nutno stanoviti jej tak, s patřičným přihlédnutím k oběma případům. Sníme-li několik datlí, neučiníme podle zvyklostí bludů, jež nesvětí den vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, a současně vykonáme to, co náleží v postním dnu, očekávajíce na večerní shromáždění, jež se tohoto dne z vůle Boží koná. A tak toho dne se shromažďujme v hodinu devátou.
Pravidlo 2.
S těmi, kdož byli ve společenství s ariány a dodnes spravují chrámy, budiž jednáno podle zvyklosti, t.j. tak, aby byli ustanoveni druzí, osvědčení v pravoslaví, oni však ať zůstanou v obecenství, a rozhodnutí o nich nechť souhlasí s tím, jak i v jiných městech stanovili pravoslavní biskupové v Thebaidě. Ti, kdož byli ustanoveni biskupem Apóllonem a byli v obecenství s ariány, kteří měli chrámy, buďtež podrobeni epitimii, učinili-li tak ze svého rozhodnutí; jestliže však z poslušenství svému biskupu, tehdy zůstávají v obecenství, neboť nechápali, že jednali nerozumně. Ostatně, jestliže všechen lid je odmítá s ostatními, buďtež rukopoloženi jiní. Přijme-li je společně s těmi, s nimiž vstoupili do obecenství, i vůči nim budiž užito zvyku, jejž následovali všichni pravoslavní biskupové v Thebaidě.
O Vistu, ustanoveném za presbytera v Erevě, nutno provést šetření. Jestliže spáchal násilí nad ženou, jež se rozloučila od živého muže, nesmí mu býti dopuštěno, aby byl presbyterem, neboť nemůže ani jako laik vstoupiti do církve, jež obvykle takové odlučuje. Ostatně toto nelze vytýkati biskupu Apollonu, ustanovil-li ho z neznalosti, neboť svatý sněm stanovil vyvrhnouti nehodné, kteří byli ze zločinu usvědčeni po rukopoložení.
Pravidlo 4. .
Se Surou, jelikož biskup Apollon tvrdí, že ho propustil a odloučil od církve, budiž tak, jak rozhodl biskup; avšak budiž mu umožněno, aby se ospravedlnil, chce-li a není-li spokojen rozhodnutím biskupovým.
Pravidlo 5. .
O Panufovi, ustanoveném za jáhna v Likonu nutno provésti šetření; a jestliže se sezná, že jsa katechumenem vstoupil do manželského obecenství se svou neteří, a teprve po křtu byl uveden do kleru, zůstaniž v kleru jenom v případě, že ona skonala a že s ní neobcoval po křtu. Vzal-li po křtu svou neteř do manželského společenství, budiž odstraněn z kleru. Nelze činiti výtky biskupu Apollonu, jestliže ho ustanovil z neznalosti.
Pravidlo 6. .
O Jakubovi nutno provésti vyšetřování. Jestliže jako žalmista se provinil zločinem smilstva a byl vyvržen od presbyterů, potom však přijal rukopoložení, budiž svržen se své hodnosti, ovšem po důkladném šetření, nikoliv jen z pouhého podezření, pocházejícího z pomluv a klevet. Ukáže-li se nevinným, zůstane v kleru. Nelze udílet pozornost prázdnému žalobnictví.
Pravidlo 7. .
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých. V místech pak, kde jsou stoupenci těch, kdož byli v obecenství s bludaři, rukopoložení buďtež prováděna ne jinak než po šetření od pravých pravoslavných kněží, také v přítomnosti biskupa a při jeho prohlášení k přítomnému lidu, pouze takto, aby nenásledovalo nějaké uchýlení se správné cesty.
Pravidlo 8. .
To, co se přinese k nekrvavé oběti po použití potřebného k tajině, nechť mezi sebe rozdělí příslušníci kleru; nechť nejí a nepije z toho katechumen, nýbrž pouze příslušníci kleru a věřící bratří s nimi.
Pravidlo 9. 174
Poněvadž Jerax praví, že kdosi nemá býti v kleru, jsa obviněn ze smilstva, avšak Apollon tvrdí, že ani jeden žalobce se proti němu neohlásil, budiž i o něm vykonáno šetření. Ohlásí-li se nějaký hodnověrný žalobce, a obvinění bude prokázáno uvedením věrohodných svědků, budiž vyvržen z církve. Je-li hoden kleru a má svědectví o své bezúhonnosti, zůstávejž v kleru.
Pravidlo 10. .
Se souhlasem všeho duchovenstva budiž ustanoven druhý ekonom, k jehož zřízení dal souhlas i biskup Apollon, aby církevní majetek byl užíván na to, co je nutné.
Pravidlo 11. .
Vdovy, chudí a putující příchozí nechť obdrží všechnu péči a nikdo ať si nepřisvojuje církevní majetek.
Pravidlo 12. .
Oznámila mi tvá zbožnost, že si někteří z tak zvaných "čistých" přejí se sjednotiti s církví. Jelikož však veliký sněm blahoslavených otců našich v Niceji, 175 stanovil světiti ty, kdož přicházejí z bludů, dle tohoto předpisu račiž i ty světiti ty, kteří se chtějí připojiti k církvi, pouze je-li jejich život ctnostný a není žádných překážek k tomu.
Pravidlo 13. .
Maxim tvrdil, že vstoupil do nezákonného manželství z neznalosti církevních předpisů a jelikož ho zneklidňuje jeho vyloučení ze shromáždění církevních, ujišťoval, že spáchal přestoupení z nevědomosti a že dle úmluvy se bude zdržovati nezákonného spolužití, s čímž souhlasí i jeho žena. Tudíž jestli zjistíš, že tak činí ze souhlasu a že neklamou, vzhledem k tomu, že již uplynulo deset let od jejich oddavek, a uznáš, že je lze zařaditi mezi katechumeny, učiň tak. Zpozoruješ-li však, že chtějí obelstíti, a že je potřebí vůči nim ještě přísnosti, učiň, co ti Bůh vnukne, řídě se ve všem opatrností. Totiž nacházeje se na místě můžeš lépe znáti jejich stav.
Pravidlo 14. .
Zákonné dílo vykonali presbyteři ve vsi Geminu, mluví-li pravdu Eustathie, která přinesla list; ona líčí, že vyloučili z církevního shromáždění Kyradii, která činila urážky a nechtěla přestati s nespravedlností. Avšak jelikož jsem se přesvědčil, že ona léčíc svou vadu, si přeje, aby byla přijata do obecenství s církví, postarej se, abys ji přiměl, aby napřed přestala s nespravedlností, a učinila pokání, a tak, zjistíš-li, že se obrací k Božímu zákonu a touží býti v církevních shromážděních, dovol jí, aby na nich byla společně s věřícím lidem.
Každé naše dílo, když se řídí přímo pravidly zbožnosti, nepůsobí nám žádného neklidu, nýbrž zbavuje nás výtek některých lidí a nadto nám získává uznání těch, kdož správně uvažují. Neboť kdo by nesouhlasil s nestranným názorem, ať jej projeví kdokoliv? Zda není bez výtky, ale naopak plně chválen správný a zákonný soud? Toto nyní píši, když tvá zbožnost ve svém listě zaslaném mně a zbožnému našemu bratru a spolubiskupu Proklovi, nazývá Petra nejzbožnějším a nejbohumilejším biskupem. Avšak on mezitím pláče a považuje se za nesprávně zbaveného církve mu svěřené. Náleželo by, aby bud měl jméno kněžské společně s touto funkcí, anebo nebyl-li hoden státi před oltářem Božím, nechť není ctěn ani jménem biskupa. Možná, že má slova se ukáží tvé bohumilosti krutá a nebratrská, ale ona nejsou vpravdě taková. Totiž domníváme se, že budeme milosrdni k starci, když mu ponecháme pouze jméno. Ale mnohem lépe by bylo pomysliti i druhé. On říká, že se může ospravedlniti, avšak nebyl mu dán čas k ospravedlnění a nenavrženo, aby záležitost byla prozkoumána podle pravidel. Kdyby se tak bylo stalo, sám průběh řízení buď by ho usvědčil ze zločinu dokázaného a přiznaného, takže by nemohl říkati, že mu bylo ublíženo, nebo by ho rozhodně prohlásilo nevinným a vrátilo mu správu církve, jež mu byla svěřena. Jelikož však nebylo nic takového uděláno, volá proti tomu a praví, že vytrpěl nesnesitelnou urážku a že byl nespravedlivě svržen; dodává pak, že vše, co mu patřilo, bylo mu odňato. Tudíž tvá zbožnost přijmiž v úvahu, čeho žádají božská pravidla a co sluší církvi a těm, kdož jsou v ní ustanoveni k posvátné službě, a nadto zváživ také náš list, aby otřel slzy starcovy. A jestliže zachce souditi se s těmi, kteří mu připisovali provinění, nechť se soudí podle přijaté zvyklosti před tvou zbožností za spolupřítomnosti tobě podřízených zbožných biskupů, vyjma ty, jež nepřijme, ježto je bude podezírati. Nemyslíme, že by někdo ze zbožných biskupů choval nepřátelské smýšlení vůči svému bratru; ale aby tato záminka se nestala oslabením platnosti soudu, jenž má býti, jako by byl nespravedlivě vykonán, nebude ani trochu urážlivým, když někteří, o jejichž nestrannosti by mohlo býti pochybováno, nebudou při soudním shromáždění.
Pravidlo 2. .
Jmění, jež mu neprávem bylo odňato, žádá spravedlnost, aby mu bylo vráceno ze dvou důvodů: za prvé, nemělo se tak vůbec státi, za druhé, proto, že všechny zbožné biskupy na celé zemi, velmi hněvá a krajní nespokojenost jim působí, je-li žádáno po nich vyúčtování jejich vydání jak z církevních příjmů, tak z něčích darů. Totiž každý z nás ve svůj čas dá vyúčtování Soudci všech. Zařízení a nemovitý majetek sluší chrániti církvím jako nezcizitelné. Ti, kdož spravují božské kněžství, nechť volně rozhodují o vydání, jež jsou v jejich čas.
Pravidlo 3. .
Písemnou resignaci prý dal, jak praví, ne z vlastního rozhodnutí, nýbrž z přinucení, ze strachu a pro vyhrožování některých. Avšak i mimo to neodpovídá církevním předpisům, když někteří duchovní zasílají písemnou resignaci. Neboť, jsou-li hodni sloužiti, nechť v tom přebývají; nejsou-li hodni, nechť se nevzdalují sloužení resignací, nýbrž odsouzením za skutky, proti nimž by mohl kdokoliv ztropiti veliký hluk, že se staly mimo jakýkoliv řád. Pozdravuj bratří, kteří jsou s tebou; ti, co jsou s námi, zdraví tě v Pánu.
Pravidlo 4. .
Jest nutno míti péči o vše, co je prospěšné a nutné k výchově lidu a co slouží ke slávě svatých církví. Jestiť řečeno v Písmě: "Zbožné učiňte syny Izraelské". 177 Otci monastýrů v Thebské oblasti, mužové zbožní a trávící podivuhodný život, přišli do Alexandrije, a otázáni mnou o stavu tamních monastýrů, oznámili, že se mnozí pohoršují, z této příčiny: někteří, kdož se nedávno oženili a nějak vyšli z manželské ložnice, získávají některé z bohumilých biskupů, a možná proto, že nikdo neodhalí jejich stav jsou svěceni na kněze, t.j. presbytery. Jiní vyhnáni ze samých monastýrů jako nepořádní, rovněž uchvacují svěcení a stavše se kněžími, přicházejí do monastýrů, z nichž byli vypuzeni, a chtějí přinášeti nekrvavou oběť a konati vše, co náleží kněžím. A z toho bývá, že někteří, kdož je znají, neúčastní se církevních shromáždění a nechtějí přijímati, když oni slouží. A vzhledem k tomu, že - jak řečeno - vše máme konati k výchově lidu, nechť vaše zbožnost na to dává pozor, a má-li někdo býti vysvěcen na duchovního, zkoumejte jeho život, také má-li ženu nebo ne, jak a kdy ji pojal, a není-li z počtu vyobcovaných od jiného zbožného biskupa nebo z monastýru, a teprve, bude-li bezúhonným, jej vysvěťte. Tímto způsobem zachováme své svědomí v čistotě a posvátné a ctihodné sloužení bez výtky.
Pravidlo 5. 178
Jestliže někteří katechumeni byli potrestáni odloučením za hříšný pád a potom se přiblížili smrti, buďtež pokřtěni a nechť neodcházejí z tohoto života bez přijetí milosti, to jest bez přijímání svatých tajin. Tak se praví a toto souhlasí s předpisy církve. Pozdravujte bratři, kteří jsou s vámi. Ti, kdož jsou s námi, pozdravují vás v Pánu.
Bohumilému spoluslužebníku Gennadij a shromážděný v sídelním městě, novém Římě, svatý sněm.
Vládce náš a Bůh a Spasitel Ježíš Kristus, svěřiv svatým svým učedníkům kázání evangelia a poslav je do celého světa jako učitele lidí, jasně přikázal, aby dar, jejž zadarmo od něho obdrželi, též oni dávali lidem zdarma, aniž za něj dostanou měď, nebo stříbro, nebo zlato, nebo vůbec jakýkoliv jiný hmotný a pozemský zisk. Neboť pozemské a pomíjející nemůže zaměniti nebeské a duchovní dary. Tento příkaz nedal pouze jim, nýbrž skrze ně i nám, jež učinil hodnými uvésti na jejich stupeň a místo. A jakož oni tehdy jej zachovávali, tak i nám přísluší jej nyní přesně chrániti a zachovávati, nechytračiti v tom, co nesnáší chytráctví a neodvažovati se na nebezpečné podnikání. "Darmo jste vzali, praví, darmo dejte. Nebeřte s sebou zlata, ani stříbra, ani peněz do opasků svých." 179 Prostá a jasná jsou slova tohoto příkazu, nemajíce v sobě ničeho, co by se dalo různě vykládati, ničeho nesrozumitelného, což by tylo zapotřebí znalecky vysvětlovati. Od mne, praví, jste přijali důstojenství kněžství; kdybyste mi za ně dali málo, nebo mnoho a já vám je prodal, i vy je prodávejte druhým; vzali-li jste však zdarma, zdarma dejte. Co je jasnější nad toto přikázání? A co prospěšnější pro ty, kdož uposlechnou? Běda vpravdě těm, kteří si usmyslili za peníze získati dar Boží anebo jej prodávati. Neboť takoví podle výroku svatého Petra jsou "v žluči hořkosti a v svazku nepravosti," 180 svázáni svou lakotou. S tímto zákonem Páně souhlasí též pravidlo o tomto předmětě od svatých a božských otců svatého a velikého všeobecného sněmu, shromážděného v Chalcedonu. Je nám jasně vyloženo těmito slovy: "Biskup, který za peníze vykoná svěcení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa, kněze nebo jáhna, nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika nebo paramonaria nebo vůbec na jakýkoliv církevní úřad pro svůj hanebný zisk, budiž ztaven své vlastní hodnosti, bude-li usvědčen, že se o takový čin pokusil. Osoba jím ustanovená nemá míti žádných práv z koupeného vysvěcení vložením rukou nebo z povýšení. Důstojenství nebo úřad, kterých nabyla za peníze, buďtež jí odňaty. Kdo bude usvědčen z takového hanebného a nezákonného úplatkářství, budiž, jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti; jde-li však o laika nebo mnicha, buď dán do klatby." Velmi ušlechtilý a zbožný je příkaz tohoto pravidla svatých otců, kteří odráží a ničí každý satanský útok, každý ďábelský pokus proti duchovnímu daru. Neboť nikterak se nedovoluje, aby se obřad svěcení konal, nebo přijímal za tento peníze, jak tím, kdo jej vykonává, tak tím, kdo svěcení přijímá. Avšak ani před svěcením ani nějaký čas po něm ani při svěcení se nedovoluje dávat plat za svěcení, protože se zcela zakazuje v této věci podplácení dary. Přesto v současné době, ač je tolik jasných zákazů, byli zpozorováni někteří v Galatii, že pro hanebný zisk a lakotu nedbají a přestupují tato spasná a lidumilná přikázání, pročež jsme uznali za dobré se svatým sněmem v tomto sídelním novém Římě, aby znovu byla obnovena, aby nebylo dovoleno žádné chytráctví, žádné záminky a žádného mudráctví a aby tento hnusný a bezbožný zvyk, který neznámo jakým způsobem se vetřel do svatých církví, byl zničen, a aby při vpravdě nepodplaceném a čistém hlášení od archijerejů nad svěcenci, sestoupila na ně shůry milost svatého Ducha. Totiž nyní při konání funkce za peníze a při úkonu nečisté ruky, nevím, sestupuje-li na svěcence po prohlášení či spíše milost Ducha svatého odchází zpět. Proto věz, muži nejzbožnější, že každý, ať je to kdokoliv, usvědčený z něčeho takového, biskup nebo chorepiskop nebo periodeuta, nebo presbyter nebo jáhen nebo kdokoliv z církevních služebníků nebo laik, bude odsouzen z obecného rozhodnutí a obecného rozsudku archijerejů, jak o tom praví shorauvedené pravidlo svatých otců. Neboť milost má býti milostí a nikdy nemá býti stříbro pro ni prostředníkem. A tak ať bude a je odvržen a odstraněn jakékoliv kněžské hodnosti a služby a uvržen do prokletí anathemy jak ten, kdo se domnívá, že ji může obdržeti za peníze, tak i onen, kdo slibuje, že ji prodá za peníze, ať je to klerik nebo laik, bude-li usvědčen nebo neusvědčen z tohoto skutku. Neboť nelze sjednocovati to, co je neslučitelné, nemůže mamon býti souhlasný s Bohem, ani kdo mu slouží, nemůže Bohu sloužiti. Jest nepopíratelným výrokem Páně i: "Nemůžete Bohu sloužiti i mamoně." 181 Opírajíce se o tato slova podle jejich váhy a poslouchajíce je i Pána, který je vyslovil, vydali jsme rozhodnutí o vinících takových zločinů. Nechť i tvá zbožnost o to pečuje, činíc tak s všelikým úsilím a oznámí to opisem tohoto listu také tobě podřízeným bohumilým biskupům, periodeutům a všem ostatním, abychom dohromady všichni křesťané jedním duchem a jednou duší, posílení proti společnému nepříteli, mohli s Boží pomocí vysekati se všemi zlými odnožemi kořen lakoty, jejž on u nás zasadil. Zdravíme všechno bratrstvo jež je s tebou. Posílen v Pánu, modli se za nás, bohumilý bratře.
Pod tato slova listu společně s Gennadijem se podepsali také 73 biskupové.
Svatému a blaženému bratru a spoluslužebníku panu Hadriánu, papeži starého Říma, Tarasij, milostí Boží biskup Cařihradu, nového Říma, pozdravení v Pánu.
Velmi často a rozličným způsobem evangelisté, apoštolé a otcové nás učili, abychom neměli lakotnou povahu při svěcení na kněžství a nebrali stříbro ani zlato při ustanovování kteréhokoliv posvátného muže, jak ukážeme z dále uvedených výpisů z božských výroků Písma a učení otců. Neboť ti, kdož kladou ruce, jsou služebníci Ducha, nikoliv však prodavači Ducha. Ti, kdož přijali toto právo od slova Božího, zavázali ty, kdož zadarmo přijali milost Ducha, aby zadarmo ji odevzdávali těm, kdo ji od nich přejímají. Bude-li kdo usvědčen, že ji koupil za zlato, takového káží prohlásiti za vyvrženého z posvátné hodnosti. Třebas obdržel kněžství dle jména, přece slovo se nekrylo se skutečností. Nemůžeť nikdo Bohu sloužiti i mamoně, jak se poučujeme z evangelia. 182 A jelikož slyšíme Boha volat skrze proroka: Kněží "mluvte k srdci Jerusalemu", 183 a opět hrozícího a říkajícího "Pakli strážný vida, an meč přichází, však by nezatroubil na troubu, a lid by nebyl napomenut, a přijda meč, zachvátil by někoho z nich: ten pro nepravost svou zachvácen bude, ale krve jeho z ruky strážného toho vyhledávati budu", 184 bojíce se odsouzení za mlčení, ohlašujeme všem představeným našich církví, abychom s odvahou slovy božského apoštola mohli říci: "Jsem čist od krve", těch, kdož jednají proti přikázaným pravidlům a zvláště kdož rukopoložili nebo byli rukopoloženi za odměnu. Božský apoštol Petr, jehož stolec zdědila vaše bratrská svatost, odvrhl takové jako kouzelníka Šimona. Proto ani my neváháme hlásati pravdu, chráníce a zachovávajíce to, co nám bylo předáno v pravidlech svatých apoštolů a slavných našich otců, a odvracíme se od těch, kteří něco z nich porušili. Vaše bratrské posvátné archijerejství zastávajíc zákonně a z Boží vůle posvátný správní úřad získalo zvučné jméno. Neboť veliký a první velekněz Kristus Bůh náš řekl skrze proroka: "kteříž mne ctí, poctím..." Znáš, muži duchovní touhy, že bezbožný blud Macedoniův a jeho následovníků duchoborců jest snesitelnější. Neboť tito blábolí, že svatý Duch jest stvoření a služebník Boha Otce, kdežto oni si ho činí svým sluhou. Každý pán, chce-li prodá, co má, otroka nebo něco jiného ze svého majetku; také i kupující ve snaze státi se pánem kupovaného, získává ho za stříbro. Tímto jednáním pachatelé této nepravosti ponižují Ducha svatého, hřešíce stejně jako ti, kteří rouhavě říkali, že Kristus vyhání ďábly Belzebubem anebo, ještě správněji, jsou podobni zrádci Jidáši, který prodal Krista vražedníkům, Boha Židům, za cenu stříbra. Jelikož Duch svatý je jedné bytosti s Kriatam Bohem naším, je každému jasné, že i oni obdrží týž úděl, jak bylo prokázáno. Třebas se však neprodával (je jasné, že nikterak to nelze), bezpochyby není v nich milosti svatého Ducha, to jest svatosti kněžství a oni ji neobdrželi a nemají. Nechť si připomenou svatého Petra, který praví tomu, jenž se pokusil o takovou koupi: "Nemáš dílu ani losu v této věci..." Totiž prodává-li se hodnost kněžství, je samozřejmě pro ně zbytečný zbožný způsob života a přebývání v čistotě a ctnosti. Je zbytečný pro ně i Pavel, božský apoštol, poučující, že biskup musíť býti bez úhony, mravný, čestný, způsobný k učení, střídmý, zdrženlivý, pilně se přidržující věrné řeči k vyučování dostatečné, aby mohl i napomínati učení zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati. 185 Toto vše se stává nepotřebným, prodává-li se a kupuje kněžství. Níže uvedená vybraná místa ze svatých spisů ukazují, že ten je zcela prost kněžství, kdo dává nebo přijímá odměnu v kterýkoliv čas před svěcením nebo po svěcení. Neboť bráti jest bráti. Také jsou zakázána všechna církevní ustanovení za peněžitý dar. 186 \poznamkapc{Skut. 1,21.}
Pravidlo 29. svatých apoštolů.
Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen za peníze tuto hodnost získá, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil a ať z obecenství se zcela oddělí jako Šimon kouzelník.
Ze Skutků svatých apoštolů (8, 18-23).
"I uzřev Šimon, že skrze vzkládání rukou apoštolských dává se Duch svatý, přinesl jim peníze, řka: Dejte i mně tuto moc, ať na kohož bych koli vzložil ruce, přijme Ducha svatého. I řekl jemu Petr: Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení, protože jsi se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze. Nemáš dílu ani losu v této věci; nebo srdce tvé není upřímné před Bohem. Protož čin pokání z této své nešlechetnosti a pros Boha, zda by odpuštěno bylo tobě to myšlení srdce tvého. Nebo v žluči hořkosti a v svazku nepravosti tebe býti vidím."
Z třetí knihy královské (13, 33-34).
"Neodvrátil se Jeroboám od cesty své zlé, ale opět nadělal z lidu obecného kněze výsostí. Kdo jen chtěl, posvětil ruky jeho, a ten tyl knězem výsostí. A byla ta věc domu Jeroboámovu příčinou k hřešení, aby vypleněn a vyhlazen byl ze svrchku země."
Ze čtvrté knihy královské (5 15, 16, 20, 21, 23, 25-27).
A hned navrátil se (Náman) k muži Božímu (Elizeovi) se vším komonstvem svým, a přišed stál před ním a řekl: Aj, již jsem poznal, žeť není Boha na vší zemi, jediné v Izraeli. Protož nyní vezmi, prosím, dary tyto od služebníka svého. On pak řekl: Živť jest Hospodin, před jehož obličejem stojím, žeť nic nevezmu. A ač ho nutil, aby vzal, však nikoli nechtěl... (a trochu dále): Vtom řekl Gézi služebník Elizea muže Božího: Hle, nedopustil Pán můj Námanovi Syrskému tomuto, aby dáti měl z ruky své to, což přivezl. Živť jest Hospodin, žeť poběhnu za ním, a vezmu něco od něho. Protož běžel Gézi za Námanem... (a trochu dále): I řekl Náman: Raději vezmu dva centnéře... A svázal dva centnéře stříbra do dvou pytlů a dvoje roucha proměnné... (a dále): I řekl mu Elizeus: Odkužto Gézi? Odpověděl: Nechodil služebník tvůj nikam. Kterýž řekl jemu: Zdaliž srdce mé nebylo při tom, když obrátil se muž s vozu svého vstříc tobě? Zdaliž čas byl bráti stříbro aneb roucho, aneb olivoví a vinice, aneb stáda a voly, neb služebníky aneb děvky? Protož malomocenství Námanovo přichytí se tebe i semene tvého na věky. I vyšel od tváři jeho malomocný jako sníh.
Z výkladu Izaiáše od svatého Basila.
Bůh dal zákona na pomoc, aby pravili: Není slovo jako toto, za něž není možno dáti dary. Tento zákon se nepodobá řeči břichomluvce, jelikož není vynalezen jako onen pro obelstění, nýbrž je učitelem pravdy. Avšak takoví předpovídají za stříbro. A je hodné výsměchu, že oklamaní jim platí dokonce stříbro v odměnu za lež. Řeč zákona však není taková, aby se za ní dávaly dary, ježto nikdo neprodává milost. "Darmo jste vzali, praví, darmo dejte." Vidíš, jak se rozhněval Petr na Šimona, který přinesl stříbro za milost Ducha. "Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení, protože jsi se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze." A tak slovo evangelia není podobné prodávaným řečem břichomluvců. Neboť co by mohl dáti někdo vhodného v odměnu za ně; slyš Davida, který v rozpacích praví: "Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná?" 187 Proto nelze za ně dáti dary vhodné milosti, skrze ně poskytované. Jeden dar je důstojný: Zachování toho, co bylo dáno. Ten, kdo ti dal poklad, nežádá cenu za dané, nýbrž abys to vhodně zachoval, co ti dáno.
Z Basilova listu k podřízeným biskupům, pravidlo 90.
Tudíž prosím, zanechejte tento příjem, lépe toto vstupné do pekla, a nečiňte sebe nehodnými, ke konání posvátných tajin, poskvrňujíce své ruce takovou chamtivostí.
Ze životopisu svatého Jana Zlatoústého.
Přistoupil ke všem biskupům viník obsáhlosti našich řečí, Eusebij, žalobce proti šesti ostatním biskupům, s prosbou, aby ho přijali do obecenství. Někteří z biskupů namítali, že ho nelze přijati, neboť je pomlouvač. Na to on s prosbou pravil: Jelikož záležitost během dvou let byla z větší části prozkoumána a dán odklad pro svědky, prosím vaši bohumilnost, abych směl uvésti svědky nyní, v tuto chvíli: Neboť třebas už zemřel biskup Antonín, který vzal zlato a rukopoložil, přece zůstali na živu ti, kdož dali a byli vysvěceni. Přítomný sněm uznal za spravedlivé, aby započal s projednáváním věci. I počalo probírání záležitosti čtením zápisu o tom, co bylo dříve projednáno. Vešli svědkové, přišlo též šest, kteří dali a byli rukopoloženi. Tito se z počátku nepřiznávali, ale když svědci jak z laiků, tak z kněží, na něž jak vidno spoléhali, pevně stáli na svých údajích, napřed popírali, ale když je svědkové usvědčili, připomínajíce jim místo i čas a uvádějíce tvar věnovaných věcí a množství, tehdy jejich svědomí se pohnulo a dobrovolně bez velkého přinucení se takto přiznali: Přiznáváme, že jsme dali, avšak my jsme myslili, že je takový postup, abychom byli osvobozeni veřejné služby. A nyní prosíme, není-li zbožné, abychom setrvávali v církevní službě, v krajním případě, o navrácení zlata, jež jsme dali, ježto jsme dali některé věci našich žen. Na to Jan dal tuto odpověď sněmu: Osvobodím je ze světského soudu, požádav o to císaře, ale vy nařiďte, aby vzali od dědiců Antonínových to, co dali. Sněm přikázal: Nechť vezmou zlato od dědiců Antonínových; přijímati budou v oltáři, ale budou mimo kněžství, aby, kdybychom to prominuli, nevešel v praxi zvyk židovský nebo egyptský prodávati a kupovati kněžství. Totiž se vypravuje, že škůdce a lživý patriarcha židovský každoročně nebo ob rok vyměňuje archisynagogy pro shromažďování stříbra a podobně též jeho napodobitel patriarcha egyptských Židů, aby se naplnilo prorocké slovo: "Kněží jeho ze mzdy učí, a proroci jeho z peněz hádají." 188
Z pravidel 630 svatých otců, shromážděných v Chalcedonu. (Pravidlo 2).
Biskup který za peníze vykoná svěcení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa, kněze nebo jáhna, nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika nebo paramonaria nebo vůbec na jakýkoliv církevní úřad pro svůj hanebný zisk, budiž zbaven své vlastní hodnosti, bude-li usvědčen, že se o takový čin pokusil. Osoba, jím ustanovená, nemá míti žádných práv z koupeného vysvěcení vložením rukou, nebo z povýšení. Důstojenství nebo úřad, kterých nabyla za peníze, buďtež jí odňaty. Kdo bude usvědčen z takového hanebného a nezákonného úplatkářství, budiž, jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti, jde-li však o laika nebo mnicha, buď dán do klatby.
Z okružního listu Gennadije, arcibiskupa cařihradského a sněmu, jenž byl s ním.
A tak ať bude a je odvržen a odstraněn jakékoliv kněžské hodnosti a služby a uvržen do prokletí anathemy, jak ten, kdo se domnívá, že ji může obdržeti za peníze, tak i ten, kdo slibuje, že ji prodá za peníze, ať je to klerik nebo laik, bude-li usvědčen nebo neusvědčen z tohoto skutku. Neboť nelze sjednocovati to, co je neslučitelné, nemůže mamon býti souhlasný s Bohem, ani kdo mu slouží, nemůže Bohu sloužiti. Jest nepopíratelným výrokem Páně, i: "Nemůžete Bohu sloužiti i mamoně." (Mat. 6,24)
Z pravidel svatého šestého sněmu (22. pravidlo)
Ty, kdož byli ustanoveni biskupy neb na jakýkoliv duchovní stupeň za peníze a nikoliv po šetření a volbě na základě vzorného života, nařizujeme svrhnouti, a také ty, kteří je ustanovili. Vyslyšme to všichni a zapamatujme si nejen archijerejové, nýbrž i příslušníci kleru a všichni žijící na světě. "Protož musímeť my tím snažněji šetřiti toho, co jsme slýchali, aby nám to nevymizelo." 189 Neboť "ne porušitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otců vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného Krista." 190 Tak nauč i nás, svatý muži, říditi se přikázáními Písma, jak evangelia, tak apoštolů, a posvátných pravidel a otců. Neboť se podrobujeme slovům vašich úst. Vzejdi na výši, povznes hlasu svého v síle, stoupej do šíře, kaž směle, ať je konečně vymýceno a zničeno úplatkářské svěcení a všechno to, co v lakotě, nespravedlivosti a lichvářském kupčení se mu přidružuje. A až ono a to, co mu je příbuzné, bude odňato z vyvoleného lidu, nazvaného jménem Kristovým a zdarma vykoupení získavšího, tehdy z kořene vyhlazeny budou všechny skvrny, jež je provázejí, a kněží budou zkvétati jako palma, vdechujíce vůni Kristovu těm, kteří jsou spaseni, a zpívajíce církvi vítěznou píseň: "Odjal Hospodin soudy tvé", 191 a kochajíce se nadto vybraným ovocem a rozmnožujíce je v hlubokém stáří, to jest jevíce se jako dědici onoho blaženého a nesmrtelného života.
Pravidlo 1. .
Kdo se bez násilí nerozvážně zřekl Krista, může se stát podle 73. pravidla Basila Velikého hodným přijímání jenom, když je při smrti, a nikdo ho nemůže osvoboditi od takové epitimie, aniž se někdo může odvážiti projeviti mu nějakou blahovůli. Svatý Řehoř Nisský potom vyložil po pořádku všechno, co se týče apostatů, a podrobuje stejnému trestu ty, kteří bez jakéhokoliv násilí přecházejí od víry k bludu, stanoviv, že trvání trestu má se měřiti podle trvání života příslušného hříšníka; kdežto ty, kteří tak učinili, byvše přinuceni od druhých, podrobuje trestu jako za smilstvo, to jest na devět let. Stejně tak rozlišuje odpadlíky také ancyrský sněm a mučedník Petr Alexandrijský i Basil Veliký ve svém 81. pravidlu. Avšak církev v hlavním následuje to, co ustanovil a nařídil svatý cařihradský patriarcha Methoděj a podle toho všeobecně jedná s těmi, kteří se tak či onak usvědčí z tohoto přestupku. Podle tohoto rozdělení svatého Methoděje, jestliže někdo, ještě jako dítě, byl zajat od bezbožných a ze strachu nebo z nevědomosti nebo z nechápání víry byl přinucen, aby se zřekl víry, a potom, když vyrostl, se opět vrátil ke křesťanskému životu a vstoupil do obecné církve s pokáním a se zpovědí, nechť poslouchá každého dne od kněze do sedmého dne čtyři příslušné modlitby a osmého dne nechť se omyje; potom nechť svlékne svůj šat a oblékne si lention, a tehdy nechť je pomazán svatým myrem, stejně jako ti, kteří se teprve pokřtili, a potom nechť je učiněn hodným svatého přijímání; během dalších osmi dní nechť se účastní v chrámech sv. bohoslužeb, stejně tak jako ti, kteří se právě pokřtili. Této milosti budiž učiněn hodným také ten, který byl zajat od bezbožných již jako plnoletý a mučením byl přinucen, aby se zřekl své víry. Pouze tento napřed musí před tím se postiti dvakrát čtyřicet dní, zdržuje se masa, sýra a vajec, a každého týdne tři dny také vína a oleje, a během celého tohoto času nechť se modlí a činí hluboké poklony, kolik bude moci. Potom když se naplní čas dvakrát čtyřicet dní, nechť po sedm dní naslouchá každého dne modlitbám milosrdenství a osmého dne, jak nahoře vzpomenuto, nechť se omývá, a bude pomazán a učiněn hodným přijetí svaté tajiny, a během dalších osmi dní nechť je na církevních službách. Toho, který se však bez jakéhokoliv násilí zřekl víry, očekává strašný trest; avšak podle nevýslovné Boží lidumilnosti je zapotřebí i tohoto laskavě léčiti. Tudíž takový nechť postí dva roky, zdržuje se masa, sýrů a vajec a každého týdne tři dny také oleje a vína, čině každého dne podle svých sil sto až dvěstě hlubokých poklon (metanijí). Když se naplní dva roky nechť i on sedm dní poslouchá modliteb milosrdenství, a nechť je s ním jednáno tak, jak dříve řečeno.
Pravidlo 2. .
Těm, kteří se zabývají hadačstvím a čarodějnictvím, božský Basil určuje ve svém 65. pravidlu trest pro vrahy, který trvá dvacet let, rovněž tak v 72. pravidle ty, kteří věří kouzelníkům nebo prostě jdou na jejich stranu. Řehoř Nisský pak ve svém 2. a 3. pravidle podle jeho podělení hříchu, stanoví, že se mají trestati jako apostaté všichni oni, kteří poskvrňujíce naši víru uchylují se k čarodějníkům; a pro ty, kteří z malomyslnosti své, nebo z něčího přinucení se obracejí k čarodějníkům, přikazuje podrobiti trestu pro cizoložníky. 61. pravidlo šestého sněmu odsuzuje tyto poslední na šestiletý trest. 24. pravidlo ancyrskéno sněmu stanoví epitimii pro takové pouze na pět let. Přitom nutno přečísti 35. pravidlo laodicejského sněmu, které podrobně stanoví rozdělení všeho tohoto. A Jan Postník pro ty, kteří se zabývají hádáním a čarováním, zkrátil na tři léta pokání, jestliže se ukáže, že oni vroucně každého dne postí a spokojují se každého dne po deváté hodině pouze suchým a okoralým pokrmem, a přitom každého dne činí 250 metanijí, dotýkajíce se zbožně svým čelem země. Témuž trestu podrobuje také ženy, které si zhotovují amulety, a zabývají se hadačstvím.
Pravidlo 3. .
To, že my (praví Jan Postník) zkracujeme lhůtu pokání, nemělo by se těm, kteří správně usuzují zdáti bezdůvodným. Neboť vzhledem k tomu, že ani u velikého otce Basila, ani u starších našich božských otců není předepsán pro hříšníky žádný půst ani bdění ani počet poklon, nýbrž pouze vzdálení od svatého přijímání, zdálo se nám, že pro ty, kteří se upřímně kají a jsou ochotni krotiti své tělo přísným chováním a zařizovati svůj život podle způsobu, který jest opačný dřívějšímu hanebnému žití, je nutné podle způsobu a množství jejich zdrženlivosti uzpůsobiti a zkrátiti čas pokání. Na příklad, jestliže někdo učiní slib, že nebude píti víno v určité dny, tehdy souhlasíme, aby tomuto se zmenšila o jeden rok epitimie, stanovená od otců za jeho zločin; stejně tak, jestliže někdo učiní slib, že se určitou dobu bude zdržovati masa, souhlasíme, aby se zkrátila epitimie ještě o jeden rok; nebo, že se bude zdržovati sýrů a vajec, nebo ryb a oleje, souhlasíme, že za zdrženlivost od každé z těchto jednotlivých věcí zkrátí se o jeden rok. Stejně tak nutno jednati i když někdo častými metaniemi chce si Boha nakloniti, nebo když ukazuje vroucí a nevynucenou vůli udíleti almužnu. Tím více zkrátíme trest, když vidíme, že tento po hříchu se oddal zbožnému a samotářskému životu.
Pravidlo 4. .
Vliv nečistých myšlenek na srdce nemůže podléhati epitimii, jestliže hřích nebyl spáchán.
Pravidlo 5. .
Nečistá myšlenka (kterou sdílí rovněž srdce) očišťuje se dvanácti metaniemi.
Pravidlo 6. .
Za boj s vášněmi člověk může si zasloužit buď odměnu nebo trest.
Pravidlo 7.
Kdo podlehne nečistým myšlenkám, způsobil si tím trest a zasloužil si jej.
Pravidlo 8. .
Kdo se ve spánku poskvrnil polucí, zbavuje se po jeden den přijímání, a bude považován za očištěného z nečistoty, když přečte padesátý žalm a vykoná 49 metanií.
Pravidlo 9.
Kdo v bdělém stavu se poskvrní ejakulací, má býti vzdálen od přijímání do sedmého dne a každého dne musí číst padesátý žalm a činí 49 metanií.
Pravidlo 10. .
Kdo spáchá onanii, podrobuje se epitimii čtyřicetidenní, kterou stráví v přísném půstu, konaje každý den 100 metanií.
Pravidlo 11.
Když dva spáchají vzájemně nečistotu, poněvadž tím vykonali dvojnásobnou onanii, podrobují se zmíněné epitimii po 80 dní.
Pravidlo 12.
Jestliže některý klerik padl do vášně onanie před vysvěcením, a obává se, možná, že proto nebude přijat mezi duchovní osoby, nechť se svobodně přijme, ale až vykoná příslušný trest. Jestliže po přijetí kněžství do tohoto padne, nechť během jednoho roku se mu zakáže výkon kněžské služby, a když vydrží předepsaný trest, nechť je opět přijat mezi kněžstvo. Jestliže přizná svůj hřích a vzhledem k tomu, že ho přizná, by opět jej spáchal, po druhé i po třetí, budiž zbaven kněžstva a postaven do řady žalmistů.
Pravidlo 13.
Podrobuje se trestu za onanii i žena, která se líbá s mužem a přichází s ním do styku, i když není poskvrněna.
Pravidlo 14. .
4. pravidlo sv. Řehoře nisského zbavuje smilníka svaté tajiny po devět let; pravidlo sv. Basila Velikého 59. však po sedm let.
Pravidlo 15.
21. pravidlo Basila Velikého předpisuje, že ten, kdo má ženu a spáše smilstvo, zasluhuje větší trest, než ten, který nemá ženu a podlehne této vášni.
Pravidlo 16.
60. pravidlo Basila Velikého podrobuje mnichy a stejně tak posvěcené ženy za smilstvo epitimii předepsané za cizoložství, neboť roztrhli svazek se svým duchovním ženichem, Kristem. 14. pravidlo trulského sněmu přikazuje, aby nebyl více než laik trestán mnich, který spáchal smilstvo. My však (praví Jan Postník) myslíme, že každý, kdo spáchal smilstvo nesmí přijímati dva roky, jestliže bude spokojen tím, že každého dne po deváté hodině bude jíst suchou potravu a činiti 250 metanií. Nebude-li chtít toto činit, nechť se naplní lhůta epitimie, kterou předepsali otcové.
Pravidlo 17.
Poskvrnění, která se stávají násilím od krutých lidí nebo pánů podle otců nepodléhají odsouzení, a jednotlivě o tom hovoří Basil Veliký ve svém 49. pravidle.
Pravidlo 18.
32. pravidlo Basila Velikého přikazuje, aby klerici, kteří spáchají smilstvo, byli svrženi, nikoliv však odloučeni.
Pravidlo 19. .
Basil Veliký ve svém 4. pravidle praví o těch, kdož byli po druhé oddáni, že někteří nařídili jeden rok epitimii, kdežto druzí dvě léta; ty, kteří vstoupili po třetí do manželství, odlučují od přijímání po 3 nebo 4 léta. Ale praví, že ze zvyku jsme přijali, aby tito po třetí provdaní a ženatí, byli odlučováni od přijímání po pět let, jejich manželství se však nerozlučuje, nemají-li dětí z prvních manželství.
Pravidlo 20.
4. pravidlo Řehoře nisského zbavuje cizoložníka přijímání po 18 let; 58. pravidlo Basila Velikého dovoluje mu přijímati po 15 letech; 20. pravidlo ancyrského sněmu stanoví, že epitimie může se skončiti po sedmi letech. My však se domníváme, že cizoložník může se stát hodným přijímání po třech letech, jestliže se spokojí tím, že každého dne po deváté hodině bude jísti suchý pokrm a činiti 250 metanií. Nebude-li to chtít učinit, musí vyčkat naplnění lhůty, kterou otcové stanovili.
Pravidlo 21.
Nemůže vstoupiti do kněžských řad ten, jehož žena byla přistižena v cizoložství, jak praví 8. pravidlo neocaesarijského sněmu. Přikazuje, že musí buď propustiti ženu, která byla přistižena v cizoložství po chirotonii svého muže, nebo on sám se musí zříci svého kněžství.
Pravidlo 22.
98. pravidlo trulského sněmu odsuzuje jako cizoložníka každého, který chce pojati za zákonnou ženu dívku, zasnoubenou druhému.
Pravidlo 23.
Jestliže pravoslavný pojme ženu bludařku, nebo naopak, 72. pravidlo trulského sněmu přikazuje, že toto manželství má se rozvésti jako nesprávné. Chtějí-li však dotyční přesto setrvati v takovém manželství, mají se odloučiti od přijímání.
Pravidlo 24.
Mezi těmi, kteří svou krev poskvrnili, zbavuje se podle Basila Velikého po 15 let přijímání ten, který spáchal smilstvo se svou vlastní sestrou. My však přikazujeme, že takový může se stát hodný svatého přijímání po třech letech, bude-li každý den postiti a jenom večer se spokojí suchým pokrmem a učiní po 500 metanií.
Pravidlo 25.
Kdo spáchá smilstvo se svou švagrovou, musí podle Basila Velikého být zbaven přijímání po 11 let; my však pravíme pouze po dvě léta, spokojí-li se každého dne suchým pokrmem po deváté hodině a učiní-li 300 metanií. Jestliže to nebude chtíti konati, nechť se naplní lhůta pokání, kterou stanovili otcové.
Pravidlo 26.
Těmže trestům měl by být podroben rovněž ten, kdo žije v manželském svazku se svou ženou, rozpálí se vášní se svou tchýní, podle zákona, který praví, že to, co na počátku bylo utvrzeno musí zůstat nepohnutelným, ať se děje cokoliv. Ale svatý a božský sněm nyní přikazuje, že ti, kdož spáchají takový proklatý hřích, musí zůstat bez přijímání po šest let, a podrobeni tomuto pravidlu; prvních šest měsíců zcela se mají zdržovati omaštěných pokrmů, přicházejíce neustále na posvátná shromáždění do chrámů, leč by jim v tom bránila nějaká nemoc, nebo nevyhnutelná potřeba; musí státi však vně chrámu, a v slzách prositi Boha, aby jim hřích odpustil. Nemohou v tu dobu dostávati antidor, ani píti posvěcené vody v předvečer Zjevení Páně, nýbrž mohou jísti pouze zbožně obyčejný chléb, v čest svaté Trojice, a jako zálohu Boží lidumilnosti; rovněž tak nesmějí líbati ani svaté ikony, nýbrž pouze jejich podnoží, a to v zcela zbožné bázni. A během těchto šesti let, musí činiti sto metanií každý den, kromě soboty a neděle, a každé středy a pátku jísti suchý pokrm, bez ryby, vína a oleje. Po prvních šesti měsících, mohou dva roky státi ve chrámě, avšak za zpěváky, a naslouchati božským písním. Ostatní tři a půl roku mohou stát ve chrámě společně s věřícími a s nimi se modliti, a až se ukončí šestý rok, mohou se stát hodnými přijímání. Nadto musí ještě činiti to, a sice, udíleti co nejvíce mohou almužnu, zvláště ve vzpomenuté postní dny, to je ve středu a pátek; jednotlivě pak rozdávati chudým všechno to, co jim bylo dovoleno jísti, dříve než byli podrobeni trestu, a prosit chudé, aby se za ně modlili; také každého týdne, jestli mohou, aby posílali do chrámu na jednu liturgii, a zdržovali se lži a přísahy, neboť často tak vzniká křivopřísežnictví. Zastihne-li je náhodou těžká nemoc, nechť se učiní hodnými božského přijímání. Uzdraví-li se, buďtež opět na onom stupni pokání, na němž byli před přijímáním, které obdrželi jenom z nutnosti, a nechť zkroušeným srdcem a vroucími slzami usilují o to, aby co nejvíce smyli těžký hřích duše.
Pravidlo 27.
Tento trest rovněž platí pro čarodějníky, cizoložníky, vrahy a pro všechny, kteří spáchají těžký zločin, avšak vzhledem k vroucnosti a vztahu k pokání nechť se tento trest buď zkrátí nebo prodlouží.
Pravidlo 28. .
2. pravidlo sv. Dionysije, stejně tak jako 7. pravidlo Timothejovo připomíná ženám, které mají periodu, že se nesmějí dotknouti ničeho, co je svaté. Totéž předpisuje rovněž Starý zákon; stejně tak zakazuje jim, aby obcovaly s muži, neboť z toho ono, co se seje, bývá nemocné a slabé, proto božský Mojžíš přikazoval kamenovati otce takového nedochůdčete, neboť takový otec pro nezdrženlivost ženy nevyčkal na její očištění. Přikazujeme, aby po čtyřicet dnů byla bez přijímání každá žena, která během své nečistoty nedbá předpisu a přistoupí k božským tajinám.
Pravidlo 29.
Ten, který spáchal nečistotu s druhým mužem, podle 4. pravidla Řehoře nisského, zbavuje se přijímání po 18 let. My jsme stanovili, aby se takový zbavil přijímání po tři léta, a aby se zkroušeně modlil a postil, a teprve večer byl spokojen suchým pokrmem a každého dne, aby vykonal 200 metanií. Nebude-li v tom pilen, nechť je po patnáct let podroben trestu.
Pravidlo 30. .
Kdo ještě jako dítě byl poskvrněn někým, nemůže se stát knězem, neboť třebas nezhřešil, jsa neplnoletý, přece jeho tělo bylo zhanobeno a nehodí se víc pro kněžskou službu. Jestliže mu však jako dítěti byla hanebnost učiněna do beder, nelze mu po příslušné epitimii zakázati vstup do kněžství.
Pravidlo 31. .
Starý zákon přikazuje, aby vrah byl potrestán smrtí; Basil Veliký svým 56. pravidlem zbavuje ho přijímání po 20 let, za každé úmyslné zabití a 10 let za každé neúmyslné zabití. My však zbavujeme přijímání (po pěti letech za úmyslnou vraždu i za neúmyslnou) po třech letech, jestliže ten, který zabíjí svou rukou, postí každého dne do večera, a večer se spokojí suchým pokrmem, a činí tři sta metanií. Koná-li to nedbale, nechť naplní to, co nařizují otcové. 23. pravidlo ancyrského sněmu praví, že jedno dřívější přikázání předpisuje, aby po sedm let byli vzdáleni přijímání ti, kteří spáchali neúmyslnou vraždu, podle druhého nařízení však mají býti bez přijímání po pět let.
Pravidlo 32.
Basil Veliký svým 13. pravidlem zbavuje přijímání po tři léta ty, kteří zabíjeli ve válce, stejně 55. pravidlem ty, kteří jdou proti loupežníkům, aby je odrazili. Kleriky však podrobuje svržení.
Pravidlo 33.
O ženách, které uměle vraždí zárodek ve své útrobě, které dávají nebo přijímají různé léky pro otrávení svého plodu, aby neuzrál, Basil Veliký ve svém 2. a 8. pravidle praví, že podléhají trestu za vraždu; my stanovíme, že takové ženy mají být podrobeny nejvíc pětiletému nebo tříletému trestu.
Pravidlo 34.
Žena, která neúmyslně potratila své dítě, podléhá epitimii na rok.
Pravidlo 35.
Žena, která usnula na svém dítěti a tím ho udusila, může býti učiněna vhodnou přijímání teprve po třech letech, zdržujíc se v určité dny jedení sýrů, a vroucně konajíc ostatní skutky pokání. Stalo-li se tak z nedbalosti nebo z nezdrženlivosti rodičů, posuzuje se to jako úmyslná vražda; stalo-li se tak bez zvláštní viny, může se odpustiti, ale přesto podrobiti příslušné epitimii, neboť se tak stalo pro jiné hříchy.
Pravidlo 36.
Žena, která zanechá novorozeně a toto pro nedbalost její zahyne, podvržena jest k trestu za úmyslnou vraždu.
Pravidlo 37. .
Zemře-li dítě bez křtění nedbalostí rodičů, zbavují se rodiče přijímání po tři léta a po ten čas musejí se spokojit suchým pokrmem a metaniemi, pláčem a největší almužnou, usilovat o to, aby si naklonili Boha. Je-li děcku teprve sedm dní, a zemře bez křtu, zbavují se rodiče přijímání, asi na čtyřicet dnů, a omezí se po ten čas na suché pokrmy, a každého dne učiní 40 metanií.
Pravidlo 38. .
Mniška, která se dozví od druhých o cizoložství nebo o poskvrnění dítěte a neoznámí to představené, podrobuje se témuž trestu, jako by to sama učinila, podle 71. pravidla Basila Velikého.
Pravidlo 39. .
Zákon trestá jako vraha každou ženu, která odloží své dítě u vchodu do chrámu, třebas by to dítě někdo vzal a učinil vlastním.
Pravidlo 40. .
Loupežníci se podrobují trestu pro vrahy, neboť používají vražd při své činnosti.
Pravidlo 41. .
Zloděj, který sám přizná svůj hřích, podle pravidla Basila Velikého 61., odlučuje se na jeden rok; jestliže byl však usvědčen, odlučuje se na dva roky. Zbavujeme pak asi na 40 dní přijímání toho, kdo učiní sám pokání, na 6 měsíců však toho, kdo byl usvědčen z krádeže, ovšem musí po ten čas se spokojit se suchým pokrmem po deváté hodině a každého dne učinit sto metanií.
Pravidlo 42. .
Kdo byl přistižen při krádeži obecného majetku, což se nazývá hlavní krádeží, nesmí se stát knězem. Jestliže je v tom přistižen, potom když se stal knězem, zbavuje se kněžství podle 25. pravidla svatých apoštolů.
Pravidlo 43. .
65. pravidlo Basila Velikého nařizuje, že musí zůstat deset roků bez přijímání ten, kdo vykopává hroby a vylupuje je. My však ho ponecháváme bez přijímání po jeden rok, jestliže bude spokojen suchým pokrmem po deváté hodině a bude-li každého dne činiti dvěstě metanií.
Pravidlo 44. .
Pro svatokrádež sv. Řehoř nisský předpisuje trest menší než za cizoložství; všeobecně se trestá třemi léty.
Pravidlo 45.
Pravidlo 82. Basila Velikého přikazuje, aby ti, kteří byli přinuceni k porušení přísahy, byli zbaveni přijímání po tři léta; kteří však to spáchali bez násilí, musí být zbaveni přijímání po deset let. My však myslíme, že mají být zbaveni přijímání jeden rok, spokojí-li se suchým pokrmem po deváté hodině a učiní-li každého dne 250 metanií.
Pravidlo 46. .
Ani světskou ženu ani mnišku není nutno odloučiti od církve, nýbrž pouze od přijímání, ať učiní jakýkoliv hřích. Neboť pravidlo praví, abychom tak činili, poněvadž mnohé ženy ze studu vykonaly sebevraždu; stejně ani presbytera ani jáhna, podle výroku: Nemsti se dvakrát za tutéž věc. (Nahum 1,9. círk. slov. text)
Pravidlo 47. .
Padne-li něco nečistého do studně nebo do oleje, nebo do vína a někdo bude z toho píti, nechť se zdržuje po tři dny požívání masa a sýra a po sedm dní nepřijímá.
Pravidlo 48. .
Kdo po božském přijímání zvrací, ať se to stalo z jakýchkoliv důvodů, po čtyřicet dní má být zbaven přijímání a každého dne musí číst padesátý žalm a činit čtyřicet metanií; neboť třebas věděl, že se tak stalo bez jeho viny, přece musí být podroben tomuto trestu pro některé jiné, náhodné jeho hříchy.
Kdo spáchá smilstvo se svou macechou, podrobuje se trestu po tři léta; je povinen postiti se každého dne a teprve večer uspokojit se suchým pokrmem a každého dne činiti pětset metanií.
Pravidlo 50.
Kdo spáchá smilstvo s matkou a dcerou, podvržen je epitimii po čtyři léta, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a učinit třista metanií.
Pravidlo 51.
Kdo učiní hanebnost s dvěma bratry, podroben je téže epitimii.
Pravidlo 52.
Kdo učiní hanebnost se svým zetěm, podrobuje se epitimii po čtyři léta a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a činit dvěstě metanií.
Pravidlo 53.
Kdo učiní hanebnost se svým bratrem, podvrhuje se epitimii po osm let, musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a vykonat čtyřista metanií.
Pravidlo 54.
Jestliže starší bratr učiní hanebnost mladšímu, tento však to neučiní, podrobuje se onen epitimii po tři léta, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a činit sto metanií.
Pravidlo 55.
Kdo spáchá smilstvo se svou dcerou pouze jedenkrát, podrobuje se epitimii po pět let; jestliže však vícekrát, tedy po šest a sedm let, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a konaje pětset metanií.
Pravidlo 56.
Kdo spáchá smilstvo se svou matkou jenom jedenkrát, podroben je epitimii po sedm let; jestliže vícekrát, tedy dvanáct let, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a čině pětset metanií.
Pravidlo 57.
Kdo pouze jedenkrát spáchá smilstvo s tou, kterou držel při křtu, podrobuje se epitimii po osm let; jestliže vícekrát, tedy deset let, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po 9. hodině a čině 500 metanií.
Pravidlo 58.
Kdo spáchá smilstvo s matkou svého kmotřence nebo kmotřenky, podrobuje se epitimii po osm let, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a činit třista metanií.
Pravidlo 59.
Kdo učiní mnohokrát hanebnost se zvířetem, maje ženu, podrobuje se epitimii po osm let; nemá-li ženu a učiní-li to pouze jedenkrát, dvakrát nebo třikrát, podrobuje se epitimii po tři léta, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a čině třista metanií. Stejnému trestu podvrhuje se i žena, jež to učiní
Pravidlo 60.
Kdo spáchá smilstvo s dítětem svého bratra, podrobuje se epitimii po dva roky, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a činit pětset metanií.
Pravidlo 61.
Kdo učiní smilstvo se židovkou nebo turkyní nebo s bludařkou, to jest s latinkou, nebo arménkou, podrobuje se epitimii čtyři nebo pět let a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a činit dvěstěpadesát metanií.
Pravidlo 62.
Jestliže bude žena presbytera nebo jáhna přistižena v cizoložství, podléhá epitimii po tři léta, spokojujíc se suchým pokrmem každého dne po deváté hodině a činíc třista metanií; avšak tyto ženy podvrhují se těžší epitimii než druhé cizoložnice proto, že bývají vinnými duchovní smrtí svých mužů, neboť pro jejich cizoložství mohou být tito zbaveni kněžství, jak se ve skutečnosti stává, když chtějí nadále žíti s takovými cizoložnými ženami. Chtějí-li pro sebe zachovat kněžství, musejí se ihned po cizoložství s nimi rozloučiti ve smyslu 8. pravidla neocaesarijského sněmu.
Pravidlo 63.
Jestliže žena spáchá smilstvo se dvěma bratry, podrobuje se epitimii na tři léta, spokojujíc se každého dne po deváté hodině suchým pokrmem a činíc dvěstě metanií.
Pravidlo 64.
Jestliže žena spáchá smilstvo s eunuchem, podrobuje se epitimii po tři léta a musí se spokojit každého dne po deváté hodině suchým pokrmem a činit třista metanií.
Pravidlo 65.
Kdo obcoval proti přirozenosti se svou ženou, podrobuje se epitimii osm let, spokojuje se každého dne po deváté hodině suchým pokrmem a čině dvěstě metanií.
Pravidlo 1. .
Jestliže z neznalosti byl vyprán antimins, neztrácí proto posvěcení, aniž se stává nečistým.
Pravidlo 2.
Kdož uzavírají druhé manželství, se neoddávají, nýbrž se trestají, že po dvě léta nesmějí přijímat svaté tajiny; po třetím oddání pět let.
Pravidlo 3. .
Kdo z nutnosti po krátkou dobu ulehne v předsíni chrámové, není podroben trestu; zůstane-li tu však dlouho, bude vyhnán a podroben trestu; církev bude však své vyhledávat.
Pravidlo 4. .
Je nutno přijímati zbožné příspěvky, které se činí pro dobro těch, kteří zemřeli bez odkazu a zvláště, jestliže tito chtěli tak učiniti za svého života.
Pravidlo 5. .
Připadne-li svátek Zvěstování na Veliký Čtvrtek, nebo na Veliký Pátek, nezhřešíme, jestliže toho dne budeme užívati víno a ryby.
Pravidlo 6. .
Je-li presbyter modlitbou ustanoven igumenem, může ve svém monastýru uváděti v hodnosti žalmisty a podjáhny.
Pravidlo 7. .
Kdo strávil v prostopášném životě dvacet nebo více let a potom ukazuje, že činí dobré skutky, přesto nelze takového rukopoložiti, neboť to, co má být posvěceno, musí býti neposkvrněno.
Pravidlo 8. .
Děti, narozené ze souložnic, nebo po druhé či po třetí vdaných, projeví-li, že jejich život je hoden kněžstva, mohou být rukopoloženy.
Pravidlo 9. .
Nemocnému, jehož ohrožuje smrt, možno dáti svaté přijímání i po jídle.
Pravidlo 10. .
O nedělích a během celé Padesátnice nelze konati obvyklé metanie, nýbrž možno pouze skloniti kolena při líbání svatých ikon.
Pravidlo 11. .
Nikdo nezhřeší, jestliže přinese na žertveník jednu prosforu pro tři lidi, nebo zapálí jednu svíci.
Pravidlo 12. .
Svatý kalich netřeba žehnati, když se čte modlitba předložení.
Pravidlo 13. .
Kněz nemůže sloužit liturgii bez teplé vody, kromě vážného případu, a jestliže nemůže horkou vodu obdržet.
Pravidlo 14. .
Mnich, který řád opustil a opět se vrátil, má být znovu oblečen do mnišského roucha, které ze sebe svlékl, ale bez stanovených modliteb.
Pravidlo 15. .
Mnišky mohou vcházeti do svatého oltáře, zapalovat svíce a kadidla, upravovat oltář a zametati jej.
Pravidlo 16. .
Mnichové nemají o Velkém Pátku pracovati na polích a pod tou záminkou užívati víno a olej, neboť je to péče o blaho žaludku.
Pravidlo 17. .
Mnichu je dovoleno, aby se vzdálil ze svého monastýru z třech příčin: je-li igumen bludař, mohou-li ženy volně vcházeti do monastýru a učí-li se v monastýru světské děti.
Pravidlo 18. .
Neboť není místné, aby jejich prostřednictvím roznášelo se ve světě všechno, co se v monastýru děje.
Pravidlo 19. .
Mnichové, kteří jsou pod epitimií, mohou jísti společně s ostatními a rovněž s ostatními se modliti, ale přijímati požehnaný chléb čili kataklaston mohou jenom, když se vyzpovídají.
Pravidlo 20. .
Mnichové, kteří žijí v monastýru, v době postu svatých apoštolů a postu svatého Filipa a rovněž ve středu a pátek mohou jísti pouze jedenkrát večer; a ti, kteří jsou v práci, mohou obědvati po šesté hodině a večer večeřeti.
Pravidlo 21. .
Mniška, kterou barbaři nebo zlí lidé zhanobili, ale jejíž dřívější život byl řádný, podrobena je epitimii po čtyřicet dnů; byl-li její dřívější život špatný, musí splniti epitimii, předepsanou pro cizoložství.
Pravidlo 22. .
Kdo vstoupil do mnišského řádu, buď aby se vyhnul vojenské službě nebo z jiné nějaké lsti, a potom, když mu pominula potřeba, a nemusí klamati, zanechá svůj řád, čímž se řádu vysmál, podroben epitimii třikrát čtyřicet dní, jenom pak může přistoupit ke svatému přijímání.
Pravidlo 23. .
Mnišky nemohou přijímati z rukou mladého mnicha presbytera, když on slouží a dává přijímání.
Pravidlo 24. .
Igumen nemá snímati pokrývku hlavy žákovi, a vyháněti jej. (Poznámka: Žák je každý mnich, závislý na igumenovi).
Pravidlo 25. .
Kdo opustil svatý řád mnišský a nevrací se na správnou cestu, takového nelze již vpouštěti pod střechu, nýbrž je lépe opustiti ho.
Pravidlo 26. .
Kdo je nemocen a přeje si svaté pokřtění, nebo svatý řád mnišský, nutno mu jej ihned poskytnouti a nebrániti milosti.
Pravidlo 27. .
Mnich presbyter nesmí sloužiti bez mantie.
Pravidlo 28.
Duchovní, který přijímá zpověď, musí zakázat přijímání těm, kteří vyznávají tajné hříchy, avšak nechť jim nezakazuje přicházeti do chrámu, a ani veřejně ať neprojeví to, co o nich ví, nýbrž nechť je laskavě vede k pokání a modlitbě, a stanoví pro ně odpovídající epitimii podle jejich duševního stavu.
Pravidlo 29. .
Cizoložníci, sodomisté a vrazi a podobní, jestliže z vlastní vůle vyznají svůj hřích, který není ještě druhým znám, mají býti vzdáleni od přijímání a podvrženi epitimii, a když přicházejí do chrámu, mohou tu zůstati do modlitby za katechumeny; avšak jsou-li jejich hříchy veřejné, tehdy již musí podle předpisu církevního splniti epitimii.
Pravidlo 30. .
S laikem, který z dobré vůle vyzná své hříchy, musí duchovní jednati s plnou rozvahou.
Pravidlo 31. .
S povolením biskupa může i kněz vykonati stauropigii (svěcení základů chrámu).
Pravidlo 32. .
Těm, kdož půjčují na úrok nelze dávat přijímání, ani s nimi jísti, setrvají-li nepohnutelně ve svém zločinu.
Pravidlo 33. .
Mnichové musí se postiti ve středu a pátek syropustního týdne. A po propuštění liturgie předem posvěcených darů nechť jedí sýr, ať jsou kde jsou, aby se tak zničilo učení Jakubovo, a blud Tetraditův.
Pravidlo 34. .
Kdo má milostnici a nechce ji propustiti, aniž žádá požehnání, aby se s ní mohl oženiti, po kněžské modlitbě, od takového nelze přijímati příspěvky církvi, jejíž božské zákony uráží svým nevázaným skutkem.
Pravidlo 35. .
Jestliže některý mnich zanechá svatý řád, jí maso a pojme ženu a nechce se navrátiti, nutno ho podrobiti anathemě, a násilím opět obléci do mnišského roucha, a zavřít do monastýru.
Pravidlo 36. .
Kdo jedenkrát spáchal smilstvo, nemůže být rukopoložen, třebas zanechal této vášně, neboť Veliký Basil praví: I kdyby takový člověk mrtvé křísil, přece nesmí být knězem.
Pravidlo 37. .
Když apoštol praví: "Kdyby kdo, maje jméno bratr byl smilník, s takovým ani nejezte" (1.Kor. 5,11), jistě že zde nerozumí toho, koho ona osoba viděla, že činí smilstvo, nýbrž onoho, který byl tak nazván, to jest, o němž je to všem známé; neboť hříchy, které se veřejně páší, podléhají mnohem těžšímu trestu.
Pravidlo 38.
Když žena porodí a děcku hrozí nebezpečí po třech nebo pěti dnech, nechť se dítě to ihned pokřtí, a druhá žena, která je pokřtěná a čistá, nechť ho kojí; matka pak dítěte nechť nevchází do pokoje, kde dítě leží a nechť se ho vůbec nedotýká, dokud neuplyne čtyřicet dní, kdy se úplně očistí, a přijme od kněze modlitbu.
Pravidlo 39. .
Bez nutnosti nebo přinucení nemá se v neděli cestovati.
Pravidlo 40. .
Neníť nutno uznávati apokalypsy Pavlovy, ani knihy, které se nazývají brontologie (o blesku), selinodrologie (o měsíci) nebo kalandalogie (události příštího roku), neboť všechno to je nečisté.
Pravidlo 41. .
Nelze uznávati apokalypsy Ezdráše a Zosimy, dva popisy mučednictví svatého Jiřího a svatých mučedníků Kyriky a Julity, ani knihu Markovu a Diadochovu, neboť vše to bylo odsouzeno a odvrženo.
Pravidlo 42. .
Nesmí se pracovati během velikonočního týdne, ani v sobotu propustného týdne zpívati žalm 119, ani svátkovati čtvrtek.
Pravidlo 43. .
Kdo bije otce svého a úmyslně ho zabije, podléhá trestu vraha po 35 let.
Pravidlo 44. .
Z nouze křtí i obyčejný mnich, rovněž tak podle potřeby křtí i jáhen.
Pravidlo 45. .
Není-li v některém místě kněz, má nekřtěné děti pokřtít kdokoliv v tom místě. Pokřtí-li otec nebo kterýkoliv křesťan, nezhřeší.
Pravidlo 46. .
Připomínáme, že do chrámu, který založili bludaři, může se vejít jenom z nutnosti a to jako do obyčejného domu a jenom, když se položí doprostřed kříž, může se tu i zpívati; avšak do oltáře nesmí se vcházeti, ani okuřování, ani modliti, ani zapalovati lampy nebo svíci.
Pravidlo 47. .
Netřeba přijímati od kněze, který nepostí ve středu a v pátek. Třeba se vydával za pravoslavného, neboť není svatým, aby v něčem byl zbožný, kdežto v druhém se poskvrňoval.
Pravidlo 48. .
Mnichové, kteří jsou v práci během svaté čtyřicátnice, mohou o deváté hodině pojísti trochu chleba, a večer večeřeti.
Pravidlo 49. .
Jestliže se stane, že v určitém místě byli podvrženi svržení presbyter, jáhen a žalmista, může požehnat při obědě i mnich, který by tu tyl.
Jak je veliká touha tvé důstojnosti, abys spatřil naši pokoru, stejně tak se domnívej, že i naše, abychom si zblízka porozprávěli. Avšak ježto je napsáno, že "není na tom, kdož chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává" (Řím. 9,16), je nutno v něho doufati, a jemu péči zůstaviti, a on až bude chtíti vyplní přání těm, kteří ho milují. (Žalm 145,19). A nyní nutno odpověděti co je zapotřebí na ony otázky, které nám předali od tvé důstojnosti duchovní bratří naši, Illarion a Eustratij. A aby bylo lehčeji k pochopení, co má se říci, postavím napřed jednotlivé otázky a na každou otázku bude následovat po pořádku odpověď.
1. Otázka: .
Zdali je zapotřebí přijímati presbytery, kteří byli rukopoloženi v Římě, Neapoli a Longobardii, bez obecných voleb a ustanovení, obcovati s nimi, jísti a modliti se?
Odpověď:
V době bludu pro naprostou nutnost mnohé nekoná se z toho, co je stanoveno v době pokoje, jak to právě vidíme, že učinili blahoslavený Athanasij a svatý Eusebij, kteří světili cizince. Vidíme, že totéž i dnes bývá, v době nynějšího bludu. Vzhledem k tomu zmínění presbyteři, nebyli-li veřejně odsouzeni, nemají být od nás odmítnuti, poněvadž byli tak rukopoloženi; nýbrž že je zapotřebí, aby byli přijati po čtyřech návrzích.
2. Otázka:
Je-li potřebí přijímati presbytery, kteří byli rukopoloženi za hranicemi v Sicilii?
Odpověď:
Tato otázka je podobná předešlé, jenom se liší vzhledem k místu, pročež na tuto otázku pochopitelně patří stejná odpověď.
3. Otázka:
Je-li zapotřebí vcházeti k modlitbě a zpívání posvátných písní do chrámů, které byly poskvrněny od kněží, majících účast v bludu?
Odpověď:
Nelze pro zmíněné důvody vcházeti do takových chrámů, neboť jest napsáno: "Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý" (Mat. 23,38), a jakmile byl uveden blud, ihned odešel anděl, stojící na tom místě, podle slov velikého Basila (Poselství 191), a chrám takový proměnil se v obyčejný dům, a "s bezbožnými se neusazuji" (Žalm 26,5) a "jaké spolčení chrámu Božího s modlami", táže se apoštol (2.Kor. 6,15).
4. Otázka:
Zdali se může zpívati a modliti ve chrámech, které tito presbyteři poskvrnili, avšak už je nemají v držení?
Odpověď:
Samozřejmě, že se může vcházeti do takových chrámů a v nich zpívat a modliti se, jestliže je bludaři už neposkvrňují ale jsou-li již obsazeny pravoslavnými. Přitom jest ustanoveno, že příslušnou modlitbou biskup nebo presbyter, který věří ke spasení, slavnostně otevře tento chrám; když to učiní, nic nepřekáží, aby se zde konala liturgie. Příkladem budiž svatý Athanasij, který, když ho císař Konstancius prosil, aby učinil jedno milosrdenství, totiž, aby poskytl v Alexandrii Ariánům jeden chrám, kde by se mohli shromažďovati, přistoupil na to pod podmínkou, že i on obdrží stejné milosrdenství, aby v Cařihradě pravoslavní mohli se shromažďovati v jednom chrámě, který dříve drželi Ariáni.
5. Otázka:
Může-li se vcházeti na místa, kde odpočívají těla svatých a tu se modlit a sloužit, avšak tato místa mají v moci poskvrnění kněží?
Odpověď:
Pravidlo nedovoluje vcházeti na místa, kde odpočívají ona svatá těla, jak o tom dříve řečeno, neboť je napsáno: "Proč by měla svoboda má potupena býti od cizího svědomí?" (1.Kor. 10,29), jenom když z velké potřeby chce se sem vejít pro uctění svatých ostatků.
6. Otázka:
Jak přijímati ony, kteří obdrželi mnišský řád od poskvrněných kněží?
Odpověď:
Takoví se mohou přijímati, když se vyznají, že zhřešili, když splnili epitimii po nějakou dobu, a potom je uzná za důstojné kněz, který věří ke spáse.
7. Otázka:
Jak přijímati mnichy a kleriky, kteří se podepsali pod blud, zdali bez epitimie, nebo s epitimií, prohlásí-li, že víc nebudou konat posvátnou službu, a zda můžeme určovati pro ně epitimii?
Odpověď;
Samozřejmě, nutno je přijímati s příslušnou epitimií, neboť tak ukázavše ovoce pokání mohou být hodnými, aby se sjednotili s pravoslavným tělem; ani nebude lze popírati to, že jim klademe epitimii, neboť je napsáno: "Břemena jedni druhých neste" (Gal. 6,2).
8. Otázka:
Lze-li připustiti k společnému stolu a zpívání svatých písní ony mnichy, kteří s každým bez rozdílu obcují, jedí a modlí se?
Odpověď:
Jelikož apoštol praví: "Abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně, a ne podle naučení vydaného, kteréž přijal od nás" (2.Sol. 3,6), jak vy sami ze sebe byste nemohli posoudit, co je dobré? Tudíž jestliže přestanou konati své hříšné zvyklosti, a splní příslušnou epitimii, nutno je přijati. Avšak nutno uvážiti, co jsou to ti "každí", o nichž pravíte; zda bludaři, nebo lidé známí pro špatný život? O nich apoštol praví: "Kdyby kdo maje jméno bratr byl smilník, neb lakomec, neb modlář, neb zlolajce atd., s takovým ani nejezte." (1.Kor. 5,11).
9. Otázka:
Zdali lze připustit k společnému stolu a zpívání svatých písní presbytery, kteří jednou neb dvakrát jedli společně s bludaři, ale nebyli s nimi v církevním společenství, aniž se podepsali pod jejich blud?
Odpověď:
Zde nutno viděti, zdali ti kněží, kteří jedli, činili tak s bludařskými kněžími nebo laiky, a zdali opět s těmi, kteří správně věřili, ale nebyli v církevním obecenství s bludaři; pochopitelně, daleko větší hřích mají duchovní osoby. Ostatně i jedni i druhé nutno přijmouti po příslušné epitimii, a připustiti je do obecenství jídla a modlitby.
10. Otázka:
Mohou-li pravoslavní laici jísti společně s laiky, kteří podepsali blud, a vstoupili do obecenství s bludaři?
Odpověď:
Lhostejnost je příčinou zlého, neboť prorok praví: "Mezi svatým a poskvrněným rozdílu nečiní." (Ezech. 22,26). Vzhledem k tomu, jsou-li pravoslavní horliví, nemají dovolovat takovým, aby s nimi společně jedli, nesplní-li napřed epitimii za hanebný podpis, a nepřestali-li s obcováním s bludaři. Vzhledem k tomu však, že někteří z nouze, aby se vystříhali nebezpečí, sebe poskvrnili bludařským obcováním, tito vyzpovídají-li se, že tak učinili z těchto příčin, nutno přijmouti k společnému stolu tyto; ovšem toto se nesmí stát bez patřičné úvahy, ale jenom po společné domluvě, která prospěje jedněm i druhým, a nebude k duševní škodě.
11. Otázka:
Mohou-li pokřtíti, hrozí-li smrt a není-li pravoslavný kněz, nebo kněz bez vady, onoho, jež má býti pokřtěn, i kněží poskvrnění nebo neznámí?
Odpověď:
O tom je vydáno rozhodnutí od vyznavačů hierarchů a od vedoucích: Povoluje se oněm presbyterům, kterým bylo zakázáno konání svaté služby pro obcování s bludaři, že mohou pokřtíti, není-li kněze správné víry, a také podávati přijímání, jež posvětil bezúhonný kněz; rovněž tak mohou udíleti mnišský řád, čísti modlitby na pohřbech, čísti evangelium na jitřní, světiti vodu na Zjevení Páně, ale pouze, jak řečeno, když je to z nutnosti, aby lid úplně nezůstal bez poslouchání evangelia a bez křtu. Budete-li s tím souhlasit, nechť se na toto ustanovení dbá i u vás.
12. Otázka:
Zdali nutno stanoviti epitimii a přijímati ty, kteří se oddělili v rozkolu, a vracejí se v pokání?
Odpověď:
Nahoře už bylo řečeno, že nutno stanovit epitimii, takže je zbytečné totéž opakovati.
13. Otázka:
Jestliže některý biskup spáchal zločin a proto byl sněmem svržen, načež opět rukopoložil kněze, a tento kněz přijda do monastýru, vyplnil epitimii, kterou mu na určitou dobu jeho příslušný představený stanovil, a potom konal posvátnou službu, prosíme, zdali je zapotřebí přijímati takového kněze jako bezúhonného?
Odpověď:
Vzhledem k tomu, že je nesprávnost zcela jasná, neměli jste postaviti otázku o takovém zločinu, neboť Pán pravil: "Aniž jest strom zlý, kterýž nese ovoce dobré." (Luk. 6,43). Vzhledem k tomu ten, který od svého představeného, ba ani kdyby od některého světce obdržel epitimii, nemůže být považován za tak dispensovaného, že může sloužit svatou službu, neboť ani on není knězem, ani ten není svatým, kdo mu dal povolení; takovýmto způsobem byly by zvráceny všechny kanonické předpisy a přestaly by existovat.
14. Otázka:
O kněžích, kteří byli rukopoloženi od pravoslavných, ale nepodepsali, ani neobcovali, nýbrž pouze společně jedli s metropolitou Konstantinem.
Odpověď:
Na toto bylo odpovězeno nahoře. Ať se jedlo s Konstantinem, nebo s kýmkoliv druhým, nepravoslavným, ten kdo jedl, musí být rozvázán z přečinu vhodnou epitimií, a to nejenom proto, aby mohl potom volně jísti s těmi, kteří se zachovali čistými, nýbrž aby mohl sloužiti svatou službu, které se stal hodným. Není možno míru epitimie stanoviti přesně, neboť jest přihlížeti ke kvalitě osoby a k okolnostem. Samozřejmě, může býti dosti epitimie na dvě nebo tři čtyřicetidenní údobí.
15. Otázka:
O presbyterech, kteří byli rukopoloženi od pravoslavných, ale z neznalosti jedli společně s presbytery, kteří s tímž metropolitou jedli.
Odpověď:
Napsáno je: "Vše, co je z nevědomosti, bude očištěno." (3. Mojž. 4,2. círk. slov. text). tudíž podle toho oni nepodléhají žádné epitimii.
16. Otázka: .
O pravoslavných presbyterech, zejména Illarionovi a Eustratiovi, mnichovi, mají-li oni moc udíleti epitimie?
Odpověď:
Shora už bylo řečeno, že je nutno udíleti epitimii, a vzhledem k tomu, že vznikla otázka, zdali může i ten, kdo není presbyterem, není-li presbytera, udíleti epitimii, nelze říci, že je zakázáno také obyčejnému mnichovi stanovit epitimii.
17 Otázka: O mnichovi, který z nevědomosti přijal svatou hodnost od presbytera, který byl rukopoložen od svrženého biskupa?
Odpověď:
Bylo řečeno v druhé hlavě, že bude očištěno vše, co se stalo z nevědomosti, tudíž není nutno odvraceti se od společného stolu s takovým, a s druhým, co může podporovati svornost a přátelství.
A všechno toto jsme ti, podle našich sil vysvětlili, jako člověku, který je jednomyslný s námi a náš spolupracovník; a ty toto moudře sděl bratřím, kteří se tě budou tázati. "Neboť ne všech jest víra." (2.Sol. 3,2). Tudíž toto zde není vyloženo pro všechny, a to jednak pro nerozum těch, kteří hřeší, jednak aby nepadli do pokušení ti, kteří přikazují. A za ty mnohé a krásné rady, které poslali zbožní, nechť přijmou od Boha vhodnou odměnu, a od nás tyto dva koše, jako vzpomínku na přátelství. Buďte zdrávi v Pánu, ctihodní bratři, a modlete se za nás hříšné, abychom byli učiněni hodnými "lepších věcí, a náležejících k spasení" (Žid. 5,9).
Pravidlo 1. .
Otázka: Může mnich vejíti do svatého oltáře, když to zakazuje 3. pravidlo sv. trulského sněmu, které nedopouští žádného mnicha, který nebyl ustanoven (žalmistou), aby zpíval nebo četl z ambonu; rovněž tak 15. a 21. pravidlo laodicijské a 14. pravidlo druhého nicejského sněmu?
Odpověď; Zakazuje se mnichovi, který není ustanoven, aby s ambonu konal službu žalmisty; avšak domnívám se, pro úctu k mnišskému řádu, že není zapotřebí zakazovati mnichovi, který není zatížen nějakým zločinem, aby vcházel do oltáře pálit svíce nebo lampy.
Pravidlo 2. .
Otázka: Zda se nesmí klekati v sobotu, tak jako se nesmí o nedělích a v padesátnici?
Odpověď: Toto není zakázáno pravidlem, ale mnozí neklečí proto, že se v sobotu nepostí.
Pravidlo 3. .
Otázka: Zdali je nutno zachovávati půst měsíce srpna?
Odpověď: Dříve se v tu dobu postilo; ale tento půst byl přenesen proto, aby nepřipadl společně s pohanskými půsty, které v tu dobu bývaly. Ostatně dnes mnozí tento půst postí.
Pravidlo 4. .
Otázka: Zdali nutno dáti přijímání svatých tajin posedlému, když svatý Timothej na postavenou otázku odpověděl jinak, jinak svatí apoštolé a opět jinak pozdější?
Odpověď: Trápí-li někoho žloutenka, takže vypadá jako posedlý, není nutno zakazovati mu přijímání. Je-li však doopravdy posedlý, nemůže být způsobilý k sv. tajině, neboť nemá žádného společenství světlo s tmou. (Žloutenka v orig. "černá žluť").
Pravidlo 5. .
Otázka: Zdali může kněz jísti bez každého ohledu a jak se mu zachce to, co se přináší do chrámu, to jest prosfory a víno a zdali může jísti prosfory jako obyčejný chléb; co učiní, jestliže se toho mnoho nashromáždilo?
Odpověď: Částky prosfor přinesených na žertveníku nikterak, nýbrž se mají snísti pouze ve chrámě, dokud se všechny nepoužijí. Co však zůstane z ostatních prosfor, má jísti odděleně samo po sobě, nikoliv s mlékem nebo se sýrem, nebo s vejci či s rybami.
Pravidlo 6.
Otázka: Jestliže některý mnich ať získal postřižiny kdekoliv, je zneklidněn něčím, co ho v duši uráží, a chce odejíti z monastýru, a představený ho proto podvrhne trestu, co má učinit tento mnich, zda nechati své pohoršení bez pozornosti, anebo si nevšímati trestu?
Odpověď: On má říci představenému, co ho pohoršuje, a jestliže mu proto hrozí očividně nebezpečí, nechť odejde, a nechť nedbá na tresty.
Pravidlo 7.
Otázka: Igumen při smrti ustanoví druhého na své místo a zaváže ho, aby neodešel, ale tento, když sezná svou nemohoucnost, odejde. Co se má státi s tímto zavázáním?
Odpověď: Závazek je nesmyslný, a bez jakékoliv platnosti a ten, kdo byl zavázán bude osvobozen, když odejde k archijerejovi a vše mu o sobě poví.
Pravidlo 8. .
Otázka: Kněz, který byl pro nějaký zločin svržen, nebo svévolně zanechal kněžství a potom sám přiznal svou vinu, zdali takový může říkati: "Blahoslaveno budiž království", "Bože smiluj se nad námi", "Kristus pravý", nebo okuřovati kadidlem nebo přijímati v oltáři?
Odpověď: Nemůže, neboť se již počítá mezi laiky.
Pravidlo 9. .
Otázka: Co znamená, když svatý Basil praví v malých epitimiích: nechť bude vzdálen požehnání podle míry pádu?
Odpověď: To znamená zbaviti někoho onoho požehnání, které se v chrámě uděluje.
Pravidlo 10. .
Otázka: Komu je zakázáno svaté přijímání, zda může jísti z prosfory přinesené na žertveníku?
Odpověď: V životopisu sv. Theodora Sigeota nalézáme, že je to pro takové zakázáno.
Pravidlo 11.
Otázka: Zdali máme příslušné podrobovati epitimiím podle kanoniku Postníkova?
Odpověď: Tento kanonikon svou velkou blahovůlí mnohé zahubil. Proto ti, kteří vědí, co je dobré, a od něho se vzdalují, nechť se snaží o svou nápravu.
Co jsme my strašného vytrpěli, kromě toho, že je možná smutným, že jsme ničeho nevytrpěli a že jsme se nepovažovali za hodné trpěti protivenství pro jméno Pána Ježíše? (Skutky 5,41). Jestli vás rmoutí, že zloba opanovala dům modlitby, kdežto vy musíte pod otevřeným místem se modliti k Tvůrci nebe i země, považte, že také jedenáct učedníků bylo zavřeno v jedné místnosti, kdežto ti, kteří Pána na kříž přibili, konali židovské bohoslužby ve významném chrámě. Ba i Jidáš, který raději chtěl zemřít oběšen než žíti v hanbě, je možná lepší než ti, kteří se dnes nestydí žádného zla, jež páchají lidem, takže jsou bez studu hotovi pro každou špatnost. Pouze nenechte se oklamati jejich lžemi, když praví, že kážou pravou víru. Nejsou to křesťané, nýbrž lidé, kteří Krista prodávají, neboť před životem podle pravdy dávají přednost vždycky tomu, co jim přináší prospěch v tomto životě. Když se domnívali, že si mohou získati prázdné přední místo, sešli se tehdy s nepřáteli božími; a nyní, když vidí, že rozhněvaný lid povstal, dělají, jakoby opět správně věřili. Nevím, že by byl biskupem, ani bych mezi Kristovy kněze nepočítal člověka, který z nečistých rukou přijal vedení, aby vyvrátil víru. Tak já soudím. Jestliže vy máte s námi společenství, je jasné, že budete zrovna tak souditi jako my; jestliže však byste chtěli souditi sami podle sebe, tehdy je každý pánem svého smýšlení, kdežto my nejsme vinni v jeho krvi.
Je dobré a velmi prospěšné přijímati každého dne božské tajiny, neboť sám Kristus praví: "Kdož jí mé Tělo a pije mou Krev, máť život věčný." (Jan 6,54). Avšak my přijímáme čtyřikrát každého týdne; V neděli, ve středu, v pátek a v sobotu a v jiné dny, když bývá památka nějakého svatého. A není ani málo hříšné, když někdo, přinucen v době pronásledování, přijímá ze své vlastní ruky, a není kněze nebo druhého, kdo slouží. Bylo by zbytečné toto dokazovati, neboť potvrzuje to dlouhodobý zvyk mnohými fakty. Ví se, že všichni ti, kteří tráví život na osamělých místech, kde není kněze, chrání ve svých domech přijímání a sami sobě je podávají. A v Alexandriji a v Egyptě většinou každý laik má ve svém domě přijímání a sám přijímá, když si přeje. Když kněz jednou vykonal a odevzdal oběť, ten kdo ji přijímá a účastní se jí, musí věřit, že ji od kněze přijímá. Neboť i v chrámu kněz dává částečku a ten, kdo ji přijímá, drží ji zcela sám a svou rukou potom ji povznáší k ústům; vzhledem k tomu je to totéž, jestliže někdo přijme od kněze jednu částečku nebo společně větší počet částeček.
Pečuj, kněže, abys byl bezúhonný pracovník, a správný konatel slova pravdy. Nepřicházej nikdy na církevní službu, když jsi s někým znepřátelen, abys nezpůsobil to, že Utěšitel se vzdálí služby. Nesuď se a nepři se toho dne. Nýbrž trvaje v chrámu, modli se a čti, až přijde čas, kdy budeš konat božské tajemství, a tehdy zkroušeně a s čistým srdcem přistup k svatému oltáři, neohlížeje se okolo, nýbrž s bázní a třesením postav se před nebeského Krále. Nepospíchej nebo nezkracuj modlitbu, abys lahodil lidem, aniž se obracej na lidskou osobu, nýbrž hleď pouze na Krále, který je tu, a na nebeské mocnosti, které jsou okolo. Buď hodným vykonavatelem posvátných pravidel. Nesluž společně s těmi, jimž je to zakázáno. Dbej na toho, před kým stojíš, jak sloužíš a komu dáváš přijímání. Nezapomeň na přikázání Páně a svatých apoštolů, jež zní: "Nedávejte svatého psům, aniž mecte perel svých před svině" (Mat. 7,6). Dejte pozor na psy a na vše ostatní. Hleď, abys nepadl, boje se člověka, aniž podávej Syna Božího v ruce nehodných. V tuto chvíli neboj se pozemských vládců ani toho, kdo nosí diadém. Dej zadarmo přijímání těm, kteří jsou božského přijímání hodni, tak jako jsi je zadarmo přijal; nepodávej přijímání těm, jimž božská pravidla to zakazují, neboť oni jsou jako pohané a neobrátí-li se, běda jim, a těm, kteří jim přijímání poskytují. Dbej (to není má práce, nýbrž tvoje), aby pro tvou nedbalost se nedotkla svatých darů myš nebo něco druhého, aby se nezkazily, aby se nezačadily dýmem, a aby se jich dotkly ruce nečistých a nehodných. Budeš-li vždycky míti na paměti toto a podobné, budeš ve stavu spasiti sebe a ty, kteří tě poslouchají.
Při stanovení epitimie není nutno tolik se dívat na míru hříchu, jako na vůli hříšníka, a to proto, abys v úmyslu zašíti to, co je potrhané, neučinil ještě větší díru, a abys ve snaze pozvednouti to, co padlo, ještě více to nesrazil; neboť ti, kteří jsou nemocni a roztěkaní, a vůbec oddáni světským rozkošem, stejně jako ti, kteří se chválí svým původem a svou mocí, jenom postupně budou chtít uvažovati o svých hříších, a jenom poznenáhlu budou moci se osvoboditi od neštěstí, do něhož padli. Kdo by chtěl je na jedenkrát a s přísností přivésti na pravou cestu, snadno by mohl nedosáhnouti ani toho, aby aspoň částečně pokání učinili. Neboť je-li duše přivedena až do takového stavu, že není více citlivá, padá do zoufalství, nenaslouchá laskavým slovům, a neleká se hrozeb, neposiluje se dobrotou, nýbrž stává se horší než ono město, o němž prorok s opovržením praví: Tvůj obličej je jako obličej nevěstky, a nemáš studu v ničem. Proto pastýř potřebuje mnoho vědění, aby mohl proniknouti ze všech stran do duševních hnutí. Neboť jako mnozí padají do šílenství a zoufalství, pro své spasení, proto, že nemohli snésti hořké léky, tak někteří, jež nebyli podvrženi trestu podle míry hříchů, neobracejí pozornost na duši, ale stávají se horší, ale hřeší ještě více. Proto duchovní osoba musí na toto všechno obracet zřetel, a aby po prozkoumání všeho pečlivě použila to, co je zapotřebí, tak, aby její snaha nebyla marná.
Vidím, že mnozí přijímají Tělo Kristovo prostě a podle toho, jak se jim to přihodí, a přijímají více ze zvyku a předpisu, než by rozmýšleli a důkladně uvážili. Když nastoupí čas velikonočního postu a Paschy, člověk, ať se nalézá v jakékoliv stavu, už přijímá svaté dary. Avšak nelze slaviti svátky, dokud svědomí není očištěno. Jenom tak lze přijímati. Kdo je nečistý a nehodný, nemá právo ani na svátek, přijímat svaté a všeliké bázně hodné Tělo. Jenom si pomysli, že i ti, kteří přijímali starozákonný oběd, mnoho o to pečovali, hleděli, aby se napřed očistili a ukázali se ve všem a podle všeho očištěni; kdežto ty, když přistupuješ k oběti, před níž se chvějí andělé, svádíš věc na časovou událost a poskvrněnýma rukama a ústy bez studu přistupuješ k Tělu a Krvi Kristově. Ale ani císaře bys nechtěl políbit, když by ti páchlo z úst, avšak líbáš Krále nebeského s duší, která hanebně zapáchá. Je to drzá věc. Vzhledem k tomu, nejsi-li hoden přijímání, nenáležíš ani mezi ty, kteří jsou teprve hodni modlitby a služby církevní. A poslechni Pána, který praví: "Kteříž pokání činí, oni též přistupují; avšak kteří nepřijímají, ti se ani nekají."
Mnozí přijímají svatou oběť jedenkrát v roce, jiní dvakrát, někteří však často - a všem dohromady Pravíme naše slovo; ba nejenom těm, kteří jsou zde, nýbrž i oněm, kteří žijí v osamělosti a kteří tak činí jedenkrát ročně. Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ony, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Tací nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou tací, nepřistupují ani jedenkrát. Proč? Protože takoví přijímají pro sebe soud a odsouzení, potrestání a trest. Nediv se tomu; neboť jakožto pokrm, který podle své přirozenosti živí, je-li přijímán slabým ničí a kazí, a je příčinou nemoci, rovněž tak i posvátné tajiny. Jsi naplněn rozkoší při duchovním stolu, načež opět mažeš ústa blátem. Napřed vonnými mastmi mažeš a pak plníš zápachem, a po celý rok přijímáš. Myslíš, že stačí čtyřicet dní, abys očistil hříchy, které jsi spáchal po celou dobu? Načež se opět vrátíš po jednom týdnu k dřívějšímu způsobu života. Rci mi, jestliže za čtyřicet dní se vyléčíš z dlouhé nemoci a opět počneš jísti ta jídla, která tu nemoc způsobila, zda si tím nezničil svou veškerou dřívější námahu a sobě ještě více uškodil? Mění-li se to, co je fysické, tím víc se mění to, co závisí na vůli. Čtyřicet dní dáváš pro zdraví duše. A může být, ani čtyřicet dní nevyčkáváš na milost Boží? Rci mi, posmíváš se? Proto přece i jáhen hlásá: "Svaté svatým", to jest, kdo není svatý, nechť nepřistupuje. On nepraví pouze, kdo je čist od hříchu, nýbrž kdo je svatý.
Otázka: Je lépe přijímati často, nebo řídčeji?
Odpověď: Když apoštol pravil: "Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez a s toho kalicha pij. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje Těla Páně. Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní a spí mnozí, ježto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom se světem nebyli potupeni." (1.Kor. 11.28-32); je jasné, že my napřed musíme sebe očistiti a ukázat se čistými z každého nesprávného skutku a tehdy přistoupiti k božské tajině, aby nám nebyla ke zkáze duše naší a těla; neboť Bůh skrze Mojžíše praví Izraeli: "Kdobykoli ze všeho semena vašeho přistoupil ku posvěceným věcem, kterýchž by posvětili synové izraelští Hospodinu, když nečistota jeho na něm jest, vyhlazena bude duše ta od tváři mé: Já jsem Hospodin." (3.Mojž. 22,3). A opět: "I budete oddělovati syny Izraelské od nečistot jejich, aby nezemřeli pro nečistoty své, když by poskvrnili příbytku mého, kterýž jest uprostřed nich." (3.Mojž. 15,31). Proto právě apoštol praví těm, kteří nehodně přijímají, jak jest nahoře řečeno: "Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní a spí mnozí." (1.Kor. 11,30), to jest, jsou nemocní a umírají. Pro tuto příčinu když božský David a ti, kteří s ním byli, chtěli jísti chleby předložení, které byly praobrazem Těla Kristova, archijerej hned se jich zeptal, zdali jsou čisti od žen, a tehdy jim dal chleby. (1.Sam. 21,4-5).
Konec svatých pravidel.
Poznámka 1: Prav. 1. - Přikazuje ukončiti veliký půst o půlnoci. Zpět do textu
Poznámka 2: hl. 28, v.1. Zpět do textu
Poznámka 3: hl. 20, v.1. Zpět do textu
Poznámka 4: hl. 24, v.1. Zpět do textu
Poznámka 5: hl. 16, v.2. Zpět do textu
Poznámka 6: hl. 28, v,1-6. Zpět do textu
Poznámka 7: hl. 20, v.1. Zpět do textu
Poznámka 8: hl.23, v.55, hl. 27. v.1-2. Zpět do textu
Poznámka 9: hl. 16, v.1-2. Zpět do textu
Poznámka 10: Mar. hl. 16, v.6. Zpět do textu
Poznámka 11: Prav. 2. - Ženy, které mají menses, nemají vcházet do chrámu a přijímati, dokud se neočistí. Zpět do textu
Poznámka 12: Prav. 4. - se týká kněze, který měl poluci. Jestli se mu stala bez jeho vlivu (na př. pro přesycení, požití alkoholu aj.), po pročtení stanovených modliteb trebníku, může liturgii vykonati. Jestli se mu tak stalo pro nezdrženlivost v jídle a pití, nesmí konat liturgii. Zpět do textu
Poznámka 13: Řím. 14,23. Zpět do textu
Poznámka 14: Pravidla jeho se vztahují na křesťany, kteří v době pronásledování odpadli od křesťanství. Zpět do textu
Poznámka 15: Luk. 13,6-9. Zpět do textu
Poznámka 16: Mat. 21,19. Zpět do textu
Poznámka 17: Kaz. 1,15. Zpět do textu
Poznámka 18: Iz. 64,24. Zpět do textu
Poznámka 19: Iz. 57,20-21. Zpět do textu
Poznámka 20: Iz. 9,6. Zpět do textu
Poznámka 21: Luk. 17,21. Zpět do textu
Poznámka 22: Řím. 10,8-10. Zpět do textu
Poznámka 23: Ef. 6,9. Zpět do textu
Poznámka 24: Kol. 3,11. Zpět do textu
Poznámka 25: Kol. 4,1. Zpět do textu
Poznámka 26: Přísl. 24,16. Zpět do textu
Poznámka 27: Mat. 26,41. Zpět do textu
Poznámka 28: Luk. 11,4. Zpět do textu
Poznámka 29: Mar. 14,48. Zpět do textu
Poznámka 30: Mat. 10,17-l8. Zpět do textu
Poznámka 31: Mat. 10,23. Zpět do textu
Poznámka 32: Skut. 7,60. Zpět do textu
Poznámka 33: 2.Kor. 11,32. Zpět do textu
Poznámka 34: Skut. 14,22. Zpět do textu
Poznámka 35: Žid. 11,32. Zpět do textu
Poznámka 36: Filip. 1,23-24. Zpět do textu
Poznámka 37: Luk. 14,29-30. Zpět do textu
Poznámka 38: Mt. 16,26. Zpět do textu
Poznámka 39: Luk. 16,13. Zpět do textu
Poznámka 40: Přísl. 13,8. Zpět do textu
Poznámka 41: Skut. ap. 17,9-10. Zpět do textu
Poznámka 42: Skut. 19,30-31. Zpět do textu
Poznámka 43: I.M. 19,17. Zpět do textu
Poznámka 44: Skut. 12,18-19. Zpět do textu
Poznámka 45: Iz. 8,3-4. Zpět do textu
Poznámka 46: Mat. 2,12,16. Zpět do textu
Poznámka 47: List byl napsán k arcibiskupu alexandrijskému, který podle dávného obyčeje se nazývá též "papežem". Zpět do textu
Poznámka 48: 1.Kor. 6,13. Zpět do textu
Poznámka 49: Mat. 15,11. Zpět do textu
Poznámka 50: 5.Mojž. 22, 26-27. Zpět do textu
Poznámka 51: 1.Mojž. 18,23. Zpět do textu
Poznámka 52: Ef. 5,6-13. Zpět do textu
Poznámka 53: Jozue 7. Zpět do textu
Poznámka 54: 5.Mojž. 22,1-3. Zpět do textu
Poznámka 55: 2.Mojž. 23,4-5 (dle círk. sl. textu) Zpět do textu
Poznámka 56: Někteří mnichové byli pohoršováni svými sny, zvláště když následovala poluce, kterou oni považovali za poskvrnění tělesné čistoty. Obrátili se o radu ke ctihodnému Ammunu, který napsal sv. Athanasiji. V odpovědi na tuto otázku napsal poselství, v němž píše, že nevědomé tělesné poskvrnění není hříchem. Zpět do textu
Poznámka 57: 2. Kor. 2,15. Zpět do textu
Poznámka 58: Tit. 1,15. Zpět do textu
Poznámka 59: Skut. 17,28. Zpět do textu
Poznámka 60: Mat. 15,11. Zpět do textu
Poznámka 61: Kor. 8,8. Zpět do textu
Poznámka 62: 1.Mojž. 1,28. Zpět do textu
Poznámka 63: Žid. 13,4. Zpět do textu
Poznámka 64: Žalm 119,25. Zpět do textu
Poznámka 65: Žid. 13,14. Zpět do textu
Poznámka 66: Žalm. 51,12. Zpět do textu
Poznámka 67: Žalm. 51,14. @12 Žalm. 51,15. Zpět do textu
Poznámka 68: Světec v něm vysvětluje, jak postupovati s bludaři, kteří přecházejí do pravoslaví z ariánstva. Ti, kteří byli přinuceni násilím přijmouti ariánstvo, mohou obdržeti odpuštění. Vůdcové a obránci bludu, kteří jsou v kněžském stavu, přijímají se do pravoslaví jako laici. Zpět do textu
Poznámka 69: 2.Kor. 3,2. Zpět do textu
Poznámka 70: Pod jménem "bývalého násilí" sv. Athanasij chápe bývalé utlačování pravoslavných od ariánů. Zpět do textu
Poznámka 71: Pod názvem bezbožnost zde se rozumí ariánství; pod jménem padlí ti, kteří odpadli k obecenství s ariány; a pod jménem představitelů bezbožnosti ti, kteří přešli k ariánství a získávali pro ně i druhé. Zpět do textu
Poznámka 72: List tento obsahuje výpočet kanonických knih Starého a Nového zákona. Zpět do textu
Poznámka 73: 2.Kor. 11,3. Zpět do textu
Poznámka 74: Název knih apokryfních dle překladu z řeckého znamená knihy tajné. Bludaři dávali tento název podvrženým knihám, jež sestavovali, aby lépe přesvědčili, že nebyly nově složeny, nýbrž pouze neznámé a jakoby skryté. Zpět do textu
Poznámka 75: Mat. 22,29. Zpět do textu
Poznámka 76: Jan 5,39. Zpět do textu
Poznámka 77: Pod názvem Učení apoštolů sv. Athanasij nepochybně chápe Ustanovení apoštolská, jež uvádí poslední pravidlo sv. apoštolů. Zpět do textu
Poznámka 78: Přísl. 7,28. Zpět do textu
Poznámka 79: čistí, II,7. Zpět do textu
Poznámka 80: Prav. 2. - Vražda plodu v útrobě podléhá desetiletému zákazu přijímání. Zpět do textu
Poznámka 81: Naum. 1,9 (text církevněslovanský). Zpět do textu
Poznámka 82: Prav. 4. - Druhé manželství podléhá zákazu přijímání po dobu jednoho roku, třetí manželství po dobu pěti let. Cařihradský sněm r. 920 zakázal čtvrté manželství. Zpět do textu
Poznámka 83: Jan 4,18. Zpět do textu
Poznámka 84: Prav. 7. - Kdo spáchá smilstvo s mužem nebo se zvířetem, podléhá zákazu přijímání na 15 let. Vrah, travič, čaroděj, kouzelník má zákaz přijímání 20 let. Zpět do textu
Poznámka 85: Prav. 8. - Neúmyslné zabití se trestá deseti lety epitimie, úmyslná vražda dvaceti lety. Zpět do textu
Poznámka 86: Prav. 9. - Jestliže muž nebo žena upadne do cizoložstva nutno manželství rozvésti. Zpět do textu
Poznámka 87: Mat. 5,32. Zpět do textu
Poznámka 88: 1.Kor. 6,16. Zpět do textu
Poznámka 89: Jerem. 3,1 (dle církevněslov. textu). Zpět do textu
Poznámka 90: Přísl. 18,23 (dle církevněslov. textu) @5 1.Kor. 7,16. Zpět do textu
Poznámka 91: Prav. 10. - Byly případy, že někdo učinil přísahu, že nepřijme svěcení anebo, že nikdy neopustí místo služby, pro níž byl rukopoložen. V pravidle se mluví o knězi Kiriakovi, který přísahal, že zůstane navždy v jednom místě. Sv. Basil nepovolil porušení takové přísahy. Zpět do textu
Poznámka 92: 2.Mojž. 21,18-19. Zpět do textu
Poznámka 93: Prav. 12. - Kdo dvakrát uzavíral manželství, nemůže býti vysvěcen na duchovního. Zpět do textu
Poznámka 94: Prav. 13. - Zabití ve válce nepovažuje se za vraždu, neboť vojín na vojně brání víru. Radu, aby vojíni se zdrželi tři léta sv. přijímání, neuskutečňoval ani sv. Basil a odvolal se na sv. Athanasije. Vražda se zakazuje, ale zabití na vojně se nejen povoluje, nýbrž nutno je pochváliti, pročež těm, kteří na vojně zabíjeli, vzdáváme velkou čest a stavíme jim památníky. Zpět do textu
Poznámka 95: Viz list sv. Athanasija k mnichu Ammunu. Balsamon a Zonara souhlasně poznamenávají, že rada, již sv. Basil navrhuje, nevešla vůbec v platnost, jak pro nevhodnost, tak z důvodů, vyložených na počátku tohoto pravidla. Zpět do textu
Poznámka 96: Toto se vztahuje k řeckému textu žalm 8 verše 9, jelikož některé gramatické odchylky daly podnět sv. Amfilochiji k dotazu sv. Basilu k vysvětlení. Zpět do textu
Poznámka 97: Dále jsou zde uvedeny zigény, kopřivy a hřebeny, jichž bližší pojmenování není známo. Zpět do textu
Poznámka 98: 2.Král. 5,1. Zpět do textu
Poznámka 99: Prav. 17. - je ve spojitosti s prav. 10. Hovoří se o knězi Dianoru, který jasně přísahal, že nebude konat kněžskou službu. Kněz Dianor nemá sloužit veřejně, aby nepohoršil lid porušením přísahy, nýbrž má konati bohoslužby soukromě. Zpět do textu
Poznámka 100: 1.Tim. 5,11-12. Zpět do textu
Poznámka 101: Prav. 19. - Spáše-li mnich smilstvo, je podroben sedmileté epitimii. Zpět do textu
Poznámka 102: Prav. 20. - Slib má platnost pouze tenkrát, byl-li učiněn ve chrámě, podle církevních pravidel. Zpět do textu
Poznámka 103: Řím. 3,19. Zpět do textu
Poznámka 104: Prav. 2l. - Sv. Basil odsuzuje neospravedlněné odsouzení nevěry muže a ženy. V šestém století církev vyrovnala manželská práva mezi mužem a ženou. Cizoložství je tudíž nezákonitý styk s cizí ženou nebo s cizím mužem. Smilstvo pak je nezákonitý svazek se svobodnými. Zpět do textu
Poznámka 105: Jer. 10,1 (círk. slov. text) Zpět do textu
Poznámka 106: Přísl. 18,23 (církevněslov. text). Zpět do textu
Poznámka 107: Prav. 23. - Zakazuje subcesivní manželství s dvěma sestrami nebo s dvěma bratry. Zpět do textu
Poznámka 108: Prav. 24. - Hovoří o zvláštních vdovách, které se nazývaly "církevní" vdovy. (1. Tim. 5,3). Má-li vdova méně než 60 let, podléhá jednoroční epitimii. Jestli je starší 60 let, zakazuje se jí přijímání, dokud nezanechá manželství. Zpět do textu
Poznámka 109: List k Diodoru Tarskému pravidlo 87. Zpět do textu
Poznámka 110: Prav. 26. - Smilstvo je svazek mimo manželství mezi svobodnými osobami; trest za smilstvo je 7 let. Zpět do textu
Poznámka 111: Prav. 27. - Kněz, který vstoupil do nesprávného manželství, t.j. oženil se se ženou, která je mu příbuzna, takže v tomto příbuzenském vztahu je manželství zakázáno, je povinen zrušiti manželství a nesmí konat bohoslužby. Zpět do textu
Poznámka 112: Prav. 29. - Zakazuje přísahu ke zlému. Kdo přísahal, že učiní něco zlého, nesmí zlo vykonat a jeho přísaha je zločin. Zpět do textu
Poznámka 113: 1 Tim. 4,4. Zpět do textu
Poznámka 114: Prav. 32. - Smrtelným hříchem je zde smilstvo a cizoložstvo. Zpět do textu
Poznámka 115: Žalm 119,106 (círk. slov. text má dodatek: nikoliv hřích spáchati). Zpět do textu
Poznámka 116: Prav. 33. - Žena, která porodí na cestě a úmyslně odloží dítě, takže toto zemře, podléhá dvacetileté epitimii. Zpět do textu
Poznámka 117: Prav. 40. - Nemá církevního použití. Zpět do textu
Poznámka 118: Prav. 45. - Kdo přijal křesťanství a neplní Kristova přikázání, nesmí se nazývati křesťanem. Zpět do textu
Poznámka 119: Prav. 50. - Třetí manželství podléhá pětileté epitimii. Zpět do textu
Poznámka 120: Mat. 5,32. Zpět do textu
Poznámka 121: Prav. 52. - Žena, která se zlým úmyslem zanechala dítě na cestě a ono zahynulo, podléhá epitimii jako vražedkyně (20 let). Jestliže nemohla dítě zachrániti, ač chtěla, odpouští se jí. Zpět do textu
Poznámka 122: Prav. 53. - Církevní praxe nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 123: Prav. 58. - Za cizoložství je 15 let epitimie. Cizoložstvo je tělesný svazek vdaných a ženatých z jiných manželství. Zpět do textu
Poznámka 124: Prav. 59. - Smilník podléhá sedmileté epitimii. Smilstvo je tělesný svazek mezi svobodnými. Zpět do textu
Poznámka 125: Prav. 60. - Spáše-li mnich smilstvo, dostane 15 let epitimii. Zpět do textu
Poznámka 126: Prav. 62. - Smilstvo mezi muži se trestá 15 lety epitimie. Zpět do textu
Poznámka 127: Prav. 63. - Smilstvo se zvířetem - 15 let epitimie. Zpět do textu
Poznámka 128: Prav. 64. - Porušení přísahy - 10 let epitimie. Zpět do textu
Poznámka 129: Prav. 66. - Kdo vykope hrob s úmyslem loupeže - 10 let epitimie. Zpět do textu
Poznámka 130: Prav. 70. - Jáhen nebo kněz, který dá vášnivý milostný polibek ženě, budiž zbaven hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 131: Prav. 73. - Kdo se zřekl Krista, podléhá epitimii do konce života. Zpět do textu
Poznámka 132: Prav. 74. - Dává biskupu právo odpustiti hříšníku, který se upřímně kaje. Zpět do textu
Poznámka 133: Prav. 77. - Kdo bez zákonité příčiny vypudil ženu a bere si druhou, podléhá patnáctileté epitimii. Zpět do textu
Poznámka 134: Prav. 78. - Kdo se postupně ožení se dvěma sestrami - 15 let epitimie. Zpět do textu
Poznámka 135: 3 Mojž. 18,18. Zpět do textu
Poznámka 136: Řím. 3,19. Zpět do textu
Poznámka 137: pozn. překl.: v textu církevně-slovanském. Zpět do textu
Poznámka 138: 3.Mojž. 18,3. Zpět do textu
Poznámka 139: Amos 2,7. Zpět do textu
Poznámka 140: Ef. 5,3. Zpět do textu
Poznámka 141: 3.Mojž. 18,6. Zpět do textu
Poznámka 142: 1 Kor. 7, 29-31. Zpět do textu
Poznámka 143: 1.Mojž. 1,28. Zpět do textu
Poznámka 144: 1.Kor. 7,9. Zpět do textu
Poznámka 145: 1.Sol. 4,4-5. Zpět do textu
Poznámka 146: Prav. 88. - Sv. Basil píše sedmdesátiletému presbyteru Řehořovi, že nesmí držeti v domě ženu. To zakazuje 3. pravidlo prvního všeobecného sněmu. Zpět do textu
Poznámka 147: Řím. 14,13. Zpět do textu
Poznámka 148: Žid. 12,14. Zpět do textu
Poznámka 149: Skut. 8,20. Zpět do textu
Poznámka 150: 1.Kor. 11,16. Zpět do textu
Poznámka 151: 1.Tim. 6,10. Zpět do textu
Poznámka 152: Kolos. 3,5. Zpět do textu
Poznámka 153: 1.Mojž. 2,8. Zpět do textu
Poznámka 154: 1.Mojž. 1,5 (círk. slov. text). Zpět do textu
Poznámka 155: Světec chápe slavosloví, pronášené v této podobě: Sláva Otci i Synu se svatým Duchem. Zpět do textu
Poznámka 156: 1.Kor. 11,2. Zpět do textu
Poznámka 157: 2.Sol. 2,15. Zpět do textu
Poznámka 158: 5.Mojž. 19,15. Zpět do textu
Poznámka 159: Žalm. 112,5-6. Zpět do textu
Poznámka 160: Iz. 5,20. Zpět do textu
Poznámka 161: 1.Sol. 4,4. Zpět do textu
Poznámka 162: Přísl. 5,20. Zpět do textu
Poznámka 163: Kol. 3,8. Zpět do textu
Poznámka 164: Kol. 3,5. Zpět do textu
Poznámka 165: 1.Tim. 6,10. Zpět do textu
Poznámka 166: Ef. 4,28. Zpět do textu
Poznámka 167: 2.Mojž. 21,12; Joz. 7. Zpět do textu
Poznámka 168: 2.Mojž. 20,12. Zpět do textu
Poznámka 169: Prav. 2. - Duševně chorý nemůže být pokřtěn. Zpět do textu
Poznámka 170: Prav. 3. - Neuráží-li duševně chorý tajemství přijímání, může je obdržet. Zpět do textu
Poznámka 171: Prav. 5. - Muž a žena, kteří v noci obcovali, nemohou získat druhého dne svaté přijímání. Zpět do textu
Poznámka 172: Prav. 1. - Přikazuje půst v předvečer Zjevení Páně, jestli dokonce připadne na neděli. Zpět do textu
Poznámka 173: Prav. 3. - Kněz, který spáchá smilstvo před svěcením, zbavuje se hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 174: Prav. 9. Jedná o smilstvu spáchaném knězem. Zpět do textu
Poznámka 175: Pravidla 8, 19. Zpět do textu
Poznámka 176: Prav. 1. - O biskupu, který nesprávně byl zbaven hodnosti. Biskupa smí soudit pouze sněm biskupů. Zpět do textu
Poznámka 177: 3.Mojž. 15,31 (círk. slov. text). Zpět do textu
Poznámka 178: Prav. 5. - V církevní praxi se nevyskytuje, neboť katechumenská instituce zanikla. Zpět do textu
Poznámka 179: Mat. 10,8-9. Zpět do textu
Poznámka 180: Skut. 8,23. Zpět do textu
Poznámka 181: Mat. 6,24. Zpět do textu
Poznámka 182: Mat. 6,24. Zpět do textu
Poznámka 183: Iz. 40,2. Zpět do textu
Poznámka 184: Ezech. 36,6. Zpět do textu
Poznámka 185: Skut. 20,26. Zpět do textu
Poznámka 186: 1.Sam. 2,30. Zpět do textu
Poznámka 187: 1.Tim. 3,2; Tit. 1,9. Zpět do textu
Poznámka 188: Mat. 10,8. Zpět do textu
Poznámka 189: Skut. 8,20. Zpět do textu
Poznámka 190: Žalm. 115,12. Zpět do textu
Poznámka 191: Mich. 3,11. Zpět do textu
Poznámka 192: Toto a další pravidla se v Pindalionu připisují Janu Postníkovi. Zpět do textu