Skok na seznam „za dveřmi"
Skok na Homepage
Pravidlo 1. .
Ohledně kněží, kteří přinášeli oběti modlám, potom obnovili horlivost pro víru a to nikoliv z nějaké lsti, nýbrž vpravdě (a neučinili napřed přípravu a úmluvu s úřady, že byli jakoby podrobeni mučení, ačkoliv se tak dálo pouze na oko a domněle) se stanoví, aby nebyli zbavováni pocty sedění, avšak ať nemají moc konati přinášení, kázati a vůbec konati jakékoliv kněžské funkce.
Pravidlo 2. .
Podobně i jáhni, kteří obětovali modlám a pak obnovili horlivost víry, ať požívají svou vlastní čest, ale přestanou konati jakoukoliv posvátnou službu, přinášení chleba a kalicha a čtení modliteb. Pakliže někteří z biskupů uznají mezi takovými nějakou zásluhu nebo pokoru tichosti, budiž v jejich moci, chtějí-li jim dáti více nebo vzíti.
Pravidlo 3. .
Nelze zakazovati obecenství těm, kdož prchli před pronásledovateli, ale byli uchváceni neb zrazeni svými domácími nebo jinak zbaveni jmění nebo vytrpěli muka neb byli uvrženi do žaláře, avšak přitom volali, že jsou křesťané, mučeni, a mezitím jim utlačovatelé násilím kladli do rukou něco k pohanské oběti nebo přijali z nucení nějaký pokrm, ale bez ustání vyznávali, že jsou křesťané, a projevovali neustále zármutek nad tím, co je potkalo, plnou skromností, zevnějškem a pokorným životem, neboť takoví jsou bez hříchu. Jestliže někdo jim obecenství zakazoval z větší opatrnosti nebo z něčí neznalosti, bez prodlení nechť jsou přijati do společenství. Toto se stejně vztahuje na příslušníky duchovenstva jako na ostatní, to jest laiky. Přitom bylo zkoumáno i to, zda laici, kteří byli podrobeni témuž násilí, mohou býti uváděni v hodnost kněžskou a stanoveno: i takoví, ježto nikterak nezhřešili, mohou býti ustanovováni, bude-li dřívější způsob jejich života shledán správným.
Pravidlo 4. .
Ohledně těch, kdož z přinucení obětovali modlám a nadto přijali účast v hostině před modlami, kteří byli přivedeni a vešli s veselou tváří a oblékli šat drahocennější než obvyklý a ochotně se účastnili připravené hostiny, se ustanovuje, aby takoví rok se nacházeli v počtu naslouchajících Písmům, tři roky v počtu klekajících, dva roky pouze v obecenství modlitby, a potom aby vstoupili do úplného společenství.
Pravidlo 5. .
A ti, kdož vešli ve smutečním šatě, lehli a jedli, plačíce po celou dobu ležení, po naplnění tříleté doby klečení, buďtež přijati v obecenství mimo přijímání svatých tajin. Pakliže však nejedli, nechť stráví dvě léta mezi klečícími a třetí rok buďtež v obecenství mimo přijímání tak, aby získali plné společenství po třech letech. Biskupové však mějtež moc po ověření způsobu obrácení prokázati lidumilnost anebo prodloužiti dobu pokání. Nadevše budiž prověřován život, předcházející pokušení, a za tímto následný, a takto ať se stanoví míra lidumilnosti.
Pravidlo 6.
Ohledně těch, kteří pouze na hrozbu mučením nebo odnětím majetku nebo vyhnáním povolili a obětovali modlám a do přítomné doby neučinili pokání, ale v době tohoto sněmu přišli a pojali úmysl obrácení, usouzeno, aby byli přijati do třídy posluchačů Písma do velikého dne Paschy; po velikém dni buďtež tři roky v třídě klečících potom ještě dva roky v obecenství mimo přijímání, a tak ať vstoupí v plné společenství po naplnění celého šestiletého pokání. Byli-li někteří před tímto sněmem přijati na pokání, počítá se jim od té doby začátek šestiletí. Jestliže však nastane u nich nebezpečí nebo blízkost smrti pro nemoc nebo z nějakého druhého případu, buďtež přijati s podmínkou. Pozn.: Podmínkou se chápe případ, že zůstanou na živu; pak musí prodělat dobu pokání dle tohoto pravidla.
Pravidlo 7.
Ohledně těch, kteří se zúčastnili hostiny na pohanský svátek na místě určeném pro pohany, ale přinesli a jedli svá vlastní jídla stanoveno: přijati je do obecenství po dvouletém klekání; má-li býti každý přijat s přijímáním svatých tajin, náleží k posouzení biskupovi, podobně jako prozkoumání bývalého života každého z nich.
Pravidlo 8.
Ti, kdož dvakráte a třikráte obětovali z přinucení modlám, ať jsou čtyři léta v počtu klekajících, dva roky v obecenství modliteb mimo přijímání a sedmého roku buďtež přijati do plného společenství.
Pravidlo 9. .
A ti, kteří nejen odpadli, ale povstávali proti bratřím a nutili je k odpadu nebo byli vinni takového přinucení, takoví musí míti své místo mezi posluchači, potom šest let klečeti, pak jeden rok v obecenství, ale bez přijímání, aby pak teprve po uplynutí desíti let mohli býti přijati do plného obecenství. Po celý ten čas nutno vzíti na zřetel všechen ostatní jejich život.
Jestliže kandidáti jáhenství při samém ustanovování prohlásí a oznámí, že mají potřebu se oženiti a nemohou bez toho přebývati, tací nechť, ožení-li se, potom zůstanou ve svém sloužení, jelikož jim to bylo povoleno od biskupa. Ale jestliže někteří, zamlčevše to a přijavše rukopoložení s tím, že se nebudou ženiti, vstoupili potom do manželství, tito nechť přestanou konati jáhenskou službu. Poznámka: Toto rozhodnutí místního sněmu je místní výjimkou z 26. apoštolského pravidla. Šestý všeobecný sněm svým 6. pravidlem zrušil tuto výjimku a stanovil, že je nutno přidržovati se přesně apoštolského pravidla.
Pravidlo 11.
Panny zasnoubené a potom jinými unesené, usouzeno vrátiti snoubencům, i kdyby utrpěly násilí od únosců.
Pravidlo 12. .
Ty, kteří křtem obětovali modlám a potom byli pokřtěni, usouzeno uváděti v hodnost kněžskou, neboť smyli hřích.
Chorepiskopové nesmějí ustanovovati kněze nebo jáhny, ani biskupové jiných měst pro jiná místa, leč s písemným povolením biskupa příslušné eparchie.
Rozhodnuto, aby příslušníci kleru, kněží nebo jáhni, kteří se zdržují od masa, se ho dotkli, a potom, chtějí-li, aby se ho zdržovali. Nechtějí-li toho, nechť nejedí ani zeleninu, podávanou s masem; nepodrobí-li se tomuto pravidlu, buďtež svrženi se své hodnosti.
Jestliže kněží, není-li u nich biskupa, prodali něco z církevního vlastnictví, nechť to církev žádá nazpět. Ponechává se posouzení biskupa, má-li se vrátiti cena či nikoliv, poněvadž se často stává, příjmy z koupeného se ziskem vrátily cenu těm, kdož vše koupili.
Pravidlo 16. .
O těch, kteří obcovali nebo obcují se zvířaty. Ti, kteří upadli do tohoto hříchu před dvacátým rokem věku, nechť jsou patnáct let mezi klekajícími, a pak obdrží obecenství na modlitbách. Potom, pobyvše pět let v tomto společenství, ať přistoupí k přijímání svatých tajin. Budiž prověřen jejich život v té době, kdy budou v třídě klečících, a s ohledem na to, ať jsou učiněni hodnými lidumilnosti. Když dlouho setrvávali v tomto hříchu, ať jsou dlouho v třídě klečících. A ti, kdož po zmíněném věku majíce ženy, upadli do takového hříchu, nechť dvacetpět let jsou mezi klečícími, a pak obdrží obecenství na modlitbách. Potom naplnivše pět let v obecenství modliteb, ať jsou učiněni hodnými přijímání. Jestliže někteří i majíce ženy a dosáhnuvše věku padesáti let, by upadli do tohoto hříchu, takoví při odchodu z tohoto života nechť jsou učiněni hodnými přijímání.
Svatý sněm nařídil, aby sodomité a malomocní a ti, kdož druhé nakazili malomocenstvím, se modlili s těmi, kdož jsou na zimě. Poznámka: Výraz "ti, kdož jsou na zimě" označuje ony, kteří nejsou pouštěni do chrámu a modlí se venku, jestli se přihodí, i na větru a v dešti; anebo posedlé.
Pravidlo 18.
Jestliže někteří ustanovení biskupy nebyli přijati eparchií, při níž byli jmenováni, a chtějí se zmocniti jiných eparchií a tamní ustanovené utlačovati a proti nim pozvedati bouře, takové jest odloučiti z církevního obecenství. Chtějí-li seděti s kněžími tam, kde dříve byli kněžími, neodnímati jim tuto poctu. Budou-li pobuřovati proti tam ustanoveným biskupům, zbaviti je i kněžské pocty, a nechť jsou vyloučeni.
Ty, kdož daly slib pannenství a slib porušily, nechť splní epitimii pro ty, kdož uzavřeli druhé manželství. Zakázali jsme pannám, aby se spojovaly životem s někým, jako s bratrem.
Jestliže něčí žena zcizoložila anebo někdo zcizoložil, takoví nechť po sedmi letech přijdou do plného obecenství po stupních k němu vedoucích.
Dřívější ustanovení zakázalo přijímání svatých tajin do konce života ženám, které otěhotněly z cizoložství a vypudily plod a zabývají se přípravou jedů, hubících plod; a podle toho se i postupuje. Hledajíce něco shovívavějšího stanovili jsme, aby takové procházely desítiletou dobou pokání po určených stupních.
Ti, kdož jsou vinni úmyslnou vraždou, buďtež ve třídě klečících; úplného obecenství se jim dostane ke konci života.
Těm, kdož jsou vinni neúmyslným zabitím, dřívější ustanovení nařizuje po sedmi letech po určených stupních dosáhnouti úplného obecenství; nové rozhodnutí však stanoví pětiletou lhůtu pokání.
Ti, kdož čarují a konají pohanské obyčeje nebo uvádějí někoho do svých domů, aby jim hádali anebo pro očistění, buďtež podrobeni pravidlu pětiletého pokání po ustanovených stupních; tři roky klečení a dva roky modliteb bez účastenství svatých tajin.
Pravidlo 25.
Někdo se zasnoubil s dívkou, pak svedl její sestru, takže otěhotněla, načež se oženil se snoubenkou, kdežto svedená se oběsila. Nařízeno, aby spoluviníci po desíti letech po určených stupních pokání byli přijati do počtu těch, kdož stojí na modlitbě s věrnými.
Pravidlo 1. 12
Ožení-li se kněz, budiž svržen se své hodnosti. Spáchá-li smilstvo nebo cizoložství, budiž zcela vypuzen z obecenství církevního a převeden do třídy kajícníků.
Pravidlo 2. 13
Žena, manželsky oddaná s dvěma bratry, budiž odloučena z církevního obecenství do smrti. Avšak jestliže umírajíc slíbí, že zruší manželství po uzdravení, budiž podle lidumilnosti připuštěna k pokání. Zemře-li žena nebo muž v takovém manželství, pozůstalé straně bude těžké pokání.
Pravidlo 3.
Lhůta pokání, stanovená pro ty, kteří několikrát uzavírali manželství, je známá, avšak jejich chování a víra zkracují dobu.
Pravidlo 4. 14
Jestliže někdo žádaje si ženy se rozhodne s ní přespati, avšak jeho úmysl se neuskuteční, je vidno, že byl milostí zachován.
Katechumen, který vstoupil do církve a je v řadě katechumenů, a byl usvědčen z hříchu, nacházel-li se v počtu sklánějících kolena, budiž uveden do třídy poslouchajících Písma, zanechav hříchu. Zhřeší-li i pobývaje mezi poslouchajícími, budiž vyloučen z církve.
Pravidlo 6. 16
Těhotnou náleží křtíti, přeje-li si. Není nic obecného u rodičky a plodu, poněvadž každý musí projeviti svůj souhlas vyznáním.
Pravidlo 7. 17
Kněz se nesmí zúčastniti hostiny při svatbě po druhé oddaných, poněvadž tací mají potřebu pokání. Jaký by to tyl kněz, který by účastí na svatbě schvaloval takové manželství?
Pravidlo 8. .
Bude-li žena některého laika zcizoloživši veřejně z toho usvědčena, nemůže od přejíti na církevní sloužení. Pakliže po rukopoložení mužově upadne do cizoložství, je povinen se s ní rozloučiti. Žije-li s ní, nesmí konati sloužení, jemu svěřené.
Jestliže kněz tělem zhřeší a po ustanovení vyzná, že zhřešil před rukopoložením, nechť neobětuje a pro ostatní ctnosti si ponechá ostatní práva, neboť jak mnozí praví, rukopoložení rozhřešuje ostatní hříchy. Nevyzná-li se sám a nemůže týti veřejně usvědčen, nechť o sobě rozhodne sám.
Pravidlo 10.
Podobně jestliže i jáhen upadne do takového hříchu, budiž uveden do řady prostého služebníka chrámu.
Pravidlo 11. 19
Kněz před třicátým rokem, třebas byl člověk ve všem hodný, nebudiž ustanoven, nýbrž nechť vyčká. Neboť Pán Ježíš Kristus byl v třiceti letech pokřtěn a počal učiti.
Pravidlo 12. 20
Kdo byl v nemoci osvícen křtem, nemůže být ustanoven knězem, neboť jeho víra není z přesvědčení, nýbrž z nouze; jenom později, zjeví-li ctnosti a víru, a bude-li nedostatek důstojných lidí, může týti přijat.
Pravidlo 13. 21
Venkovští kněží, nemohou obětovati v městském chrámě v přítomnosti biskupa nebo městských kněží, ani podávati chléb a kalich v čas modlitby. Za jejich nepřítomnosti venkovský kněz, pozvaný pro modlitbu, nechť podává.
Pravidlo 14. 22
Avšak chorepiskopové, ustanovení dle vzoru sedmdesáti apoštolů jako spolusloužící biskupovi mohou obětovati i v městském chrámě, požívajíce cti pro péči o chudé.
Pravidlo 15.
Podle prvotního pravidla mělo býti sedm jáhnů, i kdyby bylo město značně veliké. O tom se přesvědčíš z knihy Skutků apoštolských.
Odmítá-li někdo manželství a hnusí se ženy věrné a zbožné, která se stýká se svým mužem, anebo popírá možnost, že ona může vejíti do království, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo odsuzuje toho, kdo jí maso (kromě krve, obětovaného modlám a zadáveného) se zbožností a vírou, jako by požívaje je neměl naděje, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo pod záminkou zbožnosti učí otroka opovrhovati pánem, vzdalovati se služby a nesloužiti pánu svému s pílí a plnou úctou, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo tvrdí, že se nemají přijímati Dary, konal-li liturgii ženatý kněz, budiž pod klatbou.
Učí-li někdo přehlížeti dům Boží a shromáždění, jež v něm bývají, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo hodlá pořádati mimo chrám zvláštní církevní shromáždění, nemaje s sebou kněze z vůle biskupovy, budiž pod klatbou.
Chce-li někdo církevní plodiny přijímati nebo rozdávati lidem mimo církev bez vůle biskupovy, nebo toho, jemuž to bylo poručeno, a nikoliv dle jeho vůle chce tak činiti, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo dává nebo přijímá plodiny, pomíjeje biskupa nebo ustanoveného správou dobrodiní, budiž pod klatbou i dárce i příjemce.
Zachovává-li kdo panictví nebo zdrženlivost, vzdaluje se manželství z hnusu a nikoliv pro přednost a svatost panictví, budiž pod klatbou.
Bude-li se někdo ze zachovávajících panictví pro Pána povyšovati nad oddanými, budiž pod klatbou.
Opovrhne-li kdo těmi, kdož pořádají večeře lásky podle víry a zvou na ně bratří v čest Páně, a nechce-li přijati pozvání, považuje to za nízké, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo z mužů pro domnělou askesi užívá hrubý svrchní šat, jakoby tím získával spravedlnost, a odsuzuje ty, kdož se zbožností nosí hedvábné šaty a užívají obecný a zvykem přijatý oděv, budiž pod klatbou.
Jestliže nějaká žena pro domnělou askesi změní šat a místo obvyklého ženského oděvu si obleče mužský, budiž pod klatbou.
Jestliže některá žena opustí muže a chce odejíti, hnusíc se manželství, budiž pod klatbou.
Opustí-li někdo své dítky a neživí je a nepřivádí k náležité zbožnosti, nýbrž pod záminkou askese se o ně nestará, budiž pod klatbou.
Jestliže některé děti pod záminkou zbožnosti opouštějí své rodiče, zvláště jsou-li věrní, a nevzdávají patřičné cti rodičům, buďtež pod klatbou. Ostatně pravověří nechť je jimi zachováváno přednostně.
Jestliže některá žena pro domnělou askesi si ostříhá vlasy, které jí dal Bůh k připomínání poddanosti, taková jako porušující přikázání poddanosti, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo pro domnělou askesi se postí v den nedělní, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo z asketů bez tělesné nutnosti se povyšuje a povoluje posty, stanovené k obecnému zachovávání a chráněné církví, a přebývá v tom při plném rozumu, budiž pod klatbou.
Jestliže někdo přijde do nadutého rozpoložení, opovrhuje a odsuzuje shromáždění v čest mučedníků a při nich konané jejich služby a vzpomínky, budiž pod klatbou.
Toto však píšeme stanovíce omezení nikoliv těm, kdož v církvi Boží podle Písem si přejí žíti asketicky, nýbrž těm, kdož askesi přijímají z důvodů pýchy, povyšují se nad žijícími prostě a proti Písmu a církevním pravidlům uvádějí novotářství. Tímto způsobem my i panictví, spojené s pokorou, ctíme a zdrženlivost, zachovávanou s čestností a zbožností, přijímáme a pokorné vzdálení mimo světské záležitosti schvalujeme a čestného manželského soužití si vážíme a bohatství se spravedlností a dobročinností nesnižujeme. Také prostotu a skromnost oděvu, užívaného pouze pro nepřehnanou péči o tělo chválíme a odvracíme se od změkčilého chození v přilnavém rouše. I domy Boží ctíme a shromáždění v nich bývající přijímáme jako posvátná a prospěšná, neuzavírajíce v domech zbožnost, ale vážíce si každého místa, vybudovaného ve jménu Božím, a návštěvu chrámu Božího za obecně užitečnou prohlašujeme. Taktéž velebíme vydatnou dobročinnost bratří, konanou podle podání prostřednictvím církve chudým, a krátce řečeno přejeme si, aby se vše v církvi dálo, což bylo přijato z Božských Písem a apoštolského podání.
Všichni, kdož se odvažují porušovati rozhodnutí svatého a velikého sněmu, který byl v Nicei za přítomnosti zbožného a bohumilého císaře Konstantina na posvátný svátek spasitelné Paschy, buďtež odloučeni z obecenství a vyvrženi z církve, kdyby pokračovali v hádavém protivení proti dobrým ustanovením. Toto je řečeno o laicích. Jestliže někdo z představených církve, biskup nebo kněz nebo jáhen, po tomto rozhodnutí se odváží k rozvracení lidí a k znepokojování církví se oddělovati a s židy slaviti Paschu, toho svatý sněm do budoucna již odsuzuje na vypuzení z církve, poněvadž nestal se příčinou hříchu pouze pro sebe, nýbrž se provinil rozkladem a rozvratem mnohých. A nejen tyto sněm zbavuje duchovní služby, nýbrž i všechny, kdož se odváží býti v obecenství s nimi po jejich vyvržení z kněžství. Vyvržení se zbavují i vnějších poct, jichž se jim dostávalo dle svatého pravidla a Božího kněžství.
Pravidlo 2. .
Všichni, kdož vcházejí do chrámu a poslouchají posvátná Písma, avšak z jakéhosi vzdalování pořádku se neúčastní modlitby s lidem nebo se odvracejí od přijímání svaté eucharistie, buďtež odloučeni od církve, dokud se nevyznají a neprojeví ovoce pokání a budou prositi o odpuštění, a tímto způsobem ho mohou dosáhnouti. Nebudiž povoleno míti obecenství s odloučenými od obecenství aniž vcházeti do domů a modliti se s těmi, kdož jsou mimo církevní obecenství. Nebuďtež přijímáni do druhého chrámu ti, kteří se straní shromáždění v jednom chrámě. Jestliže někteří z biskupů nebo kněží nebo jáhnů nebo kdokoliv z duchovních osob bude přistižen, že se stýkal s těmi, kdož byli odloučeni od obecenství, budiž i sám vně obecenství církevního, jako původce zmatků v řádu církevním.
Pravidlo 3. .
Jestliže některý kněz nebo jáhen nebo vůbec kdokoliv z duchovního stavu opustiv své území, přejde na druhé a potom se úplně přestěhuje a pokusí přebývati na tomto území dlouhý čas, takový nesmí konati duchovní službu, zvláště když vlastní jeho biskup ho bude vyzývati a přesvědčovati, aby se vrátil do své farnosti, avšak on neuposlechne. Setrvá-li však v nepořádku, budiž úplně vyvržen z duchovní služby bez možnosti návratu k bývalé hodnosti. Přijme-li jiný biskup toho, kdo byl z tohoto důvodu vyvržen, i on podléhejž epitimii od obecného sněmu jako porušovatel církevních ustanovení.
Pravidlo 4. .
Jestliže některý biskup, svržený s hodnosti sněmem, nebo kněz nebo jáhen svým biskupem, se odváží vykonati jakoukoliv posvátnou službu, biskup podle svého dřívějšího obyčeje, nebo kněz nebo jáhen, takovému se již nedovolí na druhém sněmu míti ani naději na znovuustanovení na dřívější hodnost, ani býti připuštěn k přinesení ospravedlnění. Avšak i všichni, kdož se s ním stýkají, buďtež odloučeni od církve, zvláště když znajíce odsouzení, vyslovené proti shorařečeným, odváží míti s nimi obecenství.
Pravidlo 5. .
Jestliže některý kněz nebo jáhen, opominuv svého biskupa, sám sebe odlučuje od církve a začne konati zvláštní shromáždění a postaví obětní stůl, avšak, byv předvolán biskupem, se nepokoří a nechce ho poslouchati, a neuposlechne po prvním a druhém povolání, takový budiž zcela svržen se své hodnosti, a v budoucnu nesmí býti připuštěn k službě ani přijati opět dřívější čest. Bude-li úporným, znepokojuje církev a stavě se proti ní, budiž vnější mocí jako buřič zkrocen.
Pravidlo 6. .
Toho, kdo byl svým biskupem odloučen od obecenství církevního, druzí biskupové nemohou přijmouti do obecenství dříve, než ho přijme jeho biskup anebo, až bude zasedati sněm a on stana podá ospravedlnění, přesvědčí sněm a obdrží od něj jiné rozhodnutí o sobě. Totéž ustanovení budiž zachováváno i ohledně laiků a kněží i jáhnů a všech příslušníků duchovenstva.
Nepřijímati nikoho z cizích bez pokojného listu.
Venkovští kněží neposílají kanonické listy, jenom k sousedním biskupům dopisy posílají. Chorepiskopové, kteří jsou bezúhonní, vydávají pokojné listy. Poznámka: Pod jménem kanonických, t.j. církevními pravidly zavedených listů jest rozuměti dopisy nebo listiny, jež dává biskup z opatrnosti duchovenstvu, jdoucímu do eparchie druhého biskupa, aby nebyl laik přijat za kněze anebo odloučený od církevní služby nebyl k ní připuštěn z neznalosti.
Pravidlo 9. .
V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého, podle dávno od otců našich přijatého pravidla mimo to, co se vztahuje na eparchii, náležející každému z nich a na sídliště, nacházející se v jejím obvodě. Neboť každý biskup má moc ve své eparchii a nechť spravuje ji s náležitou opatrností, pečuje o celé území, závislé na jeho městě, ať ustanovuje kněží a jáhny a vyřizuje všechny záležitosti s úvahou. Nadto však ať se neosmělí cokoliv činiti bez biskupa metropolie, a taktéž tento bez souhlasu ostatních biskupů.
Svatý sněm uznal za vhodné, aby představení v malých městech nebo vesnicích, čili t.zv. chorepiskopové, znali meze své působnosti, třebas přijali rukopoložení podle řádu biskupského. Nechť spravují pouze své podřízené chrámy a omezili se na ně ve své péči a rozhodování. Ať ustanovují žalmisty, podjáhny a exorcisty, a nechť se omezí pouze na toto ustanovení a neodváží se světiti na kněze nebo jáhna bez vůle městského biskupa, jemuž je chorepiskop podřízen a jeho obvod. Odváží-li se někdo toto ustanovení přestoupiti, budiž zbaven té cti, jež má. Chorepiskop je ustanovován biskupem města, jemuž je jeho obvod podřízen.
Jestliže některý biskup nebo kněz či kdokoliv z duchovenstva bez souhlasu a dopisu od biskupů oblasti, zvláště od biskupa metropolie, se odváží jíti k císaři, takový budiž odloučen a zbaven nejen obecenství, nýbrž hodnosti, kterou měl, neboť se osmělil proti církevním pravidlům zaneprázdniti bohumilého císaře našeho. Jestliže někoho přinutí nevyhnutelná potřeba jíti k císaři, učiniž tak s úvahou a úchvalou biskupa metropolie a ostatních biskupů té oblasti, a nechť vezme s sebou od nich listy.
Jestliže některý kněz nebo jáhen zbavený své hodnosti svým biskupem, nebo dokonce biskup svržený sněmem, se osmělí znepokojovati císaře, musí se obrátiti na veliký sněm biskupů a to, o čemž se domnívá, že je práv, předložiti mnohým biskupům a od nich přijati prozkoumání a konečné rozhodnutí. Bude-li si stěžovati císaři, tyto opomenuv, nebudiž hoden žádného prominutí, nebudiž pro něho záštity a nemějž naděje na znovuustanovení.
Pravidlo 13. .
Žádný biskup ať se neodváží přecházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chrámě pro výkon posvátné služby, ani přiváděti s sebou druhé, leč přejde na pozvání listem metropolity a biskupů s ním, v jejichž oblast přichází. Jestliže bez ničího pozvání mimo řád odejde někoho rukopoložiti a zařizovati církevní věci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúčinným, a on za svůj nepořádek a nerozvážné počínání nechť snáší vhodný trest okamžitého svržení se své hodnosti od svatého sněmu.
Pravidlo 14. .
Bude-li některý biskup souzen z nějakého provinění a stane se, že biskupové té oblasti se neshodnou o něm, jedni souzeného uznávajíce nevinným a druzí vinným, rozhodl svatý sněm, aby pro přerušení jakéhokoliv nedorozumění pozval biskup metropolie blízké oblasti některé druhé biskupy, kteří by znovu prozkoumali záležitost a odstranili pochyby, a aby společně s biskupy té oblasti schválili to, co bude usneseno.
Pravidlo 15. .
Jestliže některý biskup, jsa obviněn z některých provinění bude souzen od všech biskupů té oblasti, a všichni souhlasně vyřknou nad ním rozsudek, takový nikterak nemůže býti souzen jinými biskupy, nýbrž souhlasné rozhodnutí biskupů oblasti budiž pevným.
Pravidlo 16. .
Jestliže některý biskup, nemající eparchie, usurpuje církev, nemající biskupa, a zaujme stolec její bez souhlasu plného sněmu, budiž takový svržen, třebas by ho volil všechen lid, jehož se zmocnil. Plný sněm je ten, na němž je přítomen s ostatními též metropolita.
Pravidlo 17. .
Jestliže některý biskup, přijav rukopoložení na biskupa a byv určen vésti lid, neujme se služby a nebude chtíti odejíti k svěřené mu církvi, takový budiž odloučen od obecenství církevního, dokud na výzvu se neujme služby anebo dokud o něm nějak nerozhodne řádný sněm biskupů té oblasti.
Pravidlo 18. .
Jestliže někdo ustanovený biskupem neodejde do končin, pro něž byl určen, nikoli ze své viny anebo protože ho lid nepřijal či z jiné příčiny, na něm nezávislé, takový nechť požívá cti a služby biskupské, avšak nikterak se nevměšuje do záležitostí církve, kde přebývá, a nechť vyčká, co o něm rozhodne řádný sněm té oblasti, až mu bude jeho případ předložen.
Pravidlo 19. .
Biskup nebudiž ustanovován bez sněmu a přítomnosti metropolity oblasti. I když je tento přítomen, lépe budou-li s ním společně i všichni spolusloužící té oblasti. Sluší se, aby je metropolita svolal poselstvím, shromáždí-li se všichni, bude lépe. Je-li to obtížné, nutně nechť je jich větší část přítomna anebo nechť listy projeví svůj souhlas, a takto buď v přítomnosti nebo za souhlasu velkého počtu biskupů budiž provedeno ustanovení. Stane-li se jinak, a proti tomuto rozhodnutí bude postupováno, nechť ustanovení nemá žádné moci. Stane-li se ustanovení podle určeného pravidla a někteří budou hlasovati proti, ježto jsou rádi v oposici, nechť platí rozhodnutí většiny.
Pravidlo 20. .
Pro církevní potřebu a rozhodování pochybných případů usneseno za dobré, aby v každé oblasti se konaly dvakrát do roka sněmy biskupů. Po prvé po třetím týdnu po svátku Paschy tak, aby o čtvrtém týdnu Padesátnice sněm skončil; toto nechť připomíná metropolita eparchiálním biskupům. Druhý sněm budiž od 15. dne měsíce října, jenž je desátý hypervereteje. 50 Před tyto sněmy nechť předstupují kněží a jáhni a všichni, kdož se domnívají, že jim bylo ukřivděno, a sněm nechť vynese pro ně soud. Žádnému však nebudiž dovoleno svolávati sněm sám o sobě, bez těch biskupů, jimž jsou svěřeny metropolie.
Pravidlo 21. .
Biskup nechť nepřechází z jednoho obvodu do druhého, ani samovolně vtrhnuv ani byv donucen lidem či přinucen od biskupů, avšak nechť přebývá v církvi, kterou přijal na počátku od Boha jako svůj úděl a nechť z ní nepřechází, jak už dříve bylo o tom vydáno rozhodnutí.
Pravidlo 22. .
Biskup nechť nepřichází do jiného města, jemu nepodřízeného, ani na ves, jemu nepodléhající, rukopoložit někoho, a nechť neustanovuje kněze a jáhny v místech, podléhajících druhému biskupu, jenom se souhlasem biskupa toho území. Odváží-li se toho někdo, rukopoložení budiž neplatným a on podléhá epitimii od sněmu.
Pravidlo 23. .
Není dovoleno biskupovi, aby místo sebe ustanovoval svého následníka, třeba byl na konci života. Bude-li něco takového učiněno, je ustanovení neúčinným. Budiž však zachováváno církevní rozhodnutí, stanovící, že biskupa nelze jinak ustanovovati, než na sněmu a usnesením biskupů, kteří mají právo povýšiti vhodného nástupce po smrti biskupově.
Pravidlo 24. .
Jest dobrým dílem církevní majetek chrániti pro církev s náležitou péčí a klidným svědomím a s věrou v Boha, vševidoucího soudce. Spravovati jej s úvahou a mocí přísluší biskupovi, jemuž jsou svěřeni všichni lidé i duše těch, kdož chodí do chrámu. To, co církvi náleží, budiž veřejné a k nahlédnutí kněžím a jáhnům z jeho okolí, tak, aby je znali a nezůstali mimo vědomost o tom, co vlastně církvi patří, a aby před nimi nic nebylo skryto. Stane-li se a odejde biskup z tohoto života, takto při známosti církevního jmění nebude toto zcizeno a utraceno, a rovněž vlastnictví biskupovo nebude dotčeno, pod záminkou, že těží o církevní věci. Jest spravedlivé a milé před Bohem a lidmi, aby vlastnictví biskupovo bylo odevzdáno tomu, komu on chce, a aby dědictví církve bylo pro ni zachováno, a aby jak církev neutrpěla škody, tak ani biskup aby nebyl zbaven svého majetku pod záminkou církevního dědictví, anebo, aby jeho blízcí nepodali stížnosti, a tím by on po smrti byl vystaven haně.
Pravidlo 25. .
Biskup mějž moc nad církevním majetkem a spravujž jej s plnou rozvahou a bázní Boží ku prospěchu všech potřebných. Též sám ať z něho béře nutnou část, má-li potřebu na svá nutná vydání a na potřeby bratří, jež přijímá, aby v ničem netrpěli újmy podle slov božského apoštola "Majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme." 51 Nebude-li tímto spokojen, nýbrž používá věci na své domácí potřeby, a příjmy církve nebo úrodu jí příslušejících polí bez souhlasu kněží a jáhnů užívá a svěřuje nad nimi správu svým domácím a příbuzným, buď bratrům nebo synům, z čehož vznikají záměny v církevních účtech, takový nechť předloží vyúčtování sněmu té oblasti. A jestliže jinak bude udání na biskupa a na kněze, stojící při něm, že obracejí ke svému prospěchu to, co církvi náleží, nebo z jiného vlastnictví církevního, utlačujíce chudé a zapříčiňujíce výtky a hanu na hospodářství církevní a na ty, kteří je takovým způsobem spravují, tací nechť uvedou věci do příslušného pořádku, podle usnesení svatého sněmu.
Pravidlo 1. 52
Těm, kdož svobodně a zákonitě se sjednotili druhým manželstvím a nikoli tajně se spojili, po projití krátké lhůty, jež ztráví na modlitbách a postu, nutno ze shovívavosti darovati obecenství.
Pravidlo 2. .
Ty, kdož upadají do rozličných hříchů a přebývají na modlitbách, vyznání a pokání, a zcela se odvracejí od zlých skutků po tom, když jim byla dána lhůta k pokání podle míry hříchu, jest uvoditi v obecenství pro milosrdenství a dobrotu Boží.
Pravidlo 3.
Nelze nedávno křtěné uváděti v hodnost kněžskou.
Pravidlo 4. .
Posvěcení nesmějí půjčovati na zisk a bráti úroky a t.zv. imiolie, t.j. poloviční výnos.
Volba na církevní stupně nemá se díti za přítomnosti katechumenů - "naslouchajících".
Pravidlo 6. .
Nepovolovati bludařům, setrvávajícím v bludu, vcházeti do domu Božího.
Odvracející se od bludů, t.j. novatiany nebo fotiniany nebo čtrnáctníky jak ohlášené, tak i věrné podle jejich členění nepřijímati, dokud neproklejí každý blud, zvláště ten, v němž se nacházeli. A tehdy již u nich tak zvaní věřící po naučení symbolu víry buďtež pomazáni svatým myrem, a tak přijímají svaté tajiny.
Obracející se od bludu t.zv. frygů, +/ třebas byli v jejich domnělém duchovenstvu a nazývali se "největšími" s veškerou péčí jest poučovati a křtíti od biskupů a kněží církve.
+/ 7 pravidlo II. všeobecného sněmu.
Na hřbitovy všelikých bludařů nebo na tak u nich zvaná mučednická místa nebudiž dovoleno církevním choditi pro modlitby nebo pro léčení. Ti, kdož by chodili, buďtež zbaveni obecenství církevního po nějaký čas. Ty, kdož činí pokání a vyznávají, že zhřešili, přijímati do obecenství.
Církevní nesmějí nerozumně spojovati své děti manželským svazkem s bludaři.
Nelze ustanovovati v církvi ženy, t.zv. presbyteridy (starší) nebo předsedkyně.
Pravidlo 12. .
Biskupové z usnesení metropolitův a okolních biskupů buďtež ustanovováni na vedení církve, a to ti, kdož jsou dávno prověřeni jak ve slově víry, tak v životě, odpovídajícím pravému slovu.
Nebudiž dovoleno shromáždění davu voliti kandidáty kněžstva.
O svátku Paschy neposílati sv. tajiny do jiných farností místo antidoru.
Kromě zpěváků, náležejících ke kleru, kteří vcházejí na ambon a podle knihy pějí, nesmějí žádní jiní ve chrámě zpívati. Poznámka: Podle objasnění Balsamonova pravidlo toto zakazuje laikům pouze vcházeti na ambon a začínati zpěv.
V sobotu jest čísti i evangelium s druhými čteními.
Nelze v církevních shromážděních žalmy spojovati nepřetržitě jeden s druhým, nýbrž v přestávce po žalmu má býti čtení.
Jedna a tatáž služba modliteb má býti vždycky i na deváté hodince i na večerní. Poznámka; Podle vysvětlení Balsamonova toto pravidlo zamezuje nepořádky některých, kdož na večerní užívali mimo modliteb, přijatých církví, modlitby, jež sami sestavili.
Přísluší, aby napřed po kázáních biskupských zvlášť byla vykonána modlitba za katechumeny a po odchodu katechumenů modlitba za kající. Když i tito přijdou pro položení ruky a odejdou, tehdy konati tři modlitby za věřící. Jednu, to jest první v mlčenlivosti, druhou a třetí hlasitě. Potom již podávati pokoj a když kněží podávají mír biskupu, tehdy i věřící si navzájem podávají mír a tak se koná svaté přinášení. A do oltáře smějí vcházeti pouze posvěcení, a tam přijímají.
Pravidlo 20. .
Nesluší, aby jáhen seděl v přítomnosti kněze, ale na pokynutí kněze si sedne. Podobně i jáhni požívají cti od podjáhnů a všech nižších členů kleru.
Podjáhni nesmějí býti na místě jáhnů a dotýkati se posvátných nádob.
Nižší sluha církevní nesmí nositi orar a opouštěti dveře.
Pravidlo 23. .
Žalmisté nebo zpěváci nesmějí nositi orar a tak čísti a pěti.
Posvěcená osoba, od kněze do jáhna a kdokoliv z církevních hodností až do podjáhnů nebo žalmistů nebo pěvců nebo exorcistů (zaklínačů) nebo vrátných nebo z mnišských řad, nesmí vcházeti do krčmy.
Podjáhen nesmí rozdávati chléb, žehnati kalich.
Ti, kdož nebyli ustanoveni od biskupa, nesmějí prováděti zaklínání ani v chrámech ani v domech.
Pravidlo 27. .
Posvěcené osoby nebo další členové kleru nebo věřící, zvaní ke stolu lásky, nesmějí odnášeti s něho části, neboť tím se církevnímu řádu nanáší pohana.
V chrámech Páně nebo v modlitebnách se nemají konati tak zvané stoly lásky a jísti v domu Božím a lehati.
Nepřísluší, aby křesťané podle židovského způsobu světili sobotu, nýbrž aby pracovali toho dne. Světiti však jako křesťané mají přednostně den nedělní, mohou-li. Budou-li přistiženi že světí jako židé, buďtež od Krista proklati.
Posvěcená osoba nebo jiný klerik nebo mnich se nesmějí mýti v lázních se ženami, ani žádný křesťan nebo laik. Neboť toto je první obvinění od pohanů.
Pravidlo 31. .
Se žádným bludařem se nesmí uzavírati manželský svazek ani jim dávati syny nebo dcery, ale bráti si je, jestliže přislíbí, že se stanou křesťany.
Nesmí se bráti od bludařů požehnání, jež je více prázdnoslovím než požehnáním.
Pravidlo 33. .
Nesmí se modliti s bludařem nebo odštěpencem.
Pravidlo 34. .
Žádný křesťan nesmí opouštěti mučedníky Kristovy a odcházeti k lžimučedníkům, kteří se nacházejí u bludařů anebo sami byli bludaři. Neboť tito jsou vzdáleni od Boha, pročež ti, kdož se k nim uchylují, buďtež pod klatbou.
Křesťané nesmějí opouštěti církev Boží a odcházeti k vzývání andělů a činiti shromáždění. Toto je zavrženo. Proto bude-li někdo přistižen, ze provozuje takové tajné modloslužebnictví, budiž proklet, protože opustil Pána našeho Ježíše Krista, Syna Božího a přistoupil k modloslužebnictví. Poznámka: Odsuzují se bludaři, kteří se nemodlí k Bohu a Kristu, nýbrž pouze k andělům jako k tvůrcům a správcům světa.
Pravidlo 36.
Posvěcení nebo další členové kleru nesmějí býti čarodějníky, ani kouzelníky, ani hadači z čísel, ani astrology, ani zhotovovati t.zv. talismany, jež poutají jejich duše. Ty, kdož je nosí, přikázali jsme vyvrhnouti z církve.
Pravidlo 37. .
Nepřísluší přijímati sváteční dary posílané od židů nebo bludařů, aniž s nimi slaviti svátky.
Pravidlo 38.
Nepřísluší přijímati od židů přesné chleby nebo se účastniti jejich nectností.
Pravidlo 39. .
Nepřísluší světiti s pohany a účastniti se jejich bezbožectví.
Pravidlo 40.
Biskupové pozvaní na sněm nesmějí nedbati, nýbrž jíti a poučovati nebo se poučovati k blahu církve a ostatního. Nedbá-li někdo, sám sebe obviňuje, leč že vynechal pro nemoc.
Pravidlo 41. .
Posvěcený nebo jiný klerik nesmí cestovati bez řádného listu od biskupa.
Pravidlo 42.
Posvěcený nebo jiný klerik nesmí cestovati bez příkazu biskupa.
Sluhové chrámoví nesmějí ani na krátkou dobu opouštěti dveře, aby konali modlení.
Žena nesmí vcházeti do oltáře.
Po dva týdny velkého postu nesmí se přijímati ke křtu. Poznámka: Pravidlo toto se vztahuje na křest dospělých, který dle dávného zvyku byl konán na Velkou sobotu. Kdo na počátku Velkého postu anebo v krajním případě během jeho prvních dvou týdnů nevyslovil přání přijmouti křest a nezačal se připravovati, toho pravidlo nepřipouští ke křtu v tomto velikém postu, nýbrž musí čekati na další zjišťování své horlivosti ve víře.
Ti, kdož mají býti pokřtěni, musí se učiti víře a pátého dne v týdnu dávati odpovědi biskupu nebo kněžím.
Ti, kdož přijali křest v nemoci a potom získali zdraví, musí se učiti víře a poznati, že byli učiněni hodnými božského daru.
Náleží, aby osvícení tyli pomazáni nebeským pomazáním a stali se účastníky království božího.
O velkém postu se nesmí přinášeti svatý chléb kromě soboty a dne nedělního. To jest: nemá býti plná liturgie, ale může býti liturgie předem posvěcených darů podle 52. pravidla 6. všeobecného sněmu.
Pravidlo 50. .
Nelze rušiti půst ve čtvrtek posledního týdne velikého postu a tím zhanobiti celý veliký půst, nýbrž je nutno postiti se celý veliký půst a jísti jídla suchá.
Nesmí se světiti o velikém postu dni narození mučedníků, nýbrž konati paměť svatých mučedníků o sobotách a ve dny nedělní.
Nelze o velikém postu konati oddavky nebo slaviti narozeniny.
Křesťané, účastní svatby, nemají skákati nebo plesati, nýbrž skromně večeřeti a obědvati, jak se sluší na křesťany.
Posvěcení a ostatní klerici nesmějí se dívati na divadelní představení na svatbách nebo na hostinách, ale vstáti a odejíti dříve, než vejdou divadelní osoby.
Nesluší, aby posvěcení a další klerici lehajíce konali hostiny, dokonce ani laici.
Pravidlo 56. 88
Nesluší, aby kněží před vchodem biskupa vcházeli a seděli v oltáři, nýbrž aby vešli s biskupem, s výjimkou je-li biskup nemocen, nebo nepřítomen.
Nelze ustanovovati v malých městech a vsích biskupy, nýbrž periodeuty. 90 A již dříve ustanovení nečiní nic bez vůle biskupa města, taktéž i kněží nic nekonají bez vůle biskupa.
Biskupové a kněží nesmějí konati přinášení v domech. (Poznámka překladatele: liturgii).
Nesmějí se v chrámech říkati žalmy neposvátné nebo knihy pravidlem neurčené, nýbrž pouze knihy Starého a Nového zákona, v pravidlech stanovená.
Pravidlo 60. .
Přísluší čísti tyto knihy Starého zákona; 1. Stvoření světa, 12. Ezdrášova první a druhá, 2. Východ z Egypta, 13. Kniha žalmů stopadesáti, 3. Levitská, 14. Přísloví Šalamounova, 4. Čísel, 15. Ekklesiastes, 5. Obnovené zákony, 16. Píseň písní, 6. Jozue Nun, 17. Job, 7. Soudců, Ruth, 18. Dvanácti proroků, 8. Esther, 19. Izaiáš, 9. Královská první a druhá, 20. Jeremiáš; Baruch pláč a list, 10. Královská třetí a čtvrtá, 21. Ezechiel, 11. Paralipomenon prv. a druhá 22. Daniel.
Nového zákona: Čtyři evangelia; od Matouše, od Marka, od Lukáše, od Jana; Skutky apoštolské; Obecných listů sedm: jeden Jakubův, dva Petrovy, tři Janovy, jeden Judův; Pavlových listů čtrnáct: jeden k Římanům, ke Korintským dva, ke Galatským jeden, k Efezským jeden, k Filipenským jeden, ke Kolossenským jeden, k Soluňským dva, k Židům jeden, k Timoteji dva, k Titu jeden a k Filemonu jeden.
Hosij, biskup města Korduvy, pravil: Jest zapotřebí ze samého základu vykořeniti ne tak špatný zvyk, jako rozklad záležitostí církevních. Nebudiž žádnému biskupovi dovoleno přecházeti z malého města do jiného města. Neboť v tomto počínání je zřejmá příčina, pro niž se to podniká, ježto nikdy nebylo lze nalézti ani jednoho biskupa, který by se snažil z velkého města býti převeden do města menšího. Z toho je jasné, že takoví jsou zachváceni palčivou vášní ziskuchtivosti, a otročí pýše, aby získali, jak vidno, větší moc. A tak, zda-li je všem vhod, aby se přísněji trestalo takové rozvracení? Domnívám se, že takoví nemají míti obecenství ani s věřícími laiky. Všichni biskupové řekli: všichni souhlasí.
Vyskytne-li se někdo tak nerozumný a drzý, že se bude domnívati, že se v takové záležitosti může ospravedlniti tvrzením, že mu bylo zasláno poselství od lidu, je zřejmé, že nemnozí mohli obelstěni dary a penězi utvořiti v církvi srocení, že si ho přejí za biskupa. Proto se domnívám, že tyto lsti a léčky jest rozhodně trestati a že žádný z těchto ani na konci svého života nemá býti učiněn hodným obecenství ani ne s laiky. Vyhovuje-li tento názor, odpovězte. A odpověděli: To, co bylo řečeno, přijímáme.
Je nutno přidati i toto, že nikdo z biskupů nepřichází ze svého obvodu do jiné oblasti, v níž je vlastní biskup, jenom když ho tamní bratří pozvou, aby se nezdálo, že uzavíráme dveře lásky. Také náleží dbáti o toto: Jestliže v některé oblasti někdo z biskupů má při se svým bratrem a spolubiskupem, nevolejž žádný z nich za zástupce biskupy z jiné oblasti. Jestliže některý z biskupů byl v nějaké věci odsouzen, ale domnívá se, že jeho dílo není nesprávné, nýbrž spravedlivé, a že je nutno soud obnoviti, je-li vám milé, láskou uctěme památku Petra apoštola, a nechť ti, kdož soudili, napíší Juliovi, biskupu římskému, aby, je-li zapotřebí, byl obnoven soud z biskupů, sousedících s tou oblastí a nechť on jmenuje ty, kdož záležitost prozkoumají. Nebude-li obviněný moci prokázati, že jeho záležitost vyžaduje druhého souzení, nebudiž rozsudek porušen, ale, co vykonáno, budiž pevným.
Poznámka: Šestým pravidlem I. všeobecného sněmu podle dávného zvyku byly podřízeny římskému biskupu mnohé eparchie na západě, podobně jako alexandrijskému a antiochijskému mnohé eparchie na jihu a východě. Souhlasně s tímto rozdělením, Hosij, biskup španělského města Korduvy, náležející do obvodu římského biskupa, navrhuje, aby byly tomuto postupovány k prozkoumání pochybené případy západních eparchií. A v tomto smyslu přijal jeho návrh místní sardický sněm, neodstupuje od 6. pravidla I. všeobecného sněmu.
Jestliže některý biskup, který byl soudem sousedních biskupů zbaven hodnosti, se vysloví, že opět má povinnost se ospravedlniti, dříve nebudiž ustanoven druhý na jeho místě, dokud biskup římský, dozvěděv se o záležitosti, nevyřkne o ní své rozhodnutí.
Bude-li některý biskup obviněn a okolní biskupové shromáždivše se zbaví ho hodnosti a on přenášeje záležitost uchýlí se k blaženému biskupu římské církve, tento pak chtěje ho vyslyšeti uzná za spravedlivé, aby vyšetření jeho záležitosti bylo obnoveno, nutno stanoviti, aby ráčil napsati k biskupům, sousedícím s tou oblastí, aby pečlivě a podrobně vnikli do všech okolností a přesvědčivše se o pravdě, aby vynesli soud v záležitosti. Bude-li kdo vyžadovati, aby jeho pře byla znovu vyslechnuta, a podle jeho prosby rozhodne římský biskup vyslati od sebe kněží, nechť je v moci toho biskupa, pokud uzná za lepší a vhodné, aby vyslal k společnému souzení s biskupy zástupce vysílajícího. Anebo když uzná, že první prozkoumání a rozhodnutí záležitosti tohoto biskupa je dostačující, nechť učiní, co jeho moudrému úsudku se bude zdáti dobrým. Odpověděli biskupové: To, co bylo řečeno, přijímáme.
Jestli v jedné oblasti, kde je mnoho biskupů, se stane, že jeden biskup se opozdí a z jakési nedbalosti si nebude přáti býti na shromáždění a souhlasiti s usneseními biskupů, ale shromážděné množství lidí bude prositi, aby byl ustanoven biskup, jehož žádají, náleží, aby napřed skrze exarchu oblasti (míním biskupa metropolie) byl uvědoměn onen opozdilý biskup, že lidé prosí, aby jim byl dán pastýř. Domnívám se, že lze zcela dobře očekávati, že i on se dostaví. Jestliže se i skrze poselství prošen nedostaví, ani neodvětí, jest nutno vyjíti vstříc přání lidu. Avšak i ze sousední oblasti nutno pozvati biskupy k ustanovení biskupa metropole. Naopak nebudiž nikterak dovoleno ustanoviti biskupa na jakoukoliv ves nebo malé město, pro něž stačí i sám kněz. Totiž není nutno tam ustanoviti biskupa, aby se neponižovalo jméno a moc biskupa. Avšak biskupové oblasti, jak jsem se vyslovil shora, jsou povinni ustanoviti biskupy do těch měst, kde i dříve byli biskupové. Jestliže se zjistí, že některé město tolik vzrostlo počtem obyvatel, že bude uznáno hodným míti biskupa, mějž ho. Souhlasí-li s tím všichni? Odpověděli všichni: Souhlasíme.
Hosij, biskup, řekl: Nevčasné, velmi časté a nespravedlivé žádosti naše způsobily to, že nemáme tolik milosti a smělosti, jak máme míti. Neboť mnozí z biskupů nepřestávají přicházeti do vojenského tábora, a zvláště afričtí, kteří, jak jsme seznali od milovaného bratra našeho a spolubiskupa Grata, nepřijímají užitečné rady, ale nedbají je tak, že jeden člověk přináší do vojenského tábora početné a rozličné žádosti, jež nemohou býti církvím k prospěchu, pomáhá a oroduje nikoliv za chudé a prosté lidi, nebo vdovy, jak by bylo vhodné a nutné, nýbrž hledá pro některé světské hodnosti a úřady. Taková nevědomost způsobuje nám škodu a to nikoliv bez pohoršení a ostudy. Domnívám se, že je vhodnější, aby biskup poskytoval svou pomoc těm, kdož jsou od někoho utlačováni, nebo jestli některá vdova trpí pohanu nebo sirotek je zbavován toho, co mu patří, jestli přitom a v těchto věcech bude žádost ospravedlněná. Jestli, bratří milovaní, s tímto souhlasíte, potvrďte, že ani jeden biskup nesmí přicházeti do vojenského tábora, kromě těch, jež zbožný císař náš pozve svým dopisem. Ježto se mnohokrát stává, že někteří, odsouzení za své zločiny do vyhnanství nebo na ostrov, nebo nějakým jiným odsouzením postiženi, utíkají se k církvi, žádajíce milosrdenství, takovým nenáleží odmítati pomoci, nýbrž bez váhání a pochyb vyprošovati pro ně shovívavost. Je-li to vhodné, projevte s tím všichni souhlas. Odpověděli všichni: Budiž i toto stanoveno.
Pravidlo 8. 100
Poněvadž bylo usouzeno, aby žádný z biskupů nebyl odsouzen pro návštěvu vojenského tábora, proto jestliže má takové žádosti, o nichž jsme shora učinili zmínku, nechť je odešle prostřednictvím svého jáhna. Neboť služebná osoba nepodléhá pokárání a dříve může donésti to, co jí bylo poručeno. Odpověděli všichni: I toto budiž ustanoveno.
Pravidlo 9. 101
Jestliže biskupové některé oblasti posílají žádosti bratru a spolubiskupovi svému, přebývajícímu ve velkém městě, to jest v metropolii, nechť doporučí i jejich jáhna a žádosti, dav mu i průvodní listy, t.j. napsav zprostředkující dopis k bratřím a spolubiskupům našim, přebývajícím ten čas v těch místech či městech, v nichž zbožný císař osobně rozhoduje o veřejných záležitostech. Jestliže některý z biskupů má přátele na dvoře císaře a hodlá o něco vhodně žádati, nebudiž mu bráněno, aby skrze svého jáhna je prosil a přiměl, aby mu v jeho žádosti projevili dobrou pomoc. Přicházející do Říma, jak jsem shora pravil, jsou povinni žádosti, jež mají donésti císaři, postoupiti milovanému bratru našemu a spolubiskupu Juliovi, aby je napřed prozkoumal, nejsou-li některé z nich nemístné; a on je pošle do vojenského tábora, připojiv svou přímluvu a dobrozdání. Všichni biskupové odpovídali, že je to vhodné a tato rada je velmi přiléhavá.
Jest zapotřebí přesně a pečlivě dbáti o to, aby každý majetný, nebo učený ze světského povolání, který byl učiněn hodným státi se biskupem, nebyl ustanoven dříve, než vykoná službu žalmisty, jáhna a kněze, aby procházeje všemi stupni, až bude uznán hodným, mohl vejíti na výši biskupství. Je očividné, že pro každý stupeň hodnosti je zapotřebí poskytnouti ne příliš krátkou lhůtu, během níž by bylo lze zkoumati jeho víru, mravy, vytrvalost a tichost a on, uznaný hodným božského kněžství, obdržel by největší čest. Neboť nesluší, aby směle a lehkomyslně se přistupovalo k spěšnému ustanovování biskupa nebo kněze či jáhna. Ani vědomosti, ani chování nedávají na to právo. Poněvadž takového podle spravedlnosti by považovali za velmi nového 103 a neupevněného, zvláště když i blažený apoštol. který byl učitelem národů, jeví se odpůrcem spěšného ustanovování v církevních hodnostech. Prověřování po delší dobu věrně může ukázati chování i mravy každého. Všichni řekli, že je jim to vhod a že toto nesmí býti nikterak porušováno.
Pravidlo 11. .
Jestliže biskup přechází z jednoho města do druhého města, nebo z jedné oblasti do druhé oblasti, pro ctižádostivost pracuje o vlastní chvále nebo koná bohoslužby s větší okázalostí a hodlá tam přebývati delší dobu, tehdy, je-li biskup toho města nezkušený v učení, ať ho nepomíjí a často nekáže ve snaze zahanbiti a ponížiti osobu místního biskupa. Neboť tato záminka často působí zmatky a takovou lstí se snaží biskup získati cizí stolec a uchvátiti, neváhaje opustit sobě svěřenou církev a přejíti do jiné. A tak je nutno k tomu stanoviti určitou lhůtu, ježto nepřijímati biskupa by se zdálo skutkem nelidumilným a krutým. Při tomto si připomeňte, že v uplynulé době otcové naši stanovili: Jestliže některý laik, přebývaje v městě, tři nedělní dny během tří týdnů nepřijde do shromáždění, budiž vzdálen od obecenství církevního. A tudíž, je-li to ustanoveno o laicích, není možné ani vhodné, ani prospěšné, aby biskup, nemaje důležité potřeby nebo obtížné záležitosti, opouštěl svou církev na delší dobu a roztrpčoval sobě svěřený lid. Všichni biskupové pravili: I tento názor je velmi vhodný.
Pravidlo 12. .
Někteří z bratří a spolubiskupů v městech, v nichž jsou ustanoveni biskupy, mají jak vidno, malé vlastnictví, jim náležející, a v druhých místech velké příjmy, z nichž mohou pomáhati chudým. Domnívám se, že jestli budou chtíti přijíti na svá jmění a provésti sebrání plodin, přísluší, že se jim to má povoliti s tím, aby oni tři nedělní dny, to jest tři týdny přebývali na svých statcích, ale aby v sousedních chrámech, v nichž službu koná kněz, byli přítomni a sloužili, aby se neukázalo, že vynechali církevní bohoslužby, a aby často nepřicházeli do města, v němž je biskup. Neboť tímto způsobem neutrpí žádné škody ani jejich osobní věci pro jejich nepřítomnost a samozřejmě vyhnou se obvinění z pýchy a ješitnosti. Všichni biskupové pravili: Vhodné je i toto usnesení.
Pravidlo 13. .
Hosij, biskup, řekl: Jestliže některý jáhen nebo kněz, nebo kdokoliv z kleru zbaven obecenství církevního se uteče k jinému biskupu, který ho zná a ví i to, že byl svým biskupem odstraněn z obecenství, nelze mu poskytnouti obecenství s urážkou biskupa a bratra svého. Odváží-li se tak učiniti, nechť ví, že je povinen zodpověděti se před biskupy, když se shromáždí.
Bude-li shledán některý biskup náklonným k hněvu (což v takovém muži nemá míti místa) a znenadání podrážděn proti knězi nebo jáhnu zachce někoho vyvrhnouti z církve, jest zapotřebí použíti preventivní ochranu, aby takový ihned nebyl odsouzen a zbaven obecenství. Všichni biskupové pravili: Svržený nechť má právo odvolati se k biskupu metropolie té oblasti. Jestliže biskup metropolie není na místě, odvolati se k sousednímu biskupovi a prositi, aby pečlivě byla prozkoumána záležitost. Neboť nelze si zacpávati sluch před prosícími. Avšak onen biskup, spravedlivě či nespravedlivě ho svrhnuvší, pokojně nechť snáší vyšetření záležitosti, a jeho rozsudek bude buď potvrzen anebo opraven. Ale dříve, než budou pečlivě a pravdivě vyšetřeny všechny okolnosti, odloučený z obecenství do přezkoušení záležitosti nesmí si přisvojovati obecenství. Jestliže někteří z duchovenstva shromáždivše se spatří na něm neúctu k představeným a nadutost (poněvadž nelze dopouštěti urážky nebo nespravedlivé popírání) jsou povinni několika ostrými a závažnými slovy navraceti ho k pořádku, aby byla zachována pokora a poddanost tomu, kdo přikazuje to, co je povinné. Neboť jako biskup je zavázán projevovati podřízeným upřímnou lásku a vztah, takovým způsobem i služebníci jsou povinni bez pokrytectví plniti úkol služby biskupům.
Pravidlo 15. .
Jestliže některý biskup chce ustanoviti z jiné krajiny cizího služebníka církve na nějakou hodnost bez souhlasu jeho biskupa, budiž takové ustanovení považováno za neúčinné a nepevné. Dovolí-li si to někteří, jest nutno, aby je bratři a spolubiskupové přesvědčovali a napomínali. Řekli všichni: I toto rozhodnutí budiž nepohnutelným.
Pravidlo 16. .
Aetij, biskup, pravil: Není nám neznámým, jaká a jak veliká je metropolie soluňská. Často do ní přicházejí z jiných eparchií kněží a jáhnové a nespokojujíce se krátkodobým pobytem zůstávají a mají tam trvalý pobyt anebo za hodně dlouhý čas bývají nuceni vrátiti se ke svým církvím. A tudíž i o těchto musí býti rozhodnuto. Hosij biskup řekl: Usnesení, učiněná ohledně biskupů, buďtež zachovávána i vzhledem k těmto osobám.
Jestliže některý biskup utrpěl násilí a nespravedlivě byl svržen buď za své znalosti nebo za vyznání obecné církve, nebo za to, že bránil pravdu a unikaje nebezpečí, jsa ač nevinen obviňován, přijde do jiného města, uznáno za dobré, aby se mu nebránilo tam pobývati, dokud se nevrátí nebo bude moci získati vysvobození z nanesené urážky. Bylo by kruté a velmi hrozné, kdybychom nepřijímali toho, kdo utrpěl nespravedlivé vyhnanství, naopak je nutno takové přijati se zvláštní přízní a přátelstvím.
Pravidlo 18.
Gaudentij, biskup, řekl: Víš, bratře Aetije, že když jsi byl ustanoven biskupem, kvetl mír. Aby nezůstalo žádných stop rozdílných názorů na služebníky církve, zdá se mi dobrým, aby byli přijati všichni, jež Musej a Eutychián ustanovili, ježto na nich nebyla shledána žádná vina.
Hosij, biskup, pravil: Mínění mojí maličkosti je toto: Jelikož jsme povinni býti mírumilovní a trpěliví a ke všem značně milosrdní, ty, kdož jedenkrát byli ustanoveni do kleru církevního některými bratřími našimi, jenom tehdy nepřijímati, když se nebudou chtíti vrátiti k chrámům, k nimž byli určeni. Eutychián ať si neosobuje ani jméno biskupa, ani Musej ať se nepočítá za biskupa. Budou-li žádati obecenství v řadách laiků, v tom nelze jim nevyhověti. Řekli všichni: souhlasíme.
Pravidlo 19. 106
Gaudentij, biskup, řekl: Tato spasitelná a dobře uvážená rozhodnutí, odpovídající našemu duchovnímu důstojenství, milá Bohu a lidem, nemohou si zachovati váhy a platnosti, jestliže vydaná rozhodnutí nebudou provázena bázní. Neboť i sami víme, že nezřídka z příčiny nestydatosti nemnohých, božské a úctyhodné jméno kněze, bylo podrobeno nedbalosti. A tudíž, odváží-li se někdo proti tomu, co všichni uznali, činiti něco jiného, ve snaze sloužiti pýše a ješitnosti více než Bohu, ten nechť již nyní ví, že se činí povinným zodpověděti se před soudem a ztrácí čest a hodnost biskupa. Všichni odpověděli: Tento názor je správným a nám vyhovující.
Pravidlo 20. 107
Toto pak bude nejvíce zjišťováno a splněno takto: Jestli každý z nás ustanovených biskupy, na cestách nebo vodních drahách uvidí biskupa, otáže se ho na důvod cestování a kam směřuje jeho cesta. Dozví-li se, že on putuje do vojenského tábora, nechť se ho otáže podle shora usnesených kategorií. +/ Jde-li na pozvání nečiniti mu žádných překážek na cestě. Jestli z ctižádostivosti, jak dříve řečeno vaší lásce nebo na něčí žádost spěchá do vojenského tábora, nepodpisujž se nikdo na jeho listiny, ani se s ním nestýkejž. Všichni odpovídali: Budiž toto ustanoveno.
+/ Prav. 7, 8 a 9 tohoto sněmu.
Pravidlo 1. .
Rozhodnutí nicejského sněmu buďtež všemožně zachovávána. Aurelij, biskup, pravil: Tato rozhodnutí takto se nacházejí u nás ve spisech, jež tehdy otcové naši přinesli s sebou z nicejského sněmu, a pozdější jakož námi přijatá rozhodnutí, s oním sněmem přesně souhlasející, po ověření této skutečnosti buďtež zachovávána.
Poznámka: Před tímto pravidlem byl na sněmu čten symbol a pravidla nicejského sněmu. Mimo to Faustin, biskup pikenský, delegát římského biskupa Bonifatia, předložil písemné poučení, jež mu bylo dáno, v němž se sněmu navrhovala pravidla o přenesení soudních záležitostí od eparchiálního biskupa k římskému a k sousedním biskupům, kterážto pravidla byla v tomto zápise nazvána pravidly nicejského všeobecného sněmu, avšak ve skutečnosti to bylo 5. a 14. pravidlo místního sněmu sardického. Na toto otcové karthagenského sněmu odpověděli, že oni ve svých spisech nicejského sněmu nenalézají těchto pravidel a pro vyvrácení pochybností se usnesli prozkoumati spisy pravidel nicejského sněmu od biskupů antiochijského, alexandrijského a cařihradského. A aby nezanechali žádných pochyb o své poslušnosti pravidlům nicejskému sněmu, na návrh Aurelia, biskupa karthagenského, vyřkli toto pravidlo.
Pravidlo 2. .
Z Boží vůle náleží, aby napřed souhlasným vyznáním byla vyznána církevní víra, již jsme předali v tomto slavném shromáždění. Potom církevní řád dle souhlasu každého a všech dohromady nutno zachovávati k upevnění smýšlení bratří a spolubiskupů našich, nedávno ustanovených, nutno připojiti to, co jsme přijali od otců jako pevné rozhodnutí: Jednota Trojice, to jest Otce i Syna i Ducha svatého, nemá žádného známého rozdílu. Toto v rozumu svém svatě držme a jak jsme se naučili, tak učme lidi Boží.
Pravidlo 3. .
O zdrženlivosti Aurelij, biskup, řekl: Na dřívějším sněmu, když byl vznesen dotaz o způsobu zdrženlivosti a čistoty, bylo uznáno za dobré, aby ti, kdož jsou ustanoveni na tyto tři stupně (t.j. biskupové, kněží a jáhni) byli samým posvěcením svázáni svazkem čistoty, jak sluší na svaté biskupy a kněze Boží, levity a služebníky, při posvátných úkonech, aby byli ve všem zdrženliví a mohli obdržeti to, co v upřímnosti prosí od Boha, abychom i my podobně zachovávali to, co bylo předáno apoštoly a od dávných dob udržováno.
Usneseno, aby biskup, kněz a jáhen a všichni, kdož se dotýkají svatých věcí, zachovávali čistotu a zdržovali se žen.
Poznámka: Použití tohoto pravidla k biskupům v úplnosti a ke kněžím a jáhnům s omezením, podrobně vyznačeno v 12. a 13. pravidle 6. všeobecného sněmu.
Pravidlo 5. .
Náleží krotiti žádostivost zisku, již nikdo nebude váhati nazvat matkou všeho zla. Nikdo nevstupujž do cizího obvodu a nepřestupujž pro zisk otcovské hranice a žádnému z kleru nikterak nebudiž dovoleno bráti úrok z jakékoliv věci. Znovu prozkoumáme to, co bylo předneseno, ježto nebylo jasným, ale úplně temným a bude o tom sestaveno usnesení. A o tom, co Božské Písmo velmi zřetelně stanovilo, není nutno zkoumati názory, ale více to následovati. Co se káře u laiků, daleko více je hodno odsouzení u příslušníků kleru. Celý sněm pravil: Nikdo proti prorokům, nikdo proti evangeliu nejednal beztrestně.
Přípravu myra a posvěcení panen nekonejž kněz. A smiřovati kajícníky s církví veřejně na liturgii, nebudiž dovoleno knězi. Všem bylo toto vhod.
Jestliže někdo nacházeje se v nebezpečenství života bude žádati za své smíření se svatým oltářem, v nepřítomnosti biskupa, je kněz ze slušnosti povinen dotázati se biskupa, a tak po jeho dovolení smířiti toho, kdo je v nebezpečí.
Jest mnoho neblahých povah, které považují za nutné, aby jim při každém případě podávaly žaloby na otce a biskupy. Mají-li se takoví přijímati či nikoliv? Všichni biskupové řekli: Je-li takový pomlouvačem, nepřijímati.
Pravidlo 9. .
Jestliže některý biskup nebo kněz přijme do obecenství toho, kdo byl spravedlivě za své zločiny vyobcován z církve, budiž i sám stejnému odsouzení podroben s těmi, kdož se odchylují od správného rozsudku svého biskupa.
Jestliže některý kněz odsouzený od svého biskupa povyšuje se jakousi nadutostí a pýchou, a usmyslí si, že je povinen odděleně přinášeti Bohu svaté dary nebo se rozhodne postaviti jiný oltář proti církevní víře a řádu, nebudiž takový ponechán bez trestu. Sněm řekl: Jestliže některý kněz zachvácen Pýchou proti svému biskupu způsobí rozkol, budiž anathema.
Bude-li některý kněz odsouzen pro své chování, jest povinen sděliti sousedním biskupům, aby vyslechli záležitost a aby jejich prostřednictvím se smířil se svým biskupem. Neučiní-li toho, nýbrž (od čehož Bůh uchraň!) nadýmaje se pýchou, vzdálí se sám od obecenství se svým biskupem a společně s někým tvoře rozkol přinese Bohu svaté přinášení, takový budiž uznán, že se nachází pod klatbou a budiž zbaven svého místa, ostatně se zjištěním, nemá-li ospravedlněné žaloby na biskupy.
Pravidlo 12. .
Felix, biskup, pravil; Budiž zaneseno do pravidel souhlasně s usneseními dávných sněmů i toto: Jestliže některý biskup (čehož ať nebude!) bude napadnut nějakým obviněním a pro velké těžkosti nebude lze, aby se shromáždili mnozí biskupové, aby on nezůstal dlouho v obvinění, nechť ho vyslechne na soudu dvanáct biskupů, kněze šest biskupů a jeho biskup a jáhna tři.
Nechť ustanovují biskupa mnozí shromáždění biskupové. A z nouze tři biskupové ať jsou v kterémkoli místě, z příkazu prvního nechť ustanovují biskupa. Jestliže někdo bude v čemkoliv jednati proti svému souhlasu nebo podpisu, sám sebe zbavil cti.
Pravidlo 14. .
Usneseno, aby z Tripolisu pro chudobu země přicházel jeden biskup pro zachování místa na sněmu a aby tam na soudu vyslýchalo kněze pět biskupů a jáhna tři, jak řečeno shora. Je jasné, že předsedati bude jeho biskup.
Pravidlo 15. .
Rozhodnuto rovněž, aby kterýkoliv z biskupů nebo kněží nebo jáhnů nebo ostatních členů kleru, který by, maje v církvi vzniklou záležitost trestní nebo civilní, zřekl se církevního soudu a chtěl se ospravedlniti před světským soudem, byl zbaven svého místa, třebas bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Toto v záležitosti trestní, ale v záležitosti civilní, aby byl zbaven toho, co získal podle rozhodnutí ve věci, chce-li zachovat své místo.
Pravidlo 16. .
Rozhodnuto také i toto: Bude-li soudní záležitost přenesena od některých soudců církevních k druhým církevním soudcům, majícím vyšší moc, nechť jsou napadáni ti, jejichž rozsudek byl zrušen, jestliže nemohou být usvědčeni že buď z nepřátelství či ze stranickosti odsoudili nebo byli obelstěni nějakým lichocením.
Pravidlo 17. .
Budou-li zvoleni soudci se souhlasem obou stran, třebas jejich počet byl menší než stanoveno v pravidlech, nebudiž dovoleno přenášeti soud k jiným.
Dětem kněží neukazovati světská divadla, jež nemají viděti. Toto bylo všem křesťanům vždy hlášeno, aby nevcházeli tam, kde bývá rouhání.
Pravidlo 19. .
Usneseno, aby biskupové a kněží i jáhni nebyli pro zisk nájemci nebo správci a nezískávali obživu zaměstnáním nečestným nebo opovrhovaným. Neboť musí míti zřetel na napsané: "Žádný, kdož rytěřuje (Bohu) neplete se v obecné živnosti." (Tim. 2,4).
Pravidlo 20. .
Žalmisty, kteří dosahují plnoletosti, nabádati buď ke vstoupení do manželství nebo ke slibu čistoty.
Pravidlo 21. .
Usneseno rovněž, aby ten, kdo půjčí peníze, tolikéž peněz vzal zpět, a kdo dal věci, aby obdržel, kolik dal.
Jáhni nebuďtež ustanovováni před dosažením dvacetipěti let věku.
Pravidlo 23. .
Žalmisté nechť se v době bohoslužeb neuklánějí lidu.
Uznáno dobrým, aby Mauratanie Sitifenská měla hlavního biskupa podle její žádosti u prvního biskupa Numidijské země, od níž byla oddělena sněmem. Se souhlasem všech prvních biskupů afrických oblastí a všech biskupů bylo povoleno, aby měla svého hlavního pro svou odlehlost.
Pravidlo 25. .
Uznáno rovněž dobrým, aby světitelé svěcencům na biskupa nebo na stupně duchovní kladli na srdce ustanovení sněmů, aby nejednali proti rozhodnutím sněmu a nemusili činiti pokání.
Pravidlo 26. 118
Usneseno, aby se nedávala eucharistie tělům zemřelých, neboť jest napsáno; "Vezměte, jezte", 119 avšak těla mrtvých ani přijímati ani jísti nemohou. Rovněž ať se neprojeví neznalost kněží v tom, že by křtili již zesnulé.
Pravidlo 27. .
Přísluší potvrditi na tomto svatém sněmu, aby podle pravidel nicejského sněmu pro církevní záležitosti, jež nezřídka bývají odkládány ke škodě lidu, byl každoročně svoláván sněm, na nějž by všichni, kdož zaujímají první stolce v oblastech, vysílali od svých shromáždění dva nebo kolik zvolí biskupů za delegáty, aby takto složené shromáždění mělo plnou pravomoc.
Bude-li někdo z biskupů postižen obviněním, nechť žalobce postoupí záležitost prvnímu v oblasti, k níž přísluší obviněný, a nechť obviněný není vzdalován od obecenství kromě toho, když byl vyzván písemně k zodpovídání, ale nedostavil se na soud těch, kdož byli zvoleni, aby ho soudili v určenou dobu, to je během měsíce od toho dne, v němž dle zjištění dostal předvolání. Jestliže však prokáže pravdivé a nutné příčiny, jež mu bránily dostaviti se k přelíčení o tom, což bylo proti němu vzneseno, nechť bez výtky je mu dovoleno se ospravedlniti během druhého měsíce, ale po uplynutí druhého měsíce ať není v obecenství, dokud se neočistí důkazy ve své záležitosti. Nebude-li chtíti se dostaviti před řádný sněm toho roku, aby v krajní míře jeho záležitost byla tam ukončena, má býti souzen jako ten, kdo sám nad sebou vyřkl rozsudek. V době, kdy zůstane mimo obecenství, nechť nepřijímá ani ve svém chrámě ani v celém obvodě. Naopak žalobci na něho jestli se nevzdaloval nikam ve dnech projednávání jeho podání, nikterak nebudiž bráněno v obecenství. Avšak jestli se vzdálí a skryje, budiž biskup navrácen k obecenství, kdežto sám žalobce budiž vyloučen z obecenství, ovšem tak, aby mu nebyla odňata možnost prokázati obvinění, jestli může dokázati, že se nedostavil k soudu nikoliv proto, že nechtěl, nýbrž proto, že nemohl. Toto je ostatně zřejmé, že jestliže v době zahájení jednání o záležitosti před soudem biskupů osoba žalobce byla kompromitována, nelze od něho přijímati žaloby, jenom bude-li si přáti, aby byla vyšetřena jeho vlastní záležitost, nikoliv záležitost církevní.
Pravidlo 29. .
Budou-li obviněni kněží nebo jáhnové, shromáždí se předepsaný počet biskupů, zvolených z okolních míst, jichž si obvinění vyžádají, to jest šest při žalobě na kněze, a na jáhna tři, společně s nimi biskup nadřízený obviněným, vyšetří podanou žalobu se zachováváním předpisů vzhledem ke dnům a lhůtám, k vyšetřování a k osobě jak žalobce, tak obžalovaného. Záležitosti ve věci provinění ostatních kleriků sám místní biskup vyšetří a rozhodne.
Pravidlo 30. .
Usneseno za dobré, aby děti příslušníků kleru se nespojovaly v manželství s pohany nebo s bludaři.
Pravidlo 31. .
Biskupové a členové kleru nechť nedávají do vlastnictví nic těm, kdož nejsou pravoslavní křesťané, třebas to byli příbuzní; nic ze svých věcí, jak řečeno, nechť takovým biskupové a členové kleru nezabezpečují pomocí daru.
Pravidlo 32. .
Biskupové neodcházejtež za moře, 121 jinak než se souhlasem svého nadřízeného biskupa v každé oblasti, to jest obdrževše zejména od samého prvního biskupa t.zv. propustný list čili schválení.
Usneseno rovněž, aby nebylo čteno v církvi nic pod jménem božských písem, kromě Písem kanonických. Kanonické spisy jsou tyto: Stvoření, Východ, Levitské, Čísla, Obnovené zákony, Jozue Nun, Soudců, Ruth, Královské čtyři knihy, Paralipomenon dvě, Job, Žaltář, Šalamounovy knihy čtyři, Prorockých knih dvanáct, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Tobiáš, Judith, Esther, Ezdráš dvě knihy. Nového zákona: čtyři evangelia, Skutků apoštolských jedna kniha, listů Pavla čtrnáct, Petra apoštola dva, Jana apoštola tři, Jakuba apoštola jedna, Judy apoštola jedna, Apokalypsa Jana jedna kniha. Pro pevnost tohoto pravidla budiž o něm uvědoměn bratr a spoluslužebník náš Bonifác 123 a ostatní biskupové těch zemí, neboť jsme přijali od otců, že tyto knihy se mají čísti v církvi.
Aurelij, biskup, řekl: K tomuto, ctihodní bratři, při posuzování zdrženlivosti některých z kleru, kromě žalmistů, od svých žen, dodávám to, co bylo potvrzeno na různých sněmech: podjáhni, kteří se dotýkají sv. tajin, a jáhni, kněží a také biskupové podle pravidla příslušného pro každý z těchto stupňů, zdržujtež se svých žen a nechť jsou, jakoby je neměli. Jestliže toto nezachovají, ať jsou vyvrženi z církevní hodnosti. Ostatní členové kleru ať k tomuto nejsou nuceni, kromě těch, kdož jsou pokročilého věku. Celý sněm řekl: To, co vaše svatost spravedlivě posoudila potvrzujeme jako příslušné pro kněžství a milé Bohu.
Poznámka: Toto pravidlo podobně jako 4. pravidlo tohoto sněmu vysvětluje a doplňuje 12. a 13. prav. VI. všeobecného sněmu.
Pravidlo 35.
Usneseno, aby nikdo neprodával církevní vlastnictví, avšak jestli tento majetek nenese výnosu a hrozí velká nouze, nutno se obrátiti na prvního biskupa oblasti a raditi se s určeným počtem biskupů, co jest učiniti. Jestliže postihla církev taková potřeba, že není možno se raditi před prodejem, nechť biskup pozve na svědectví aspoň sousední biskupy a nechť se vynasnaží referovati sněmu o všech okolnostech, jež se přihodily jeho církvi. Neučiní-li tak, prodávající je vinen Před Bohem a sněmem, a zbavuje se své cti.
Rovněž potvrzeno, že nelze na kněze nebo jáhny usvědčené z některého těžkého hříchu, nevyhnutelně zbavujícího posvátné služby, neklásti rukou jako na kajícníky, nebo věrné laiky, a nedovolovati jim znovu se křtíti a získávati stupeň v kleru.
Rozhodnuto také, aby když kněží, jáhni a ostatní nižší klerici podají stížnost proti rozhodnutí soudu svých biskupů ve svých vzniklých přích, je vyslechli sousední biskupové, a aby biskupové, jež pozvou se souhlasem jejich příslušných biskupů, zastavili mezi nimi vzniklou nespokojenost. Pročež jestli chtějí od těchto přenésti záležitost k vyššímu soudu, nechť je nepřenášejí k soudům s oné strany moře 127 ale k prvním biskupům svých oblastí, jak mnohokráte stanoveno i vzhledem k biskupům. A ti, kdož soudní pře přenášejí na onu stranu moře, ať nikým v Africe nejsou přijímáni do obecenství.
Pravidlo 38. .
Sněm uznal za vhodné, aby kdyby biskup neb kdokoliv z kleru, kdo byl vyloučen z obecenství pro svou nedbalost, po čas svého odloučení, dokud nebude vyslechnuto jeno obhájení, se odvážil přistoupiti k obecenství, byl uznán, že nad sebou sám vyřkl výrok odsouzení
Pravidlo 39. 128
Stanoveno, že obžalovaný nebo žalobce, kteří se obávají nějakého násilí od nepokojného davu v tom místě, kde je obžalovaný, si mohou zvoliti pro sebe sousední místo, kde by nebylo zatěžko předvésti svědky a ukončiti při.
Pravidlo 40. 129
Ustanoveno rovněž, jestliže někteří klerici a jáhni budou neposlušni svých biskupů, kteří by je chtěli z nutných okolností svých církví uvésti na vyšší stupeň ve své církvi, tací nechť neslouží ani na tom stupni, z něhož nechtěli býti povýšeni.
Pravidlo 41. .
Ustanoveno: Jestliže si biskupové, kněží, jáhni nebo kteřížkoliv klerici, nemající žádného majetku po svém ustanovení, v době svého biskupství nebo duchovenství koupí na své jméno půdu neb jakékoliv jmění, buďte považováni za uchvatitele majetku Páně s výjimkou, že uposlechnou napomenutí a vše odevzdají církvi. Získají-li něco do vlastnictví darem od někoho nebo dědictvím od příbuzných, s tím nechť nakládají dle libosti. Jestliže napřed slíbí něco církvi, ale pak nesplní, buďtež považováni za nehodné církevní cti a za svržené.
Pravidlo 42. .
Rovněž usneseno, aby kněží bez souhlasu svých biskupů neprodávali věci chrámu, k němuž byli vysvěceni. Rovněž ani biskupům není dovoleno prodávati církevní půdu bez vědomí sněmu nebo svých kněží. Pročež bez potřeby ani biskupu se nedovoluje zcizovati věci, nacházející se v církevním soupisu.
Pravidlo 43. .
O tom, že není zapotřebí měniti usnesení sněmu hipponského. Epigonij, biskup, pravil: V tomto výňatku z akt hipponského sněmu nepovažuji nic, co ty vyžadovalo změnění nebo doplnění kromě toho, aby den svaté Paschy byl v době sněmu ohlašován.
Poznámka: Toto pravidlo je místní, ale náleží do obecně církevních předpisů, poněvadž je svědectvím pravomoci velkého sněmu, aby opravoval rozhodnutí menšího sněmu.
Pravidlo 44.
Biskupové a klerici ať nedovolují svým dětem odcházeti na svou vůIi, oddělujíce je od sebe, jestliže se úplně nemohou spolehnouti na jejich chování a věk, aby později jejich hříchy nepadly na samy rodiče.
Pravidlo 45. .
Biskupové, kněží a jáhni nebuďtež dříve ustanovováni, dokud neučiní všechny ve svém domě pravoslavnými křesťany.
Do svatyně nebudiž nic přinášeno, kromě Těla a Krve Páně, jak i sám Pán předal, to jest kromě chleba a vína, vodou zředěného. Prvotiny však nebo med nebo mléko podle zvyku nechť jsou přinášeny v jeden určitý den jako tajemné znamení dětí. Třebas tyto věci se přinášejí k oltáři, přece nechť mají své vlastní požehnání odděleně, od svatosti Těla a Krve Páně. Prvotiny ať se nepřinášejí od ničeho kromě hroznů a pšenice.
Poznámka: Část toho pravidla o mléce a medu opravil šestý všeobecný sněm svým 57. pravidlem.
Nižší duchovní a zdrženlivci (mnichové) ať nepřicházejí k vdovám nebo pannám leč s dovolením a souhlasem svého biskupa nebo kněží, avšak ani v tomto případě ať nevcházejí sami, nýbrž s druhými duchovními nebo s těmi, k nimž biskup nebo kněží sami mají přístup k takovým ženám, nebo ať s nimi rozmlouvají tam, kde jsou přítomni klerici nebo někteří vážení křesťané.
Biskup první stolice ať se nenazývá exarchou kněží nebo vrchním knězem anebo něčím podobným, nýbrž pouze biskupem prvního stolce.
Pravidlo 49. .
Klerici ať nevcházejí do krčmy jíst a pít, jenom když jsou nuceni pobytem na cestách.
Sv. tajemství oltáře ať je vykonáváno lidmi, kteří nejedli. Vyňat je z toho v roce jeden den, kdy se koná večeře Páně. Bude-li památka některých zemřelých biskupů a ostatních ve večerní dobu, budiž vykonána pouze modlitbami, když se ukáže, že ti, kdož ji konají, jedli.
Poznámka: Že i liturgie Velikého čtvrtku, třebas je po době obědní, má býti rovněž konána lačnými, je řečeno v 58. pravidlu tohoto sněmu a 29. pravidlu šestého všeobecného sněmu.
Biskupové a klerici ať nejedí ve chrámě, jenom když se stane z nouze na cestách mohou v něm míti odpočinek. I laikům podle možnosti buďtež takové jedení zakázáno.
Kajícníkům budiž vyměřena soudem biskupů lhůta pokání podle povahy hříchů; kněz bez vůle biskupa nerozhřešuje kajícího, jenom v době naléhavé potřeby za nepřítomného biskupa. Na každého kajícníka, jestliže jeho přestoupení bylo veřejné a známé, zneklidňující celou církev, budiž položena ruka v předsíni chrámové.
Pravidlo 53. .
Panny, zasvěcené Bohu, když se loučí s otci, kteří je chránili, buďtež péčí biskupa nebo v jeho nepřítomnosti kněze, svěřeny váženým ženám, nebo žijí-li společně, nechť se vzájemně ochraňují, aby se všude netoulaly a nepoškodily dobrého jména církve.
Nemocní, kteří za sebe nemohou odpovídati, buďtež křtěni tehdy, kdy dle jejich přání vyřknou o nich svědectví druzí na svou odpovědnost.
Divadelníci a herci na představeních a ostatní takové osoby nebo odpadlíci, kteří se kají a k Bohu navracejí, nebuďtež zbavováni milosti nebo smíření.
Pravidlo 56. .
I napříště se dovoluje čísti utrpení mučedníků ve dnech, kdy se koná jejich každoroční památka.
O donatistech a dětech donatisty křtěných. Usnesli jsme se otázati se bratří a svých spoluslužebníků Syrikije a Simplikiana o dětech, právě křtěných donatisty, aby to, co bylo nad nimi vykonáno ne z jejich vůle, nýbrž z poblouznění rodičů, nebránilo jejich ustanovení při službě svatého oltáře, jestliže se obrátí k církvi Boží se spasitelnou náklonností.
Pravidlo 58. .
Honorát a Urban, biskupové ze země Mauretanie Sitifenské řekli: slyšeli jsme o nicejském výkladu víry. O obětování konaném po obědě; je správné, aby bylo důstojně konáno lačnými; a tehdy toto bylo potvrzeno.
Podle daného nám příkazu navrhujeme i to, co bylo usneseno na sněmu v Kapue, že nemají býti překřtívaní nebo přesvěcování nebo přecházení biskupů na jiný stolec. Kreskonij, biskup Rekenské vsi, opovrhnuv lidem svého stádce, zmocnil se církve Vekenské a dokonce dodnes, ač podle pravidel mnohokráte vybízen, nechtěl tuto církev opustiti, do níž vtrhnul. O tomto právě sděleném jsme slyšeli, že je věrohodným a podle příkazu žádáme o laskavé povolení, abychom se směli z naprosté nutnosti pro jeho zkrocení obrátiti k představenému země podle rozkazu slavných císařů, aby ten, kdo se nechtěl pokořiti pokojnému vybídnutí vaší svatosti a napraviti to, čeho nelze trpěti, byl okamžitě přinucen mocí vlády. Aurelij, biskup, řekl: Se zachováním ustanoveného řádu ať se neuznává příslušným k sněmu, kdo pokojně požádán vaší láskou, aby opustil místo, jehož se zmocnil, odmítne, poněvadž svým přezíráním a nepokorou upadl pod světskou moc. Honorát a Urban biskupové, řekli: Je toto vhodné všem? Všichni biskupové pravili: spravedlivé, vhodné.
Budiž dávný řád zachováván: Nelze uznati, že stačí méně než tři biskupové k ustanovení biskupem, jak stanoveno v pravidlech.
Sluší rozhodnouti i toto: Jestliže přistoupíme k volbě biskupa a vzniknou nějaké námitky, ježto jsme měli takové případy posouditi, nechť bude dovoleno, aby se pouze tři sešli k ospravedlnění toho, jenž má býti rukopoložen, avšak k tomuto počtu nechť se připojí jeden nebo dva biskupové a při lidu, k němuž volený má býti ustanoven, napřed buďtež šetření o osobách, jež vznesly námitky a posléze se přidá to, co oznámili, k šetření a když se ukáže čistým před očima lidu, tehdy budiž rukopoložen. Všichni biskupové řekli: Zcela souhlasíme.
Pravidlo 62. .
Ježto si pamatujeme, že jsme už dávno uznali nutným, aby se každoročně konalo shromáždění pro porady, až se sejdeme dohromady, tehdy budiž oznámen den Paschy prostřednictvím delegátů, nacházejících se na sněmu.
Honorát a Urban, biskupové, řekli: Slovy nám bylo rovněž přikázáno, abychom žádali podle hypponskéno sněmu, že má býti v době sněmu navštívena každá oblast, o navštívení podle pořádku též Mauretanie, což jste odkládali z roku na rok. Aurelij, biskup, pravil: Tehdy jsme nic nerozhodli o Mauretánské zemi, jelikož ona leží na pokraji Afriky a sousedí s barbarskou zemí. Dejž Bůh, že budeme moci bez slibování v hojnosti toto učiniti a do země vaší přijíti.
Epigonij, biskup, pravil: Na mnohých sněmech duchovní stav rozhodl, aby lid ve farnostech závislý na biskupech a nikdy zvláštního biskupa nemající, nedostával svých vedoucích t.j. biskupů, jinak než se souhlasem biskupa, jemuž od počátku podléhal. Neboť někteří přistupujíce k násilnému zmocnění některého místa, odvracejí se od obcování s bratřími. Když jsou za to odsouzeni podle nějakého starého práva převahy, udržují si panství. Mnozí pak z kněží, nadutí a nerozumní, pozvedají své šíje proti vlastnímu biskupovi, ponoukajíce k tomu lid hostinami a lstivými radami, aby je samy z nesprávné přízně ustanovil vedoucími. Tvé rozvaze, nejvěrnější bratře Aurelie, jsme zavázáni za ten zvláště žádoucí výsledek, že jsi takové pokusy mnohokráte zamezil. Proti zlým úmyslům, špatným radám a dohodám takových lidí navrhuji toto: Nenáleží, aby zvláštního představeného přijímali lidé, kteří v tak nazývaném farním obvodě podléhají odedávna biskupu a nikdy neměli zvláštního biskupa. Pročež, jestliže se zdá býti můj návrh vhodným celému svatému sněmu, budiž přijat.
Aurelij, biskup, řekl: Nenamítám ničeho proti vývodům bratra a spolubiskupa našeho, ale prohlašuji, že toto jsem činil a budu činiti pochopitelně u stejně smýšlejících nejen s karthagenskou církví, nýbrž se vším duchovním stavem. Neboť je mnoho těch, kdož se domlouvají se svým davem, jejž jak řečeno, uvádějí v omyl, lahodíce jeho sluchu a lichocením lákajíce k sobě lidi pohoršlivého života. Dokonce se chlubí a oddělují od tohoto našeho duchovního stavu a opírají se o svůj dav; mnohokráte pozváni přijíti na sněm, odmítají v obavě, aby nevyšly najevo jejich ohavnosti. Proto je-li vhod, navrhuji: Jsme povinni vším způsobem se postaviti proti nim, aby nezůstaly v jejich moci nejen obvody, jichž se násilně zmocnili, nýbrž i vlastní chrámy, jež neprávem přišly pod jejich moc. Nechť budou mocí veřejně vypuzeni a nechť je stolec prvních biskupů odvrhne. Neboť žádá spravedlnost, aby ti, kdož se připojují k bratřím a k celému sněmu, nejen si zachovali svůj stolec, nýbrž dostali ve správu tyto sporné obvody a naopak, aby ti, kdož se zdají býti spokojenými svým davem lidu a nedbají na bratrskou lásku, byli zbaveni nejen obvodů, jichž se zmocnili, nýbrž také, jak jsem pravil, aby jim jakožto buřičům byla odňata mocí světských vladařů jejich vlastní místa. Honorát a Urban, biskupové, řekli: Významné posouzení vaší svatosti se dotklo rozumu všech a domníváme se, že je nutno odpovědí všech přijati váš návrh. Všichni biskupové pravili: Souhlasíme, souhlasíme.
Žádný biskup nepřijímejž cizího klerika bez vědomí jeho dřívějšího biskupa.
Aurelij, biskup, pravil: Přijměte, bratři, mé slovo. Stávalo se mnohdy, že církevní lidé mne žádali o jáhny nebo kněze nebo biskupy. Pamatuje na předpisy, já se jimi řídím i obracím se k biskupu klerika, o nějž se žádá a jemu oznamuji, že o jeho klerika žádají příslušníci toho či onoho chrámu. Hle, až dodnes mi nečinili výtek. Avšak, aby ani později se tak nestalo, čili aby se nestavěli proti v této záležitosti, ti, jež žádám (neboť víte, že mám v péči mnoho chrámů a obstarávám mnoho rukopoložení), když přistoupím k některému ze spolupastýřů s dvěma nebo třemi svědky z vašeho stavu, jestliže se ukáže, že volený je hoden, je spravedlivé, aby vaše láska posoudila, co jest činiti. Neboť já, jak vy víte, bratři, z Boží vůle mám péči o mnohé chrámy. Numidij, biskup, vece: Stolci tomuto vždy příslušela plná moc ustanovovati biskupa dle přání každého chrámu, odkudž chtěl, a ať mu byl kdokoliv jmenován. Epigonij, biskup, pravil: Dobrá vůle zmírňuje moc, neboť ty, bratře, méně se odvažuješ, než bys mohl a jevíš se všem dobrým a lidumilným. Neboť tvé úvaze se ponechává, abys projevil ohled k osobě každého biskupa, ale také při prvním a jediném styku s nimi, uznáš-li nutným, trvej ne tom, co je v moci tohoto stolce, ježto jsi nucen posilovati všechny chrámy. Pročež ti nedáváme onu moc, avšak potvrzujeme ji pečetí tvého souhlasu, aby ti bylo povoleno vždy bráti, koho chceš a ustanovovati představené chrámů a ostatní, o něž se žádá, odkudž uznáš za dobré. Postumetian, biskup, řekl: Jestliže má někdo pouze jednoho kněze, zda i tohoto jediného by bylo lze jemu vzíti? Aurelij, biskup, pravil: Podle milosti Boží může jeden biskup ustanoviti mnoho kněží. Kněz způsobilý k biskupství se snadno nenajde. Proto má-li kdo pouze jednoho kněze a přitom hodného biskupství, jest povinen tohoto jediného předati na rukopoložení. Postumetian, biskup, pravil: Má-li však jeden biskup mnoho kleriků, toto jeho množství je povinno pomoci mně. Aurelij, biskup, řekl: Přirozeně, jak jsi pomohl druhé církvi, tak i ten, kdo má velký počet kleriků, bude podněcován přenechati ti ze svého počtu osoby k rukopoložení.
Pravidlo 67. .
Pro každého biskupa je náležitě zajištěno ustanovením, aby z určitého seskupení farností ani jedno místo nebylo odtrhnouti a neobdrželo zvláštního biskupa, leč se souhlasem toho, kdo má nad ním pravomoc. Jestliže tento dovolí, aby určitý okruh dostal vlastního biskupa, nechť ten, kdo byl ustanovený na toto místo, nerozšiřuje svou pravomoc na jiné okruhy, ježto pouze jeden tyl vyňat ze seskupení mnohých a učiněn hodným míti čest zvláštního biskupa.
Je v paměti váš souhlas společný se mnou 147 s usnesením předešlého sněmu: Ti, kdož byli pokřtěni donatisty v době své neplnoletosti, kdy nemohli poznati, jak záhubné je jejich bloudění, ale po dosažení věku, způsobilého uvažovati, poznali pravdu a opovrhli jejich nerozumností, podle dávného řádu buďtež položením ruky přijímáni do obecné Boží církve, rozšířené po celém světě. Výtka z bývalého poblouznění nesmí týti překážkou k jejich přijetí do řad duchovních, když oni přistoupivše k víře uznali za svou pravou církev a v ní uvěřili v Krista a přijali tajemství Trojice, jež jsou, jak je zřejmé, všechna pravdivá, svatá a Božská, na nichž je položena všechna naděje duše, bez ohledu na to, že předcházející drzost bludařů bez úsudku usilovala o to, aby předala něco opačného pod jménem pravdy. Toto jednoduše učí svatý apoštol pravě: Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest, 148 tedy i to, co jedenkrát je nutno předávati, nesmí se znovu přejímati. Pročež po předání anathemě jména bludu buďtež položením rukou přijati do jedné církve, jež je dle výroku holubička, 149 jediná máti křesťanů, v níž spasitelně se přijímají všechna tajemství věčná a oživující, avšak ty, kdož přebývají v bludu podvrhující velikému odsouzení a trestu. Co vpravdě jasně by je provázelo k věčnému životu, to v bludu se stává pro ně více zatemňujícím a odsuzujícím. Tomuto mnozí unikli a poznavše přímou cestu matky, obecné církve, uvěřili ve všechna ona tajemství z lásky k pravdě a přijali je. Že takoví, když se připojí osvědčení o jejich dobrém životě, bez pochyb mohou býti správně potvrzeni v duchovenstvu ke sloužení svatým tajinám zvláště v tak těžkých okolnostech, nikdo nemůže popírati: Jestliže někteří duchovní, kteří totéž, t.j. Donatovo učení, následovali, si budou přáti připojiti se k nám se svým lidem a ve svých hodnostech, z lásky ke cti dávajíce národu rady k životu a zachovávajíce sobě stupně ke spasení, domnívám se, abychom toto zatím zanechali, až shorařečení bratří projeví 150 po pečlivém rozmyšlení své mínění a ve rozvážné radě prozkoumají obsah našeho návrhu a vhodně nás upevní v tom, co je nutno, abychom v této záležitosti rozhodli. Nyní se omezujeme pouze na ty, kdož byli pokřtěni od donatistů v dětství, aby shora jmenovaní bratři souhlasili, bude-li jim to vhod s naším rozhodnutím, že mohou býti rukopoloženi.
Pravidlo 69. .
Náleží žádati zbožné císaře, aby přikázali úplně vyvrátiti pozůstalé modly ve vší Africe: Neboť ve mnohých místech přímořských a na různých panstvích ještě tento blud nesprávně zachovává platnost. Budiž rozkázáno vymýtiti modly a všemi způsoby rozbořiti jejich chrámy, stojící na vsích a ukrytých místech, bez jakéhokoliv slušného zevnějšku.
Pravidlo 70. .
Nutno požádati zbožné císaře, aby ráčili vydati zákon i o tomto: Jestliže si někteří budou přáti v nějaké záležitosti míti soud v církvi dle apoštolského práva, náležejícího církvím a může se státi, že jedna strana bude nespokojena rozhodnutím kleriků, nebudiž dovoleno předvolati k soudu ke svědectví toho duchovního, který dříve tutéž záležitost projednával anebo při jejím projednávání byl přítomen. Rovněž ani nikdo z domácích církevní osoby nebudiž volán k soudu s povinností svědčit.
Pravidlo 71. .
Rovněž nutno žádati křesťanské císaře i o toto: Jelikož proti božským přikázáním v mnohých místech se konají hostiny, přejaté od pohanského bludu, takže i křesťané jsou tajně lákáni od pohanů k účasti na nich, nechť bude vydán zákaz takových hostin, jak v městech, tak ve vsích, zvláště protože v některých městech se nebojí tímto způsobem hřešiti dokonce ve dnech památky blahoslavených mučedníků a na posvátných místech. V tyto dny, což je hanebné i vysloviti, pořádají na prostranstvích a rozcestích neslušné tance a zbytečnými slovy urážejí čest matek rodin a čistotu druhých počestných zbožných žen, shromážděných o svatém dni, takže bývá téměř nutno prchati od samého útočiště svaté víry.
Náleží rovněž žádati i o to, aby bylo zakázáno představení divadelních her v den nedělní a v ostatní světlé dny křesťanské víry, tím spíše, že během osmi dnů svaté Paschy lid se více shromažďuje na dostihách, nežli v chrámu. Nutno změniti dny, určené pro divadlo, setkají-li se se svátečními a nikdo z křesťanů nesmí býti nucen k těmto představením.
Pravidlo 73. .
Nutno žádati i o to, aby ráčili uzákoniti, aby duchovního jakéhokoliv stupně, odsouzeného soudem biskupů za kterýkoliv přečin nebylo dovoleno chrániti před trestem ani té církvi, v níž sloužil, ani žádnému člověku, a aby jako trest za toto byla stanovena peněžitá pokuta anebo ztráta cti, a nechť přikáží, aby nebyl na omluvu brán zřetel ani na věk ani na pohlaví.
Pravidlo 74.
Přísluší žádati ještě i o toto: Chce-li někdo z nějakého hereckého zaměstnání přistoupiti k milosti křesťanství a osvoboditi se oněch nečistot, nebudiž nikomu dovoleno přemlouvat nebo nutiti ho opět k těmto zaměstnáním.
Pravidlo 75. .
O prohlášení v církvi propuštění na svobodu, bude-li zjištěno, že je činí naši spoluslužebníci v Italii, z důvěry k nim i my bez pochyb následujmež jejich postupu, když vyslanému delegátu veřejně se odevzdá toto zjištění. A co jen lze konati jako víře odpovídající k blahu církve a k spasení duší, vše to i my s úchvalou přijímejme před tváří Páně.
Pravidlo 76. .
Aurelij, biskup, řekl: Domnívám se, že delegát posílaný do Italie nesmí zanechati bez pozornosti záležitost Ekytije, odsouzeného dávno spravedlivě rozhodnutím biskupů. Stane-li se a poslaný ho najde na těch místech, nechť tento bratr náš ve snaze o obranu církevního řádu, zasáhne proti němu, jak nutno a kde možno. Všichni biskupové pravili: Velmi souhlasíme s tímto návrhem.
O laskavém zacházení s donatisty. Po vyšetření a prozkoumání všeho, co může napomáhati církevnímu prospěchu z pokynu a vnuknutí Ducha Božího, volíme jako lepší jednati se shoravzpomenutými lidmi laskavě a pokojně, třebas oni, svými neklidnými a rozdílnými názory se velmi vzdalují od jednoty Těla Páně. Tímto způsobem dle našich možností, budiž dáno všem v plnou známost ve všech afrických oblastech, jež byly získány jejich obecenstvím a přízní, jakým smutným blouděním sebe svázali. Může se státi, když s laskavostí budeme shromažďovati lidi jiných názorů, že dle slov apoštolských někdy dá jim Bůh pokání ku poznání pravdy, aby dobyli se z osidla ďáblova, od něhož jsou zjímáni k činění jeho vůle. (2.Tim. 2,25-6).
Pravidlo 78. .
Usneseno poslati z našeho sněmu listy k úřadům v Africe a uznáno za vhodné požádati je o pomoc společné matce obecné církvi v případě, když moc biskupa je opomíjena v městech, to je, aby z úřední moci a péčí a s vroucností vůči křesťanské víře učinily vyšetření o událostech ve všech místech, kde ovládli církve maximianisté a také o lidech, kteří od nich byli odtrženi, a aby zprávy pro všechny hodnověrné o těchto událostech přikázaly zanésti do zápisů o národních záležitostech.
O přijetí kleriků donatistů do duchovenstva obecné církve. Posléze usneseno poslati listy bratřím a spolubiskupům našim a zvláště k apoštolskému stolci, na němž předsedá vzpomenutý důstojně ctěný bratr a spoluslužebník náš Anastasij, aby vzhledem k jemu známé veliké potřebě Afriky, pro pokoj a prospěch církve dle úvahy a rozhodnutí každého obecného biskupa, spravujícího církev v určitém místě, bylo lze přijímati v jejich hodnostech kněžství ty z duchovních, donatistů, kteří opraví svůj názor a budou si přáti přijíti k obecnému sjednocení, jestliže toto se ukáže jako spolupůsobící pokoj mezi křesťany. Je známé, že i v dřívější době bylo takto postupováno s tímto rozkolem, o čemž svědčí příklady, mnohých a téměř všech afrických církví, v nichž vznikl tento blud. Toto je prováděno nikoliv k porušení sněmu, který byl v této záležitosti v zemích, ležících za mořem, nýbrž aby toto bylo zachováno k prospěchu těch, kdož si přejí tímto způsobem přejíti do obecné církve, aby nebyla postavena žádná přehrada jejich sjednocení. Těm, o nichž bude zjištěno, že v místech svého pobytu všemožně spolupůsobí a napomáhají obecné jednotě na zřejmý prospěch duše bratří, nebudiž překážkou usnesení, přijaté proti jejich hodnostním stupňům na sněmu za mořem, neboť spása není zahrazena před žádnou osobou. Tudíž ti, kdož byli od donatistů rukopoloženi, jestliže se napraví a přejí si přistoupiti k obecné víře, nebuďtež zbaveni přijetí ve svých hodnostech podle rozhodnutí sněmu, který byl za mořem.
Pravidlo 80. .
O jmenování delegace k donatistům k uzavření pokoje. Potom usouzeno, aby po těchto aktech k vyhlášení pokoje a jednoty, bez čehož není možné spasení křesťanů, byli z našeho středu posláni delegáti k biskupům samých donatistů, mají-li nějaké, nebo k jejich laikům. Prostřednictvím těchto delegátů budiž ovšem učiněno známým, že donatisté nemají nic závažného proti obecné církvi. Zvláště budiž všem zřejmé pro hodnověrný důkaz pomocí zápisu městských záležitostí, jak sami oni postupovali s maximianisty, svými odštěpenci. V tomto případě, chtějí-li viděti, od Boha je jim ukázáno, že oni stejně nesprávně odpadli od jednoty církevní, jako nyní od nich odpadli maximianisté, jak sami křičí. Z počtu těch, jež odsoudili veřejně mocí své rady, potom některé přijímali v kněžských hodnostech a uznávali křest, jejž vykonali odsouzení a jimi svržení. Tím se dokazuje, jak nerozumným srdcem protiví se oni pokoji církve, rozšířené po celém světě, když takto jednají na prospěch strany Donatovy a nepovažují sebe za poskvrněné stykem s těmi, jež takto z nouze přijali s pokojem, avšak mezitím se přou s námi, t.j. s obecnou církví, rozprostírající se až do posledních končin země a nemohou se poučiti z nečistého obecenství s těmi, jež dříve sami všichni odsuzovali.
Usneseno, aby se biskupové, kněží a jáhni dle pravidel příslušejících jejich hodnosti zdržovali žen, jež již mají. Jestliže toto neučiní, buďtež odstraněni z církevních hodností; ostatní členové kleru nebuďtež k tomu nuceni. Ale náleží zachovávati zvyklost každé církve.
Poznámka: Poslední slova tohoto pravidla jasně ukazují, že sněm, jež je vyřkl, sám neuznával je společným pravidlem pro všechny církve. Jasnější a přesnější ustanovení všeobecné církve o tomto předmětu je v 12. a 13. pravidle VI. všeobecného sněmu.
Pravidlo 82. .
Usneseno, aby nebylo dovoleno žádnému biskupovi opouštěti hlavní místo svého stolce a odejíti ke kterémukoliv chrámu ve své eparchii, ani svými osobními záležitostmi více než je zapotřebí se zabývati a opouštěti péči o horlivost o svůj stolec.
Pravidlo 83. 155
O dětech, když není hodnověrných svědků, kteří by vypověděli, že bez pochybností byly pokřtěny a samy vzhledem k svému věku nemohou dáti uspokojující odpověď na otázku, zda obdržely svatost, stanoveno, že je náleží bez všech pochybností křtíti, aby taková pochybnost je nezbavila očistění touto svátostí. Toto nám poradili naši bratři delegáti mauretánští, protože takových je kupováno od barbarů.
Ustanoveno rovněž ohlašovati den uctívané Paschy všem skrze připsání pod rozhodnutí sněmu. Den sněmu budiž zachován tentýž, jak byl označen na hypponském sněmu, t.j. dvacátý první duben. A o tom jest nutno napsati vedoucím všech oblastí, aby když svolávají sněm u sebe ponechali tento den volným.
Pravidlo 85.
Také rozhodnuto, aby nebylo dovoleno žádnému biskupovi, který dočasně spravuje nějaký stolec, aby si jej držel z příčiny nesouladu a sporů v lidu, avšak, aby pečoval o to, aby proň byl zvolen během roku biskup. Nebude-li o toto dbáti, budiž po uplynutí roku zvolen jiný správce.
Usnesli se všichni z důvodu utiskování chudých, kteří neustále podávají církvi stížnosti, požádati od císařů, aby byli pro ně voleni pod dozorem biskupů obránci před násilím bohatých.
Pravidlo 87. .
Ustanoveno, aby po každé, kdy se má sejíti sněm, včas na něj docházeli biskupové, jímž nebrání ani věk ani nemoc ani žádná vážná nutnost. A přední nechť získají zprávy, každý ze své oblasti o všech biskupech, zda na dvou nebo třech místech se konají jejich shromáždění a od každého z těchto jednotlivých shromáždění nechť střídavě zvolení neodvolatelně přijdou ke dni sněmu. Když nemohou přijíti pro mnoho jakýchkoliv těžkostí, jak se může státi, jestliže nevysvětlí svému přednímu biskupovi překážky, jež ji potkaly, je nutno, aby takoví byli spokojeni obecenstvím pouze ve své církvi.
O Kreskoniji Villarekentském usneseno všemi: Z tohoto místa oznámiti přednímu biskupovi numidijskému, aby věděl, že má svým listem uvědomiti shorařečeného Kreskonije o příchodu, aby neodkládal a dostavil se na příští obecný sněm africký. Nepřijde-li, nechť ví, že bude nad ním vyřčen soud.
Ponechání hypponské církve bez vedení nemá dlouho býti nepovšimnuto, a jelikož tamní církve jsou v moci těch, kdož se zřekli nezákonného obecenství s Ekytiem, bylo usneseno vyslati z tohoto sněmu biskupy: Regina, Alypije, Augusta, Materna, Theasije, Evódije, Plakiana, Urbana, Valerija, Ambivija, Fortunata, Kvotvultdea, Honorata, Jannuakija, Apta, Ampelije, Viktorijana, Euangella, Rogatiana a tito nechť shromáždí a poučí ty, kdož z tvrdošíjnosti, hodné pokárání, očekávají na skončení útěku téhož Ekytije, a ustanoví jim biskupa společnou modlitbou. Jestliže tito ani nebudou chtíti uvažovati o pokoji, nechť nepřekážejí zvolení představitele, aby byl ustanoven ku prospěchu církve, jež tak dlouhý čas zůstávala bez biskupa.
Pravidlo 90. .
Rozhodnuto i toto: Když na členy kleru bývá podáno udání a hlásí se některá obvinění, tehdy dílem pro odvrácení výtek církvi, dílem pro vážnost kleru, z kterýchžto důvodů se jim ukazuje shovívavost, dílem pro vyvarování pyšné škodolibosti bludařů a pohanů, jestli si přejí, což je nutné, hájiti svou záležitost a postarati se o důkazy o své nevině, nechť tak učiní během roku, kdy jsou povinni býti mimo obecenství. Jestliže během roku neočistí svou záležitost, nebudiž potom od nich přijímán žádný hlas.
Pravidlo 91. .
Stanoveno i toto: Jestliže někdo přijme někoho z cizího monastýru a bude chtíti ustanoviti ho v kleru nebo ho jmenuje igumenem svého monastýru, budiž biskup takto jednající vzdálen z obecenství s ostatními, a nechť se omezí pouze na styk se svým stádcem, a onen nechť nezůstane ani duchovním ani igumenem.
Rozhodnuto i toto: Jestliže některý biskup ustanoví za své dědice bludaře nebo pohany, příbuzné či k příbuzenstvu nenáležející a dá jim přednost před církví, takovému i po smrti budiž vyřčena anathema a jeho jméno nebudiž nikdy od kněží Božích vysloveno. Nechť mu není k ospravedlnění ani to, odejde-li bez závěti. Poněvadž byv ustanoven biskupem, ze slušnosti měl učiniti rozhodnutí o svém majetku, odpovídající jeho povolání.
Pravidlo 93.
Usneseno také o propouštěních na svobodu bývajících v církvi, podati žádost císaři.
Poznámka: Rozumí se žádost, aby taková propuštění byla potvrzena panovnickou mocí.
Ustanoveno i toto: Všude na polích a na vinicích postavené jakoby na paměť mučedníků oltáře, při nichž není položeno žádné tělo nebo části ostatků mučednických, nechť se dají pobořiti, je-li možné, místními biskupy. Jestliže to nepřipustí vzrušení v lidu, v krajním případě, ať je lid poučován, aby se na těchto místech neshromažďoval, a aby se ti, kdož správně smýšlejí, nepřipojovali k takovým místům žádnou pověrou. A paměť mučedníků, ať se nikterak nekoná, leč tam, kde je buď tělo nebo některá část ostatků či podle věrného a dávného podání jejich obydlí nebo jmění nebo místo utrpení. Avšak oltáře, ať jsou kdekoliv postavené podle vidění ve snu nebo marnivých zjevení některých lidí, nechť budou zcela odvrhnuty.
Pravidlo 95. .
Usneseno rovněž žádati po slavných císařích, aby byly na každý způsob vymýceny zůstatky modloslužebnictví nejen v sochách, nýbrž na jakýchkoliv místech nebo doubravách nebo stromech.
Všichni biskupové řekli: Bude-li usneseno napsati nějaké listy na sněmu, nechť ctěný biskup, předsedající na tomto sněmu, ráčí jménem všech napsati o usneseních a listy podepsati. Dále pak biskupům delegátům, jež nutno vyslati do afrických oblastí v záležitosti donatistů, nechť se dají listiny, určující platnost daného jim pověření, od nichž nesmějí odstoupiti.
Pravidlo 97. .
Jelikož tato záležitost je společná, na níž obrátil pozornost bratr a spoluslužebník náš, nechť zná každý z nás hodnost, určenou mu od Boha, že ti, kdož byli ustanoveni po druhých, dávají přednost dříve ustanoveným, a neodvažují se cokoliv učiniti, bez jejich vůle. Proto navrhuji to, co mi přichází na mysl: Náleží, aby celý sněm náležitě zkrotil ty, kdož opomíjejí ony, kdož byli před nimi ustanoveni, a projevují nějakou drzost. Ksantipp, biskup prvního stolce numidijského, pravil: Všichni přítomní bratři vyslechnuvše úvahy bratra a spoluslužebníka našeho Aurelije, co na ně odpovídají? Diatimij, biskup, řekl: Co je stanoveno stanoviskem dávných, navrhuje se k vašemu souhlasu. To, co je obsaženo v aktech dřívějších sněmů karthagenské církve, nechť vaším souhlasem se plně potvrdí a nechť všichni zachovávají. Všichni biskupové pravili: Tento řád byl zachováván od otců i od starých, z Boží vůle bude zachován. Avšak přitom budiž chráněno právo prvních biskupů Numidie a Mauretanie na základě numidijského archivu a seznamu stolců. Potom všichni biskupové, kteří podepsali rozhodnutí tohoto sněmu, stanovili, aby seznam stolců a základní listina numidijská byly jak u prvního stolce, tak v metropolii Konstantina.
Pravidlo 98. .
O Kvotvultdeu a Kentyartu. Ježto na žádost jeho odpůrce, aby se dostavil na náš sněm, byv otázán, zda chce míti při před biskupy, napřed souhlasil, ale druhého dne odvětil, že nechce a vzdálil se, usnesli se všichni biskupové, aby tohoto Kvotvultdea nikdo nepřijímal do obecenství dokud jeho záležitost nebude dokončena. Neboť před rozhodnutím o jeho věci odnímati mu biskupství, nebylo by vhodným nikomu z křesťanů.
O Maximiánu, biskupu Vagenském, usouzeno: Nechť se od sněmu pošlou listiny i jemu i věřícím, aby zanechal biskupství, kdežto oni ať si hledají jiného.
Usneseno i toto: Napříště nechť svěcení v afrických oblastech dostávají od světitelů osvědčení, jejich rukou podepsané, s poznamenáním konsula, t.j. roku a dne rukopoložení, aby nevznikala žádná nedorozumění o tom, kdo je mladší nebo starší.
Pravidlo 101. .
Stanoveno i toto: Kdo aspoň jedenkrát četl v církvi, nebudiž přijat do kleru druhou církví.
Pravidlo 102. .
Všichni jste s přislíbením navrhovali, že každý z vás má ve svém městě, nebo sám od sebe, vstoupiti do styku s vůdci donatistů, nebo spojiti se se sousedním biskupem a rovněž vstoupiti s ním do styku v každém městě a místě prostřednictvím vedoucích a prvních v těch místech. Je-li to všem vhodné, nechť se vysloví. Všichni biskupové řekli: Všem vhodné.
Pravidlo 103. .
Biskup obecné církve 165 řekl: Poselství, jež má býti od vaší důstojnosti posláno donatistům, račte vyslechnouti a do akt zanésti a k nim poslati, aby potom i jejich odpověď byla nám oznámena prostřednictvím vašich spisů. Zákonitě vstupujeme s vámi do styku, byvše vysláni od zákonného našeho sněmu, přejíce se radovati z vašeho napravení. Známe lásku Pána řkoucího; "Blahoslavení pokojní, neboť ti synové Boží slouti budou." 166 On nám také skrze proroka připomněl, že těm, kdož se ještě nechtějí zváti bratřími našimi, pravíme: Bratři naši jste. A tak nesmíte zlehčiti toto naše napomenutí, jež pramení z pokojné lásky. Domníváte-li se, že máte v něčem pravdu, nebuďte na pochybách a obhajujte to, t.j. svolejte svůj sněm, zvolte ze svého středu ty, jimž náleží svěřiti věc vašeho ospravedlnění, abychom mohli i my totéž učiniti, t.j. zvoliti z našeho sněmu osoby, jež budou povinny se zvolenými z vašeho středu na určeném místě a v určenou dobu pokojně zkoumati všechny otázky, jež vás oddělují od obecenství s námi, a pomocí Hospodina Boha našeho třebas pozdě nechť bude ukončeno zatvrzelé bloudění, aby nemocné a nevědomé duše následujíce lidské přesvědčení nezahynuly ve svatokrádežném rozdělení. Neboť jestliže toto přijmete bratrsky, lehce se zjeví pravda. Nebudete-li chtíti toto učiniti, ihned bude zřejmá vaše nedůvěra. A po přečtení tohoto vzoru všichni biskupové řekli: Úplně souhlasíme, nechť takto bude.
Pravidlo 104. .
Poučení bratřím Theasiji a Evodiji, jmenovaným posly z karthagenského sněmu k slavným a zbožným imperátorům. Když s pomocí Boží přistoupí ke zbožným císařům, tehdy jim oznámí, jakým způsobem v době sněmu minulého roku starší donatistů s plnou svobodou pomocí městských oznámení byli pozváni ke shromáždění, aby mají-li odvahu hájiti svůj názor, zvolili některé způsobilé ze svého počtu, kteří by s námi pokojně soutěžili a pokorou křesťanskou nepochybně dokázali, v čem u sebe zachovali pravdu, aby takovým způsobem obecná upřímnost odedávna svítící v minulých časech, též nyní podobně byla poznána ze zmatečnosti a úpornosti těch, kdo si budou odporovati. Avšak ježto byli téměř zachváceni beznadějí, neodvážili se ničeho odpověděti. A tudíž jelikož byl užit vůči nim biskupský a pokojný způsob působení, a oni, nemohouce odpověděti proti pravdě, uchýlili se k nehezkému násilnému jednání tak, že mnohé biskupy a duchovní (abychom mlčeli o laicích) zahrnuli pomluvami a do některých chrámů vtrhnuli a do jiných se pokoušeli rovněž vtrhnouti, náleží císařské lidumilnosti postarati se, aby obecná církev, jež je zbožnou útrobou, Kristu porodila a pevnou vírou vychovala, byla chráněna jejich rozvahou, aby v jejich zbožnou dobu drzí lidé nevládli nad nemohoucím lidem pomocí jakéhosi strachu; když tento nemohou odvrátiti pomocí přesvědčení. Neboť je známe a mnohokráte zákony vyhlášené, že vytvářejí hnusná srocení odštěpenců. Toto bylo odsouzeno mnohokráte také příkazy samých shorařečených zbožných panovníků. Proto proti řádění oněch odštěpenců prosíme, aby nám byla poskytnuta božská pomoc, nikoliv neobyčejná a nikterak cizí svatým Písmům. Neboť apoštol Pavel, jak ukázáno v pravdivých Skutcích apoštolských spiknutí výtržnických lidí porazil vojenskou pomocí. A tak prosíme o to, aby neprodleně byla poskytnuta ochrana obecné církvi v každém městě a různých místech, příslušných ke každému území. Náleží současně prositi zbožné panovníky, aby byl zachován zákon, vydaný blažené paměti jejich otcem Theodosijem, o potrestání po desíti funtech zlata bludařů světících a svěcených, také od správců, u nich bude zjištěno jejich shromáždění. Přitom nechť rozkáží potvrditi onen zákon s rozšířením jeho dosahu na ty, o jejichž pomluvách podali důkazy ti, kdož přijali péči o obecnou církev, aby v krajní míře touto obavou před vznikem rozkolů a bludařského šílenství byli zachváceni ti, kteří odkládají svou očistu a nápravu při pomyšlení na věčné potrestání. Dále nutno žádati, aby jejich zbožnost obnovila dodnes jsoucí zákon, který odejme bludařům právo získávati cokoliv buď při rukopoložení nebo podle závěti nebo pozůstaviti, a prostě řečeno, budiž zaslepeným svými nerozumnými předsudky a těm, kdož hodlají setrvávati v bludu donatistů, odňata moc zůstaviti cokoliv nebo získati do vlastnictví. Avšak těm, kdož s myšlenkou na jednotu a pokoj chtějí se napraviti, budiž dovoleno, i při platnosti takového zákona, získávati dědictví třebas by něco jako dar nebo dědictví obdrželi ještě tehdy když se nacházeli v bludařském omylu, s výjimkou těch, kteří po předvolání na soud uznali za nutné přestoupiti do obecné církve. Neboť o těchto je nutno se domnívati, že nikoliv z bázně před nebeským soudem, ale z hladu po pozemských výhodách projevili přání po obecné jednotě. Nad vše toto je zapotřebí pomoci od úřadů v každé oblasti. Avšak jestliže delegáti se budou domnívati, že je nutno ještě něco jiného na pomoc prospěchu církve, dáváme jim plnou moc to učiniti a vykonati.
Pravidlo 105.
Poněvadž v Karthageně právě bylo vykonáno sjednocení, buďtež poslány listy k úřadům, aby i v ostatních eparchiích a městech tyto úřady nařídily vynaložiti péči o sjednocení. Karthagenská církev ať pošle jménem celé Afriky císařskému dvoru v listinách biskupů dík za odmítnutí donatistů.
Pravidlo 106. .
O tom, že obecný a úplný sněm má býti pouze v případě nutnosti. Usouzeno, že není nevyhnutelné příště každoročně zatěžovati bratří, ale vyžaduje-li toho potřeba obecná, t.j. celé Afriky na základě listů odevšad docházejících k tomuto stolci, tehdy má sněm býti v té oblasti, kam volá nutnost a pohodlí. Záležitosti místní nechť se projednávají jednotlivě v každé oblasti.
Pravidlo 107. .
O zákazu přenášení záležitosti od soudců dobrovolně zvolených. Jestliže se stane a pře byla přenesena k vyššímu soudu a nespokojený rozhodnutím prvního soudu si zvolí soudce a společně s ním i ten, proti němuž žádá nový soud, nebudiž potom žádnému z nich dovoleno přenášet při před jiný soud.
Pravidlo 108. .
O církevních vykonavatelích. Mimoto usneseno žádati, aby bylo povoleno pět vykonavatelů pro všechny potřeby, kteří buďtež určeni do různých oblastí.
Poznámka: Funkce vykonavatelů pravděpodobně sestávala v úsilí, aby rozhodnutí představených a soudu nezůstávala bez splnění z vyhýbavosti nebo urputnosti.
Pravidlo 109. .
Dále usneseno, aby poslové vysílaní jménem všech eparchií, Vikentij a Fortunatian, prosili přeslavné císaře, aby bylo dovoleno zříditi vzdělané ekdiky, kteří by měli za povinnost obhajobu záležitostí a jako kněží eparchie přijali na sebe přímluvu ve věcech církve, aby mohli svobodně, vyžádá-li si toho potřeba, účastniti se shromáždění soudců k vyvrácení námitek a k přednesení toho, co je potřetí.
Poznámka: Této funkci ekdika částečně odpovídala funkce duchovního pověřence při úřadech světské správy.
Pravidlo 110.
Usouzeno, aby zvolení delegáti, vyslaní k císařskému dvoru měli svobodnou delegaci.
Poznámka: To jest, je jim dovoleno přednésti nejen to, co jim uložil sněm, nýbrž i jiné, co budou považovati za prospěšné církvi.
Pravidlo 111. .
Ustanoveno i toto: Lidu, který nikdy neměl svého biskupa, nikterak tohoto nedávati leč z rozhodnutí celého sněmu každé oblasti a prvního biskupa a se souhlasem tohoto biskupa, k jehož obvodu ona církev přísluší.
Pravidlo 112. .
O lidu a eparchiích odvracejících se od donatistů. Lid, který se odvrací od donatistů a má biskupa, ustanoveného bez souhlasu sněmu, budiž zajisté učiněn hodným tohoto míti. Lid, který měl biskupa, ale po jeho smrti nechtěl míti svého biskupa, ale přeje si jak náleží býti připojen k eparchii některého jiného biskupa, nelze býti v tom odmítnut. Navrženo toto: Biskupové, kteří pod vyhlášením císařského zákona o sjednocení navrátili k obecné církvi lid, jejž spravovali, jsou povinni ponechati si moc nad ním. Podle zákona o sjednocení i nadále náleží, aby všechny chrámy a jejich obvody a všechno příslušenství, jež se může vyskytnouti a zákonně je ve vlastnictví těch chrámů, byly schváleny pro obecné biskupy, kteří jsou v těch místech, jež ovládli bludaři, ať se tito potom obrátili k obecné víře či neobrátili. A jestliže někdo z nich si něco přisvojil, po císařském zákoně, je nutno to navrátiti.
Pravidlo 113. 167
Mavrentij, biskup, řekl: Prosím, aby byl jmenován soudcem svatý stařec Xantipp, svatý Augustin, Florentin, Theasij, Sampsychij, Sekund a Posidij. Přikažte, aby toto bylo určeno pro mne. Svatý sněm souhlasil s jmenováním žádaných soudců; ostatní soudce, potřebné k doplnění předepsaného počtu, stařec Xantipp přenechává k zvolení samým starcům nové Germanie.
Poznámka: Na žalobu starců nové Germanie Proti biskupu Mavrentiji, dostavil se tento na sněm k soudu, ale žalobci nepřišli. Sněm je uznal za hodny odsouzení, ale z laskavosti církevní to nevyřkl a určil soud v oblasti, k níž biskup náleží. V této soukromé záležitosti vydal soud pravidlo, poskytující příklad složení soudu nad biskupem.
Pravidlo 114. 168
O smíření církve římské a alexandrijské. O rozporu církve římské a alexandrijské usneseno napsati k svatému papeži Innokentiji, aby obě církve vzájemně ochraňovaly mír, jejž Pán přikazuje.
Ustanoveno podle evangelního a apoštolského učení, aby ani ten, koho žena opustila, ani propuštěná mužem, neoddávali se s druhou osobou, nýbrž buď ať zůstanou tak, anebo ať se smíří mezi sebou. Nebudou-li tohoto dbáti, buďtež přinuceni k pokání. Jest zapotřebí žádati, aby o tom byl vydán císařský zákon.
Pravidlo 116. .
Ustanoveno i toto: Buďtež konány všemi modlitby potvrzené na sněmu jak počáteční, tak konečné, modlitby předložení nebo položení rukou, a nikterak nebuďtež přinášeny jiné proti víře, nýbrž nechť se říkají ty, jež osvícení shromáždili.
Pravidlo 117. .
Ustanoveno: Jestliže někdo z duchovních bude žádat císaře, aby na světském soudě byla posouzena jeho věc, budiž zbaven cti. Jestliže požádá císaře o soud biskupský, nijak mu v tom nebudiž bráněno.
Pravidlo 118. 170
Kdo odloučený od obecenství církevního v Africe se vetře do zámořských krajů, aby byl přijat v obecenství, ten bude vydán vyvržení z kleru.
Stanoveno: Jestliže někdo chce jíti k císařskému dvoru, budiž to vyznačeno v propouštěcím listě, zaslaném k církvi římské, a odtud ještě nechť obdrží propustku ke dvoru. Pročež jestliže ten, kdo dostal propustku pouze do Říma, pomlčev o potřebě nutící ho jíti ke dvoru, by chtěl přímo se odebrati ke dvoru, budiž odloučen z obecenství. Jestliže tam v Římě se ukáže nenadále nutnost jíti ke dvoru, nechť ohlásí tuto potřebu biskupu římskému a přinese list téhož římského biskupa. V propouštěcích listinách od prvních nebo od kterýchkoliv biskupů, dávaných jejich duchovním, budiž uveden den Paschy. Jestliže toho roku den Paschy není ještě znám, budiž poznamenán den Paschy roku minulého, podobně jako ve světských zápisech obvykle se píše "po konsulátu".
Pravidlo 120.
Usouzeno i toto: Delegáti, posílaní od tohoto sněmu, nechť požádají slavné císaře o vše, co uznají za prospěšné proti donatistům, a Hellenům a proti jejich pověrám.
Pravidlo 121.
Na tomto sněmu stanoveno, aby jeden biskup neměl vliv na rozhodování svého soudu. Akta tohoto sněmu nebyla napsána, protože bylo jednáno o místních záležitostech, nikoliv o obecných.
Poznámka: Karthagenský sněm, jehož pravidla byla zde shromážděna, nebyl konán jen jednou, nýbrž je to řada každoročních sněmů afrických biskupů, pořádaných za předsednictví karthagenského biskupa. V tomto pravidle odkaz na tento sněm se vztahuje k výročnímu sněmu, který byl v sedmém konsulátu imperátora Honoria. Pro stručnost zápisu toto pravidlo není jasné. Balsamon se domnívá, že je nutno je chápati souhlasně s 11. pravidlem téhož karthagenského sněmu, t.j. když kněz, odsouzený biskupem si stěžuje na toto odsouzení, tehdy biskup nesmí sám naléhati na své rozhodnutí a usilovati o jeho provedení, nýbrž má postoupiti záležitost k projednání plného sněmu anebo počtu biskupů, určeného v pravidlech.
Pravidlo 122. 172
V tento čas vydán zákon, že ze svobodného rozhodnutí každý může přijmouti křesťanství.
Poznámka: Za rok anebo dva po době vydání předcházejícího pravidla.
Sněm proti bludu Pelagia a Celestia (Coelestia). Stanoveno všemi biskupy karthagenské církve, kteří se dostavili na svatý sněm a jejichž jména a podpisy jsou vneseny v akta, že Adam byl stvořen od Boha ne smrtelným. Prohlásí-li kdo, že Adam první člověk, byl stvořen smrtelným, takže ať zhřešil či nezhřešil by tělem zemřel, t.j. vyšel ty z těla ne za trest za hřích, ale po nutnosti přirozenosti, budiž anathema.
Rozhodnuto rovněž: Kdo odmítá nutnost křtění malých nebo dětí, novorozených z útroby mateřské, nebo říká, že třebas jsou i křtěny na odpuštění hříchů, ale z prarodičovského hříchu Adamova nic neobdržely, co by bylo nutno očistiti koupelí obnovení (z čehož by vysvítalo, že obřad křtění na odpuštění hříchu se nad nimi užívá ne právem, ale lživém významu), ten budiž anathema. Neboť to, co pravil apoštol: "Skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všechny lidi smrt přišla, v němž všichni zhřešili", 175 sluší chápati nejinak, než jak vždy chápala obecná církev, všude rozšířená a rozprostraněná. Neboť podle tohoto pravidla víry i děti, které nemohou ještě samy spáchati hřích, pravdivě se křtí na odpuštění hříchů, aby se skrze znovuzrození v nich očistilo to, co přijaly od starého zrození.
Pravidlo 125. .
Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že milost Boží, jíž se ospravedlňují v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť milost Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.
Pravidlo 126. .
Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž milost Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", 176 bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme milost Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", 177 tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". 178
Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána milost ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze milost snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše milost Boží přesto mohli třebas s obtížemi i bez milosti Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).
Také bylo rozhodnuto ohledně výroku sv. Jana Bohoslovce: Pakli díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není. 181 Kdo se domnívá, že je nutno toto chápati tak, jakoby řekl: Pro pokoru nesluší říkati, že nemáme hříchu, a ne proto, že je tomu tak skutečně, ten budiž anathema. Neboť apoštol pokračuje a přidává toto: "Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti." 182 Zde je velmi jasně ukázáno, že toto se praví ne z pokory pouze, nýbrž podle skutečnosti. Neboť apoštol mohl by říci: Jestliže díme, že hříchu nemáme, sebe povznášíme a pokory v nás není, ale když dí: "sami se svodíme, a pravdy v nás není", tu jasně ukázal, že ten, kdo o sobě říká, že nemá hříchu, nemluví pravdu, ale lže.
Rozhodnuto i toto: "Jestliže kdo řekne, že světci v modlitbě Páně "odpusť nám naše viny" 184 nepraví o sobě, jelikož jim této prosby už není zapotřebí, nýbrž o druhých hříšných, kteří jsou v jejich lidu a neříká žádný ze svatých zvlášť "odpusť mi viny mé", nýbrž "odpusť nám naše viny", takže je prý nutno tuto prosbu spravedlivého chápati více za druhé, než za sebe sama, takový budiž anathema. Svatý a spravedlivý byl Jakub apoštol, když pravil: "V mnohém zajisté klesáme všichni." 185 Neboť proč by toto slovo bylo uvedeno, ne-li proto, aby tato myšlenka byla souhlasná se žalmem, v němž se čte: "Nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý." 186 A v modlitbě moudrého Šalamouna "Není člověka, kterýž by nehřešil", 187 a v knize sv. Joba; "Zapečeťuje ruku každého člověka, aby každý člověk poznal svou nemohoucnost." 188 Proto také i svatý a spravedlivý Daniel prorok v modlitbě pravil v množném čísle: "Zhřešiliť jsme a převráceně jsme činili" 189 atd., jak on tam pokorně a pravdivě vyznává. Aby nemyslili, jak se někteří domnívají, že on mluví ne o svých, ale více o hříších lidu svého, proto on potom řekl: "Modlil jsem se a vyznával hřích svůj i hřích lidu svého... před tváří Hospodina Boha svého." 190 Nechtěl říci "hříchy naše", ale pravil "hřích lidu svého i hřích svůj", jelikož prorok jakoby předvídal, že se zjeví tací lidé, kteří to budou špatně chápati.
Rozhodnuto i toto: Jestli se kdo domnívá, že ona slova modlitby Páně, v nichž říkáme "odpusť nám naše viny" vyslovují svatí z pokory, ale nikoli vpravdě, budiž anathema. Neboť kdo by strpěl onoho, kdo se modlí, jenž by lhal ne lidem, nýbrž samému Pánu? Ústy svými by říkal, že chce míti odpuštění, ale v srdci by pravil, že nemá hříchy, jež by bylo nutno mu odpustiti.
Pravidlo 131. 192
Před několika léty, před tímto v této církvi plným sněmem, bylo rozhodnuto, aby chrámy v jakémkoli kraji, jež se staly obecnými před vydáním zákona o donatistech, příslušely k těm stolcům, jejichž biskupové je přesvědčili o obecném spojení. Ty, jež se sjednotily po vydání zákonů, nechť náleží k těm stolcům, jimž patřily jsouce na straně Donata. Avšak ježto vznikaly a vznikají potom mezi biskupy mnohé spory o obvody, jejichž dřívější stanovení zdá se být nedokonalým, na tomto svatém sněmu bylo ustanoveno: Byl-li někde obecný chrám a chrám náležející straně Donatově a příslušely k rozličným stolcům, nechť bez ohledu na dobu, kdy tam nastalo či nastane sjednocení, zda před zákony či po nich, náležejí onomu stolci, jemuž patřil odedávna tamější obecný chrám.
Pravidlo 132.
O tom jak biskupové obrácení ze strany Donatovy si rozdělí mezi sebou svou eparchii. Rozdělovati takto: Jestliže biskupové z donatistů se obrátí k obecné jednotě, nechť rovným dílem si rozdělí mezi sebou území, jsoucí v tomto postavení a mající lid té i oné strany, to jest jedna místa buďtež dána tomu a druhá onomu biskupovi tak, aby starší v biskupství rozděloval a mladší volil. Bude-li místo jen jedno, budiž dáno tomu, k němuž bude bližším. Bude-li stejně blízké oběma stolcům, připadne tomu, jehož si lid zvolí. Stane-li se, že křesťané, odedávna v obecné církvi, požádají o svého biskupa, kdežto obrácení ze strany Donatovy svého, mějž přednost zvolení větším počtem před zvolením menším počtem lidu. Budou-li obě strany rovny v počtu voličů, budiž místo připočteno k území staršího biskupa. Bude-li mnoho míst, majících lid obou stran, ale nebude lze je rozdělit stejným dílem, poněvadž počet míst je nestejný, nechť se napřed rozdělí stejným počtem a s místem, jež zbylo, budiž postoupeno, jak řečeno shora při posuzování o jednom místě.
Pravidlo 133.
Ustanoveno i toto: Jestliže někdo po vydání zákonů obrátil nějaké místo k obecné jednotě a spravoval je během tří let, a nikdo je po něm nepožadoval, nebudiž potom ono po něm žádáno, jestli přitom v tomto tříletí byl biskup, jenž tyl povinen vyžadovati, ale mlčel. Jestliže nebylo biskupa, nebudiž překážkou požadování to, že ono místo je zaneseno do seznamu farností, avšak když ovdovělý stolec obdrží biskupa, budiž mu dovoleno požadování toho místa během tříletí. Podobným způsobem, jestli biskup ze strany donatistů se obrátí k obecné církvi, ať mu seznam farností při určování doby není na závadu, nýbrž od toho dne, kdy se obrátil, má právo během tříletí požadovati míst, jež náležejí jeho stolci.
Pravidlo 134. 193
Ustanoveno i toto: Jestliže někteří biskupové nikoliv prostřednictvím soudu druhých biskupů, vyžadují obce, jež považují za příslušející jejich stolci a rozšiřují moc na lidi, podřízené druhému biskupu, ať chtějí či nechtějí, tací nechť jsou potrestáni ztrátou své záležitosti. To jest, jestli někteří toto učinili a záležitost mezi biskupy neskončila souhlasem, nýbrž ještě o ní mají spor, budiž sporného místa zbaven ten, o němž bude prokázáno, že opustil církevní soudce a zmocnil se onoho místa. Nikdo sebe neoklamávejž tím, že má od prvního biskupa dekret převzetí toho místa do své zprávy, ale třebas by měl dekret nebo neměl, nechť vejde do styku s tím, kdo má ono místo ve své správě, a od něho nechť dostane list, aby bylo zřejmé, že pokojně u sebe drží chrám, jemu náležející. Jestli i onen sdělí nějaké nároky, budiž i toto rozhodnuto biskupy na soudě, jejž pro ně buď první nechť jmenuje nebo sami dle souhlasu zvolí ze sousedních biskupů.
Pravidlo 135.
Ustanoveno i toto: Nebudou-li někteří dbáti o získání obecné jednoty míst, náležejících k jejich stolci, nechť jsou napomenuti od sousedních pečlivých biskupů, aby neodkládali tuto záležitost. Pročež, jestliže během šestiměsíční lhůty ode dne porady o tomto nic neučiní, buďtež tato místa dána tomu, kdo je bude moci získati. Ostatně jestli ten, jemuž ona místa náležejí uznal dle nějakého pozorování za užitečné nic nepodnikati, ježto to mají v záměru bludaři, aby je mohl přijati do obecné církve bez zmatků v lidu, kdežto onen druhý by mohl překážeti jeho působení, jehož předčasným užitím by více podráždil bludaře, po posouzení toho soudem biskupů buďtež ona místa vrácena jeho stolci. Když soudící biskupové mají býti z různých oblastí, tehdy soudce jmenuje onen první biskup, v jehož obvodu je místo, o něž se pře koná. Jestliže ze společného souhlasu budou voliti soudce ze sousedních biskupů, budiž zvolen buď jeden nebo tři a budou-li zvoleni a uznáni tři, nechť se podrobí rozhodnutí buď všech anebo dvou.
Pravidlo 136. .
Od soudců, zvolených společným souhlasem nebudiž dovoleno záležitost přenášeti k vyššímu soudu. Ale o tom, o němž bude zjištěno, že z úpornosti se nechce podrobiti soudcům, vydá biskup prvního stolce osvědčení, aby ho nikdo z biskupů nepřijal do obecenství, dokud se nepokoří.
Pravidlo 137.
Jestliže biskup nebude dbáti na navrácení od bludařů toho, co patří církvi dle soupisů, nebo dokonce stolců, nechť ho nabádají jeho sousední horliví biskupové a nechť mu ukáží jeho nedbalost, aby neměl omluvy. Jestliže během šesti měsíců ode dne napomenutí pobývaje v téže eparchii, nepřevezme péči o ty, kdož se mají navrátiti k obecné jednotě, s takovým ať se nestýkají dokud to nesplní. Jestli nepřijde do těch míst spolučinitel 194 budiž kladeno biskupovi za vinu, že to nevykonal.
Pravidlo 138.
Bude-li prokázáno, že takový lživě oznámil, že jsou oni, t.j. donatisté v obecenství, pravě, že přistoupili k společenství, tehdy jakmile bude zjištěno, že nepřistoupili a že on o tom věděl, budiž takový zbaven i biskupství.
Ustanoveno i toto: Jestliže kněží, jáhni a ostatní nižší z kleru nejsou spokojeni rozhodnutím svých biskupů ve svých záležitostech, nechť je vyslechnou sousední biskupové a nechť o jejich námitkách rozhodnou ti, jež se souhlasem svých vlastních biskupů zvolí. Jestliže i od nich chtějí záležitost přenésti k vyššímu soudu, nechť přenesou pouze k africkým sněmům nebo k prvním biskupům svých oblastí. Kdož však si přeje přenésti při za moře, 196 nebudiž v Africe nikým přijímán do obecenství.
Ustanoveno i toto: Jestliže někdo z biskupů z nouze pro nebezpečí ohrožující čistotu panny, když je podezření buď na mocného milovníka nebo na nějakého únosce, anebo když ona se cítí zkroušena pro nějaké smrtelné nebezpečí, na žádost jejích rodičů nebo poručníků ji pokryl nebo pokryje závojem těch, kdož jsou Bohu posvěceny před věkem dvacetipěti let, aby nezemřela bez mnišského řádu, takového sněmovní usnesení nepodřizuje ničemu což stanoví tento počet let pro pokrytí (udělení mnišství).
Celému sněmu bylo vhodným, aby bylo zvoleno po třech soudcích každé oblasti proto, aby nebyli dlouho zdržováni všichni biskupové, shromáždění na sněmu.
Pravidlo 142. .
Po ukončení některých záležitostí, když v zasedání prodlouženém pro vyřízení ostatních věcí, mnozí biskupové naříkali a nemohli to snésti, pospíchajíce k svým církvím, bylo vhod celému sněmu, aby z počtu všech byli zvoleni ti z každé oblasti, kteří měli zůstati k dokončení ostatních záležitostí; a toto splněno.
Pravidlo 143. .
Ustanoveno všemi: Jelikož v dřívějších rozhodnutích sněmů je usnesení o osobách, od nihž nelze přijímati stížnosti na členy kleru, avšak není přesně vyznačeno, od kterých osob je nelze přijímati, proto stanovíme, že spravedlivě se nepřijímá žaloba od toho, kdo odloučen od obecenství ještě přebývá v tomto odloučení, ať je to klerik či laik, chtějící podat stížnost.
Stanoveno i toto: Nepřijímati udání od všech otroků, od propuštěnců těch, na něž si chtějí stěžovati a od všech, jež občanské zákony nepřipouštějí k trestním stížnostem; rovněž od všech, na nichž lpí skvrna hanebnosti, t.j. od herců a osob, jež se zabývají hanebnými záležitostmi, rovněž od bludařů nebo pohanů nebo židů. Ostatně všem, od nichž se takové obvinění nepřipouští, nebudiž odnímána svoboda podávati žaloby ve svých záležitostech.
Ustanoveno i toto: Když na příslušníky kleru žalobci podávají mnohá obvinění, a jedno z nich, jež bylo napřed vyšetřováno, nemohlo býti dokázáno, nebuďtež potom ostatní obvinění přijímána.
Pravidlo 146. .
Nepřijímati k svědectví ony svědky, od nichž stanoveno nepřijímati žaloby, rovněž ani ty, jež sám žalobce uvede ze svého domu. Nebudiž přijímáno svědectví osoby mladší čtrnácti let.
Ustanoveno i toto: Jestliže biskup praví, že jemu samému někdo vyznal svůj přečin, a tento se k tomu nepřizná, nechť se biskup neuráží, že se mu jedinému nevěří. Řekne-li, že z pobouření svědomí nechce míti obecenství s tím, kdo se nepřiznal, dokud odloučeného v tomto případě nepřijme do obecenství vlastní biskup, dotut tohoto biskupa nechť nepřijímají do obecenství ostatní biskupové. Tím více nechť se varuje biskup, aby neříkal o někom něco, co před druhými nebude moci doklady dokázat.
Milovanému vladykovi a ctěnému bratru Coelestinu: Aurelij, Palatin, Antonín, Tut, Servusdei, Terentij a ostatní přítomní na obecném karthagenském sněmu.
Jako Vaše Svatost vyjádřila svou radost z příchodu Apiarija v dopise, zaslaném skrze spolupresbytera našeho Lva, podobně i my bychom si přáli, aby s radostí bylo zasláno toto psaní o jeho ospravedlnění. Neboť dle pravdy i naše i Vaše náklonnost byla prosta nedůvěry a nejevila se zvědavou, předem se přiklánějíc v jeho prospěch, jakoby byl už vyslechnut, ač bylo ještě zapotřebí se ho dotázati. A tak, když přibyl k nám svatý bratr a spolubiskup náš Faustin, svolali jsme sněm a věřili, že on byl vyslán s Apiarijem proto, aby ježto tento byl jeho péčí ustanoven presbyterem, mohl i nyní jeho úsilím se ospravedlniti v tolikých obviněních, podaných na něho od obyvatelů Thaurakinských. Avšak početný sněm náš našel tak mnoho a tak veliké zločiny Apiarija, že byly nad působnost shorařečeného Faustina, třebas to byla obhajoba, spíše než soud, a orodování, více ekdikovi vlastní, než spravedlnost, příslušná vyšetřujícímu. Neboť za prvé se Faustin silně protivil celému sněmu, čině mu různé urážky, jakoby bráně práva římské církve a žádaje, abychom přijali do obcování Apiarije, jehož Vaše Svatost do obecenství pojala, uvěřivši jeho stížnosti, již nemohl prokázati. Stejně i toto mu málo pomohlo, jak se lépe dovíš po přečtení akt sněmu. Neboť když během tří dnů s těžkostmi se konal soud, Apiarija, tehdy Bůh spravedlivý soudce, silný a dlouho trpělivý velmi krátce přeťal i protahování pře spolubiskupem našim Faustinem i vytáčky samého Apiarija, jimiž se snažil zakrýti své hanebné zločiny. Nepůsobivým se učinila protivná a hnusná urputnost, a nestydaté popírání, jímž chtěl Apiarij zakrýti kal tak mnohých rozkošnických skutků. Neboť když Bůh náš zasáhl jeho svědomí a před všemi lidmi odhalil skryté v srdci, jako už odsouzené samým hnusem zločinů, tehdy se lstivému zapěrači nenadále vyrvalo přiznání všeho, z čehož byl obviněn a nakonec sám sebe dobrovolně obvinil ze všech sotva uvěřitelných skvrn, a tímto způsobem i samou naši naději, jíž jsme ho svěřili ve snaze, aby se mohl očistiti od tolika hanebných skvrn, proměnil v nářek. Takový zármutek náš zmírnil pouze jedinou útěchou tím, že nás oprostil od tíhy nepřetržitého bědování a pro své vlastní rány, třebas nevolky a se zápasem svého svědomí připravil posléze lék ve svém přiznání. A tak napřed vyplnivše povinnost náležité úcty, prosíme Vás, pane bratře, abyste příště neposkytoval lehce sluchu těm, kteří přicházejí odsud a neráčil budoucně přijímati do obecenství námi odloučené, neboť Tvá ctihodnost lehce zjistí, že totéž rozhodnuto i nicejským sněmem. Totiž, jestli toto se jeví tak zachovávané ohledně nižších kleriků a laiků, tím více chce sněm, aby toto bylo zachováno ohledně biskupů. A tak ti, kdož byli odloučeni od obecenství ve své eparchii, nemohou býti úmyslně přijati do obecenství Tvou Svatostí, poněvadž to nelze. Podobně i hanebné útěky kněží a za nimi následujících kleriků nechť odpudí Svatost Tvá, jak je to Tebe i důstojné. Neboť toto ani není zakázáno pro africkou církev žádným rozhodnutím otců, ba i usnesení nicejského sněmu jak kleriky nižšího stupně, tak i samé biskupy veřejným způsobem nazpět odesílali k jejich vlastním metropolitům. Rozumně a spravedlivě určil, aby všechny vzniklé záležitosti byly vyřizovány na svých místech. Otcové totiž soudili, že ani pro jedinou oblast neschází milost svatého Ducha, skrze níž duchovenstvo Kristovo rozumně spatřuje pravdu a pevně zachovává a zvláště, když každému je dovoleno přistupovati k sněmům své oblasti a dokonce k všeobecnému sněmu, jestliže pochybuje o spravedlnosti rozhodnutí nejbližších soudců. Zdali by kdokoliv uvěřil, že náš Bůh může pouze někomu jedinému vdechnouti správnost soudu a nesčetným duchovním, shromážděným na sněmu, toto odmítne? Přitom, jak může býti důkladným zahraniční soud, před nějž nemohou se dostaviti nutné osoby svědků, buď z nemohoucnosti nebo pro tělesný stav, či pro stáří a jiné mnohé překážky? O tom, že někteří jako by ze žebra Tvé Svatosti mohli býti posláni, nenacházíme rozhodnutí ani jednoho sněmu otců. Neboť co bylo dříve od Vás skrze téhož spolubiskupa našeho Faustina posláno k nám coby z usnesení nicejského sněmu, nemohli jsme nalézti nikterak ve věrných soupisech pravidel tohoto sněmu, pořízených s prvopisů, jež jsme obdrželi od svatého Cyrilla, našeho spolubiskupa alexandrijské církve a od ctihodného Attika, biskupa cařihradského, a tyto ještě před tím skrze kněze Innokentije a podjáhna Marcella, jež je k nám přinesli, jsme odeslali k Bonifáci, blažené paměti biskupovi, Vašemu předchůdci. A tak neračte na prosbu některých vysílati sem Vaše kleriky, jako vyšetřovatele a nedovolte to, aby se nezdálo, že vnášíme marnivou nadutost pokoje do církve Kristovy, jež těm, kdož si přejí patřiti na Boha, přináší světlo prostoty a den pokory. Jelikož slz hodný Apiarij, za neodpustitelnou svou nemravnost dokonce bratrem naším Faustinem byl odloučen od církve Kristovy, zůstáváme bez obav, že ho i napříště při zkušenosti a přesnosti Tvé Svatosti v zachování bratrské lásky Afrika nikterak nestrpí.
Podpis.
Bůh náš nechť chrání na dlouhou dobu Vaši Svatost, pane bratře, jež se modlí za nás.
Stanovíme, že souzený biskup nesmí příště být svržen s posvátné hodnosti ani dvěma ani třemi biskupy, ale z rozsudku velkého sněmu, a je-li možné všech biskupů té oblasti, jak bylo ustanoveno i apoštolskými pravidly, že odsouzení toho, kdo je hoden vyvržení má býti uvážené a pronášené skrze rozsudek mnohých v přítomnosti souzeného.
Poznámka: Podle objasnění Zondrova a Balsamonova sněm tento se jmenuje dvojnásobným, že se dvakráte scházel v jedněch a těchže záležitostech. Jednání a rozhodnutí prvního zasedání nemohla býti napsána a podepsána otci sněmu, protože to překazili ti, kdož nesprávně smýšleli, vyvolavše zmatky. Proto po obnovení klidu, konalo se druhé zasedání, na němž po opakování dřívějších usnesení, byla sestavena a potvrzena tato pravidla.
Pravidlo 1. .
Zřízení monastýru, dílo tak důležité a hodné chvály, dávno blaženými a ctihodnými otci našimi objevené, nyní se jak vidno špatně provádí. Neboť někteří dali svým statkům a usedlostem jméno monastýru, slibovali, že jej zasvětí Bohu, ale zapisují se jako majitelé obětovaného. Oni si chytrácky usmyslili, že Bohu zasvětí pouze jméno, neboť se nestydí přisvojovati si i po věnování tutéž moc, v jaké jim bylo bráněno dříve. A taková zvrácenost přimísila se k tomuto dílu, že k údivu a rozhořčení těch, kdož to pozorují, mnoho z toho, co bylo Bohu zasvěceno, se veřejně prodává těmi, kdož je zasvětili. A nejen, že v nich není pokání z toho, že si osobují moc nad tím, což už jednou Bohu zasvětili, nýbrž i druhým bez bázně to prodávají. Proto svatý sněm rozhodl: Nebudiž nikomu povoleno zříditi monastýr, bez vědomí a souhlasu biskupa, nýbrž s jeho vědomím a povolením a s vykonáním náležité modlitby, jak dávno bohumile předepsáno, ať se buduje monastýr. Vše, co k němu patří, společně s ním ať se zanáší do knihy, která budiž chována v biskupském archivu. A věnovatel bez vůle biskupa nikterak ať nemá odvahy, aby sám sebe, anebo místo sebe druhého ustanovil za igumena. Neboť jestli nemůže někdo býti vládcem toho, co daroval člověku, jak by mohlo býti dopuštěno, někomu zmocniti se moci nad tím, co zasvěcuje a přináší Bohu?
Pravidlo 2. 203
Někteří na sebe přijímají pouze vzhled života mnišského, ne proto, aby v čistotě sloužili Bohu, nýbrž proto, aby pro ctěný oděv přijímali slávu zbožnosti a tím nalézají bez překážek potěšení ze svého uspokojení. Ostříhavše toliko své vlasy, zůstávají ve svých domech, neplníce žádného mnišského řádu, čili předpisů. Proto svatý sněm rozhodl: Nikterak nečiniti nikoho hodným mnišského řádu, nebude-li při něm přítomna osoba, jež je povinna přijmouti ho k poslušenství a míti nad ním vládu a přijmout péči o jeho duchovní spasení. Toto budiž muž bohumilý, představený monastýru a způsobilý spasiti duši, nově ke Kristu přiváděnou. Jestliže někdo bude přistižen, že někoho postřihuje v nepřítomnosti igumena, jenž je povinen přijmouti ho k sobě k poslušenství, takový budiž podroben svržení se své hodnosti, jako neposlušný pravidel a porušující mnišské řády; a nesprávně a bez řádu postřižený budiž dán k poslušenství do monastýru, jejž určí místní biskup. Neboť nerozvážná a chybná postřižení uvrhla nevážnost na mnišský řád a poskytla příležitost k hanobení jména Kristova.
Pravidlo 3. .
Usouzeno napraviti i tento dopouštěný nepořádek a co je ještě horší, z nedbalosti a nepozornosti se rozšiřující. Jestliže některý představený monastýru nehledá s velkým úsilím uprchlé mnichy, jemu podřízené, nebo je najde, ale nepřijme a nepostará se o obnovení a posílení padlého vhodným lékem, odpovídajícím neduhu, svatý sněm určil, aby takový byl odloučen od tajin. Neboť když ten, kdo má péči o němou tvář, stádo zanedbává, nezůstane bez trestu, tím spíše ten, kdo obdržel správu stáda Kristova a svou nedbalostí a leností promarňuje jejich spasení, zda by nebyl vystaven potrestání za svou drzost? Neuposlechne-li mnich vyzvaný k návratu, budiž odloučen biskupem.
Pravidlo 4. .
Rozličně se snažil zlý přivésti k hanbě ctihodný mnišský řád a našel pro sebe velkou pomoc v době dřívějšího bludu. Neboť mnichové bludem utlačovaní, opouštějíce své monastýry, přestěhovali se do jiných, a někteří dokonce do obydlí světských lidí. Avšak to, co tehdy konali pro zbožnost a co je proto činilo hodnými velebení, to přecházejíc v nerozumný zvyk, činí je hodnými výsměchu. Neboť ještě i nyní, kdy zbožnost je už všude rozšířena a církev byla osvobozena od pohoršení, odcházejí někteří ze svých monastýrů a jako nějaký nezadržitelný potok, sem a tam unikajíce a přelévajíce se, naplňují monastýr jakousi neslušností, vnášejí se sebou veliký nepořádek a rozkládají a ničí krásu poslušenství. Aby zamezili jejich nestálou a nepoddajnou touhu, svatý sněm rozhodl: Jestli některý mnich uprchnuv ze svého monastýru, přeběhne do jiného monastýru anebo se nastěhuje do světského obydlí, takový stejně jako ten, kdo ho přijal budiž odloučen z obecenství církevního, dokud se uprchlý nevrátí do monastýru, z něhož trestně se vzdálil. Ostatně, jestli biskup chce některé z mnichů, osvědčených zbožností a poctivostí života, přeložiti do jiného monastýru pro spořádanost monastýru, nebo rozhodne ho vyslati i do světského domu pro spásu v něm přebývajících, nebo ráčí umístiti na nějakém jiném místě, tímto se nestávají vinnými ani mniši ani ti, kdož je přijímají.
Nalézáme, že nerozvážná a nevyzkoušená zříkání světa mnoho škodí mnišské vážnosti. Neboť někteří ukvapeně se vrhají do mnišského života a zanedbavše přísnost a námahu asketismu, znovu se bídně vracejí k tělesnému a požitkářskému životu. Proto svatý sněm ustanovil: Nikoho nečiniti hodným mnišského stavu, dokud během tří let poskytnutých k vyzkoušení se neukáže důstojným tohoto žití a toto přikázal sněm naprosto zachovávati, leč by se nějaká těžká nemoc vyskytla a nutila zkrátiti dobu zkoušek, nebo jde-li o muže zbožného, který i ve světském oděvu trávil mnišský život. Neboť pro takového muže k úplnému vyzkoušení stačí i šestiměsíční lhůta. Bude-li kdo jednati proti tomuto, za odchýlení od pořádku budiž igumen zbaven igumenství a potrestán stavem podřízenosti; ten, kdo vstoupil do mnišství, budiž dán do jiného monastýru, v němž se přísně zachovávají mnišské předpisy.
Mnichové nesmějí míti nic vlastního, nýbrž vše, co mají, náleží monastýru. Neboť blažený Lukáš praví o věřících v Krista a představujících vzor mnišského společného života, že "aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné". 206 Proto se dává volnost těm, kdož chtějí se státi mnichy, aby učinili pořízení o svém jmění napřed a odevzdali je osobám, jímž chtějí a jímž zákon nezakazuje. Neboť po vstoupení do mnišství monastýr má moc nad vším jejich majetkem a jim se nepovoluje disponovati čímkoliv vlastním ani odkazovati. Jestliže bude někdo přistižen, že si přisvojil nějaký majetek, nepostoupiv jej monastýru, jsa zotročen vášní lakoty, tomu nechť igumen nebo biskup vezme onen majetek a za přítomnosti mnohých prodá a rozdá chudým a potřebným. A toho, kdo podoben onomu dávnému Ananiáši, složil v srdci svém, že tento majetek zatají, stanoví svatý sněm poučiti vhodnou epitimií. Jest zřejmé, že pravidla usnesená svatým sněmem o mniších, považuje tento za spravedlivé zachovávati i o ženách mniškách.
Pravidlo 7. .
Vidíme, že mnohé episkopie jsou v úpadku a v nebezpečí úplného zpustnutí z toho, že jejich představitelé svou vyžadovanou péči a úsilí vynakládají na zřízení nových monastýrů a vyčerpávajíce episkopie a vynalézajíce způsoby, jak získati příjmy, pečují o přibývání monastýrů. Proto svatý sněm rozhodl: Nebudiž žádnému z biskupů dovoleno vybudovati zvláštní svůj monastýr ke zkáze své episkopie. Jestliže někdo bude přistižen, že se toho odvážil, budiž podroben příslušné epitimii a jeho nová stavba, budiž připsána k episkopii do vlastnictví, poněvadž neobdržela ani správný počátek k tomu, aby se stala monastýrem. Neboť nic, co se vetře proti zákonu a pořádku, nemůže si činiti nárok na práva, jež mají záležitosti, prováděné souhlasně s pravidly.
Pravidlo 8. .
Božské a posvátné pravidlo svatých apoštolů považuje za sebevrahy ty, kdož si provádějí kastraci, a jsou-li kněžími, vyvrhuje je, nejsou-li, zakazuje jim přístup ke kněžství. (23. ap. prav. ) Z toho je zřejmé, že je-li sebevrahem ten, kdo se podrobil kastraci, je bez pochyb vrahem ten, kdo kastraci druhého provedl. Lze právem říci, že takový uráží i samo stvoření. Jestliže některý biskup, nebo kněz, nebo jáhen bude usvědčen, že na někom vlastní rukou vykonal kastraci, anebo dal k ní příkaz, budiž takový svržen se své hodnosti. Je-li laik, budiž odloučen z církevního společenství, s výjimkou, že nastalá nemoc vyžádala si kastraci nemocného. Neboť jako první pravidlo nicejského sněmu netrestá ty, kdož pro nemoc se podrobili kastraci, tak i my neodsuzujeme kněze, kteří přikázali kastraci nemocných, ani laiky, kteří kastraci provedli, neobviňujeme, jelikož to považujeme za léčbu nemoci a nikoliv za zlý úmysl proti stvoření, ani za hanobení stvořitelské činnosti.
Pravidlo 9. .
Apoštolské a božské pravidlo trestá svržením ty kněze, kteří se odvážili bíti zhřešivší věřící anebo nevěřící, kteří způsobili urážku. (27. ap. prav. ) Ti, kdož mají úmysl lahoditi svému hněvu a převracejí apoštolská ustanovení, vztahují toto pouze na ty, kdož bijí vlastnoručně, třebas ono pravidlo nic takového nepraví, a pravý smysl toto chápání nepřipouští. Neboť vpravdě bylo by nerozvážné a velmi chybné, kdyby byl ten, kdo vlastnoručním bitím dal tři nebo čtyři rány, trestán vyvržením, avšak ten, kdo by podle dané volnosti bíti pomoci příkazu protahoval trýznění ke krutosti a ke smrti, zůstal bez trestu. A tak ježto se oním pravidlem stanoví trest za bití vůbec, stanovíme i my souhlasně. Neboť kněz Boží má poučovati člověka špatné povahy poučováním a napomínáním, někdy také církevními epitimiemi a nevrhati se na těla lidská s biči a ranami. Jestliže někteří budou zcela nezkrotní a poučení pomocí epitimie neposlušní, takové nikdo nebrání předati k nápravě k soudu místních občanských náčelníků, poněvadž pátým pravidlem antiochijského sněmu stanoveno, aby byly vnější mocí navráceni k pořádku ti, kdož působí v církvi zmatky a bouře.
Ti, kdož se veřejně oddali svým vášním, nejen že se nebojí potrestání stanoveného posvátnými pravidly, nýbrž se dokonce odvážili tropiti si z nich posměšky. Neboť oni je převracejí a dle své vášnivé vůle porušují jejich smysl, aby z nadbytku vášnivého svedení, jak řečeno Řehořem Bohoslovcem, zlo se nezdálo u nich nejen odsouzeníhodným, nýbrž dokonce božským. 208 Apoštolské pravidlo praví: Nádobu zlatou nebo stříbrnou posvěcenou nebo závěsu ať už nikdo nevezme k svému užívání, neboť je to nezákonné. Bude-li kdo v tom přistižen, takový budiž potrestán odloučením. 209 Toto pravidlo vykládajíce k svému ospravedlnění z nezákonných činů, oni praví, že nelze považovati za hodny svržení ty, kdož uctívané oblečení svatého prestolu proměňují ve svůj chiton (oděv) nebo v nějaký druhý šat, ba ani ty, kteří svatý kalich, ó bezbožnosti, nebo posvátný diskos, nebo tomu podobné, užívají pro svou potřebu nebo poskvrňují. Neboť říkají oni, pravidlo uznává za spravedlivé, aby byli potrestáni odloučením a nikoliv vyvržením ti, kdož upadají do tohoto zločinu. Avšak kdo může snášeti tak veliké rouhačství a bezbožnost? Pravidlo totiž trestá odloučením ty, kdož berou posvěcené pouze k užívání, aniž je zcela odcizují, kdežto oni osvobozují od vyvržení i uchvatitele nejsvětějších věcí a svatokrádežníky a ty, kteří rovněž poskvrňují uctívané diskosy, nebo svaté kalichy používáním pro obyčejná jídla, podle svého úsudku nepovažují za podléhající vyvržení, ač toto jest veřejné zhanobení a je zřejmé, že pachatelé mají být potrestáni nejen vyvržením, nýbrž jsou vinni i krajní bezbožností. Proto svatý sněm rozhodl: Ti, kdož svatý kalich nebo diskos nebo lžíci nebo uctívané oblečení prestolu nebo tak zvaný aer nebo kteroukoliv posvátnou a svatou nádobu nebo roucho, nalézající se v oltáři, uchvátí pro vlastní zisk anebo použijí k neposvátné potřebě, nechť jsou podrobeni úplnému svržení se své hodnosti. Neboť jedno z toho je poskvrnění svatých věcí, kdežto druhé svatokrádež! A ty, kdož béřou pro sebe nebo pro druhé nikoliv k posvátnému používání mimo oltář nádoby nebo roucha, i pravidlo odlučuje i my společně odlučujeme. Ty, kdož se jich úplně zmocňují trestáme jako svatokrádežníky.
Pravidlo 11. .
Kněze nebo jáhny, kteří na sebe berou světské úřední funkce nebo péči, neb úřad správce v domech světských služebních osob, božská a posvátná pravidla trestají svržením. I my totéž potvrzujíce i o ostatních příslušnících kleru stanovíme: Jestliže někdo z nich vstoupí do světských úředních služeb, nebo se ujme funkce správce v domech úředních osob nebo obecních předměstí, takový budiž vyhnán ze svého kleru podle pravdivého slova, řečeného od samého Krista, pravého Boha našeho, nikdo nemůže dvěma pánům sloužiti (Mat. 6,24).
Pravidlo 12. .
Svatý všeobecný šestý sněm trestá vyvržením z kleru ty, kdož bez souhlasu biskupa slouží liturgii nebo křtí v modlitebních síních, uvnitř domů; +/ souhlasně s tím i my to stanovíme. Neboť jestliže svatá církev řádně hlásá slovo pravdy, přednáší a brání je a ochraňuje poctivost života, a učí jí, nebylo by vhodné, nýbrž zločinné, aby těm, kdož žijí anarchicky a beztrestně, bylo dovolováno vnořovati se do domů, porušovati řád v církvi a naplňovati je mnohým zmatkem a pohoršením. Proto tento posvátný a z Boha jednající sněm, souhlasně se svatým šestým sněmem všeobecným rozhodl: Buďtež určeni vykonavatelé liturgie v modlitebních síních v domech; je zřejmé, že toto jmenování obdrží od biskupa toho místa. Jestliže někdo kromě těchto bez souhlasu biskupa, vtrhnuv do domu, se odváží dotknouti se sloužení liturgie, takový budiž vyvržen, a ti, kdož s ním byli v obecenství, buďtež potrestáni odloučením.
+/ VI. všeob. sněmu pravidlo 31.
Pravidlo 13. .
Ďábel zasel do církve Kristovy semena bludařského plevele a vida, že se tato mečem Ducha vysekávají z kořene, vstoupil na druhou dráhu úskoků a pokouší se bláznovstvím rozkolníků rozkouskovati tělo Kristovo; avšak i tuto jeho pomluvu vyvraceje, svatý sněm nyní rozhodl: Jestliže některý kněz nebo jáhen pro některá obvinění opovrhne svým biskupem před sněmovním vyšetřením a prozkoumáním a řádným jeho odsouzením a odváží se odstoupiti od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno v posvátných modlitbách na liturgiích podle církevního podání, takový budiž potrestán vyvržením a zbaven každé kněžské cti. Neboť ten, kdo je ustanoven v hodnosti kněze a osvojuje si soud, náležející metropolitům, a před soudem sám se opovažuje odsuzovati otce svého a biskupa, není hoden ani cti a jména kněze. Následovníci pak takového, jsou-li někteří z duchovních, rovněž buďtež zbaveni své cti; jsou-li mniši nebo laici, buďtež odloučeni vůbec od církve, dokud neodvrhnou styk s rozkolníky a neobrátí se k svému biskupovi.
Pravidlo 14. .
Jestliže některý biskup, klada za záminku provinění svého metropolity, před sněmovním vyšetřením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý sněm stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvědčen, že odstoupil od svého metropolity a vytvořil rozkol. Neboť každý má znáti svou míru, a ani kněz nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu.
Pravidlo 15. .
Co je stanoveno o kněžích a biskupech, totéž i nejvíce přísluší patriarchům. Proto, jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve. Neboť ti, kdož se oddělují od obcování s představitelem pro nějaký blud, odsouzený svatými sněmy nebo otci, když on blud veřejně hlásá a učí zjevně ve chrámě, třebas takoví sebe ohradili před obecenstvím se jmenovaným biskupem před rozhodnutím sněmovním, nejen že nepodléhají epitimii, stanovené pravidly, nýbrž jsou dokonce hodni cti, náležející pravoslavným. Neboť oni odsoudili ne biskupy, nýbrž lžibiskupy a lžiučitele a nikoliv rozkolem roztrhali jednotu církve, nýbrž se snažili ochrániti církev před rozkoly a rozdělením.
Pravidlo 16. .
V příčině sporů a zmatků, jež se vyskytují v církvi, nutno i toto stanoviti: Nikterak nebudiž ustanovován biskup v té církvi, jejíž představitel ještě žije a přebývá ve své hodnosti, leč by se sám zřekl dobrovolně biskupství. Neboť náleží napřed přivésti ke konci zákonné vyšetření provinění, za něž má býti odstraněn z biskupství a tehdy po jeho svržení ustanoviti biskupem druhého místo něho. Jestliže některý z biskupů, přebývaje ve své hodnosti nechce se jí zříci a nechce pásti lid svůj, avšak odejde ze své episkopie a zůstane déle než šest měsíců na jiném místě a nezadržel ho tam ani císařský rozkaz ani uposlechnutí příkazu jeho patriarchy ani nebyl zachvácen těžkou nemocí, jež mu zcela nedala se hnouti, takový nebyl-li přinucen žádnou z uvedených příčin, avšak vzdálil se ze své episkopie a pobýval na jiném místě déle než šestiměsíční dobu, budiž zcela odstraněn z biskupské cti a hodnosti. Neboť svatý sněm rozhodl, aby zcela byl zbaven i archijerejství, na něž byl ustanoven, aby pásl, ten, kdo nedbá o sobě svěřené stádce a prodlévá déle než šest měsíců na jiném místě, a aby na jeho episkopii byl ustanoven místo něho jiný.
Pravidlo 17. .
Projevujíce péči o zachování církevního řádu ve všem, uznali jsme za nutné stanoviti i toto: Ať příště nikdo z laiků nebo mnichů není nenadále uváděn na výši biskupství, nýbrž ať každý po vyzkoušení na církevních stupních přijímá rukopoložení na biskupa. Neboť třebas do nynějška někteří z mnichů nebo laiků z naléhavé nutnosti byli spěšně učiněni hodnými biskupské cti a předstihli druhé ctností a povznesli své svěřené církve, přece to, co se zřídka stává, nečiníme zákonem církve a stanovíme, aby napříště to už nebylo, nýbrž správně rukopoložený nechť projde všemi stupni duchovenstva, setrvávaje na každém po dobu, stanovenou zákonem.
Pravidlo 1. .
Svatý a všeobecný sněm rozhodl: Jestliže některý z italských kleriků nebo laiků nebo z biskupů, přebývající v Asii nebo v Egyptě nebo v Lybii, byl potrestán buď pouty odloučení od tajin nebo svržený se své hodnosti nebo anathemou od svatého papeže Jana, ti nechť budou i od svatého Fotia, patriarchy cařihradského, podrobeni témuž stupni církevního potrestání, to je, nechť budou buď svrženi, nebo odevzdáni anathemě nebo odloučeni. A kleriky nebo laiky nebo hodnosti archijerejské nebo kněžské, jež Fotij, svatý patriarcha náš, v kterémkoliv území, podrobí odloučení, nebo svržení nebo prokletí, ty i svatý papež Jan a s ním svatá Boží římská církev nechť uznají potrestanými toutéž epitimií. Přitom v právech, náležejících svatému stolci římské církve a jejímu předsedovi, nebudiž vůbec nic nového zaváděno ani nyní, ani příště.
Třebas dodnes někteří archijereji, sestoupivše do řádu mnišského, se snažili zůstati ve vysoké službě archijerejstva a taková činnost zůstávala bez povšimnutí, tento svatý a obecný sněm zamezuje takové opomenutí a navraceje k církevním předpisům toto jednání, dopuštěné mimo řád, rozhodl: Jestliže bude některý biskup nebo někdo jiný z archijerejské hodnosti, chtící sestoupiti do mnišského života a postaviti se na místo pokání, takový nechť napříště už nevyhledává použití archijerejského důstojenství. Neboť sliby mnišské obsahují v sobě povinnost poslušenství a učení, a nikoliv učitelství nebo velitelství. Oni slibují, ne že budou jiné pásti, nýbrž že budou paseni. Proto, jak shora řečeno, stanovíme: Nechť nikdo ze stavu archijerejů a pastýřů nepřivádí sebe dolů na místo pasených a se kajících. Odváží-li se někdo toto učiniti po vyhlášení a uvedení v známost usnesení nyní ohlášeného, takový sám sebe odstranil z archijerejského místa, a nechť se navrátí k bývalé hodnosti, jež svým skutkem odložil.
Pravidlo 3. .
Jestliže někdo z laiků násilnicky, opomenuv příkazy Boží a císařské a vysmívaje se církevním předpisům a zákonům, hodným zbožné úcty, se odváží bíti anebo zavříti do vězení biskupa buď bez viny nebo pod vymyšlenou záminkou viny, takový ať bude anathema.
Poznámka 1: Prav. 10. - Bylo zrušeno šestým pravidlem všeobecného sněmu, které zakazují jáhnu manželství po rukopoložení. Zpět do textu
Poznámka 2: Prav. 13. - Funkce chorepiskopů zanikla ve východní církvi. Zpět do textu
Poznámka 3: Prav. 14. - Hovoří o duchovních osobách, které se hnusí masa, považujíce je za nečisté. Zpět do textu
Poznámka 4: Prav. l5. - se v praxi nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 5: Prav. 17. - Ti, kdož jsou "na zimě" byli ti, kteří se modlili vně chrámu pod širým nebem. Zpět do textu
Poznámka 6: Prav. 19. - Ženy, které daly slib panenství, nazývali svatými pannami. Muži, panici. Jestliže takové osoby vstoupily do manželství, byly podrobeny vyloučení ze svatého přijímání na dobu jednoho roku. Zpět do textu
Poznámka 7: Prav. 20. - Cizoložstvo trestá se sedmiletým vyloučením od přijímání. Zpět do textu
Poznámka 8: Prav. 21. - Za vypuzení plodu se trestá podle svatého Basila dvaceti lety odloučením od svatého přijímání; toto pravidlo trestá deseti lety. Zpět do textu
Poznámka 9: Prav. 22. - Úmyslná vražda trestá se zákazem přijímání do smrti. Podle svatého Basila dvaceti lety. Zpět do textu
Poznámka 10: Prav. 23. - Neúmyslná vražda trestá se zákazem přijímání na sedm nebo pět let. Podle svatého Basila deset let. Zpět do textu
Poznámka 11: Prav. 24. - Trestá pěti lety zákazu přijímání za čarování. Zpět do textu
Poznámka 12: Prav. l. - Smilstvo je tělesný hřích se svobodnou ženou, která není v manželství. Cizoložstvo je tělesný hřích s vdanou ženou. Zpět do textu
Poznámka 13: Prav. 2. - Zakazuje manželství žen s dvěma bratry, napřed s jedním a po jeho smrti s druhým. Zpět do textu
Poznámka 14: Prav. 4. - Praví, že hříšné přání nepodléhá trestu. Zpět do textu
Poznámka 15: Prav. 5. - V praxi se nepoužívá neboť není katechumenů. Zpět do textu
Poznámka 16: Prav. 6. - Někteří se domnívali, že nelze křtíti těhotnou ženu, přecházející z pohanstva do křesťanství. Toto pravidlo povoluje tento křest. Zpět do textu
Poznámka 17: Prav. 7. - Ježto ten, kdo uzavírá druhé manželství podléhá epitimii, nemá se kněz účastnit hostiny při uzavírání druhého manželství. Zpět do textu
Poznámka 18: Prav. 9. - Zakazuje knězi sloužení za smilstvo před svěcením. Zpět do textu
Poznámka 19: Prav. 11. - V církevní praxi se nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 20: Prav. 12. - Nemocní, kteří přijímají křesťanství, byli křtěni na posteli poléváním, avšak podle pravidla bylo potřebí křtíti ponořováním. Proto ten, kdo byl pokřtěn poléváním nemohl býti knězem. Zpět do textu
Poznámka 21: Prav. l3. - Biskupové a kněží rozdělovali se na městské a vesnické. Nyní není tohoto rozdělení a omezení práv venkovských kněží. Zpět do textu
Poznámka 22: Prav. l4. - Biskupové se dělili na městské a venkovské, kteří se nazývali chorepiskopy. Nyní jich není. Zpět do textu
Poznámka 23: Prav. 1. - Bylo vydáno proti bludařům eustafiánům, následovníkům Evstafija, biskupa samosackého. Hnusili se manželství a jezení masa, považujíce je za nečisté. Zpět do textu
Poznámka 24: Prav. 2. - Vydáno proti eustafiánům, kteří se hnusili masa. Potvrzuje ustanovení apoštolského sněmu z r. 51. Zpět do textu
Poznámka 25: Prav. 3. - V praxi se nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 26: Prav. 4. - Bylo vydáno proti bludařům eustafiánům, kteří považovali ženatého kněze za nehodného vykonávat liturgii, a varovali se přijímat u něho. Zpět do textu
Poznámka 27: Prav. 5. - Vydáno proti eustafiánům, kteří učili, že chrámy nejsou nutné, neboť podle sv. Písma prý se můžeme modliti na každém místě. (1. Tim. 2,8). Zpět do textu
Poznámka 28: Prav. 6. - Vydáno rovněž proti eustafiánům, kteří se považovali za svaté a konali službu bez kněží. Zpět do textu
Poznámka 29: Prav. 7. - se nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 30: Prav. 8. - se nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 31: Prav. 9. - Vydáno proti eustafiánům, kteří zamítali manželství. Zpět do textu
Poznámka 32: Prav. 10. - Vydáno proti eustafiánům, kteří zamítali manželství. Zpět do textu
Poznámka 33: Prav. 11. - Někteří příslušníci křesťanstva, zámožní, pořádali hostiny, na něž zvali chudé. Eustafiáni se vystříhali těchto hostin, jež podle jejich mínění se nepořádaly ve jménu Božím. Zpět do textu
Poznámka 34: Prav. 12. - Eustafiáni nosili hrubý šat a opovrhovali těmi, kteří používali jemné šaty. Zpět do textu
Poznámka 35: Prav. 13. - se v praxi nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 36: Prav. 14. - Vydáno proti eustafiánům, o nichž jsme řekli, že se hnusili manželství, radili ženám, aby opouštěly své muže. Zpět do textu
Poznámka 37: Prav. 15. - Rovněž vydáno proti těmto bludařům, kteří učili, že nutno opustiti děti, a oddati se askesi. Zpět do textu
Poznámka 38: Prav. 16. - Potvrzuje páté přikázání zákonu Božího. Zpět do textu
Poznámka 39: Prav. 17. - Vydáno proti zmíněným eustafiánům, kteří učili, že ženy nejen mají opustit své muže, nýbrž i stříhati si vlasy jako znamení podrobenosti svému muži. (1. Kor. 11,3). Zpět do textu
Poznámka 40: Prav. 18. - Vydáno proti eustafiánům, kteří se v neděli postili. Zpět do textu
Poznámka 41: Prav. 19. - Proti eustafiánům, kteří zavrhli posty, ustanovené církví. Zpět do textu
Poznámka 42: Prav. 20. - Přikazuje světiti svátky a paměť svatých mučedníků. Zpět do textu
Poznámka 43: Prav. 21. - Úhrnné předpisy vzhledem k učení bludařů austafiánů. Zpět do textu
Poznámka 44: Prav. 1. - Zakazuje svěcení Paschy společně se Židy, jak tak učinil již sněm nicejský. Zpět do textu
Poznámka 45: Prav. 7. - Hovoří o pokojných listech jako v 11. pravidlo čtvrtého všeobecného sněmu. Zpět do textu
Poznámka 46: Prav. 8. - Venkovští kněží byli protopresbyteři nebo protojereji. Vydávali kněžím při jejich přemisťování obyčejné dopisy, kdežto dopisy kanonické (listy pokoje a listiny doporučující) vydávali eparchiální biskupové. Zpět do textu
Poznámka 47: Prav. 10. - se vztahovalo na stav biskupů městských a vesnických. Tito se zvali chorepiskopy, a byli zrušeni, takže dnes chorepiskopi neexistují. Zpět do textu
Poznámka 48: Prav. 11. - Ve čtvrtém století vzniklo v církvi kacířství - ariánství. Blud tento vyvolal velké nepokoje. Biskupové se obraceli k byzantskému císaři o pomoc a ochranu. Pravidlo toto zakazuje duchovním osobám, aby se obraceli k byzantskému císařskému dvoru o pomoc. Zpět do textu
Poznámka 49: Prav. 12. - Zakazuje posvátným osobám obraceti se byzantskému císaři s protestem proti rozhodnutím církevního soudu. Zpět do textu
Poznámka 50: Hyperveretej je jméno měsíce podle syromacedonského kalendáře. Zpět do textu
Poznámka 51: 1.Tim. 6,8. Zpět do textu
Poznámka 52: Prav. 1. - Kdož uzavřel druhé manželství podléhá epitimii, zákazu přijímání podle sv. Basila Velikého na dobu jednoho roku. Zpět do textu
Poznámka 53: Prav. 5. - Při volbě duchovních osob nesmějí se účastniti katechumeni anebo vyloučení z církve. Zpět do textu
Poznámka 54: Prav. 7. - Čtrnáctníci byli bludaři, kteří světili Paschu 14. nisanu (března) společně se Židy. Zpět do textu
Poznámka 55: Prav. 8. - Frygové čili montanisté byli bludaři asketického směru. Zpět do textu
Poznámka 56: Prav. 9. - Bludaři oslavovali své mučedníky, zvláště to byli montanisté. Zpět do textu
Poznámka 57: Prav. 10. - Zakazuje manželství s bludaři. Zpět do textu
Poznámka 58: Prav. 11. - Ruší t.zv. presbyteridy (starší) v církvi. (1. Tim 5,2). To byly ženy, které vykonávali katechisaci mimo církev. Funkce byla zrušena pro pýchu a zištnost těchto žen. Zpět do textu
Poznámka 59: Prav. 13. - Zakazuje účast při volbách posvátných osob davu nebo shluku lidí, neboť jimi byly vyvolávány nepořádky při volbě. Zpět do textu
Poznámka 60: svátku Paschy věřící jednoho místa posílali věřícím druhého místa na znamení bratrské lásky částečky sv. Beránka. Bylo to zakázáno, aby sv. dary nebyly znesvěcovány. Antidor, čili požehnaný chléb, jsou zůstatky prosfory pro vynětí Beránka, které se dávaly těm, kdož nepřijímali. Také se nazývaly anafora. Zpět do textu
Poznámka 61: Prav. 15. - Pěvci (kantoři) dostávali biskupské posvěcení a byli členy kleru. Dnes se tohoto pravidla prakticky nepoužívá. (Pouze v ruské církvi se vztahuje na žalmisty). Zpět do textu
Poznámka 62: Prav. 16. - V některých chrámech obvykle v sobotu se nesloužila sv. liturgie a nečetlo evangelium. Pravidlo přikazuje, aby i v sobotu se liturgie sloužila a evangelium četlo. Zpět do textu
Poznámka 63: Prav. 17. - Podle zvyku v některých chrámech neustále pěli žalmy, pročež lid vycházel z chrámu. V důsledku toho žalmy byly rozděleny na katechismy, a při katchismách se četlo poučení. Zpět do textu
Poznámka 64: Prav. 18. - Zakazuje sestavovati nové modlitby při deváté hodince. Zpět do textu
Poznámka 65: Prav. 19. - V něm je vyložen starý řád liturgie s apoštolským ustanovením. Tato stará liturgie byla později nahražena liturgií sv. Basila Velikého a sv. Jana Zlatoústého. Zpět do textu
Poznámka 66: Prav. 21. - Podjáhni stáli u vnějších dveří chrámu a dbali, aby nikdo z nevěřících nevešel do chrámu. Proto nesměli stát v oltáři, a nesměli nositi posvátné nádoby při vchodu. Nyní podjáhni neochraňují chrám, stojí v oltáři a při archijerejské bohoslužbě nosí dikirie a trikirie. Zpět do textu
Poznámka 67: Prav. 22. - Podjáhen nenosí orár na levém rameni jako jáhen, nýbrž nosí orár křížem. Nyní podjáhen neochraňuje vchod do chrámu a nestojí u dveří. Zpět do textu
Poznámka 68: Prav. 24. - Zaklínači byly osoby, které se účastnily křtu a vykonávaly zaklínání křtěnců. Vrátní bránili vchod do chrámu před nevěrnými. Zpět do textu
Poznámka 69: Prav. 25. - Podjáhni počali si přisvojovati službu kněze, rozdávali přijímání a posvěcovali sv. dary. Proto jim toto pravidlo zakazuje výkon kněžských funkcí. Zpět do textu
Poznámka 70: Prav. 26. - Zaklínači, zvláštní osoby, připravovali katechumeny k odříkání, od nečistého ducha, ďábla. Dnes jich v církvi není. Zpět do textu
Poznámka 71: Prav. 28. - Agapy, t.zv. večeře lásky, jsou zakázány; byly pořádány ve chrámě, napřed před liturgií, později po liturgii. Vzhledem k nepořádkům a nezdrženlivosti v jídle a pití, byly zrušeny. Zpět do textu
Poznámka 72: Prav. 29. - Křesťané nesmějí napodobovati Židy ve svěcení soboty, nýbrž mají světiti neděli jako radostný den Kristova Vzkříšení. Zpět do textu
Poznámka 73: Prav. 30. - Zakazuje duchovním osobám a laikům koupati se v lázni společně se ženami, aby se vyvarovali pohoršení a rozvratu. Zpět do textu
Poznámka 74: Prav. 32. - Bludaři měli zvyk na Paschu posílat druhým antidor nebo anaforu. Proto pravidlo zakazuje přijímati od bludařů tyto zásilky. Zpět do textu
Poznámka 75: Prav. 35. - Byli bludaři, kteří učili, že není nutno vzývati v modlitbě Ježíše Krista, nýbrž pouze anděly. Proto toto pravidlo předpisuje, aby křesťané se obraceli s modlitbou na Spasitele i k andělům. Zpět do textu
Poznámka 76: Prav. 43. - Nyní podjáhni neochraňují vnější dveře při vchodu do chrámu před jinověrci. Zpět do textu
Poznámka 77: Prav. 44. - Ženám je zakázán vchod do oltáře, poněvadž mívají menses. Zpět do textu
Poznámka 78: Prav. 45. - Pravidlo má na mysli katechumeny, kteří se měli učit pravdám víry. Toto učení začínalo před velkým půstem a katechumeni byli křtěni na velikou sobotu. Kdo se nezačal učit od prvních týdnů velkého postu, nemohl být pokřtěn ve velkém týdnu. Zpět do textu
Poznámka 79: Prav. 46. - Příprava katechumenů dála se systematicky, v každém týdnu, ve čtvrtek pak byli zkoušeni z toho, čemu se naučili. Zpět do textu
Poznámka 80: Prav. 47. - Katechumeni byli křtěni v případě nemoci Před ukončením svého učení, po křtu pak pokračovali v učení pravdám víry. Zpět do textu
Poznámka 81: Prav. 48. - Přikazuje, aby svatá tajina Myropomazání se konala společně s tajinou křtu. Zpět do textu
Poznámka 82: Prav. 49. - Přikazuje, aby o velikém postu byla konána plná liturgie pouze v sobotu a neděli. V ostatní dny se koná liturgie předem posvěcených darů. Zpět do textu
Poznámka 83: Prav. 51. - Viz předcházející poznámku. Zpět do textu
Poznámka 84: Prav. 52. - Půst je doba smutku a pokání, proto se zakazují radovánky. Zpět do textu
Poznámka 85: Prav. 53. - Zakazuje pohoršující rozvratné tance. Zpět do textu
Poznámka 86: Prav. 5č. - Divadelní představení se vysmívala křesťanstvu. Zpět do textu
Poznámka 87: Prav. 55. - Křesťané jsou povinni žíti skromně a neoddávati se zbytečnému hodování. Zpět do textu
Poznámka 88: Prav. 56. - Někteří kněží chovali se neuctivě k biskupům, pročež bylo proti nim vydáno toto pravidlo. Zpět do textu
Poznámka 89: Prav. 57. - Periodeutové byli kněží při městských biskupech, kteří vykonávali visitaci chrámů v menších vesnicích. Jsou to dnešní okružní protopresbyteři. Zpět do textu
Poznámka 90: Jméno "periodeuta" znamená "obcházející". Stupně byl kněžského a jeho povinnost byla podobná té, již nyní má okružní protopresbyter a misionář. Zpět do textu
Poznámka 91: Prav. 58. - Zakazuje vykonávat liturgii v soukromých domech. Zpět do textu
Poznámka 92: Prav. 59. - Neposvátné žalmy byly náboženské písně, které sestavovali zbožní lidé, a tyto písně se zpívaly při církevních bohoslužbách. Když začali podobné písně sestavovati bludaři, zakázalo pravidlo užívání těchto písní při bohoslužbách. Zpět do textu
Poznámka 93: Prav. 1. - Zakazuje přecházeti biskupovi z menšího města do většího, ježto se tak dálo ze zištnosti. Zpět do textu
Poznámka 94: Prav. 2. - Je pokračováním předcházejícího pravidla. Zpět do textu
Poznámka 95: Prav. 3. - Sardický sněm byl svolán z příčiny sv. Athanasija, biskupa alexandrijského, jehož ariáné nezákonitě zbavili biskupství. Ježto většina východních biskupů byli ariáni, byl svolán sněm ze západních biskupů, v Sardice (Sofie), která byla v jurisdikci římského papeže Julia. Předsedou sněmu byl západní biskup Hosij z Korduby (Španělsko). Papež Julius a biskup Hosij byli přívrženci sv. Athanasije. Sněm rozhodl, aby v pochybných případech v záležitostech západních biskupů, se obraceli o posouzení k papeži Juliovi. Zpět do textu
Poznámka 96: Prav. 4. - Je v souvislosti s třetím pravidlem. A dává římskému biskupovi právo rozhodovati o pochybných případech západních biskupů. Zpět do textu
Poznámka 97: Prav. 5. - Je pokračováním pravidla čtvrtého a týká se západních biskupů. Zpět do textu
Poznámka 98: Prav. 6. - Má tři části: 1. o volbě biskupa, 2. o ustanovení metropolity, 3. o tom, že není nutno ustanovovati biskupa pro malá místa. Zpět do textu
Poznámka 99: Prav. 7. - Vojenský tábor zde znamená císařský dvůr. Pravidlo zakazuje biskupům, aby se obraceli k císaři se žádostí o světská místa pro druhé lidi. Zpět do textu
Poznámka 100: Prav. 8. - se v praxi nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 101: Prav. 9. - se rovněž nepoužívá v církevní praxi. Zpět do textu
Poznámka 102: Prav. 10. - Přikazuje, aby zvolený kandidát biskupa z laiků prošel všechny stupně hierarchie: žalmistu, diakona a kněze, a aby procházení těchto stupňů nebylo překotné. Zpět do textu
Poznámka 103: 1.Tim. 3,6. Zpět do textu
Poznámka 104: Prav. 14. - Když chce biskup zbaviti kněze nebo jáhna hodnosti, má právo odsouzený obrátiti se k metropolitovi, aby o záležitosti rozhodl. Zpět do textu
Poznámka 105: Prav. 17. - Vyznání obecné církve, je vyznání pravoslavné víry. Byl-li biskup nespravedlivě vypuzen pro pravoslavnou víru z eparchie, nemůže ztrávit ve vyhnanství více než tři neděle. (Zde se má na zřeteli případ sv. Athanasije, biskupa alexandrijského, jehož ariáné vypudili z eparchie). Zpět do textu
Poznámka 106: Prav. 19. - Eutichián a Musei byli dva soluňští kněží. Nebyli vysvěceni na biskupy, ale přesto rukopoložili několik kněží. Pravidlo konstatuje, že oba nebyli biskupy, pročež ti, kteří byli od nich vysvěceni, nejsou kněží, nýbrž laici. Zpět do textu
Poznámka 107: Prav. 20. - Kdo z biskupů nezachovává rozhodnutí sněmu, je zbaven hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 108: Prav. 4. - Duchovní osoba, slouží-li liturgii, má se zdržovati žen. Zpět do textu
Poznámka 109: Prav. 6. - Kněží nesmějí posvěcovat sv. Myro, světiti panny a chrám. Zpět do textu
Poznámka 110: Prav. 7. - Ten, kdo byl vyloučen z přijímání, může obdržet od kněze sv. přijímání na smrtelné posteli, se souhlasem biskupa. Zpět do textu
Poznámka 111: Prav. 8. - Pomlouvač nesmí podávati žalobu na biskupa. Zpět do textu
Poznámka 112: Prav. 10. - Kněz odsouzený biskupem, nesmí konati liturgii. Zpět do textu
Poznámka 113: Prav. 11. - Kněz, který se oddělil od svého biskupa a působí rozkol, podléhá prokletí. Zpět do textu
Poznámka 114: Prav. 13. - Biskupa světí ne všichni biskupové místní církve, nejméně však tři. Jestliže biskup při volbě dal svůj hlas kandidátu biskupství a potom jej odvolal, aniž dokázal proč, a tvrdí, že kandidát není hoden hodnosti, takový biskup se zbavuje hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 115: Prav. 18. - Děti kněze nemají navštěvovat divadelní představení, protože tehdy se při divadle prováděla rouhání a vysmívání křesťanstvu. Zpět do textu
Poznámka 116: Prav. 22. - Pravidlo, že jáhen nemá být rukopoložen před 25 lety, se nyní v církevní praxi nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 117: Prav. 24. - Mauretanie sitifenaká v Africe, která sousedila s Numidií, tyla oddělena a měla svého primase. Zpět do textu
Poznámka 118: Prav. 26. - Zakazuje dávat přijímání mrtvým a křtíti je. Zpět do textu
Poznámka 119: Mat. 26,26. Zpět do textu
Poznámka 120: Prav. 28. - Obsahuje soudní řád proti biskupovi. Obviněný dostává lhůtu k ospravedlnění během měsíce nebo dvou. Zpět do textu
Poznámka 121: t.j. z Afriky do Italie a do Říma. Zpět do textu
Poznámka 122: Prav. 33. - Kromě kanonických knih jsou zde obsaženy knihy nekanonické: Tobiáš a Judith. Zpět do textu
Poznámka 123: biskup římský. Zpět do textu
Poznámka 124: Prav. 34. - Posvátné osoby, když konají liturgii, mají se zdržovati žen. Zpět do textu
Poznámka 125: Prav. 36. - Kněží, kteří byli zbaveni hodnosti pro těžké hříchy, nemohou být znova vysvěceni na kněze nebo jáhna, ani dokonce znovu pokřtěni. Zpět do textu
Poznámka 126: Prav. 37. - Zakazuje se duchovním osobám obraceti se k vyššímu soudu za moře, t.j. do Říma. Zpět do textu
Poznámka 127: t.j. do Italie a do Říma. Zpět do textu
Poznámka 128: Prav. 39. - Bojí-li se obžalovaný násilí od davu, může si vybrat jiné blízké místo pro soud církevní. Zpět do textu
Poznámka 129: Prav. 40. - Jestliže biskup pro prospěch církve chce někoho ustanoviti ve vyšší hodnosti, a on odepře, je biskup povinen zbavit ho hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 130: Prav. 46. - V staré křesťanské církvi byl zvyk přinášeti do oltáře med a mléko na Paschu. Tyto dary se pokládaly na prestol společně s chlebem a vínem a posvěcovaly. Dary ty, med a mléko, dávali novokřtěným místo přijímání. Zpět do textu
Poznámka 131: Prav. 47. - Klerici, t.j. jáhen, podjáhen a žalmista, kteří nejsou ženatí, a zdrženlivci (mnichové) nesmějí přicházet sami k pannám Bohu posvěceným. Zpět do textu
Poznámka 132: Prav. 48. - V africké církvi bylo několik předních stolců, které měly významné tituly. Proto vznikaly nepříjemnosti a proto bylo vydáno toto pravidlo. Zpět do textu
Poznámka 133: Prav. 50. - Sv. tajemství oltáře je liturgie, kterou mají konati lační duchovní. Pouze na velký čtvrtek bylo povoleno konat liturgii po zvláštní večeři, na památku poslední večeře. Trulský sněm svým 29. pravidlem, přikázal, aby na Veliký čtvrtek se konala liturgie v lačném stavu. Bylo-li nutno vykonat památku zemřelých a kněz obědval, vykonala se vzpomínka bez liturgie. Zpět do textu
Poznámka 134: Prav. 51. - Zakazuje uspořádati obědy v chrámě pro chudé, vzhledem k tomu, že tyto obědy se pohybovaly mimo rámec slušnosti a skromnosti. Zpět do textu
Poznámka 135: Prav. 52. - Pravidlo obsahuje tři body: 1. biskup určuje dobu pokání vzhledem k hříchu, 2. kněz může odpustiti hříšníkům v krajním případě, je-li biskup nepřítomen, 3. velikým hříšníkům, kteří svými hříchy vyvolali pohoršení, dává se odpuštění před branou chrámovou. Zpět do textu
Poznámka 136: Prav. 54. - Pro nemocné, kteří nemohou vyjádřiti svou víru a vůli ke křtu, lze vzíti za svědky druhé lidi, kteří potvrzují, že nemocný, když byl zdráv, vyslovil přání dáti se pokřtíti. Zpět do textu
Poznámka 137: Prav. 55. - Divadelní představení se posmívalo křesťanům Proto herci křesťané podléhali epitimii. Zpět do textu
Poznámka 138: Prav. 57. - Donatisté byli rozkolníci v africké církvi. V čele jejich byl biskup Donát. Kdo k nim přistupoval, toho křtili a přistoupil-li k nim kněz, znovu ho světili. Církev uznávala jejich křest a povolovala kněžské svěcení těm, kdož byli donatisty pokřtěni. Zpět do textu
Poznámka 139: Prav. 59. - Nelze opakovati křest a rovněž tak rukopoložení, bylo-li správně vykonáno. Zpět do textu
Poznámka 140: Prav. 60. - Biskupa světí tři biskupové. Zpět do textu
Poznámka 141: Prav. 61. - Lid má právo voliti si biskupa. Zpět do textu
Poznámka 142: Prav. 63. - Biskup má každý rok navštěvovat svou eparchii. Zpět do textu
Poznámka 143: Prav. 64. - Bez souhlasu biskupa oblasti nelze ustanovovat nového biskupa na novou eparchii. Zpět do textu
Poznámka 144: Prav. 65. - Biskup nesmí přijímat kleriky, duchovní osoby z druhé eparchie bez souhlasu jejich biskupa. Zpět do textu
Poznámka 145: Prav. 66. - Dává právo karthagenskému biskupu světiti biskupy a přemisťovati kleriky z jedné eparchie do druhé. Zpět do textu
Poznámka 146: Prav. 68. - Osoby, které byly pokřtěny donatistickými biskupy, možno přijímati do kleru, světiti na kněze. Zpět do textu
Poznámka 147: Toto pravidlo hovoří na sněmu Aurelij, biskup karthagenský. Zpět do textu
Poznámka 148: Ef. 4,5,6. Zpět do textu
Poznámka 149: Píseň písní 2, l4. Zpět do textu
Poznámka 150: Shorařečení bratři, jejichž mínění a rady očekává zde sněm, jak vidno z předešlých slov Aureliových v aktech tohoto sněmu jsou: Anastazij, biskup římský a Venerij, biskup milánský. Mínění těchto dvou stolců považuje Aurelij za nutné k zachování církevní jednomyslnosti, protože biskup římský a milánský předtím se domnívali, že donatisté nemají býti přijímáni do kleru. Zpět do textu
Poznámka 151: Prav. 72. - V církevní praxi se neužívá. Zpět do textu
Poznámka 152: Prav. 77. - Předpisuje, aby se s donatistickými rozkolníky postupovalo mírně. Zpět do textu
Poznámka 153: Prav. 79. - Donatisté v duchovní hodnosti přijímají se do církve v této hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 154: Prav. 61. - Duchovní osoby mají se zdržovat žen, když slouží liturgii. Zpět do textu
Poznámka 155: Prav. 83. - Děti, pro jejichž křest není důkazů, nutno znovu pokřtíti. Zpět do textu
Poznámka 156: Prav. 84. - Církevní praxe nepoužívá Zpět do textu
Poznámka 157: Prav. 86. - Rovněž se nepoužívá v církevní praxi. Zpět do textu
Poznámka 158: Prav. 88. - Biskup Kreskonij nezákonně zaujal druhý stolec a byl pozván na sněm k soudu. Zpět do textu
Poznámka 159: Prav. 89. - Předepisuje obnoviti pořádek v hyponských eparchiích. Zpět do textu
Poznámka 160: Prav. 92. - Biskup nesmí jmenovati svým dědicem bludaře nebo pohana. Zpět do textu
Poznámka 161: Prav. 94. - Zakazuje modlitební shromáždění křesťanů při lživých památnících mučedníků. Zpět do textu
Poznámka 162: Prav. 96. - Biskup karthagenský může podpisovati poselství jménem všech biskupů. Zpět do textu
Poznámka 163: Prav. 99. - Biskup Maximián byl rozkolník, potom se vrátil k pravoslaví. Lid ho nechtěl přijmout, proto resignoval. Zpět do textu
Poznámka 164: Prav. 100. - Kdo byl rukopoložen na biskupa, dostával o tom dekret. Zpět do textu
Poznámka 165: Bezpochyby Aurelij, biskup karthagenský, předseda sněmu. Zpět do textu
Poznámka 166: Mat. 5,9. Zpět do textu
Poznámka 167: Prav. 113. - Biskup Maurentij z Nové Germanie (Numidie v Africe) byl obžalován před sněmem. Nelze ve smyslu tohoto pravidla z vůle lidu urážeti biskupa. Zpět do textu
Poznámka 168: Prav. 114. - Mezi biskupem římským a alexandrijským vznikl spor pro Jana Zlatoústého, jehož vypudil Theofil alexandrijský. Římský biskup Innokentij vyobcoval z církevního obecenství Theofila, biskupa alexandrijského. Pro církevní pokoj sněm rozhodl obrátiti se k římskému papeži Innokentiji, aby se smířil s biskupem alexandrijským. Zpět do textu
Poznámka 169: Prav. 115. - Když žena svévolně bez zákonitého důvodu opustí muže, nebo muž ženu, nemohou uzavírati nové manželství. Jsou povinni se smířit a pokračovati v manželském životě. Zpět do textu
Poznámka 170: Prav. 118. - Zámořské kraje jsou římská církev. Zpět do textu
Poznámka 171: Prav. 119. - V církevní praxi se nepoužívá. Zpět do textu
Poznámka 172: Prav. 122. - Kdo si přeje přijmouti křesťanství, musí tak učinit dobrovolně, nikoliv z přinucení. Zpět do textu
Poznámka 173: Prav. 123. - Adam nebyl stvořen smrtelným. Zpět do textu
Poznámka 174: Prav. 124. - Děti nutno křtíti pro očištění z prarodičovského hříchu. Zpět do textu
Poznámka 175: Řím. 5,12. Zpět do textu
Poznámka 176: 1.Kor. 8,1. Zpět do textu
Poznámka 177: Žalm 94,10. Zpět do textu
Poznámka 178: 1.Jan 4,7. Zpět do textu
Poznámka 179: Prav. 127. - Bez milosti nemůžeme vykonat nic dobrého. Zpět do textu
Poznámka 180: Prav. 128. - Kdo říká, že nemá hřích, mluví lež. Zpět do textu
Poznámka 181: 1.Jan 1,8. Zpět do textu
Poznámka 182: 1.Jan 1,9. Zpět do textu
Poznámka 183: Prav. 129. - Když se svatí modlí slova "odpusť nám naše viny", modlí se i za sebe a za své hříchy. Zpět do textu
Poznámka 184: Mat. 6,12. Zpět do textu
Poznámka 185: Jak. 3,2. Zpět do textu
Poznámka 186: Žalm 143,2. Zpět do textu
Poznámka 187: 3.Král. 8,16. Zpět do textu
Poznámka 188: Job 37,7 (text církevněslov.). Zpět do textu
Poznámka 189: Dan. 9,5. Zpět do textu
Poznámka 190: Dan. 9, 20. Zpět do textu
Poznámka 191: Prav. 130. - Těmito slovy "odpusť nám naše viny" svatí nevyjadřují svou pokoru, nýbrž mluví pravdu o svých hříších. Zpět do textu
Poznámka 192: Prav. 131. - Když rozkolníci - donatisté přijímali pravoslaví, zůstávali pod mocí svého biskupa, pod nímž byli do vzniku rozkolu. Zpět do textu
Poznámka 193: Prav. 134. - Žádný biskup nesmí sobě přisvojovati věřící lid, který de facto byl pod mocí jiného biskupa. Zpět do textu
Poznámka 194: Světský náčelník, povinný spolučinností s biskupem, aby bludaři se nevyhýbali, když byli pozváni k přesvědčování nebo k odpovědnosti. Zpět do textu
Poznámka 195: Prav. 139. - Kněží a jáhni jsou povinni obraceti se k vyššímu soudu Africké církve, nikoliv však k římské církvi. Zpět do textu
Poznámka 196: do Říma. Zpět do textu
Poznámka 197: Prav. 140. - Episkop nesmí uděliti mnišský řád panně před 25. rokem jejího věku. Jenom v případě smrtelného nebezpečí jako výjimku může uděliti mnišství před 25. rokem. Zpět do textu
Poznámka 198: Prav. 141. - Soudci, o nichž se mluví, byli biskupové, kteří obdrželi plnou moc od každé eparchie, aby ukončili zasedání sněmu. Zpět do textu
Poznámka 199: Prav. 144. - Neužívá se v církevní praxi. Zpět do textu
Poznámka 200: Prav. 145. - Kdo na soudě nemůže dokázati jeden přestupek, nemůže vznášeti žalobu z dalších přečinů. Zpět do textu
Poznámka 201: Prav. 147. - Jestliže biskup někoho proti zákonu vyloučil z církve pro hřích, který mu byl zjeven při zpovědi, takový biskup zbavuje se církevního obecenství, t.j. bývá odloučen. Zpět do textu
Poznámka 202: Kněz Apijarij byl za různé zločiny zbaven hodnosti od svého biskupa Urbana afrického, a obrátil se s odvoláním k římskému papeži. Papež Zosima přijal odvolání a ve svém poselství k africkým biskupům se vyjádřil, že má právo vyššího soudu nad biskupem a dokonce nad africkým sněmem. Z toho důvodu byl sezván africký sněm na r. 419. Mezitím papež Zosim zemřel a byl zvolen papežem Bonifácij, který pokračoval v akci svého předchůdce vůči karthagenskému sněmu. Sněm karthagenský napsal poselství papeži Bonifáciji jako odpověď na list papeže Zosima. Afričtí biskupové psali, že se nemohou vyjádřiti o právu apelace, dokud nedostanou originál pravidel prvního všeobecného sněmu. Apijarij učinil pokání a byl znovu ustanoven v hodnosti. Avšak potom spáchal další zločiny a znovu byl zbaven hodnosti. Opakoval svou cestu do Říma. Bonifácij pak zemřel a papežem tyl zvolen Celestin, který navrátil hodnost Apiariji a poslal ho do Karthageny, žádaje, aby bylo zrušeno rozhodnutí o zbavení hodnosti Apiarije. Karthagenský sněm začal zkoumati záležitost Apiariovu a když ji vyřídil, napsal poselství papeži Celestinu, v němž sděluje, že Apiarij na sněmu uznal své zločiny, a žádá římského papeže, aby nepřijímal do církevního obecenství vyloučené kleriky. Sněm neuznal papeži římskému práva vměšování do soudních záležitostí karthagenské církve. Zpět do textu
Poznámka 203: Prav. 2. - Zakazuje udíleti mnišské postřižiny bez přítomnosti duchovního otce, který vezme nového mnicha na poslušenství. Zpět do textu
Poznámka 204: Prav. 5. - Zakazuje přijímat do mnišství bez tříleté zkušební lhůty. Zpět do textu
Poznámka 205: Prav. 6. - Mnich nesmí mít svého majetku, nýbrž jeho majetek připadne monastýru. Zpět do textu
Poznámka 206: Skut. 4,32. Zpět do textu
Poznámka 207: Prav. 10. - Zakazuje bráti, přisvojovati si a poskvrňovati církevní předměty; kdo tak učiní z duchovních, je zbaven hodnosti. Zpět do textu
Poznámka 208: Sv. Řehoř Nys. prav. 8. Zpět do textu
Poznámka 209: Apošt. prav. 73. Zpět do textu
Poznámka 210: Prav. 2. - Biskup, který přijme velikou schimu (velké sliby), ztrácí hodnost biskupa. Zpět do textu