Hrst myšlenek z kázání o velkopostních nedělích
1. neděle Velkého půstu
Tato neděle je nazývána jako "neděle Oslavy Pravoslaví" nebo jako "neděle anathemy".
Pravoslaví – to je orthodoxie a orthopraxe, čili správná víra a správná praxe. Je to oslava Boha a služba Bohu. Boha oslavujeme pravou vírou a sloužíme Mu modlitbami, půsty a ctnostmi. Pravá oslava nemůže být nikdy bez služby.
Již první křesťané brali svoji povinnost modlit se postit se velice vážně (přísně postili se dvakrát do týdne a před svátkem Paschy, konali pravidelně své denní modlitby, v noci vstávali k modlitbě, často konali celonoční modlitební – bohoslužebná bdění atd.). Tento přísný vztah ke křesťanské modlitební a postní povinnosti přetrvával i následujících staletích. Církevní spisovatelé vydávají např. svědectví o případech, kdy byli křesťané v rámci pronásledování mučeni a bylo jim nabízeno propuštění, přijmou-li nepostní pokrm – a křesťané statečně odmítali a raději snášeli mučení, než by v době postní okusili maso či jiné nepostní jídlo. V šestém století, když vypukl v Byzanci hlad, bylo povoleno kvůli mimořádným okolnostem porušit v době postní půst a jíst cokoliv, avšak křesťanské obyvatelstvo odmítlo rušit půst a raději hladovělo.
Pravoslaví – to je duchovní zápas za dosažení křesťanské dokonalosti. Všechny součásti pravoslavné praxe mají pomáhat dosažení tohoto cíle. Pravoslaví je duchovním komplexem, z něhož nelze něco vybírat, něco eliminovat, či jednu složku vyzdvihovat a jiné přisuzovat význam druhořadý. Pravoslaví je dílem Božím a nikoliv lidským, a proto je nelze pitvat a preparovat z něj "to podstatné", jak se to dnes pokoušejí činit někteří západní pravoslavní teologové.
Dnes vzpomínáme vítězství Pravoslaví nad heresí (bludem) ikonoborectví, což byl právě jeden z dějinných pokusů zredukovat Pravoslaví konaný s nadějí na velké dobro, které to mělo křesťanům přinést.
Císař Lev III. Izaurský (r. 726) se rozhodl odstranit z pravoslavné praxe část církevní Tradice – uctívání svatých ikon. Císař totiž usoudil, že ikony jsou "méně podstatnou" částí křesťanského učení, a tak se rozhodl obětovat ikony státnímu zájmu sjednocení s islámem, což mělo přinést veliké politické výhody pro Byzantskou říší a tedy i blaho pro křesťany, neboť islám se již začínal rýsovat jako vážné nebezpečí. A jaký byl výsledek tohoto císařova plánu, který měl zajistit bezpečnost a blaho křesťanům? Mocenské prosazování ikonoborectví a násilné rušení uctívání ikon přinesly Byzanci vnitřní rozvrat, křesťanům místo blaha a bezpečnosti – jen pronásledování, úpadek, mučení a teror. Křesťanský lid totiž masově odmítl vzdát se uctívání ikon a (zvláště mniši) raději trpěl pro zachování posvátné křesťanské Tradice v její plnosti, než by přijal nějaké novoty. A dosažení sjednocení s islámem i přes dočasný zákaz uctívání ikon v Byzanci stejně dosaženo nebylo. Výsledek tedy více než přežalostný.
Podobně i dnešní ekumenisté chtějí dosáhnout blaha pro křesťany a prosperity pro lidstvo skrze náboženské sjednocení – a prostředky k dosažení tohoto cíle? Zrušit část křesťanského učení – odstranit "jen" to, co se zdá být na překážku ke sjednocení s jinověrci. Dějiny nás poučují, že tato cesta nikam nevede, ale přinese jen trápení a rozvrat.
Církev ustanovila dnešní den jako "svátek Pravoslaví" – oslavu vítězství původního křesťanství a jeho nezkráceného učení nad bludem ikonoborectví. Ustanovila tento den na památku, aby se nic podobného již neopakovalo a nikdo se již nepokoušel upravovat křesťanskou víru a pravoslavné křesťanské učení.
Tento den vnímá Církev od pradávna nejen jako vítězství Božského Pravoslaví nad heresí ikonoborectví nýbrž i jako vítězství nad všemi bludy (heresemi). Proto je v tento den v Církvi veřejně vyslovována anathema (exkomunikace) nad všemi historickými i současnými heresemi a nepravoslavnými učeními, o kterých se dnes zřetelně v chrámech vyslovujeme, že tyto stojí mimo Církev Kristovu.
P.S. Někteří pravoslavní ve světě již zařadili do seznamu heresí, které jsou v tento den v Církvi vzpomínány a veřejně vylučovány z Církve, i zednářství a ekumenismus.
Na rozcestník Liturgický život církve byl umístěn link na článek
Svátek pravoslavnosti (Karel Havlíček - Borovský). Svátek Pravoslaví (oslava orthodoxie) je liturgickou
událostí, která spadá každoročně na první neděli Velikého
půstu... i pro mnohé pravoslavné Čechy bude tento článek prvním seznámením s průběhem
liturgické "Oslavy Pravoslaví". Bohužel, v českých zemích
není jiného způsobu...
2. neděle Velkého půstu
Tato neděle je nazývána "nedělí sv. Řehoře Palamy"
Někteří dnes v nesprávném smyslu říkají, že nikdo není svatý, než jedině Bůh. Kdyby to tak bylo, znamenalo by to, že nikdo nemůže být spasen, že mezi lidmi a Bohem zůstává i nadále nepřekročitelná propast... Církev pravoslavná v tento den hlásá všem lidem, že opak je pravdou, neboť Bůh navštívil svůj lid, vykonal dílo spásy, aby lidem otevřel cestu zpět k Bohu a k získávání svatosti. Bůh se totiž chce o svoji svatost dělit a vylévá ji skrze Ducha Svatého na věřící lid.
Když se lidé na úsvitu svých dějin obrátili k Bohu zády, Bůh sám se vydává za nimi a nakonec posílá svého Syna, aby se narodil jako bohočlověk Ježíš Kristus a ve své boholidské Osobě lidství spojil s Božstvím a otevřel tak lidem dříve ztracenou cestu ke svatosti. Tak mohou lidé naplnit Boží povelení: "Buďte svatí, jako já jsem!"
Svatost nikdy nemůže být "produktem" lidské snahy a námahy, či umu anebo nějaké dovednosti či tajného vědění. Svatost je vždy dar a umění svatých spočívalo v tom – přijmout tento dar a opatrovat jej. Bůh dává, člověk přijímá – to je princip spásy, jakožto spolupráce člověka s Bohem. Proto tolik záleží na intensitě modlitby, úsilí v půstu, pěstování ctností… Neboť tím vším si osvojujeme Boží posvěcující dar.
Dnes je svátek sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, který byl před tím mnichem na Svaté Hoře Athos. V době (14. stol.), kdy nositel latinské duchovnosti – mnich Varlám – začal napadat východní mnichy, vysmívat se jejich modlitebnímu životu a zesměšňovat jejich askesi, tehdy se projevilo, jak dalece se již (pouhých tři sta let po velkém rozkolu) západní duchovnost vzdálila od Pravoslaví a od původní křesťanské mystiky. Athonští mniši tenkrát poslali právě sv. Řehoře, aby je bránil, a tak Palama opustil Svatou Horu a vydal se disputovat s Varlámem, kterého nakonec usvědčil z toho, že on a jemu podobní jsou odcizeni autentické křesťanské duchovnosti a že nespravedlivě útočí na zbožné mnichy a jejich praxi.
Palama při těchto sporech formuloval staré východní učení o hesychasmu (tedy o vnitřním mystickém díle, kterému se dnes také říká "modlitba srdce"), které v prvním tisíciletí považovala celá pravoslavná Církev - na východě i na západě za vlastní. Vysvětlil toto tajemné dílo, jako ke spáse člověka potřebnou vnitřní proměnu (znovuzrození) člověka. Ta začíná očištěním, pokračuje osvícením a dokonána je zbožštěním. Palama při tom vysvětlil posvěcující působení Boží, které se děje skrze "nestvořené energie Boží milosti" (blahodať, cháris). Pouze jejich prostřednictvím může člověk přijímat účast na Božství. Tyto svaté energie nejsou stvořeny, avšak nejsou ani Boží podstatou. Ve svém modlitebním úsilí se člověk s působením těchto energií setkává, okouší toto působení a někdy je může i vidět duchovním zrakem jakožto veliké světlo – je to totéž světlo, které zářilo kolem Krista při jeho proměnění na hoře Tábor.
Boží podstata je člověku sama o sobě zcela nepřístupná, k Bohu můžeme mít přístup právě skrze blahodatné nestvořené energie. Jedině skrze toto Božské vyzařování, skrze toto duchovní světlo, se může člověk setkávat s Bohem, přistupovat k Bohu a být zároveň tímto Božím působením proměňován do podoby Kristovy – tedy uzpůsobován ke spáse; tím se myslí léčení lidské podstaty, aby byla schopna věčného blaženého života.
Sv. Řehoř Palama nevyhlásil nějaké nové učení, jak se občas nesprávně tvrdí. Děkujeme mu za jeho veliké dílo, spočívající v tom, že starobylé církevní učení a praktické mnišské zkušenosti precizně formuloval a uspořádal do teologického systému, který Církev ihned přijala jako odpovídající její zkušenosti, víře a učení a zařadila jej do kontextu své theologie.
Na závěr je třeba podotknout, že toto učení "nevymyslel" někdo od "zeleného stolu", ale formuloval je svatý člověk hluboce zakořeněný v praxi, učení a zkušenosti Církve a sám oplývající vlastní duchovní zkušeností, která byla plodem vlastního dlouhého modlitebního a asketického zápasu. Podobně je tomu i s porozuměním tomuto učení, které nemůže plně pochopit a osvojit si nikdo, kdo se sám modlitební a asketické praxi dlouhodobě usilovně nevěnuje.
Sám sv. Řehoř velice zdůrazňoval, že ke spáse je nutné vedení modlitebního a asketického zápasu, a že je to povinností ne toliko mnichů, nýbrž všech pravoslavných křesťanů.
3. neděle Velkého půstu
Toto je »Neděle uctívání svatého Kříže«.
Tato neděle je středem půstu; do tohoto pomyslného »ohniska« položila Církev svatý Kříž a přivádí postící se věřící k jeho uctění. Kříž je znamením, jehož vnitřnímu obsahu nebude tento svět nikdy rozumět. Nejprve je třeba stát se "bláznem pro Krista" (jak o tom v Bibli hovoří apoštol Pavel), aby pro nás přestal kříž být pohoršením či bláznovstvím, aby se nám ze znamení potupy, popravy a ztroskotání stalo znamení vítězství, slávy a spásy. Když křesťané uctívají znak kříže, pak tím vyznávají, že pohrdají tím, co je slavné, silné a žádané v očích světských lidí, protože křesťanský život je budován na Boží moci, která se nikdy neděje skrze světskou slávu, lidskou vznešenost, politickou moc..., nýbrž děje se skrze lidskou slabost. Tam, kde končí lidské schopnosti, politický vliv, moc bohatství a lesk všeho světského a dočasného, tam se začíná dít dílo Boží, neboť Bůh si vybírá právě ty slabé, bezmocné a bezvýznamné, aby na nich zjevil své slitování, všemohoucnost a velikost. Síla Boží se nikdy nespojuje si silou lidskou, ač si to mnozí v dějinách toužebně přáli.
Principy této »Boží logiky« zjevil sám Spasitel, Ježíš Kristus; nejdříve svým životem: když míjel mocné společenské veličiny a vcházel pod střechu společenských vyděděnců, pospíchal ke zmírajícím a zástup svých stoupenců si sestavil do značné míry z těch, kteří v životě nejenže nebyli úspěšní, nýbrž přímo selhali – a to často i v těch základních otázkách lidského života a zbožnosti. Tak se děje Boží láska k člověku – láska, která chce odpouštět.
Avšak v plnosti zjevil princip Boží cesty k člověku a tedy i cesty člověka k Bohu, když největší dílo, které kdy bylo v dějinách času vykonáno: spasení hříšného a padlého člověka (spása byla dílem ještě větším a slavnějším, než samo stvoření), vykonává v největším lidském ponížení – tedy skrze nespravedlivé odsouzení, nejhroznější popravu a potupnou smrt.
Vidíme Krista, jak po svém slavném proměnění na hoře Tábor, neustále sestupuje, a to nejen z hory, nýbrž i lidsky se pokořuje, a protože nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil, s údivem spatřujeme Spasitele, Bohočlověka, jak při poslední večeři apoštolům umývá nohy (práce otroků), o chviličku později se vtělený Bůh nechává poplivat, a strpí posměch a bití od tlupy hrubců, aby nakonec přijal nespravedlivý rozsudek smrti a nechal se popravit na dřevě kříže… Jako nejubožejší ze všech lidí – neboť co může být ubožejším koncem, než nespravedlivé odsouzení k smrti, kdo je poníženější, než nevinně popravený? A kdo by mohl být nevinnější, a tedy čí poprava mohla být nespravedlivější, než bylo ukřižování Spasitele, který neměl žádného hříchu? A jaká poprava je hroznější, než dlouhá smrt na slunci pozvolným dušením při ukřižování?
Hle, sám Bůh ukázal, jak nicotné jsou v Jeho očích hodnoty a sláva tohoto světa! On sám zjevil, že cesta moci, síly a bohatství, není Jeho cestou a tudíž ani cestou těch, kdo chtějí Jeho cestami kráčet! Tudy vedla cesta ke Vzkříšení. Když touto cestou kráčel Spasitel a zjevil ji tedy jako cestu spásy, jak bychom mohli ke spáse kráčet my nějakou jinou cestou, než cestou kříže? Odporuje to sice principům uvažování světa, v němž je úspěšný ten, kdo získá moc, bohatství, postavení, krásu, schopnosti, vzdělání, leč Kříž je obrazem nebeské hierarchie hodnot a Božského vidění toho, co je podstatné a co nikoliv. Z pohledu věčnosti, je úspěšný ten, kdo hledí na vše, co je světu žádoucí, jako na lejno (jak pravil apoštol Pavel), kráčí úzkou cestou a své bohatství střádá nikoliv do sejfů v bankách, nýbrž do pokladnic nebeských. Kdo se ponižuje, bývá povýšen – to je nezměnitelný zákon spásy.
Křesťané od dávných dob chápali, že kdo chce křesťansky smýšlet, musí přijmout tuto »Božskou logiku« a nemudrovat »po světsku«. Nelze spojit světlo s tmou, a Boží cesty nemají nic společného s cestami světa. Proto křesťané učinili znak kříže svým znamením. Je to znamení spásy, současně i znamení křesťanského smýšlení a způsobu života. Kříž za sebou skrývá novou životní formu. Někteří to vidí tak, že vedle různých forem života na zemi (tj. od tzv. »neživé přírody« přes rostlinnou a živočišnou až po lidskou) rozlišují ještě zvláštní formu života – křesťanskou a tu chápou jako nejvyšší formu života, neboť je spojena se životem věčným.
Znamení kříže přijali křesťané jako nejvzácnější znamení, kterým se žehnají a skrze ně přijímají Božskou moc a posvěcení. Před tímto znamením prchají démoni a v něm se dějí zázraky. Jako jídlo, nápoj a odpočinek jsou posilou pro tělo, tak je obraz oživující smrti Spasitelovy na kříži posilou pro duši.
Veškerou sílu však znamení kříže skýtá jen tomu, kdo kříž a jeho logiku naplňuje svými životem. Kdo uctívá kříž jen gestem a vnějškově, leč jinak žije podle způsobu tohoto světa, vyprazdňuje znamení kříže činí je pro sebe bezobsažným a nemůže z něj čerpat žádnou sílu.
4. neděle Velkého půstu
Toto je "neděle svatého Jana sinajského, zvaného Klimakos (Žebříkovec)"
V tuto svatou velkopostní neděli nám Matka Církev klade před zraky vznešený příklad postnického života – příklad křesťana, který skrze modlitbu a půst získal vládu nad tělem a obnovil sílu své duše. O jeho životě bylo napsáno: Více než med oblažuje příklad jeho života naše duše.
Ctihodný Jan ve svých 20 letech přijal mnišství, které se pro něho stalo skutečným hrobem jeho vlastní vůle. Žil v přísné poslušnosti svému starci, který ho duchovně vedl, na hoře Sinaj, kde se zjevil Bůh Mojžíšovi a kde bylo jedno z center duchovního poustevnického života. Když jeho starec zemřel, odebral se k poustevnickému životu do opuštěné jeskyně. Po 40 letech života v poušti ho bratři zvolili igumenem Sinajského monastýru sv. Kateřiny. Protože však cítil, jak nebezpečné je vyvýšené postavení mezi lidmi pro spásu duše, odchází po několika letech opět do samoty, kde v 80 letech věku (na sklonku VI. století) v pokoji blaženě umírá. Sv. Jan nejenže sám dosáhl duchovní dokonalosti, ale i jiným zanechal pomůcku k jejímu dosahování – a tou je kniha, která se nazývá »Klimak« čili »Žebř duchovní« (staroslověnsky Lestvica), jinak též »Schody do ráje«. V této vzácné knize je popsán způsob jak s úspěchem svést bitvu za získaní ctností a zbavení se hříchů. Na příkladu stoupání po 30 příčkách duchovního žebře je zde ve stejném počtu kapitol líčena cesta k získání duchovní dokonalosti a přinášeno varování před úskalími této cesty a léčkami, jež každému adeptu pravidelně klade do cesty odvěký nepřítel lidské spásy. Toto úžasné duchovní dílo čtou dodnes pravoslavní mniši po celém světě a též světští křesťané z ní čerpají poučení a povzbuzení.
Tento »Žebř duchovní« vede duši od země k nebeské slávě. Ukazuje, že půstem a modlitbou lze zvítězit nad nepřítelem našeho spasení. (Jak zjevuje Spasitel v Evangeliu, že zvláště obtížných věcí, lze dosáhnout jen modlitbou a půstem.) Kniha nás upevňuje v naději o vůli Boží spasit každého člověka, která je nezměnitelná. Avšak je nutno vyvinout námahu za dosažení nebeského ráje, neboť – jak nás učí Spasitel v Evangeliu - nebeské Království se úsilím získává.
Svatý Jan, igumen Sinajské hory, uvádí ve své knize příklady jiných poustevníků i svých druhů na Sinaji. Zajímavý jsou jeho poukazy na ty, kteří již dosáhli andělského způsobu života – takoví často úplně zapomínají na pokrm pro tělo a vlastně si jej vůbec nepřejí – nezřídka se brání okusit jídlo. Těla takových lidí se stanou nerozkládajícími se (tedy po smrti zůstanou tak, jak jsou, a nejeví známky rozpadu či tlení) a jako taková již za jejich pozemského života přestanou být podrobována tělesným nemocím, neboť jsou očištěna a plamenem čistoty byl přetnut plamen vášní. Když takoví lidé okusí pokrm, přijímají jej bez jakékoliv libosti. Jako podzemní voda živí skrze kořeny strom, tak jsou duše těchto lidí vyživovány nebeským ohněm.
K vrcholu zápasu za osvojení si ctností, klade sv. Jan ctnost bezvášnivosti, která je vlastně sumářem všech ostatních ctností. Kdo získal ctnost bezvášnivosti, takový člověk učinil své tělo nerozkládajícím se, mysl pozdvihl nad vše stvořené, všechny smysly podrobil mysli a svojí duší stojí před Hospodinem. Bezvášnivost je vzkříšením duše ještě před vzkříšením těla; je to poznání Boha. »Taková duše je bezvášnivá, která získala takový návyk na ctnosti, jaký mají vášniví lidé na slasti (vášně).« »Bezvášnivý nežije již sám sobě, ale žije v něm Kristus« (viz ap. Pavel Gal 2,20).
O bázni Boží píše sv. Jan: »V kom není bázeň Boží, ten je buď naplněn láskou anebo je duševně mrtvý.«
Klademe-li si dnes před zraky našich duší život a dílo sv. Jana Klimaka, všimneme si na příkladu jeho způsobu vedení duchovního zápasu za spásu, že se střežil všech krajností. Vyhýbal se všem druhům zvláštních zápasů a neobvyklých asketických činů. Např. jedl vše, co dovolovala mnišská pravidla, avšak potravu přijímal v malém množství. Bojoval se spánkem, bděl po nocích na modlitbách, ale dbal na to, aby vždy spal alespoň natolik, aby mu neochabl rozum. Mnoho četl duši užitečné knihy. Co se týče vnějšího života, dbal pečlivě, aby se nedopouštěl žádných krajností, které mohou být pro duši velice nebezpečné, avšak za to ve svém vnitřním životě hořel Božskou láskou a nechtěl znát žádných hranic. Zvláště byl proniknut citem hlubokého pokání, proléval mnoho slz a trápil se pro své hříchy.
Důležité je, aby křesťan ve svém pozemském životě položil svou nohu na tento pomyslný duchovní žebř, čili započal s úsilím za osvojení si ctností, potření vášní a získání duchovní křesťanské dokonalosti, jejímž obrazem je Ježíš Kristus. Vždyť na posledním soudu se budeme odpovídat z toho, co jsme mohli činit a nečinili, čeho jsme mohli v duchovním životě dosáhnout, avšak nedosáhli jsme… Zvláště v postním období se přece učíme pokořit lenost, zničit nedbalost o spásu, odložit všechny světské péče (jak zpíváme při Božské liturgii), a povzbuzeni takovými příklady jako je sv. Jan Sinajský posílit své odhodlání k půstu a naději v modlitbě.
5. neděle Velkého půstu
Toto je "neděle ct. Marie Egyptské"
Sv. Marie, které je zasvěcena poslední velkopostní neděle, se nám jeví příkladem nepřemožitelné síly pokání a velikosti Božího odpuštění. Alespoň stručně zde vylíčíme její životní osudy. V dětství byla pokřtěna, avšak její život neměl zpočátku s křesťanstvím nic společného. Mládí prožila v Alexandrii, kde žila životem prostitutky. Když sama na tuto dobu vzpomínala, hovořila o své tehdejší zálibě v tomto způsobu života, o náruživosti, s jakou vyhledávala smyslové tělesné slasti, o potěšení z opíjení se vínem a o divoké radosti, s jakou zpívala v hospodách sprosté písně. Její tehdejší život je obrazem toho nejpokleslejšího duchovního stavu, hrubosti, tělesnosti, ba přímo živočišnosti až zvířeckosti, do kterého jen může člověk upadnout. Jednou přicestovala (nikoliv však ze zbožných úmyslů) do Jerusalema na svátek svatého Kříže, a když se náhodou ocitla před chrámem, v němž byla uložena dřeva Kříže, na kterém zemřel Boží Syn, a viděla zástupy lidí vstupující do chrámu, rozhodla se ze zvědavosti taktéž vstoupit a prohlédnout si chrám. Připojila se tedy k zástupu lidí proudícím do nitra chrámu, ale z jakýchsi podivných důvodů nemohla vstoupit. Zkoušela to znovu a znovu, ale vždy ji nějaká neviditelná síla vystrčila ze zástupu, až se ocitla mimo proud vstupujících křesťanů a do chrámu s lidmi nevstoupila. Po mnoha pokusech, kdy nespočet poutníků již do chrámu vstoupilo, ale ona byla vždy nějakou silou vytlačena stranou od vchodu a nepovedlo se jí nikdy udržet se mezi lidmi – ačkoliv ti procházeli chrámovými vraty snadno, pochopila sv. Marie, že to nebude náhoda, nýbrž Boží působení, které jí zabraňuje, aby se mohla přiblížit k dřevům oživujícího Kříže. Unavena mnohými marnými pokusy vstoupit, usedla opodál a přemýšlela, jak se svým způsobem života a nečistotou, kterou se duchovně potřísnila, vzdálila od věčného života, který na Kříži Boží Syn pro lidi získal. Náhle pochopila, že svým životem si připravuje věčné zatracení a že její duše se nebude moci přiblížit blaženému ráji, jako se nyní ona nemůže tělesně ani přiblížit ke svatému Kříži… Sv. Marie se v hlubokém otřesu z tohoto poznání ponořila do vroucího pokání, s mnohými slzami slíbila před ikonou Boží Matky, že je-li možno, aby jí bylo odpuštěno, oddá se pro zbytek života pokání a tvrdému duchovnímu zápasu za očištění a získání spásy. Prosila Boží Matku, aby jí bylo zjeveno, zda taková hříšnice může ještě dosáhnout odpuštění svých hříchů; a modlila se, je-li ještě pro ní cesta ke spáse, ať je jí jako znamení dáno dovolení vstoupit do chrámu a poklonit se svatému Kříži. S pevným odhodláním odpovědět na takové příznivé znamení splněním svého slibu, vstoupila sv. Marie opět do průvodu lidí mířícího do chrámu. Proud zbožných poutníků ji vnesl do nitra chrámu a než se nadála, ocitla se u ostatků svatého Kříže. Když se v upřímném kajícím pláči poklonila dřevům Kristova spásonosného utrpění a životodárné smrti, vyšla z chrámu; nevydala se k přístavu, kde na ni čekala loď vracející se do Egypta, nýbrž obrátila své kroky k poušti, která se za ní zavřela.
Protože si lidumilný Bůh přeje, aby nám světským lidem zářily příklady zbožnosti svatých, kteří v bezdomoví a pustinách, nikým nenavštěvováni a nikomu neznámí trávili svůj život v modlitbách, půstu, pokání a usilovné askezi, nezůstal nám na věky skryt ani příklad sv. Marie Egyptské. Po mnoha desítkách let totiž objevil sv. Marii hluboko v nitru pouště ct. mnich Zosima, který v poušti trávil svatý Velký půst, jak bylo zvykem v monastýru, z něhož pocházel. Okamžitě poznal, že má před sebou svatého člověka: ct. Marie ho – aniž by se znali – oslovila jménem a žádala ho o jeho kněžské požehnání. "Jak by mohla znát mé jméno a poznat, že mám kněžské svěcení, kdyby nebyla Božím člověkem," uvažoval Zosima a žádal naopak požehnání od ní (dlouhou dobu se klaněli navzájem a z jejich úst znělo jediné: "Požehnej!") Ct. Marie mu nakonec po jeho mnohých prosbách vylíčila svůj život, který mnich později pečlivě zapsal pro poučení nás všech. Kromě své temné minulosti mu sv. Marie vypověděla, jak obtížný byl její zápas v poušti, jak na ni útočili strašní běsové, jaké nesmírné pokušení na ni působilo, aby se vrátila k životu, jejž opustila. Často se ocitla na hranici života a smrti, trpěla žízní, hladem, v noci zimou a ve dne spalujícím žárem. Jen síla slibu, který dala Matce Boží, a vědomí, že návratem do světa ztratí možnost dosáhnout věčného blaženého života, ji dávaly trpělivost, odhodlání přetrpět jakákoliv pokušení, strádání a raději zemřít než porušit slib a opustit poušť. Sv. Zosima vydal své svědectví, že Marie skutečně dosáhla odpuštění svých hříchů, očištění a vystoupila na ty nejvyšší stupně duchovního života, což se projevuje mj. proměnou těla. Vždyť, jak viděl, toto tělo bylo modlitbou a askezí skutečně proměněno a nejenže na ně nepůsobily nemoce a tělesné potřeby (jídla, pití a oděvu), ale nevztahovaly se na ně ani přírodní zákony: při modlitbě se sv. Marie vznášela ve vzduchu, přecházela řeku po hladině suchou nohou apod. (Tyto jevy jsou zaznamenány i u jiných světců, kteří dosáhli výšin duchovního vzestupu.)
Milosrdný Bůh na jedné straně dopřál sv. Marii prožívat nerušenou modlitbu a žít nerušeně a bez lidské slávy, avšak na straně druhé, nechtěl, aby příklad světice zůstal utajen, čímž bychom byli zbaveni příkladu a posily v duchovním snažení. Proto byl Božím řízením ct. Zosima poslán, aby nalezl sv. Marii pro lidstvo až na samý závěr jejího pozemského života. Sv. Marie, která již nepotřebovala nic pozemského (žila osamocena v hluboké poušti bez pokrmu, nápoje, oděvu...), žádala si jen jedno: aby jí Zosima přinesl z jejich monastýrského chrámu přečisté Božské Tajiny – drahocenné Tělo a Krev Kristovy. Krátce po jejich přijetí opustila tento způsob života a vznesla k životu nebeskému, v němž ve své duši stejně již dlouho přebývala.
Matka Církev nám dnes předestírá příklad sv. Marie Egyptské a klade nám tím před oči vlastně dva úplně opačné a vzájemně neslučitelné obrazy způsobu lidského života: jednak život na samém duchovním dně, život spíše zvířecí než lidský, život zcela odcizený pravému životu a zcela vyplněný nejhrubšími hříchy a bohapustým zatemnění; a pak druhý obraz – to je obraz hlubokého pokání a vrcholné askeze (sebezapření), obraz duchovních výšin svatosti, zázraků a zjevů nebeských. A co je nejpozoruhodnější - oba tyto obrazy se vztahují k jednomu lidskému životu. Tím se nám ukazuje, že není hřích, který by byl větší než Boží milosrdenství, všichni běsové nejsou silnější než Bůh, není nečistota, jež by nemohla být omyta pokáním! A co více – i z nejhlubší propasti temnoty hříchu je možno povznést se až k nejvyšším úrovním svatosti! Tak nepřemožitelně silná je moc pokání! Žádná satanská síla není s to, udržet ve své moci duši člověka, která se kaje...
Proč Církev umístila památku sv. Marie z Egypta právě na poslední neděli svaté velkopostní čtyřicátnice? V průběhu svatého půstu jsme zpytovali svědomí, postili se, vynášeli ze svých srdci všechen kal a bahno a omývali své duše slzami lítosti a zkroušenosti nad vlastní slabostí, nízkostí a nedostatečností… Každému (ovšem především těm, kteří jsou zatím nezkušení v tomto hlubokém duchovním díle) se může stát, že to, co ve svém srdci najde, ho ohromí – zaskočí; když světlem půstu osvítíme své svědomí, může to být velice nepěkný pohled; podaří-li se nám spatřit sebe ne tak, jak se sami vidíme, nýbrž jak na nás hledí nebe, uzříme politování hodný obraz slabocha, ničemného darebáka, neschopného ubožáka, nečistého hříšníka. Takový pohled může být tak nečekaný až drtivý, že někdo raději odvrátí svůj duchovní zrak, aby to neviděl, a dále si pěstuje příjemnou ilusi o sobě samém, a jiný může být tak zdrcen svou slabostí a nečistotou, že přestává doufat v možnost svého spasení - ztrácí naději na Boží odpuštění… Naše pýcha nás nutí, abychom spoléhali jen na své síly; a když jsme připraveni o klamné přesvědčení o svých silách, schopnostech, možnostech..., hroutí se naše naděje jako domeček z karet. Aby nikdo neopustil velkopostní duchovní dílo v tomto stavu, klade mu Církev na závěr tohoto vznešeného díla příklad ct. Marie, který má každého postníka posílit v naději, že ačkoliv jsme klesli velice hluboko, cesta k duchovním vrcholkům není ještě uzavřena. Jde jen o to vzbudit ve své duši všechny síly, které v ní ještě zůstaly a cele se oddat duchovnímu zápasu za spásu. Duchovní cesta k věčnému životu je úzkou stezkou, po které jen nemnozí kráčejí. Je to cesta těžká a strastiplná; vede skrz poznání svých hříchů, ztrátu ilusí o sobě, odložení všech oblíbený klamů a lží, jimiž se obvykle rádi utěšujeme; skrze bolest z vlastní slabosti a neschopnosti, z kteréžto bolesti se však rodí složení svých nadějí v Boha; je to cesta vnitřního přerodu, bolestivého porodu naší duše do života věčného. Sv. Marie, jejíž tělo se podobalo spíše stínu, avšak duše zářila více než slunce, budiž příkladem.
Následuje poslední velkopostní týden, na jeho konci je Lazarova sobota
a po ní Květná neděle.
Po velkém půstu začíná Strastný (pašiový) týden, kdy se taktéž drží přísný
půst, a po něm je svatá velká neděle Paschy.
Zpět na rozcestník »Rady svatých Otců«
Zpět na rozcestník »Kalendář« a rozcestník »Velký půst«
