Svátek pravoslavnosti

Karel Havlíček - Borovský

Předmluva

Níže uvedený článek z pera známého žurnalisty a spisovatele je po sto letech od jeho napsání i pro současného české čtenáře svěžím a velice zajímavým nahlédnutím do světa Pravoslaví. Je jisté, že i pro mnohé pravoslavné Čechy bude prvním seznámením s průběhem liturgické "Oslavy Pravoslaví". Bohužel, v českých zemích není jiného způsobu, jak se seznámit s tímto - pro pravoslavné křesťanství tak typickým obřadem - než skrze níže uvedený více než století starý článek.

Svátek Pravoslaví (oslava orthodoxie) je liturgickou událostí, která spadá každoročně na první neděli Velikého půstu. Ustanoven byl tento svátek před tisíciletím na památku vítězství křesťanské orthodoxie nad ikonoborectvím a potažmo nad všemi herezemi (bludy). S lítostí však musíme konstatovat, že v našich zemích se liturgický řád Oslavy Pravoslaví nevykonává, a tak u nás zůstává Svátek Pravoslaví pouze připomínkou v církevním kalendáři a nanejvýše je na něj v tuto neděli poukazováno při kázání v rámci běžných bohoslužeb. Liturgický řád Oslavy Pravoslaví, jak jej níže popisuje Karel Havlíček, který se stal svědkem jeho konání při své návštěvě Ruska, je samostatnou zvláštní bohoslužbou, kterou má vykonávat každý pravoslavný biskup ve svém katedrálním chrámě vždy prvou neděli velkopostní. Součástí tohoto jednou v roce konaného obřadu je mj. označování všech herezí (někteří pravoslavní biskupové mezi ně už zařazují i ekumenismus) a jejich vylučování z Církve (anathema).

Ve vztahu k Rusku je nám spisovatel Karel Havlíček znám spíše svým výsměchem všemu, co na Rusi nalezl pokryteckého. Následující článek z jeho pera však ukazuje, že se nezajímal jen o pokleslé jevy patřící k životu tehdejší ruské společnosti, ale dokázal velice hluboce ocenit i to, co u Rusů nalezl cenného, a neváhá na to poukázat s výzvou k následování.

Nyní již předáváme slovo Karlu Havlíčkovi - Borovskému.

Cestováním po rozličných cizích krajinách poznáváme důkladněji svou vlastní otčinu. Obyčejně si člověk toho, co pořád jako všední okolo sebe vidí, nevelmi všímá; kdo ale mezi jinými národy pobyl, dovede domácí svou národnost oceniti. Dobré obyčeje a chvalitebná zřízení cizozemská učí nás nahlížeti nedostatky a chyby ve vlasti a vzbuzují v nás svatou snahu po napravení; ze špatných způsobů a z nerozumných ústavů jinonárodních dovtípíme se předností a krásných stránek země, a tím vzrůstá k ní naše vážnost a láska. U nejvzdělanějších národů najdeme mnoho chybného pro výstrahu; a u každého sebe opovrženého vyskytne se přece něco řádného pro ponaučení. Na Ruskou zem hledí skoro všechny národy Evropejské a jakýmsi ousměškem; mnohé a velké nedostatky tohoto mladého v Evropejské rodině státu - dílem však i závist - jsou příčinou, že se o Rusi v ostatní Evropě nesmýšlí a nemluví jinak, než asi v tomto smyslu: "Co dobrého může povstati z Galilee?!" - Poněvadž se však od nepohyblivého kamene, od nerozumného mravenečka učiti může moudrý člověk - nepochybuji, že by si i starodávně vycvičená Evropa aspoň v něčem mohla najít ponaučení v barbarském, mladém Rusku. Pročež zde popíšu překrásný obyčej ruské církve, ku kterému nenajdeme nic podobného u všech národů Evropejských a který mne potěšil a povzbudil tak velice, že bych již pouze kvůli němu své cesty do oněch vzdálených, k cestování nepohodlných krajin nelitoval. Jest to zvláštní slavnost, kterou pravoslavná církev vykonává v první neděli Velikého postu a která se ovšem nedá slaviti jinde než v zemi, jež má svou vlastní, jinde nepanující víru a národní náboženství. V zemích, kde vládne náboženství jinonárodní, nikdy nemůže vyvinouti tak ouplné organické spojení státu, národnosti a víry dohromady, jako uvidíme, v tomto svátku Pravoslavnosti.

Uslyšev v čas mého pobytí v Moskvě o neobyčejné slavnosti, která se na tento den v jednom sabóru (větší chrám) v Kremlíně konati má, sedl jsem časně z rána na malé saně a zaobaliv se po oči do huňaté šuby, křikl jsem na izvoščika: "Stupaj v Kreml!" Považoval jsem za povinnost nepromeškati nic zvláštního, co by se na podivné svaté Rusi viděti dalo, ačkoli jsem jmenovitě v tomto, dle předběžného popsání, učiněného mi od několika cizozemců i domácích, neočekával nic než obyčejnou hieraršskou ceremonii. Vejda do chrámu dříve, než se lidem naplnil, namířil jsem zrovna k starému knězi, kterého jsem u ikony (obrazu) v modlitbách uviděl, a ohlásiv se u něho co cizozemec, žádal jsem jej, aby mi místo poradil, z kterého bych celou ceremonii nejlépe přehlédl. S přívětivostí, jakou se všichni Rusové k cizozemcům chovají, dovedl mne, ačkoli jsem se sám co jinověrec ohlásil, ctihodný šedivý stařeček k sloupu a poukázav na vyvýšené křeslo, pravil: Zde bude sedět metropolita Filaret, zde uvidíte a uslyšíte všechno. Měl jsem dosti času ohlédnouti si všechno své vůkolí. Přede mnou zrovna, jak již praveno, stálo bohaté křeslo a dále kupředu ještě asi třicet jiných, podobně skvostných stolců dvěma řadami proti sobě. Ulička mezi nimi byla asi sáh šířky. Dále nalevo stálo vyvýšení na způsob kathedry, a všude okolo před ikonami hořelo množství tlustých jak paškály svící. Zasmušilé, temně malované stěny a klenutí, zakouřené staré obrazy svatých na vysokém velebném ikonostasu, krásný, smutně vznešený zpěv dobře sestavených dvou chorálních sborů, jež si, pohybujíce se nejvíce v půltónech, střídavě odpovídaly v jemných, do hlubokostí duše a srdce vnikajících akordech, a k tomu ten staroslovanský praotcovský jazyk: to všechno vzbudilo ve mně tichý, zbožný, statný cit, a s zádumčivou touhou čekal jsem na počátek ceremonií. Zatím se za mnou chrám pořád hustěji naplňoval lidem rozličných stavů, jak možno bylo soudit dle rozmanitých drahých i laciných kožešin; přede mnou však, na místě pro kněžstvo určeném, bylo pořád ještě prázdno, jenom občas vousatý, dlouhovlasý diakon neb baťuška (kněz) buď v obyčejném dlouhém soukenném oděvu nebo již v zlatě tkané církevní rize (rouchu) procházeli z dveří do dveří, odnášejíce a přinášejíce. Svaté velebné ticho, kteréž Rusové (zrovna naopak našemu štěbetání v kostele) ve svých chrámích zachovávají, nerušilo nic než čistý, harmonický, srdci milý zpěv z klirosů, který po každé sloce na hodnou chvíli umlknul. Tu se najednou ozval venku ze zvonice Veliko-Ivanské ohromný, největší zvon, hluboký, vážný hlas svůj rozšířil po kamenné matušce Moskvě a za ním jako krupobití množství velkých a malých zvonů s nesčíslných zvonic a chrámů Moskevských.

Zpěváci utichli a všichni jsme tonuli jako v moři zvonových zvuků, jež se po celém prostranství v podivných akordech rozplývaly. Sotva že trochu ustanovil sluch po tak (aspoň pro mne) neobyčejném zrušení tichosti, tu se rozevřely dokořán všechny tři brány hlavního prostředního ikonostasu a skrze ně se hrnulo dlouhou chvíli mnohočetné duchovenstvo rozličných hodností, avšak každý v bohatém, ze zlata, stříbra a hedvábí tkaném rouchu, hojně pošitém a posázeném drahým různobarevným kamením a perlami, všichni s dlouhými učesanými bradami a rovněž takovými, po prsou a po ramenech rozloženými vlasy. Chvíli to trvalo, než jsem se očima vzpamatoval a nějakého přehledu celé scény nabýti mohl; zatím se duchovenstvo bylo usadilo a ustavilo každý na místě přiměřeném jeho hodnosti a věku. Na vyvýšeném křesle přede mnou seděl již ctihodný metropolita Moskevský Filaret, muž velebný s pravidelnou, ba krásnou tvářností, s hustými, ještě málo prošedivělými vousy, výjev obličeje přívětivý, tichý, trpělivý, jenom od přísného života trochu bledý. Jest to jeden z nejlepších prelátů Ruské církve, a kdo by se tak pouze na jeho jemnou bledinkou tvář a na jasné oko díval, nikdy by nepomyslel, že má před sebou muže, jenž je s to osměliti se a nebýt ve všem vždycky stejného smýšlení s nejvyšší vůlí Ruska, s jeho imperátorským veličenstvem Mikulášem, carem a samovládcem veškeré Rusi. To je ovšem smělost, kterou si v Rusku málo kdo zjevně odvážiti může, a sám metropolit, ačkoli je od celého národa u veliké vážnosti, přece upadl v nemilost carskou a nesmí ani (jak jsem slyšel) do Petrohradu ke dvoru. Ve dvou řadách před ním seděli s korunami na hlavách, s šedivými dlouhými, po šíji padajícími vlasy, a rovněž šedivými až po pás bradami, biskupové a přednostové klášterů na zmíněných již stolicích, všickni ve zlatě a drahých kamenech a všickni obráceni zrakem k metropolitu. S obou stran za křeslami stálo jiné duchovenstvo, bílé i černé, t.j. světské a klášterní; mniši všickni v černém širokém a dlouhém oděvu, na hlavách vysoké též černé kulaté klobouky s velkým po zádech visícím černým závojem; světské duchovenstvo v barevných vyšívaných rizách (jako pluviale) veskrze pohledu vážného a ctihodného.

Již zevně nechybělo celému výjevu pranic na důstojnosti; s jakým ale okem naň musel hleděti každý, kdo věděl, že jsou zde shromážděni šediví zkušení starcové celého národa, aby připomněli lidu svému všechno dobré i zlé, které od počátku až do nynějška vlast potkalo, aby vynesli úsudek svůj nad veškerými dějinami svého národa; aby strašným prokletím všech škůdců a protivníků vlasti a vůbec prokletím bídných zločinů dali výstrahu proti podobným bezbožnostem, a vděčným slavným připomenutím všech pro národ vykonaných obětí a dobrých skutků povzbudili k následování. A to jest oučel celé této slavnosti, který jsem arci teprv po skončení její jasně pozorovati mohl. Zatím se vrátím k dalšímu vypravování.

Na připravenou kathedru vystoupil nyní archidiakon a rozevřev knihu, počal hlubokým, vážným hlasem přiměřené čtení z bible (z ep. Pavla k Řím. XVI. a Mat. X.) jako přípravu a vstup k takové slavnosti. Pak nastalo na chvíli po celém chrámě ticho hrobové, a všechny zraky s jakýmsi strašným očekáváním byly upřeny na kathedru. Tu se po celé tvářnosti archidiakonově rozprostřela vážná přísnost a nadšení, i silným, co možná nejnižším hlasem počal takto:

Kdo se protiví světlu pravdy Boží, a temnotu duše své rozšiřuje v národu! - a pomlčev trochu hlasem jako bouře: Proklet budiž! (anaféma, t.j. anathema). Tu se všichni starcové povznesli s křesel svých a mírným, třesoucím se hlasem opakovali třikrát: Proklet budiž! Proklet budiž! Proklet budiž! A opět diakon:

Kdo životy a duše bratří svých svěřeny maje, nepracuje k jejich blaženosti, nýbrž k záhubě! - Proklet budiž! a všichni otcové opětovali třikrát: Proklet budiž! V celém shromážděném lidu nebylo ani hnutí a já jsem stál překvapením jako omámen.

Kdo nepřispívá vlasti své v čas bídy dopuštěné na ni rukou Páně! Proklet budiž! a zase třikrát zdlouha a ztemna: Proklet budiž!

Kdo se tak velice zapomněl nad národem svým, že pomáhá cizozemcům hubiti vlast naši, a zvěstuje ponížení a hanbu vlastní krvi své, jako učinil Ivan Mazepa! Proklet budiž!

Tu bouřil mocný hlas diakonův jako hrom po klenutí chrámovém a nesl se po hlavách shromážděného třesoucího se národa. A všichni biskupové starcové smutně povznesli šedivé své hlavy, řkouce: Proklet budiž! Proklet budiž! Mráz mi šel po těle, když jsem si potichu opakoval jejich: Proklet budiž! A tak diakon prošel všechny nepravosti, hříchy a bezbožnosti, které jen mohou býti proti Bohu, člověčenstvu a vlasti, vypočítávaje jednu po druhé, vždycky stejně začínaje: "Kdo ..." a vždycky dokládaje prokletí, které pak podobně biskupové vstanouce ze stolic svých třikrát opakovali. Jména opravdová jistých známých přestupníků nejmenoval nikdy, vyjma jediný již uvedený pád s Ivanem Mazepou, kde se jako pro hroznost, nelidskost přestupku výjimka činila. Diakon všechno hlásal nejhlubším a nejsilnějším hlasem, a jeho "proklet budiž" hned po jmenovaném přestupku mi připadalo jako by v prchlivé zlosti a ošklivosti nad jmenovaným hříchem nadšeně a kvapně jej zatracoval; ale mírný, slabý, mnohočíslný hlas biskupů, který se teprve po chvilce povznesl a třikráte prokletí opakoval, zdál se mi jako nevývratný úsudek po dobré rozvaze a jako zatracení nevýslovných přestupků jednohlasným určením celé rady.

Při celém tomto prvním oddělení ceremonie, které asi hodinu trvalo, neopovažoval se lid téměř dýchati, a veliký strach jevil se na tváři celého zástupu.

Avšak přejděme k potěšitelnější, veselejší stránce slavnosti. Opět diakon otevřel knihu, ale nebyla to strašná kniha ošklivých přestupků, hrůzy a prokletí; byly to zlaté zápisky ruské historie, vděčné, citlivé upomínky všelikých dobrodiní, vřelá pochvala zásluh o vlast ruskou, vypočtení slavných jmen a skutků zasloužilých v národě mužů. Líbila se mi především na celém ustanovení této slavnosti šlechetnost a velkoduchost, která při hanbě a přestupcích, zapomněvši černá jména zhynulých již zrádců a škůdců, uváděla pouze hříchy všeliké pro výstrahu současných krajanů; při chvalitebných však skutcích, zásluhách a dobrodiních nezamlčela ani jedno jméno mužů jednavších nebo trpěvších za vlast. Diakon četl vážným a veselým hlasem všechna ta krásná jména zlatá, každé na čele skutků vykonaných osobou, která se někdy jménem tímto honosila, za každým mužem učinil diakon po vyčtení jeho zásluh malou přestávku, načež vždycky zvolal: Věčnaja pámjať! (na věky budiž v naší památce). Biskupové a metropolita pokaždé vstanouce opětovali třikrát: Věčnaja pámjať! Věčnaja pámjať" Věčnaja pámjať! A shromážděný lid pokaždé se zaradoval, každé vyřknuté jméno opakoval tichým šepotem, tak jako by se duch zasloužilého krajana lehce vznášel přes celé shromáždění. Mnozí z přítomných pozdvihovali své děti do výšky, aby vlastníma očima viděly řadu starců biskupů stojících a volajících "věčnaja pámjať!" zásluhám některého jim právě známého neb oblíbeného muže. Abychom posouditi mohli, jaký asi vliv taková slova z úst biskupových na lid ruský míti mohou, musíme věděti, v jaké uctivosti své biskupy mají, jak je lid již za živa takřka co svaté ctí, poněvadž také opravdu chováním svým obyčejně všechnu pochvalu zasluhují, vedouce život tichý a příkladný, nikoliv pak magnátský.

Nemohu zde ani dost malý díl všeho toho opakovati, co diakon četl bylo mnoho, velmi mnoho, celé dějiny ruského národa; pro nás také ani zásluhy takové a jména mužů, která neznáme a kteří na nás nepůsobili, velikou zajímavost míti nemohou, ctíti však musíme tak krásné ústavy a obyčeje, a přáti a starati se, bychom měli podobných. Podivuhodná byla opatrnost a starostlivost, s kterou se na každého muže, na každé dobrodiní pamatovalo. První bylo ovšem zavedení a rozšiřování křesťanského náboženství; tu arciť mi hned napadlo, že i ctitelové Peruna národ a vlast svou milovali, dobře činili, zásluhy měli a tedy také "věčné památky" zasluhovali; upokojil jsem se však myšlenkou, že jistá historie ruská začíná teprve od poznání křesťanské víry.

Svatému caru Vladimírovi, jenž rozšířil mezi námi carství nebeské a upevnil slávu jména ruského! - Věčnaja pámjať!

Všem tichým a pracovitým mnichům (v Rusku jsou mnichové pracovití) a odšelcům (tj. poustevníkům), jež v samotě chválili Boha, modlili se za náš národ, a prací rukou svých orajíce a sázejíce vzdělávali a zvelebovali zem Ruskou - věčnaja pámjať! atd.

Všem statným rekům, kteří zlomili těžké jho tatarské! Věčnaja pámjať! atd.

Měšťanu Mininu a knížeti Požárskému atd. věčnaja pámjať! Petru prvnímu velikému, rozmnožiteli a zvelebiteli vlasti, jenž zahanbil a pokořil všechny naše nepřátele, osvítil nás všelikým uměním atd. (tu následovalo ještě dlouhé vyčtení jeho skutků) budiž jeho jméno na Rusi věčně jmenováno s úctou a slávou! Věčnaja pámjať! Věčnaja pámjať! Věčnaja pámjať! Tu se po celém chrámu opakovalo jméno Petrovo a málem, že celé lidstvo jednohlasně nevolalo s biskupy "věčnou památku".

Všem dobrým cizozemcům, kteří ne se zbraní co nepřátelé, nýbrž s knihou co učitelé přišli do vlasti naší a nejsouce z krve naší, zvelebovali nás všelikým uměním! Věčnaja pámjať! atd.

Vojínům padlým v ochraně vlasti proti nátiskům pyšného francouzského dobyvatele! Věčnaja pámjať!

Co jsou všechny pomníky a Walhally, v nichž se vystavují plátěné a kamenné obrazy zasloužilých výtečníků, co jsou tyto památky, kterými oslavujeme více sebe co podnikatelé než vypodobněné ony muže, co jsou proti této zbožné, vroucí úctě zásluh vlasteneckých, proti živému slovu, hlásajícímu jejich jména a činy s posvátného místa celému shromážděnému národu?! Co jest obyčejná nynější žebrota, jenž současné lidstvo obtěžuje, aby některému zasloužilci bývalých let chatrnou památku, tvrdý kámen vyžadonila, proti nádhernému zástupu nejvyšších důstojníků církevních a šedivých starců, jmenujících zásluhy a jméno v svatyni Božské citlivými, vážnými slovy, která jsou ze srdce k srdci!? To jest nesmrtelnost a blažená nesmrtelnost mezi svými. A kde jest jen jediný mladík, jenž by všechno nepodnikl a neutrpěl pro takovou upomínku svého jména, jenž by neváhal život svůj i nejdražší všechno obětovati za ubezpečení, že budou šediví starci nad jeho zpráchnivělými kostmi volati před celým národem "věčnou památku" jeho jména a činů!? Nikdy jsem nemohl pochopiti velkou náklonnost Rusů k vlasti své, oběti, které na její oltář kladli, vida mnohé nesrovnalosti v zemi Ruské; jak možno, aby lidé, dobře povědomi lepšího zřízení jiných cizích zemí, přece tak vroucně milovali svou, patrně mnohými a velikými nedostatky sevřenou vlast? Jakmile jsem ale tuto jedinou slavnost seznal, přestal jsem se diviti velikému vlastenectví ruskému, kterého bychom se i my a jiní ještě národové od nich učiti mohli. Prostý, neučený kupec ruský obětuje bez velkého přemýšlení několikrát sto tisíc na zvelebení své země; u nás se musí polovice takových dobročinných dárků obětovati na oznámení jejich v novinách!

Ještě více jsem se divil moudrosti vladařské Petra a Kateřiny, která dovedla slavnost bezvýznamnou, ba škodnou, v níž se dříve jenom kacířové anathemisovali, obrátiti v tak velký prospěch vlasti, náboženství a mravnosti! Dovoleno-li na věci již dokonalé přece ještě nedostatky a chyby vystavovati, myslil bych, že by se z prvního dílu mnohé nepatrné ostrovtipnosti theologické a mnohé malicherné kacířování (ku př. katolíků), z druhého však dílu velmi mnohá jména carů a příbuzných jejich, kteří se veliké zásluhy o vlast míti nezdají, vynechati mohly a měly. Ale okolnosti tomu, myslím, tak chtějí!

Po těchto, jak soudím trochu dlouhých úvahách, ku kterým mne jenom rozčilenost ku krásné věci zavedla, přejdu na třetí a poslední část slavnosti, jejížto heslem jest: "mnogája léta!" Tu se obrací zřetel na nynější stav otčiny a přeje se jí a všem oudům veliké Rusi jednomu po druhém dlouhé trvání. Především, jak se samo rozumí, volá diakon velikému hosudaru Mikuláši "mnogája léta!", což také biskupové třikráte opakují, a nastavené po valech Kremlínských kanóny do toho hřmí, jako by chtěly přání biskupů zahlušiti, a zvony se všech zvonic zahučely jako z povinnosti své přání. Hřmot kanónů těchto, jak říkáme, posledních důvodů mocnářských, upamatoval mne, že se již nemluví o mrtvých cařích, nýbrž o živém, a že je strach skoro tolik, co úcta. -- Pak následovalo podobné "mnogája léta" císařovně a celé rodině, každému zvlášť; pak veškerému kněžstvu, celému úřednictvu, slavnému udatnému vojsku. Po diakonu opakovali přání to jako dřív zas biskupové třikráte, načež pak chór zpěváků obyčejným velmi příjemným nápěvem vždycky hodnou chvíli "mnogája léta" prozpěvoval. To však nebylo nic zvláštního, jelikož se v slovanské církvi po každé větší slavnosti po skončených službách božích též "mnogája léta" zpívává. Poznamenati ještě musím, že se při každém "mnogája léta" přítomní příslušníci toho stavu, který se právě jmenoval, vždy hluboce klaněli.

Myslil jsem již, že se slavnost, dosáhnuvši nejvyššího stupně krásy své v druhém oddělení nyní poznenáhlu k obyčejnosti chýlí, tu mne však ještě jednou posledním bleskem ještě překvapila.

Diakon, zavíraje již knihu, zvolal:

"A všem vám, pravoslavnému národu ruskému! Mnogája léta!" Biskupové opakovali do třetice, a celý shromážděný lid klaněl se hluboce naproti biskupům s veselou spokojenou tváří, děkuje jim za srdečné přání. Všichni biskupové se zdvihli s křesel svých a provázeli metropolitu Filaréta skrze carská vrata za oltář ku slavení veliké mše svaté. Já jsem však již mezi sloupy chrámovými neměl žádného stání, ode všeho, co jsem slyšel a viděl, bouřily se myšlenky mé, touha po samotě, abych myšlenky své zažít mohl, hnala mne před chrám na prostoru Kremlínkou, a tam jsem hned obrátil zrak svůj na západ k vzdálené drahé otčině české. Cerkve a paláce Kremlínské stály v cestě prahnoucím očím po západě. Podivným dětinským nápadem puzen, vyběhl jsem na vysokou věž Ivana Velikého, jako bych odtamtud přes nesmírné planiny ruské a polské chtěl dohlídnouti milé hrady Pražské. V duchu jsem je arci viděl před sebou, očima však toliko zamodralou rovnou dálku. Tu mi tanulo poslední přání biskupů, a hned nesl vítr do sněžné dálky přání mé: Všem vám, pravým věrným Čechům! Mnogája léta!

Závěrečná poznámka:

Liturgická "slavnost Pravoslaví" je tisíciletou tradicí pravoslavné církve. Jak už sám název "slavnost Pravoslaví" (či "svátek Orthodoxie") nasvědčuje, původním a předním účelem této slavnosti je oslavovat vítězství křesťanské orthodoxie nad veškerými herezemi (bludy) - nad ikonoborectvím předně a potažmo nad všemi pokaženými a od Bohem zjevené pravdy odchýlenými naukami. Nemohou tedy pravoslavní křesťané souhlasit s K. H. Borovským na tom místě, kde míní, že před Petrem Velikým se jednalo o "slavnost bezvýznamnou, ba škodnou, v níž se dříve jenom kacířové anathemisovali". Jasné a před celým národem každoročně konané oddělení Pravoslavného učení od nepravoslavného, věrných pravoslavných křesťanů od heretických - to je nejhlubší smysl a účel "slavnosti Pravoslaví".

K. H. Borovský nám svým svědectvím mj. prozrazuje, že v minulém století bylo římsko-katolické náboženství ruskou pravoslavnou církví oficiálně prohlašováno za herezi - tedy stavěno vně Církve. Viz jeho slova: "myslil bych, že by se z prvního dílu mnohé nepatrné ostrovtipnosti theologické a mnohé malicherné kacířování (ku př. katolíků) ... vynechati mohly a měly".

Vzpomínka, jak konal obřad anathemy sv. patriarcha Tichon

Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“

Skok na Homepage