K dějinám a službě liturgie předem posvěcených Darů

Poznámky z hlediska liturgiky
(o dějinách této liturgie a ohledně vykonávání této bohoslužby)

Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží,
služebníci Hospodinovi, ať prosí: „Ušetři, Hospodine, lid svůj…"
(Joel 2,17)

„O Velkém půstu se nesmí přinášeti svatý chléb
kromě soboty a dne nedělního."
(Pravidlo 49. laodicejského sněmu; r. 343)

„Ve všech dnech předpaschálního půstu kromě sobot a nedělí
a svatého dne Zvěstování, posvátná liturgie nebudiž jiná,
než předem posvěcených Darů."
(Pravidlo 52. VI. všeobecného sněmu; r. 680-692)

Liturgie předem posvěcených Darů je zvláštní velkopostní bohoslužba, při níž se věřícím předkládají pro zbožnou úctu a přijímání svaté Dary posvěcené dříve - většinou na plné liturgii konané předcházející neděli.

Liturgie předem posvěcených Darů zastupuje v dnešním bohoslužebném životě pravoslavné církve nejstarobylejší liturgické formy a dávnověké tradice zbožnosti. Zní v ní doposavad ozvěna pradávného obyčeje večerního svatého přijímání z Darů, které se posvěcovaly v neděli na liturgii a byly pak rozdávány věřícím, aby si je odnášeli domů a mohli z nich sami v průběhu týdne přijímat; zvláště v dobách pronásledování bylo nutností, aby věřící měli eucharistii u sebe (to se v církvi samovolně obnovuje i dnes, když vypukne pronásledování křesťanů; doloženo např. po roce 1917 v Rusku). Těm, co se nemohli z jakékoliv příčiny dostavit na liturgii, přinášeli diákoni svaté Dary domů (mč. Justin Vyznavač; 2. stol.). Bez častého svatého přijímání si první křesťané neuměli svůj duchovní život představit. Sv. Basil Veliký svědčí, že v prvních staletích křesťanských bylo zvykem přijímat čtyřikrát v týdnu: ve středu, v pátek, v sobotu a v neděli.

V pravoslavné církvi není přijato sloužit ve všední dny velkopostních týdnů plnou liturgii s proměňováním chleba a vína na drahocenné Tělo a Krev Kristovy, protože slavnostnost takové liturgie je vnímána jako nepatřičná ke všedním velkopostním dnům, pro něž je typický duch kajícnosti, prostoty a zdrženlivosti od všeho slavnostního. Bohoslužebné liturgické shromáždění s přinášením a proměňováním svatých Darů nelze naproti tomu konat mimo ducha radosti, svátečnosti a duchovního plesání (dávní křesťané nazývali každou plnou liturgii „paschou"), a tak je tato duchovní slavnost vyhrazena v době postní pro dny sobotní a nedělní (což jsou dny sváteční a půst v nich polevuje); v pravoslavné církvi dodnes září každá plná liturgie odleskem paschální slavnosti, a každý den, kdy se účastníme plné liturgie, získává pro nás duchovní rozměr neděle. Církevní Otcové přirovnávají půst k zápasu čili boji, a podobně jako se voják v bitvě soustředí na boj a nemyslí na slavnosti, protože slavnost je až po vítězství nad nepřáteli, tak i křesťan by v postní dny měl pěstovat ducha zápasu a odložit všechny slavnosti - jak slavnosti duchovní tak i tělesné (např. svatby, soukromé oslavy apod.)

Aby však věřící nebyli připraveni o duchovní posilu svatým přijímáním v průběhu ostatních dnů Velkého půstu, kdy kvůli asketickému zápasu s vášněmi tuto blahodatnou pomoc všichni potřebujeme, bylo ustanoveno konat řád této bohoslužby „předem posvěcených", která vlastně ani není liturgií (v tom plném smyslu toho slova, jak je používáme pro liturgii sv. Jana Zlatoústého či sv. Basila Velikého), a původně se pro ni označení „liturgie" ani nepoužívalo; je to kající večerní bohoslužba s obsáhlým poučným starozákonním čtením a s obřadem žehnání světla, k níž je připojen řád přinášení a rozdělování dříve posvěcených Darů a jejich přijímání.

Liturgie předem posvěcených Darů se v současnosti koná jedině ve všední dny Velkého půstu (tj. nikoliv o velkopostních sobotách či v nedělích, ani mimo dobu svaté čtyřicátnice), pokud však není svátek Zvěstování přesv. Bohorodice. Podle nynější praxe se koná v průběhu Velkého půstu ve středu a v pátek, a pak první tři dny strastného týdne a na svátky významných svatých (např. svátek nalezení hlavy Jana Křtitele nebo svátek čtyřiceti mučedníků či je-li chrámový svátek; také se slouží ve čtvrtek 5. velkopostního týdne, kdy je tzv. Ondřejovo stání). Podle starších zvyků se mohla konat každý všední velkopostní den od první postní středy do velké středy (tak bylo dle K. Nikolského zvykem ještě v 19. stol. např. v Kyjevsko-pečerské lávře, leč zřejmě jen v peščerách; stejně se dělo po celé Rusi do 15. stol.). První liturgie předem posvěcených Darů se může vykonat na čistou středu a poslední na velkou (strastnou) středu.

O původu této liturgie

Počátek liturgie předem posvěcených Darů se vztahuje k prvním staletím křesťanství. Sv. Simeon Soluňský praví: „Liturgie předem posvěcených darů pochází z dávnosti a od nástupců apoštolů." Michal Kerullários, patriarcha konstantinopolský (11. stol.), také svědčí o její starobylosti: „Liturgie předem posvěcených Darů je stará a z dávna tradiční; je v naší církvi známa ještě před sv. Janem Zlatoústým a sv. Basilem Velikým, kteří zapsali službu svatých Tajin (eucharistickou liturgii), jak je to patrno ze 49. pravidla Laodicejského sněmu. Ve všech svatých církvích se opatruje nepsaná tradice, že tajná (tj. tichá) modlitba, která se čte se po přenášení svatých Darů na oltář, pochází od sv. Athanasia Alexandrijského" († 373).

Může-li být tato liturgie prohlašována za apoštolské ustanovení, pak nikoliv kvůli tomu, že by byla sestavena samotnými svatými apoštoly, - vždyť i po apoštolské době ještě dlouho nebylo definitivně ustáleného obřadu bohoslužebného, - nebyla ani ústně odevzdána apoštoly ve své současné podobě. Nazývána je apoštolským ustanovením, co se obecného svého složení týče i hlavních svých prvků.

V Apoštolských ustanoveních se píše: „Poté, co všichni muži i ženy přijímali, nechť diákoni sesbírají, co zbylo, a odnesou to do darochranitelnice." Tyto pozůstatky svatých Darů byly určeny jednak pro přijímání nemocných, a taktéž i pro účastníky těch bohoslužeb, při nichž se nekonala nekrvavá Oběť.

Praxe přijímání dříve posvěcených Darů se zachovává od apoštolských dob, jak je to patrné ze svědectví sv. Justina Mučedníka (2. stol.), který praví, že diákoni odnášeli svaté Tajiny k těm příslušníkům obce, kteří nebyli přítomni na bohoslužbě v chrámu. Kdysi existoval i jiný obyčej - odnášet si z chrámu domů část svatých Darů pro domácí svaté přijímání v průběhu týdne, jak o tom svědčí Tertullian, sv. Kyprian, sv. Řehoř Theolog a další. Sv. Basil Veliký vypráví o egyptských poustevnících, že při sobě přechovávali svaté Dary k přijímání, protože neměli kněze. Věřící v Alexandrii a dalších egyptských městech také u sebe opatrovali svaté Dary pro přijímání.

První svědectví o použití jména „liturgie předem posvěcených Darů" máme ze začátku 7. století, kdy patriarcha Sergios Konstantinopolský v r. 615 zpíval v prvním týdnu velkopostním verš ze 140. žalmu: „Nechť vznáší se…", přenášely se předem posvěcené svaté Dary, po ohlasu presbytera: „Podle daru Krista tvého…" lid zpíval „Nyní mocnosti nebeské…" (Za autora tohoto hymnu je považován právě patr. Sergios.) Z 52. pravidla Trullského sněmu (692) je patrné, že už do tohoto sněmu byla liturgie předem posvěcených Darů všeobecně známá, zvláště na Východě, a Trullský sněm potvrdil její konání ve dnech Velikého půstu. O této liturgii vydává svědectví sv. Sofronios, patriarcha jerusalemský (7. století): „Více než jiné (bohoslužby) nyní požívají úcty posvátné bohoslužby Basila Velikého a Jana Zlatoústého a liturgie předem posvěcených Darů." Tato liturgie měla apoštolský základ a byla tvorbou apoštolské církve, a proto není označena jménem žádného člověka (tj. není po nikom pojmenována). Ve starých rukopisných památkách je obřad této liturgie nadepsán jménem apoštola Jakuba, apoštola Petra, evangelisty Marka, Basila Velikého. Obřad této liturgie, jak existovala v Jerusalemské, Antiochijské a Alexandrijské církvi, redakčně upravil, zkrátil a doplnil modlitbami vlastní tvorby sv. Basil Veliký; v této podobě pak byla uvedena do používání v Konstantinopolské církvi, odkud se rozšířila po celém křesťanském Východu a vytlačila předchozí podoby obřadu této liturgie. Od 16. století je spojována dle dávné ústní tradice i se jménem římského papeže Řehoře Dvojeslova (tj. Dialoga, † 604), který byl prý jeden čas papežským legátem v Konstantinopoli a obnovil pak v Římské církvi některé obřady, jež tam už byly v jeho době zapomenuty, ale zachovávaly se ve své původní čistotě na Východě (a mezi ně patří liturgie předem posvěcených Darů, kterou sv. Řehoř údajně přeložil, uspořádal a vyložil). S jeho jménem je spojena významná liturgická obroda v Římské církvi, která byla tenkrát ještě pravoslavnou.

Komentář k několika osobitostem této liturgie

Čtení 18. kathismy má důležitý význam. V době starozákonní byly tyto žalmy recitovány při stoupání po schodišti jerusalemského chrámu. Proto se jim říká „písně vzestupu" nebo také „stupňů". Byla to píseň lidí shromažďujících se k modlitbě a připravujících se na setkání s Bohem. Při liturgii předem posvěcených Darů chystá kněz v průběhu tohoto čtení eucharistický Chléb posvěcený o předcházející neděli. Doporučuje se kathismu nezpívat, ale (zvolna) číst. V řecké tradici čte při archijerejské bohoslužbě 103. žalm i 18. kathismu sám biskup (čte všechny žalmy plném znění a pomalým tempem).

Vynášení svíce a požehnávání věřících světlem, při němž kněz praví: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny," pochází z hluboké dávnosti a souvisí s vyučováním katechumenů, jak o tom svědčí sv. Jan Zlatoústý. Katechumenská poučení, která mj. spočívala v usilovném čtení ze Starého zákona v době Velkého půstu (viz zápisky poutnice Egérie), trvala do setmění a byla doprovázena obřadem zažehnutí svícnu. Původ tohoto obřadu leží ve staré židovské (a středomořské) tradici - při zapalování večerních svícnů se pronášelo díkůvzdání za světlo sesílané Nejvyšším, aby lidé mohli vidět v noční tmě. V křesťanství byl pak tento obřad naplněn novým obsahem. Svícen slavnostně přinášený do modlitebního shromáždění připomínal věřícím, že je mezi nimi přítomen Kristus, který sám sebe nazval „Světlem světa" (Jan 8,12 a 9,5). S tím souvisí i zpěv večerního 140. žalmu (Nechť vznáší se modlitba moje…), jenž je nazýván „světelným".

Žehnání svící uprostřed starozákonního čtení poukazuje na to, že se všechna starozákonní proroctví naplnila právě v Pánu Ježíši Kristu, vždyť tato svíce zobrazuje Krista, jak bylo připomenuto výše. Celý Starý zákon vede ke Kristu právě tak, jako vede Velký půst katechumeny k osvícení svatým křtem. Světlo křtu pak otevírá jejich rozum k chápání učení Kristova. Zachovaly se nám svícny ze 4. a 5. století, na nichž jsou napsána slova z této liturgie: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny."

Zpěv „světelného" 140. žalmu podruhé (tj. po paremijích) je pozůstatkem z dob před zformováním dnešní podoby této bohoslužby. Je možné, že než získala současný řád a jednalo se prostě o svaté přijímání po večerní, konalo se právě při zpěvu tohoto žalmu. Dnes tvoří zpěv žalmu překrásný a zároveň hluboce kající přechod z večerní bohoslužby do řádu vlastní služby předem posvěcených Darů. Sv. Jan Zlatoústý praví, že tento žalm je spasitelným lékem a prostředkem k očištění, abychom se všichni - čímkoliv jsme se poskvrnili v průběhu dne - očistili za soumraku končícího dne, ať už jsme kdekoliv - doma či ve městě nebo na samotě. Dle starobylé tradice se vždy při tomto žalmu okuřuje kadidlem.

Velký vchod se částečně podobá velkému vchodu na plné liturgii, leč zde má úplně jiný liturgický význam i odlišný duchovní obsah. Především nutno pamatovat, že se přenáší nikoliv jen chléb a víno v kalichu, ale již posvěcené Dary - tj. samo přečisté Tělo napojené drahocennou Krví Kristovou. Všechny modlitby, prosby a vzpomínky konané při přinášení chleba a vína v rámci velkého vchodu na předcházející nedělní plné liturgii, byly už nad těmito Dary vysloveny, a proto se zde velký vchod s přenášením předem posvěcených Darů děje v tichosti. Už se tu nekoná ani předložení darů Bohu, ani jejich obětování, ani eucharistický kánon a samozřejmě ani jejich posvěcení čili proměnění sestoupením Ducha Svatého. Zde se již při velkém vchodu přinášením předem posvěcených Darů setkáváme s Tajemstvím přítomnosti samotného Krista! Proto při velkém vchodu poklekáme a přenášeným posvěceným Darům se hluboce klaníme jako příchodu Krista Pána v Jeho drahocenném Těle a Krvi.

Liturgickým významem velkého vchodu je tedy přinášení svatých Darů k přijímání; duchovním obsahem tohoto velkého vchodu je příchod Krista v jeho Těle a Krvi mezi nás, a to pak naši mysl obrací k myšlenkám z velkopostního kánonu sv. Ondřeje Krétského o posledním soudu, či k připomínce druhého příchodu Páně ve slávě. Mlčení a ticho při velkém vchodu je výrazem úcty, hluboké pokory a naprosté odevzdanosti. Kromě toho jsou naše bezhlesá ústa při velkém vchodu symbolickým předobrazem skutečnosti, že při posledním soudu už nám žádná slova ani modlitby nepomohou. Čas na modlitbu a pokání je zde, v pozemském životě; tam na soudu však bude platit, že hříšníky odsoudí jejich vlastní skutky.

Svaté přijímání

V Ruské pravoslavné církvi od doby Petra Mohily († 1646) převládl názor, že při svatém přijímání na této liturgii je svatou Tajinou jen Chléb posvěcený při dřívější plné liturgii, kdy byl zároveň napojen Krví Kristovou. Před přijímáním kněz předem posvěcené Dary vkládá do kalicha s vínem, aby se posvěcený Chléb provlhčil vínem, změknul a bylo snazší jej přijímat. Nejmenší děti, které přijímají při plné liturgii jen Kristovu Krev, nepřijímají v Ruské církvi při liturgii předem posvěcených Darů, neboť víno v kalichu není považováno za svatou Tajinu, ale za pouhé víno. Avšak podle starších názorů, které jsou rozšířeny v řeckém pravoslaví (a byly i v Ruské církvi před dobou Petra Mohily), se víno v kalichu stane Kristovou Krví, když jsou do něj vloženy předem posvěcené Dary. Sněmovní rozhodnutí v této věci neexistuje. „Byzantští liturgisté od XI. století praví: při vložení části Těla Kristova do kalicha se víno mění na Krev Kristovu a to skrze dotyk s Kristovým Tělem" (ep. V. Krivošein). A proto v Řecku při této liturgii přijímají z kalicha i nejmenší děti. (Viz o tom více zde.)

Klekání

V pravoslavné církvi je obyčej ve všedních dnech Velkého půstu klekat či konat velké (tzv. zemní) poklony, což obojí vhodně odráží kající charakter tohoto údobí církevního roku. Proto je i při této kající liturgii zvykem při některých částech služby stát na kolenou nebo činit poklony až k zemi. Kdy a jak dlouho se klečí, je dáno místními obyčeji různých světových církví. Níže je příklad praxe, s níž je možno se setkat na východě naší místní církve. Bývá např. zvykem klečet (a hlavu sklonit k zemi), když kněz žehná svící a volá: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!" Pak bývá zvykem klečet při zpěvu „Nechť vznáší se moje modlitba jako kadidlo před tebou" (po paremijích), avšak bez zemní poklony. Dále je obvyklé konat tři zemní poklony (pokleknutí a sklonění hlavy až k zemi) při modlitbě sv. Efréma Syrského (Pane a Vládce života mého…), která se koná při liturgii většinou dvakrát. Při velkém vchodu se pokleká (a hlava sklání k zemi, aniž by kdo hleděl na přenášené posvěcené Dary); když kněz položí svaté Dary na prestol, věřící vstanou. Někde je zvykem pokleknout i na Otčenáš, a pak se klečí, když kněz vynáší svaté Dary k přijímání věřícím a stojí se na kolenou po celou dobu rozdávání svatého přijímání (přijímající však vstanou, přijímají ve stoje, a pak už nepoklekají). Ti, kteří nebyli u svatého přijímání, učiní zemní poklonu na požehnání kalichem se svatými Dary při slovech: „Nyní i vždycky, až na věky věkův" (když se chvilku po přijímání odnášejí svaté Dary z prestolu na žertveník).

Dodatek k historii služby

Velkopostní večerní výuka katechumenů, připravujících se na přijetí svatého křtu při Pasše, se spolu s obřadem přinášení a žehnání světla následně spojily se starobylým církevním obyčejem, a tím bylo večerní přijímání předem posvěcených Darů.

Dle sv. Basila (4. stol.) bylo zvykem, že křesťané přijímali čtyřikrát týdně (ve středu, v pátek, v sobotu a v neděli); pokud se nemohli (např. z důvodu vzdálenosti) zúčastnit liturgie a nebo se liturgie na jejich místě nemohla tak často sloužit, věřící měli doma svaté Dary, které obdrželi při nedělní liturgii, a sami z nich před večeří přijímali. Tak postupovali křesťané na farnostech, stejně jako mniši v pouštích. Zároveň však vidíme snahu se k přijímání předem posvěcených Darů dle možností scházet. Křesťanští sousedé ve světě se scházeli u jednoho z nich k přijímání, podobně se shromažďovali i mniši v kapli. Činili tak večer po večerní bohoslužbě, před jídlem (večeře byla v době půstu jediným jídlem dne). Postupně se formuje i modlitební řád tohoto přijímání (viz, jak se modlila před přijímáním ct. Marie Egyptská). V době půstu, kdy se ve všední dny nekonala plná liturgie, bylo požívání předem posvěcených Darů jedinou možností, jak zachovat pravidlo čtyř přijímání v týdnu. Přijímáním se ve středu a pátek ukončoval celodenní půst.

Ke spojení těchto obou dávných a tradicí v církevním vědomí zachovaných praktik, večerní výuky a večerního přijímání předem posvěcených Darů, proběhlo zřejmě v době císaře sv. Justiniána v Konstantinopoli (531-536). Tenkrát se tato liturgie sloužila velice často (sv. patriarcha Nikifor Vyznavač ji předepisoval sloužit každou středu a pátek po celý rok, pokud nebyl svátek, kvůli němuž se rušil půst, a na svátek Povýšení svatého kříže; ve Velkém postu ji konali každý všední den; je možné, že byla dříve tato bohoslužba konána každodenně i v průběhu všech delších půstů církevního roku, avšak kvůli nárůstu počtu svátků byla v průběhu věků omezena jen na Velký půst a stala jeho charakteristickou součástí). Z původně jednoduchého a skromného provedení získala služba „předem posvěcených" jistou velkopostně zabarvenou krásu a dokonce určitou střídmou slavnostnost, takže se stala duchovním vrcholem všednodenních velkopostních služeb.

Liturgie předem posvěcených Darů má tedy kořeny v nejstarších křesťanských obyčejích a jejich sloučením vznikla ještě před životem sv. Řehoře Dvojeslova (tj. Dialoga; + 604), římského papeže, který byl slavným liturgistou a významně se přičinil o liturgickou obnovu v Římské církvi. Mj. popisuje obřad posvěcení kalicha vína tím, že se do něj ponoří předem posvěcený Chléb (tj. Tělo Kristovo). Podle ústní tradice se sv. Řehoř a např. Ambrož Milánský přičinili, aby se liturgie předem posvěcených Darů na Západě rozšířila; sv. Řehoř podle tohoto podání shromáždil svědectví o různých způsobech konání zmíněné bohoslužby, která se do té doby sloužila v každém kraji jinak, sjednotil její řád a vyložil ji. Sv. Řehoři tedy nepatří autorství této liturgie, ale z úcty k jeho liturgickému dílu (v jeho době byla Římská církev ještě pravoslavná) je jeho jméno někdy od 16. století spojováno s obřadem pravoslavné liturgie předem posvěcených Darů.

Dny pro službu liturgie předem posvěcených Darů

Liturgie předem posvěcených Darů se v současnosti koná jedině ve všední dny Velkého půstu (tj. nikoliv o velkopostních sobotách či v nedělích, ani mimo dobu svaté čtyřicátnice), pokud však není svátek Zvěstování přesv. Bohorodice. Podle nynější praxe se koná v průběhu Velkého půstu ve středu a v pátek, a pak první tři dny strastného týdne a na svátky významných svatých (např. svátek nalezení hlavy Jana Křtitele nebo svátek čtyřiceti mučedníků či je-li chrámový svátek; také se slouží ve čtvrtek 5. velkopostního týdne, kdy je tzv. Ondřejovo stání). První liturgie předem posvěcených Darů se podle nynějších pravidel může vykonat na čistou středu a poslední na velkou (strastnou) středu. Podle starších zvyků se mohla konat každý všední velkopostní den od první postní středy do velké středy (tak bylo dle K. Nikolského zvykem ještě v 19. stol. např. v Kyjevsko-pečerské lávře, leč zřejmě jen v peščerách; stejně se dělo po celé Rusi do 15. stol.). Na Rusi v době, kdy tam panoval Studitský typikon (11.-13. stol.), se liturgie předem posvěcených Darů konala ve Velkém půstu o všechny dny týdne, kromě sobot a nedělí. Avšak po zavedení Jerusalemského typiku (14.-15. stol.) až po dnešní časy se zde tato liturgie koná pouze o středách a pátcích Velkého půstu a ve dny některých svátků.

Denní doba pro konání této liturgie

Liturgie předem posvěcených Darů je večerní bohoslužbou. Ve 20. století se v pravoslavné církvi objevil zvyk vykonávat ji ráno, podobně jako obvyklou nedělní liturgii. Důvod je zřejmý, a tím je nepohodlí půstu v průběhu dne, což musí kněz zachovávat před svatým přijímáním, či zdravotní příčiny u některých duchovních. Jenže této novotářské praxi neodpovídá ani historický vznik této služby (tj. večerní svaté přijímání, večerní výuka katechumenů, žehnání světla zažehnutého při soumraku apod.) ani tomu neodpovídá řád bohoslužby, která je ve své první části obvyklou večerní bohoslužbou (s večerním 103. žalmem a hymnem „Světlo tiché"; v textu služby jsou zmínky o večeru, západu slunce, večerní modlitbě atd.; a kromě toho tato bohoslužba oslavuje svaté zítřejšího dne.) Z těchto důvodů prohlašují současní liturgisté ranní službu této liturgie za jev úpadkový. Ostatně ještě v 19. století se ani v Rusku nesměla liturgie předem posvěcených Darů začínat před polednem (ep. V. Krivošein). Zvyk sloužit tuto liturgii ráno ovšem nevyhovuje ani pastoračním potřebám církve. Vždyť se tato bohoslužba koná ve středu a pátek, tj. ve všední dny, kdy věřící chodí do zaměstnání a do chrámu mohou přijít jedině odpoledne či k večeru.

Bohoslužebná roucha je zvykem používat černá nebo alespoň tmavá (např. tmavě červená, fialová, temně modrá). Stejně tak pokrovce by měly být tmavé. Stichar je však možno použít světlý. Kněz obléká plné liturgické odění.

Příprava svatých Darů pro liturgii předem posvěcených

Dary pro tuto bohoslužbu se připravují o předcházející neděli (nebo při jiné plné liturgii sv. Jana Zlatoústého nebo sv. Basila Velikého). Kněz při proskomidii vykrojí kromě Beránka pro právě chystanou liturgii (jehož položí na střed diskosu) i další Beránky (jednoho, dva či více, podle toho, kolik liturgií předem posvěcených Darů bude sloužit do příští plné liturgie). Nad každým Beránkem čte při vykrajování samostatně příslušné modlitby („Na památku Pána a Boha…" „Jako ovce k zabití veden jest…" Až k „Obětuje se Beránek Boží…", a „Jeden z vojáků kopím bok jeho probodl…") Beránky po obětování (tj. naříznutí zespodu) a probodnutí klade na diskos kolem prvního Beránka. Teprve po vyjmutí a probodnutí posledního Beránka vlévá víno do kalicha. Pak vyjímá z prosfory další částečky podle stanoveného řádu.

Při liturgii věrných v eucharistickém kánonu hovoří o všech Beráncích jako o jediném chlebu a posvěcuje je jako jednoho. Při slovech poslední večeře: „Vezměte a jezte, toto je Tělo mé…", ukazuje kněz rukou na všechny Beránky najednou. Při epiklezi říká: „A učiň chléb tento…", (a nikoliv: chleby tyto) a žehná je rukou všechny najednou. Před přijímáním při slovech: „Svaté svatým!" kněze bere do rukou všechny Beránky a pozdvihuje je společně. Poté rozlamuje Beránka prostředního (vyjmutého z prosfory jako prvního), částici »IC« vkládá do kalicha a vlévá vroucí vodu jako obvykle.

Ihned po přijímání kněze (před přijímáním věřících) se přistupuje k napájení Beránka (jednoho či více) určeného pro liturgii předem posvěcených Darů. Kněz vezme pravou rukou opatrně dalšího Beránka a vloží si ho do levé ruky tak, aby Beránka držel pečetí dolů a rozříznutou částí nahoru, a do pravé ruky pak vezme lžičku. Beránka drží nad kalichem, lžičkou nabírá Krev Kristovu a vlévá ji pozorně do jednoho zářezu v Beránkovi. Pak pootočí Beránka a opět vlévá trošičku Krve do dalšího zářezu, následně opět pootočí Beránka a vlévá trošku Krve a nakonec ještě počtvrté pootočí Beránka a vlévá do zářezu trošku Kristovy Krve. Když je Tělo Kristovo napojeno Krví, ukládá kněz Beránka na vhodné místo (např. na zlatou či stříbrnou misku nebo do druhého kalicha apod. Schvaluje se dnes i skleněná miska či nádoba; pokud svaté Dary spočívají na jiném kovu, než je zlato, klade se pod ně čistý papír.) Beránka nechává zářezy vzhůru a dbá na to, aby k němu měl přístup vzduch a mohl vysychat bez poškození. Pokud zůstává Beránek v suchém kalichu, stačí jej přikrýt ubrouskem, jestli jej kněz vloží do darochranitelnice, musí zajistit její větrání. Když jsou všechny posvěcené Beránky napojeny Krví Kristovou a uloženy, pokračuje kněz v liturgii jako obvykle - připravuje svaté Dary pro přijímání věřících atd.

Příprava před liturgií předem posvěcených Darů

Sloužící duchovenstvo se připravuje stejně jako před každou liturgií. Liturgii má předcházet čtení velkopostní 3., 6. a 9. hodinky. Ke konci 9. hodinky, po modlitbě „Pane a Vládce života mého…" a poklonách, se sloužící duchovenstvo modlí přípravné modlitby před ikonostasem jako obvykle - s tou výjimkou, že se nekoná modlitba představeného: „Hospodine, vztáhni ruku svou…" (Tato modlitba totiž souvisí s přinášením nekrvavé oběti, a ta se při této liturgii nekoná.) Pak vcházejí do oltáře a líbají svatý prestol. Oblékají bohoslužebná roucha tmavé barvy a při požehnání jednotlivých částí roucha se neříkají obvyklé modlitby, nýbrž pouhé: „K Hospodinu modleme se." Umývání rukou se děje s obvyklou modlitbou. Proskomidie odpadá. (Je však třeba připravit si na žertveníku víno a vodu; případně je lze už teď vlévat do kalicha, žádná modlitba se při tom nekoná. Přehodí se postavení diskosu a kalicha; diskos je však vhodné si připravit na prestol. Na prestolu by měly být připraveny lžička a kopí.)

Okuřování před liturgií se nekoná. Před samotným začátkem liturgie se kněz (s diákonem) třikrát klaní před svatým prestolem a pokaždé praví: „Bože, očistiž mne hříšného a smiluj se nade mnou." (Modlitby „Králi nebeský," a „Sláva na výsostech Bohu," se neříkají.) Načež kněz políbí evangelium a prestol (diákon jen prestol a po požehnání od kněze vychází před ikonostas na solej). Královská brána je zavřena (podle starší tradice může zůstat zatažena i opona, odhrnuje se v takovém případě až po ukončení čtení 18. kathismy; většinou se však dnes opona na začátek liturgie rozhrnuje a zatahuje se s počátkem čtení 18. kathismy).

Tento text je kompilací úvodních statí, které jsou otištěny v dvou liturgických příručkách pro službu liturgie předem posvěcených Darů: „Gregorian“ (zpěvník pro věřící) (PDF brožura a obvyklé PDF) a „Liturgie předem posvěcených Darů“ - služebník pro kněze a diákona) (PDF) (další viz na pravoslavi.cz/download). Dále byly použity informace ze stati O liturgii předem posvěcených Darů.

Připravil Prodromos

Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“

Skok na Homepage