Skok na seznam »za dveřmi«
Skok na Homepage
Mezinárodně uznaným a právně zakotveným principem jest, že žádná skupina obyvatelstva, která ozbrojeným povstáním chce dosáhnout odtržení části území některého státu, nesmí tímto způsobem dosáhnout svého cíle a nemůže získat podporu pro jeho dosažení u žádného státu uznávajícího elementární evropské morální a právní principy. Pokud některé etnikum chce dosáhnout vyššího stupně autonomie na území, které obývá, lze toho dosáhnout jen dlouhodobým postupným procesem a prostřednictvím vyjednávání, která trvají řádově několik desetiletí. V průběhu tohoto procesu nesmějí být použity zbraně ani násilí natož terorismus. Takovýto proces "mírové postupné separace" probíhá v současnosti v Evropě hned na několika místech. Je jistě zvláštní, že západní Evropa, která sama sebe postavila na vyvýšené místo, z něhož hodlá zbylou (větší) část Evropy učit, co je morální a co nikoliv, co je "evropské" a co není, právě v tomto tak základním principu (řešícím mírové spolužití evropských národů) používá zjevně tzv. "dvojí metr" – tedy jinou morálku aplikuje na západ Evropy a jinou morálku se snaží vnutit východu Evropy. Zatímco na evropském západě mají separatisté velice úzce vymezený prostor, tak východoevropští separatisté jsou ze západu všemožně podporováni (morálně, diplomaticky, penězi i dodávkami zbraní) a je to maskováno respektem k právu na sebeurčení (jakoby východní Evropa nebyla územím s dávnou historií, vzácným duchovním dědictvím a bohatou kulturou, nýbrž byla nějakou druhou černou Afrikou a východoevropské národy byly černošskými kmeny vedoucí v džungli své věčné kmenové války o loviště). Kde si kdo na východě Evropy vzpomene, že jeho národnostní skupina by si zasloužila samostatnou státní existenci (zvláště, když obývá tu část hostitelského státu, jež je mimořádně bohatá na nějaké nerostné nebo přírodní bohatství) a vyvolá kvůli tomu občanskou válku, může se plně spolehnout na naprosté pochopení ze strany západních politiků i na jejich sympatie a vstřícný postoj k jejich boji proti "přežívajícímu komunismu na Balkáně". Že úplně jiný postoj mají západní politikové k vlastním separatistům (zvláště, když sáhnou k použití násilí, aby dostihli svého cíle), není třeba dokládat.
Jaký by tedy mohl být pohled na situaci na Balkáně v jugoslávské provincii Kosovo, kdybychom odložili brýle, které se nám na nos snaží nasadit propagandistická kampaň NATO?
Bandité z řad Kosovských Albánců průběžně odmítali veškeré mírové návrhy bělehradské vlády. Protože si byli jisti podporou Západu pro dosažení svých separatistických záměrů (tuto jistotu získali jednak na příkladu války chorvatské i bosenské, a pak také z tajných jednání s některými vysoce postavenými západními politiky), naprosto striktně odmítali přistoupit na jakýkoliv plán dlouhodobého procesu budování své autonomie v rámci jugoslávské federace. V průběhu celé dlouhé doby vyjednávání zřetelně a mnohonásobně deklarovali, že jediným cílem jejich ozbrojeného povstání je okamžité odtržení Kosova od Jugoslávie a že se nikdy a za žádných okolností nespokojí s žádnou formou autonomie či jiným kompromisem (tento jejich pevně neústupný postoj a maximalistický požadavek byl mnohokrát prezentován i v našich sdělovacích prostředcích). Svou partizánskou ozbrojenou činností namířenou proti legitimní státní vládě a neustálými proklamacemi své neústupnosti ve snaze o dosažení odtržení části jugoslávské federace si vzali jako rukojmí celé své etnikum bydlící v Kosovu, jež vtáhli do občanské války proti Srbům, kterou vyvolali a krvavě vedli. Tzv. "kosovská osvobozenecká armáda" zabíjela nejen Srby, nýbrž i Kosovské Albánce, kteří jí nechtěli pomáhat. To, co tito bandité v Kosovu rozpoutali, byl skutečný teror obrácený nejen proti tamní srbské menšině a proti bělehradské vládě, ale i proti části svého vlastního etnika. V každém státě by byla takto se projevující skupina lidí považována za zločince, bandity či dokonce vlastizrádce. V každém západoevropském státě by nikdo s takto se chovajícím gangem nejednal, nýbrž by státní moc vnímala jako svou povinnost použít veškeré silové prostředky k jeho likvidaci. V případě Jugoslávie jsou však považováni za "osvobozeneckou armádu" (existují doklady napovídající, že tzv. "Kosovská osvobozenecká armáda" nakupuje zbraně a financuje svou válku z peněz pocházejících z drogové kriminality, kterou provozuje; část financí a zbraní však pochází i z tajných příspěvků a dodávek ze Západu – zvl. z Německa. Americká CIA školila kosovské separatistické bojovníky, kterým dalo NATO již dříve k disposici svůj špionážní satelitní systém na lokalizaci pohybů srbských vojenských jednotek.).
Západ mohl mnohokrát a mnohými způsoby pomoci vládě v Bělehradě udržet mír a pokojnou cestou vyřešit situaci v Kosovu – ne sice ke spokojenosti kosovských separatistů, ale ke spokojenosti většiny lidí obývající provincii Kosovo. Místo toho představitelé Západu sice slovně proklamovali, že odtržení Kosova od Jugoslávie nepodpoří, leč svým postojem k Bělehradu a při neveřejných jednáních se separatisty dali nárokům kosovských banditů naději na úspěch jejich snah. Tím byli bandité povzbuzeni a veškeré snahy Bělehradu o uklidnění situace vyzněly naprázdno.
Ve skutečnosti používají USA a západoevropské společenství Albánce k dosažení svých vlastních zištných cílů - a to za cenu bezměrného utrpení nevinných lidí a zločinného přepadení suverénního státu. Je patrno, že ekonomickým zájmům nemůže stát nic v cestě - ani mezinárodní právo, morálka nebo životy, utrpení a zájmy místního obyvatelstva.
Na okraj. Podobně mohl Západ pomoci i v případě chorvatsko-srbské občanské války. Kdo ještě přes dým propagandy vidí na začátek devadesátých let, kdy vznikal onen strašný konflikt? Kdo si ještě vzpomene na zprávy, které proběhly i v našich sdělovacích prostředcích, kdy při hrozbě občanské války kvůli sporu Chorvatů a Srbů o určitá území žádal Bělehrad Západ o pomoc? Tenkrát žádali Srbové, aby území, o něž se vede spor, byla obsazena "modrými přilbami" a pod jejich patronátem aby se konalo lidové hlasování obyvatelstva oněch území, ke kterému státu se chtějí připojit. Místo toho Západ jen nečině přihlížel a následně si pospíšil uznat nově utvořený stát Chorvatsko s jeho nereálnými i nehistorickými hranicemi. Avšak vraťme se zpátky do současnosti.
Při jednáních v Rambouillet již dal Západ zřetelně najevo, že plány na oddělení Kosova od Jugoslávie podporuje. Tzv. "mírová dohoda" má ve skutečnosti skrze okupaci nejen Kosova ale i celé Jugoslávie západními vojsky vést k postupnému jeho odtržení od jugoslávské federace. Marně Srbové upozorňovali na nereálné podmínky rambouilletského diktátu, který by nemohla přijmout žádná vláda žádného suverénního státu, neměla-li by být svým lidem označena za vlastizrádnou. (U nás se dnes odsuzuje pozvání vojsk SSSR v r. 1968 a ti, kteří vojska Varšavské smlouvy pozvali na naše území, jsou považováni za vlastizrádce; v Rambouillet se žádalo po srbských představitelích, aby učinili ještě něco horšího - pozvali na své území vojska nepřátelské vojenské aliance.) Součástí onoho ostudného diktátu, jehož přijetí přijela vynutit i šéfka americké diplomacie M. Albrightová, byl totiž např. režim faktické okupace celé(!) Jugoslávie vojsky NATO (nikoliv OSN!) – tedy nepřátelského vojenského paktu, těmto vojskům měl být k volné disposici celý pozemní i vzdušný prostor Jugoslávie včetně výsostných vod! K tomu měla mít Jugoslávie za povinnost poskytovat těmto vojskům energie, pohonné hmoty i komunikační služby (telefony a pod.)! Je jasné, že takové podmínky nemohly být přijatelné pro Jugoslávii, a proto se lze domnívat, že skutečným cílem divadla sehraného v Rambouillet bylo získání možnosti označit ve sdělovacích prostředcích členských států NATO bělehradskou vládu za neústupnou, prohlásit diplomatické prostředky k vyřešení kosovské krize za vyčerpané a v důsledku toho ospravedlnit před obelhaným západním lidem (návrh smlouvy z Rambouillet nebyl západními sdělovacími prostředky zveřejněn) přepadení Jugoslávie, bombardování a ničení materiálních zdrojů i civilního obyvatelstva – a to vše jakoby v zájmu "hájení lidských práv". Je to obludná maškaráda a doklad toho, jak snadné je pro mocné tohoto světa činit prakticky jakékoliv bezpráví komukoliv a ještě při tom mít sympatie velké části světové veřejnosti.
V Rambouillet nenechali "prostředkovatelé" srbskou a albánskou delegaci zasednout ke společnému jednání. Obě delegace byly neustále izolovány a nesměly spolu jednat přímo. Cílem takového postupu jistě nebylo dosažení dohody, nýbrž ospravedlnění přímé vojenské akce proti Jugoslávii a skrze ni dosažení geopolitických cílů USA a západoevropského společenství - tedy obsazení Jugoslávie vojsky NATO a zřízení nového uspořádání Balkánu. Materiální zničení Jugoslávie a následné nabídnutí pomoci (po nastolení proamerické vlády) spolu s investicemi ze strany západních podnikatelů - to vše má učinit z Balkánu kolonii západního společenství a zajistit Evropské unii zdroje i odbytiště na cestě tohoto nově vytvořeného politicko-ekonomického kolosu k prosperitě (podobnou cestou se ostatně ubíraly a ubírají USA). Dalším geopolitickým cílem agrese NATO je vytvoření Západem kontrolovaného koridoru: orient - záp. Evropa, jako levné a spolehlivé obchodní tepny vedoucí důležitým směrem z Evropské unie a k ní. Současná válka na Balkáně byla připravována již dávno - současně s projektováním Evropské unie a hledáním cest a zdrojů k její prosperitě. Změna poměrů na Balkáně skrze vyvolanou válku je nutnou daní za vznik EU. O dalším cíli této války se dosti hovoří v pravoslavných zemích, kde vědí o staré snaze Západu rozbít blok pravoslavných zemí - oddělit je od sebe (především Řecko od Slovanů a odtržení Rumunska a Bulharska), aby nemohly vytvořit vlastní společenství. Otržení Kosova od Jugoslávie je zřetelným krokem k dosažení tohoto cíle.
Když si přijetí tzv. "mírových dohod" z Rambouillet rozhodl Západ vynutit na Bělehradu vojenskou silou, zbyla Bělehradu jediná cesta k udržení provincie Kosovo – vyhnání tamních Albánců. To předem dobře věděli západní politikové, pohlaváři OSN i vůdcové NATO. Prezident Miloševič zřetelně formuloval, že jakmile dopadne první bomba z letounu Severoatlantické aliance na území Jugoslávie, začne jugoslávská policie provádět rychlý odsun Kosovských Albánců z Kosova (o tomto Miloševičově prohlášení nás naše sdělovací prostředky prakticky neinformovaly; mezi politiky je to však dobře známá zpráva, viz např. vyjádření p. Jiřího Diensbiera).
Vojenská tvrdá ofensiva srbských sil v Kosovu v průběhu náletů NATO je vedena s cílem zlikvidovat ozbrojené povstání kosovských banditů, k čemuž má nyní Bělehrad díky postoji Západu poslední a krátkou příležitost. Současný odsun albánského obyvatelstva Kosova z Jugoslávie je při současném postoji Západu asi jediným způsobem, jak je možno zastavit občanskou válku v této provincii Odsuny obyvatelstva jsou vždy tragickou událostí, leč uchýlili jsme se k podobnému kroku i my po druhé světové válce v případě vyřešení situace se sudetskými Němci, kteří se ve většině postavili proti Československé republice - svému hostitelskému státu; mimochodem toto není jediná podobnost mezi provincií Kosovo s našimi Sudety - dokonce i postoj Západu je obdobný – před druhou světovou válku se naši bývalí i současní západní spojenci připojili v Mnichově k Hitlerovi při projednávání "mezinárodně uznaného" odtržení Sudet od naší svrchované republiky; i současné vyhánění Kosovských Albánců má tedy velice podobné okolnosti jako dramatický a ne zcela "čistý" odsun sudetských Němců z našeho státu – v případě Kosova probíhá odsun ještě o to dramatičtěji a drastičtěji oč horší je celá situace pro hostitelskou zemi – tj. v tomto případě Jugoslávii; Kosovští Albánci si totiž "vzali na pomoc" k dosažení svých cílů na pomoc americké bombardéry, rakety a vojska NATO, což se stalo příčinou přesvědčení Bělehradu, že k udržení územní celistvosti státu je nelze jinak, než jednat rychle a tvrdě.
Dříve Československo – nyní Jugoslávie; tenkrát Mnichov - dnes Rambouillet; kdysi Němci – nyní Albánci; před půlstoletím byl jediným možným důsledkem Mnichova a následného přepadení Československa a všeobecně přijatou cestou k dlouhodobému udržení územní celistvosti Československa tvrdý krok: odsun sudetských Němců; letos je zřetelným důsledkem pokusu o rambouilletský diktát a důsledkem přepadení Jugoslávie vojsky NATO odsun (chcete-li "vyhnání") Kosovských Albánců. V obou případech trpěli nevinní spolu s viníky. V obou případech se jednalo o tragédii. V obou případech na jejím začátku stáli ti, kteří zradili svou hostitelskou zemi a rozhodli se nečestnými prostředky dosáhnout rychlého odtržení území, kterého dlouhodobě jejich etnikum požívalo jakožto trvalí hosté.
Zkrátka – dějiny se stále opakují; v očích většiny současníků má pravdu vždy ten silnější (nebo ten, kdo má silného spojence) čili ten, kdo si silou dokáže zajistit ospravedlnění svých cílů a způsobů, jimiž je dosahuje. Dějiny jsou však neúprosné a dříve či později spravedlivě odsoudí skutečného agresora).
Skutečným viníkem této tragédie jsou kosovští separatističtí bandité a jejich západní podporovatelé z NATO. Potrestáni mají však být Srbové... Spravedlnost v tom nehledejme. Skutečný cíl tak horlivé aktivity NATO proti údajnému porušování lidských práv na Balkáně (když při tom je na světě tolik jiných a žhavějších ohnisek napětí a pronásledování menšin – za všechny připomeňme jenom Kurdy, jejichž tragédie nechává "mírotvorce" a "spravedlivce" z OSN či z NATO klidnými a vlažnými) je jiný. Nečiňme si iluse, že USA (nebo někdo jiný) povedou válku s náklady milionů a miliard dolarů jen kvůli lidským právům. Američani nezasahují tam, kde to není v jejich zájmu. Je sice pravda, že jejich zájmy se rozprostírají po celém světě a před jejich raketami, letadlovými loděmi a stíhačkami není žádné místo na světě bezpečné (Vietnam, Perský záliv), ale pro to, aby se "strýček Sam" vypravil zpustošit nějaký stát, musí mít přece jen na tom místě nějaké to "želízko v ohni". Zdá se, že NATO chce pomocí zbraní dosáhnout nového uspořádání Evropy.
P.S.
Zbývá nám ještě položit si jednu otázku:
"Neměla se bělehradská vláda a potažmo Jugoslávie
spíše Kosova vzdát, než
se podílet na humanitární katastrofě? Neměli Srbové tímto
způsobem zachránit mír a ukázat svou morální převahu
nad bandity z Kosova a "boys" z NATO?"
To jsou otázky, které si kladou pravoslavní křesťané...
Srbský patriarcha Pavle, který se od začátku občanských nepokojů
v Jugoslávii tvrdě postí, denně se hodiny modlí a koná
noční bdění za
ukončení hrůzných konfliktů na Balkáně a za všechny oběti
současných balkánských válek, se vyjádřil přibližně těmito
slovy: "Kdyby mělo být Srbsko zachráněno pomocí zločinu,
nechci záchranu Srbska; kdybych byl posledním Srbem a měl
přežít za cenu zločinu, nechci se zachránit..."
Ano, to je postoj autentické křesťanské duchovnosti.
Jenže kde je hranice zločinu? Kde je hranice mezi obranou válkou
a útočnou? To bývá v některých případech nesnadné rozeznat.
Je vůbec možné vést – třeba i obranou – válku, aniž by
obránce dopustil nějakého zločinu? Pravoslavná církev
toleruje obranou válku, když byly vyčerpány všechny možnosti
zachování míru. Žádnou válku však nepovažuje za "svatou"
nebo "čistou". Víme, že při každé válce trpí i neviní.
Uznáváme však právo bránit se proti přepadení a potlačovat
banditismus, neboť jsme přesvědčeni, že obranou proti přepadení
bráníme většímu zlu a potíráním banditů též volíme menší
ze dvou zel. Pravoslavná církev sama nikdy v historii
ani v současnosti žádnou (ani obranou) válku proti nikomu nevedla.
Pravoslavné země a jejich vlády však v minulosti
bránily svá území proti
nájezdníkům i domácím svárům. Je to obrana pokoje i obrana
pravoslavných svatyň, je to obrana možnosti v míru
se ve svém státu modlit, pracovat a dosahovat spásy.
Jednotlivec má morální právo vzdát se svého majetku a dát
jej komukoliv – ať již příteli anebo zloději.
Vláda má však povinnost hájit územní celistvost
svého státu. Území není osobním majetkem
členů vlády, aby je mohli blahosklonně rozdávat každému, kdo
o ně požádá. Území patří všemu lidu
a vláda je tímto lidem pověřena, aby toto
území spravovala. Občané očekávají od vlády,
že bude toto vykonávat, neboť kvůli tomu si
vládu zvolili a ji podporují, kvůli tomu platí
daně, aby vojsko bojovalo proti vnějšímu nepříteli
a policie proti banditům a zločincům.
Jestliže vůdce NATO prohlásil, že vede vojenský útok
na prezidenta Jugoslávie a že údery NATO nejsou mířeny
proti jugoslávskému lidu, jedná se o naprosto nesmyslný výrok.