Ikony v ohni

V sobotu 14. října uveřejnily některé jugoslávské deníky prohlášení šéfa mezinárodní administrativy v Kosovu Bernarda Kouchnera, kde konstatoval mimo jiné, že kosovská Priština „je příkladem“ tolerance a soužití Srbů a Albánců na území Kosova.

Den předtím přinesly agentury zprávu, že na jednom z muslimských hřbitovů u Prištiny bylo po mnohaměsíčním pátrání nalezeno bezhlavé tělo pravoslavného faráře Charitona Lukina, uneseného na prištinské ulici. O dvou mrtvých Srbech, pod nimiž toho dne vybuchla nastražená mina, už vyšly jen malé zprávičky.

O tom, že za oběť albánským extremistům padl další pravoslavný chrám, už noviny ani nemluví. Je to jen informace stejně běžná jako zprávy o počasí.

Jenom v období od června do října 1999 bylo na území kosova a Metochie zničeno 76 pravoslavných kostelů. Některé byly vypáleny, mnohé odstřeleny trhavinou, jiné srovnány se zemí těžkou technikou, některé byly využity jako cvičné terče ozbrojených geril a z některých se stala „sociální zařízení“ pro kohokoliv kdo šel kolem.

V kostelech a klášterech Kosovsko-metochijské eparchie byly spáleny na dva miliony knih, do ohně vrženy stovky ikon, z nichž mnohé přežily staletí a tvořily součást kulturního dědictví lidstva. S padajícími zdmi zmizely na věky i fresky, historické zvony, sochy a liturgické náčiní.

To vše se dělo i za přítomnosti KFOR, které se ani nesnažily těmto vandalským činům zabránit. Konkrétně v americké zóně to bylo 21 objektů, stejné množství v italské. V zóně jednotek SRN bylo zničeno 17 kostelů, u Britů deset a ve francouzské zóně sedm.

V druhé polovině června 1999 byla po příchodu německých jednotek s klášterem Svaté trojice Mušutišti, postaveným ve 14. století, zničena albánskými extremisty z UCK sbírka rukopisů ze 14. až 18. století.

15. června 1999 po odchodu jugoslávských jednotek přepadla UCK klášter Šarenik. Během tří dnů zničili Chrám svaté Bohorodice s freskami ze 17. století. Mnišky znásilnili a mnohé z nich, včetně jejich duchovního Serafima, zbili s následky těžkých zranění.

25. června byl vypálen a potom srovnán se zemí, už po příchodu italských jednotek, chrám sv. Nikolaje v Kijevu, postavený ve 14. století. V chrámu byla bohatá sbírka rukopisů nevyčíslitelné historické hodnoty. Takto, položku po položce, lze jmenovat další a další.

Pokud měl Kouchner svým výrokem o toleranci na mysli, že na území kosova už není válka v pravém slova smyslu, měl pravdu. Pokud si pod pojmem „tolerance“ představuje i úctu ke kulturnímu dědictví těch, kteří museli opustit své „domovy a chrámy“, pak se krutě mýlí. Kdyby nebylo vojsk KFOR, která teď střeží zbylé pravoslavné chrámy a kláštery na kosovském a metochijském území, lze oprávněně očekávat, že by záhy nezůstal ani jediný.

Divize pro biskupa

V horách nad kosovskou Mitrovicí je klášter Sokolica. Pod vlivem zpráv o zaminovaných cestách jsem neměl zrovna dobré pocity, když jsme v noci stoupali z mitrovického údolí na vrchol hory, kde klášter sídlí. A to přesto, že nad námi musel bdít anděl strážce, protože v autě se mnou byl pravoslavný arcibiskup pražský a českých zemí, vladyka Kryštof. Do Kosova přijel jako první vysoký církevní zahraniční představitel, což bylo jako vysoce statečný čin oceněno i srbským patriarchou Pavlem.

Pokud jde o zájem vysokých představitelů ostatních křesťanských církví o osud jejich kosovských pravoslavných bratrů v Kristu, byl a je dosud nulový. S jistou dávkou ironie je to zde komentována tak, že katoličtí a protestantští bratři nemohou riskovat mučednickou smrt v zemi, od které bůh všeho křesťanstva očividně odvrátil tvář, a ochranu zdejších božích stánků zcela delegovali na vojsko, které si, žel, ne vždy dokázalo tuto svoji svatou povinnost uvědomit.

Buď jak buď, myslím, že do té doby jsem ještě nikdy tak rád neviděl vojáky jako při průjezdu okolo dánské hlídky KFOR, která monastýr Sokolica střeží.

Uvítání nebylo dlouhé. Igumena Makarija, představená kláštera, očividně spěchala s ubytováním, protože klášter napájí elektřinou generátor na vzácný benzín. Elektrické vedení a přívod vody už dávno přerušili albánští sousedé.

Klášter je prakticky v těsném sousedství území, které kontrolují Albánci, a z toho důvodu jej ve dne v noci střeží patrola KFOR. Mimochodem, klášterní toalety jsou několik metrů pod hlídkovým stanovištěm, což v člověku, který vykonává nezbytnou potřebu, vyvolává smíšené pocity, neboť „při tom“ hledí do hlavní samopalů.

Ráno se má konat každoroční slavnostní liturgie, jakási obdoba pouti, které se účastní i raškoprizrenský biskup Artěmij. Jako hlava pravoslaví v Kosovu a Metochiji už se stal jistou legendou, protože v současné době je patrně nejstřeženějším církevním hodnostářem na světě. Původním sídlem biskupa je kosovský Prizren, odkud musel odejít, protože ochránit jeho život v temnějších podmínkách by byla nesmírně drahá záležitost.

„Vyčlenit celou divizi jen na ostrahu jednoho člověka by bylo obtížné,“ kteří v noci tvořili jakousi domobranu kláštera.

Posvěcené samopaly

„Modlete se i za naše nepřátele. Nechť Bůh vyslyší naše prosby a vnese mír do jejich srdcí,“ oslovuje ráno při liturgii vladyka Artěmije nevelký hlouček věřících, kteří přišli do kláštera pro požehnání biskupa a pro posvěcenou vodu.

„Kdysi nás tady bylo i pět set. Celá hora byla obsypána lidmi, přicházeli z okolních vesnic, z širokého okolí. Dnes mají strach,“ vysvětluje mi Maica Vorotovičová, která se svým mužem tvoří jakousi delegaci své vesnice, s taškou plnou prázdných lahví na svěcenou vodu. „Zbylo nás ve vesnici jen sedm rodin. Děti jsou u příbuzných v Kraljevu. Nevíme dnes ani hodiny, kdy budeme muset utéct také.“

Když potom arcibiskup pražský Kryštof hovoří o tom, že největší zbraní proti nespravedlnosti je modlitba, nelze si nevšimnout, že někteří z přítomných si o tom myslí svoje.

„Ech, jaká motlitba," šeptá mi jeden z mladých poutníků. Ráno před liturgií musela hlídka KFOR zasahovat proti několika albánským výrostkům, kteří pod klášterem napadli jednoho z věřících. Nedbal pokynů ostrahy a šel si nabrat do nedaleké „svaté“ studánky vodu.

Je to podivná bohoslužba. Okolo hlídkují po zuby ozbrojení vojáci. Černý seržant, zcela určitě nepravoslavné konfese, se snaží účastnit obřadu a je až komické sledovat, jak obtížně stíhá křižování a slova „amen“ a trochu falešně bručí „Gospodi pomiluj, Gospodi pomiluj..." Možná, že je v tom i kus kajícnosti za incident, kdy jeden z vojáků udeřil igumenu, když se odmítla nechat prohledat. Domníval se údajně, že mnišské roucho, které zakrývá celou postavu vyjma tváře, může skrývat ozbrojeného teroristu.

Klášter jako pevnost

Vladyka Artěmij pozval arcibiskupa Kryštofa do svého náhradního sídla, kláštera Gračanica nedaleko Prištiny. Vzhledem k tomu, že žádost o vojenskou ochranu našeho arcibiskupa českými vojáky KFOR v Kosovu naše ministerstvo obrany odmítlo, vypadá to zpočátku, že nebezpečným územím z Mitrovice do Prištiny projede vladyka Kryštof o své vlastní újmě se všemi riziky z toho vyplývajícími. Cestovat Kosovem bez ozbrojeného doprovodu v biskupském rouchu znamená totiž podle místních znalců poměrů téměř jistou cestu „do nebe“.

Naštěstí Dánové v osobě přítomného vojenského kaplana na rozdíl od vojáků placených českými daňovými poplatníky mají o život pražského arcibiskupa opravdu obavy. Za asistence samopalníků, kteří v palebné pozici obklopují biskupy, je bez dlouhého vyjednávání naložen do obrněnce KFOR a v koloně, která se ježí hlavněmi, vyjíždíme. Cestou si zaznamenáváme několik pokusů kolonu roztrhnout a oddělit auta s biskupy od vojáků, ale každý takový pokus podezřelých vozidel řeší patrola prudkými nájezdy a vytlačováním do krajnic.

Monastýr Gračanica asi deset kilometrů za Prištinou vyhlíží poněkud jako pevnost a vzhledem se blíží spíše kasárnám než místu rozjímání a modliteb. Na nádvoří před klášterem patroluje tank a uniforem je tady rozhodně víc než černých mnišských hábitů. Sklenička monastýrské rakije na uvítanou tady není jen pouhou zdvořilostí, ale i jistým lékem na nervy po dobrodružné cestě.

Žijeme díky Albáncům

„Jistě, při bojích byly poškozeny i mešity. Není však známi, že by jen jedna byla srovnána se zemí,“ odpovídá biskup Artěmij na moji otázku, zdali válka proti pravoslavným chrámům v Kosovu není odplatou za to, jak Srbové zacházeli s mešitami. „Poškozeny byly hlavně minarety, kterých obě strany využívali jako palebných postů,“ dodává.

Je možné, že při porovnání ztrát na „svatostáncích“ obou stran může být biskup Artěmij předpojatý. On sám ovšem dodává, že válku proti chrámům vedou především extremistické síly z UCK a představa, že by se boření chrámů stalo jakýmsi lidovým albánským sportem, je absurdní. Naopak, pokud jde o vztahy prostého albánského obyvatelstva k Srbům, sám uvádí řadu příkladů, kdy albánští sousedé sami varovali Srby, že se chystá pogrom.

„Musíte utéct, protože nám nařídili vás zlikvidovat, říkali Albánci našim lidem.“

Jakkoli si můžeme klást otázku, zdali takové varování bylo vždy vedeno nejčistšími úmysly a nebylo prostě a jednoduše jedním ze způsobů, jak „mírovou cestou“ vyhnat srbské sousedy, samotní utečenci například v Kraljevu nebo Čačaku mi podobné příběhy vyprávěli.

„Kdyby chtěli můj traktor nebo automobil, klidně mohli počkat, až nás UCK zastřelí. S mými albánskými sousedy bych klidně a beze strachu žil dál v naší vesnici,“ řekl mi jeden čačackých uprchlíků, jehož traktor rezaví na zahradě před táborem v bývalém kulturním domě. „Že jsme mohli zachránit životy a alespoň nějaký majetek, to je jejich zásluha.“

Na otázku, proč si myslí, že tolik chrámů padlo za oběť trhavinám a ohni, odpověděl bývalý učitel Sava Kočovič: „Chrám je naděje a víra. Zboříš chrám, zboříš víru a naději.“

Slobodan Vasiljevič, holič, který jak říkal, ještě nedávno stříhal hlavy a zastřihával kníry srbské i albánské, vidí praktičtější důvod: „Američani jsou křesťané. Oni vědí, že by byl hřích zakázat nám navštěvovat naše chrámy. Museli by nás tam vodit s eskortou. Není chrám, není kam jít. No problem. Řeknou, kam bys chodil. Nic tam už není.“

„Válka proti kosovským a metochijským pravoslavným chrámům je beze vší pochyby mstou na nevinných svého druhu. Jako by si bořitelé chrámů mysleli, že z ikon sestoupili všichni svatí včetně samotného Krista a chopili se samopalů,“ řekl arcibiskup Kryštof.

U vchodu do chrámu Nanebevzetí Bohorodice v Gračanici visí cedule NO WEAPONS IN THE CHURCH. Přeloženo – Žádné zbraně do chrámu.

Což platí i pro osobního strážce vladyky Artěmije, skotského seržanta. Když jsem tam vstupoval, nikdo mě ale nekontroloval. Klidně jsem mohl pronést třeba pytel dynamitu. Říkám to jednomu z diakonů. Pokrčil rameny a pravil – všichni jsme v rukou božích.

Zpět na rozcestník o problematice Jugoslávie