P. Daniel Herman,
mluvčí ČBK
Otevřený dopis

 
Veledůstojný Otče,

přečetla jsem se zájmem Váš článek ve Světle (26/99) a v Katolickém týdeníku (27-28/99), ve kterém zdůvodňujete svůj postoj k bombardování Jugoslávie.

Dovolte, abych z Vašeho článku ocitovala jednu, klíčovou, větu :

" ...kosovská tragédie nezačala 24. března 1999 vzdušnými údery NATO proti Jugoslávii, ale již v červnu 1991 útokem srbské armády na Slovinsko, následovaly útoky na Chorvatsko, Bosnu, Hercegovinu a naposledy na obyvatele Kosova."

Zamýšlím se nad touto Vaší větou a nevím, zda jde o záměrné zkreslení skutečnosti nebo o totální ignoranci. Jako křesťanka doufám, že jde o to druhé.

V r. 1991 byla Jugoslávie federální stát složený ze šesti republik. Měla federální armádu, ve které byli proporciálně zastoupeni (a sloužili základní vojenskou službu) příslušníci všech národů a národností Jugoslávie. Armádní velení bylo v rukou tzv. kolektivního vedení státu. Pro Vaši informaci - v r. 1991 byl prezidentem Jugoslávie Stipe Mesič (Chorvat), předsedou federální vlády Ante Markovič (Chorvat), ministrem zahraničí Budimir Lončar (Chorvat), ministrem obrany Veljko Kadijevič (Chorvat)... První ozbrojený konflikt vznikl 25. června 1991, kdy slovinský parlament jednostranně vyhlásil nezávislost a ještě tentýž den ilegálně vyzbrojená slovinská domobrana napadla kasárny jugoslávské federální armády (viz Kol. aut. : "Dějiny jihoslovanských zemí", Praha 1998; Pelikán - Tejchman : "Dějiny Jugoslávie", Praha 1994 a mn. j.).

Nemohlo se tedy v žádném případě jednat o útoky srbské armády, protože srbská armáda prostě neexistovala. A federální armáda těžko mohla útočit na vlastní zemi. Situace byla daleko, daleko složitější a kromě vnitřních faktorů, které vedly k rozpadu SFRJ, nelze pominout ani silné zahraniční tlaky.

Co se týče Kosova v r. 1998 - 99, jediným Čechem, který v té době v Kosovu z pověření OSN pobýval, byl Jiří Dienstbier. A ten opakovaně prohlásil, že k masovému exodu Albánců došlo až v souvislosti s bombardováním NATO. Předtím jugoslávská policie a armáda postupovala proti ozbrojeným separatistům stejně jako jiné evropské vlády v podobné situaci : Francie na Korsice, Španělsko v Baskicku, V. Británie v Sev. Irsku ...
(K podrobnějšímu porozumění složité situace v Kosovu viz články a přednášky historiků, zabývající se novodobými dějinami Balkánu : Pelikán, Tejchman, Opat, Valenta, Hladký aj.)

Nikdy v dějinách žádný agresor nenazval svou agresi agresí. Ale vždy hájil práva rasy, společenské třídy, národa. Vždycky přišel zavést mír, hájit civilizaci nebo lidská práva. Nic nového pod sluncem. A že ani tady se nejednalo o kosovské Albánce je vidět i podle toho, jak bylo kobercově bombardováno nejen Kosovo, ale celé Srbsko a Vojvodina až k maďarským hranicím. A to často cíle, které by mohl nazvat vojenskými jen cynik. Stačí si přečíst každodenní zprávy z tiskových konferencí NATO.

Na závěr bych chtěla ještě připojit osobní poznámku. Zmiňujete se o své rodině, kterou postihli snad všechny společenské otřesy 20. století a jejíž mnozí členové je zřejmě zaplatili svým životem. Asi i jejich smrt byla nutná, "aby se zabránilo většímu zlu".

Věřím, že Vaše prohlášení vzniklo na základě nedostatečně informovanosti, politických ohledů a trochu snad i ukvapenosti. Doufám, že jednou budete mít odvahu svůj omyl přiznat, aby také na rukou (nebo svědomí) české katolické církve nelpěla krev.

S pozdravem

PhDr Marta Ivanovičová, CSc.
Na zátorách 4
170 00 Praha 7





Zpět na rozcestník o problematice Jugoslávie



<-Skok na seznam "za dveřmi"    <-<-Skok na Homepage