Vlastenectví v životě sv. novomučedníka biskupa Gorazda
Dne 4. září 1942 na střelnici v Kobylisích v Praze zazněly výstřely vražedných zbraní německých fašistů, které ukončily pozemskou pouť vladyky mučedníka Gorazda a jeho spolupracovníků.Půl století uplynulo od heydrichiády, od období, kdy běsnění nacistů dosáhlo po atentátu vrcholu, kdy pro odstranění jednoho z nejhorlivějších podřízených, přítele Adolfa Hitlera a nebezpečného nepřítele našich národů, zahynuly tisíce českých vlastenců na popravištích a v koncentračních táborech, kdy vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků otřáslo svědomím světa.
Ve Zjevení svatého Jana v kapitole 13, verši 1-5 čteme: „Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma... ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc... Klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, klekali také před šelmou a volali: Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“
To napsal evangelista a z hloubky tisíciletí zahlédl věci, které jakoby se ve dnech hrůzovlády fašistů naplňovaly. Dravá šelma, jak byl nazýván Reinhard Heydrich, je v Písmu přirovnávána k úskočnému a lstivému levhartovi, k silnému a divokému medvědovi nebo ke kruté a krvelačné šelmě -- lvu, jenž se usadil u nás a měl škodit našemu národu.
Byl to náš národ, který volal k odboji, který se odvážil bojovat proti přesile, proti zlé, neomezené, nemilosrdné moci fašismu, vítězící na všech frontách Evropy. Říšský protektor Heydrich, proti němuž se nikdo neměl odvahu postavit, který měl za úkol zlikvidovat český národ jako celek, padl rukou odvážných československých mstitelů – hrdinů. Tak byl spravedlivě potrestán jeden z nejvyšších činitelů nacistického Německa a nejhorších katanů evropských národů. Český lid pokládal atentát za spravedlivý a nutný akt odplaty. „Atentát na Heydricha byl a je jedním z nejvýznamnějších hrdinských činů v novodobých dějinách našich národů“ (LD 29. 5. 1987). Ve svých přímých důsledcích měl atentát podobu smrtící kosy, prolité krve hrdinů a mučedníků, znásobeného a zdůvodněného teroru nacistických okupantů. Avšak český národ vyšel z pasivity, zvítězil morálně a nezahynul.
Skutečnost, že Heydricha potrestaly ruce československých vlastenců -- Čecha Jana Kubiše a Slováka Jozefa Gabčíka -- vyvolala v celém protihitlerovském světě hluboké sympatie k československému lidu a mimořádný zájem o jeho národní odboj. Samotný atentát a skutečnost, že jeho původcům pomáhaly stovky lidí různého sociálního složení a politického a náboženského smýšlení, byly přesvědčujícím důkazem odporu a nenávisti československého lidu k nacistickým okupantům, projevem jeho jednotné vůle a úsilí obnovit samostatný československý stát. Dokazovaly, že se náš lid nesmířil s okupací, že odmítá hanebnou kolaboraci s nacisty. (Čestmír Amort „Heydrichiáda 1965“, str. 68).
Atentát v řadách nacistů navždy zpochybnil jejich nezranitelnost, upozornil na rodící se zánik hitlerovského fašismu a oslabil jej.
Do dějin pak vešel jako symbol velké statečnosti a mnohého utrpení pravoslavné církve v Československu svatý novomučedník naší církve Gorazd.
Atentát byl proveden 27. května 1942 přibližně v 10.30 hod. v zatáčce ulice v Holešovičkách v Praze – Libni. Heydrich byl vážně zraněn a 4. června i přes veškerou péči z Berlína okamžitě přivolaných lékařských kapacit zranění nakonec podlehl. Akce „Anthro-poid“ se tedy zdařila. Našli se oddaní vlastenci v našich národech, kteří se odvážili bojovat se šelmou a zničit ji!
Po atentátnících jako by se zem slehla. Desítky lidí tajně pomáhaly při jejich úkrytu za jedinou odměnu: smrt pro sebe a celou rodinu. Rozhodné odhodlání postavit se německým okupantům překonala strach a obavy.
Nacisté se dávno rozhodli zničit český národ, avšak teď vystoupili otevřeně. Po noci hrůzy – razii z 27. na 28. května se rozhodli zničit jednu českou obec, a to bez ohledu na to, která to bude. Výběr padl na Lidice. Obec byla srovnána se zemí, muži zastřeleni, ženy vyvezeny do koncentračních táborů, ze 104 dětí jich bylo 9 uznáno za „schopné poněmčení“ a jen 16 se jich vrátilo domů, ostatní zahynuly v plynových komorách v Chelmu. Podobný byl později i osud obce Ležáky u Chrudimi. Tam padlo pod střelami popravčích čet všechno obyvatelstvo. Svět byl zděšen. Fašismus odhalil svoji pravou tvář dříve zahalenou do lživé propagandy. Už před léty prohlásil nositel Nobelovy ceny Albert Schweitzer: „Vzpomínka na lidickou tragédii musí zůstat v našem světě živá, abychom se zbavili myšlenek nelidskosti, které ještě v naší době jsou, a abychom se oddali ideálům humanismu, abychom neriskovali, že tragédie Lidic se bude v budoucnosti ještě opakovat. Nedělejme si iluze, že by to nebylo možné. Proti myšlenkám nelidskosti, které ještě trpíme, musí být veden boj...“
Mnoho zpráv a statí o hrdinství našeho lidu zveřejnily sdělovací prostředky jak na východě, tak na západě. Frontový tisk sovětské armády psal: „Český lid, který se již ve středověku proslavil statečností v boji proti německým křižákům, nyní znovu promluvil a chrabrou rukou svých národních mstitelů ztrestal jednoho z nejvyšších velitelů, novodobých křižáků – esesáka Heydricha...“ „Sláva českým hrdinům, našim pokrevním bratřím, s nimiž společně bojujeme a společně porazíme fašistickou bestii!“... „Český lid se hrdě hlásí ke své slavné národní minulosti a po vzoru husitských předků bije cizí vetřelce; výstřely, které skolily gestapáka Heydricha, jsou toho nevyvratitelným důkazem. Sláva českým hrdinům“ (AMO SSSR -- frontový tisk z června 1941). Některé americké listy o atentátu psaly jako o „největší současné události“. Vidíme, že mezinárodní ohlas byl po celém světě velký a právem je atentát na Heydricha pokládán za jeden z prvních a největších činů evropského protifašistického odboje.
Před atentátem nejbližší spolupracovníci parašutistů přemýšleli, kam je po aktu msty ukryjí. Po zvážení možností a na návrh Jana Sonnevenda, předsedy sboru starších, a otce dr. Vladimíra Petřka, se rozhodlo, že policejně nehlášené osoby budou na přechodnou dobu ukryty v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Později se o úkrytu parašutistů dověděl představený chrámu Václav Čikl, kostelník Václav Ornest a 11. června biskup Gorazd. Všichni parašutisté se soustředili v našem chrámě až na jednoho – Karla Čurdu, který se akce nezúčastnil a později zradil. Jeho zrada přivedla gestapo částečně na stopu. 18. června v ranních hodinách začalo obléhání chrámu. Nerovný boj trval do poledních hodin. Hrdinové v kryptě nakonec podlehli přesile. Žádný z hrdinů nebyl zabit palbou zbraní SS, nýbrž všichni zemřeli nepokořeni, dobrovolně a podle rozkazu velitele A. Opálky poslední kulkou z vlastní pistole.
Dr. Petřek byl zatčen jako první už v noci ze 17. na 18. června. Ráno zatkli o. Václava Čikla a kostelníka Ornesta. 22. června předsedu sboru starších Jana Sonnevenda a ve čtvrtek 25. června byl zatčen přeosvícený vladyka Gorazd. Biskup Gorazd napsal ještě před zatčením, dne 19. června 3 dopisy -- předsedovi vlády, ministru školství a národní osvěty a úřadu říšského protektora. Gorazd v nich napsal: „Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třebas i trestu smrti pro záchranu církve, pro záchranu zatčených a pro to, aby byl učiněn konec obětem.“
Přeosvícený vladyka Gorazd, první pravoslavný biskup český a moravsko-slezský, byl po mnoha zápasech, po těžké cestě obnovy pravoslavné církve v Československu velmi spjat misijní prací s duchovními a věřícími. Jako dobrý pastýř se rozhodl k činu, kterým následuje Ježíše Krista. Ježíš Kristus se obětoval a zemřel za nás, aby nás spasil, vykoupil, zachránil. Jdeme-li po cestě, po které šel Kristus, stáváme se jeho bratřími, lze-li to tak říci, druhými Kristy. Gorazd šel se svými bratřími po cestě mučedníků, následovníků pravé lásky. Mučedníci pro víru byli z dob pronásledování považováni za „ikony“ trpícího Krista. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Prolitá krev omývá ze všech hříchů a ze vší poskvrny ne jen jedince, ale všechny, tj. celé národy. Utrpením všechno se vykoupí, píše Dostojevskij. Sv. Jan Zlatoústý viděl užitek a smysl i v tom utrpení, které není spojeno pouze s bojem pro víru, s obětí pro Boha, ale které souvisí se zbožností; je důkazem síly Ducha svatého. Ten posiloval Gorazda při mučení a při položení života za nás.
Všichni zatčení byli při výsleších mučeni. Jejich fotografie před nacistickým stanným soudem hovoří za vše, co museli během dvou měsíců vytrpět. Mučení a ponižování snášeli klidně. Trpěli pro národ i pro víru, neboť osud naší církve byl v tomto okamžiku úzce spjat s osudem národa.
Dne 3. září 1942 byl zahájen proces s biskupem Gorazdem – světským jménem Matějem Pavlíkem, s farářem Václavem Čiklem, kaplanem dr. Vladimírem Petřekem a předsedou sboru starších pravoslavné církve Janem Sonnevendem. Celý proces připravili nacisté do nejmenších podrobností, nezapomněli na nic. Při stanném soudu v Praze podepisoval seznamy navržených k propravě předseda stanného soudu jako samosoudce, takže oběti byly popravovány bez řádného soudního řízení a bez řádného rozsudku. Dostupné dokumenty ukazují, že jedině v případě procesu proti biskupovi Gorazdovi a dalším třem spolupracovníkům této církve jednal stanný soud jako kolektivní orgán ve složení: předseda dr. Otto Geschke, přísedící Wilhelm Schulze a Heinz W. Panwitz. Předsedou soudu byl jmenován šéf řídící úřadovny gestapa v Praze dr. Geschke, žalobcem dr. Schulze. Počítalo se s tím, že proces nebude dlouhý, že skončí za několik hodin. Ještě před jeho zahájením byly vybrány redakce, které musely na přelíčení vyslat své zástupce. Každá redakce musela předat písemné prohlášení, že přinesou o procesu rozsáhlé pojednání v nedělním vydání deníku nebo časopisu, samozřejmě v tendenčním znění podle nacistických instrukcí.
Rozsudek nad obžalovanými byl vynesen týž den. Všichni jej znali předem. Dne 4. září 1942 v pátek ve 14.35 hod. byli zastřeleni v Kobylisích Jan Sonnevend, biskup Gorazd a Václav Čikl. Odsouzený Vladimír Petřek byl zastřelen až druhý den v sobotu 5. září 1942 ve 12 hodin. (Jaroslav Žižka „Proti okupantům“ 1975 str. 186 a SÚA, 305-701-3). Nacisté zaznamenali např. vraždu dr. Petřeka touto zprávou: „protektorátní příslušník odsouzený k smrti stanným soudem v Praze Vladimír Petřek byl zastřelen dne 5. září 1942 ve 12 hodin podle výše uvedeného opatření řídící úřadovny státní policie v Praze. Smrt odsouzeného nastala ihned a byla ověřena vrchním policejním lékařem dr. Stetterem. Mrtvola byla odvezena do krematoria a tam spálena... chování odsouzeného před a během popravy bylo klidné – bez projevu“ (SÚA, 114-10-32). Otec dr. Vladimír Petřek se choval i při výsleších velmi statečně a své jednání a počínání v odboji zdůvodnil před soudem následujícími slovy: „Je po staletí obvyklé, že pravoslavná církev poskytuje útulek národním bojovníkům“ (Čestmír Amort: Heydrichiáda, Praha 1965, str. 265).
Jeho výrok se opírá o zkušenosti z jiných pravoslavných církví – ruské, bulharské, srbské, řecké. Chtěl bych připomenout, že téměř před 66 lety při biskupské chirotonii v Bělehradě dne 25. září 1921 byl za přítomnosti zástupců velkého ruského národa v čele s metropolitou kyjevským Antonijem uvítán Gorazd slovy: „Vstupuješ na půdu mučednické srbské země jako vyvolený biskup obnovené eparchie moravsko-slezské, jejímž prvním biskupem byl svatý Metoděj. Jsme si vědomi, že nepřátelé našich národů i našeho pravoslaví budou ti činit příkoří, jako je činili i svatému Metoději a jeho učedníkům, z nichž největší byl ten, jehož jméno jsi si vyvolil... Máš za úkol přispět k tomu, aby tvému národu bylo navráceno pravé dědictví cyrilometodějské, které Řím s prvním Gorazdem, učedníkem sv. Metoděje, vypudil z říše velkomoravské.“ Od této chvíle nastalo pro biskupa Gorazda „nové období života, které znamenalo úplné, bezmezné a bezvýhradné sebeobětování pro dobro všech. On sám si byl vědom zodpovědnosti před Bohem, církví i národem“ (Josef Kostka, Zájezd do Srbska; str. 191, Otázka kostelů, Olomouc 1922).
Svatý biskup Gorazd se snažil o vytvoření národní církve, která se považuje za součást národního života, součást, která s národem žije a je s osudem národa solidární na život a na smrt (O úkolech a orientaci církve československé 1922, str. 171; Otázka kostelů, Olomouc 1922).
V souvislosti se stanným soudem rozepsaly se tehdejší protektorátní noviny i o vztahu české pravoslavné církve k církvi srbské. Bylo špiněno jméno patriarchy Gavrila, uvězněného tehdy v koncentračním táboře Dachau, a zesměšňován a zlehčován život srbského pravoslaví, o němž biskup Gorazd již 8. ledna 1921 v Národním domě na Smíchově prohlásil: „Není třeba mít žádných obav ze společné práce se srbskou pravoslavnou církví. Pravoslaví srbské vychovalo národ hrdinů.“
Srbská pravoslavná církev si vážila hrdinství biskupa Gorazda od počátku. Již několik desítek let ctí jeho památku spolu s dalšími srbskými mučedníky stejného období jako památku svatých novomučedníků. Svědčí o tom usnesení Posvátného synodu srbské pravoslavné církve AS č.j. 1 odst. 33 ze dne 17. 4. 1961, i srbské ikony znázorňující biskupa novomučedníka Gorazda, obnovitele pravoslaví v Československu.
Česká veřejnost se o rozsudku nad obžalovaným biskupem Gorazdem, kněžími Čiklem, Petřkem a předsedou sboru starších pražské církevní obce Sonnevendem dozvěděla také z tisku 6. září 1942. Uveřejnily ji všechny noviny protektorátu Čechy a Morava. Uvádím některé titulky: Zločin biskupa Gorazda a společníků (Lidové noviny), Biskup Gorazd a druhové před stanným soudem (Národní práce), Kněží ve službách zločinu (Nedělní list), Pomocníci atentátníků na generála Heydricha před stanným soudem (Národní politika).
Německé gestapo shromáždilo dalších 253 osob české národnosti zatčených v souvislosti s poskytováním pomoci parašutistům – atentátníkům v Terezíně, Malé pevnosti. Mezi nimi byla manželka duchovního Marie Čiklová, Marie Gruzínová, sekretářka vladyky Gorazda a členka pěveckého sboru při chrámu sv. Cyrila a Metoděje, Karel Louda, člen téhož pěveckého sboru, Marie Loudová, členka pěveckého sboru a Besedy mládeže, kostelník Václav Ornest, Františka Ornestová, manželka kostelníka, Miluše Ornestová, členka chrámového pěveckého sboru, manželka předsedy sboru starších Marie Sonnevendová.
Říšský protektor v Čechách a na Moravě učinil na podkladě 13 nařízení o vybudování správy a o německé bezpečnosti v Čechách a na Moravě ze dne 1. září 1939 toto opatření: Česko-pravoslavné obce (církve) srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava se tímto rozpouštějí, každá další činnost v těchto náboženských obcích (církvích) se pro ně zakazuje. Jmění těchto obcí (církví) se ve smyslu 2 nařízení ze dne 4. října 1939 zabavuje a může býti, pokud říšský protektor v Čechách a na Moravě neučinil jiné opatření, zabráno tajnou státní policií ve prospěch říše. Toto nařízení nabylo účinnosti vyhlášením v denním tisku 27. září 1942. Gestapo začalo odvážet církevní majetek z chrámů hned 27. září 1942 a chrámy a modlitebny byly k svátku sv. Václava uzamčeny. Pravoslavní kněží byli gestapem odvezeni na nucené práce do Německa a pravoslavní věřící zůstali bez duchovních.
Ve čtvrtek dne 22.října byl z Terezína vypraven do koncentračního tábora Mauthausen transport 260 osob, které pomáhaly parašutistům. V jejich průvodních listinách bylo označení „R.u.“, což znamenalo Rückkehrt unerwünscht, návrat nežádoucí. Dne 24. října 1942 byli během jednoho dne všichni umučeni.
Jednadvacetiletá apoštolská činnost pravoslavné církve v Čechách a na Moravě byla mučednickou smrtí biskupa Gorazda a jeho bratří násilně přervána, ale ne zcela zdeptána a ukončena. Věřící, až na nepatrné výjimky, církev neopustili, ač se oficiálně museli před úřady hlásit jako bez vyznání; mnohde se tajně nadále scházeli k modlitbám. Smrt s Kristem je úžasná síla přetvářející nás samé, a tím i celý svět. Kdo v Kristu umírá, s Kristem povstane k novému životu, k životu celému ve světě, který se vrátí k původní neporušenosti (Kol. 3, 3-4). Odedávna se v církvi považuje za neklamnou známku svatosti mučednictví pro Krista, pro církev.
Vladyka Gorazd, první pravoslavný biskup český a moravsko-slezský, obnovitel pravoslaví v Československu, byl při příležitosti 45. výročí jeho mučednické smrti kanonisován, a to při svaté liturgii v neděli dne 6. září 1987 v katedrálním chrámě svatého Gorazda, žáka sv. Metoděje, v Olomouci, a tím byl i u nás zařazen do zástupu svatých uctívaných svědků Božích, kteří za nás prosí u nebeského Otce.
Pro věřící a pro náš národ se stal sv. Gorazd II. symbolem obnovy pravoslaví v Československu, symbolem slovanské vzájemnosti ve víře, symbolem odpůrce myšlenek nelidskosti a ponižování, symbolem věrozvěsta, hlásajícího: „opravdové zduchovnění života, upevnění svědomitosti, čisté stranicky nezkažené a vzorem Kristovým určované sociální cítění a konání, mravní obrodu a solidnost, jež musí vniknout a pevně se usadit všude, kde žije a pracuje bratr a sestra naší církve, čímž přispějeme k obnově života všech složek našeho národa“ (Úkoly a orientace církve, 1922, str. 175). Převedeno do současného jazyka – vyzývá k novému, správnému myšlení a jeho důsledné realizaci.
Svatost Gorazda novomučedníka a obnovitele se vylévá na všechny, neboť ze všech vycházela. Patří tedy i těm, kteří s ním zemřeli, s ním trpěli, s ním pracovali. Všem, kteří dnes jeho památku uctívají a v jeho díle pokračují. Jeho uctění není uctěním jednotlivce, ale též zástupů spravedlivých. Neboť k hlavním vlastnostem sv. Gorazda novomučedníka patřilo sepětí s národem, silné sociální cítění, vlastenectví, pokora a skromnost. Gorazd napsal: „Miluj Boha a miluj svůj lid, služ Bohu a služ svému lidu... Křesťanství učí přemáhat zlo a ne před zlem utíkat“ (24.1.1940).
Proč se pravoslavná církev stala součástí odboje proti fašistické zvůli? Jaká byla Gorazdova cesta k oběti života, k lidskému hrdinství, k mučednické smrti, ke svatosti?
Základem všeho bylo hluboké křesťanské přesvědčení a výchova k opravdové zbožnosti od mládí.
O tom, co je křesťanská zbožnost čteme např. v listě k Diogenetovi ze 3. století: „Křesťané se neliší od ostatních lidí... Jsou v těle, ale nežijí podle těla. Zachovávají to, co zákony předpisují, ale způsobem svého života to daleko předčí. Všechny milují a všichni je pronásledují. Jsou to žebráci, ale mnohé obohacují. Opovrhuje se jimi, ale v opovržení je jejich vznešenost. Jsou urážení a žehnají, jsou posmíváni a prokazují čest. Když jsou trestáni smrtí, radují se jako by byli probuzeni k životu. Když si vedou, jak se na dobré sluší, jsou trestáni jako zlí. Ale abych to řekl jedním slovem: tím, co je v těle duše, tím jsou ve světě křesťané“. Gorazd si byl vědom toho, že máme přinášet plody zbožného života každý svým způsobem a ve svém povolání podle svých sil, svých úkolů a povinností v dané situaci. Vše, co se snažíme učinit dokonale, touha po dokonalosti v obyčejném životě je zbožnost. Vede Gorazda až k dokonalé, úplné oběti vlastního života.Od studentských let se formoval Gorazdův vlastenecký protiněmecký postoj. Odsuzoval německo-germánský vliv a úplnou germanizaci, avšak nebyl slepý nacionalista. Říká: „Slabší má nejen právo, ale i povinnost bránit se, je třeba varovat se vší nenávisti, jak osobní, tak národů.“ Kristus Pán hlásal rovnost všech národů (Náš boj s germanisací, článek z časopisu Našinec, 1902, č. 69- 70). Biskup Gorazd pokračuje v obrozeneckém úsilí, v jeho proniknutí do církevního života prosazováním českého jazyka při bohoslužbách. Zajímá se o život sv. Cyrila a Metoděje a jeho zájem umocňuje v roce 1900 návštěva Kyjeva, bývalého centra starobylé Kyjevské Rusi. Návštěva Kyjeva byla prvním Gorazdovým setkáním s pravoslavím. Ruské pravoslaví ovlivnilo jeho pohled na dějiny církve u nás a seznámení s ním přineslo své plody i později. Gorazd prohlásil pravoslaví za nejplodnější formu křesťanství po stránce náboženské i národní.
V období vzniku ČSR byl jedním z vedoucích představitelů náboženské „Obnovy“, která pak vyústila ve vytvoření pravoslavné církve v Československu. Celé hnutí spolupůsobilo při národně-osvobozovacím procesu a při vytváření samostatné Československé republiky. Obnova pravoslaví v Československu a úsilí o budování této církve obsahuje v sobě historickou kontinuitu, která začíná vysláním Cyrila a Metoděje z Cařihradu na Velkou Moravu. Pokračuje po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje z Moravy, jejich pravoslavnou misí u jižních Slovanů – Srbů a Bulharů. Dále se cyrilometodějská tradice silně rozvíjí v Kyjevské Rusi. Po staletích se navrací z rukou srbské pravoslavné církve opět na Moravu a do Čech při chirotonii biskupa Gorazda, kdy srbská pravoslavná církev oplatila dávný dluh synům Moravy za šíření víry moravskými žáky Cyrila a Metoděje. Po těžké zkoušce pravoslavné církve ve 2. světové válce a dalším zákazu pravoslavné církve u nás získává vzkříšená pravoslavná církev samostatnost – autokefalitu od sesterské ruské pravoslavné církve.
K uvědomělému protiválečnému postoji dospěl biskup sv. Gorazd již za 1. světové války, kdy se staral o nemocné a raněné vojáky. Přicházejí známé události – fašistická okupace a válka, která hrubě narušila plodnou misijní práci biskupa Gorazda. Z poselství proti fašismu a válce, adresovanému v roce 1938 všem autokefálním pravoslavným církvím, poznáváme hloubku jeho vlasteneckého postoje, zodpovědnosti a odvahy. Tento postoj byl dovršen a korunován jeho mučednickou smrtí.
Po osvobození Československa náš národ spontánně uznával a obdivoval hrdinství a zásluhy pravoslavné církve vedené biskupem Gorazdem v boji proti fašismu. Svobodné slovo ze dne 27. května 1945 napsalo: „O statečnosti, cti a národní věrnosti mužů, kteří poskytli parašutistům útulek, podává nejkrásnější svědectví průběh soudního přelíčení před stanným soudem. Všichni si byli vědomi, co je očekává, a tomuto osudu hleděli vstříc bez bázně a s naprostým klidem v duši. Kaplan Petřek, farář Čikl a biskup Gorazd jsou jména, kterým patří nejčestnější místo mezi obětmi na frontě domácího odporu.“ Právo lidu z 19. června 1945 napsalo: „Čechům zůstanou dvě posvátná místa, kam musí vstupovat s úctou: Lidice a pravoslavný chrám v Praze 2.“ „Pravoslavný chrám se po zásluze stane poutním místem všeho osvobozeného lidu českého, neboť zde se ozvaly první mohutné údery našeho národního odboje“ (A. Krejčí, Velký čin malé církve; Praha 1945). Biskup Gorazd byl po druhé světové válce v roce 1945 vyznamenán In memoriam prezidentem československé republiky Československým válečným křížem 1939, neboť se zasloužil o Československo, o porážku fašismu a život v míru.
Oběti malé české pravoslavné církve byly velké. Dala národu to nejlepší, co měla. Po válce obnovena vyšla s národem do nové práce. Jde cestou, kterou jí ukázali její mučedníci v čele se sv. biskupem Gorazdem, cestou, která je a vždy bude spjata s cestou, po které půjde náš národ.
Svatořečení biskupa Gorazda přispělo k pozvednutí a prohloubení duchovního života církve, pozvednutí autority naší pravoslavné církve doma i v zahraničí. Vyhlášení svatosti Gorazda je také projevem uznání nezlomených ideálů našeho národa, jeho hluboké lidskosti – humanity. Svatý novomučedník Gorazd je příkladem současného opravdového činného křesťanství, lásky k bližnímu, k církvi a vlasti.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
