Svatý Gorazd II.
a patristická tradice prvotní církve

Je opravdu potěšující, že naše církev se rozhodla připravit k 50. výročí smrti vladyky svatého Gorazda teologickou publikaci, v které nebude chybět článek o jeho vztahu k patristické tradici prvotní církve. Vladyka svatý Gorazd se narodil v zemi, která od smrti svatého Metoděje, arcibiskupa moravského a panonského, žije v podstatě bez této tradice. Je tomu tak v oblasti teologie i v oblasti liturgického života. Cyrilometodějská církev vybudovaná na zásadách Evangelia, na apoštolské Tradici a na patristické teologii, která obohacovala všechny oblasti duchovního a liturgického života této církve, byla likvidována. Výjimku tvořily okrajové oblasti, které ještě několik století chránily toto velké duchovní bohatství, zvláště však na východním Slovensku, jež dokázalo uchovat toto dědictví až do našich dní navzdory častým a nepopsatelným útokům našich nepřátel. Ale duch této Tradice, duch pravoslaví žil v národě ještě dlouho a o jeho obnovu usilovaly mnohé vynikající osobnosti našich národů v Čechách i na Slovensku. Vladyka svatý Gorazd patří nesporně k nim a Bůh dopřál, aby byl aktivním obnovitelem pravoslaví u nás, obnovitelem apoštolské i patristické Tradice ve všech oblastech církevního života. Sám se stal biskupem obnovené Církve a v současné době i jejím světcem pro svou věrnost víře, Církvi i národu. Ve své knížečce o svatých katedrálního chrámu svatého Gorazda (učedníka svatého Metoděje) v Olomouci napsal: „Pravoslavná církev má velmi mnoho Božích světců a světic ze všech národů, v kterých měla a má své vyznavače. Bohužel pravoslavní světci, ačkoliv jsou ve velké většině syny a dcerami nám pokrevně příbuzných národů: běloruského, bulharského, ruského, srbského a ukrajinského, jakož i národa řeckého, z kterého pocházeli učitelé a apoštolové všech Slovanů – svatí Cyril a Metoděj, jsou v naší vlasti téměř neznámí.“1)

Každý, kdo se vrací k pravoslavné církvi jako pokračovatelce apoštolské Církve, nerozdělené, je k tomu podněcován kromě jiného i bohatstvím patristické teologie. Vladyka svatý Gorazd přemýšlel o obnově církve, v které žil, a v tomto směru nebyl ani první ani poslední v době, kdy se v Evropě odehrály závažné změny: náboženské, kulturní, ekonomické i politické. Zažil rozpad rakousko-uherské monarchie, která byla mocně podporována latinskou církví, a mohl se těšit ze vzniku Československé republiky jako samostatného státu Čechů a Slováků i ostatních národností žijících na jejím území. „Vznik Československé republiky,“ píše prof. dr. Pavel Aleš, „vnesl do společenského a duchovního života mnohé změny. Dotkly se výrazně i náboženské oblasti. Vzniká rozsáhlé hnutí, vedené katolickými duchovními reformních názorů, které brzy strhne myšlenkou národní církve asi půl miliónu lidí. Matěj Pavlík (dnes svatý Gorazd; pozn. red.)..., stržen všeobecným nadšením lidu pro novou církev, přistupuje také k tomuto hnutí, když se současně 11. října 1920 rozešel s římskokatolickou církví.“2)

Avšak v tomto novém náboženském hnutí v Čechách a na Moravě se od jeho začátku začaly prohlubovat a krystalizovat názorové rozdíly. Vladyka svatý Gorazd včas postřehl i pochopil nebezpečí krajního radikalismu v hnutí a nutnost opřít jeho duchovní život o Tradici Církve, víru sedmi všeobecných sněmů a apoštolskou posloupnost episkopátu. Protože se vyznačoval bohatými vědomostmi z oblasti církevních dějin, došel zkoumáním tohoto problému k přesvědčení, že takovou je pravoslavná církev, na niž se orientovaly předešlé generace vynikajících osobností našich národů, zvláště národní buditelé, spisovatelé, filosofové. Proto už první sněm nové církve přijal pravoslavnou etiku a pravoslavnou formulaci věrouky3), která je nemyslitelná bez teologie svatých Otců a bez dalšího prohloubeného studia patristické teologie vůbec. Současný návrat k všestrannému studiu života, spisů, teologie i činnosti Otců to jen potvrzuje a této problematice věnuje patřičnou pozornost i naše současná místní pravoslavná církev.

Abychom mohli konkrétně posoudit vztah vladyky svatého Gorazda k patristické tradici, uvedeme několik slov z citované knížky o jeho úctě k svatým Církve: „Pravoslavní světci jsou muži, ženy, dokonce, jak jsme se přesvědčili, i děti, lidé každého věku, každého povolání, každého století a různého způsobu smrti. Jsou mezi nimi mučedníci, vyznavači, duchovní osoby všech stupňů, mniši, poustevníci a lidé žijící ve světě: panovníci, vojevůdci a prostí vojáci, vysocí i podřízení úředníci, filosofové, spisovatelé, básníci, výtvarní umělci, lékaři, právníci, obchodníci, živnostníci, rolníci, sluhové i služebné, členové šlechty i prostí lidé...“4) Jak tento výrok naznačuje, vladyka svatý Gorazd naprosto správně určil, dokonce bychom řekli definoval jeden ze základních principů pravoslaví, že Evangelium Kristovo je adresováno všem lidem, že Bůh je Ten, který všechny volá, který otvírá srdce k jeho pochopení, který nedělá rozdíl mezi těmi, kteří uvěřili, a že světci nejsou záležitostí jen určité doby, protože dokud je Církev na zemi, dotud v ní bude přebývat Svatý Duch a bude posvěcovat ty, kteří opravdu uvěřili a svoji víru vyznáním i životem dosvědčili. Apoštol Pavel jasně učí, že v Církvi už není Žida ani Řeka, svobodného ani otroka, muže ani ženy, protože všichni jsou bratři, údy Těla Církve (Gal 3,26-29), dítky Boží oblečené v Krista. Takto Bůh povolal rybáře za apoštoly, filosofy (Justin), právníky (Jan Zlatoústý), vysoké úředníky a básníky (Jan Damašský), aristokraty (Basil Veliký) atd. Tak je to i dnes. Každý z nich se proslavil u Boha svou vírou a vyznáním, v každém z nich se prokázala síla křesťanské víry. Tato myšlenka má za základ eucharistickou eklesiologii, která se nedívá na sociální původ svých členů, ale na to, jestli jsou schopni účasti na Těle a Krvi Kristově, tedy na svaté Eucharistii, účasti na životě, smrti a vzkříšení Kristově.

Dotkneme se nyní některých oblastí života a víry, které byly v popředí zájmu vladyky svatého Gorazda, a jejich paralela s patristickou Tradicí bude celkem zřejmá.

V učení o Bohu (teologii) se vladyka svatý Gorazd drží základní zásady Písma a patristické Tradice. Bůh je příčina všeho stvoření, které bylo povoláno k životu z lásky. Sám Bůh je absolutní Bytí, které jako takové je nedostupné lidskému rozumu a lidskému poznání. Naproti tomu, že Boží podstata je nepoznatelná, Bůh se zjevuje člověku způsobem, který je pro něho přijatelný a spasitelný. V tomto případě vladyka svatý Gorazd se přidržuje apofatické zásady v poznávání Boha i v antropologii, která učí, že člověk je stvořený k Božímu obrazu a podobě a jako takový může vstoupit do živého a osobního kontaktu s Bohem. Jako je tajemstvím Boží Bytí (Bytnost), tak je tajemstvím i lidská bytost. Boží příbuznost s námi a nás s Ním umožňuje člověku přijímat Boží zjevení, osvícení, obohacení, které kulminuje až ve zbožštění člověka. Bůh zjevil svoji vůli skrze vyvolené lidi (Adama, Mojžíše, Abraháma, proroky, patriarchy, krále). Pro Starý i Nový Zákon je charakteristické, že oba byly zjeveny týmž Bohem prostřednictvím Slova a mocí Svatého Ducha. Zjevené učení bylo chráněno jako Tradice i jako Písmo, o jehož autoritě rozhodovala Církev vedená Svatým Duchem. Starý a Nový Zákon představují fakticky jedno zjevení, jeden Boží plán spásy světa a člověka, realizovaný jakoby ve dvou etapách: příprava k přijetí Spasitele (Starý Zákon) a přijetí Spasitele (Nový Zákon). Proto Církev přijala celé Písmo za své a normou výkladu Písma je ona sama, protože je vedená Svatým Duchem, díky čemuž je nositelkou celé Tradice.5)

Za patristické třeba považovat i nazírání vladyky svatého Gorazda na problém víry, kterou chápe ne jako rozumové poznání, ale jako vnitřní zkušenost a jistotu v existenci Boha a Jeho vztahu ke stvořenému světu. Proto víra má být vyznávána modlitbou, liturgicky, životem, konkrétními činy, které mají za cíl dobro bližních, ochranou víry a zachováváním její čistoty. Pluralita ve vyznání a životě podle něj je nemyslitelná, neboť vyznání víry musí být jednotné, aby bylo základem jednoty Církve a liturgického společenství. Proto kategoricky odmítl ideu dělení Církve, možnost vzniku nových církví na základě nové a nepůvodní víry, změnu obsahu víry. Ve vztahu k západní církvi to byla otázka rozkolu z roku 1054 a otázka změny Symbolu víry dodatkem Filioque (i od Syna). Vzpomínaný rozkol byl příčinou dalších dělení křesťanů a dalších dogmatických změn na škodu celého křesťanstva.6)

Víra Církve má trinitární, christologické, soteriologické a pneumatologicko-eklesiologické zaměření. Obsah víry je svěřen celé Církvi. Ochráncem víry je všechen věřící lid, svědky víry jsou především kněží a biskupové v jednotě s celou Církví, proto je pravoslavné církvi cizí klerikalismus. Pravda o trojjediném Bohu je základem víry novozákonní Církve, je východiskem novozákonní teologie i východiskem při objasňování celého bohatství víry Církve. Proto změna trinitární teologie a učení Církve má přímo katastrofální důsledky pro život Církve i křesťanstva vůbec. Z toho plyne nekompromisnost pravoslavné církve v otázkách víry. Při rozhodování o orientaci hnutí, které usilovalo o církevní obnovu, vladyka svatý Gorazd napsal tato pozoruhodná slova: „O to tu jde, a ne o otázku osobní. Za plného vědomí své velké zodpovědnosti říkám, že naše hnutí jen tehdy splní úlohu a jen tehdy bude mít smysl a význam, když se vědomě postaví na ten základ, na kterém stáli apoštolové, když se postaví na pevnou skálu vykupitelského díla Kristova, a ne na drobícím se písku lidského mudrování, které je dnes takové a zítra bude jiné. Dějiny nás dostatečně poučují o tom, že kdykoliv jakékoliv hnutí, které povstalo v křesťanství, odtrhlo se od apoštolské půdy, vždy zakrnělo v sektu, která jistou dobu existovala a potom doživořila... Já tvrdím: když nebude naše hnutí ve spojení s apoštolskou dobou, když nebude založené na pevné skále víry v Krista, jako ji krásně vyjadřuje Evangelium: »Ty jsi Kristus, Syn Boha živého!« (Mat 16,17), a když bude hledat jiný základ, když se bude budovat na různé systémy, které dnes jsou populární a zítra se ukáží jako pusté, potom je škoda každé námahy. My chceme ... budovat něco pevného a nezničitelného, o co bychom se nemuseli strachovat.“7)

Tím jsme se dostali k závažné dogmatické oblasti – k učení o Církvi. Nechali jsme stranou christologii i soteriologii, neboť vladyka svatý Gorazd se v tomto směru přidržoval původního apoštolského učení. Kristus je pro něho Boží Syn a náš Spasitel. Spásu chápal apoštolsky a ne juridicky, jak to bylo zvykem v té době na Západě.

Abychom mohli mluvit o patristickém duchu eklesiologie vladyky svatého Gorazda, uvedeme několik výpovědí předního a spolehlivého svědka poapoštolské doby – svatého Ignatije z Antiochie (+ 110). Na prvním místě zdůrazňoval tento svatý Otec jednotu členů Církve a jejich jednomyslnost. Sebe považoval za člověka jednoty (Filad. 8,1). Důkazy používal z apoštolských listů. Církev je především Tělo Kristovo (Smyrn. 1,2; 4,2), Boží stavba (Efez. 9,1), společný chrám všech věřících, je to sám Kristus (Magn. 7,2), sbor, který nasadil Boží tóninu a v jednomyslnosti zpívá jedním hlasem Otci prostřednictvím Syna (Ef 4,2). Církev žije novým životem v Kristu (Ef 9,2), který je jednotou členů Církve (Tral. 11,2). Ježíš je Hlava Církve a věřící jsou údy Těla Církve (Ef 4,2). Do této jednoty spojuje věřící víra, láska (Magn. 13,2; Tral. 8,1), společný oltář a společná eucharistická oběť. „Snažte se přijímat jednu večeři Páně. Neboť je jedno Tělo našeho Pána Ježíše Krista a jeden kalich v jednotě Jeho Krve. Jeden je obětní oltář jako jeden je biskup s presbyterem a s diakony...“ (Tral. 7,1). „Kde se objeví biskup, tam ať je i celá (místní) církev. Jako kde je Kristus, tam je všeobecná Církev“ (Smyrn. 8,2).

Podívejme se nyní, jak o tomtéž uvažoval vladyka svatý Gorazd: „Kristus chtěl mít jednu Církev, Církev všeobecnou, chtěl, aby tato jedna Církev svoji duchovní službu nabídla všem národům, aby se v ní všechny národy cítily doma, jako u své matky. Tento problém není možno řešit jinak, než tak, aby každý národ měl svojí národní (pravoslavnou) církev, ale též aby každá z těchto národních církví příslušela k jedné Církvi všeobecné. Příslušet k ní bude moci (každá místní církev) jen tehdy, když setrvá na základech prvotní Církve a když bude ve spojení s oněmi národním církvemi, které tento základ zachovaly. V tomto spojení být a k této jedné a všeobecné Církvi Kristově příslušet chtělo i naše hnutí.“ O několik řádků níže dodává: „Ó buďme ochotní snést každou bolest, jen když se ocitneme ve společnosti apoštolů, jen když se ocitneme ve společenství apoštolských církví, jen když budeme součástí všeobecné Církve Kristovy, jen když Kristus bude mezi námi, jen když Duch Svatý bude hořet v našich srdcích. Až potom to bude to pravé zrození národní církve křesťanské v našem národě.“8)

Když nyní porovnáme tyto výroky světce s učením svatého Ignatije, zjistíme, že toto jeho učení je totožné s patristickým učením nejen u svatého Ignatije, ale s učením všech svatých Otců, kteří toto učení jen prohlubovali, rozvíjeli a objasňovali. Pozoruhodná je tu shoda mentalit těchto světců. Ignatij se bál o svoji církev, když byl odsouzený na smrt, ale věřil, že do doby jmenování nového biskupa Bůh jí bude biskupem. Svatý Gorazd se též bál o osud obnovované církve, ale též věřil, že je všechno v rukou Božích, proto jeho víra nevyšla naprázdno. Jím vedená malá církev se ocitla v rodině místních apoštolských a pravoslavných církví a v této jednotě se i rozvíjí. Výše uvedená slova vladyky svatého Gorazda mají prorockou povahu, je to touha světce – proroka, neboť jeho církev musela snést velkou bolest, likvidaci v době německé okupace, ale nezanikla, naopak, získala samostatnost, tedy stala se národní církví, jakými jsou všechny místní a národní pravoslavné církve. Tím se splnily tužby svatých bratrů Cyrila a Metoděje a jejich učedníků, kteří při ochraně apoštolského dědictví museli přežít mnoho bolestí, „každou bolest“, ale Církev Boží nezradili. Toto přesvědčení svatý vladyka vyslovil v Brně roku 1920.

Tuto pravdu o Církvi zdůrazňuje vladyka svatý Gorazd i ve své práci O povaze pravoslavné církve. Říká se v ní: „Základní charakteristickou vlastností pravoslavné církve je, že její vnitřní i vnější ráz byl vytvořen jednak bezprostředně v době apoštolské a poapoštolské, jednak v době církevních Otců, oněch mužů, kteří v bezpříkladném vypětí všech duchovních sil vytvořili syntézu z náboženských hodnot Evangelia a řecko-byzantské kultury“9). Proto se na Východě nestalo to, aby Církev zavrhovala vědu a vědecké poznatky. Pravda, Církev rozeznávala a rozlišovala vědecký a náboženský přístup ke každé závažné otázce lidského života, ale vědu nepronásledovala. Řecký svět si příliš vážil lidského rozumu, jeho poslání v poznávání světa i samotného člověka, proto Otcové nereptali na rozum jako takový, ale usilovali o jeho osvícení milostí (blahodatí) Svatého Ducha, aby byl schopný přijímat Boží milost (blahodať) a vnikat do Božích tajemství i tajemství světa a člověka.

Duch apoštolské a poapoštolské doby, jakož i doby svatých Otců prvních století Církve je dodnes zachováván v pravoslavné církvi, ve všech oblastech jejího života.

Velmi markantně se projevuje v bohoslužbě. „Kdo měl možnost poznat obsah bohoslužeb,“ říká dále vladyka svatý Gorazd, „modlitby v nich Bohu přednášené, zpěvy při nich zpívané a čtení Svatého Písma Starého a Nového Zákona... pozná, že v ní... je všechno na svém místě.“ V symbolech bohoslužby, v modlitbách, zpěvu a čtení Písma se projevuje vědomí Boží přítomnosti, před Jehož tváří všichni stojí v duchovní jednotě, která je umocňovaná vědomím trvalé přítomnosti Svatého Ducha, mocí kterého se Církev neustále zdokonaluje a posvěcuje. Ve všech bohoslužbách se často ozývá motiv všeobecné a vzájemné lásky, která byla rozhodující ctností prvních křesťanů. Církev se modlí za všechny živé a mrtvé. Ze živých má na paměti zejména vdovy, sirotky, trpící, vězněné, zajaté, pronásledované, chudobné, opuštěné, nemocné, cestující, ty, kteří jim pomáhají a slouží. Tento sociální faktor je zakotven jak ve věrouce, tak i v liturgické zbožnosti a teologii. Tyto modlitby dodnes nic neztratily na své aktuálnosti, protože jsou opravdu křesťanské a vyvěrají z ducha a myšlení prvotních křesťanů. Prvokřesťanský původ je zachován i v celé stavbě a struktuře bohoslužeb pravoslavné církve, zdůrazňuje dále vladyka svatý Gorazd, ve sborovosti bohoslužeb, proto pravoslavný kněz nikdy nemůže vykonat bohoslužbu bez přítomnosti Božího lidu, který tvoří Církev, jíž je kněz služebníkem. „Pravoslavné bohoslužby se vyznamenávají elánem prvokřesťanské doby, je to společný pohyb spojených duší a srdcí seskupených okolo Krista, který je tu přítomný.“ Zvláštním způsobem se duch Otců projevuje na velké svátky, jakými jsou Narození Kristovo, Teofanie, Pascha, Padesátnice. Do těchto bohoslužeb, modliteb a písní byly pojaty skvosty teologického myšlení předních Otců a teologů Církve, proto se v nich projevuje neocenitelný duchovní dynamismus, síla a pohyb.

Nezapomněl vladyka svatý Gorazd ani na dnes aktuální otázku – vztah Církve k státu. Církev se nestaví vzhledem ke státu do opozice, ale zahrnuje jej a jeho představitele do svých modliteb: „Rozpomeň se, Hospodine, na náš stát a na jeho hlavu a její zákonné spolupracovníky. Ohraď jejich působení mírem, vzbuď v jejich srdcích přízeň k svaté tvé církvi pravoslavné, abychom i my, údové její, mohli pokojně žít v pravé víře, zbožně a čestně.“ Církev Kristova nikdy neproklínala stát a jeho vládu, ačkoli nejednou vztah státu k ní byl nepřátelský a byla jím pronásledována. I to je duch Kristův a apoštolský, duch prvotní Církve, duch Otců.

Když se náš světec měl vyjádřit k otázce budoucnosti pravoslavné církve u nás, nechtěl fantazírovat, ale střízlivě soudil, že pravoslaví zde má budoucnost a odpovídá duchu našich národů jako slovanských: „Kolik cizích lidí, kteří byli na našich bohoslužbách Božích poprvé, se vyjádřilo, že měli dojem, jako by při tom viděli a slyšeli něco, co bylo v jejich duši utajené a co jakoby se vybavovalo z jejich podvědomí. Měli dojem, že se k nim vrací milé, hřejivé a slunné dědictví praotců a pradědů, a jako by se nade vším, co viděli a slyšeli, vznášely jasné, vznešené a laskavé postavy svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje.“ Vycházeje z této ideje, která není klamná, ale pravdivá, i z tohoto pravdivého a neklamného pocitu slovanské duše, vladyka svatý Gorazd vyslovit toto přání: „Nuže, v čem vidí svoji úlohu pravoslaví? V tom, aby ono jako »něžná forma křesťanství, umožňující pravý život náboženský«, jak je někteří odborníci charakterizovali, se i u nás rozvíjelo k prospěchu věřících a celé společnosti. Jsem přesvědčen, že právě pravoslavná církev je schopná toto vědomí mezi věřícími šířit, jak svou náboženskou podstatou, tak též proto, že se nikdy v dějinách neocitla v konfliktu s naší národní myšlenkou, a že se v takovém konfliktu ani nemůže ocitnout, protože v ní je skutečně přímo klasické spojení křesťanství a humanismu. Kde je skutečné a živé křesťanství, tam je i mravnost, tam je i humanita, tam je i sociální cítění, tam je i vnitřní síla; tam je i věčná spása.“10)

K tomuto přání, které je současně odkazem tohoto našeho světce a obnovitele pravoslaví u nás, obnovitele apoštolského a patristického ducha ve víře i ve zbožnosti, v bohoslužbě i sociální angažovanosti, netřeba nic dodávat, ale třeba je odhodlaně a s láskou naplnit, věnovat mu všechny své síly, neboť je to živé svědectví pravoslaví zpečetěné mučednictvím krve v těžkých dobách a zkouškách našich národů i Církve. Máme k tomu dnes všechny předpoklady, Boží milost, která přetrvává v naší církvi přítomností Svatého Ducha, který uděluje každému členu Církve dary k naplnění svého povolání, jež je od Boha a svaté.

Odkazy na použitou literaturu:
1/ Gorazd, biskup, Průvodce po katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci, Olomouc 1987, 76.
2/ Aleš P., Biskup Gorazd a jeho dílo, Z díla, Praha 1988, 14.
3/ Aleš P., c.d., 14.
4/ Gorazd, biskup, Průvodce ... 76.
5/ Pravoslavný katechismus, Praha 1954, 5-14.
6/ Ibid., 15-16; O povaze pravoslavné církve, Z díla, 291-292.
7/ O Církev jednu, svatou, obecnou a apoštolskou, kázání o svatodušní neděli, Z díla, str. 227-228.
8/ Tamtéž, 228-229.
9/ O povaze pravoslavné církve, Z díla, 296.
10/ Tamtéž, 298-303.

Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)

Hlavní stránka o tomto mučedníkovi

Skok na Homepage