Vladyka Gorazd kazatel
I v stále víc se zamlžujícím zrcadle paměti mi vyvstává nejeden obrázek z dětství a věku dospívání. Byla to třicátá léta, kdy jsem vedle světské výuky školní vstřebával i základy náboženství, podporované praktickou účastí na bohoslužbách v roli ministranta.Tento obzor se mi rozšířil zvláště po roce 1934, kdy se do mé rodné obce přestěhovala z Prahy eparchiální kancelář Gorazdovy eparchie české a moravskoslezské. Poprvé jsem poznal i jejího archijereje. Nesloužíval v Řimicích pravidelně, poněvadž dojížděl i do jiných církevních obcí, avšak i ty bohoslužby, které tu vykonal, byly aktem svátečním. Jeho lahodný zpěv, důstojnost a noblesa celé jeho osobnosti, skloubená s příkladnou prostotou a všeobecná oblíbenost, působily v srdcích věřících slavnostní prožitek. Velmi živě si vzpomínám, že vše, co nám vladyka Gorazd zdůrazňoval a kladl na srdce při nacvičování bohoslužebných zpěvů, ukazoval pak prakticky při sloužení. Zvláště jeho čtení evangelia bylo i estetickým zážitkem.
A po evangeliu následovalo kázání. Téměř pravidelně bylo založeno na čtení příslušné evangelní perikopy. Někdy také na významných verších epištoly, tedy vždy na Písmě svatém. Vladyka Gorazd kázal především vždy prostě. Dokazují to jeho mnohá kázání, která si i dnes můžeme přečíst v knize Biskup Gorazd – Z díla; Praha, 1988. Jako episkop a erudovaný teolog mohl ve svých promluvách dávat přednost věroučným, historickým a filosofickým poučkám, mohl využívat i bohoslužebného shromáždění věřících k tomu, aby je utvrzoval v pravoslavné věrouce, v historické oprávněnosti pravoslaví u nás, ve výkladu Písma. Ano, to vše biskup Gorazd činil v míře vrchovaté ve svých četných přednáškách mimo chrám, ve svých pravidelných článcích i ve svých publikacích knižních. Avšak jeho kázání byla jiná. Bylo znát, že jsou to slova promlouvaná věřícím tváří v tvář, z očí do očí, zpaměti. Kazatel zde zaznamenává i soustředění a bezděčnou reakci posluchačů, jeho kázání jsou mimořádnou příležitostí říci prostými slovy, kterým nutně rozumí každý, vše naprosto přesvědčivě a působivě. Jeho posluchači, zvláště ve venkovských církevních obcích, byli prostí lidé, jimž musela být slova kazatelova blízká a srozumitelná. Jiná byla situace při mimochrámových přednáškách, které byly obyčejně tématické, určené jistému okruhu zájemců a mohly proto být obsahově náročnější.
Je třeba připomenout, že ve dvacátých a třicátých letech, kdy biskup Gorazd obnovoval pravoslaví u nás, bylo nutno věřícím zevrubně vysvětlovat především věroučné rozdíly mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví, v níž byli všichni naši věřící vychováni. Proto i jeho četné promluvy byly zaměřeny na toto téma. Také častý důraz na historické kořeny cyrilometodějského pravoslaví u nás byl nezbytný. Fakt pokřesťanštění našich zemí z byzantského východu biskup Gorazd zdůrazňoval při všech vhodných příležitostech, tedy i v kázáních, zvláště o svátcích slovanských světců.
V objasňování slovanského cyrilometodějství věřícím v promluvách i v článcích spatřoval vladyka Gorazd svou povinnost již v době svého působení v římskokatolické církvi. Spolu s otázkou národnostní i sociální to byla jeho dominující tématika, s níž seznamoval své posluchače a čtenáře. Všechny jeho pozdější přednášky a zvláště jeho knihy Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a k Cařihradu a Katechismus to jasně dokazují.
Přečteme-li si snad kterékoliv kázání biskupa Gorazda, najdeme v něm vždy dvojí zaměření: exegeticky historické a aktuální. To znamená, že vladyka zde vyloží příslušný text Písma v jeho původním významu, což je důležité zvláště např. u Kristových podobenství, a pak v hlubším rozboru poukáže na jeho význam přenesený a současný a vyvodí z něj poučné závěry pro věřící dneška. Není to postup nikterak nový a zvláštní, ale je pro každého velmi dobře srozumitelný. A tento zřetel je u kázání jistě velmi žádoucí. Je třeba jej doporučit i dnes všem našim duchovním. Je však nutno, aby si každý kazatel uvědomil, že takový postup, byť již dávno zavedený, vyžaduje stále nová a nová ponoření do textů Písma a zahloubání nad nimi tak, aby vždy znamenala správný časový přínos a akcentovala problém, který je právě třeba vyzdvihnout.
Po stránce obsahu i formy je si nutno u vladykových promluv všimnout jejich hutné stručnosti, která dovoluje určit časovou délku kázání na dobu přijatelnou každému posluchači. Od přímých Gorazdových spolupracovníků jsem se poučil, že deset až patnáct minut trvající kázání, je-li pečlivě připraveno, může sdělit věřícímu všechno. Sám ze své celoživotní praxe mohu tuto poučku všem duchovním jen doporučit. Co kazatel nedokáže říci za tuto dobu, neřekne ani v čase delším.
Mnozí současníci biskupa Gorazda, zvláště příslušníci protestantských církví, často prohlašovali, že pravoslaví klade přílišný důraz na okázalou obřadnost bohoslužeb a bagatelizuje mluvené slovo. Prý nikdy nemělo vynikající kazatele. Toto tvrzení však neobstojí. Samozřejmě, že středem svaté liturgie u nás je svatá eucharistie. Ale to neznamená, že čtení Písma svatého a jeho výklad v kázání je opomíjeno. Sám episkop Gorazd vedl vždy své duchovní k tomu, aby kázání při bohoslužbách věnovali náležitou pozornost, aby se na ně vždy pečlivě připravovali, přednášeli je zpaměti a konali je pravidelně. I při pohřbech má být slovo duchovního vždy plnoobsažnou útěchou a nemá se omezovat jen na běžná konvenční slova kondolence. Nikdy se také kazatel nesmí snažit využívat svého eventuálního nadání k popularitě své osoby a být sebelibým. To vše často připomínal vladyka Gorazd svým žákům.
A všichni my, duchovní dnešní pravoslavné církve, patříme ke Gorazdovým žákům. I pro nás tedy platí, že máme dbát i po tolika letech všech jeho dobrých rad a napomenutí tak, jak dbáme odkazu všech církevních učitelů, mučedníků a světců.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
