Svatý biskup Gorazd
ve sboru Božích světců
„Svatí buďte, neboť já jsem svatý“ (Lv 11,45),
tak důrazným výrokem povolával Hospodin ve Starém Zákoně vyvolený
lid ke zbožnému životu. A tato Boží výzva nezestárla ani dnes, vždyť
Pán svatým Evangeliem povolává lidský rod ke svatosti, zbožnosti a
křesťanské dokonalosti (Mt 5,48). My však pokorně uznáváme,
že absolutní svatost má jedině nejvyšší Boží bytost. Neboť On je pramenem
svatosti, všeho blaha, a hříchu v Něm není. Bohem vyvolený lid
byl povinen všemožně usilovat o život ve svatosti, plnit Boží vůli
a být neustále v úzkém vztahu s Bohem. Ostatní lid se nacházel
v duchovní tmě, jsa zatemněn modloslužbou, ale Bůh i jim odhaloval
možnost spásy skrze očekávaného Mesiáše. To, co bylo předpověděno,
se postupně odhalovalo v Božích slibech i předpovědích proroků.
A tak ani jediný člověk není u Boha zapomenut. „Bůh chce, aby
všichni lidé spaseni byli a k známosti pravdy došli“ (1 Tim
2,4). Dosáhnout spásy znamená dosáhnout v určené míře svatosti
už na zemi v životě, pozůstávajícím v přípravě k věčnosti.
Mesiášská služba Ježíše Krista záleží v povolávání a učení lidí, jak dosahovat spásy. Základ spásy záleží v pravoslavné víře ve Svatou Trojici. Ale víru považujeme za Boží dar, který člověk získává pozorným životem. Nevázaností svého života se však člověk vzdaluje od víry a vstupuje na nejistou dráhu směřující ke ztrátě věčné spásy. Když Spasitel uzdravoval, často se ptával: „Věříte-li, že to mohu učiniti?“ (Mat 9,28).
Těm, kdo v modlitbě prosí Boha a obracejí se k Němu celým srdcem, se dostává toho, oč prosí. Naše prosby k Bohu o časné potřeby nejsou hříšné, ale jsou nedokonalé. Jestliže však duše člověka překročí hranici individuální modlitby o pozemské dary, volá po eschatologickém věčném spasení. To je projev našeho úsilí o křesťanskou dokonalost. Ježíš Kristus se hned zpočátku projevuje jako Spasitel a jako bohočlověk uzdravuje Petra tonoucího v moři. To, co je pro člověka jistě tím nejdůležitějším, je projevení upřímné víry ve Spasitele. Dokonce i svým učedníkům občas Pán vytýká malověrnost (Mat 8,26).
Svaté Písmo nás v souvislosti se svatostí poučuje, že nejen samotný člověk může dosáhnout svatosti, že se modlitbou dokonce posvěcují předměty, a to zejména ty, jež jsou určeny pro bohoslužbu, a také roucha, jež oblékají služebníci oltáře. Svatost je určitou realitou, jež souvisí s Božím tajemstvím, uskutečňovaným bohoslužbou a zbožnými skutky. A osoba, jež vykonává svaté Tajiny, musí být života ve vyšší míře mravného, bezúhonného. Svatost v sobě zahrnuje i pojem posvátného děje, jenž přesahuje člověka vykonávajícího posvátnou službu. Vždyť v Tajině uskutečňované na prestolu působí neviditelná síla Svatého Ducha, který posvěcuje předložené, jež je tudíž naplněno jakousi nadpřirozenou silou a obsahuje zjevení samotného Boha. Ale svatost předmětu („způsoby“) se vztahuje ke zdroji svatosti – Pánu Bohu, z Něhož vychází všechna svatost, vylévající se na způsobu předloženou k vykonávání Tajiny i na člověka, jenž Tajinu vykonává, pokud zvítězil nad hříchem v sobě.
Vynasnažme se rozvinout myšlenku o Boží svatosti ještě dále. I my, kteří jsme archijerejskou chirotonií předurčeni k vykonávání posvátného děje svatých Tajin, přece v hluboké pokoře vyznáváme, že Tajiny jsou našemu chápání nedostupné. Spoléháme ovšem všichni na zvěst svatého Písma, v němž sám Bůh zjevil sebe lidem, v němž odhalil svou slávu. Ve Starém Zákoně se přesvědčujeme o sinajské Theofanii (Božím Zjevení – Ex 19,3-20), kde se projevila nadpřirozená tajemná síla, ochotná taktéž žehnat těm, kdo s vírou a láskou v Něho (Boha) doufají. Dle Izaiášova proroctví se Bůh v chrámě projevuje jako nekonečně vznešený „Král a Tvůrce veškerenstva“. Ale Boží tvář (Jeho podstatu) nemůže člověk vidět (Iz 6,1-6). V těchto slovech ovšem nevidíme oddálení Boží svatosti od člověka, naopak, ona je člověku přiblížena natolik, nakolik ji člověk může pochopit k upevnění své víry v Nejvyšší Boží bytost. Při spoléhání na víru a na Boží vševidoucnost člověk pociťuje, že se neustále nachází před tváří Boží (srv. Gen 5,24).
Bůh projevuje svou svatost v chrámě dokonce i na všech předmětech používaných v době náboženských obřadů. Není třeba je vyjmenovávat; jsou nám známy ze svaté knihy -- Bible (pokud jde o chrám starozákonní). Předměty v chrámě, jež Bůh určil lidu k upevnění jeho zbožnosti, rovněž získávají -- ne ovšem v jednostejné míře -- svatost, odpovídající vztahu, jenž je v době bohoslužby spojuje s Bohem (Jb 15,15). Vždyť i velekněz směl vstupovat do svatyně svatých jen jednou v roce po důkladné očistě (Lv 16,1-16). Z toho dovozujeme, nakolik byl starozákonní chrám obdařen svatostí.
V Bibli je i sám vyvolený lid nazýván „svatým“, neboť byl vyčleněn z ostatních pohanských národů. Ze své nevýstižné lásky Bůh přebývá s lidem (Ex 33,11-17). Bůh se zjevuje lidu v oblaku, prostřednictvím archy úmluvy, chrámu a dalších. „Uprostřed tebe svatý“ (Oz 11,9) připomíná prorok lidu skutečnou Boží přítomnost, jež lidu zprostředkovává svatost a důstojnost danou mu z Božího milosrdenství. Přitom bude ze strany lidu přiměřeně očekávat mravný život (Lv 22,31). Proroci plnící Boží vůli bez ustání opakovali, že přinášení oběti za hřích málo působí samotnou formou vykonávaného obřadu, že se požaduje „spravedlnost, poslušnost Boha a láska k Němu“ (srv. Dt 6,4-9). Posvěcení člověka posuzované podle způsobu jeho zbožného života může vzrůstat. Zbožní lidé jsou takoví, kteří projevovali bázeň Boží, snažili se nepřestupovat přikázání, ten zákon, jenž je podle proroka žalmopěvce „lepší ... nežli na tisíce zlata a stříbra“ (Ž 119,72). Z ostatků vyvoleného lidu budou spaseni ti, jejichž jména Bůh napíše v knize života (srv. Iz 4,3), to znamená těch, kteří uvěřili v Krista jako zaslíbeného Mesiáše, předzvěstovaného proroky a předpověděného předobrazy. Církev ctí i starozákonní spravedlivce Abela, Seta, Enocha, Noe, Joba, Abrahama i ostatní patriarchy a proroky.
V Novém Zákoně nám Ježíš Kristus zřetelně odhalil tajemství Svaté Trojice názorným obrazem ve chvíli svého křtu v řece Jordánu. Působením Svatého Ducha se svatost ode dne svaté Padesátnice výrazně rozšířila na ty, kteří uvěřili a vstoupili do Kristovy Církve. V milostivém Božím království na zemi (Mat 6,10) křesťané skutečně mají účast na životě Vzkříšeného Krista skrze víru a křest, jenž jim dává „pomazání od Svatého“ (1 Jan 2,20). Tak jsou posvěceni skrze přítomnost Svatého Ducha v nich (L 3,16), a proto apoštol Petr vyslovil skrze Svatého Ducha působícího v něm tajemná slova: „Vy jste rod vyvolený... národ svatý“ (1 P 2,9). Chápe novozákonní křesťany jako lid svatý – oddělený od hříšného světa, jenž nepřijal pravdy Nového Zákona a nesjednotil se s Kristem.
Svatými jsou také nazýváni andělé (Mat 25,31), proroci i apoštolé (Ef 3,5). V širším smyslu slova se výrazů svatý a posvěcený používá ve vztahu ke známým jednotlivcům, kteří svůj život zasvětili plně Bohu, jako např. ctihodní poustevníci, nebo ti, kteří zvolili jinou cestu zbožného života a taktéž dosáhli vysokého stupně duchovnosti: učitelé Církve, mučedníci. Svatý apoštol Pavel dokonce poukazuje na smíšené sňatky a vyvozuje z toho uzávěr, že „posvěcen jest ... nevěřící muž pro ženu“ a naopak (1 Kor 7,14). Také děti zbožně žijících křesťanů nazývá svatými (tamtéž). Jestliže se i pokrm posvěcuje Božím slovem a modlitbou (1 Tim 4,5), pak tím víc člověk, který dosáhl zbožným životem křesťanské dokonalosti. Některé z takových Pán už za jejich pozemského života proslavil darem činění divů, proroctví nebo pak neporušitelnosti ostatků. Křesťané jsou povinni plnit neochvějně službu Bohu v souladu se slibem, který dali při křtu nebo který za ně byl dán v dětství, a vydávat se spolu s Kristem v „oběť ... svatou“ (Řím 12,1).
Svatost křesťanů, vznikající z jejich povolání (Řím 1,7), od nich vyžaduje, aby se všemožně vyhýbali hříchu. Mají postupovat „ne v moudrosti tělesné, ale v milosti Boží“ (2 K 1,12). Svatost takového druhu je základem každé křesťanské duše, jež má usilovat připodobnit se k smrti Jeho, aby přišla k Jeho vzkříšení (srv. Filip 3,10). Z různých důvodů však ne všichni v sebe pojímají vznešený obraz křesťanského života (srv. Mat 19,11), to znamená – nechrání se od každého poskvrnění tělesného i duševního, nestřeží se před vším, co člověka odděluje od společenství s Bohem.
Prorok David oslavuje velmi bohabojně svaté Boží přátele; praví (ve znění Septuaginty): „Jak si vážím tvých přátel, Bože, ... sčetl bych je, ale je jich víc než písku“ (Ž 139, 17-18). Boží Slovo nás vybízí k oslavě Božích světců, dne jejich skonání, kdy se zrodili pro věčný život. Oslavování svatých se uskutečňuje ne kvůli nim, vždyť oni je nemají zapotřebí, jako spíše kvůli našemu užitku, abychom se dle jejich příkladu cvičili ve ctnostném životě.
Víme, že ctnost má svůj původ v Bohu. Pán vede člověka skrze ctnosti na vysoký stupeň svatosti, žije v jeho srdci a milostí (blahodatí) mu dopomáhá ke zbožnému životu (srv. 1 Kor 3,16). Ti, kdo v pozemském životě oslavovali Hospodina, budou oslaveni od Něho. Svatým není zapotřebí očekávat tu slávu, o které pravil Spasitel: „Spravedliví skvíti se budou jako slunce v království Otce svého“ (Mat 13,43). Tak veliké slávy se jim dostane u Boha za jejich bezúhonný život. A jestliže je Pán učinil hodnými tak veliké nebeské slávy, proč bychom je my lidé neměli ctít? O úctě k Božím svatým poučuje i apoštol Pavel: „Přistoupili jste k hoře Sionu a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému a k nesčíslnému zástupu andělů“ (Žid 12,22). Apoštol Pavel se zmiňuje o nebeské Církvi, jež v sebe pojala Boží svaté. A na zemi Církev pokračuje ve výkupném Kristově díle tím, že přivádí věřící ke Kristu skrze Tajinu křtu, a tím je činí hodnými vstupu do nebeské Církve.
„Je mnoho hvězd různé velikosti a jasu na nebi, ale mnohem více je těch, které nevidíme. Je mnoho Božích světců, kteří září ve slávě nebeského Otce, ale nepochybně je ještě více takových, jejichž jména v knize života zná jen Bůh. Boží svatí jsou podobni majákům rozmístěným v rozbouřeném moři života, po němž pluje i naše duchovní lodička... Svým příkladem nás vyučují dílu spásy a svůj duchovní pohled zaměřují k našemu nebeskému Otci. Svatí jsou korunováni nebeskou slávou a trvají v obecenství s Bohem,“ praví sv. Dimitrij Rostovský.
Zabývali jsme se poněkud šíře učením pravoslavné církve o svatosti. Bylo to podle našeho mínění nutné. Pravoslavná církev v průběhu celého ročního kruhu také každodenně oslavuje jednoho nebo několik Božích svatých, všecírkevních či v místě ctěných světců. Ti oslavili svým ctnostným životem Boha a Pán je korunoval nebeskou slávou. Kdybychom je chtěli sečíst, ukáže se, že je jich víc než písku (Ž 139,18), jak praví žalmopěvec... Představíme-li si jasný sbor svatých, tu se před námi zjeví zemský ráj, okrášlený květy rozličných ctností. Ve sboru svatých můžeme vidět zlatý květ moudrosti učitelů Církve, či usilovné zdrženlivosti ctihodných, kteří se proslavili hrdinstvím pokory, tichosti, trpělivosti, milosrdenství a jiných ctností, jimiž byli ozdobeni. A nejen muži, i ženy okrášlily svůj pozemský život neustálou oslavou Boha očištěným srdcem i duší. Z toho vyvozujeme jistotu, že jsme obklopeni mnoha příklady těch, kteří, ač stejně jako my křehcí a slabí, překonali vírou, láskou a naprostou oddaností Bohu osobní nedostatky. Věříme, že Bůh je nejen oslavil na nebi, ale že jejich jména ani na zemi neumírají. A my, jejich potomci, konáme jejich památku a po Bohu i jim přinášíme své modlitby, neboť památka spravedlivého oslavuje se chvalozpěvy a požehnání Hospodinovo spočívá na hlavě jeho (srv. Přísl 10,7).
Nesmírně nás povzbuzuje skutečnost, že počet kanonisovaných českých svatých byl zvýšen o nově proslaveného svatého vladyku Gorazda. Je všeobecně známo, že náš arcipastýř sloužil tělem i duší Bohu, obnovil a upevnil českou pravoslavnou církev a vedl do ní zbožný lid, jenž hledal původní pravdu; jako dobrý pastýř pečoval o jeho spásu. Jeho bezúhonný život, který si připomínáme, přinášel a přináší nám všem nemalý duchovní užitek.
K tomu, abychom uctili sv. vladyku Gorazda a ostatní naše světce, netřeba mnoho. Ze Životů svatých víme, že téměř všichni svatí byli chudí pozemskými statky, ale bohatí duchem. A týž příklad nám dává i náš světitel. Dědictví po rodičích vyměnil za duchovní bohatství. Sám žil zcela skromně. Prostředky, jež dostával, rozdílel na budování chrámů, doplňoval z nich skromné prostředky duchovních, ba dokonce i sociálně slabých věřících. Spasitel nám v podobenství o boháči a chudém Lazarovi ukázal, že se tomu, kdo v pozemském životě bez reptání snášel chudobu, dostalo bohatství věčné slávy, ale toho, kdo žil v přepychu, přivedlo bohatství do krajní bídy.
Konáme-li oslavu padesátého výročí mučednického skonání vladykova, dne jeho přechodu k vítězné Církvi na nebesích, prožíváme tento svátek jako duchovní slavnost nás všech. Jeho život byl naplněn neustálým úsilím o blaho církve, úsilím, jež mu přineslo mnoho utrpení od odpůrců, jak nás slovy sv. Lukáše „v trpělivosti své vládněte dušemi svými“ (Luk 21,19) poučuje sám Pán. I svatí, které po Bohu vzýváme o pomoc, nás slyší. A tak má být náš život neustálou snahou o napodobení života svatých. Musíme být bdělí; modlitbou a silou vůle vést boj s hříchem. Vždyť jak bychom se mohli bez takové duchovní soustředěnosti osmělit k vyprošení pomoci našeho novomučedníka a ostatních svatých? Zůstaneme-li zatvrzele bez pokání v hříších, nebude naše volání vyslyšeno. Vždyť Pán je nejen slitovný, ale též spravedlivý Soudce lidských činů. A jestliže oslavujeme svaté, oslavujeme tím Boha, neboť „podivuhodný jsi, ó Bože ve svatých svých“ (srv. Ž 68,36).
Svatý vladyka Gorazd sloužil po celý svůj život v Církvi Bohu a národu a po svém zesnutí se stal údem nebeské Církve, v níž přináší modlitby k Bohu za nás – své stádce. My pak při padesátém výročí jeho mučednické smrti s ním rozmlouváme v modlitbách, vždyť u Boha jsou stále živé duše spravedlivých (srv. Mar 12,27).
Svatý vladyko! Víme, že tě ke svatému prestolu přivedla láska a naprostá oddanost Bohu, jak se to jasně ukázalo ve tvé službě Kristově Církvi. Když z Božího dopuštění cizinci napadli rodnou zemi, tys viděl a slyšel nářek svého lidu vzbuzený německou hitlerovskou okupací a tím víc zaplála v tobě láska k rodnému národu. Usiloval jsi tělem i duší ochránit svůj národ. To však nemohlo zůstat tajemstvím, a tak tě tvé vlastenectví přivedlo k oběti. Nemohl jsi „nevypít hořký kalich utrpení a smrti“. Ty však jsi přijal smrt z lásky ke svému národu ve jménu své pravoslavné církve tiše bez reptání jako beránek. Mučednickou smrtí jsi se očistil od každé sebemenší pilinky lidského hříchu; vždyť my všichni jsme hříšní ve srovnání s absolutní svatostí Boží. Ne dlouho -- jen dvaašedesát let -- jsi žil na zemi, ale v tom krátkém čase jsi Bohu, Církvi odevzdal celého sebe beze zbytku: duši, tělo, srdce. Pro to vše jsi se stal ve svém národě velkým obhájcem Pravoslaví a tím také obhájcem Boží pravdy, kterou se jednotlivé náboženské proudy snažily potlačit. Ty však jsi horlivě vystoupil slovem i tiskem v zájmu čistoty Pravoslaví. A my tě oprávněně považujeme za vyznavače Pravoslaví, jež je duchovní stravou pro nás i budoucí pokolení, vyznáním, v němž setrváváme a docházíme spásy.
A tak všichni -- duchovenstvo, biskupský sbor i věřící, mládež i dospělí -- vijeme k padesátému výročí mučednického skonání svatého vladyky věnec chval z živých květů víry a zbožnosti, vždyť „všem byl vším“, aby co možná nejvíce lidí získal pro Krista (srv. 1 Kor 9,22). Vladyko svatý, přijmi od nás skromný dar, kterým tě vroucně toužíme uctít, – vydání tohoto sborníku; ve svých bohulibých modlitbách pak nás vzpomínej v Božím království. Pros Hospodina, aby dal světu mír, ochránil Kristovu Církev od sporů, bludů a rozkolu; kéž vede Hospodin celý svět k poznání Boha, lásce a pokoji, k němuž tys volával své stádce. Vždyť jen tak může mír přivést na zemi bezpečnost, všeobecné štěstí, radost, blaho.
Ty, svatý vladyko, zůstaneš navždy naším milovaným arcipastýřem a nebeským přímluvcem. Tobě odevzdáváme naše stádce, vždyť tys je shromáždil v Kristovu Církev „v porodních mukách“ (srv. Gal 4,19). Řiď církev i náš křesťanský život. Pas své stádce jako nás spolupastýř po Kristu. Taková je naše neumdlévající láska a vděčnost za tvé duchovní a vlastenecké hrdinství, kterou ti posíláme vstříc. Přimlouvej se svými modlitbami u Boha za svou církev v našich zemích i za Pravoslaví v celém světě... A až my odsud odejdeme, upros Boha, aby nás přijal do nebeských obydlí, abychom spolu s tebou a všemi svatými oslavovali Přesvatou Trojici, před Níž ty nyní stojíš a kterou oslavuješ s anděly. Hle, to je skromný kvítek, který klademe k tvé ikoně, protože ti, kteří prolili tvou nevinnou krev, nám nezanechali tvůj hrob, v němž by spočívalo tvé tělo, zmučené neustálou prací a posléze i těžkým utrpením. Pomoz nám svými svatými modlitbami, abychom bohulibě prožili svůj pozemský život v Kristu Ježíši Pánu našem a abychom na posledním soudu stanuli po jeho pravici se všemi svatými.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
