Vladyka Gorazd,
spravedlivec a mučedník



Obsah této stránky



Vladyka Gorazd, spravedlivec
(v odboji proti německým fašistům; koláž úvah a vzpomínek)

Zastavme se u jednoho povahového rysu Gorazdova: jeho smyslu pro spravedlnost a právo. Smysl pro spravedlnost byl jím chápán jako smysl odpovědnosti člověka, jemuž byla svěřena jakákoliv hřivna, za člověka prostého. Z toho pak Gorazdovi vyplynul i smysl pro právo ve státě… V osudných letech Mnichova a počátků okupace velmi těžce nesl, že se náš stát nacistickému vetřelci nepostavil na odpor. "Měli jsme se bránit" – prohlašoval po 15. březnu 1939 a tato věta v jeho ústech neznamenala je hořké konstatování skutečnosti v ujařmované zemi, nýbrž především rozhořčení nad tím, že našemu lidu bylo bez jeho vědomí odebráno právo bránit a hájit svou existenci a že mu toto právo neposkytli ti, kteří mu je poskytnout měli.

Proto 28. října 1938 posílá všem pravoslavným patriarchům, metropolitům, arcibiskupům a biskupům poselství jako protest proti rozhodnutí "o nás bez nás", a jako snahu pravoslavného křesťana vzbouřit veřejné světové mínění od prostých lidí až ke státníkům za záchranu národní existence, svrchovanosti a svébytnosti našich národů. Toto poselství je jedním z nejvýznamnějších dokumentů boje za naši národní nezávislost.

Když pak došlo k 15. březnu 1939, povzbuzuje vladyka Gorazd své věřící (listem Bratři a sestry publikovaným ve Věstníku 4/39) ujištěním, že národ, jenž se sám nevzdá svého národního vědomí, národního i kulturního života, nemůže být ničím a nikým zničen. Proto vyzývá věřící k ještě větší vzájemné semknutosti a pospolitosti, neboť je přesvědčen, že naše pravoslavná církev je nejpevnější základnou nejen náboženského, ale i národního života. "Bude povinností našeho národa, aby při ztrátě suverenity nezoufal, nýbrž aby v rámci autonomie mužně pečoval o svůj národní život a aby nemyslil, že tuto péči převezme za něj někdo jiný... Jestli který národ zahynul, zavinil to vždy z větší části především sám… Klademe vám na srdce, abyste se příliš neoddávali trudným myšlenkám, které by nejen nijak národu neprospěly, ale naopak ochromovaly by schopnost tvořivé práce, jíž bude nyní všem Čechům tolik potřebí" (z dopisu Bratři a sestry, viz zde; další vybrané části tohoto otevřeného listu sv. Gorazda všemu svému lidu).

Odtud začal vladyka Gorazd pracovat proti celému systému, určovanému nacistickou okupací a kolaborací s ní. Jedním z výrazů vladykova odporu byla i jeho práce o pronikání agresivního němectví do českých zemí. Svým přátelům říkal v prvních měsících roku 1942, že musí být s dílem hotov do konce září, jakoby tušil, že se již konce tohoto měsíce nedožije… (Z knihy Čestmíra Kráčmara Panychida za statečné).

Vladyka se jednou vyslovil, že by si přál, aby jeho pravoslavní milovali svou církev až k mučednictví. "Každá velká idea," pravil mi vladyka, "stává se teprve přinesenými obětmi pevnou a trvalou." K tomu ještě vladyka poznamenal, že on sám si přeje, aby mohl pro svůj národ a pravoslavnou církev trpět, aby tak dokázal, že jeho slova nebyla pouhými slovy, že byla míněna vždy s veškerou vážností a odpovědností! (Ze vzpomínek F. Petržilky na setkání s vladykou v dubnu 1942).

Září 1938. Sledovali jsme s vladykou zprávy a uvažovali, jak se naši státní představitelé zachovají, jak to s námi dopadne, když se nás nikdo nezastane. Tehdy vladyka říkával: "Já znám Němce, není s nimi žádná dohoda možná." A když přišla všeobecná mobilisace, samozřejmě ji schvaloval. Toho dne ráno modlili jsme se v chrámě… modlitbu při útoku nepřátel na vlast… Otcům duchovním pak nařídil, aby se modlitbu veřejně s věřícími modlili při každých bohoslužbách. Vím, jak vladyka horoval pro to, abychom se bránili a nedali se, abychom ukázali Němcům, že jsme potomky Husitů… Když nás Němci obsazovali, tehdy to vladyka těžce nesl a prohlašoval, jak je to nanejvýš nespravedlivé a ponižující, když se zabírají i ryze české kraje. A opět zdůrazňoval, že jsme se raději měli bránit se zbraní v ruce a čestně padnout, než takovou potupu snášet. A tehdy říkával, že by byl ochoten svůj život obětovat, bylo-li by potřeba. - "Rád bych sice ještě pracoval pro církev, ale když by to bylo nutné, obětuji se" (Ze vzpomínek B. Alše).

Vladyka v dopise do Srbska předpovídal brzký pád německé říše a nabízel srbskému patriarchovi, že mu bude podávat politické zprávy z berlínských schůzí pravoslavných biskupů.

Podle svědectví A. Krejčího (dlouholetého osobního přítele vl. Gorazda) se vladyka chystal - s vrozenou jemu důkladností - na ilegální práci v odboji a začal s organisováním podzemní činnosti. Duchovní činitel římsko-katolické církve prelát S., který byl první požádán o pomoc s uschováním atentátníků, kteří odstranili Heydricha, nenašel v sobě síly ji poskytnouti (podle líčení Sonnevendova dozvěděv se, kde je uzel této hrozné aféry, tíhou tajemství téměř zdrcen, bědoval hořce, že mu bylo tak hrozné sdělení učiněno, když "je knězem, jemuž nedovolují světské ani církevní zákony, aby atentátníky ukryl...") Biskupu Gorazdovi bylo nepořízení u prel. S. známo, ale přes to se po rozmluvě a bližším informování u vykonavatelů atentátu o celé věci rozhodl, že prostory pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ul. vybavené vhodnými sklepními chodbami, budou jim dány k disposici jako bezpečnější úkryt. Jiného východiska pro ně neviděl a v dalším hledání úkrytu spatřoval rostoucí nebezpečí prozrazení.

[Zde je svědectví prot. Bohumíra Alše: S vladykou Gorazdem jsem naposled mluvil na jaře roku 1942. Byl u nás na Moravě a zařizoval některé věci před cestou do Berlína, kam byl pozván tehdejším arcibiskupem berlínským, Serafímem. Velmi si stěžoval, jak nerad se připravuje na cestu. Měl tehdy velkou obavu o církev. Stále přemýšlel o jednom: kdyby se něco stalo, jak by obstáli duchovní a věřící? Byl si vědom následků, které mohly způsobit úplné ochromení administrativního chodu církve a jejího náboženského a duchovního života. Uvažoval a přemýšlel, ba vlastně hodnotil všechny nás duchovní, jejichž povahu, charakter, kladné a stinné povahové stránky a rodinné poměry dobře znal. Co by asi dělali ve chvíli nebezpečí pro církev, zda by nezklamali? Vyslovil zcela otevřeně své stanovisko k vlastnímu životu - je ochoten, bude-li třeba, sebe obětovat a dát svůj život pro dobro a záchranu církve (HP č. 7, 1957).]
Mezitím hnali Němci stále rozběsněnější útok na nervy českého národa a šířili i po nejzapadlejších vískách hrozby, že bude zavražděn každý desátý český muž a hromadně budou vypalovány obce, jestliže pachatelé atentátu nebudou nalezeni. Když zůstávaly tyto hrozby marné, bylo povoláno 300 pruských nejosvědčenějších tajných policistů. Těmi byla zamořena Praha… Pátrací síť se začal hrozivě přibližovati oblastem Prahy, v níž žili rodiny a lidé, kteří měli s ukrýváním hrdinů vědomé nebo bezděčné styky. Upozornil jsem na to biskupa Gorazda… Bývalo jeho zvykem, že odjíždíval-li na delší cesty do ciziny, odevzdával mi vždy svoji napsanou poslední vůli, jejímž vykonavatelem mne určoval. Po návratu jsem mu ji vždy zase vracel. Leč toho dne mi ji odevzdal přes to, že se chystal na cestu jen do Plzně.

Vzal jsem tím na vědomí, že počítá s nejzazšími důsledky. Pohroužen do klubovky, mlčel a přemýšlel. Po chvíli řekl, že situace je sice nesmírně vážná, ale že pravoslavná církev česká nemůže couvnout před situací, podle jejíhož řešení bude usuzováno po válce na charakter a obětischopnost celého národa. Zdůrazňoval, že i když se atentát vyžádá na českých lidech obrovských obětí, mezi nimiž může býti i on, je historický význam odstranění Heydricha nesporný… Poukazoval na hrdinné příklady srbských pravoslavných kněží a na odboj celého srbského národa proti německým vetřelcům.

Den na to byl úkryt atentátníků prozrazen a začalo dobývání krypty Němci. Vladyka, který nebyl v Praze a nevěděl o tom, v té době opatřil periskop pro usnadnění ostražitosti a žádal v té souvislosti o míry okénka do krypty, kde se ukrývali vojáci (pozn. red.)

Biskup Gorazd přijel třetího dne do Prahy. Stálého bydliště zde neměl a proto snad ještě několik dní po odhalení úkrytu hrdinů nebyl zatčen. Sešli jsme po dohodě v sadu na Vyšehradě. Bylo mu nesmírně líto lidí, kteří po odhalení kostelního úkrytu přijdou o život. Ale znovu říkal, že ten úkol byl pravoslavné církvi a jejím duchovním přisouzen vyšší mocí a že nebylo možno postupovati jinak, aby čest národa a zájmy odbojového hnutí neutrpěly. "Kdybychom nepopřáli těm chlapcům úkrytu a pomoci, sotva by se kdo v budoucnu chtěl pak pro národní celek obětovati."

Velkou lítost projevil biskup Gorazd, že mu nebylo dopřáno, aby se statečnými hrdiny uskutečnil jiný plán, o němž s nimi jednal. Nevím spolehlivě, co měl na mysli...

Po rozmluvě na vyšehradských hradbách, která byla poslední, jež vyzněla u biskupa Gorazda v pevném odhodlání státi za dobrou věcí národa až do poslední chvíle života, vyhledal ještě v ministerstvu spravedlnosti odb. radu dr. F. Nováka, aby ho požádal o určité informace...

Nyní šlo o to, jak zabránit dalšímu rozvětvování aféry a dalšímu hromadnému zatýkání osob. Naštěstí poměrně dlouhé ponechání vladyky Gorazda na svobodě umožnilo mu provést některá důležitá opatření a varování.

Nejhorší události ho zastihly právě při dokončování posledních formálních pracích na jeho vědeckém díle (pozn. red.)

Biskup Gorazd, věrný syn moravské Slovače, vyklíčivší z pravého zrna Moravy, nechce trpně nésti úděl podrobeného českého člověka. V skutečném smyslu vlastenectví a náboženství hledá rozuzlení přechodného konfliktu svědomí, může-li či musí-li bojovati zbraní, která se jeví za těžké poroby národa jako jedině možný a účinný instrument proti zlu. Dospívá k výsledku, že musí bojovat a odhodlává se k činnosti podzemní.

Když ho vyzval E. Moravec ve funkci tzv. ministra osvěty, aby se zavázal k loajálnosti a podpoře politiky protektorátní vlády, odvětil mu biskup Gorazd slovy apoštola Pavla: budeme poslouchat každou vládu, která bude zákonná. E. Moravec vzkřiknul na pravoslavného vladyku zlostně, že to nestačí, že je to odpověď dvojsmyslná. Ale ten mu odpovědi nedal...

Když dával k podzemní práci dohromady své přátele, sliboval si hodně od Moravanů. Z pravoslavných lidí si všímal nejspolehlivějších a plánoval úkoly, jimiž je pověří. Byl přesvědčen, že sovětská armáda to bude, která první pronikne Karpatami na Moravu, kde musí najíti obyvatelstvo připravené pro zapojení do konečné osvobozovací akce. Akce se měla díti současně v Čechách. Opět spoléhal nejvíce na své lidi z církve, ač nevylučoval účast žádné statečné a schopné síly.

Dnes, po tomto zjištění, uvědomí si jistě mnohý z Gorazdových známých, proč v posledních měsících svého života tolik cestoval a věnoval se tolika důvěrným posláním.

Když měl organisaci zhruba připravenu hledal pro sebe vhodné místo, odkud by ji mohl říditi, aniž by byl vzdálen příliš od Prahy… Společně jsme si uvědomili, že jsme na jedné koleji, jistě s mnoha a mnoha jinými podzemními pracovníky, kteří hledali v nacistickém masivu, svírajícím po šest let náš národ, nějakou proláklinu, aby se jí prohlodávali ke konečnému cíli: k svobodě!

Nechť se pravoslavný chrám (v Resslově ul.) po zásluze stane poutním místem všeho osvobozeného lidu českého, neboť zde se ozvaly první mohutné údery našeho národního odboje! (Vybráno z přednášky Aloise Krejčího "O odboji biskupa Gorazda" proslovené na první schůzi sboru starších pravoslavné církevní obce v Praze, konané 1. června 1945; z knihy Čestmíra Kráčmara "Panychida za statečné").

Literatura:
Čestmír Kráčmar "Panychida za statečné"; vydala metropolitní rada pravoslavné církve v Československu; Praha 1989.
Vzpomínky na vladyku Gorazda byly otištěny v Hlasu Pravoslaví č. 5, 1949.





Mučednictví svatého vladyky
(koláž ze vzpomínek současníků)



Před kritickými dny vladyka pomýšlel na to, že by měl odjet do ciziny, ale pak to zavrhl a přece zůstal s námi (ze vzpomínek J. Šembery).

Svůj život nabídl německým fašistům za svou církev, aby nebyla dále pronásledována. (Marně).

Po zatčení Gorazdově ke konci června roku 1942 snažili se Němci všemi silami učinit poslední dny vladyky Gorazda opravdu nejtěžšími. Jeho spoluvězňové vypravovali, jak barbarsky s ním zacházeli i při jídle, když ubohý vladyka nedovedl v třesoucích se rukou udržet misku s jídlem. Nepochybuji o tom, že vladyka hledal a nacházel v těch dnech posilu v modlitbě, ale lidsky prožíval určitě dny největšího lidského ponižování (ze vzpomínek dr. V. A. Červína).

V roce 1947 byl vyslýchán komisař pražského gestapa, pověřený vyšetřováním zatčených příslušníků české pravoslavné církve. Vypověděl, že vladyka Gorazd byl při výsleších mučen, surově tlučen a vláčen za vousy po místnosti. Odbojový pracovník L. Šrámek, vězněný v pankrácké věznici v tu dobu vypověděl, že "vladyka byl vždy kolem 22. hodiny odvážen k výslechu a vracel se zcela vyčerpán až kolem páté hodiny ranní. Byl tak zesláblý, že si nemohl vzít ani vězeňské jídlo, roznášené ve velkém chvatu. Vězňové si totiž museli rychle nabírat jídlo z velikých hrnců; vladyka zesláblý a špatně vidící sahal roztřesenýma rukama po jídle, které bylo často dříve odneseno, než si je nabral. Jeho třesoucí se ruce jídla nedosáhly a byl pak gestapáckým dozorcem odkopnut, že mu to trvalo tak dlouho, a ponechán bez stravy..."

Paní Šemberová při výslechu v Pečkově paláci uviděla otevřenými dveřmi v jedné místnosti vladyku Gorazda při výslechu, seděl na židli bez kabátu a bez vesty a byl rudý v tváři. Po uzavření dveří slyšela silné výkřiky vladykovy. Po delší době byl v doprovodu dvou Gestapáků odváděn se sklopenou hlavou a byl tak utýrán, že si ani nezpozoroval, že ho zdravila… "Za to, že jsem s mou manželkou naživu, děkuji jen blaženému umučenému vladykovi Gorazdovi a otci dr. Petřkovi, kteří ničeho o mně neprozradili" (ze vzpomínek J. Šembery).

Ve čtvrtek 3. září 1942 byl svatý vladyka spolu se svými druhy odsouzen k smrti a v pátek dne 4. září 1942 byl popraven na kobyliské vojenské střelnici. Jeden ze spolumučedníků Gorazdových otec Petřek byl popraven ještě o den později a v záznamech katů se dochovala zpráva o jeho důstojném chování při popravě – "před i během popravy klidné, bez projevu." Víme, že dva dny před tím odmítl podat si žádost o udělení milosti, jen se vzrušeně modlil – byl vysílen, znaven, ubit, ale nezlomen; jeho oči hovořily o vítězství ducha, jeho rty se tiše modlily... (Tak vzpomínal na jeho poslední den v cele spoluvězeň otce Vladimíra. Těla svatých mučedníků byla spálena a popel smíšen s ostatky tisíců dalších… Svaté ostatky novomučedníka Gorazda a jeho druhů v mučednictví tedy nemáme - podobně jako ostatky mistra Jana Husa, mistra Jeronýma Pražského; stejný osud potkal i ostatky nejslavnějšího národního světce mateřské srbské církve - Sávvy.

Jeho neporušené ostatky spálil lítý okupant Srbska - turecký vojevůdce Sinan-paša dne 27. dubna 1594 na kopci zvaném Vračar (v současnosti byla na tom místě budována katedrála).
Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své "tyto dva titány", jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, "kteří se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus… byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody". Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce, trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.

Tak došlo k duchovnímu spojení Jana Husa, srbského národního světce Sávvy, a nového obnovitele pravoslaví u nás Gorazda II., spojení skrze vštípení v cyrilometodějský kmen prvotního křesťanství mučednického. Proroctví biskupa Nikolaje Velimiroviče se vyplnilo. (Mučedníky pak nacházíme i mezi světiteli sv. Gorazda.)

Literatura:
Hlas Pravoslaví č. 5, 1949.
Čestmír Kráčmar "Panychida za statečné"; vydala metropolitní rada pravoslavné církve v Československu, Praha 1989; též v HP 5/57.
Prot. Pavel Aleš: Před sedmdesáti lety; Pravoslavný kalendář 1991, str. 53.
Líčení spoluvězně otce Petřka otištěno v Hlasu Pravoslaví č. 7, 1957.




Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)




Hlavní stránka o sv. Gorazdovi

<-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz