Několik slov k památce vladyky Gorazda
Zdálo by se, že již není potřebí mluvit a psát o prvním archijereji obnoveného pravoslaví po první světové válce v Československé republice, nezapomenutelném biskupu českém a moravskoslezském vladykovi Gorazdovi. Bylo něco již napsáno v době jeho působení a hlavně pak po osvobození naší vlasti, po jeho mučednické smrti, kdy již nebyl mezi námi a kdy nám po něm zůstala veliká mezera a v určitém smyslu i pocit nenahraditelnost jeho osobnosti.Byltě nezapomenutelný vladyka mučedník pracovníkem, jakých se vůbec velmi málo rodí. Neznám případu, kdo by tak houževnatě, s láskou a oddaností k věci, s pečlivostí, přesností i odvahou a nadějnou vírou cílevědomě pracoval na svěřeném úkolu a díle. Je třeba aspoň na chvíli se vžít do situace a prostředí, v němž vladyka Gorazd žil a pracoval. Lze říci, že byl dokonalým vzorem svým spolupracovníkům, duchovním i laikům, že dovedl nejen výtečně a uvážlivě pracovat, ale uměl i poradit, pomáhat a učit ty, které měl kolem sebe. Častokrát i v zdánlivě beznadějné situaci řešil věc tak, že mnozí zprvu nechápali jeho rozhodnutí, které teprve časem pochopili a někdy až po delší době bylo zjevno, že jednal předvídavě, zcela správně a moudře.
Svou denní práci měl přesně naplánovanou a vždy se snažil stanovený její rozvrh dodržet. To vyplývalo z jeho přísného denního řádu. Vstával brzy a po modlitbě se dával do práce. Den končil až pozdě v noci modlitbou a čtením Písma svatého.
Byl pro mladou pravoslavnou církev v českých zemích vším. Na nic nezapomínal, ve všem byl iniciativní, na všechno myslel. Nikoliv snad proto, že by chtěl všechno dělat sám. Naopak vedl nás mladé kolem sebe k přemýšlení a samostatnému rozhodování. Často nám dával číst došlou úřední poštu i vážného obsahu a žádal, abychom rozhodli, jak věc zařídit, anebo nás seznamoval s různými problémy -- a těch nebylo málo -- a požadoval vyjádření, jak se na věc díváme. Správné pochopení situace nebo problému přátelsky přijímal, při nesprávném posouzení věci shovívavě vysvětlil, v čem se mýlíme, co je v našem zjišťování a rozhodnutí neuvážlivé.
Vladyka Gorazd byl organisátorem, učitelem, spisovatelem, skladatelem, zpěvákem, hudebníkem, kazatelem, řečníkem, pohotovým debatérem, což vše vyplývalo z jeho všestranného vzdělání. Věděl vždy, co chce, jaký je jeho úkol, a správně vystihl smysl svého poslání a podstatu činnosti. Všechny tyto vlastnosti jeho osobnosti vyvěraly ze živé a vřelé víry, z lásky k pravoslaví, které po tolika staletích obnovil v českých zemích, neboť ty byly kolébkou původního domácího křesťanství, posvěcené bohumilou prací a činností slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Toho si byl vladyka Gorazd od počátku vědom, a proto s takovou chutí, vytrvalostí a nadšením pracoval. Vkládal do misijní církevní práce celou svou bytost. Snad mnozí jeho ideoví odpůrci viděli v jeho úsilí a organisování samostatného pravoslavného útvaru jen osobní zálibu a nanejvýše touhu něco dokázat. Vladyka Gorazd byl však dějinami našeho národa pevně přesvědčen o tom, že náš věřící lid vždy měl v paměti od dob cyrilometodějských a vždy toužil po vlastní, domácí a svébytné církvi Kristově s plnou účastí všeho Božího lidu na životě církevním. Vždyť v pozdějších dějinných událostech se projevovala touha po čistém křesťanství, jehož stávající mocenská západní církev nebyla nositelkou, ba naopak – cyrilometodějství záměrně a systematicky vyhladila. Vladyka Gorazd se nedal do práce na obnovení pravoslaví ze ctižádosti, pro svou osobní slávu, nýbrž z přesvědčení a ve věrnosti prvotním zásadám a rozhodnutím nového náboženského hnutí. Pro toto stanovisko bylo mu mnoho trpěti, proto byl tak nehorázně tupen a znevažován. Jiný na jeho místě by byl dávno práce zanechal. Nakonec i vnitřní nechutné jurisdikční spory a nepochopení situace a možností ze strany tehdy velké skupiny staropravoslavných bratří ztrpčovaly mu život a ubíraly mu nutnou energii pro konstruktivní a misijní činnost. Připočteme-li k tomu zásadní nepřízeň tehdejších vládnoucích kruhů a netajené odmítavé stanovisko obou nejvyšších představitelů státu, dokreslí nám situaci, v jakých krajně nepříznivých podmínkách bylo mu pracovati.
Byl si plně vědom dosahu a nepříznivého obratu mysli a názoru vedoucích pracovníků nového náboženského hnutí, když tehdejší president řekl první delegaci nové církve: „Divím se vám, pánové, co s tím pravoslavím chcete.“ To stačilo, aby nastal zásadní zvrat a aby se vedení zavděčilo hlavě státu a jednalo podle jeho přání. A kupodivu první president byl až do svého odchodu z vedení státu stejně nepřátelsky naladěn proti pravoslaví, o což se v hojné míře postarali hlavně jeho spolupracovníci. A vladyka Gorazd přesto v práci vytrval a původním zásadám náboženského hnutí zůstal věrný.
Byl úspěšným spisovatelem a bez jeho základních literárních děl těžko by se naše církev dnes obešla. Pokud co bylo překládat z církevně-slovanského jazyka, činil tak velmi pohotově se schopností vytušit správný smysl textu a s ještě větším citem příslušný text přeložit, případně upravit v živém českém jazyce. K svému stěžejnímu dílu „Sborník pravoslavných modliteb a zpěvů“ využil nemálo svého velkého hudebního a zpěvního nadání. Byl nejen skladatelem, ale i výborným zpěvákem, který při pravidelném vysvětlování a poučování příslušných liturgických bohoslužebných textů -- jak ve většině církevních obcí později činil -- dovedl přítomným věřícím na shromážděních hned také zazpívat. Kdo by kdy mohl zapomenout na jeho jemný a libozvučný hlas, který zejména vynikl při konání posvátných bohoslužeb. Nikdy nezapomenu, s jakým citem, vroucností a zanícením zpíval při archijerejské svaté liturgii „Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný, pomiluj nás“. A po této trojsvaté písni vždy zaznívala procítěná slova archijerejské modlitby: „Shlédni s nebes, Bože, a viz, navštiv vinici tuto a upevni ji, neboť ji nasadila pravice tvá.“ Častokrát i mnozí bratři a sestry účastníci těchto „jeho“ liturgií se slzami v očích vzpomínají, jak se vladyka vroucně modlil právě v tomto okamžiku. Bylť si jistě vědom skutečnosti, že z milosti Boží bylo pravé dědictví cyrilometodějské, pravoslavné cyrilometodějství obnoveno v zemi, kde působili tito vynikající slovanští světci – apoštolé. Jistě si uvědomoval, jak by to bylo zcela jiné s dějinami našich národů, kdyby cizácké a nepřátelské živly nebyly tehdy zvítězily na území naší vlasti. Nelze ani docenit význam cyrilometodějské pravoslavné mise u nás v době, kdy Byzance kvetla a poskytovala zcela dobrovolně a ochotně kulturní a náboženské plody všem národům, které projevily touhu sebe takto obohatit. Jak významné a moudré bylo rozhodnutí knížete Rostislava o požádání hlasatelů křesťanství, kteří by srozumitelným jazykem našemu lidu promlouvali a jej vedli, tak odsouzeníhodná a neslýchaná je zrada Svatopluka na tomto bohumilém díle.
V případě potřeby konával vladyka Gorazd bohoslužby, zejména svatou liturgii, sám. Své duchovní – spolupracovníky posílal tam, kde byla i sebemenší skupina pravoslavných, aby i jim posloužili svatou liturgií a slovem Božím. Osobně jsem viděl takto sloužit vladyku Gorazda ještě jako bohoslovec. Ale jsou ještě mnozí, kteří si to pamatují s neobyčejnou živostí, a radostně vzpomínají, že to býval pro ně sváteční modlitební zážitek – vidět a být přítomen na takové službě vladyky Gorazda. Každý jeho pohyb, požehnání, pozdvižení rukou či pokřižování bylo přímo zbožným výkonem, pravidelným, souměrným, uvážlivým a vše tvořilo jednolitou harmonii se zpěvem uměleckým nebo lidovým. A jak uměl vladyka zazpívat ektenie nebo ohlasy vždy do příslušné toniny! Zvláště pražští věřící, kteří se zúčastňovali posvátných bohoslužeb po získání dnešního katedrálního a také památného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2, nezapomínají nejen na jeho bohoslužby, ale i kázání. Uměl vladyka – misionář promluvit do duše, od srdce k srdci a z jeho slov vždy vyvěrala hluboká víra a podmaňující přesvědčení, že žije a dýchá pro Boží věc. V kolika z nich upevnil osobní víru a kolik jich získalo nadšení pro ochotnou, dobrovolnou a bohumilou práci právě po jeho boku a za jeho vedení. V Praze se pravoslavné bohoslužby před získáním chrámu nekonávaly ve školách, jak tomu bylo např. na Moravě zvykem, kde bychom je ani jinde konat vůbec nemohli – v Praze totiž mělo pravoslaví tolik „přátel“ bohužel z řad ostatních křesťanských církví, kteří vždy na příslušných místech ochotně zakročili, že se s oblibou říkalo, že zde budou mít dřív mohamedáni svou mešitu, než čeští pravoslavní aspoň jedno místo, kde by se mohli shromažďovat k bohoslužbám.
Třeba zdůraznit, že všechny bohoslužebné úpravy ve vnějším konání bohoslužeb i jiné dělal vladyka Gorazd s vědomím a požehnáním tehdy mateřské církve srbské a později po jeho smrti a našem osvobození byly udržovány s požehnáním mateřské církve ruské, kdy Jeho Svatost patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij požehnal všemu, co vladyka – mučedník Gorazd zavedl a zařídil. Dlouho se z počátku vladyka Gorazd zamýšlel, jak uspořádat bohoslužebné místnosti a pak vnitřní zařízení chrámů, které plánovitě a postupně stavěl v církevních obcích podle toho, jak se jevila nejnutnější potřeba a hlavně kde věřící byli ochotni obětovat -- a bylo třeba poměrně hodně peněz -- ku postavení byť skromného stánku Božího. Na každý pak přispěl z vlastních prostředků vždy značným obnosem, i když se při tom na čas zadlužil. Velmi uvažoval o tom, jak věřící přijmou nezvyklou novotu – ikonostas, který žádná z křesťanských církví u nás pochopitelně nezná a neužívá a jejich věřící tak jako i první pravoslavní, vyšlí z římskokatolické církve, nebyli na to zvyklí. Někteří zkušení biskupové mateřské srbské církve doporučovali, aby ikonostas nezaváděl, dokonce se tehdy radilo, zda by nebylo vhodnější ponechat zprvu i západní obřad svaté liturgie. Vladyka Gorazd se rozhodl nakonec pro ikonostas -- ovšem zcela nízký -- a pro pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého. Liturgie sv. Basila a předem posvěcených darů byla zveřejněna až v jeho Sborníku.
Vzpomínám si ze studentských let na počáteční naše bohoslužby, které se na Moravě konávaly většinou ve školních třídách s povolením příslušných školních úřadů. Již sama příprava třídy dala práci. Obyčejně taková třída zůstala po týdenním vyučování nezametena a naše sestry ji musely uvést nejdřív do pořádku. Po skončení svaté liturgie musely opět vše samozřejmě uklidit. Tehdy nám stačil ve třídě jeden větší a jeden menší stůl, na které se prostřely ubrusy, ozdobily květinami a do čela většího stolu (prestolu) se dala ikona nebo obraz. V daném případě pěkně namalovaná ikona podle Vasněcovské-ho vzoru přesvatá Bohorodice byla později umístěna v novém chrámě na ikonostase. Roucho přinesl kostelník, antimins a bohoslužebné nádobí sám duchovní. Věřící zpívali částečné liturgické texty, zveršované podle antifon a ostatních textů svaté liturgie, a byly zpívány na některý známý náboženský nápěv, hlavně církve římskokatolické. Jedině tak bylo možno jednak naučit a hlavně blíže seznámit věřící s postupem a podstatou svaté liturgie. Někde se při zpěvu užívalo harmonia, ale v naší obci ani toho nebylo a obětavý bratr učil melodie na housle. Ostatní jinoslavní křesťané se nám všude smáli. Bylo třeba velkého sebezapření, bylo nutno vydržet, nezmalomyslnět. Tehdy nezapomenutelný vladyka Gorazd po ideovém rozchodu v roce 1924 s československou církví, která chtěla být původně pravoslavnou a tento název -- československá církev pravoslavná -- oficiálně hlavně ve styku se srbskou pravoslavnou církví používala, nadšeně vybízel k trpělivosti, kázni a naději, že nám bude lépe, že se situace zlepší a upraví. Také tehdy bylo nekřesťansky štváno proti vladykovi, spíláno jemu v tisku a na přednáškách, že zradil a způsobil ideovou roztržku v novém náboženském hnutí. Třeba konstatovat, že vladyka Gorazd nezradil, nýbrž po uvážlivém vstupu do nové církve hájil od počátku to, čím tato církev původně chtěla být. Také své ideové směrnice, psané narychlo ve vlaku z Moravy do Prahy -- byl tím pověřen v poslední chvíli pro první sněm církve -- v nichž zdůrazňoval svobodu svědomí, nezradil, držel se jich a později je přesněji formuloval. Svobodu svědomí zdůraznil proto, že tato byla v římskokatolické církvi omezována. Pravoslaví je v tomto smyslu lidštější, neboť i když je každý povinen držet se stanoveného a schváleného všeobecným sněmem církevním vyznání víry, přece může mít pravoslavný teolog svůj vlastní bohoslovecký názor. Svoboda svědomí není však teologická svévole nebo anarchie. Náboženství bylo mnohdy hlavně laickým živlem znevažováno, s čímž nebylo možno souhlasit. Pravoslaví v té době bylo prohlašováno za zpátečnické, zastaralé, ustrnulé ve vývoji a vnějších bohoslužebných formách a úkonech. Dalo se hodně na to, co s oblibou vyprávěli naši legionáři z Ruska, kteří samozřejmě pravoslaví neznali a neměli možnosti je poznat, vše posuzovali jen vnějškově a povrchně. Zapomínalo se na to, že každý národ má právo na vnější náboženské projevy a chování věřících při bohoslužbách tak, jak to povaze toho kterého národa vyhovuje. Je třeba zdůraznit, že český národ je ve své podstatě nábožensky velmi zdrženlivý a nemiluje vnější okázalost bohoslužebnou. Bylo proto velmi žádoucí vysvětlit našemu věřícímu člověku, že podstata pravoslaví je zcela v něčem jiném než ve vnějším jednak konání posvátných bohoslužeb, jednak v chování věřících při nich. Bylo velkou chybou -- jak vladyka Gorazd s lítostí častokrát připomínal -- že pravoslaví vlastně u nás nikdo neznal a nikdo nemohl konkrétně říci, v čem tkví jeho vnitřní podstata, v čem jeho přednosti před ostatními vyznáními křesťanskými. Nelze přehlížet, že mnohdy osobní důvody, názory i choutky jednotlivců ve vedení hrály nikoliv bezvýznamnou roli a vždy jen ke škodě věci.
Vladyka Gorazd nejednou zdůrazňoval, že měl tehdy být poslán do naší vlasti znalec rakousko-uherských zákonů, tedy i zákonů církevních, které první republika převzala, aby na ně státní činitele upozornil a hlavně na to, že pravoslavná církev u nás je také církví kongruální, což znamená, že pravoslavní duchovní mají nárok na státní plat – kongruu jako kněží církve římsko-katolické. To by bylo tehdy znamenalo okamžité finanční zajištění duchovenstva, které samozřejmě při přechodu z církve latinské počítalo s osobním zabezpečením. Oprávněný nárok na tuto samozřejmost pracně dokazoval později vladyka Gorazd státu po úporném studiu v archivu ve Vídni, Budapešti, Šibeniku, Peroi a Terstu. Dokumenty uložil ve své knize „Právní postavení pravoslavné církve v ČSR“, a tak se pravoslavná církev v celé naší republice stala církví kongruální. Co by toto zjištění a uplatnění tohoto faktu u naší vlády bylo znamenalo hned v roce 1920, nelze ani domyslit.
Budiž mi dovoleno zmíniti se také o tom, kolik musel vladyka Gorazd snášet příkoří a nespravedlivých útoků proti své osobě proto, že se od samého prvopočátku orientoval nekompromisně pro pravoslaví. Bylo to způsobeno také i tím, že nebyla dodržována úmluva, podle níž neměl nikdo z vůdčích osobností zasahovat na Moravu, která se orientovala pravoslavně, jako zase přívrženci pravoslaví neměli zasahovat v Čechách. Vladyka byl toho názoru, nechť se věřící lid rozhodne sám. Avšak osobně je mi známo, že ideoví odpůrci vladykovi zajížděli právě na Moravu i do nejzapadlejších končin a zesměšňovali pravoslaví a jeho osobu.
Vladyka si byl vědom skutečnosti, co znamená dát se do práce a zformovat pravoslavnou církev po stránce vnitřní i vnější; jak se také ukázalo, nechápali to i někteří ze spolupracovníků – duchovních, nechápali to ani ti pravoslavní, kteří se pohodlně drželi starých forem a metody práce. On však nikdy nezapomínal, že každý národ přijal pravoslaví po svém, že při jednotě věroučné, mravoučné, kanonické a bohoslužebné se pravoslaví uplatňuje podle založení a charakteru toho kterého národa. Je známo, že i dr. K. Farský původně proti východnímu obřadu, jeho zavedení, jakož i ikonostasu ve chrámech ničeho nenamítal. Připomínal jen střízlivost ve formě. Toto stanovisko zastával i vladyka Gorazd, jak se později prakticky projevilo při stavbách našich chrámů, které mají ikonostasy jen nízké s nízkými postranními i hlavními dveřmi. V té době byl také velký zájem o teologické otázky, řešené již na všeobecných sněmech, o božství a lidství Ježíše Krista, zda byl Synem Božím či pouhým člověkem, o panenství a mateřství přesvaté Bohorodice a vůbec o vážné teologické otázky. Tehdy také nenáboženské sdružení „Volná myšlenka“ počítalo s tím, že celé nové náboženské hnutí po zradikalisování přejde do řad Volné myšlenky. Bylo nutné věřícím vše vysvětlit, podat vážné a vyčerpávající odpovědi, zpřístupnit i těžší teologické problémy, aby pochopili, co jsou články víry, které jsou neměnné, co jsou křesťanské zásady mravní, liturgické a kanonické. Pozdějším vydáním vladykova katechismu mnohé tyto věci se věřícím zcela ozřejmily.
Zkušený a znalý věci vynikající archijerej ruské církve v Jugoslávii, metropolita Antonij Chrapovickij radil a psal vladykovi Gorazdovi: „Na prvním místě obraťte zřetel k věroučným názorům svých rodáků a osvětlete jim, co je v nich pravoslavné a co nepravoslavné, a i při tom omezte se jenom na hlavní věci. Ukazatelem buď vám při tom doba velkého rozkolu, dále sněm tridentský a konečně sněm vatikánský. Co není součástkou pravoslavné věrouky, to snažte se vymýtit z náboženského života. Dá vám mnoho práce, než překonáte předsudky, jež v západní Evropě vůbec a též u vás jsou rozšířeny proti pravoslaví. V uvádění pravoslavných forem do života bohoslužebného postupujte krok za krokem a pomalu, raději pomaleji než rychleji, neboť Češi, pokud jsem je poznal, jsou silně individualisticky naladěni a při tom bádavými rozumáři, kteří si nedají nic vnucovat z vnějšku a tedy ani ne církevní autoritou, která se teprve u vás tvoří, nýbrž chtějí všemu přijíti na kloub, ale když jsou vhodným způsobem poučeni, rádi si dají říci a poslechnou. -- Bál jsem se, že ti z Rusů (toto psal archijerej ruské národnosti), kteří velmi málo chápou, co jest víra a co jest obřad, budou vám činiti nepříjemnosti, jako to v apoštolských dobách činili židovští křesťané neofytům. Vysoko cením obřad a svatá pravidla církevní, avšak chápu zcela dobře, že tato historicky nashromážděná díla nemohou být naráz přijata. -- Od lidí, kteří se nedovedou povznést nad úzkoprsý formalismus, budete jistě kritisován a snad i odsuzován, ale buďte klidný, neboť jim nebudete odpověden. Pracujte podle nejlepšího vědomí a spoléhejte na pomoc Boží“ (Věstník české pravoslavné eparchie, roč. VII, č. 9). To byla řeč hodná velkého muže Božího, který ovládal dokonale problém misionářské práce vůbec a mezi Čechy zvláště.
A tak pomalu s pomocí Boží se dílo dařilo byť s velkými překážkami, nepřízní okolí a nepředstavitelnými těžkostmi. Než vladyka Gorazd posilován vírou v Boha, v naději na Něho a s oddanou láskou k Božímu dílu vytrvával a pracoval tak, že v r. 1929 byla zorganisována a státně schválena první pravoslavná eparchie. Slyšme, co sám vladyka Gorazd napsal k svému 15-tému výročí vysvěcení na biskupa (25. 9. 1921 v Bělehradě, Jugoslávie). „Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které často, zvláště v dřívějších letech se na mne snesly jako vichřice, takže jsem nezřídka ani nevěděl, čemu se dříve věnovat, aby ostatní nebylo zanedbáno. Všecky tyto práce jsem konal rád, jednak že práci od mladých let miluji, jednak též, že to byla z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením se strany okolí, ale nakonec přináší tím větší radost. Kromě práce přinesla mi doba ta také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě na mne od Boha vložené; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním v lidech, kteří se neosvědčili tak, jak jsem na ně spoléhal a od nich očekával. Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům a odpůrcům, nežli pracovat s lidmi nespolehlivými nebo neupřímnými, zrádnými a zákeřnými. Přebolestně jsem nesl též rozchod s těmi, kdož jsouce diletanty a nemajíce rozhledu, podléhali jednostrannému vlivu, vmyslili se do úlohy domnělých obhájců pravoslaví a pracovali proti mně, třebas postupuji v úplné shodě se svatým synodem srbské církve. -- Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to vesměs boje jen obranné proti nebezpečím, jež započatému dílu hrozily hned z té hned z oné strany. Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci, ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle děj se s námi.“ (Ve chvílích obranných bojů nechtěl žádný veřejný tisk bez výjimky uveřejnit vladykovi Gorazdovi jakoukoli i sebemenší obranu a žádalo se na něm, aby za krátké jen řádky a konstatování pravdy zaplatil obnosy jako za novinový inserát. Tolik však finančních prostředků vladyka Gorazd neměl).
„Při všech radostných i bolestných událostech bylo mi posilou vědomí, že jsem se do svatyně Boží a ani do nynějšího svého úřadu nevetřel. Netoužil jsem nikdy po významném místě ani po vynikající úloze. Domáhal-li jsem se kdy v životě čehokoliv, činil jsem to ne pro svou osobu, nýbrž kvůli věci. Vědomí odpovědnosti, tak těžké, běží-li o odpovědnost nejen za sebe, ale i za jiné, mne po celý život táhlo do ústraní, neboť jsem přesvědčen, že stěží budu se moci zodpovídati za sebe. Těžká choroba oční, končící obyčejně úplnou slepotou, byla sice nevítanou událostí, ale když oslepnutí zdálo se být nevyhnutelno, smířil jsem se s ním vnitřně úplně, neboť se mi jevilo prostředkem k osvobození se od odpovědnosti za jiné a k vnitřnímu soustředění. Mám důvod věřit, že Bůh nesouhlasil s mým stálým tíhnutím za samotou a ústraním, když chorobný proces v očích se zastavil tak dalece, že s určitými přestávkami mohu pracovat.“ (Vladyka Gorazd velmi toužil po založení monastýru, kde by aspoň se třemi bratřími se modlil za církev, konal bohoslužby a pracoval na překladech, dějinách a jiných oborech církevní práce. Vždy zdůrazňoval, že bez monastýru těžko bude mít církev vhodného biskupského kandidáta. Mučednická smrt mu znemožnila uskutečnit tento záměr).
„On je mi svědkem, že jsem svou účast na hnutí, jež v životě církevním u nás po světové válce povstalo, nechtěl se v žádném případě vázati s jakýmkoliv i sebe bezvýznamnějším úřadem církevním. Přijal-li jsem jej na jaře a v srpnu 1921 volbou, byv k tomu donucen, považoval jsem to jen za dočasné východisko z tehdejší situace, doufaje pevně, že funkce má bude trvati jen krátkou dobu. Ke svěcení do Jugoslávie jsem v prvních dnech září 1921 kategoricky odmítl jeti, takže posel o. protodiakon Niketi°, který mě měl doprovodit, musel odjeti beze mne. Jenom na všeobecné naléhání všech jsem se odhodlal vydati se na cestu do Jugoslávie, když týž posel přijel znova do Olomouce. Co jsem podnikl ve Sremských Karlovcích, aby nedošlo k mému vysvěcení, o tom zatím považuji za svou povinnost mlčeti. Jestliže přes to ruce světitelů spočinuly na mé nehodné a ubohé hlavě, stalo se to jen proto, že jsem se považoval a i v budoucnosti mohu a budu se považovati pouze za předchůdce toho, kdo po mně přijíti má. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii pokud možno hotovou v duchovenstvu i ve členstvu i ve všem ostatním. Že po archijereji – misionáři přijde archijerej, jemuž bude slušet, aby třímal archijerejské žezlo, jsem pevně přesvědčen, neboť obnova pravoslaví v českém a slovenském národě jest dílo Boží“ (Věstník české pravoslavné eparchie, ročník VII, čís. 9).
Tak smýšlel a jednal skromný, moudrý, hluboce věřící a dílu Božímu oddaný, citlivý a jemný první arcipastýř obnoveného pravoslaví v našem národě vladyka Gorazd. V té době také napsal: „Kdo ví, nesestává-li nyní okamžik – na dlouhou dobu snad poslední, který jest nám od Boha dán, abychom se osvědčili jako členové církve, kteří jsou hodni velikosti pravoslavné církve.“ (Za šest let poté byl gestapem zatčen, trýzněn a 4. září 1942 popraven se svými druhy.)
Samozřejmě, že vladyku Gorazda velmi zajímaly i otázky ekumenické, především ze stanoviska pravoslavného a možno říci zdejšího, domácího. Vždy zdůrazňoval, že je misionář, a pracovat v prostředí tak cizím a nepřátelském, byla práce velmi úmorná a vyčerpávající. Všichni jinoslavní u nás zaujímali k pravoslaví negativní postoj. Nepřáli si, aby se pravoslaví znovu ujalo, zpevnilo a rozšiřovalo se. Snad žádný z archijerejů kterékoliv staré, organisované pravoslavné církve na světě si nedovede představit organisování mladé církve, kdy je potřebné vše přímo „vydupávat ze země“.
Proto vladyka mučedník tolik litoval, že se neschází všeobecný církevní sněm nebo aspoň sněm pravoslavných církví k řešení různých otázek prakticko-církevních. Považoval vůbec za slabost pravoslaví, že autokefální pravoslavné církve nemají aspoň stálý společný ústřední synod ze zástupců všech církví, který by okamžitě reagoval na události a potřeby té které církve a ke všemu vždy zaujímal pohotové stanovisko. Domníval se, že vytvořením ústředního pravoslavného synodu by bylo umožněno svolání všepravoslavného sněmu. Tím by se otupilo nařčení jinoslavných, že pravoslaví není pružné a pohotové.
Vždy živě debatoval o potřebě svolat všeobecný sněm, který už po staletí nebyl svoláván, neboť také ve východním křesťanství se jeví potřeba korigovat, upravit, případně i vyřešit a nově stanovit mnohé, čím žijeme v dnešní době a co vyžaduje vnitřní situace všech pravoslavných církví jako např. otázka sňatku duchovních nebo otázka ženatých biskupů ve zvláštním vážném případě. Vždy naznačoval, že mnozí velikáni lidstva byli ženatí, měli své rodinné starosti a přece za svého života mnoho vykonali. Sám zůstal samozřejmě neženatý a přece jako opravdu a hluboce věřící pravoslavný archijerej, znalý života a potřeb církve, otevřeně byl pro takové řešení.
Vladyka Gorazd byl právě jako český pravoslavný archijerej velkým a zaníceným Slovanem, nikoliv mluvkou a snílkem. „Bylo mu cizí idealizování Slovanů a zkreslování skutečnosti. Šel na to zcela prakticky a naučil se srbštině a ruštině, aby mohl bezprostředně poznávat prameny a lidi. Byli mu cizí někteří horlitelé pro Slovany, kteří se však nenaučili ani čísti azbuku. Zvláště si přál, aby duchovní uměli staroslovansky a mohli konat bohoslužby tak, jak se slouží u Rusů, Srbů a Bulharů“ (Dr. prot. A. J. Novák, Hlas pravoslaví, ročník 1960, č. 5).
Že byl žhavým a vroucím vlastencem není třeba ani zdůrazňovat. Miloval
svůj národ a pracoval pro jeho blaho z pocitu náboženské povinnosti.
Už od studijních let se zabýval problémem poněmčování okrajových částí
naší vlasti. „Bylo mu jasné, že pravé příčiny tohoto neblahého zjevu
byly především sociální, ale v neposlední řadě i germanisační
snahy západní církve. Jeho studium těchto otázek vyvrcholilo v nevydaném
Avšak vladyka Gorazd při vší své bojovnosti za věc sociální a národní
věděl dobře, co dovede přinášet válka, zvláště vedená fašisty, jejichž
řádění měl možnost pozorovat ve vlasti a v Evropě. Znal příliš dobře
historii. Mírové snahy neváhá nazvat „stupněm ke spáse“ a „snahou
opravdu Kristovou“. Vladyka pak pokračuje doslovně: „Kdyby vědomí
míru vniklo do všech lidských duší u všech národů, kdyby všichni
lidé si uvědomili, jak je to něco strašného a naprosto nekřesťanského
zabíjeti se po tisících a statisících, jistě by dovedli i v sebevětších
zápletkách najíti uspokojivé východisko.“ A táže se: „Je
možné, aby ta doba přišla?“ a odpovídá: „Je možno, je jen třeba,
aby všichni chtěli!“ (Použito citátů z článku dr. prot. A. J.
Nováka, Hlas pravoslaví, roč. 1960, č. 5).
Nakonec je třeba se zmínit také o velké dobrotě jeho šlechetného
srdce. Pomáhal kdekoliv, jak mohl. Ze skromných svých finančních
prostředků uděloval mnohdy i takovým, kteří toho ani nebyli hodni;
klamali ho a obelhávali a využívali jeho dobroty.
Vladyka Gorazd samozřejmě pamatoval především na potřeby církve. Sebe
nechával až na poslední místo. Žil velmi skromně a co sám si odepřel,
jiným poskytoval. Svou pozorností a vlídností k lidem stal se
populárně známým. V době, kdy apoštoloval v církevních obcích,
stýkal se také s jinoslavnými. A všichni ho měli rádi, zdáli ho
pozdravovali a nesmírně si ho vážili. V jedné obci říkávali o něm
„to je náš pan biskup“. Bylo-li třeba, šetřil vladyka úzkostlivě.
Vydání „Sborníku modliteb a zpěvů“ stálo přes sedmdesát tisíc Kč,
které vladyka plánovitě ušetřil a celý náklad této důležité knihy
sám zaplatil. Připravoval se na to několik let. Takto hradil mnohá
vydání v církvi.
Tak pracoval, smýšlel, jednal a zemřel novodobý pravoslavný apoštol
v českých zemích.
O
sovětském potlačování pravoslavné církve a náboženství vůbec hovořil
svatý vladyka Gorazd veřejně ve svých přednáškách a toto i jiné
formy totalitarismu odmítal. Český pravoslavný tisk byl v období mezi
světovými válkami jedním z mála listů upozorňujících otevřeně na hrůznou
situaci v Rusku, na řádění bolševiků a nelidské praktiky sovětské
vlády – vyvražďování celých skupin obyvatelstva, brutální likvidaci
duchovenstva, deportace věřících do koncentračních táborů, odstřelování
chrámů a pod.; pozn. red.
Nejvýrazněji se vladyka projevil v době Mnichova. Jeho okružní poselství
hlavám pravoslavných církví, v němž protestoval proti mnichovskému
násilí, je dostatečně známé. Vladyka se přímo zlobil, když naše vláda vydala
pohraniční části státu nepříteli. „Bojovat se mělo!“, uvítal mne po
návratu z mobilisace. (Takto vladyka mluvil s každým, kdo tehdy
nemusel nastoupit vojenskou službu, a zdůrazňoval, že tak hanebně
v dějinách nikdy naši předkové nejednali, vždy dovedli statečně
bojovat a bránit se a vítězili). Strádal v následujících letech
přítomností okupantů, opovrhoval jimi, dával to najevo, kde mohl.
Burcoval naději u věřících, objížděl církevní obce, konal přednášky,
účastnil se dvoudenního zasedání mladých příslušníků církve, jimž
vštěpoval do srdce junáctví a nebojácnost. A až bylo na něj zavoláno,
aby osobně se obětoval, i toto neváhal za cenu vlastního života.
Poznámka:
1) V době, kdy autor psal tyto řádky, spis byl
ještě v rukopise. Vyšel z části ve sborníku „Biskup Gorazd – Z díla“,
Praha 1988. Nevydané části se připravují k uveřejnění; pozn. red.)
z pozůstalosti
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
