Příprava bohoslovců
pod vedením sv. Gorazda

Od samého vzniku církve československé v r. 1920, kdy ještě všichni její vedoucí představitelé byli svorně pro jednání o její spojení s pravoslavnou církví srbskou, mysleli tito zakladatelé prozíravě na budoucnost církve. Proto byl do memoranda ze dne 3. 9. 1920 adresovaného svatému archijerejskému saboru srbské církve v Bělehradě vsunut požadavek: „Žádáme, aby pro ten čas než budeme moci otevřít vlastní fakultu a ústav pro bohoslovce, bylo 15 našich chovanců přijato a vydržováno na bohosloveckém učilišti v Bělehradě“ (Vl. Grigorič: Pravoslavná církev v Republice československé; Praha 1926, str. 89).

Na základě tohoto článku oficiálního memoranda bylo v letech 1921 – 24 skutečně do Jugoslávie na studie posláno několik českých i podkarpatoruských studentů bohosloví. Studovali v seminářích různých měst (Srem. Karlovce, Bitolj, Sarajevo). Většina těchto bohoslovců pak po absolvování jugoslávských učilišť působila v Československu, někteří se vrátili domů až po válce v r. 1946.

Když se potom vladyka Gorazd stal v r. 1924 eparchiálním archijerejem své samostatné české eparchie pod jurisdikcí srbské církve, tím více usiloval o to, aby čeští bohoslovci měli úplné teologické vzdělání, jehož by se jim dostalo na zahraničních pravoslavných fakultách. Naděje na zřízení samostatné bohoslovecké fakulty u nás byla v té době nereálná. Proti období dvacátých let, kdy mohli být do Jugoslávie posíláni studenti i do středoškolských seminářů, šlo později především o studenty vysokoškolské, tedy české maturanty, kteří by studovali na pravoslavných teologických fakultách a to nejen v Jugoslávii, nýbrž i v jiných balkánských zemích. Maturita byla totiž podmínkou k získání kongruy. Protože ta činila převážnou část služebního platu každého duchovního správce, usiloval vladyka Gorazd, aby jeho kněží měli úplné středoškolské vzdělání. Byla-li některým našim duchovním, kteří ve dvacátých letech studovali v srbských seminářích, přiznána tamní maturita, nebylo to možné již v letech pozdějších. Proto ti poslední absolventi srbských seminářů konali dodatečně maturitní zkoušky na gymnasiích v Československu, aby jim vznikl nárok na kongruu. Za tím účelem neváhal biskup Gorazd tyto bohoslovce plně hmotně zajistit. Vycházel zde z přesvědčení, že pravoslavný duchovní, který bude reprezentovat svou církev, musí být plně na výši nejen po stránce mravní, liturgické a pastorační, nýbrž i svým teologickým i všeobecným vzděláním. Vždyť musel být svou erudicí rovnocenný duchovním jiných církví, kteří měli své teologické fakulty s vyspělou tradicí. Otázka plné ekvivalence nebo jakési konkurence pravoslavných kněží s kněžími jiných církví byla v té době obnovy pravoslaví u nás otázkou velmi podstatnou, ne-li přímo prestižní. Vždyť byly i vesnice, kde působili třeba tři faráři jiných vyznání, a tam potom mezi nimi šlo o prestiž v jejich osobním životě, v úrovni jednání a vystupování, v kázání a sloužení i v chápání kněžského úřadu vůbec. A přitom byl zvláště na vesnici každý duchovní vystaven kritikám příslušníků jiných církví. Je nabíledni, že takové kritiky byly u soupeřících věřících velmi přísné. Obstáli jen ti duchovní, kteří byli po všech stránkách plně na výši. Vladyka Gorazd, sám příkladně skromný a slynoucí všestranným vzděláním, velmi těžce nesl, měl-li kněze, který v očích jinověrců v některém ohledu neobstál. Proto svým duchovním neustále kladl na srdce, aby se stále vzdělávali, aby si zvolili některý teologický obor, který by soustavně studovali a dosáhli v něm hlubokých vědomostí. Měli však studovat nejen bohosloví, nýbrž i nauky světské, literaturu, dějiny, jazyky i hudbu. Zdůrazňoval, že kněz musí hodně znát, má-li umět své věřící ve všem poučit, poradit jim a mají-li být i jeho promluvy při bohoslužbách na patřičné úrovni.

Sám byl duchovním vždy vzorem píle a nespokojoval se nikdy s dosaženým. Za své nedlouhé působnosti v čele eparchie napsal celou řadu samostatných publikací (jsou všechny uvedeny v knize: Biskup Gorazd – Z díla; vydané v r. 1988 prot. dr. P. Alšem). Mimo to není takřka jediného čísla časopisu Za pravdou a později Věstníku české pravoslavné eparchie, vydávaných v letech 1921 – 1942, v němž by nebyl jeho článek, ponejvíce úvaha nebo kázání s nejrůznější tématikou. I na duchovní apeloval, aby psali do časopisu, neboť taková publicistická činnost nutí k píli, tříbí pohotovost ve vyjadřování a dává pestrost pohledu na život v církvi.

Když v letech 1933 – 34 vrcholila světová hospodářská krize, zvážilo vedení eparchie v čele s vladykou Gorazdem možnost přesídlit z pastoračních a úsporných důvodů s centrem církve z Prahy na Moravu a to do některé z vesnických církevních obcí. Volba padla na Řimice, kde se našel vhodný dům k pronájmu a k umístění kanceláří i archijerejova bytu. Bylo odtud blízko do všech církevních obcí na Litovelsku, do Olomouce a Přerova, takže duchovní, kteří pracovali v eparchiální administrativě, mohli o nedělích konat bohoslužby ve filiálních církevních obcích (Střemeníčko, Čelechovice na Hané, Tovačov, Kroměříž).

Sídlo eparchiálního církevního ústředí v Řimicích velmi kladně ovlivnilo rozvoj náboženského života na celé Moravě. Ve všech obcích se zaktivizovaly nově ustavené Besedy české pravoslavné mládeže, které pod vedením mladých duchovních otců z ústředí vyvíjely veřejnou náboženskou i zábavní činnost. Konaly se pravidelně týdenní schůzky mládeže, na nichž se probíraly otázky z Písma svatého, z církevních dějin, z věrouky, z liturgiky i z oblasti literatury, umění a zpěvu. Besedy mládeže pořádaly vánoční besídky pro děti, hrály divadelní představení a pořádaly i taneční zábavy. Po vydání Sborníku modliteb a zpěvů v r. 1933, když vladyka Gorazd začal v jednotlivých církevních obcích nacvičovat liturgické zpěvy, stala se mládež předním účastníkem těchto zkoušek. Dá se říci, že tato léta byla pro pravoslavnou církev dobou největšího a nejradostnějšího rozmachu její práce.

Při vší své velmi bohaté a vyčerpávající činnosti té doby nezapomínal episkop Gorazd ani na budoucnost své církve. Ta byla podmíněna především dostatkem duchovních, protože někteří z kněží, kteří do pravoslaví přestoupili z církve římskokatolické, byli již pokročilého věku a muselo se počítat s jejich postupnou náhradou silami mladými. Činnost některých studentů v Besedě mládeže je přivedla k myšlence stát se duchovními církve. To vladyka Gorazd jen přivítal, a když se v Řimicích přihlásili tři studenti gymnasia, jeden v Chudobíně a později i dva v Olomouci, obrátil se na mateřskou církev srbskou s žádostí o umístění českých maturantů jako stipendistů na fakultě v Bělehradě a v Rumunsku. Již v r. 1938 mohl být jeden z těchto studentů přijat ke studiu v Černovicích a v r. 1940 měli nastoupit další čtyři na fakultu v Bělehradě. Zatímco jednomu se podařilo nastoupit na fakultu v Černovicích a řádně studovat, ostatním čtyřem zabránily ve studiu v Bělehradě válečné události. Vladyka i studenti velmi litovali, že všechno zmařil zásah tolik nenáviděné války, leč nekapituloval ani on, ani bohoslovci. Z Bělehradu se podařilo získat skripta ke studiu, a tak mohla být při eparchiální radě ustavena zvláštní studijní komise pod vladykovým vedením, před níž skládali studenti v letech 1940 – 42 zkoušky z bohosloveckých disciplin. Zkušebním jazykem mohla být buď čeština nebo srbština. Bohoslovci pokračovali ve studiu úspěšně, avšak bohužel jen do září 1942, kdy byla činnost církve známým brutálním zákrokem okupantů zastavena. Členové zkušební komise byli buď popraveni (biskup Gorazd a dr. Petřek), nebo posláni do říše na nucené práce. I jednoho z bohoslovců stihl stejný osud. Ostatní se před prací v Německu štěstím zachránili; dva od studia odstoupili, jakmile se nejelo do Jugoslavie.

Starost vladyky Gorazda o dostatek kněžského dorostu byla vždy prvořadá. Protože jeho církev měla pouhých jedenáct církevních obcí a čtyři nesystemisované obce filiální, věděl, že jeho eparchie nesmí nikdy zůstat bez dostatku duchovních. Proto se staral nejen o přiměřený počet bohoslovců, nýbrž eventuálně přijímal do svazku církve i již vysvěcené duchovní z církve římskokatolické. Zde však bohužel dlužno konstatovat, že tito kněží ho většinou zklamali a pravoslaví nikdy plně nepochopili.

K výchově kněžských kádrů směřoval v neposlední řadě i dávný úmysl vladykův vybudovat v církvi monastýr. O tomto činu uvažoval hned po vzniku své eparchie. Věděl, že důležitost monastýru v každé církvi je veliká. Mnišské bratrstvo vytváří v církvi pevný morální základ pro její zdárný rozkvět právě svou dobrovolností, řádovou disciplínou a obětavou prací pro Boží dílo. Chtěl, aby český pravoslavný monastýr sv. Prokopa Sázavského, jehož založení již bylo vlastně uskutečněno získáním dvou prvních monachů, navázal na dávné historické tradice cyrilometodějského a sázavského období. Význam obnoveného českého pravoslavného monastýru by byl nejen významem církevním, nýbrž celonárodním a slovanským, protože by duchovně spojoval svět český se světem všeslovanským. Stal by se kulturní a vědeckou institucí, jejímž prvním velikým úkolem by bylo hluboké studium dosud jen jednostranně interpretovaných a záměrně komolených období v našich dějinách, kdy Čechové byli vlastně pravoslavní. Škoda, že vybudování monastýru u nás se pro okupaci naší vlasti nemohlo uskutečnit. Episkop Gorazd vždy litoval, že církev nemá vlastní učiliště a že studium na teologických fakultách jiných církví nemůže našim duchovním zcela vyhovovat. Vždy tvrdil, že bohoslovci mají projít ústavní internátní výchovou, kde by po čtyři roky studia poznali praktické soužití ve společenství i bohoslužebnou praxi v internátní kapli. Tuto možnost má naše církev až od roku 1950, kdy byla zřízena v Prešově naše samostatná fakulta.

Kdo měl to štěstí a mohl žít v blízkosti a pod moudrým vedením vladyky Gorazda -- a dnes je těchto šťastlivců bohužel již velmi poskrovnu -- musí po pravdě svědčit o jeho všestranné erudici, s jakou pracoval. Byl to skutečně člověk Bohem nadaný a svému poslání, stát v čele obnoveného pravoslaví u nás, plně oddaný a věrný. Škoda, že jeho práci zmařila násilná smrt, kterou mu připravilo nejstrašnější zlo 20. století – fašismus. Dnes právem přisuzujeme tomuto archijereji mučednickou korunu světce a vznášíme k němu naše modlitby, aby žehnal s výšin nebeské církve svému a našemu dílu. Jeho zásluhy o pravoslaví u obou našich národů jsou nesmírné. Na to nesmíme my, jeho věřící, nikdy zapomínat.

Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)

Hlavní stránka o tomto mučedníkovi

Skok na Homepage