Očima dítěte

(dětské postřehy o vladykovi Gorazdovi)

Když jsem jako dítě šla po ulici vedle něho, vždy jsem cupala s hlavou skloněnou. Dávala jsem úzkostlivě pozor, abych nezakopla, neškobrtla, neuklouzla, a vůbec, aby se nestalo něco, co nesmí stát, jdeme-li vedle člověka mimořádně významného. Nedívala jsem se napravo ani nalevo. Vladyka Gorazd kráčel skoro mlčky. Nebyl-li nablízku nikdo z dospělých, mluvil málo. Byl stále jakoby pohroužen do sebe. Hleděl na cestu vpřed na krátkou vzdálenost, chvílemi zvedal hlavu s rychlým pohledem do dálky a hned zas hlavu sklonil. Čekala jsem na otázky. Když nepřišly, mlčela jsem také. Neodvážila jsem se sama rozhovořit, ani na cokoliv se tázat. Nám dětem jevil se „náš pan biskup“, jak jsme mu mezi sebou říkali všichni, jako nesmírně vážný a přísný pán. Kdykoliv oznámil svůj příjezd, byl dům okamžitě „vzhůru nohama“. Uklízelo se, smýčilo, cídilo. Nervozita stoupala den ode dne. A když pak přijel, bylo vše velice prosté. Mamince podal ruku, pozeptal se na zdraví a poděkoval za budoucí pohoštění a nás děti pohladil po vlasech. Ke každému pronesl jednu dvě věty, úsměv na jeho tváři byl krátký a slabý, hlas zvučný. Vyjadřoval se stručně a věcně. Nezdržoval se zbytečnými frázemi, které jsou při setkání běžné. Pokýval hlavou a zmizel s tatínkem v jídelně. Jídelna byla tatínkova pracovna. Někdy jsem se tam při těchto návštěvách skrčila v koutku pod oknem. Nerozuměla jsem mnoho tomu, o čem s tatínkem hovořili. Ale přesto jsem naslouchala a – dívala se.

Mezi všemi těmi, kteří k nám z církve přicházeli, a bylo jich tehdy mnoho, velmi mnoho, byl on naprosto výjimečný. Naslouchat mu a přitom ho zblízka pozorovat při rozhovorech bylo pro mne fascinující. Někdo z přítomných pronesl větu, druhý odpověděl a hned tu byla vášnivá polemika, v níž v několika minutách opanoval prostor hlas vladykův. On byl velmi rychlý ve svých úsudcích. Jeho myšlenky utíkaly. Pro druhého bylo velmi těžko jim stačit. Jeho okamžité slovní reakce byly mimořádné. Bystrost jeho myšlení byla jedinečná. Při řešení problémů okamžitě přesvědčil. Co měl jednou promyšleno a uzavřeno konečným rozhodnutím, od toho neustupoval. Ve chvílích, kdy byl naplněn stoprocentní jistotou, že věc, za kterou jde, je správná, zvýšil hlas. Rychle vstal ze židle. Paže složil za záda a rychlými krátkými kroky spěchal kolem našeho oválného jídelního stolu. Tatínek vstal také, prsty jedné ruky se opřel o desku psacího stolu a mlčky sledoval prudkost vyjadřování i rychlou chůzi svého představeného.

Vladyka Gorazd byl ve svém soukromí možná v řeči prudký. Ale nikdy nekřikl. Jeho hlas byl však v okamžicích vzrušení jako zvon. Dokazoval, upozorňoval, zdůrazňoval, vyžadoval. Slova padala rychle za sebou jako v bitvě. Pauzy nebyly. Vladyka Gorazd nikdy nehledal výraz. Měl obrovskou slovní zásobu a jeho věty vystřikovaly jako gejzír. To už neměl paže za zády. Mezi slova se dostávala gesta. Krátká, proti slovům umírněná, ale také energická. V rychlé chůzi kolem stolu se jeho postava trochu nachýlila dopředu, paže se po chvíli opět za zády spojily, hlava se skláněla a zvedala. Oči sledovaly zem. Ano. Ty oči! Malé, kulaté, s bystrými pohyby zorniček. Dovedu si je i dnes vybavit. Viděla jsem je tenkrát ponejvíce z boku, zespodu, z místa mého koutu pod oknem. Sledovala jsem je velmi bedlivě. Zdály se mi malé. A nemocné. Víčka byla často začervenalá. Bylo mi líto, že se musí skrývat za nezvykle silnými skly brýlí. Ty oči se se málokdy zastavily s pohledem v jednom místě. Zdálo se mi, že stále spěchají. Společně s vyslovovanými myšlenkami. Ustálil-li se někdy pohled, bylo to vždy jen na vteřinku. Hned zase vzplál. Hleděla jsem, jak ty nemocné, jakoby unavené oči jiskří rozhodným leskem navzdory své nemoci a ani na chvíli si nedopřejí někde, kdekoli, klidného odpočinutí.

Ano. Spád jeho řeči byl prudký. Vladyka Gorazd si kladl velké úkoly a byl přesvědčen, že je to tak správné. Byl přísný k sobě a totéž vyžadoval do druhých. Byl velikým inspirátorem i vykonavatelem.

Seděla jsem v koutku a dívala se na toho zvláštního muže, kterému nebylo možno odporovat. Byl kritický a důsledný. Malý člověk vedle něho nemohl obstát. Dívala jsem se s očima dokořán. Tatínek stál stále opřen o svůj stůl, druhou rukou si občas přejel v zamyšlení tvář i bradu. Tichým, tak zcela odlišným hlasem od hlasu biskupova, pronesl otázku. A jídelna okamžitě zazněla v odpovědi jasným zvukem čistého kovu. Hlasitě, svěže. V tom muži byla obdivuhodná síla a houževnatost a nesmírná vůle. A to vše se odráželo v onom hlase, který mi provždy připomínal zvon. Ten muž nemohl nikdy prohrát. A nikdy se vzdávat. Z hloubky svého myšlení vynášel pravdy a ty se pak nikomu nepodařilo vyvrátit. Byla v něm jistota. To jsme vycítily i my děti. Nebály jsme se ho. Jenom jsme si připadaly vedle něho příliš malé. Jeho hlas byl v našem bytě jakoby všudypřítomný. Já ho slyším dodnes.

Koncem listopadu v roce 1937 přijel vladyka Gorazd k nám do Třebíče, aby „na základě vydaného sborníku vysvětlil nejvýznamnější pravoslavné modlitby a nacvičil zpěvy“. Tak uvedl svou misijní činnost v oběžníku, který rozeslal po všech rodinách církevní obce. Tehdy se ubytoval v blízkosti našeho bytu. Obýval jednu místnost v přízemí dvoupatrového domu. Uprostřed místnosti byl velký stůl, naproti dveřím postel, vedle skříň, v rohu okna psací stůl a v dalším rohu umyvadlo. Velcí lidé nemívají pro sebe velké požadavky. Tehdy řekl, že by potřeboval někoho, kdo by mu obstarával poštu. Los padl na mne. Byla jsem na tu poctu velice pyšná. Byla jsem teprve sekundánka a být denně nablízku velkému člověku byla věc záviděníhodná.

Každé odpoledne jsem přicházela a u stolu vprostřed pokoje, kde byla vždy navršena neuvěřitelně vysoká hromada nevyřízené pošty, razítkovala jsem dopisy, zapisovala dopisy doporučené, nalepovala známky na obálky, balila balíčky knížek, brožur aj. Připadala jsem si důležitá. Pan biskup nikdy nezažertoval. Byl vážný i v této chvíli přede mnou. On znal jen práci, práci a zase práci.

Jednou se na mé zaklepání neozvalo vyzvání. Stiskla jsem tedy kliku a otevřela. Zůstala jsem překvapením stát. Na posteli u zdi byly do výšky narovnány peřiny a na polštáři ležela obličejem vzhůru ke stropu obrácena hlava vladykova. Vousy zvednuté nad peřinou, oči bez brýlí upřeny k bílému stropu. Jinak nic z postavy pana biskupa nebylo vidět.

„To jsi ty?“ zeptal se.

„Ano prosím,“ odpověděla jsem.

Řekl mi, že je vše připraveno a abych poštu vypravila jako vždy. A abych zítra zase přišla. Neodvážila jsem se na nic ptát. Spěchala jsem s prací. Bylo mi jasné, že pan biskup stůně a že nechce nikomu říkat o jakoukoliv službu. Při odchodu jsem nevydržela a zeptala se, zda něco nepotřebuje. Odpověděl zamítavě. Opatrně jsem se zeptala, zda byl lékař u něho. Řekl, že je zvyklý léčit se sám a abych už šla. Najednou mi připadal hrozně opuštěný. Bylo pro mne naprosto nezvyklé vidět tohoto člověka, malého postavou, ale velikého svou prací, ležet v lůžku tak docela bez pohybu, celého ukrytého v bílých, pečlivě na sobě narovnaných peřinách, v nichž nic, ani rameno, ani prst ruky se nepohnulo a nebylo ani vidět. Jenom na polštáři ležela, jakoby zcela osamoceně, ta moudrá hlava s neklidnýma očima zahleděnýma do stropu v neustálém přemítání. Když byl vladyka Gorazd po událostech se smrtí Heydricha popraven, často se mi obraz té osamocené hlavy na bílém polštáři vracel ve vzpomínkách.

Toho dne jsem namísto na poštu utíkala prvně domů. Zazvonila jsem jako na poplach. Když maminka otevřela, vyhrkla jsem: „Pan biskup leží přikrytý až po bradu, nehýbá se, hlavu má vzhůru, očima hledí do stropu. Doktora nechce. Asi umře. Musíš něco dělat.“ A byla jsem pryč. Pospíchala jsem na poštu. Věděla jsem, že maminka se nebude dlouho rozhodovat a doktora přivede. Tehdy se musel pan biskup podřídit. Je však pravda, že se léčíval sám. Byl obeznámen ve všech naukách a tedy i v medicíně. Vyznal se výborně v domácím lékařství a toto spojoval s vědeckými poznatky. Myslím, že nebylo vědy, o kterou by se nezajímal, a kterou by do rozsahu svých vědomostí nepojal. V péči o zdraví kladl důraz na otužování. „Otužujte se a sportujte,“ říkával nám. On sám dobře plaval a lyžoval. Věřil, že tímto způsobem zvýší se psychická i fyzická odolnost. Žil nesmírně střídmě. A tak, jako pro něho neexistovala jakákoliv jiná činnost než práce, neexistovalo pro něho labužnictví v jídle. Jeho životospráva byla příkladná. Jsem přesvědčena, že on by nacistické vězení přečkal, kdyby ho nemučili a potom nepopravili. Byl nesmírně silný duchovně. Proto se mohl odvážit zdůrazňovat odhodlanost k činům. V pohnutém roce devětatřicátém řekl tatínkovi: „Nesmíme pro vlast jen mluvit, ale pro ni se také obětovat.“ Jeho mimocírkevní, tedy vlastenecká činnost za války byla rozsáhlá, ale málo se o ní ví. Lásku k církvi pravoslavné spojoval s láskou k národu. Tyto dvě hodnoty v životě člověka kladl nejvýš. Naplňovat tuto myšlenku stalo se mu smyslem života.

A ještě jeden poznatek jsem si o něm zapamatovala. Velice si vážil matek. Několikrát jsem si všimla, jak přísně se položil jeho zrak do očí některého z mužů. Nesnesl žádnou špatnost v manželství. Vdané ženy hledaly u něho ochranu a pomoc. Rodina byla pro něho svazkem posvátným. V obcích, kde misijně pracoval, chtěl vždy znát, jak která rodina žije, a učil kněze, aby se věnovali i těmto otázkám. Možno říci, že jeho kněží znali všechny soukromé problémy svých farníků.

Všude, kamkoli přišel, všude ho lidé ctili a milovali. V Třebíči konal za velké účasti pravoslavných i nepravoslavných přednášky. Nepravoslavní přicházeli k němu s pocity obdivu k jeho všestranné vzdělanosti i opravdovosti, kterou předkládal na všech úsecích své práce. Pro vážnost jeho tváře zůstávali mnozí při setkání s ním v uctivém odstupu a mlčky – a přece on, po svém odjezdu z Opatova napsal prostým lidem – manželům Štěpničkovým, kteří se mu v Opatově starali o stravování a úklid bytu: „Nikdy se Vám nebudu moci odvděčit...“ a dále „byli jste ke mně tak hodní, pozorní, láskyplní.“ Je zřejmě výsadou velkých, že si neuvědomují svou velikost. Ta skromná, teplá slova v onom dopise to potvrzují.

Myslím, že vladyka byl v Třebíči a v Opatově rád. Troufám si říct, že tam byl spokojen. Zvláště v Opatově, kde našel věřící zcela oddané práci v církvi. Můj otec byl proto nesmírně šťasten. Pamatuji se na jeho nadšení. Ti dva lidé byli zcela odlišného projevu navenek. Pojila je však jedna myšlenka a jeden cíl tak pevně, k nerozdělení, že i okolí toto pociťovalo velmi silně a podléhalo tomu jako něčemu životodárnému.

Také si vzpomínám, jak vladyka Gorazd rozdával. Nepřemýšlel o svých potřebách, dával ze svého – dokud měl. Na všechny strany a nejenom církevním obcím, ale i jednotlivcům. Přicházeli k němu s prosbou o peníze i lidé, kteří nepatřili do našeho církevního společenství. Byl ve své dobrotě k lidem potřebným zcela bezbranný a dával. Koncem měsíce byl vždy bez peněz. Nerad slyšel maminčinu poznámku, že mnozí lidé jeho pomoci nezasluhují. Neřekl na to nic, jen se zamračil. Nám dětem byl v takové chvilce najednou bližší. Jako by sestoupil z výšky své mimořádnosti. Nemohl mamince odporovat, protože věděl, že má pravdu, ale věděl také, že musí jednat tak jak jedná. Srdce mu jinak jednat nedovolilo. V tom právě má velký člověk blízko k dítěti a naopak. Oba jsou bezmocní vůči čistotě svého myšlení a cítění.

Jak běžel čas a my děti jsme dospívaly, stával se vladyka Gorazd pro nás osobností. Směla jsem mu naslouchat a hovořit s ním jako dospělá. Už zde nebyl dětský úžas, nýbrž pokorný obdiv. Ale uplynulo ještě mnoho let, než jsem si přiznala otázku: Čím jsem si zasloužila, že jsem mohla přihlížet práci člověka tak vysokých hodnot, naslouchat jeho hlasu, přemýšlet o tom, co v mé blízkosti řekl. Je možné, že mi bylo dovoleno v tak raném dětství vnikat do myšlení a tvoření muže, ke kterému nemohu dosáhnout ani jediným řádkem svých snaživých vzpomínek?

Je troufalé od obyčejného člověka psát o člověku neobyčejném. Chtěla jsem však vyjádřit také, jak velkým darem pro dítě je, narodí-li se v rodině kněze, především kněze pravoslavného. Život pracovní, veřejný, kulturní i církevní prolíná se zde zcela rovnoměrně a samozřejmě jak jeden celek, naplněný cítěním hodnými kulturního člověka. Ten celek se pak stává studnou, ze které v pozdějším věku můžeme nabírat ve chvílích svých slabostí. A je šťastné, vrátí-li se k nám potom z našeho povědomí hlas, který zněl kdysi do dětského vnímání jako zvon.

Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)

Hlavní stránka o tomto mučedníkovi

Skok na Homepage