Svatý nový mučedník Gorazd,
biskup český a moravsko-slezský
(1879–1942)

Památka v den zesnutí 22. srpna /4. září a také i 15. / 28. června v den památky sv. muč. knížete Lazara Srbského a všech svatých srbských mučedníků od něj až po dnes.

Svatý nový mučedník Gorazd, světským jménem Matěj Pavlík, se narodil 26. května roku 1879 ve vesnici Hrubá Vrbka, Janovi a Anně Pavlíkovým. Jeho rodiče byli zbožní lidé, vyznání římskokatolického. Ihned po ukončení základní školy byl mladý Matěj přijat na německé gymnázium v Kroměříži, kde složil maturitní zkoušku s vyznamenáním a v roce 1898 nastoupil na římskokatolickou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Již jako student navštívil v roce 1900 Kyjev, kde měl možnost poznat krásu Pravoslaví a jeho duchovní odkaz. V roce 1901 se stal dirigentem pěveckého sboru olomouckých bohoslovců. Studium na bohoslovecké fakultě zakončil Matěj Pavlík s výborným prospěchem r. 1902 a v témže roce byl v olomouckém katolickém chrámu sv. Václava vysvěcen na kněze. Nejdříve byl určen pro farnost v Karlovicích, poté v Brumovicích. Zde získával své první praktické kněžské zkušenosti.

Rozhodující změna v náboženském pohledu na svět u o. Matěje proběhla v době napadení Srbska Rakousko-Uherskem na počátku 1. světové války. Na rozdíl od většiny katolického duchovenstva odsuzoval Matěj Pavlík tuto agresi Rakouska-Uherska a Německa proti Srbsku a začal v souvislosti s tím vydávat časopis Právo národa, ve kterém publikoval články, které vyzývaly k reformám v římskokatolické církvi.

Po skončení války, když se v národním a náboženském životě mladého Československa udály velké změny, o. Matěj těžce onemocněl a přišel tehdy téměř o zrak. Dlouhou dobu musel zůstat v nemocnici; závažnost jeho zdravotního stavu způsobila, že i přes svůj mladý věk odešel záhy do penze. Ve vzácné době založení Československa byla náboženská situace v naší vlasti natolik příznivá, že se věřící mohli opět navrátit – po tolika staletích – do lůna všeobecné, pravoslavné církve, věrně zachovávající věroučné vyznání prvotní Církve a věrnost apoštolské posloupnosti; do takovéto církve se tehdy mohli vracet ti, kteří toužili po srozumitelném bohoslužebném jazyce a vlastní, národu neodcizené církvi. Po rozpadu Rakouska-Uherska byl klasický konzervativní katolicismus mnohými Čechy a Slováky přijímán jako náboženství rakouských dobyvatelů. Kolem půl milionu římských katolíků nyní vystoupilo z římskokatolické církve a vytvořilo národní církevní uskupení. K tomuto hnutí, rozvíjejícímu se zatím bez společenství se všeobecnou Církví, se po jistém váhání připojil i o. Matěj. 11. října 1920 oficiálně vystoupil z římsko-katolické církve (římskokatolickou církví byl exkomunikován) a připojil se k nově vzniklé Československé církvi se záměrem obhájit v ní pravoslavný směr a skrze ni se sjednotit s Pravoslavnou církví. Uskutečňovat tento záměr bylo pro o. Matěje nesmírně obtížné a byly mu kladeny značné překážky, neboť liberální křídlo nového náboženského hnutí bylo velmi silné.

Díky velkému úsilí o. Matěje přijal 1. sněm Československé církve pravoslavnou etiku a věrouku. Na 2. sněmu (29. 8. 1921) bylo s konečnou platností přijato rozhodnutí o tom, že věrouka Církve musí být pravoslavná a byl vysloven souhlas s ustanoveními sedmi všeobecných sněmů. Na tomto sněmu byl přítomen i vladyka Dositej, biskup nišský, ze Srbské pravoslavné církve, čímž byl položen základ i kanonickému obecenství nové církve. Druhý sněm mimo jiné vydal rozhodnutí, že oficiální název církve bude ČESKOSLOVENSKÁ CÍRKEV PRAVOSLAVNÁ.

O. Matěj odjel krátce po rozhodujících sněmovních rozhodnutích do Srbska, kde 21. září 1921 v den svátku Narození Panny Marie přijal na Frušské hoře v monastýru Krušedol mnišské postřižení se jménem Gorazd, podle sv. Gorazda, učedníka sv. Cyrila a Metoděje. 22. září 1921 byl jeromonach Gorazd povýšen v monastýru Grgetek do hodnosti igumena. Již večer téhož dne byl igumen Gorazd povýšen vladykou Dositejem v monastýru Chopovo do hodnosti archimadrity. 25. září 1921 se v bělehradském chrámu sv. archanděla Michaela konalo biskupské svěcení. Archijerejskou chirotonii vykonal srbský patriarcha Dimitrij; chirotonie se dále účastnili metropolita Antonij (Chrapovický), metropolita Varnava, biskupové Dositej a Josif; v přítomnosti všech archijerejů Srbské církve pronesl krátce po chirotonii krásnou řeč novodobý srbský světec, světitel Nikolaj Velimirovič.

Dosavadní vítězství Pravoslaví však netrvalo dlouho, jelikož radikálním liberálům v Československé církvi příliš nezáleželo na upevnění pravoslaví. V době, kdy byl vladyka Gorazd na misijní cestě v Americe, takzvaní radikalisté v čele s Karlem Farským započali zcela otevřený boj proti základním dogmatům a učení Pravoslavné církve. Přívrženci Karla Farského vydali tzv. Československý katechismus, který byl plný heretického učení. V katechismu se kromě jiného psalo, že „není jediného Boha ve třech osobách…“, „Ježíš Kristus není Synem Božím a Spasitelem, ale jen prorokem…“ Farský a Kalous ve svém učení stavěli Krista na jednu úroveň s Mojžíšem, Sokratem, Mohamedem, Budhou a Konfuciem. Podle učení tehdejších rozkolníků byl Duch Svatý „jen Božím nadšením v člověku“.

Když se o tom záhy dozvěděl vladyka Gorazd, pobývající stále ještě v Americe, napsal k obsahu „Katechismu“: "Celkový tón knihy není v souladu s Evangeliem, ani s názory prvních křesťanů, ani s ustanoveními sedmi všeobecných sněmů, ani s věroukou..., na Krista se tam hledí jednostranně a ne s plností, bez zřetele na Blahodať Boží… bez Blahodati přestane křesťanství existovat, zůstane jen etikou… a je-li dostatečná… pouze a jen etika a může-li nás jen etika dostatečně osvítit a spasit? To zůstává otázkou, na kterou já odpovídám odmítavě. Československý katechismus poškodí naše dílo uvnitř a poškodí církev i vně…“

Vladyka Gorazd vedl vyčerpávající zápas s radikální křídlem téměř dva roky, přičemž se snažil ochránit věřící Československé církve pravoslavné před herezí; síly na obou stranách však byly zjevně nerovné. Dne 21. července 1924, biskup Gorazd vystoupil z Československé církve, která v ten den přestala existovat jako církev kanonická a počala fungovat již jako pouhá náboženská organizace, byť se i nadále nazývala Církví československou a užívala navzdory všemu biskupské a patriarší hodnosti duchovní moci. Boží Blahodať ale postrádala, neboť rozhodnutím svého „sněmu“ z 31. srpna 1924 definitivně přijala herezi „Československého katechismu“ za své oficiální učení.

S požehnáním Srbské církve a v její jurisdikci začal vladyka Gorazd znovu s organizací České pravoslavné církve, nyní ovšem jako eparchie Srbské pravoslavné církve. Již na začátku si vytyčil cíl, aby každá církevní obec měla svůj vlastní chrám a církevní dům. V průběhu každého nadcházejícího roku se vladykovi a věřícím podařilo postavit jeden chrám či jinou církevní stavbu. Velkou oporou a pomocníkem mu v jeho usilovné práci se stavbou a organizací církevního života byl protojerej Vsevolod Kolomacký (pozdější archimandrita Andrej), po němž zůstalo Pravoslavné církvi velké architektonické dědictví. Vladyka nejen organizoval stavby chrámů pro jednotlivé církevní obce, ale spolu s věřícími pracoval přímo na jejich stavbách, jinou formu pomoci (např. finanční) konal tajně. Pod vedením světitele Gorazda bylo od roku 1928 do roku 1942 postaveno celkem 14 chrámů. Vladyku v jeho neúnavné práci pro blaho věřících a slávu církve, jíž byl věrným zastáncem, provázeli neustálé překážky. Ve své zprávě zaslané srbskému patriarchovi Varnavovi psal vladyka o nenávistné propagandě proti svatému Pravoslaví ze strany tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka, politických stran, Církve československé, římských katolíků a jiných.

Vladyka Gorazd, jehož všestrannost na poli církevním byla obdivuhodná, byl snad nejvíce ze všeho biskupem – misionářem: když přijel do některé církevní obce, velmi úzce se s ní sžil, pobyl s věřícími i několik měsíců a snažil se navštívit každou pravoslavnou rodinu. Současně s nábožensko – misijní činností pracoval vladyka usilovně také mnoho v oblasti literární. Sestavil mimo jiné Sborník modliteb a liturgických zpěvů Pravoslavné církve, své největší literární dílo, jež mělo sloužit ke konsolidaci společného církevního zpěvu v těch farnostech, které nedisponovaly profesionálními zpěváky. Světitel Gorazd si přál, aby si lid brzy osvojil zpěv podle sborníku, a sám jezdil po církevních obcích a vyučoval národ jeho základům. Aktivně se také účastnil zasedání Synodu srbské církve a roku 1930 byl jmenován členem misijního odboru.

V roce 1938 se Československo stalo obětí Mnichovské dohody západních mocností a značná část naší vlasti byla okupována Německem. Ve svých kázáních, dopisech a článcích vyzýval biskup Gorazd všechny věřící k plnění svých křesťanských a vlasteneckých povinností.

15. března 1939 ztratilo Československo definitivně svoji nezávislost. Pro Českou pravoslavnou církev a celý národ nastala doba těžkých zkoušek. Biskup Gorazd i ve dnech okupace nepřestal vyvíjet svoji misionářskou, naučně literární a vlasteneckou aktivitu. V těchto dnech začal psát Životy svatých a s jeho požehnáním mohla být započata stavba chrámu Svaté Trojice v Čelachovicích na Hané. Roku 1940 byl vydán Pravoslavný katechismus, který vladyka sám vytvořil.

27. května 1942 byl v Praze zabit říšský protektor Reinhard Heidrich. Parašutisté, kteří atentát vykonali, se 30. května ukryli v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze na Resslově ulici. Tato událost byla velmi vážná, neboť gestapo nedělalo rozdílu mezi skrývanými a skrývajícími a všechny bez rozdílu pronásledovalo. V červnu roku 1942 se pod tlakem tvrdé německé odplaty za smrt německého protektora, ocitla i Česká pravoslavná církev a její pastýř, vladyka Gorazd, spolu se svými nejbližšími spolupracovníky a jejich rodinami, z nichž mnozí byli zavražděni.

Poté, co se německé tajné službě a jejím tajným agentům v Praze podařilo získati v červnu 1942 důležitou informaci o tom, kde se parašutisté skrývají, obklíčili němečtí vojáci katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici a začali útočit na jeho kryptu. Vladyka, se o ukrytí parašutistů v kryptě chrámu dozvěděl během bohoslužby v Berlíně, kam byl spolu s vladykou Sergijem Pražským (Korolevem) pozván berlínským metropolitou Serafimem k účasti na svěcení biskupa Filipa (Gardnera). Vladyka měl zcela jasné důkazy o tom, že o ukrytí parašutistů nevěděl, o svůj život však strach neměl, staral se spíše o životy svých věřících a existenci mladé Pravoslavné církve. Bez meškání opustil Berlín a vrátil se domů, aby se podrobně seznámil se stavem ve své eparchii. Veškerou odpovědnost za poskytnutí útočiště parašutistům i možné důsledky, jež z tohoto milosrdného křesťanského aktu vyplývaly, vzal vladyka na sebe. Z dopisů, které napsal 19. června předsedovi vlády, ministru školství a osvěty a úřadu říšského protektora, můžeme citovat doslova: „Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třebas i trestu smrti.“

Ve čtvrtek 25. června 1942, v pět hodin ráno, zatklo gestapo vladyku Gorazda; ve vězení, ve kterém byl vystaven těžkému mučení a výslechům, zůstal až do 4. září 1942. Na pravidelné výslechy byl odvážen každý večer kolem desáté hodiny a vracel se kolem páté hodiny ranní a ani přes den mu nebylo dovoleno, aby si odpočinul. Skoro vůbec nejedl, neboť si pro svoji slabost nestačil po celách rozvážené jídlo většinou ani nabrat, anebo jej dozorci od něj přímo odkopli. Život světitele Gorazda byl plný strádání a završil se mučednictvím za Krista. Vojenský tribunál odsoudil biskupa Gorazda spolu s jeho nejbližšími druhy k trestu smrti, který byl vykonán 4. září 1942 zastřelením v pražských Kobylysích. Ostatky vladyky Gorazda byly spáleny.

Roku 1987 se v katedrálním chrámu sv. Gorazda I. v Olomouci konalo za velké účasti věřících a duchovních – metropolity Doroteje a členů Posvátného synodu Pravoslavné církve v Československu a archijerejů Konstantinopolského patriarchátu, Ruské a Srbské pravoslavné církve – svatořečení svatého nového mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského.

Památka svatého vladyky Gorazda se v naší Pravoslavné církvi slaví 4. září. Připomínají si ho i srbští pravoslavní, a to na Vidovdan (15. / 28. 6.), tedy v den sv. Víta, kdy v bitvě na Kosovském poli zemřel sv. srbský kníže Lazar, s nímž Srbská pravoslavná církev modlitebně vzpomíná na všechny své mučedníky, včetně těch současných.

Tropar - hlas 4.

Pravoslavných vůdce a moravské církve obnoviteli,
v Bohu moudrý přední z pastýřů, otče Gorazde,
jenž jsi s radostí trpěl za Pravdu,
pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.

Kondak - hlas 2.

Uprostřed proudů nejistoty duchovní
setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý
a svému rodnému národu zvěstoval jsi cestu spásy, Pravoslaví.
Po bohumilém životě učitele Evangelia, velekněze a pastýře
přijal jsi trpělivě a hrdinně korunu mučednickou od Spasitele Krista.
Mučedníku, světiteli, otče Gorazde,
pros za nás v Království Božím.

Tropar svatým srbským mučedníkům - hlas 8.

Pro věrnost Bohu a pravdě Boží,
strádali jste tělesně a země se rozesmutnila,
spasili jste, ale duše své,
nebe se veselí a předkové vaši v nebi zpívají,
v bráně nebeské vás s písní vítají:
„Jména vaše jsou v knize věčnosti, vejděte do ráje, děti nesmrtelnosti.“
My na zemi, potomci vaši,
vás opěvujeme hlasy svými:
nový mučedníci, modlete se za nás.

Modlitba sv. novému mučedníku Gorazdu II., biskupu českému a moravskoslezskému

Ó, posvěcená hlavo, předivný arcipastýři a Kristův mučedniče, otče Gorazde! K tobě se utíkáme a prosíme tě my hříšní, otce dítky své milujícího: zasej do srdcí našich lásku, kterou jsi byl za svého pozemského života, k Bohu i lidem naplněn, co tě přivedlo, že jsi duši svou položil za druhy své. Nauč nás tebe následovat, Boha a bližních našich milovat, přikázání Boží plnit, abychom se stali skutečnými Božími dítkami a celým svým životem to v každý čas dokazovali.

Vzhlédni milostivě na každou duši křesťanskou, milosti a pomoci Boží žádající. Buď v nemocech našich nám lékařem, v zármutku utěšitelem, za všeliké bídy a nouze vysvoboditelem. Za pomoc tvých svatých modliteb, nechť se i nám hříšným dostane věčné spásy i účasti v Království Božím.

Svatý otče náš Gorazde, Kristův věrný služebníče a mučedniče, neodvracuj tvář svou od modliteb a naděje naší, projev k nám i nyní milostivou pomoc a ochranu, abychom slavili a velebili lidumilnost Boží, divně skrze svaté své působící, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i až na věky věkův, Amen.

Podle knihy: Akathist (chvalozpěv) Sv. mučedníku světiteli Gorazdovi, episkopu českému a moravskoslezskému. Pravoslavný monastýr sv. Gorazda v Hrubé Vrbce 1999.

Hospodin je ten, který dává lidu svému sílu. Co chceme dokázati bez Něho? Nenajdeš duševního klidu, dokud nespočineš v Bohu. Snaž se vyvarovati všeho, co se protiví přikázáním Božím. Bdi nad sebou, nad svými pocity, myšlenkami, hnutími srdce i vášněmi; pros Boha, aby sám připomenul ti sebe, jestliže ty na Něho zapomeneš. Ve všem nechať je tvým učitelem Pán Ježíš Kristus.

Svatý nový mučedník Gorazd, biskup český a moravsko-slezský

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“
(Jan 15,12-14)

Zdroj

Autor: důstojný otec Marek Malík

Hlavní stránka o sv. Gorazdovi


Skok na Homepage