Malý slovníček
pravoslavných teologických pojmů
a názvosloví

Poslední úprava 11. 2023
V hesle „střízlivost“

Akathist – (rus. akafist) – dosl. „hymnus, při kterém se nesedí", chvalozpěv. Skládá se z třinácti kondaků a dvanácti ikosů (seřazeny jsou tak, že každému ikosu předchází jeden kondak; kondak a ikos jsou typy posvátných hymnů. Nejslavnějším a klasickým je prvý akathist pocházející nejpozději ze 6. století. Místem vzniku i používání je křesťanský Východ (Byzanc; snad přímo Konstantinopol); později se s ním můžeme setkat i na Západě. Tento akathist je chvalozpěvem k přesvaté Bohorodici (v r. 1996 byl tento Akathist vydán v novém překladu v nakladatelství Refugium, viz informace o nepravoslavných edicích v knižní nabídce). Dále existují akathisty k Pánu Ježíši (jeden z akathistů k Ježíši Kristu je spolu s výše zmíněným akathistem k přesvaté Bohorodici součástí známé české pravoslavné modlitební knížky Otče náš; viz knižní nabídka); v Rusku se používá i řada akathistů k divotvorným ikonám Matky Boží a nespočet akathistů k různým světcům. Akathisty převládají v ruské hymnografické pravoslavné tvorbě druhého tisíciletí.

Akrivie (ř. akriveia)
V křesťanství se používá ve smyslu: přesný smysl, přesnost, přísnost, dle litery zákona (kánonu). Princip řešení církevních otázek z pozice přísnosti - dle příslušného kanonického ustanovení. Akrivie také znamená "neměnnost dogmatu, vnitřního pravidla víry". (Protipólem v řešení kanonických otázek je "ikonomie".)
Z pozice akrivie se vždy musí řešit problémy dogmatického charakteru. Tj. v otázkách dogmat (věrouky) je nutno řídit se naprostou přesností. Otázky kanonického charakteru či církevní praxe je možno řešit jak z pozici akrivie, tak i z pozice ikonomie (tj. s ohledem na vnější okolnosti).
Je-li ikonomie principem praktického užitku, pak akrivie je princip absolutnosti, přísné určenosti, vylučování každé dvousmyslnosti a neurčitosti, které jsou však dovoleny v oblasti praktického církevního života a pastýřské činnosti, jež se řeší dle církevní ikonomie.
Z toho však nelze učinit závěr, že akrivie je přístup k řešení otázek z principiálních pozic, kdežto ikonomie je přístup "bezprincipiální" či "bezzásadový", úzce utilitární. V základech akrivie i ikonomie totiž leží vyšší církevní principy. (Viz též ikonomie. Dále viz k tomuto tématu slovníkové rozšíření tématu ikonomie.)

Alleluja, Hallelujah (ř. allilouia, csl. alliluia, z hebr. hallelu jah - chvalte Hospodina)
Chvála Hospodinu (chvalte Pána) - píseň uctívající trojjediného Boha, zpívána nebo čtená při bohoslužbách třikrát za sebou s připojeným slavoslovím Bohu: Sláva tobě, Bože!

Ambon (od ř. anavaíno - vystupuji, výstup, vyvýšené místo)
Vyvýšené místo, většinou polokruhovitá a do středu chrámu vybíhající střední část soleje (solej je místo, většinou vyvýšené nad podlahu chrámu, bezprostředně před ikonostasem a to přes celou jeho šíři). Diákon zde pronáší ektenie, čte evangelium, kněz odtud káže. -- Podle sv. Germana, patr. cařihradského, je předobrazem ambonu okrouhlý kámen, jímž byl zavalen vchod do hrobu Páně; tento kámen odvalil anděl a z něj zvěstoval ženám myronosicím o vzkříšení Ježíše Krista. Protože na ambon vstupují pouze kněží a diákoni, představujíce tím anděla, a čtou na něm evangelium, tak není dovoleno, aby na ambon vstupoval kdokoliv jiný a cokoliv tam četl či říkal. (Slova "mluvit z ambonu" jsou v praxi synonymem pro oficiální prohlášení či hlásání církevního učení.) Hypodiákoni a čteci při čtení apoštola nevstupují na ambon, ale stojí pod ním nebo stojí na schůdcích k ambonu.

Amen
Staň se, budiž, správně, pravda, vpravdě, tak. Z hebrejšiny přešlo do křesťanství. Věřící po přednesení prosby knězem potvrzovali vyřčenou modlitbu a připojovali se k ní slovem: "Amen." Používá se jako zvýšení síly nějakého potvrzení. (Z tohoto hlediska poněkud neodpovídá původní praxí, když po modlitbě říká "amen" sám ten, kdo pronášel modlitbu.) Používá se též na podporu nějakého tvrzení či zdůraznění důležitého výroku nebo též jako znamení konce promluvy. V evangeliu se vyskytuje 26x.

Anafora (ř. anaforá, pozdvižení)
Pozdvihovaná oběť, nebo prostě: oběť, obětina. Někdy se pojem anafora používá pro prosforu, z níž byl vyňat tzv. "Beránek" - část chleba určená k proměně na Tělo Kristovo. Také se takto označuje část liturgie věrných.

Analoj, analogij (ř. ´analogeion)
Malý vyvýšený stolek, pult či stojan, na nějž se klade Bible, když se z ní čte (nebo bohoslužebné knihy). Na analoje se pokládají ikony, určené k uctívání (ikony na stěnách a na ikonostasu je zvykem nelíbat - ikony vystavené na analojích zastupují při uctívání všechny přítomné chrámové ikony). Většinou má analoj sešikmenou horní desku a čtyři nohy (analoj na ikony by měl mít boky buď potažené chrámovým povlečením nebo by měl mít plné stěny, aby nebyl pod ikonou vidět prázný prostor).

Anachoreta (ř. anachoritís, anachoretés, otšélnik)
Poustevník. Pojmenování pro lidi, kteří se vzdálili do pouště (pustiny), kde se modlili, postili a cvičili v bohomyslnosti (např. ctihodní Pavel Thebaidský, Antonij Veliký, Jeroným adal.; u nás Ivan Český).

Anathema – (anafema) – oddělení, exkomunikace; zároveň: prokletí, kletba, přísaha; budiž proklet; (vyobcování z Církve, oddělení). Do češtiny je udělení anathemy tradičně překládáno jako "proklít". Pokud se jedná o akt vyloučení z církve, pak není slovo "kletba" zcela adekvátním překladem (bohužel, tradiční český překlad pod západním vlivem upřednostňuje význam tohoto slova ve smyslu "prokletí"). Pravoslavná církev nikoho neposílá do pekel; pokud někomu oznamuje (uděluje) anathemu, pak jemu i ostatním lidem tím oznamuje, že svými skutky, řečí či smýšlením opustil Kristovu Církev, která se tímto zříká dalšího soudu nad ním a odevzdává ho vyššímu soudu Božímu (etymologicky zanamená slovo "athathema" – "pozdvihnout vzhůru"). Určení věčného údělu toho, kdo se oddělil od Církve, není naší věcí, nýbrž Boží. Sám Bůh bude soudit takového člověka, který nedbal varovaní a napomenutí a překročil hranice Církve směrem ven. Anathemou se provádí formální exkomunikace, která je však v pravoslaví pouhou reflexí již daného stavu – tedy toho, že onen nešťastný člověk už před tím sám sebe duchovně z Církve vyloučil z Církve. Proto říkáme, že se anathema "oznamuje" – dává se veřejně na vědomí něco, co se vlastně již duchovně stalo a co již svou vůlí onen člověk vykonal. Formální anathema (vyhlášená Církví) je tudíž následkem anathemy duchovní (kterou si člověk udělil sám). Slovo "anathema" se v Pravoslaví používá velice opatrně. Nespravedlivě udělená anathema je hrozný hřích padající na hlavu toho, kdo se opovážil ji vyslovit. Toto slovo se v Písmu svatém vyskytuje např. u ap. Pavla: "Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium… budiž proklet!" (Gal 1,9) A dále např.: Řím 9,3; 1.K 12,3; 1.K 16,22.

V Písmu se používá řecké "anathematizin" jako "zaklínat se" (ve smyslu přísahat) (např. Mar 14,71; Skut 23,14 - zavázat se přísahou). Etymologicky: předložka "ana" znamená "vzhůru", ale také "od"; "tithemi" od kořene "théo" (běžím, letím) - umístit. Anathematízo - prohlásit, slíbit pod hrozbou znesvěcení, svázat s kletbou či přísahou nebo odevzdat Bohu ke zničení (resp. zničit ve smyslu obětovat). V LXX jsou jako "anathemata" často označovány oběti a dary božstvu (např. 3. Makabejská 3:17, srov. Luk 21,5 - chrám ozdobený "obětními dary"). LXX Num 18,14 se takto označují věci prokleté, zavržené. Num 21,2 - prokletá města. Deut 13,15 - vyhlazení všeho v městě jako proklatého. Tento starozákonní rozměr (ve smyslu prokletí, zničení apod.) však v novozákonním myšlení ztrácí důraz a převládá význam: oddělení, vyhnání, vyobcování, nestýkání se.

Antimins (dosl. překlad: místo stolu)
Hedvábný (nebo lněný) šátek, posvěcený a podepsaný biskupem, který tímto potvrzuje pověření konat na něm božské liturgie (resp. svatou eucharistii). V současnosti je na něm zobrazováno Kristovo snímání z kříže (resp. pohřeb Páně). (V Ruské církvi nutně obsahuje částečku z ostatků svatých mučedníků.) Bývá uložen na svatém prestolu složený pod evangeliářem; při liturgii se rozprostře. Bez něj se nekoná liturgie. -- Antimins pochází z prvokřesťanských dob, kdy byli křesťané často nenadále přepadáni nejprve pohany a později heretiky; tenkrát nejenže nemohly být v chrámech zbudovány pevné stálé prestoly ze dřeva či kamene, ale dokonce i samotných stálých chrámů měli pomálu. (Antimins byl tedy jakýmsi přenosným oltářem, mohl se rychle rozložit kdekoliv, a stejně tak rychle se mohl i se svatými Dary složit a odnést.) -- Do dnešních dob se antimins udržel, protože dle pravidel svatých Otců musí být každý chrám vysvěcen biskupem, jenže kvůli množství chrámů a velkým vzdálenostem (např. v Rusku) to není možné, či se z jiných důvodů neslouží ve vysvěceném chrámu, a proto lze sloužit eucharistii na předem biskupem posvěceném antiminsu, který kněz uloží na oltářní stůl a může pak na něm sloužit jako na vysvěceném prestole. -- Svaté ostatky vkládané do antiminsu nám připomínají, že první křesťané sloužili božskou liturgii na hrobech mučedníků. -- Jak vidíme, tak v ruském pojetí došlo ve způsobu používání antiminsu ke spojení dvou původně oddělených náležitostí nutných pro konání liturgie: 1.) předpisu sloužit na ostatcích mučedníků; 2.) předpisu sloužit na antiminsu, jímž biskup uděluje pověření ke konání eucharistie. V Řecké církvi jsou tyto dvě náležitosti doposud oddělovány; ostatky mučedníků jsou při vysvěcení chrámu vždy biskupem uloženy do svatého prestolu (eparchie zde bývají mnohem menší než v Rusku); řecké antiminsy tedy běžně bývají bez svatých ostatků (v Řecké církvi je možno sloužit liturgii i na biskupem nevysvěceném prestolu; stačí, že je na něm rozprostřen nějakým biskupem vysvěcený antimins a zároveň je na něm položena schránka s ostatky svatých mučedníků).

Apofatická teologie
(apofatický: negativní, popírající, záporný); cesta mlčení o Bohu. Tento způsob teologie je založen na ideji, že není možno Boha popsat a cokoliv o něm říci. Proto toto pojetí teologie úzkostlivě respektuje Boží nepopsatelnost, a tudíž se o Bohu, který přesahuje všechny lidské pojmy, vyjadřuje se jen v negativních formulacích - takže říká pouze, čím Bůh není (není smrtelný, není omezený, není uvězněn v čase ani v prostoru, nemá počátek, nemá konec atd.) (Více o apofatické a katafatické teologii viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line.) (Opak viz katafatická teologie)

Archiepiskop – arcibiskup

Avva – otec, abba; titul mnichů (používá se většinou pro velké poustevníky, svaté mnichy)

Askeze – cvičení (v původním předkřesťanském významu – atletické cvičení), (duchovní) zápas se svou hříchem pokaženou nižší přirozeností (součást úsilí za získání křesťanské dokonalosti, očištění srdce, potření vášní, osvobození se od nectností a naopak osvojení si ctností). Pán Ježíš pravil: "Ode dnů Jana Křtitele až podnes se království nebeské úsilím dosahuje a ti, kteří úsilí vynakládají, uchvacují je" (Mat 11,12; pravoslavný překlad). Pod tímto "úsilím" rozumíme mučednický či asketický zápas. V praxi jsou asketickými skutky především: půst, odříkání, bdění, sebezapírání, zříkání se tělesného pohodlí a nadbytku (zachovávání skromnosti a minimalizace potřeb k živobytí). „Každý, kdo zápasí, všeho se zdržuje“ (aby získal nepomíjející věnec, tj. odměnu; ...proto umrtvuji své tělo) (1. Kor 9,25-27). „Každý den umírám..." praví apoštol, aby nám dal příklad (1. Kor 15,31). (Viz též heslo „čistota“ a „zápas“.)

Běs – démon, zlý duch

Blahodať – dar Boží, působení Boží (řecky – cháris).
Význam a používání slova:
Blahodať - nestvořená Boží energie, Boží působení, dar posvěcení
Blahodať se často používá v širším slova smyslu obecně pro dar(y) Boží či pro takový dar od Boha, který je pak ihned specifikovaný (např. blahodať pokání, blahodať křtu, blahodať neustávající modlitby, blahodať trpělivosti, blahodať kontemplace /zření Boha/ apod.)
Pojem "Boží blahodať" v Písmu svatém:
Se slovem blahodať se v Písmu (SZ i NZ) často setkáváme a je použito v různých významech:
a) někdy (hlavně v SZ) označuje: přízeň, zalíbení, dobrý vztah, blahosklonnost, milost (Gen 6,8; Kaz 9,11; Est 2,15; 8,5);
b) jindy: dar, dobro; veškeré dobro, všechny dary, jaké Bůh dává svému stvoření bez jakékoliv zásluhy z jejich strany (1. Pet 5,10; Řím 11,6; Zach 12,10) a přirozené dary, jimiž je naplněna země (Ž 83,12; 146,8-9; Skut 14,15-17; 17,25; Jak 1,17), i nadpřirozená neobvyklá obdarování Boží, která dává Bůh různým členům církve 1. Kor 12,4-11; Řím 12,6; Efez 4,7-8);
c) jindy (v NZ) označuje celé veliké dílo našeho vykoupení a spásy, vykonané blahodatí Pána našeho Ježíše Krista. "Neboť zjevila se blahodať Boží ke spáse všech lidí." "Když se zjevila blahodať a lidumilnost Spasitele našeho, Boha, spasil nás ne kvůli skutky spravedlivým, které bychom činili, ale dle své milosti koupelí znovuzrození a obnovení Svatým Duchem" (Tit 2,11; 3,4-5);
d) leč vlastní blahodatí se nazývá spásná Boží síla (moc), který je nám podávána dle díla Ježíše Krista pro naše posvěcení a záchranu, obrozuje nás k duchovnímu životu, upevňuje nás, zdokonaluje a koná naše posvěcení a spásu.
Teologický obsah pojmu:
Blahodať - nestvořená Boží energie, síla či působení, jímž se Bůh zjevuje člověku, který s Jeho pomocí překonává hřích a dosahuje sjednocení s Bohem.

Samo slovo "blahodať" označuje (blahý, dobrý) dar, protože jenom Bůh je pramenem nejvyššího dobra a blaha.
Dle učení církve je blahodať nadpřirozený Boží dar člověku. "Všechny blahodatné dary nadpřirozeně sestupují na ty, kdo jsou toho hodni," praví sv. Marek Efezský a pokračuje, "tyto dary jsou jiné než přirozené dary, které jsou v nás nebo je získáváme jako výsledek našeho úsilí. Stejně tak jiný než přirozený život, je celý život těch, kdo žijí dle Boha, neboť je duchovní a bohavidoucí."
Božská blahodať je nestvořená, nerozená a osobní (hypostasná). V Písmu svatém se často nazývá mocí (silou): "...Přijmete moc, až na vás sestoupí Duch Svatý" (Skut 1,8); "...Pán mi řekl: Dosti máš mé blahodati, neboť moje síla se vykonává v nemohoucnosti" (2. Kor 12,9).
Svatí Otcové nazývají blahodať "paprsky Božství", "Boží slávou", "nestvořeným světlem"... Působení Boží blahodati je vlastností všech tří Osob Svaté Trojice. "Působení nestvořené podstaty," píše sv. Cyril Alexandrijský, "je čímsi společným, ačkoliv je též vlastní každé Osobě." Sv. Irenej Lyonský ve svých úvahách o ikonomii zjevení Svaté Trojice poznamenává, že blahodať vychází od Otce, je předávána (tj. udělována lidem) skrze Syna ve Svatém Duchu. Dle slov sv. Řehoře Palamy je blahodať "společná energie a Božská síla a působení tříosobního Boha".
Působením Boží blahodati se otevírá možnost poznaní Boha. "...Bez blahodati naše mysl nemůže poznávat Boha," učí sv. Siluan Athonský, "... každý z nás může uvažovat o Bohu natolik, nakolik poznal blahodať Svatého Ducha." Působení Božské blahodati dává člověku možnost plnit přikázání, spásy a duchovního proměnění. "Když pracuje křesťan na sobě i na tom, co je kolem něj, vkládá do svého úsilí a zápasu celou svou osobu, leč činí to a může to úspěšně dělat jen za nepřetržitého spolupůsobení Boží síly - blahodati," učí sv. Justin Popovič a dále praví: "Není žádné myšlenky, kterou by křesťan mohl promýšlet evangelijním způsobem, není pocitu, který by mohl evangelijně okoušet, není skutku, který by mohl evangelijním způsobem vykonat, - bez blahodatné Boží pomoci." Působení Boží blahodati přináší člověku neocenitelný dar sjednocení s Bohem - zbožštění. V tomto blahodatném stavu se člověk (dle slov sv. Makária Velikého) připodobňuje Kristu a stává se vyšším než první Adam.
Působení Boží blahodati se realizuje ve spolupráci (v synergii, spolupůsobení) se svobodnou vůlí člověka. "Boholidská synergie je podstatným znakem křesťanské činnost ve světě. Člověk při tom spolupracuje s Bohem, a Bůh spolupracuje s člověkem," objasňuje sv. Justin Popovič, "... člověk ze své strany projevuje vůli, a Bůh dává blahodať; z jejich společného konání se vytváří křesťanská osobnost." Dle učení sv. Makária Velikého - při vytváření nového člověka působí blahodať tajemně a postupně. Blahodať zkoumá, co si člověk přeje a jak volí a zdali zachovává všestrannou lásku k Bohu, všímá si, zda člověk souhlasí s jejím působením. Projevuje-li se duše ve svém duchovním zápase jako zdatná, zkušená a obratná, a ničím nezarmucuje a neuráží blahodať, pak proniká "do nejvnitřnějšího ustrojení duše a nejhlubších myšlenek", dokud celá duše nebude naplněna a uchopena blahodatí.
"Co je to blahodať Boží? Jak působí? Této otázce jsou zasvěcena díla mnohých křesťanských mystiků a teologů. Možno-li to říci dvěma slovy, pak blahodať jsou Boží energie. Tyto energie působí nejen na duši, ale i na tělo, pronikají a naplňují celého člověka. Některá těla svatých, proniknuta životodárnými Božími energiemi, dokonce ani nepodléhají tomu, čemu jsou podrobeny všechny stvořené věci, - nerozkládají se. Pro lidi, kteří vedou duchovní život, to vše není teorie, ale ten nejreálnější fakt jejich života. (Dle práce kněze Konstantina Parchomenka)

V západním křesťanství se blahodať (ř. cháris) překládá zavádějícím širokým pojmem "milost" (řecky éleos - milost, soucit), který nevystihuje skutečný obsah termínu blahodať; proto byl v českém pravoslavném překladu Nového zákona z přelomu 19. a 20. století do češtiny znovu uveden staroslověnský termín blahodať). Nejedná se zde totiž jen Boží milosrdenství a milost (prominutí, odpuštění), především jde o posvěcující působení nestvořených energií Ducha Svatého. Apoštol Pavel pravil: „Blahodatí Boží jsem to, co jsem“ (1.Kor 15,10). Blahodatí jsme ospravedlněni skrze vykoupení v Kristu Ježíši (Řím 3,24).
Skrze tyto svaté nestvořené energie poznáváme Boha (v tom je spása člověka – věčný život; Jan 17,3); očištěné srdce je schopno tyto energie zřít jako tzv. „světlo hory Tábor".
Člověku je Boží podstata zcela nepřístupná; může však Boha poznávat a s Bohem se spojovat skrze jeho blahodatné energie. Tyto energie jsou podle pravoslavné věrouky nestvořené; římsko-katolická věrouka považuje Boží energie za stvořené (tento věroučný rozdíl není malicherností, ale má dalekosáhlé důsledky v církevním učení a praxi; rozdílné učení o Božích energiích patří k závažným dogmatickým odlišnostem mezi pravoslavnou a římsko-katolickou církví).
Učení sv. Řehoře Palamy (v pravoslavné církvi rehabilitoval Západem napadanou praxi hesychasmu; původně mnich vyslaný z Athosu bránit tradiční východní způsob modlitby před útoky Západu, později biskup soluňský; + 1359; svátek 14.11. a vždy 2. neděli velkopostní) - jeho formulace o nestvořených enegiích - byly sněmovně přijaty jako dogmatická součást pravoslavné věrouky. Na základě toho bylo římsko-katolické učení o stvořených energiích celou pravoslavnou církví anathematisováno (viz výše: anathema).

-- O znovuuvedení pojmu blahodať do češtiny je napsáno několik krátkých studií; některé jsou zde.

Consensus patrum (tj. "souhlas otců")
Consesus patrum bývá někdy definován v souvislosti s katolicitou (obecností) pravoslavné víry - poukazem na známou formuli Vincenta Lerinského (+ přibl. 450): "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est," kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co "všude, vždy a všichni věřili". (Naproti tomuto "souhlasu otců" jsou stavěny soukromé a dílčí názory některých - třeba i svatých - věřících, které nejsou sdíleny celou plností Církve, a tudíž nejsou součástí "consensu patrum".)
Plná definice principu consensu patrum jak byla zformulována v 5. stol. ct. Vincetem Lerinským: „Musíme uvádět názory pouze těch otců, kteří žili, učili a přebýval ve víře a v katolickém společenství - a to svatě, moudře, neustále, stali se hodnými s vírou zesnout v Kristu nebo blaženě zemřít za Krista.
Věřit jim se náleží dle tohoto pravidla: jedině to považovat za nepochybné, správné a nesporné, co buď všichni nebo většina z nich jednomyslně přijímala, čeho se držela a předávala zjevně, často neochvějně, jakoby po nějakém předběžném odsouhlasení svých učitelů.
Kdežto to, co si myslel někdo, třeba i svatý či učenec, nebo vyznavač či mučedník, a co nebylo v souhlasu se všemi nebo bylo dokonce proti názoru všech, musíme zařadit k názorům osobním, skrytým, soukromým, rozdílným od názoru od autority věrovyznání společného, zjevného a sdíleného veškerým (církevním) lidem. Nechť neopustíme starou pravdu všeobecného (tj. celosvětového) dogmatu, jak to mají obyčej bezbožně činit heretici a rozkolníci. Abychom svou věčnou spásu nevystavili největšímu ohrožení, když budeme následovat nové (tj. novotářské) omyly takového člověka.“

Consensus patrum se aplikuje, když jde o takové aspekty věrouky, které nebyly na všeobecných sněmech formulovány jako dogma.
Consensus patrum neznamená, že otcové žijící později jen opakovali výroky těch, kteří žili před nimi. Naopak neomezovali se na pouhé citace. Např. sv. Simeon Nový Theolog (11. stol.) a Nikolaos Kavasila (14. stol.) se téměř nikdy neodvolávají na svatoocovské autority, ale zakládají své teze bezprostředně na Písmu svatém. Přestože jejich výklad Písma je založen na vlastní duchovní sakramentální zkušenosti a má "velice osobní" rysy, je v plném souladu s Tradicí církve, protože je inspirován tím samým Duchem Svatým. (Vasilij Krivošein)
Podobně při zkoumání učení sv. Řehoře Palamy dle formálních (vědeckých) kritérií, která používají západní badatelé, bude ohodnoceno jako "novátorské". Z pohledu pravoslavné církevní tradice bude toto učení naopak považováno za tradiční.
Consensus patrum není pro pravoslavné výrazem pro konservativismus. V. Lossky píše, že svatí otcové nejsou jen ochránci dávných tradic, ale mají účast na Svatém Duchu.

Kanonickou sílu Consensus patrum vyjadřuje např. 15. kánon tzv. dvojnásobného konstantinopolského sněmu, jehož ustanovení se odvolává na Consensus patrum a stanovuje, že může nahradit rozhodnutí církevního sněmu ve věci tzv. kanonického ohrazení proti nějaké šířící se herezi, která už dříve byla církví usvědčena (sněmem nebo otci).

(Viz též "theologumenon", věrouka, hereze, dogma)

Ctihodný (ř. hosios, csl. prepodobnyj). Ř. hosios = zbožný, božský, posvátný, nábožný (hosio = světit, zasvětit, posvětit, očistit, smířit). Csl. přepodobnyj = ctihodný (veledůstojný?)
Myslí se tím světec, jenž dosáhl křesťanské dokonalosti cestou mnišského duchovního zápasu. (Viz mnišství)
Používá se jako světecký titul mnichů a poustevníků (pravoslavné používání je odlišné od toho, jak je toto slovo používáno v římskokatolické církvi, kde označuje jeden ze předstupňů svatořečení).
Český překlad vychází z církevně-slovanského a ruského "prepodobnyj"; slovo "podobnyj" v tomto případě významově navazuje na "náležet, připadat, příslušet" a potažmo "uctivost" "vzdávání cti", nikoliv na "podobu, podobnost"; pokusy překládat tento pojem jako "přepodobný" apod. jsou problematické. Jistě lze chápat svatost jako podobnost a v této perspektivě ji vnímat jako očištění Božího obrazu v člověku čili obnovení Boží podoby, která byla člověku dána při stvoření a kterou člověk hříchem ztratil; mnich se skrze obrodný proces asketického života v Kristu stává Bohu opět podobným. Jenže lze na této úvaze zakládat lingvistický výklad výše zmíněného světeckého titulu? Z teologického hlediska je to sice správná úvaha, ale z lingivistického hlediska v tom někteří vidí pouhou zcestnou fantazii; a kromě toho z hlediska pravoslavné spirituality dochází životem v Kristu k obnovení Boží podoby v člověku stejně tak u křesťanů žijících zbožným životem ve světě, jako u mnichů; pokud by svatí mniši měli nosit titul vyprávějící o podobě někomu, pak by bylo na místě, aby se spíše jednalo o podobu andělům, neboť charakteristickým rysem mnišského života je právě jeho podobnost andělům, proto se monachům říká "pozemští andělé". Jiným lingvisticky formálně vhodným překladem by snad mohlo být občas používané "veledůstojný", jenže toto slovo nezní moc dobře. (Český překlad "ctihodný" je obvyklý i ve světské sféře, viz běžné oslovení: vaše prepodobije = vaše ctihodnosti).
Svatým mnichům - čili ctihodným - jakožto samostatné třídě světců, je při každé liturgii - při proskomidii- věnována šestá částečka z devatera řádů svatých.

Ctnost – (csl: dobrodětěl) dobrý skutek, blahý čin; myslí se správný způsob jednání, chování a smýšlení; veškeré jednání a myšlení křesťana má být ctnostné. Ctnosti jsou drahocennosti, kterými se můžeme obohatit při životě v tomto světě a o toto bohatství nebudeme připraveni smrtí, naopak na věky budeme užívat tohoto bohatství, naspořeného do nebeských pokladnic, kde je rez nekazí, mol nežere a zloději nekradou … (Mat 6,19-21; Luk 12,33-34; Mat 19,21)

Čistota – čistota těla – myslí se čistota mravní; ve slovanském originále používáno pro čistotu slovo „cělomudrije" - uzdravující, celostné myšlení; vnitřní nerozdělenost (přeneseně by to mohlo znamenat cosi jako "vnitřní integritu). (Je to opak hříchem a vášněmi rozdrobeného a rozkládaného lidského nitra.) Myslí se tím vnitřní čistota; nevinnost, která uzdravuji nitro člověka; očištění nejen těla, ale především myšlení od špatných myšlenek, hříchu a vášní. Celistvost duše nerozkládané hříchem a vášněni.
O spojitosti tělesného hříchu s vnitřním stavem viz slova Páně: Kdo pohlédne nečistě, žádostivě na ženu, již s ní zcizoložil ve svém srdci.
Další významy: rozumnost, čistota v myšlenkách i tělesná, neposkvrněnost; též skromnost, střízlivost, zdrženlivost; viz taktéž Tit 2,4-5); znamená neposkvrňovat své tělo hříchem a duchovní nečistotou; naše těla jsou údy Kristovy (1.Korint 6,15); Bible praví: „Tělo ne smilstvu, nýbrž Pánu," a „Utíkejte od smilstva … kdo smilní, hřeší proti svému tělu" (1.Korint 6,13 a 18), jinde apoštol jasně praví: „Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Království Boží? Nemylte se – ani smilníci ani modláři ani cizoložníci (ani poskvrnění) ani samoprznitelé ani homosexuálové (v českém překladu zamlženo, ale v originále Písma se na tomto místě jasně hovoří o homosexualitě) ani lakomci ani zloději ani opilci ani zlolajci (utrhači) ani lupiči nezdědí Království Boží" (1.Kor 6,9-10) „Vězte, že žádný smilník či prostopášník (nečistý) ani chamtivý (lakomý) nebude mít podíl na Království Božím ... Kvůli těmto věcem přichází hněv Boží na syny nepokorné … Žijte tedy jako synové světla" (Efez 5,5-6 a 8). A jinde se praví o umrtvování pozemských (tělesných) sklonů: „Umrtvěte pozemské údy své: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádost, lakomství … kvůli kterým přichází Boží hněv" (Koloským 3,5); neboť, „kdo žije podle těla (totiž dle jeho žádostí), nemůže se líbit Bohu" (Řím 8,8), vždyť „tělesné myšlení je nepřítel Boží" (Řím 8,7). „Každý je pokoušen svou žádodostivostí, puzen a sváděn; potom žádost počavši rodí hřích, vykonaný hřích pak zplodí smrt" (Jakub 1,14-15). „Jestliže podle těla žijete, zemřete; pakli Duchem skutky těla umrtvujete, budete žít; totiž ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, jsou synové Boží" (Řím 8,13-14). „Těla vaše jsou chrámem Ducha Svatého, který ve vás přebývá" (1.Kor 6,19). „Toto je vůle Boží, vaše svatost (posvěcení), abyste se chránili smilstva a aby každý z vás uměl nádobu svou (tj. své tělo) držet ve svatosti a ve cti a ne ve vášnivé žádosti, jako pohané, kteří Boha neznají" (1.Tesal 3-5). „Duchem choďte a žádosti těla neuskutečňujte, neboť tělesné žádosti jsou proti Duchu, Duch pak proti tělu – ti dva si navzájem odporují – nečiňte, čeho by se vám zachtělo! … Toto jsou skutky těla: cizoložství, smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba (tj. např. i mamon, lakomství – Efez 5,5), čarování (tj. i psychotronika, magie, horoskopy, zaklínání, věštění, okultismus atd.), nepřátelství, rozepře, žárlivost, hněv, (pohoršení), herese, závist, vraždy, opilství, hýření apod. … Kdo takové věci činí, nezdědí Království Boží. Ovoce Ducha je: láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, milosrdenství, víra (věrnost, důvěra), tichost, zdrženlivost... Ti, kteří jsou Kristovi, ukřižovali své tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Jsme-li Duchem živi, Duchem i choďme" (Galat 5,16-25). „Proto vás prosím, bratří, skrze slitování Boží, odevzdejte svá těla (zdrženlivostí od tělesných rozkoší) v oběť živou, svatou a Bohu libou (příjemnou) - to ať je vaše duchovní bohoslužba. Nepřipodobňujte se tomuto věku (světu), ale proměňujte se obnovením své mysli, abyste zjistili, co je vůle Boží dobrá, libá a dokonalá“ (Řím 12,1-2).

Dojetí nebo lítost (csl. umilenije) – duchovní citlivost, vnímavost (někdy též ve smyslu: něha, milostivost).
Duchovně vnímavý stav srdce (nemá nic společného s emocionálním unesením, citovým vzplanutím, sentimentalitou!; exaltovaná emocionalita totiž bývá v duchovním životě většinou spojena s oklamáním démony; pravoslaví se vyhýbá jitření citů, naopak pěstuje v této oblasti střízlivost (sv. Filotheos Sinajský varuje, řka, že je mnoho mnichů, kteří nerozpoznávají iluzorní výtvory vlastní mysli, které pocházejí od démonů); cílem duchovního života je dosažení hesychastického [mlčenlivého] klidu, tj. bdělého pozorného mlčení). (Viz „hesychie“ a „Ježíšova modlitba“.)

Dogma (ř. dogmatízo - ustanovit, potvrdit)
Pravidla, rámce, zákony, věroučné teze přijaté církví za zjevenou pravdu. Dogmatické sněmovní definice orthodoxie se označují řeckým slovem "oros" (ř. hóros - okraj, předěl, hranice).
Podobně jako axiomy v matematice a postuláty ve fyzice, nemohou být dogmata dokázána a přijímají se jako základ věrouky konkrétního náboženství (všechna náboženství mají svá dogmata). Vědomé opuštění dogmatu (ať už se jedná o úplné odmítnutí nebo o jiný výklad) se nazývá herezí a může vést ke konfliktu s církví (resp. k vyloučení z církve).
Jsou čtyři definice slova dogma v křesťanství:
1.) dogma je nesporná Božská pravda (daná skrze Boží zjevení); antipodem dogmatu jsou výplody lidského myšlení, zvláště tzv. sekulární (světského) uvažování a osobní domněnky.
2.) dogma je pravda vztahující se k vnitřní podstatě náboženství, tj. pravda teoretická (pozor, slovo ř. theoria /od theos – Bůh, a horan – vidět; zření Boha /zde znamená nazírání, neboli vidění intelektem, čili duchovní poznání; teprve od toho je význam: uvažování, narozdíl od činů, či rozšířený význam: domněka) čili kontemplativní (tj. ze zření mysli), pravda učení víry, čímž se odlišuje od pravidel života nebo praktické činnosti křesťana (kánonů).
3.) Jakožto pocházející od Boha je dogma pravda, definovaná a formulovaná církví.
4.) Dogma jsou pravdou, kterou musí křesťan naprosto nevyhnutelně a bezpodmínečně vyznávat, aby se mohl právem považovat za účastníka církevního Těla.

Nesprávně uvažují ti, kteří píší např. takto: "bádáním se ukázálo, že dogmata jsou dílem řeckého ducha na půdě evangelia; dogmatika byla (prý) budována působením rozličných faktorů: biblické výroky, součásti kultu a státního zřízení, politické a sociální podmínky, požadavky logiky i slepé návyky atd." Takový způsob myšlení nahlíží na dogmatické učení církve z vnějšku a všímá si čistě vnějškových okolností, povrchních znaků. Např. v používání řecké filosofické terminologie vidí i přijetí celé řecké filosofie do myšlení a víry církve; nevšímá si, že církev sice převzala tuto terminologii ke svému teologickému vyjadřování, ale postupně ji v průběhu několik století trvajících debat a tříbení naplnila jiným obsahem. Byla to filosofie, co se přizpůsobovalo, nikoliv víra. Je potřeba si všimnout, že všechna(!) pravoslavná dogmata jsou už tak či onak obsažena v Bibli, proto nemohou být plodem řecké filosofie, ani sociálních či státních vlivů, kultů či logiky. Teologická terminologie je řecká, ale její obsah je při jejím církevnímu používání duchem hluboce biblický. Proces, v němž se řecká filosofie stala služkou křesťanské teologii, by byl nepředstavitelný, kdybychom měli na zřeteli jen pouhé lidské možnosti a přirozený běh dějin; je to velké dílo Svatého Ducha.

(Viz též "věrouka", "hereze")

Duchovník (z csl. a ru.)
Duchovní otec. Kněz, který má od biskupa povoleno zpovídat kajícníky, rozhřešovat hříchy, duchovně vést (o moci svazovat a rozvazovat hříchy viz Jan 20,23). Ve slovanském prostředí má toto pověření téměř každý farní kněz; není k tomu potřeba zvláštní biskupské svolení. V řeckém prostředí je titul "pater pnevmatikos" udělován jen některým kněžím (většinou jsou to starší a duchovně osvědčení kněží); věřící jezdí na zpověď jen za kněžími s tímto titulem, a každý má jen jednoho duchovníka, u něhož se zpovídá a podřizuje se jeho duchovní vedení. V některých případech (zvláště v mnišském prostředí) nemusí být duchovník nutně ani knězem.

Epiklese (od ř. epikaleo) - nejposvátnější část liturgie, proměňování chleba a vína na svaté přečisté Kristovo Tělo a drahocennou Kristovu Krev.
Vzývání Ducha Svatého, který sestupuje, aby proměnil předložené obětované chléb a víno na svaté Dary - přečisté Tělo a drahocennou Krev Kristovu.
Při epiklesi kněz vzývá Boha Otce se snažnou úpěnlivou prosbou (odtud slovo "epiklese" úpění, prosba, snažně žádat), aby seslal Ducha Svatého "na nás a na předložené dary tyto" a učinil "chléb tento drahocenným Tělem" Kristovým a "co v kalichu tomto" učinil "drahocennou Krví" Kristovou, "proměniv je Duchem svým Svatým".)
V symbolickém výkladu liturgie představuje epiklese Zmrtvýchvstání Kristovo.
V římsko-katolické liturgii se epiklese dlouho nevyskytovala. Souvisí to s úpadkem úcty k Duchu Svatému, což bylo důsledkem zavedení nových západních dogmat v průběhu druhého tisíciletí po Kristu (úloha primátu papeže, který vytváří pozemskou hlavu církev, garantuje spásu a vytváří kolem sebe církev /je církvetvorný/, vytěsnila a nahradila postupně v západo-křesťanském myšlení úlohu působení Ducha Svatého v církvi). Až po druhém vatikánském koncilu (1965) byla do římské liturgie epiklese v jakési formě znovu navrácena (evidentně pod vlivem pravoslavných církví) - avšak byla zařazena na neodpovídající místo liturgie a hlavně není ji přisuzován žádný podstatný význam; římsko-katolická teologie totiž zůstává u přesvědčení, že k proměně chleba a vína dochází nikoliv vlivem Ducha Svatého při epiklesi, ale kněžskou mocí při citaci ustanovujících vět poslední večeře: "Vezměte, jezte... Pijte z něho všichni...").
Poznámka: proměna chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy je vnímána jinak v pravoslavné církvi (proměnění, csl. preloženije) a zcela odlišně v římsko-katolické církvi (transubstanciace, přepodstatnění, ru. presuščestvlenije). Západní pojetí se zakládá na aristotelské filosofii a scholastickém racionalismu, aby bylo rozumem pochopitelné. Pravoslavné nahlížení epiklese a proměny zdůrazňuje, že je rozumem nepostižitelná - je to tajemství. Proměnu - jako sjednocení předloženého chleba a vína s Kristem - jen obrysově přirovnáváme ke sjednocení božské a lidské přirozenosti v Osobě Ježíše Krista, jak to postihuje chalkedonské dogma. (Více o pravoslavné kritice učení o transubstanciaci je zde a tématu se dotýká i článek zde.)
Definice epiklese v různých internetových slovnících je naprosto zcestná, např.: "v římskokatolické církvi složka eucharistické modlitby bezprostředně před proměňováním, v pravoslavné církvi po něm". Autor citace je veden z římskokatolickým pohledem, že proměňování se děje při citaci ustanovujících vět poslední večeře.

Episkop – biskup, archijerej. Doslovný význam: "ten, kdo v církvi koná dozor, dohled" (myslí se především nad čistotou víry, morálkou /tj. kanonickou praxí/ a mravů).

Epitimie (od ř. epitimía - trest)
Křesťan po zpovědi musí vyplnit epitimii, kterou mu zpovědník uložil, tím se myslí pokyny, úkol, opatření, cvičení, které zpovědník uděluje po zpovědi kajícníkovi. I přes doslovný význam řeckého slova, nemá být epitimie chápána jako potrestání či "pokuta" za hříchy, ale jako duchovní lék. Cílem epitimie je překonat hříšné návyky. Epitimií může být např. uložení specifického modlitebního pravidla (čtení např. určitých kánonů či modliteb k některým svatým), konání poklon, zpřísnění půstu či zachovávání jiné praktiky, která má napomoci duchovnímu léčení člověka. Stejně tak může být epitimií i úkol vykonat nějaký zbožný skutek: např. vrátit, co bylo ukradeno, nebo usmířit se, navštěvovat nemocné atd. V některých závažných případech je epitimií oddělení od účasti na svatých Tajinách, neboť v některých duchovních stavech může účast na svatém přijímání věřícímu ublížit nebo dokonce způsobit smrt (v minulosti se vážné hříchy léčily oddělením od svatého přijímání na dlouhou dobu - např. deset či dvacet let; v případě nebezpečí smrti v době trvání epitimie je však zvykem nenechávat kajícníka umřít bez přijímání a epitimie se přerušuje; uzdraví-li se pak kajícník, epitimie pokračuje; dnes nejsou takto dlouhé lhůty praktikovány). Každé takové oddělení od svatého přijímání musí být časově omezeno; tj. zpovědník ihned při oddělení od přijímání musí stanovit lhůtu, po jejímž uplynutí se kajícník vrací do eucharistického společenství. (Římsko-katolické učení o epitimích vychází z nepravdivého názoru o tzv. "nadbytečných zásluchách svatých" a epitime se tam nesprávně považují za jeden z prostředků k uspokojení (tzv. "zadostiučinění") spravedlnosti Boží.)

Epitrachil (ř. význam: "to, co je na šíji")
Součást posvátných kněžských rouch, která je nutná pro konání všech bohoslužeb. Je to dlouhý brokátový pás, který má kněz položen na šíji a oba jeho konce splývají vepředu skoro až k zemi a jsou spojeny knoflíky. (Symbolický výklad: epitrachil vyjadřuje blahodať Svatého Ducha, která sestupuje shůry na kněze a zdokonaluje ho pro vykonání bohoslužby. Je podobenstvím: jako Kristus přijal utrpení a nesl na svých ramenou kříž, tak má postupovat i kněz, který je učiněn hodným konat tajemství jeho utrpení - tj. Tajinu liturgie.)
Dalšími součástmi kněžského bohoslužebného roucha jsou: stichar (zahaluje celé tělo), pás, nárukávníky a felon (svrchní plášť). Kromě těchto základních existují i další, jejichž oblékání povoluje archijerej jakožto vyznamenání.

Felon
Součást posvátných kněžských rouch. Není nutný pro všechny bohoslužby. Kněz jej obléká, např. bude-li při bohoslužbě číst z evangelia a dále vždy, kdy jsou ke službě předepsána plná bohoslužebná roucha (např. božská liturgie).

Herese – Hereze, heretik: blud, bludař; kacířství (slovo hairesis je v řečtině odvozeno od "výběr" či "zkrácení" či "sklon k něčemu", "odhodlání"; myslí se tím deformované učení). Doslova se dá slovo hereze přeložit jako učení, z něhož je něco vybráno, ubráno; resp. učení, které není plným autentickým učením, ale jen výběrem.
Jedná se o nesprávné, nepravdivé křesťanské učení, nepůvodní křesťanské vyznání, pokaženou křesťanskou nauku. Heretické „křesťanství“ nemá spasitelnou moc, neboť jedině pravda může člověka spasit, nikoliv lež. Ježíš o sobě pravil: "Já jsem ta cesta i pravda i život; žádný nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14,6), Ducha Svatého nazýváme "Duchem Pravdy" (Jan 15,26 a 16,13); zatímco ďábel je považován za "otce veškeré lži" (Jan 8,44) – a tedy i herese, proto herese vede nikoliv k Bohu, nýbrž ke svému otci – k ďáblu. Heretik nemá podíl na Církvi Kristově, neboť "nemá žádné společenství světlo s temnotou a pravda se lží..." Není možné být v Duchu Svatém a vyznávat lež (pokaženou, nepravdivou víru) a také naopak - není možno být v duchu ďáblově a vyznávat pravdu.
Za heretika (v nejsilnějším významu toho slova) se nepovažuje ten, kdo vyjádří svůj heretický názor, ale ten, kdo ačkoliv je ze strany Kristovy církve usvědčen z omylu, a přesto projevuje svou úpornost v herezi a neustává ji rozšiřovat.
Archiep. Vasilij (Krivošein): Pravoslavné katolické církvi ... není vlastní vydávat dogmatická usnesení, aniž by to bylo nutné, tj. když není nebezpečí omylů, protože dogma je v církevním vědomí spíše ochranou před omylem, ukázání, co si o Bohu nemáme myslit, než pozitivní zjevení učení o Něm.
(Viz také "theologumenon", "věrouka", "hereze")

Hesychie – mlčení, tichost, klid, bdělé pozorné mlčení. Není to pouhé vnitřní duševní rozpoložení, nýbrž vykonávání duchovní činnosti, je to vrcholná duchovní aktivita, nejvyšší stupeň lidské činnosti (jde o neúnavnou činnost dle nejvyšší lidské přirozenosti přinášející dobro celému lidstvu). Sv. Izák Syrský: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou ticho (hesychii), zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Nestavte ty, kdož konají zázraky ve světě, na stejnou úroveň jako ty, kteří zachovávají hesychii se správným smýšlením (stavem mysli). Milujte, nekonání ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu. Je lepší osvobodit sebe z pout hříchu, než osvobozovat otroky z jejich poddanství.“ Sv. Jan Klimakos (Sinajský – Žebříkovec): „Ticho (hesychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu (analogie s návratem Israelitů z babylonského zajetí), úspěchem ve ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe.“ Tiší, kontemplativní lidé jsou jako sloupy udržující zbožnost Církve svou neviditelnou, neustávající modlitbou. Sv. Jan Zlatoústý: Nikdo by neměl říkat, že je pro člověka zaměstnaného světskými starostmi a neschopného jít do chrámu nemožné neustále se modlit. Všude, ať jste kdekoliv, můžete postavit Bohu oltář ve své mysli pomocí modlitby." Všude, na každém místě, při každé činnosti je možné se modlit… všude a vždy člověk najde vyhovující okolnosti k modlitbě, jen když je přesvědčen o tom, že modlitba by měla být jeho hlavním zaměstnáním a na prvém místě před všemi ostatními povinnostmi. (Z knihy: »Upřímná sdělení poutníka svému duchovnímu otci«.) (Viz též „dojetí", „Ježíšova modlitba" a „vnitřní dílo" či „blahodať“.)

Hesychasmus - praktikování hesychie nebo učení o hesychii.

Christologie (od ř. "Christos" = Kristus)
Teologická vědecká dispciplína o Ježíši Kristu: "Kdo byl Pán Ježíš?"
Základní věroučné pravdy o Kristu fomuluje Niceo-cařihradský Symbol víry:
„Věřím ... I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce.“ (Symbol víry)
Pán Ježíš byl tedy vtělenou druhou Osobou Boží Trojice - Bůh Syn se vtělil z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Narození Kristovo se událo v Betlémě za doby panování krále Heroda a římského císaře Tibéria. Pán Ježíš byl Bůh i člověk - obě přirozenosti v něm poznáváme v dokonalém sjednocení, proto ho nazýváme "bohočlověk" (theandros). Před svým narozením v Betlémě byl Syn Boží Bohem, ale nebyl člověkem. Při svém narození nepřestal být tím, kým byl dříve (tj. Bohem), ale navíc se stal i člověkem. A člověkem už nepřestal být ani po svém Vzkříšení a Nanebevstoupení. Kristus byl jako Boží Syn jednobytný s Bohem Otcem a jako člověk jednobytný s námi - ve všem nám podobný, kromě hříchu (Ježíš Kristus byl tedy stejně jako my podroben smrti a musel umřít; po své smrti, ale jako Bůh smrt přemohl svým Vzkříšením).
(Viz o tom též hymnografie svátků Narození Páně (minea na prosinec v PDF - chystá se), Vzkříšení a Nanebevstoupení PDF.)

Christologické dogma IV. všeobecného sněmu o sjednocení Božské a lidské přirozenosti v jedné boholidské Osobě Pána Ježíše Krista:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nez(a)měnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«.
Obě přirozenosti v Kristu mají však i schopnost jistého vzájemného pronikání, aniž se směšují. Božské energie vyzařují Kristovo Božství a pronikají jeho lidství. Toto lidství je ovšem zbožštěno od prvého okamžiku Vtělení, podobně jako rozžhavené železo se stane ohněm a přece zůstává ve své přirozenosti železem. (Více viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line)

Igumen (ř. hegeumoneuoe - vůdce, vládce /podobné jako hegemon - igemon - od slova "igemai" - velím, přikazuji/). Tento mnišský pojem se používá hlavně v původním významu jako označení funkce představeného kinoviálního monastýru (na západě obdoba – opat). Nese odpovědnost za mnišské bratrstvo. Je doživotně volen mnichy. (Dnes to však nemusí být jen monastýrský úřad, nýbrž také čestný titul zasloužilých mnichů /tak zvláště v Rusku/.) (Viz též „kinovie“, "monastýr")

Ikonomie (oikonomie, ř. oikonomia)

Význam řeckého slova: dosl. budování či stavba domu; jinak: "správcovství", "správa", "péče"; "uspořádání", "plán", "záměr"; přeneseně: umění vést domácí hospodářství čili spravovat domácnost (tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie).

V křesťanství se jedná o pojem pro princip přešení církevních otázek z pozice schovívavosti vůči lidským nedostatkům, ve prospěch praktického užitku a případně i pohodlí. Ikonomie musí mít své hranice. Smysl ikonomie je pastýřským působením postupně dovést k nápravě věci, které nemohou být napraveny okamžitě. Místo trestu nebo přísné epitimie někdy přináší více duchovního prospěchu citlivý přístup, který toho, kdo je morálně či ve víře slabý, povzbudí k ke snaze o polepšení. Princip ikonomie dává duchovním pastýřům možnost učinit rozhodnutí, které sice nerespektuje literu církevních kánonů, ale neprotiřečí jejich duchu. Ikonomie však nemůže schvalovat či ospravelňovat páchání hříchu.
V Novém zákoně se termín "ikonomie" používá ve smyslu Boží správy, kterou koná ve svém domě, tj. jakožto Boží plán spásy lidského rodu od hříchu, utrpení a smrti. Ap. Pavel píše o ikonomii v Ef 1,9-10 (v ekum. překladu se mylně překládá jako "smysl", v B21 správněji jako "plán"; podobně i v Ef 3,9). V témže smyslu používají slovo "ikonomie" i ranněkřesťanští Otcové.

Od prvních veršů listu Efezským hovoří apoštol Pavel o tajemství „Boží vůle", kterou v dalších slovech nazývá „ikonomií milosti", „ikonomií tajemství", což znamená, že se tu ztotožňuje milost a tajemství. Dále apoštol Pavel hovoří o „Božím tajemství", i když má na mysli právě Boží milost, o „tajemství Boží vůle" (Ef 1,3- 9; 3,3- 10), a v neposlední řadě i o „tajemství Krista". Bylo by možné hovořit i o „tajemství zaslíbení", které je součástí spasitelského Božího díla, které bylo skryté v Bohu od věčnosti. V dalším textu se toto tajemství nazývá „Božím tajemstvím, kterým je Kristus" (Kol 2,2), neboť „v něm přebývá všechna plnost Božství tělesně a v něm jsme spaseni i my" (Kol 2,9). Z uvedených, ale i z mnoha jiných textů je jasné, že Boží tajemství, skryté od věčnosti, je ve skutečnosti tajemstvím Boží vůle, která je realizována právě v Kristově ikonomii vtělení pro naši spásu.

Církevní používání slova ikonomie se odvíjí "stavba domu" a "plán", čili praktické cílevědomé budování spásy každého konkrétního člověka v církvi, a zároveň od přenesného významu tohoto pojmu - čili ve smylu umění cílevědomě spravovat věci církevní i osobní život křesťana tak, aby to vedlo ke spáse. Ikonomie znamená neaplikovat kánon či disciplinární pravidlo tam, kde jeho neústupné prosazování může vyvolat skandál, pohoršení nebo další hřích.

Mluvíme-li o ikonomii, nutno se zmínit i o druhém pólu: akrivii. Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. (Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel.) Mezi akrivií a ikonomií vždy panovalo v církevním životě jisté napětí, které však (pokud nepřeroste hranice, za nimiž dochází k destrukci vztahů či církevní jednoty) působilo blahodarně na vnitřní klima v církvi.

V současné církevní řečí se pod ikonomií většinou myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a to v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy, je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného věřícího (či věřící místního společenství) k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)

Typickou problematikou, kde se v běžném církevním životě na farnostech nejvíce používá ikonomie, jsou postní pravidla, která jsou ve své původní podobě velice tvrdá. Je zvykem je pro dnešní dobu všeobecně zmírňovat, a pak navíc poskytovat ještě zvláštní mimořádné úlevy z postní přísnosti věřícím, kteří trpí nějakou tělesnou (či psychickou) slabostí: např. starým lidem, nemocným, těžce pracujícím, cestujícím, těhotným ženám, dětem apod. Další častým jevem je manželství s nevěřícím čili bez církevního sňatku; za dnešních okolností se považuje za vhodné neobviňovat křesťana z hříchu, neprohlašovat jeho spolužití s manželem za smilstvo, ale uznávat tento svazek za manželství. Jiný případ ikonomie: vojáku, který odchází do války, bývá umožněno, aby se oženil v době Velkého půstu, kdy je jinak konání svateb kánony přísně zakázáno. (Více o postní akrivii a ikonomii: PDF.)

Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) čili časová a má splnit předem jasně definovaný účel. Bylo by pokleskem, kdyby některá ikonomie začala být vnímána jako jev trvalý, či dokonce jako nějaké nové církevní pravidlo. Rozhodně není žádná ikonomie přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo dvojímu přístupu - z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je nepohnutelné a závazné, je formulací části Božího zjevení víry odevzdané odevzdané Bohem skrze apoštoly Církvi (nakolik je možné Boží zjevení a víru lidskými slovy formulovat).
Viz též "Akrivie"
Více o tomto tématu viz v rozšíření slovníkového výkladu.

Jeromonach - mnich, který má kněžské svěcení.

Jerodiákon - mnich, který má diákonské svěcení.

Ježíšova modlitba – většinou bývá právě tato modlitba používána ke kontemplativní modlitbě; navenek se jedná o opakování krátké modlitební formule: »Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží smiluj se nade mnou, hříšným« (někdy bývá ještě poněkud zkrácena či omezena jen na vzývání Spasitelova Jména nebo na pouhé »Hospodi, pomiluj«) a to buď ústy nebo v mysli. Nazývá se to také „vnitřním dílem" či „modlitbou srdce" – je to vrcholná duchovní činnost křesťana otevírající vnitřní duchovní zření; podrobněji viz pravoslavnou literaturu tomuto tématu věnovanou (v našem nakladatelství vyšlo: „Schiigumen Herman: O modlitbě"). „Začkoli budete prosit v mém Jménu, to učiním, aby oslaven byl Otec v Synu" (Jan 14,13). „Není žádného jiného jména pod nebem, daného lidem (než Jméno Ježíše Krista), skrze něž bychom měli spaseni býti" (Skut 4,12). „Kdo bude vzývat Jméno Páně, spasen bude" (Joel 3,5; Řím 10,13). „Bůh povýšil Ježíše nade vše a dal Jemu Jméno, které je nad každé jiné jméno" (Filip 2,9). „Skrze Něho budeme vždy přinášet Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů vzývajících Jeho Jméno" (Ježíše Krista) (Židům 13,15). (Viz též „dojetí“, „hesychie“ a „vnitřní dílo“.)

Jurodivost, jurodivý
Přízvisko některých svatých: Symeon, Andrej Konstantinopolský, Vasilij Blažený a dal. tzv. "bláznů pro Krista". Viz též: 1. list Korintským 1,27-29
Pro Krista jurodivý – ze slovanského "urod" – "jurod" což značí blázen, hlupák, bláznivý, bez rozumu. Být pro Krista jurodivý je jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, ti, kdo vzali na sebe tento duchovní "podvig" (tj. zápas a boj), vzdali se jakéhokoli vlastnictví, zřekli se všeho pohodlí a životního blaha, zcela se osvobodili od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žili neméně samotářským způsobem života jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Je to těžký duchovní zápas a vyžaduje od svatých vyšší moudrost, aby svou neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili v projevení slávy Boží a k poučení bližním. Je obtížné nedopustit, aby směšné bylo hříchem, aby to, co činili, stalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.
Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivosti pro Krista – je odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

»Výsměch jurodivých tomuto světu, který „ve zlu leží“, jak praví Písmo, jejich nekompromisní útok na racionalitu a světskou moudrost, která je pro Boha bláznovstvím, to vše je u jurodivých vykoupeno nejtvrdší askezí a sebe vyzkoušením. Právo „smát se světu“ lze získat jen nejtvrdším zápasem za získání svatosti a předcházeno výsměchem sobě samému, svým nedokonalostem, pokleskům, potřebám, svému tělu a jeho „přirozeným“ požadavkům! Nekompromisnost ke světu musí být předcházena nekompromisností k sobě samému! „Lékaři, uzdrav nejprve sám sebe!“ to je pro jurodivé imperativem. A tak by nám jejich výsměch světu neměl zakrýt pozadí, na kterém se tento výsměch děje. Tímto pozadím je ta nejtvrdší forma askeze, jakou si lze jen představit. Snad všichni jurodiví, o kterých se lze dočíst v Životech svatých, se nejprve zcela odřekli tohoto světa a v krajních formách sebezapření přivedli sebe na pokraj sebezničení - záhuby, aby jejich život nebyl jinak vysvětlitelný, než jako sestoupení Boží moci. Pro Krista nejedli na poušti, nepili v horku, chodili nazí v třeskutých ruských zimách, bosí stáli za hlubokého mrazu nepohnutě celé dny, takže jim kůže přimrzala k dlažbě, chovali se jako blázni, aby sestoupili na samé dno lidské společnosti… Předstíráním demence či okázale nevhodným a společensky nepřijatelným chováním pak skrývali své duchovní dary a svou svatost, neboť nic tolik neprotiřečí pravé jurodivosti jako uznání lidí a jejich úcta. Jedině takový život, krajně tvrdý, necitelný k sobě, vzdání se jakékoliv formy tělesného pohodlí ba dokonce i jen náznaku tělesné úlevy, snížení a pokoření sebe i pod ty nejnižší a nejponíženější, život oddělený od společnosti a od všeho, co svět nabízí, dává jurodivým právo smát se lidskému světu i knížeti tohoto světa – ďáblu – smíchem z věčnosti.« (Z úvodu k životu sv. Symeóna)
»Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.« (1. list Korintským 1,27-29)

Kaliva
doslovně chýše, je samostatný příbytek či domek na Sv. Hoře Athos, určená pro život mnichů (jednoho až šesti). Většinou má každá kalyva několik pokojů, součástí je i domovní chrám; žije se zde podle vlastních pravidel. Několik takovýchto kalyv pak tvoří skit.

Katafatická teologie
(katafatický: pozitivní, souhlasný, potvrzující); cesta mluvení o Bohu. Tato způsob teologie se snaží pozitivně vyjádřit, čím Bůh je, neboť jinak bychom o Bohu vůbec nemohli mluvit ani ho zvěstovat (Příklady katafatických výroků o Bohu: je milosrdný, je dobrý, je nejvyšší, je láska, světlo, je lidumil, je pravdivým). A. Osipov: "Nebudeme-li o Bohu nic říkat, tak nakonec zůstaneme úplně bez Boha. V čem je správný ten katafatický (tj. positivní) přístup? Dává nám orientaci - kudy má člověk jít, k čemu má mířit, jaké vlastnosti musí získat. To, co podmíněně nazýváme svatost, čistota. A skrze tyto lidské bohupodobné vlastnosti se dobíráme k možnosti bohopoznání kontemplací. (Více o apofatické a katafatické teologii viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line.) (Opak viz apofatická teologie)

Katolický, katholický. Katolicita, katholicita
Katholicita, obecnost, všeobecnost, sobornost (ř. katholikos - všeobecný)
Jeden ze základních znaků křesťanské církve, vyjadřující (fixující) její sebereflexi jako všeobecné, univerzální ("jediná, svatá, obecná a apoštolská církev" - viz niceocařihradský symbol víry, 4. stol.) Na obecnost hledíme jako na specifické dědictví pravoslavné tradice (obecnost jako souhrnné chápání /souhrn názorů/ církevního lidu, narozdíl od protestantského náboženského individualismu a autoritářství papeže v římsko-katolické církvi). A. S. Chomjakov ji vykládal jako obecný principy způsobu existence /uspořádání života/, který je charakteristický pro množství lidí shromážděné mocí lásky do "svobodné a organické jednoty". (Politologický slovník na dic.academic.ru)
Zásadní je pro naši eklesiologii učení sv. Ignatia Antiochijského, který se vyjadřuje ve smyslu, že "Katolicita (sborovost) Církve se realizuje v každé místní církvi. V tomto smyslu jsou si všechny místní církve rovné a vzájemně identické a za svůj předobraz mají nebeskou církev." (Prot. Jan Meyndorf: Úvod do svatootcovské teologie, č. 1, kap. 1: Mužové apoštolští, sv. Ignatios a Polykarp)
Pojem "katholický" vychází z ř. kath´ holou (úplně, zcela) a v obvyklé řeči se používá pro označení něčeho všezahrnujího, celosvětového - v protikladu proti k omezenému, místnímu. Ve speciálním církevním významu použil tento termín poprvé sv. Ignatios Antiochijský, v jehož dopise do Smyrny (přibl. r. 110) se vyskytuje obrat "katholike ekklesia" tj. světová církev. Na tento smysl Ignatiova výrazu ukazuje dopis o mučednictví Polykarpa Smirenského, který byl napsán o půl století později. Zde se praví, že se vzpomenutý svatý mučedník modlil za "za všechny světové /vselenské/ církve po celém světě, Kristus je zde nazýván "Pastýřem celosvětové /vselenské/ církve". Řec. oikoumene se překládá jako "svět", označuje veškerý obydlený svět. Proto se "katholický" někdy překládá jako "celosvětový". -- V nadpisu "Mučednictví sv. Polykarpa" čteme formuli: "Církev Boží, přebývající ve Smyrně, církvi Boží, přebývající ve Filomelnonu a všem obcím ve světě, patřícím do svaté katolické Církve..." -- Uprostřed II. stol. mučedník Pionios odvětil na otázku soudce, že je křesťanem, ale protože taková odpověď nebyla považována za dostačující, otázali se ho, k jaké církvi patří; na to odpověděl: "K Církvi katolické." Pojem "katolická Církev" zde označuje pravou církev, založenou Kristem. Právě v tomto významu je používán tento pojem v dokumentech sněmů, zvláště v dogmatických formulacích Otců prvního všeobecného sněmu (325). (V. N. Losskij, ep. Petr Luile: Výklad Symbolu víry)
Význam pojmu "katholický" se časem pozměňoval. Za pravdu se přijímalo to, čemu se učilo ve všech zemích světa, a v souladu s tím, začalo "katolický" značit "orthodoxní" "pravověrný" - v protikladu k tomu, co se hlásalo jen na některých místech či v malých sektách. Jednotou ve věrouce se však rozuměla i jednota církevní a jednotná církevní hierarchie /církevní vláda/, takže termín "katholický" začali používat pro to, aby se vymezelovali nejen proti heretikům ale i schismatikům. Cyril Jerusalemský (+ 387) považoval za kritérium katholictví toho či jiného učení skutečnost, zda a jak je rozšířeno, jeho plnost, všeobecné přijímání tohoto učení, a také morální a duchovní dokonalost jeho cíle. Vincent Lerinský (+ přibl. 450) je znám formulí "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est", kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co všude, vždy a všichni věřili. Používání tohoto termínu zůstává předmětem sporu mezi římskými katolíky a protestanty na jedné straně a pravoslavnými na straně druhé. Dle Encyklopedie Colierovy (na internetu viz dic.academic.ru)

Postupem času se pojem "katolický" začal užívat spíše ve vztahu k církvi, kdežto pojem "pravoslavný" (orthodoxní) ve vztahu k věřícímu člověku. Tady ve smyslu: katolická církev je společenstvím pravoslavných křesťanů. Z tohoto hlediska je slovní spojení "katolický křesťan" (tj. pojem katolík) stejně nesourodé jako sousloví "pravoslavná církev" (proto ještě před pár staletími pravoslavní otcové, vedeni tímto cítěním, trvali na používání plného označení: pravoslavná katolická církev). Každopádně je obsah pojmu katolický neodlučně spojen s obsahem pojmu pravoslavný.

Dnes se pojem katolický (obecný) užívá ve dvou vzájemně se prolínajících významech. Jednak vyjadřuje skutečnost, že pro celý svět je jedna jediná Církev; jediná je Kristova Církev a rozprostírá se po celém světě; jednu Nevěstu (tj. Církev) má Ženich (tj. Kristus) (Zjev 19. kap. a dál). Pravoslavní při tom mají na mysli, že všechny místní (národní) pravoslavné církve mají účast na Jedné svaté, obecné a apoštolské Církvi Kristově, a všechny místní církve tuto Jedinou Církev společně spoluvytvářejí jako pozemskou tzv. "bojující" Církev. Účast na katolické církvi má každá církevní obec (farnost), i to nejmenší společenství, které se shromažďuje při svaté liturgii kolem Eucharistie. Podobně byla katolickou Církví i to "malé stádečko", hrstka prvních křesťanů na počátku církevních dějin.
Zdrojem katolicity je Pán Ježíš Kristus - jeho plná přítomnost v Církvi a mezi věřícími. Plnost této přítomnosti se děje např. v eucharistickém společenství věřících bez ohledu na jejich počet.
Dále slovo katolický označuje skutečnost, že Církev je pro všechny lidi - ne jen pro jeden národ, či jednu rasu, nebo určitou společenskou třídu, a že všichni věřící ze všech národů, ras a společenských tříd jsou si před Bohem v Církvi rovni. Bůh nečiní rozdílu mezi pravoslavným Řekem nebo Rusem či Čechem. (Římanům 10,12  Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Efezským 4:4-6 Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. 1 Korintským 10,17 Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.)
Církevněslovanský termín pro katolicitu církve -- sobornaja cerkov (sborová církev - tj. místo, kde se lidé shromažďují) -- v sobě spojuje oba výše uvedené významy: všichni lidé vstupem do Církve vcházejí do jediného sboru, čili stávají se jediným sborem, vytvářeným všemi místními pravoslavnými církvemi po celém světě, resp. se zde mnozí lidé stávají jedním mystickým Tělem Kristovým, vytvářeným všemi věřícími, kteří jsou údy (moderněji řečeno: buňkami) toho Těla (1 Korintským 12,27).

Idea katolicity se principiálně vylučuje s myšlenkou papismu v jakékoliv jeho podobě. Pravá katolicita nezná žádné pozemské ústředí ani žádného nejvyššího představitele na zemi (tím se neodmítá čestný primát nýbrž provozování správní moci či vlády nad celou církví ze strany nějakého jednotlivce nebo jeho úřadu). Jakákoliv výkonná moc nad celou Církví je neslučitelná s ideou katolické rovnosti všech křesťanů (a na hierarchické úrovni je to rovnost všech biskupů; každý má v církvi své povolání, např. církevní správci (1. Kor 12,27-31), kteří jsou však vždy v Církvi nikoliv nad Církví, což znamená, že jejich pravomoce jsou ohraničeny). Nadcírkevní lidská autorita protiřečí katolicitě, jak ji definuje Písmo, podle něhož jsme my všichni údy Těla, jehož jedinou hlavou je Kristus (Řím 12,5); kdo chce být první, má být dle slov Páně služebníkem všech (Mat 20,27). Jakékoliv pozemské celosvětové ústředí s jurisdikcí nad celou Církví je neslučitelné s ideou katolické celosvětovosti, rovnosti všech národů a ras, a s katolickým principem stejné míry účasti na Církvi, jejím životě i správě církevních věcí. Všechny autokefální místní církve si v souladu s ideou církevní katolicity musejí být rovny a mít plnou správu nad svými vnitřními záležitostmi a zároveň všechny požívají stejné plnosti účasti na Církvi Kristově a jejích blahodatných darech, resp. všechny jsou na daném místě konkrétním a hmatatelným projevem a zpřítomněním této katolické Církve. Pojem katolický, jímž se označuje jen Církev (a žádná jiná pozemská lidská organizace), říká, že Církev je jiná než lidské spolky a že se odlišuje právě tím, že nemá pozemské ústředí ani nejvyššího představitele, protože její "ústředí" je na nebesích a jediným jejím nejvyšším představitelem je Kristus Pán, jako jediná hlava Těla Církve (Kol 1,18; Efez 1,22; 4,15; 5,23), a sám Kristus o své Tělo, tj. o Církev, pečuje (Efez 5,29-30). Snahu o zřízení viditelné hlavy Církve vnímají pravoslavní jako určitý druh zrady či úpadek víry v její hlavu neviditelnou.
Stejně tak je pojem "katolický" odmítnutím čehokoliv sektářského či partikulárního (právě tento rozměr pojmu "katolický" bývá akcentován v mnohých starých patristických dílech). Katolická církev se nedělí na strany, názorové směry či stoupence toho či onoho světce (viz o tom ap. Pavel: "Copak je Kristus rozdělen?" Celý kontext: 1 Korintským 1,10-13)

Výše uvedený výklad pojmu "katolický" doplňuje krátká stať arcibiskupa Vasilije (Krivošeina): Katolicita a uspořádání církve (český překlad). (Viz zde též dogma, consesus patrum, věrouka)

Kelie – mnišský příbytek, komůrka (cela) (na Svaté Hoře Athos se tím myslí mnišské obydlí s domovní kaplí)

Kinovie (lat. cenobitské mnišství, od ř. koinos bios - dosl. „společný život“ – společné monastýrské živobytí); klasický styl monastýrského uspořádání. Mniši mají vše společné, nemají vlastního majetku. V kinoviálních monastýrech vede bratrstvo doživotně volený igumen, jemuž jsou všichni mniši bezpodmínečně podřízeni. První kinoviální monastýr byl založen sv. Pachomiem Velikým (asi 290-346) v Thebaidě.
Mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318.
Opakem je tzv. „idioritmie“ (někdy se píše „idiorhytmie“, ř. idioritmos, dosl. vlastní cesta, soukromý způsob či osobní cesta), kdy mají mniši, žijící v jednom monastýru, každý svůj vlastní majetek a každý si vede své živobytí; mohlo by se zdá, že je to vlastně jakési kolektivní polopoustevnictví, ale opak je pravdou - je to oslabení mnišské askeze a v praxi to nese to prvky zesvětštění mnišství; tento způsob mnišství se objevil na Svaté Hoře Athos kolem r. 1374; faktická nezávislost mnichů na igumenovi vedla postupně ke zrušení igumenského úřadu, místo toho si mniši každoročně volili správce; svého vrcholu dosáhlo rozšíření idioritmického mnišství na Athosu v 16. stol.).
Všeobecně se má v církvi zato, že kinoviální mnišství je autentičtější a prospěšnější pro duchovní růst, než idioritmické (nikdy se nedoporučuje mnichovi odejít do poustevny, aniž by před tím strávil řadu let v kinovii).

polečný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318.

Kondak (ř. kontákion, od kóntos - krátký) - krátká posvátná píseň obsahující chválu světci nebo vyjadřující podstatu svátku či součást akathistu.

Kříž - zobrazení Kříže, resp. Ukřižovaného. Jedno z prvních zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista, které se nám dochovalo, se vztahuje až k 5. stol. a najdeme je na vratech chrámu sv. Sabiny v Římě. Od 5. stol. byl Spasitel zobrazován v dlouhém odění kollobii, jako by byl ke kříži přitlačen. Právě takový obraz Krista možno vidět na ranných bronzových a stříbrných křížích byzantského a syrského původu ze 7. - 9. stol.
V 6. stol. sv. Anastasij Sinaita psal apologii "Proti akefalitům" (to byla heretická sekta odmítající, že by v Kristu byly sjednoceny dvě přirozenosti: lidská a Božská). K tomuto dílu přiložil zobrazení ukřižování Spasitele jako doklad proti monofyzitismu. Zapřísahává přepisovatele tohoto díla, aby k textu vždy připojovali přesné zobrazení jeho obrazu ukřižování, jak je to ostatně vidět i na rukopise z Vídeňské knihovny.
Až do 9. stol. (včetně) byl Kristus zobrazován na kříži nejen jako živý, vzkříšený, ale i vítězný. Až v 10. století se objevily obrazy mrtvého Krista. Od dávných dob měly jak na Východě tak na Západě Kříže "stupačku" pod nohama Ukřižovaného a jeho nohy se zobrazovaly tak, že přibitá ke kříži byla každá zvlášť samostatným hřebem. Zobrazování Krista se zkříženýma nohama, které jsou společně přibity jediným hřebem, se poprvé objevilo jako novota na Západě v druhé polovině 13. stol.
Na nimbu (svatozáři) Spasitele jsou vždy vepsána tři řecká písmena: o-mikron, o-mega, N, která znamenají "jsoucí" (nebo vpravdě jsoucí), neboť "Bůh pravil Mojžíši: Já jsem Jsoucí" (Exod 3,14), a zjevil tím své jméno, které vyjadřuje jeho samobytnost (tj. nestvořenost a to, že je sám pramenem bytí a dárcem veškeré existence), věčnost a nezměnnost Boží bytnosti (podstaty).
Pouze ukřižování, na rozdíl od všech jiných druhů poprav, dal Ježíši Kristu možnost zemřít s roztaženýma rukama, jakoby s rozevřenou náručí, která zve "všechny končiny země" (Is 45,22).
V pravoslavné tradici se zachovává zobrazování Ježíše Krista Vševládce jako už vzkříšeného nositele kříže, držícího a zvoucího do své náruče celý svět, a nesoucího při tom na sobě novozákonní obětní oltář - kříž. Kristus v pravoslavné ikonografii stojí na stupačce kříže (tj. nevisí za přibité ruce). Západní nepravoslavné zobrazování se postupně změnilo v naturalistické a Kristus na něm bývá jako mrtvý, zmučený, zohavený člověk, který bezvládně visí za přibité ruce.

Litije
Obřad (kdysi spojený s průvodem po městě), při němž duchovní předříkává řadu proseb (ektenii, litanii), na něž věřící odpovídají mnohonásobným „Pane, smiluj se,“ (Kyrie, eleison, Hospodi, pomiluj) - např. čtyřicetkrát nebo padesátkrát. Dnes se koná v chrámu při večerní bohoslužbě v předvečer některých svátků (na památku dávných průvodů a modliteb konaných tenkrát mimo chrám by se obřad litije správně měl sloužit v předsíni chrámové). Po litiji dnes obvykle následuje obřad požehnání pěti (či více) chlebů, pšenice (pšenice není nutná; v Řecku se nepoužívá), vína a oleje, jak to bývalo zvykem konat při dlouhých celonočních bohoslužebných bděních konaných na oslavu významných svátků.

Milost - (řecky éleos - milost, soucit)

Mnich – viz „monach“

Modlitební zápas – viz „zápas", „askese"

Monach, monachismus – monachos, mnich (význam slova je: „ten, který je sám, osamocený, jediný“). Monachismus, monašství = mnišství.
Mnichem se stává člověk, který se rozhodl cele se věnovat zápasu za křesťanskou dokonalost; k tomu je potřeba, aby ho nic světského nerušilo. Za otce mnišství bývá považován sv. Antonios Veliký (Egyptský); nicméně mništví se vyskytovalo již před ním. Ideově mnišství navazuje na způsob života prvnotní křesťanské obce v Jerusalemě, kdy měli křesťané všechno společné a neustále se modlili (viz např. Skutky 2,41-47 nebo 4,32-35). Chápání asketického duchovního zápasu jako cesty k bohopoznání a způsob života v Bohu vzniká už předkřesťanské éře (u pohanských stoiků, u židovských esénů) a stává se dědictvím křesťanské obce, která tuto cestu přijala. Vzory tohoto zápasu jsou sv. Jan Křtitel a sv. Anna Prorokyně, která "dosáhla hlubokého stáří, proživši s mužem sedm let od svého panenství, byla vdovou ve věku 84 let a neopouštěla chrám, půstem i modlitbou sloužíc Bohu dnem i nocí" (Luk 2,36-37).
Mnišská askeze jako způsob dosahování svatosti předpokládá odmítnutí připoutanosti ke světské sféře, ke všem světským starostem a snahám. Mnich si vybral následování Krista, pokání, pěstování pokory, půst a modlitbu jako základní činnosti svého života. Charakteristické rysy mnišství ukazují tři mnišské sliby: čistoty, chudoby a poslušnosti. Na tento druh svatosti poukazují Kristova slova, která pravil ap. Petru: "Každý, kdo opustí domy nebo bratry nebo sestry nebo otce či matku nebo ženu či děti nebo pole pro jméno mé, získá stokrát více a zdědí život věčný (Mat 19,29).
Asketický zápas, poustevnictví a další formy zřeknutí se obecného způsobu života se rozvíjejí už za prvokřesťanské éry pronásledování. Sv. Ignatij Antiochijský (+ přibližně r. 107) v dopise Polykarpovi píše o těch, kteří přijali rozhodnutí zachovat panenství, a poukazuje na nevyhnutelnost pokory jako předpokladu pro tento duchovní zápas. Svědectví o askezi najdeme i u Athenagora, Origena, Tertulliana. Zvláštní uctívání tohoto typu asketů jako svatých však v této době nenacházíme; pokud jsou ctěni, tak ve spojení s mučednictvím (apokryfní Skutky Pavla a Thekly: Thekla se vzdala manželství a zvolila si zachovávat panenství jako duchovní zápas následování Krista; ačkoliv je vzorem této askeze, přesto je uctívána jako mučednice bez ohledu na to, že se ve Skutcích vypráví o tom, jak byla zázračným způsobem vysvobozena od mučednické smrti). Uctívání ctihodných jako samostatného sboru svatých začíná prakticky ihned po ukončení pronásledování, v tom čase, kdy se začala rozvíjet instituce mnišství. Poustevnictví začíná v Egyptě, kde na přelomu 3. a 4. stol. žije sv. Antonios (Antonín) Veliký (cca 251-356), který po dvaceti letech samoty vychází z pouště a organizuje poustevnickou obec svých učedníků (uctívání sv. Antonia začíná již za jeho života; jeho životopis je sepsán sv. Athanasiem Velikým pro poučení mnohých následovníků). Úcta k němu je vzorem pro uctívání mnišských asketů jako samostatné třídy svatých. O něco později se objevuje kinoviální mnišství (viz kinovie); první kinoviální monastýr je založen sv. Pachomiem Velikým (asi 290-346) v Thebaidě.

-- Stupně mnišství nejsou v různých pravoslavných tradicích úplně stejné. Prvým stupněm k mnišství každopádně bývá „poslušnictví“ (na západě obdoba – noviciát) - trvá zpravidla po dva až tři roky. Poté (či už v rámci zkušební doby) následuje stupeň „rasofora“ (vyznačuje se tím, že adept nosí mnišský oděv). Mnichem se adept stává přijetím tzv. „schimy“; nejprve se obvykle přijímá tzv. „malá schima“ (doslova – malý obraz, podoba) a někteří později (často na sklonku života, viz svatý Konstantin - Cyril, apoštol moravský) přijímají i tzv. „velkou schimu“, což je v některých místních tradicích spojováno už s nějakou formou „zátvornictví“ (klausury) (např. v tradiční ruské praxi je dosti obvyklé, že mniši přijímají velkou schimu až v pokročilém stáří či dokonce až před smrtí). Jedině velká schima je samotným mnišským v plném rozměru toho pojmu – andělským obrazem; malá schima je vlastně toliko zasnoubením se velikému andělskému obrazu (čili způsobu andělského života). Důležité je vědět, že mnišství na Svaté Hoře Athos má tuto zvláštnost: v řecké podobě mnišství se zde nevyskytuje tzv. malá schima. Mnichem, který je plně vázán sliby, se zde stává adept po absolvování stupně poslušníka tím, že se stane rasoforem. Většina mnichů, rasoforů, zde pak už někdy kolem 40 let věku přijímá velkou schimu.
-- Mniši skládají tři mnišské sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti (za nejdůležitější se považuje poslušnost - zřeknutí se své vlastní vůle). Za podstatné se v mnišském životě považuje uskutečňovat mnišské sliby nejen vnějškově, resp. tělesně, ale především vnitřně v myšlenkách a v srdci, tj. nebýt chudý jen tím, že nemám majetek, ale zříci se i myšlenky a touhy po majetku; nedodržovat čitostu jen tím, že žiji bez ženy, ale udržovat myšlení a srdce čisté od myšlenek nejen na ženy ale na všechny tělesné vášně; a nakonec neuskutečňovat poslušnost jen tím, že plním příkazy svého starce, ale ve svém nitru odseknout vlastní vůli; výsledkem této asketické cesty je vnitřní svoboda, očišťování srdce a posvěcení. Kromě modlitebního života v chudobě, čistotě a poslušnosti udržují mniši stálý půst (proto pravoslavní mniši nemají nikdy jíst maso).

Monaška – monachyně, mniška

Monastýr – (na západě obdobně klášter), příbytek mnoha mnichů (v čele monastýru stojí igumen (opat), v čele velkého monastýru - lávry – stojí archimandrita); v praxi pak může stát archimandrita i v čele malého monastýru. Monastýr může být buď idioritmickým (samostatné resp. soukromé živobytí každého mnicha; takové monastýry nemají igumena) nebo kinoviální (kinovie znamená společný život všech mnichů), kde je bratrstvo vedeno igumenem. (Viz též „kinovie“)

Myro (svaté myro) (také se psalo "myrrho" či "myrrha")
Myro znamená vzácný vonný olej. "Svaté myro" se používá při svaté Tajině myropomazání k udělování daru Ducha Svatého (viz svaté tajiny). Pro obřad této Tajiny se myro vaří z olivového oleje, do něhož se zavařují vzácné vonné přísady, v průběhu Velkého týdne (před Paschou). Na velký čtvrtek se svařené myro posvěcuje zvláštním obřadem - je zvykem, že myro vaří jen pravoslavní patriarchové, kteří ho pak dávají představitelům ostatních místních církví a ti ho rozdělují eparchiálním biskupů, kteří ho dávají kněžím na farnosti. Naše místní pravoslavná církev v době po druhé světové válce odebírala svaté myro od moskevského patriarchy; podle tomosu autokefality (1998) máme svaté myro odebírat od Konstantinopolského patriarchátu.

Mysl (ř. nous - nús, od toho adj.: noetický; csl. um)
České slovo mysl je zřejmě nejlepším jednoslovným způsobem, jak překládat "nús". Většinou není správné překládat jako rozum ani jako intelekt, protože pod oběma slovy je dnes míněna myšlenková síla v člověku, schopnost uvažování, či samo přemýšlení. Rozum ani intelekt si dnešní lidé nedokáží představit bez myšlenek. Mysl v našem významu (nús) je čirý intelekt, bez myšlenek. Podobně jako moře nejsou jen vlny (myšlenky), ale základním stavem vody je klidná čirá hladina (nús), která zrcadlí nebe, tak i mysl, je-li soustředěna a uklidněna (intelekt zbavený myšlenek), je schopna kontemplace (zření) Boha. Rozlišujme tedy intelekt spekulační, uvažující, přemýšlející, kdy je mysl jakoby přeměněna v myšlenku a kvůli myšlenkovému toku je sama mysl skryta (není poznávána), je jakoby rozdělena, stává se myšlením v racionalistické logice (dianoia) - toto odlišujme od nús, intelektu kontemplujícího, intelektu čirého, který je "hesychasticky" zře (v umlknutí tiše nazírá), kde působí intuice. Mysl člověka je potřeba očistit (tj. hladinu mysli zmítanou myšlenkami a vášněmi uklidnit), pak může Duch Svatý osvítit mysl (nús), aby uzřel Boha. Dle míry očištění dochází k osvícení.

Mystika, mystický. Pojem převzat z řečtiny - znamená tajemství, tajemný. Toto slovo bylo Církvi a svatým Otcům známo a převzato do církevního používání ve spojení: svaté Tajiny (mysteria). Je zajímavé a výmluvné, že Církev odmítla tento pojem pro označení duchovního života, a to z především z toho důvodu, že ač by jinak byl tento pojem pro duchovní život velice vhodný, byl už v té době používán v souvislosti s duchovností pohanskou, a proto jej svatí Otcové nechtěli převzít pro řeč o křesťanské spiritualitě. Takže v souvislosti s křesťanským duchovním životem používáme pojmy: duchovnost, spiritualita, život v Kristu, duchovní zápas, hesychasmus, niptická teologie apod., leč nikdy - mystika (výjimky zde jen potvrzují pravidlo; např. V. Lossky napsal znamenité dílo Náčrt mystické teologie).

Je to jeden z příkladů skutečnosti, že Církev při budování své terminologie pečlivě hleděla na kontext, v němž už dříve byl pojem používán. Svatí Otcové chtěli, aby křesťanství již samotnou svou terminologií dávalo najevo svou zásadní odlišnost od pohanství. Stejně tak byly zavrženy i jiné, ve své podstatě neutrální pojmy, kvůli tomu, že se jich zmocnili heretici a naplnili tato slova pokaženým (tj. nepravoslavným) obsahem (např. nestoriánský termín pro Pannu Marii: Christotokos, nebo označení pro osobu "persona"). Naopak Otcové vymýšleli a zaváděli zcela nová slova pro vyjádření součástí pravoslavné víry (za všechny takové: homoúsios čili jednobytný, nebo christifikace). Zcela v tomto svatootcovském Duchu pracoval sv. vladyka Gorazd při budování českého pravoslavného pojmosloví. Snažil se nepoužívat slova, která ač sice byla formálně správná a měla výhodu všeobecné známosti a zavedenosti, přece byla už zasazena do kontextu nepravoslavné víry. Proto nepřevzal některé běžné katolické termíny, jako např. Bohorodička, svátosti či sousloví stejné podstaty, ale místo nich zavedl jakožto české pravoslavné pojmy: Bohorodice, Tajiny a jednobytný, a pak ještě řadu dalších. Tento odklon od římskokatolickou církví zavedené terminologie dobře vyjadřuje odlišnost pravoslavné víry od nepravoslavné. (O problematice českého pravoslavného pojmosloví viz článek po slovu blahodať.)

Panikadilo
Hlavní stropní lustr v chrámu s mnoha svícemi (bývá někdy i bohatě zdoben)

Paterik (paterikon)
Kniha Otců. Starobylé sbírky výroků svatých Otců poustevníků a vyprávění o jejich životech a skutcích.

Poklony – známe několik druhů: mírná (malá), střední (tzv. „pásová" neboť se hluboko ohýbáme v pase a prsty pravé ruky se dotkneme země nebo kolen) a hluboká (tzv. „zemní", neboť při ní klekneme, dotkneme se čelem země a opět vstaneme; měla by být výrazem pokání, obrácení čili „změny mysli" [meta noia], proto se jí dle řeckého výrazu hovorově říká „metanie"); střední a hluboké poklony jsou vždy spojeny se znamením kříže, které na sobě činíme třemi prsty pravé ruky. Poklony konáme při liturgiích (v době postní se častěji v chrámech konají i zemní poklony) i při soukromých modlitbách. Zemní poklony se často vykonávají po desítkách nebo stovkách a bývají součástí modlitebního pravidla. Pravoslavné křesťanství považuje poklony za velice blahodárné pro duchovní život. (Viz též „pravidlo“.)

Pokorné smýšlení (nepřesně: pokorná moudrost) – (starosl. smirenomudrije). Doslovný překlad by asi zněl: "ponížené uvažování". Obtížně přeložitelné slovo vyjadřující vnitřní stav dobré poníženosti, pokorného myšlení (nesmýšlet o sobě vysoko), vnitřního ponížení sebe. Pravá moudrost není bez hluboké pokory, je jejím plodem; jedná se o jednu ze základních křesťanských ctností, kterou je nutno duchovním zápasem získat. O tomto pokorném uvažování se říká, že kdo je má, považuje sebe za hříšníka, neschopného bez pomoci Boží vykonat cokoliv dobrého; v každém svém díle se obrací s modlitbou k Bohu, Dárci všeho dobra.

Poslušnictví (Stupeň adeptů přijetí mnišství - poslušník - ř. dokimos, tj. "ten, kdo je zkoušen")
Stav před přijetím mnišství (v řím.kat. církvi se říká: novic). Je to stádium zkoušek a zkoumání, zda se člověk hodí k mnišskému způsobu života a zda je jeho touha po mnišství opravdová, pevná a hluboká. Zároveň se poslušník připravuje k mnišské askezi. Každý, kdo projeví zájem o přijetí mnišství, musí být podle dávných pravidel nejprve vyzkoušen. Adept mnišství se seznamuje s životem v monastýru, s mnišskou každodenní praxí, a igumen monastýru zkoumá adepta. V průběhu poslušnictví může poslušník zanechat svého úmyslu a opustit monastýr, aniž by tím porušil nějaký slib nebo se tím dopustil hříchu. Stejně tak může v průběhu doby poslušnictví igumen poslušníka odmítnout, tj. poslat adepta pryč z monastýru, nebo (třeba i opakovaně) prodloužit dobu zkoušky. Obvyklá doba poslušnictví bývá jeden až dva roky. V Ruské církvi je součástí stádia poslušnictví i statut rjasofora. V tradici svatohorské je rjasofor už považován za mnicha.
Viz též mnišství

Poslušenství
Mnišská poslušnost. Většinou se tím myslí práce nebo úkol přidělený mnichu starcem, resp. igumenem monastýru.

Poslušnost
Jedna ze základních mnišských (ale i obecně křesťanských) ctností; duchovní nástroj k získání pravé svobody; vzdání se vlastní vůle a odevzdání se do rukou duchovního vůdce (starce). Základní úrovní poslušnosti je poslušnost před Bohem, poslušnost vůči Božím přikázáním a křesťanské víře (Řím 1,5). Křesťané se jako děti poslušnosti nemají přizpůsobovat žádostem a v poslušnosti pravdě mají očistit své duše Duchem, aby čistým srdcem nepokrytecky milovali bratry (1. Petr 1,14 a 22). Poslušnost vůči Pravdě se uskutečňuje skrze poslušnost před spásným apoštolským a svatootcovským učením pravoslavné Církve Kristovy. Poslušností se odevzdáváme do rukou Božích a skládáme své naděje v Boha. Poslušnost před Bohem, křesťanskou vírou a pravoslavnou naukou, se děje v poslušnosti – podřízením své vůle – vůči Bohem ustanoveným duchovním osobám v Církvi. Je třeba však opatrně rozlišovat, komu se odevzdám do rukou a do jaké míry (nebezpečí falešných či nezkušených duchovních vůdců). Jsou různé druhy konkrétní poslušnosti, kterou se odevzdáváme do rukou svému duchovnímu vůdci, - jiná je poslušnost křesťana vůči knězi (či biskupu), resp. zpovědníku, jiná je poslušnost mnicha vůči svému starci a jiná je poslušnost vůči duchovním zřením obdařenému starci (tzv. „prozorlivci" či „bohozřelému"; viz slovo „starec"). V monastýrech bývá specifická situace – většinou tam mají tradici zkušených zpovědníků a igumenů. Pro křesťany ve světě platí, že kněze bychom měli poslechnout ve věcech víry, církevní Tradice, mravnosti (základy křesťanského života dané Písmem a Tradicí) a církevní discipliny, – pokud se drží učení Církve. Starec, o kterém je všeobecně známo, že je obdařen milostí a dary od Boha k vedení lidí a léčení jejich duší, zná Boží vůli (nakolik mu ji Bůh zjevil), a proto se náleží poslechnout jej naprosto ve všem (neuposlechnutí takovéto duchovní rady by mohl být hřích); kdo od svého svěřence přijímá jeho naprostou poslušnost, nese i plnou odpovědnost za následky svých pokynů a potažmo za duchovní růst toho, kdo se mu svěří do rukou. Je však třeba velice obezřetně rozlišovat, komu se svěřit do rukou. Je bláznovstvím absolutně poslouchat někoho, kdo je ještě stižen vášněmi; pouze poslušnost k „duchovně vidoucímu" starci může (a musí) být naprostá. Nejprve musí člověk přivést ke spáse sám sebe, aby mohl převzít plnou odpovědnost za jiné. Co se týče poslušnosti vůči osobám, které nejsou „blahodatnými starci" (to je naprostá většina duchovních), pak máme nejen právo, ale i povinnost opatrně jejich rady porovnávat s Písmem a Tradicí Církve a neposlechnout, žádají-li něco, co se příčí učení Církve. Míře poslušnosti, kterou duchovní od svých svěřenců přijímá, je úměrná míra odpovědnosti za jejich duchovní prospívání a spásu. (O problematice poslušnosti v dnešní době viz též 2. dodatek knihy "Moudrost pouštních otců".) Poslušnost církevním představeným a duchovním vůdcům je jedním ze základních mnišských slibů - někteří říkají, že nejdůležitějším (mnišské sliby - čistoty, chudoby a poslušnosti).

Pravidlo – tj. tzv. „modlitební pravidlo" je to soubor modliteb, které se křesťan denně modlí; především jsou to určené jitřní a večerní modlitby, případně i modlitby v jiných denních dobách; pro mnicha je ovšem důležitou částí denní modlitby „Ježíšova modlitba" (často bývá součástí modlitebního pravidla stanovení počtu vykonaných Ježíšových modliteb, jde řádově o stovky a tisíce denně); součástí pravidla bývá i stanovený počet „zemních poklon". (Neustálá modlitba se žádá ode všech pravých křesťanů.)

Presbyter – kněz (řecké slovo znamenající „starší"); knězi se též říká jerej (posvěcený, svatý)

Prokimen
Předzpěv. Verše (většinou z žalmů), jejichž zpěvem se uvádí čtení biblického úryvku.

Proskomidie příprava obětních darů pro konání Eucharistie. První část Božské liturgie; koná se bezprostředně před započetím vlastní liturgie - neveřejně, v oltářní části chrámu na bočním stole, jemuž se říká žertveník. Kněz oblečený do bohoslužebných rouch při proskomidii připravuje chléb a víno. Vyřezává střední čtyřbokou část ze zvláštního bochníčku kvašeného chleba, do něhož byla před upečením otisknuta pečeť s křížem a nápisem IS CHS NIKA (Ježíš Kristus vítězí). Této části vyříznuté liturgickým nožem (tzv. kopím) se říká Beránek. Při vyřezávání cituje kněz úryvky z Isaiášova proroctví o příchodu Krista. Poté Beránka nařízene zespoda na způsob kříže a klade jej na bohoslužebnou nádobu, jíž se říká diskos (kovovový talířek na podstavci). Probodne Beránka se slovy Janova evangelia o probodnutí ukřižovaného Krista a vlévá do bohoslužebného kalicha víno (ve většině pravoslavných církví červené) a vodu. Pak vyřezává z prosfory částici na památku přesv. Bohorodice a klade ji na diskos vedle Beránka. Na to vyřezává devatero částeček na památku různých řádů svatých (včetně světce, který má toho dne památku) a klade je na diskos. Načež vyřezává částečku s modlitbou za biskupy a klade na diskos. Pak vybírá z prosfor částečky s modlitbou za různé ještě žijící pravoslavné křesťany podle jmen. Nakonec vybírá částečky na památku zesnulých pravoslavných křesťanů. Proskomidii ukončuje pokrýváním diskosu a kalicha liturgickými pokrývkami, okuřováním a modlitbou za přijetí přinesených darů a smilování nad těmi, za něž jsou dary přinášeny.

Skétis – poušť, ve které žili poustevníci (Egypt); od toho pak slovo „skit" označující příbytky několika mnichů, kteří v menší skupině vedou samostatný poustevnický život; ve skitu bývá též společný chrám.

Skit – viz „skétis"

Smirenomudrije – viz „pokorné smýšlení"

Starec – duchovní učitel, vůdce na cestě k získání stavu bezvášnivosti a křesťanské dokonalosti – spásy. Starec, který má vést ostatní lidi k Bohu, musí nejprve sám úspěšně projít procesem získávání Ducha Svatého. Duchonosné starectví je charisma. Zdaleka ne každý starý mnich je starcem (v duchovním významu tohoto slova, které přepisujeme ze staroslověnštiny bez háčku nad „r“ pro lepší odlišení tělesného stařectví od duchovního starectví). Starec (řecky: geron, geronda; čte se jako „jeronda“) vede svěřené duchovní ovečky ke svatosti a je za ně odpovědný. V některých pravoslavných zemích je starec (jeronda) obecně užívaný titul každého igumena či zpovědníka; je třeba odlišit takové užívání slova starec (resp. geron) od hlubšího významu, ve kterém je tento titul často chápán, – „blahodatný starec“ (tj. naplněný Boží blahodatí) či „prozřelý starec“ (tj. zřec, vidoucí svým očištěným srdcem); v tomto hlubším významu slova je míněna osobnost na vysoké duchovní úrovni, obdařená mimořádnými duchovními dary a znající Boží vůli, nakolik ji Bůh starci zjevil (proto je třeba poslechnout její rady, když už jsme o ni požádali); těchto starců v posledních dobách ubývá. Velkým nebezpečím jsou nepraví (falešní) či nezkušení "starci", kteří nevedou lidi k Bohu ale k sobě – takové duchovní vedení končívá tragicky. Bližší pochopení starectví je důležité pro pochopení pravoslavné duchovní tradice i pravoslavného mnišství. (Viz též „poslušnost“.)

Střízlivost (csl. trezvenije, ř. nipsis, népsis, od toho niptický). Někde se obecně překládá širším pojmem bdělost, zdrženlivost. V asketické tradici se vykládá jako: ochrana mysli a čistota srdce (sv. Hesychij Jerusalemský).
Termín „střízlivost“ je zakotven v novozákonní a svatootcovské tradici. Už ap. Petr nabádal křesťany: „Buďte střízliví, buďte bdělí. Neboť váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil“ 1.Petr 5,8. Svatí Otcové pod střízlivostí vždy chápali bdělost nad myšlenkami, střízlivé uvažování, zavržení zjevně démonických, ba všeobecně jakýchkoliv myšlenek v době modlitby. Nezřídka nazývali střízlivostí i samo mlčení, hesychii, tj. zabývání se tzv. „Ježíšovou modlitbou“. Duchovní střízlivost také souvisí s vnitřní čistotou. Pojí se s ní všestranná uměřenost, skromnost, tichost, vyvarování se krajností. Pojem střízlivost je natolik těsně spojen s pravoslavnou spiritualitou a učením svatých Otců o duchovním životě, že bývá zvykem nazývat svatootcovskou teologii jako „niptické bohosloví“.

Snažte se být stále střízlivi býti Tit 2,2. Hovoří se zde o duchovní (tj. co se duše týče) střízlivosti (nikoliv jen tělesné), o takovém stavu ducha, kdy je nedostupný pro zveličování, vášnivost a jiné sklony, ale řídí se ve svém usuzování zdravým rozumem, správným chápáním a správnými názory na věc. Taková střízlivost se získává zkušeností a průběhem života a je nejlepší ozdobou stáří. Díky střízlivosti starých lidí se uchovává vše dobré ve všech oblastech, jsou zachovávány dobré řády života (dle Djačenka).

Střízlivost - jedna ze základních křesťanských ctností. Je to cesta k Bohu, která předpokládá neustálou duchovní bdělost, dohlížení na své myšlenky, city a skutky. Konat dobré skutky, mít čisté myšlení, dívat se na svět jasným pohledem a vidět ve všem Boží světlo - tomu se musí člověk naučit. Cesta střízlivosti vyžaduji i naprostou a uvědomělou střízlivost tělesnou (tj. odmítání alkoholu, tabáků, narkotik apod.) Ke zdokonalení se v duchovní střízlivosti se předpokládá i střízlivost duševní (psychická), tj. zřeknutí se vášní a zábavy, fikcí, iluzorních představení (čili trikových filmů, resp. používajících a vytvářejících umělou neskutečnou realitu).

Duchovní střízlivost je základním rysem pravoslavné spirituality, je to cesta, po které kráčeli všichni svatí asketové. Je to cesta neustálého pozorného vztahu k duchovnímu životu, což znamená chránit se hříchu a být neustále obrácen k Bohu. Na jedné straně je střízlivost pozorností ohledně spásy duše uprostřed trápení, pokušení tohoto pomíjivého světa, je to aktivní odpor vůči rozptýlenosti a lenosti. Na straně druhé je střízlivost správným (zdravým) ohodnocením svých sil a svého duchovního stavu, které je založeno na poznání své nemoci a naději na Boží blahodať, při čemž nutno vzdorovat pyšnému sebeklamu a domýšlivosti. Hospodin nám přikázal nepřetržitou modlitební bdělost nad sebou, která se nazývá střízlivostí. "Střízlivost je opravdovou pokorou, soustředěním svých nadějí na Boha, zřeknutím se veškerého doufání v sebe a doufání v lidi. Získej neustálou střízlivost, neustálou bdělost nad sebou. Bez přísné bdělosti není možno úspěšně získat ani jednu ctnost" (ep. Ignatij Brjančaninov).

"Jak dobrá, příjemná, světlá, sladká a krásná je ctnost střízlivosti, kterou ty, Kriste Bože, posíláš a ona vstupuje do lidské mysli ve veliké pokoře ... Střízlivost je podobna Jákobově žebříku, na jehož vrcholku je Bůh a po němž procházejí andělé. Ona z nás vytrhavá všechno zlo, odtíná mnohomluvnost, zlost, pomluvy a celý seznam smyslových vášní ... Jako bez pokrmu a nápoje není možno žít na zemi, tak bez ochrany mysli a bez čistoty srdce - což se nazývá střílivostí - není možno pro duši dosáhnout čehokoliv dobrého a příjemného Bohu nebo zbavit se myšlenkových hříchů, dokonce i kdyby se kdo kvůli strachu z muk přinutil zdržovat se od hříšných skutků" (sv. Hesychij Jerusalemský).

Niptický život je neustálým očišťování duše člověka, aby byla střízlivá a bdělá. Pojem nipsis v církevní terminologii znamená bdělost, ostražitost, neusínající vnímání mysli i srdce, kdy je mysl pokojná a průzračná. Otcové to vyjádřili slovním spojením „neustálé bdění mysli“. Když mluvíme o niptickém životě, je řeč o čistém srdci. Neboť jen ten, kdo má čisté srdce, je blažený a vidí Boha. Mat 5,8 Jak je možno dosáhnout tohoto niptického života a čistého srdce? Zanecháním všech světských radostí, resp. hříšných radostí. (Viz podobenství o kupci, který když našel drahou perlu, šel, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit; Mat 13,44-46) Niptický život nás vede ke zření Boha a Jeho svaté slávy, tedy k bdělosti mysli, srdce a vůle. Vede nás k tomu, abychom dávali pozor, kam se dívají naše oči, co hovoří náš jazyk, co děláme atd. Niptický život nás vychovává a vede k dosažení společenství s Bohem. (Podle časopisu Nipsis, roč. 1, č. 2)

Mohli bychom shrnout asi takto: střízlivost je přímo spojena s pravdivým duchovních zřením, které je předpokladem správného duchovního života. Střízlivost je stavem hlubokého pokoje, který dává Pán Ježíš Kristus, a souvisí s očištěním od vášní, které znepokojují srdce a zmítají lidskou duší. Stav vzrušení duše zatemňuje duchovní oči. Působení vášní na duši je možno orientačně přirovnat k tomu, jak působí alkohol na lidský mozek. Ve stavu opilosti člověk nic nevidí jasně, tak i ve stavu vzrušení vášněmi duše nemůže vidět nebeské předměty. Ve stavu duchovní střízlivosti je však duše klidná, nevzrušovaná vášněmi spočívá v hlubokém pokoji a otevírá se duchovnímu zření.

Opakem střízlivosti je klam (iluze, fantazie, představy). V pravoslavné spiritualitě hraje zasadní roli, aby náš duchovní život byl veden v duchu střízlivosti a metodami, které k zachování střízlivosti vedou. Duchovní život nesmí být založen na fantaziích, představách, imaginacích, protože to vede člověka do klamu, resp. do oblasti nepravdivé duchovnosti. Taková iluzorní duchovnost bývá pro lidi velice přitažlivá, protože vychází vstříc jejich vášním a hříšným sklonům. Bývá to však ve skutečnosti buď pouhá iluze nebo účast na sféře obývané démony. To je důvod, proč dávné i současné autority pravoslavné spirituality stroze zakazují a naléhavě varují všechny, kteří vstupují na cestu duchovního díla, před drážděním fantazie, představivosti či emocí, resp. vzbuzování sentimentu apod. Viz též vnitřní dílo.

Schima (ř. schíma, schéma) dosl. obraz.
Nazývá se tak nejvyšší stupeň mnišství, který je spojen s dalšími, přísnějšími sliby sebezřeknutí (myslí se zde tzv. "velká schima"). Mnišská schima (tó monachikón schíma) - mnišské oblečení, též tzv. "andělská schima". Přijetí schimy se v ruské církvi dělí na dva stupně: oblečení do malé schimy (tj. zasnoubení se mnišství) a oblečení velké schimy (tj. plnost mnišství). Velkou schimu přijímají ruští mniši většinou až ve stáří, nezřídka až těsně před smrtí. Hlavní součástí obřadu, jímž je přijímán adept mnišství, je postřižení. Spolu s tím se skládají mnišské sliby. Před přijetím malé schimy je ještě přípravný stupeň - rjasofor (ten, kdo už nosí mnišské řízy). V tradici Svaté Hory Athos je už stupeň rjasofora spojen se skládáním mnišských slibů a proto jsou zde rjasofoři pokládáni za mnichy; malá schima se zde většinou neuděluje; většina svatohorských mnichů přijímá už ve středním věků velkou schimu. (Dále viz mnišství a poslušenství)

Schimník
Schimonach (mnich s velkou schimou)

Svaté Tajiny – (řecky: hagia mysteria); tajina - ř. mystérion; tj. svatá Tajemství (v české pravoslavné terminologii zavedené sv. Gorazdem používáme neběžné starší slovo "Tajina" (a často i velké písmeno T na začátku slova) a nikoliv obvykle používanou podobu tohoto slova "Tajemství", abychom si stále připomínali nadpřirozený charakter svatých Tajin, tj. nejedná se nějaké tajemství patřící do tohoto fyzického světa, nejde o přírodní tajuplnost či fyzikální záhadu).
V křesťanském slova smyslu jsou to posvátné úkony (obřady), skrze něž tajemným způsobem působí na člověka blahodať nebo spásonosná Boží moc, resp. skrze ně má věřící účast na blahodati. V západním křesťanství se říká "svátosti" (u nás se však nabízí k pojmu svátosti širší obsah). Skrze udělování svatých Tajin působí Boží blahodať na tělo i na duši. K požehnanému přijetí každé svaté Tajiny je nutná náležitá příprava a správné smýšlení (především pravoslavná víra a pokání). Pravoslavná církev počítá symbolický počet sedmi nejznámějších svatých Tajin:

1.) křest – trojnásobné svaté ponoření na omytí duše od hříchů, znovuzrození z vody a Ducha (Jan 3,3-6);
2.) pomazání svatým myrem (myro viz zde) (tj. myropomazání) – udělení Daru Ducha Svatého;
3.) Eucharistie - tj. díkůvzdání s přinášením nekrvavé oběti chleba a vína, proměnění svatých Darů a posléze svaté přijímání přečistého Těla a drahocenné Krve Kristovy na odpuštění hříchů a k životu věčnému;
4.) pokání – svatá zpověď a odpuštění hříchů (tzv. křest slzami);
5.) sňatek – manželství;
6.) kněžské svěcení (chirotonie: na diákona, na presbytera /jereje, kněze/, na episkopa /archijereje, biskupa/);
7.) svěcení oleje – pomazání nemocných pro uzdravení (tzv. "soborování", protože tuto Tajinu má konat více - nejlépe sedm - kněží).

Je však možno vidět i další svaté Tajiny (např. velké svěcení vody ve svátek Bohozjevení nebo mnišské postřižiny – „přijetí velké schimy“, vzývání Svatého Ducha v modlitbách při svatodušní večerní bohoslužbě adal.). Při udělování svatých Tajin působí posvěcující blahodať Ducha Svatého; svaté Tajiny jsou vnitřním životem Církve; mají nejen duchovní, nýbrž i tělesný charakter (je nezbytné zachovávat jejich vnější kanonickou formu), neboť člověk má duši i tělo, a obojí vyžaduje léčení – celý člověk potřebuje spásu, proto se Kristus tělesně narodil a tělesně vstal z mrtvých, aby spasil nejen duše ale i těla lidí.
První příznak svatých Tajin:
Všechny svaté Tajiny jsou ustanovené Bohem, mají Božský původ. Jsou doloženy biblickými texty, které dosvědčují, že je ustavil Ježíš Kristus buď přímo při svém pozemském životě, nebo skrze Ducha Svatého přes apoštoly v období nejrannějšího života Církve (který je zachycen v biblických knihách - Skutcích svatých apoštolů nebo apoštolských listech).
Druhý příznak svatých Tajin:
Skrze viditelný obraz (čili viditelné prostředky, vnější znaky) na nás sestupuje neviditelná Boží moc (přisvojujeme si Boží moc) a svolává se Boží požehnání na vnější život a činnost člověka. Těmito prostředky jsou obřady ustanovené Církví.
Třetí příznak svatých Tajin:
Sestupování Boží blahodati na duchovně-morální život člověka.

Pravoslavní teologové považují za nejdůležitější podmínku svatých Tajin jejich opravdovost a skutečnost - reálnost (činnost, tj. to, že působí; na západě se to nazývá právnickým temínem: platnost čili platné udělení svátosti). Opravdovost a reálnost - to je objektivní stránka Tajiny - spočívá v tom, aby Tajiny byly správně vykonány, tj. zákonnou duchovní osobou, právoplatně čili kanonicky ustanovenou, zachovávající zákonnou vnější formu v souladu s Božským ustanovením. V ostatních případech jsou vykonávané obřady svatých Tajin nepůsobící (tj. nereálné, neopravdové čili neplatné). Týká se to např. nekanonických či heretických osob. Aby svaté Tajiny byly opravdové, tj. aby působily, čili aby byl věřící hoden získat blahodať, musí ten, kdo Tajinu přijímá, přistupovat s náležitým vztahem k ní (tj. s úctou a bázní, s pokáním a láskou, s patřičným vnitřním naladěním, k tomu patří i morální stav i vůle přistupovat také v náležitém vnějším, tělesném stavu), projevovat upřímné přání a naprostou připravenost k přijetí Tajiny, chápat velikost tohoto konání a upřímně v ně věřit. V opačném případě Tajiny přivádějí člověka k odsouzení.
Tajin tradičně počítáme sedm, jak to odpovídá sedmi darům Svatého Ducha (Is 11,2 a 3), sedmi chlebům (Mat 15,36 a 38), sedmi zlatým svícnům, hvězdám, pečetím, trubkám apod. (Zjev 1,12 13 16; 5,1; 8,1 a 2).
Křest předává blahodať Svatého Ducha, očisťující od hříchu a znovuzrozující k životu v Bohu (je to podle sv. Cyrila Jerusalemského zasévání semínka Kristem zbožštěného lidství do křtěnce). Myropomazání je Darem Ducha Svatého, upevňující v novém životě. Přijímání (eucharistie) sjednocuje s Kristem a činí přijímajícího účastníkem věčného života. Pokání (zpověď) dává odpuštění hříchů. Kněžství (chirotonie, duchovenské svěcení) posvěcuje člověka pro vykonávání bohoslužeb a konání Tajin. Sňatek (manželství) dává blahodať pro požehnaný společný život manželů, rození dětí a křesťanskou východu dítek. Svěcení oleje (soborování, pomazání nemocných) uzdravuje choré. (Více v katechismu)

(Viz též "svátosti")

Svátosti, svátost (ř. hagiasma; csl. svjatynja)
- Posvěcení, posvátná věc, posvěcená matérie; blahodatná (blahodati plná) matérie
- Předmět náboženské úcty (to, co je zvláště drahé, opatrované a uctívané)
- Vše posvátné či oddělené a zasvěcené Hospodinu (včetně obětin) (tak zvláště v SZ)
V církevním životě se svátostmi v nejširším slova smyslu rozumí tyto posvěcené a posvátné věci:
1.) matérie svatých Tajin (tj. např. svaté Dary: Tělo a Krev Kristovy), svaté myro a svatý olej (posvěcený při Tajině pomazání nemocných);
2.) další posvěcené věci (např. voda svěcená na svátek Zjevení Páně se označuje za "velikou svátost");
3.) uctívané předměty: ikony, svaté ostatky, dřevo z Kříže Kristova, olej (myro) zázračně prýštící z některých ikon a ostatků světců atd.

(V západním křesťanství se tímto pojmem úzce označuje to, čemu se u nás říká svaté Tajiny.) Pro naše církevní použití se toto české slovo nabízí jako výborný (přesný, přiléhavý a doslovný) překlad výše uvedeného řeckého a církevně-slovanského termínu. Má v pravoslavné tradici poměrně široký obsah. Zahrnuje do sebe vlastně každou posvěcenou a posvátnou materii. V Řecku se tímto pojmem "svátost" myslí především voda posvěcená při velkém svěcení (na svátek Zjevení Páně, Theofanie, Bogojavlenije).

Tajiny, tajemství - viz svaté Tajiny

Teologumenon, theologumenon (ř. theologoúmenon, řeč o Bohu)
Soukromý teologický názor (mínění), narozdíl od dogmatu. Teologická interpretace. Teologumenon, pokud se nestaví proti dogmatům a všude přijímané posvátné církevní tradici, má právo - jakožto osobní teologické mínění - na existenci v Církvi. (Podmínkou však je, že není prohlašován za něco, čím není, - tj. za závaznou součást církevního učení, víry a praxe, a že nepůsobí v Církvi nepokoje.) -- Na druhé straně nelze považovat za "pouhé teologumenon" vysloveně heretické názory; hereze nelze falešně ospravedlňovat poukázáním na to, že nejsou v rozporu se Symbolem víry ani formálně neprotiřečí žádnému dogmatu všeobecných sněmů; např. hereze nestoriánství či monofyzitství ve všem odpovídaly liteře Symbolu víry, jak byl definován na Sněmech, leč žádnému pravoslavnému v 5. století nepřišlo ani na mysl uznávat je jako pouhá teologumenon, či za dovolená v Církvi osobní mínění o smyslu hlavních dogmatů víry a protestovat z tohoto důvodu proti jejich odsouzení.

Filioque (římsko-katolická vsuvka do symbolu víry pravící, že Duch Svatý vychází "i ze Syna") dnes už není možno ospravedlňovat jakožto teologumenon, protože na straně římsko-katolické došlo k přijetí filioque do (jimi upraveného) Symbolu víry a tím k vyhlášení tohoto "názoru" za dogma; na straně pravoslavné byl tento dodatek v průběhu druhého tisíciletí po Kristu zkoumán a zavržen, filique tím pro nás bylo celocírkevně odmítnuto ("teologumenon", které se staví proti postoji celé Církve, je herezí; tento celocírkevní postoj nemusí být vyjádřen formou sněmovního vyhlášení ani formou vydání dogmatické definice; stačí když Církev postupem doby zkoumá danou záležitost a v souhlasem otců dospěje časem k obecně přijatému postoji, jak se to stalo ve věci filioque, které nebylo zařazeno do Symbolu víru a jako učení bylo zavrženo, protože odporuje jasnému slovu Evangelia a není v souladu s vírou Církve v Trojici; skutečnost, že "souhlas otců" je roven sněmovnímu vyhlášení, tj. i dogmatu, postihuje např. 15. kánon dvojnásobného cařihradského sněmu, který povoluje oddělit se od společenství s biskupem hlásajícím "blud, odsouzený svatými sněmy nebo otci"). Podobně byl v Církvi prvního tisíciletí trpěn teologumenon některých otců (západních biskupů, papežů; na východě pak v 9. století ignatiovci a v 11. stol. Petr Antiochijský) o primátu římského papeže, dokud toto teologumenon nezačalo být prosazováno jako závazná kanonická praxe, jako všude platná tradice a posléze jako dogma.

Teologumen (ř. theologoúmena)
Teologické mínění, které není obecně závazné pro všechny křesťany. "Teologumen není jen osobní názor nebo uvažování jednoho autora, ale znamená učení více či méně přijaté církevními Otci. Nemá však obecně závazný charakter, jaký mají sněmovní vyhlášení" (Kallist, episkop dioklijský).
Naproti tomu však platí, že filioque se nejprve objevilo jako teologumen v rámci nerozděleného křesťanstva a poté se změnilo na římsko-katolické dogma. Pokud však je teologumen odsouzen na církevním sněmu, mění se na herezi.
Teologumen - teologické mínění autoritativních církevních myslitelů a Otců Církve, které uvnitř Církve vzniká v procesu přemýšlení a bádání. Je to hledání slovních formulací, které by měly vyjádřit nevyjádřitelnou duchovní zkušenost.
Soukromé teologické mínění - názory teologů a náboženských filosofů v různých obdobích církevních dějin. Především se jedná o myslitele žijící a umírající v Církvi, kteří považovali své názory za vyjádření osobní duchovní zkušnosti, jindy zase - předběžné formulace týkající se těch otázek, na něž má Církev zformulovat odpovědi v budoucnu.

I ve výrocích řady svatých Otců se objevují názory, které posléze nebyly přijaty Církví. Jen pár příkladů Církví později odmítnutých teologumenon svatých Otců: sv. Irenej Lyonský psal, že vzkříšení křesťana při posledním soudu je přímým důsledkem přijímání Těla a Krve Kristových za křesťanova života; sv. Jan Zlatoústý se prý nepřesně vyjádřil o vztahu přesv. Bohorodice k Pánu Ježíši (za doby před ukřižováním), sv. Řehoř Nysský se prý modlil i za démony, což bylo později přísně odmítnuto. Někteří Otcové měli za to, že starozákonní zjevení Boha na trůnu, jakožto "Starého dnů" (Daniel 7. kap.), bylo viděním Boha Otce (podle názoru Církve to však byla Osoba Božího Syna před vtělením). U několika Otců se vyskytuje nepřesné uvažování o pocházení Božího Syna (o tato teologumenon se pak opírali zastánci filoque). Vždy se však jedná o názory, které svatí Otcové zástávali ještě před vynesením soudu Církve ohledně těchto věcí.
Svatý patriarcha Fótios takto ohodnotil chybné názory, s nimiž bylo lze setkat se u svatých Otců: "Což bylo málo obtížných situací, které donutily mnohé otce vyjadřovat se z části nikoliv přesně, z části mluvit s ohledem na okolnosti při útoku nepřátel? Jiní zase podléhali lidské nevědomosti. Další se zase vyjadřovali ne zcela přesně, nebo se kvůli nám neznámým příčinám dokonce odklonili od přímé cesty, ale žádné vyšetřování se nekonalo a nikdo je nevyzval k přiznání pravdy. Všechny takové ponecháváme v počtu otců přesně tak, jako by to (tj. ony chybné výroky) nevyřkli, a to částečně kvůli významnosti jejich životů a slávě jejich ctností, částečně pak za neporušenost jejich víry, co se jiných věcí týče. Ty výroky, v nichž se mýlili, však nenásledujeme."
Sv. Marek Efezský: "Je velký rodíl mezi tím, co je napsáno v kanonickém Písmu (svatém) a posvátné Tradici, a tím, co bylo jistými z učitelů soukromě psáno nebo dokonce vyučováno. Tomu prvnímu musíme věřit jakožto Bohem odevzdanému (učení) ... kdežto tomu druhému nesmíme bezpodmínečně věřit nebo to přijímat bez zkoumání. Je totiž možné, že někdo - ačkoliv je učitelem, přesto nikoliv vše říká naprosto správně. Proč by se jinak otcové museli scházet na všeobecných sněmech, kdyby se kdokoliv z nich nemohl v něčem vzdálit od pravdy? Do toho - jak známo - sklouznul i Dionysios, episkop alexandrijský a Řehoř Divotvorec, ačkoliv první z nich nese mučednickou korunu, a toho druhého chválí už samotné jeho přízvisko."

(Viz též "hereze", věrouka, katolicita, dogma)

Teorie (theoria). Zření Boha.
Např. "teoretická pravda" (řecké slovo theoria /od theos – Bůh, a horan – vidět; zření Boha /zde znamená nazírání, neboli vidění intelektem, čili duchovní poznání; teprve od toho je význam: uvažování, narozdíl od činů, či rozšířený význam: domněka) čili kontemplativní (tj. ze zření mysli), pravda učení víry, čímž se odlišuje od pravidel života nebo praktické činnosti křesťana (kánonů).

Řecký výraz „θεωρητικός βίος“ znamená život zasvěcený nazírání (zření Božího světla čili Jeho energií). Pro zajímavost a lepší pochopení lze odkázat na úplný název fundamentálního spisu pravoslavného hesychasmu zvaného Filokalie, který zní následovně: „Filokalia ze svatých neptiků sestavená svatými a bohonosnými Otci, skrze kterou je mysl etickou filosofií během praxe a theorie očišťována, osvěcována a přiváděna k dokonalosti (tj. zbožšťována)“. Zde je možno si povšimnout, že výrazem „theorie“ není myšlena nějaká teoretická činnost, v protikladu k praxi, nýbrž že jde o zápas za očištění vlastního srdce jako centra lidské duchovnosti, a sice prostřednictvím účasti na Božích energiích ve svatých Tajinách, modlitby a neustálého pamatování na Boha.
(Viz Michal Dvořáček: Láska k pravdě a duchovní zápasy starce Georgia Grigoriatského; pozn. č. 5)

Tropar (ř. tropárion, od ř. trépo - obracím, protože jsou sestaveny dle známého vzoru a při zpěvu se přizpůsobují známým písním a vzorům; tak vysvětluje Marek Efezský).
Bývá to krátká píseň, kterou se oslavují skutky Boha nebo svatých. V širším významu se tímto slovem nazývají všechny církevní písně, i když mají vlastní jiné pojmenování (např. každá stichira jsou troparem, sedálny jsou tropary, všechny písně kánonu - irmosy, verše tvořící každou píseň kánonu - jsou tropary. V užším významu je tropar písní složenou k uctění svátku nebo světce, v níž se ve zkratce vyjadřuje podstata svátku nebo způsob života světce.

Věrouka
Texty, kterým pravoslavná církev přiznává nepochybnou věroučnou autoritou a nepomíjející význam:

• Písmo svaté
• Niceocařihradský symbol víry
• Dogmatické definice prvních sedmi všeobecných sněmů

Na stejnou úroveň lze - dle stupně jejich věroučného významu - podle názoru archiep. Vasilije (Krivošeina) postavit:

• Dogmatickou formulaci IV. konstantinopolského sněmu (r. 879-880)
• Definici konstantinopolského sněmu (r. 1156-1157) o Eucharistii jako o oběti (a nikoliv jen připomínce), kterou Kristus dle svého lidství přinesl Svaté Trojici
• Ustanovení konstantinopolského sněmu (r. 1341-1351) o Boží podstatě (bytnosti) a jejím působení

Vedle sněmovních dogmatických definic, symbolů a vyznání víry je pravoslavná věrouka vyjádřena také v liturgické tradici - "alespoň v té její části, která je zpečetěna autoritou svatých otců a prověřena časem". "Bez přehánění lze uvést, že anafora liturgií sv. Basila Velikého a sv. Jana Zlatoústého, co se týče její teologicko-dogmatické autority, ani v nejmenším neustupuje dogmatickým ustanovením všeobecných sněmů" (archiep. Vasilij Krivošein)
Za další autoritativní svědectví o křesťanské víře považuje pravoslavné církev také "svatootcovské dědictví jako celek".
(Viz též: dogma, katolicita, theologumen, hereze)

Vnitřní dílo – myslí se „modlitba srdce“, jindy též – „modlitba mysli“ (nikoliv ovšem myšlenková, ale mlčícím myšlením, bdělým vnitřním tichem a soustředěním mysli do srdce). Jedná se o meditativní (kontemplativní) vnitřní modlitbu; většinou se k tomu používá „Ježíšova modlitba“ (která zní: »Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným« (opakuje se mnohokrát za sebou) - to je ruská forma Ježíšovy modlitby; řecká podoba je kratší (v řečtině pětislovná): "Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou"). Jde o dílo vnitřní proměny člověka, duchovního přebudování na člověka, který se působením Boží blahodati stává Bohu podobným. Základem k pěstování vnitřního díla je ovšem ctnostný křesťanský život a především pro všechny křesťany závazné zachovávání Božích přikázání: „Odstup od nepravosti každý, kdo vzývá Jméno Páně“ (2.Tim 2,19).
Podstata vnitřního díla:
Vnitřním dílem, tj. vnitřní činností, prací, která se děje v mysli (nebo také "dílem mysli a srdce") je také nazývána ochrana mysli a srdce. Bývá neodlučně spojena s neustálou "Ježíšovou modlitbou". Plodem ochrany mysli a srdce je "očištění přirozenosti" a této "čistotě je dávána nadpřirozená blahodať Svatého Ducha" (sv. Nikodim Svatohorec).
V pravoslavné asketické literatuře se zdůrazňuje nutnost opatrovat mysl a srdce před následováním hříšných myšlenek. V pravoslavné asketické praxi je chránění mysli a srdce završeno sjednocením mysli a srdce (hovoří se o tom např. takto: spojení mysli a srdce, přebývání mysli v srdci, sestoupení mysli do srdce) v jediném modlitebním vzývání Ježíše Krista: "Soustřeď svou mysl v srdci a odtud duchovním úpěním volej na pomoc Pána Ježíše, říkaje: Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou" (sv. Řehoř Sinajský).
Ochrana mysli a srdce před působením hříchu není možno zajistit pouhým úsilím lidským, neboť samotná lidská přirozenost je nakažena hříchem. Ochrana mysli a srdce je dosažitelná pouze s pomocí Boží a působením blahodatí Svatého Ducha. Právě proto je ochrana mysli a srdce neodlučně spojena s modlitebním zápasem. (Viz též „hesychie“ a „Ježíšova modlitba" a "střízlivost".)

Zápas – (staroslověnsky – podvig - obtížně přeložitelné) – duchovní zápas, askeze; může znamenat též hrdinský skutek; velký čin, pokrok (na duchovní cestě), zdar, povzbuzení. Jedná se o odříkání, přemáhání sebe, zápas se svou nižší přirozeností, boj s tělesností a s vášněmi v srdci, očišťování srdce; odseknutí vlastní vůle; zápas s démony: „Není naše bojování proti krvi a tělu, ale proti (démonickým) vladařům a mocnostem, proti světavládcům tmy tohoto věku, proti podnebeským (nadzemským) duchům zla" (Efez 6,12). O zápasu za svatost: „Jako je Svatý ten, kdo vás povolal, i vy buďte svatí v celém svém životě; neboť je psáno: svatí buďte, poněvadž Já svatý jsem“ (1. Petr 1,15-16 a 3. Mojž 11,44). Cílem zápasu je, abychom byli jako synové Boží Jemu podobni; proto „očišťujeme sebe, jako On čistý jest“ (1. Jan 3,2-3). (Viz též „čistota", „modlitební zápas" a „askeze").

Skok na Homepage