Stručně k přídavku „Filioque“

Latinské slovo Filioque znamená i (ze) Syna. Několik staletí před Velkým schismatem (1054) vložily některé části západní církve toto slovo do latinského překladu Nikájského vyznání víry, do oddílu, zabývajícího se svatým Duchem, učíce tak, že svatý Duch vychází z Otce i ze Syna.

Římský papež nejprve odmítl oficiálně uznat přídavek Filioque, ačkoli byl tolerován v některých oblastech, nacházejících se formálně pod jeho jurisdikcí. Papež Lev III. (795-816) nechal vyrýt původní znění Vyznání víry na stříbrné desky a uložil je u hrobu sv. Petra ve svatopetrské basilice. Papež formálně schválil prokletí Filioque sněmem z roku 879, což urovnalo fotiovské schisma. Ale pod tlakem středověkých germánských panovníků a hierarchie Řím nakonec roku 1014 dodatek přijal.

Ničivé účinky Filioque

Zdálo by se, že Filioque bylo přidáno v dobré víře -- ti, kdo ho původně vepsali do Vyznání víry, doufali, že tak zdůrazní Kristovo plné Božství proti jeho popírání ariány. Jenže toto svévolné doplnění ekumenického vyznání víry způsobilo zpustošení církevního života. Kdyby nic jiného, bylo hlavní příčinou Velkého schismatu. To proto, že Filioque narušuje učení o Trojici a následně i učení o Církvi. (Zásadní změna v "projektu" má za důsledek změnu ve "stavbě".)

Porušení učení o Trojici skrze Filioque vedlo také přímo k často oplakávanému opomíjení svatého Ducha v západní církvi, které v tomto století vedlo ke vzniku nápravného charismatického hnutí. Dále má Filioque ničivé účinky na svátostné učení i praxi.

Svědectví Písem

Podle biblického svědectví je Bůh zjeven jako Jeden Bůh, ale je také zjeven jako tři rozdílné božské Osoby. V Písmech je nám jasně ukázán Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý, který je roven Synu a "jenž od Otce vychází" (Jan 15,26; také Jan 14,16).

Není ani třeba říkat, že některá tato slova o nevypravitelném Bohu jsou lidským jazykem. Ale člověk k tomu nakonec potřebuje něco říci. Bůh je skutečně neviditelný, nevýslovný, nepochopitelný i nekonečný, ale Bůh je také Pán, jenž se nám sám zjevil. Vtělené Slovo hovoří lidskými slovy; Slovo Boží je zapsáno lidskými slovy. Co bychom to měli za zjevení, kdyby nebylo představeno v lidských pojmech a zapsáno lidským jazykem? Jakému jinému jazyku by lidský tvor rozuměl?

Boží zjevení by v jazyce prvoků či slonů, ba dokonce v jazyce andělů těžko mělo co do činění s lidskou rasou! To není řečeno z prostořekosti, ale vyslechli jsme s překvapením vcelku jasnou myšlenku, že Boží zjevení je v lidských pojmech, jako by to ovšem mělo znamenat, že takto nemůžeme nic zvědět ani o Bohu, ani o jeho vůli pro nás! Než půjdeme dál, musíme si ujasnit, co o tom učí Církev.

Jazyk, který Církev používá k řeči o Bohu, je vpravdě lidským jazykem, ale inspirovaným lidským jazykem, jazykem Bohem vybraným, skrze který se Pán dává znát. Protože jenom Bůh sám je absolutní, tento jazyk je "relativní". Ale jazyk Božího sebezjevení je absolutně relativní ve vztahu k Bohu, zatímco ve vztahu k tvrzení o Bohu je absolutně správný. Když tedy mluvíme o Synu jako "zrozeném" z Otce a o Duchu "vycházejícím" z Otce, zajisté užíváme lidské terminologie a lidské analogie -- jenže terminologie a analogie, které nám Bůh sám dal.

Sloveso "vycházet", jak je užito v Bibli a ve Vyznání víry, bývá často zaměňováno se slovem "posílat". Jinými slovy, lidé rádi zaměňují věčné vycházení svatého Ducha s časným posláním Ducha. Vycházení odkazuje na vztah svatého Ducha k Otci -- Duch vychází věčně pouze z Otce. Časné posílání (mise), tj. seslání svatého Ducha do našeho času a prostoru je naprosto rozdílná záležitost.

Můžeme říci, že Syn a Duch "vysílají jeden druhého" do světa i do našich životů. Neboť v časném poslání (misi) svatý Duch přichází ze i skrze Syna, a to v tom smyslu, že Duch je vyslán do světa Synem. Zároveň však vidíme v Písmech zjeveno, že se Duch v pravý čas účastní vyslání Syna do světa.

Stává-li se, že tato vysílání Syna a Ducha do světa bývají nazývána "vycházením", pak taková označení kalí vodu. Potřebujeme zachovat jasné myšlenkové rozlišení mezi věčným vycházením svatého Ducha z nebo od Otce a jeho poslání do světa. Mnoho zmatků kolem Filioque vychází z nedodržení tohoto rozlišení a pisatel by nebyl překvapen, jestliže by ti, kdo přidali zmíněný pojem do Vyznání víry, byli pomýleni právě v tomto bodě. Duch je jistě poslán ze a skrze Syna, ale Duch věčně nevychází ani ze ani skrze Syna.

Představa Písma o Synovi věčně rozeném z Otce a o Duchu věčně vycházejícím z Otce nám představuje Božství nejenom jako jedno božské Bytí, ale také jako rodinu tří různých Osob. V pravoslavném učení je Otec jediným zdrojem Božství, ale Syn -- věčně rozený z Otce, a svatý Duch -- věčně vycházející z Otce jsou stejně tak Bohem. Známe Boha jakožto Jednoho právě pro tento důvod: Syn i Duch, jenž z Otce vychází, se podílejí plně a stejně v Jeho jediné podstatě.

Krátce -- Písma, Vyznání víry, otcové i svatá liturgie představují Trojici paradoxně: Bůh je jedno Bytí ve třech Osobách a tato Trojice je hierarchií sobě rovných Osob.

(Jednoduchý způsob, jak načrtnout rozdíl mezi Osobou a podstatou v Bohu je tento: "Osoba" ukazuje kdo je Bůh. Na otázku, kdo je Bůh, zní odpověď: "Bůh jsou tři Osoby." "Podstata" ukazuje, co je Bůh. Na otázku, co je Bůh, zní odpověď: "Bůh je jedno Bytí.")

Filioque má za následek zatemnění biblického vidění Boha jako hierarchické rodiny sobě rovných osob. Svatý Duch se stává "souběhem", jakýmsi druhem neosobní síly, vyvěrající s Otce i Syna, spíše než božskou Osobou, jež vychází z Otce a jež je rovnocenným partnerem Syna. Proto sv. Irenej Lyonský mluví o Synovi a Duchu svatém jako o dvou.

Chybí-li svatý Duch jako rovnocenná Osoba v Božství, zůstává Syn, zřetelný Obraz Otce "osamocen". Trojice se pak stává "Dvojicí." To vede člověka k chápání Ježíše buď jako pouhého lidského obrazu Boha, nebo v opačném extrému jako "jiného Boha." V obou případech je biblické vidění Trojice radikálně pokřiveno.

Filioque a učení o církvi

Pravoslavní teologové už dlouho nahlížejí římské učení o církvi jako přímý výsledek Filioque. Neboť církev už dál není společenství sobě rovných, přebývajících společně v hierarchii cti, ale spíš jednolitým kolektivem, jemuž vládne jedna osoba. Jako reakce na to se protestantská reformace i v současnosti široce rozšířená vzpoura v římském katolicismu posunuly do jiné krajnosti. Církev vidí jako sbírku jednotlivců, z nichž každý si dělá co chce, nebo jako demokratickou organizaci, v níž vládne většina. Pravoslavné všeobecné trojiční vidění Boha je v obou případech ztraceno.

Lze si představit obhájce římského vidění církve, argumentujícího: "Ale vaše pravoslavné pojetí Trojce potvrzuje římskokatolické pojetí církve: Jako je Otec zdrojem Trojice, tak je i papež zdrojem církve." Pravoslavná odpověď je, že v Trojici jsou si Osoby rovny; Otec je -- řekněme -- první mezi rovnými.

Církev, reflektující trojiční model přímo ve své podstatě, měla vždy jednoho biskupa, jenž byl první mezi rovnými. Ale v pravoslavné Tradici, zakořeněné v prvotní Církvi to nebyl nějaký zvláštní biskup (všichni biskupové jsou nástupci Petrovi), ale ten z biskupů, o kterém se církev shodla, aby byl první mezi rovnými. Prvním sídlem byl v prvotní Církvi samozřejmě Jeruzalém, ve kterém držel primát sv. Jakub. Petr byl apoštolským zakladatelem katedry v Antiochii dlouho předtím, než přišel do Říma. Pozice Říma jako první katedry se vyvinula obecným souhlasem a tato pozice byla formálně potvrzena prvními všeobecnými sněmy. Když se, z pravoslavného hlediska, Řím odtrhl od pravoslavného společenství, stala se -- opět obecným souhlasem -- první mezi rovnými Konstantinopol.

Filioque a ostatní problémy

S pokřiveným náhledem na Trojici přestávají být společnost i manželství spatřovány jako vztahy osobního společenství, v nichž sobě rovné osoby nacházejí své místo v hierarchii zodpovědnosti, cti a autority. Tyto vztahy se stávají kolektivem ovládaným tyranem, nebo na druhé straně chaotickým společenstvím, kde je každý člověk sám sobě zákonem. (Není-li pravoslaví cizí politickým tyranům a šovinistickým manželům, není to problém jeho teologie, ale spíš toho, že lidé neaplikují teologii v životě tam, kde by samozřejmě měli. Například Byzanc často dobře utvářela svou společnost na trojičních principech, přes všechny omyly a pády mnohých svých vůdců.)

V mystických obřadech (tj. svátostech) pravoslavné církve je dualita Syna i Ducha svátostně symbolizována. Eucharistické posvěcení je božským úkonem Syna i Ducha, protože chléb a víno jsou posvěceny Slovem Otce a činem svatého Ducha. (Mimochodem, epiklese v pravoslavné liturgii není samostatným posvěcením (konsekrací) -- je to završení a dokončení posvěcení, jež je dokonáno dvěma Rukama Otce -- Slovem a Duchem.)

V obřadu křesťanského zasvěcení, ve vodě křtu, je křtěnec naroubován do Synova Těla působením Svatého Ducha. Při pomazání myrem je pokřtěn Svatým Duchem, aby byl "kristem", tj. pomazaným. Ve všech mystériích církve působí Otcovy dvě Ruce v souladu.

Kdyby toto pojetí Syna a Ducha jako dvou Otcových Rukou nebylo na západě ztraceno právě kvůli Filioque, nevyvstala by potřeba opravného charismatického hnutí, které vzápětí vytvořilo své vlastní pokřivení křesťanské víry.

Jenom jedno slůvko, Filioque, ale podívejte se, kolik škody nadělalo a stále ještě dělá! Není to otázka hnidopišství, leč základní otázka víry. To je důvodem, proč ji pravoslavná všeobecná církev vždy viděla jako svrchovaně důležitou záležitost.

Semandron 4/95
přeložil igumen Marek (Krupica)

Zpět na rozcestník »Pravoslavná theologie«

Zpět na rozcestník „Věrouka“

Skok na Homepage