Svatý Jan Damašský

O PRAVÉ VÍŘE

(c) Pravoslavné vydavatelství 1994
Translation (c) Pavel Aleš 1993
(Knížku si můžete objednat;
viz nabídka literatury)







Svatý Jan Damašský

O PRAVÉ VĺŘE

Přeložil ThDr. Pavel Aleš

Olomouc L. P. 1994

Ilustrace (pouze v knize) podle starobylých ikon - Jana Baudišová

Návrh obálky - Pavel Linda




Obsah:

.

O KNIZE A JEJĺM AUTORU

S v a t ý      J a n     D a m a š s k ý

patří k nejvýznamnějším osobnostem křesanské církve starší doby jako teolog, hymnograf a učitel duchovního života. Výsledky teologického snažení vrcholné řecké patristiky shrnul do systému, díla, z něhož se učila nejen východní pravoslavná církev, ale i významní učenci na Západě, jako byl TomᚠAkvinský a Petr Lombardus, když bylo Janovo dílo z podnětu papeže Eugena III. přeloženo v 11. století do latiny. Jeruzalémský patriarcha Jan ve 12. století označil bohosloví sv. Jana Damašského nadšeným výrazem N e b e s a.

Křesanský východ pravoslavný považoval „Bohosloví“ sv. Jana z Damašku vždy za klasickou učebnici teologie. Od jejího vzniku v první polovině 8. století z ní až do novověku čerpaly snad všechny teologické generace. „Damaskinovo bohosloví“ znala ovšem od dob svatého Cyrila a Metoděje i církev slovanská. Snad již na Velké Moravě v 9. století se pokoušeli cyrilometodějci o jeho překlad, vždy brzy po jejich exilu se celé Janovo Bohosloví objevilo na začátku 10. stol. v Bulharsku a pak již bylo nesčetněkrát přepisováno a pilně studováno.

Dnešní pravoslavná novopatristická teologie se ovšem ráda inspiruje myšlenkami sv. Jana. Je to patrno z děl prof. V. Losského, o. G. Florovského a dalších. Ale i takový teolog liberálního a kritického zaměření jako byl Adolf Harnack věnoval v Dějinách dogmatu Janovi mnoho místa. Sv. Jan Damašský bude dobrým průvodcem každému, kdo touží objevit autentickou křesanskou bohosloveckou tradici.

A přece - paradoxně - o tomto autorovi kdysi z nejčtenějších víme poměrně málo. Ani přesný rok jeho narození se nezachoval, ani datum jeho zesnutí neznáme. Světcovy životopisy byly zpracovány teprve někdy v 11. století.

Není snadné v nich oddělit nesporné údaje od pochybných. Tolik je jisté, že pocházel z Damašku, kde se narodil někdy na konci 7. století. Po svém otci Sergiovi (ibn Sergún), ministru financí u dvora damašského kálifa, zdědil Jan jméno Mansúr (Vítězný), které mu nepřátelé často komolili, i významný úřad. Otcovo postavení umožnilo Janovi získat dobré filosofické a teologické vzdělání. Prý se učil s Kosmou, pozdějším majúmským biskupem, svým bratrem, jemuž připsal své dílo, u jistého kalabrijského mnicha, rovněž Kosmy.

Teologické a duchovní zájmy převážily nad hmotným zázemím kálifova paláce a Jan se rozhodl pro důslednou křesanskou životní praxi - orthopraxi ve spojení s orthodoxií. Dvůr opouští (nevíme kdy) a uchyluje se do monastýru svatého Sávy Osvíceného, vyzařujícího duchovní energii, nedaleko kolébky křesanství, Jeruzaléma. Svatosávský monastýr byl znám také jako středisko teologického myšlení a liturgické tvorby. Když v Byzanci propukly ikonoborecké vášně, byli zaskočeni teologickým problémem uctívání ikon i mnozí biskupové, zejména když se ve sporu na straně ikonoborců angažovala vláda. Jan vystoupil tehdy neohroženě na obranu ikon a celý svět s napětím naslouchal jeho teologickým argumentům. Ikonu - hmotné ztvárnění duchovního bytí - zdůvodnil christologickým argumentem: božský Logos, Syn Boží, se stal člověkem, proto je možné jeho viditelnou boholidskou existenci zobrazovat a též uctívat. Janova teologie pomohla církevním otcům všeobecného sněmu v Niceji r. 787 (VII. všeobecný) najít výstižné zdůvodnění uctívání ikony, respektive prvoobrazu, který ikona znázorňuje.

Životopisy vypravují, kolik sv. Jan zakusil intrik, pomluv a pronásledování kvůli tomuto svému teologickému postoji, jak byl ukrutně trýzněn a zmrzačen, ale zázračně uzdraven. Jako kálifův úředník byl pro Byzantince cizincem. V monastýru žil v poslušnosti a pokoře, na přání duchovního starce tlumil i své básnické nadšení. Zajisté patřil svou tvorbou k největším hymnografům církevních dějin. Dodnes v pravoslavné církvi zpíváme Janovy kánony a hymny, z nichž nejkrásnější velebí paschální událost, anebo tzv. dogmatiky - písně o tajemství osobnosti Ježíše Krista - které se zpívají na večerních bohoslužbách. Sem patří i slavné písně pohřebního obřadu pravoslavné církve. Kolem r. 734 vysvětil jeruzalémský patriarcha Jan V. sv. Jana Damašského na kněze. Když byla asi dvacet let poté církev zachvácena vírem ikonoborectví, nebyl již sv. Jan Damašský mezi živými.

Sv. Jan Damašský odkázal církvi ucelený systém věrouky, zahrnující výsledky teologického zkoumání od apoštolské doby přes slavné období všeobecných církevních sněmů, z nichž k poslednímu - sedmému - poskytl právě sv. Jan teologické argumenty. Souhrnné Janovo teologické dílo nese název PEGÉ GNÓSEOS, čili Pramen poznání. První části díla tvoří filosofické předpoklady křesanského myšlení a rozbor opačných názorů (herezí). Závěr, třetí část díla, nese název EKDOSIS AKRIBES TES ORTHODOXU PISTEOS - Přesný souhrn pravoslavné víry (latinsky se označuje stručněji DE FIDE ORTHODOXA - O pravoslavné (pravé) víře. Také tato klíčová část Janova spisu je členěna do 100 kapitol - centurií, oblíbených v řecké literární tradici. Pozdější vydavatelé šli kvůli přehlednosti ještě dál a rozdělili tuto vrcholnou pasហJanova díla do čtyř oddílů podle tématiky (o Bohu, stvoření, o Kristu a vtělení, o různých otázkách shrnujících a doplňujících tuto dogmatiku). A právě tento závěrečný oddíl „doplňků“ odevzdáváme v našem překladu českým čtenářům, k čemuž nás vedla všeobecnější povaha Janových teologic kých témat, zarámovaných do kapitol o Kristově Vzkříšení. Najde-li kladné čtenářské přijetí, budou vydány i části ostatní.

NĚKTERÉ POUŽITÉ ZKRATKY

Zkratky označující biblické knihy jsou přizpůsobeny širší čtenářské veřejnosti. Doporučujeme čtenářům mít při studiu tohoto díla v rukou Písmo svaté.

SZ = knihy Starého zákona. NZ = knihy Nového zákona.

Římská číslovka LXX v poznámkách označuje 70, čili překlad sedmdesáti starověkých překladatelů SZ do řečtiny ve 3. stol. před Kristem. Nazývá se proto Septuaginta - překlad sedmdesáti a používá se dodnes, napříkl. Žalmy, v pravoslavných bohoslužbách.

    PG = Patrologia graeca - řecká patrologie.

    PL = Patrologia latina - latinská patrol., vyd. Migne.

    Csl= církevněslovansky.

    Ř = řecky.







Svatý Jan z Damašku

O     P R A V É     V ĺ Ř E




.

KAPITOLA I. 1

Co přineslo Kristovo vzkříšení

Svým vzkříšením z mrtvých se Kristus oprostil ode všech nedokonalostí lidské přirozenosti, jako je porušitelnost, smrtelnost, hlad a žízeň, potřeba spánku, únava a podobně. Jestliže po vzkříšení jedl pokrm, 2 nečinil to z přirozené potřeby, protože už hlad nepocioval, nýbrž kvůli naší spáse, 3 aby v nás upevnil víru, že jeho vzkříšení bylo skutečné, že vstal z hrobu se stejným tělem, 4 které trpělo (na kříži). Nepozbyl tím žádné části své přirozenosti, tedy ani těla ani duše, ale nadále má i tělo i rozumnou a myslící duši, která má schopnost vůle a tvůrčí energii, a takto usedl po pravici Otcově, 5 nebo chtěl i jako Bůh i jako člověk naší spásu. Božským způsobem ji uskutečnil tak, že všechno stvoření pojal do své Prozřetelnosti, všechno spasitelně opatroval a řídil. Lidským, že připomíná všechno, co konal za svého přebývání na zemi, a dokazuje zjevně, jakou úctu mu vzdává celé rozumné stvoření. Nebo jeho svatá duše ví, že je hypostaticky 6 sjednocena s Bohem - Slovem a ví, že je takto spolu uctívána jako duše Boží, a nikoliv prostě jako duše. Také vystoupení ze země do nebe, právě tak, jako opětné sestoupení, je třeba chápat jako skutečnost těla. Čteme totiž, že „Přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet“. 7

.

KAPITOLA II.

Sedí po pravici Otce

Říkáme, že po pravici Boha Otce sedí Kristus tělesně, ale nechápeme Otcovu pravici ve smyslu místa. Jak by mohl mít Nezměrný pravou stranu? O pravici nebo levici lze mluvit jenom u bytostí, které lze popsat. Otcovou pravicí rozumíme slávu a čest Božství, kterou Syn Boží má předvěčně jako Bůh a jako jednobytný 8 s Otcem. Kristus, jakožto Bůh - Syn vtělený v posledních časech, má tuto Božskou slávu a čest i pokud jde o tělo; vždy i jeho tělo získalo spolu s ním stejnou slávu. Je totiž celým stvořením ctěn spolu se svým tělem jedinou úctou. 9

.

KAPITOLA III.

Odpověď těm, kteří říkají: „Má-li Kristus dvě přirozenosti, pak, uctíváte-li obě, uctíváte skrze stvořenou přirozenost to, co je jen Božím stvořením, nebo uznáváte, že jen jedné přirozenosti patří božská úcta, zatímco druhé nikoliv.“ 10

Vzdáváme božskou úctu Synu Božímu spolu s Otcem a Svatým Duchem. Témuž Synu, který neměl tělo, než se stal člověkem. Témuž, který se nyní vtělil, stal se člověkem, a přece i nadále zůstal Bohem. Jeho tělo, je-li ovšem bráno samo o sobě 11 - oddělíme-li myšlenkovou abstrakcí to, co je viditelné, od toho, co je neviditelné, nezaslouží si, poněvadž je stvořené, bohoúcty. Avšak tělo, sjednocené Bohem Slovem, získává skrze Něho a v Něm bohoúctu. Král, i kdyby byl nahý, si zaslouží stejnou úctu jako oblečený. Purpurové šaty jako takové je možno zneuctít a vyhodit, ale jako královský oděv jsou ctěny a váženy, a ten, kdo by je zneuctil, může být potrestán i smrtí. Podobně jako je možné se dotýkat bez nebezpečí suchého dřeva, avšak jakmile se smísí dřevo s ohněm a stane se rozžhaveným uhlem - ne však samo od sebe, nýbrž skrze připojený oheň - už se ho nelze dotknout, a to nikoliv proto, že by přirozenost dřeva byla nedotknutelně žhavá; tak je to i s tělem Kristovým. Tělo podle své vlastní přirozenosti nezasluhuje, aby mu byla vzdávána bohoúcta, avšak tato bohoúcta mu patří ve vtěleném Bohu - Slovu. Přijímá ji nikoliv kvůli sobě, nýbrž jedině kvůli Bohu - Slovu, s nímž je hypostaticky spojeno. Takže neříkáme, že úctu vzdáváme tělu, branému zvlášt, ale tělu Božímu, totiž Bohu vtělenému. 12

.

KAPITOLA IV.

Proč se člověkem stal Syn Boží, a nikoliv Otec ani Duch, a co vykonal, když se stal člověkem

Otec je jedině Otcem a ne Synem, Syn je jedině Synem, a ne Otcem, Duch Svatý je jedině Duchem Svatým a není ani Otcem ani Synem. 13 Vlastnost je totiž nezměnitelná. Jak by vlastnost mohla být vlastností, kdyby se měnila a stěhovala z Osoby na Osobu? Syn Boží se právě proto stal Synem lidským, aby jeho lidské specifikum zůstalo stálé. Ze svaté Panny přijal tělo a stal se Synem člověka, nepřestav být Syn Boží, a tudíž neopustil svou synovskou specifickou vlastnost. 14

Syn Boží se proto stal člověkem, aby obdaroval člověka opět tím, k čemu ho stvořil. 15 A stvořil ho podle svého obrazu rozumným a svobodným. A stvořil ho i podle svého podobenství, aby byl dokonalý v ctnostech, nakolik je toho schopna lidská přirozenost. Ctnosti ukazují totiž jakési charakteristiky Boží přirozenosti, jako je např. svoboda od starostí a bolestí, prostota, dobro, moudrost, spravedlivost, svoboda od jakéhokoliv zla. Umožnil tak člověku společenství se sebou, vždy ho stvořil k nesmrtelnosti, 16 a tímto společenstvím ho vede k neporušitelnosti.

Protože však překročením přikázání došlo v nás lidech k zatemnění a potlačení charakteristických rysů Božího obrazu a hřích nás zbavil Božího obecenství - nebo „Jaké je spolužití světla s temnotou?“ 17 - octli jsme se mimo život a podlehli jsme rozkladu smrti; a protože nám dal možnost být v tom, co je lepší, ale my jsme si to neuchránili, On sám přichází do toho, co je horší - mám na mysli naši přirozenost - aby: skrze sebe a v sobě obnovil právě to, co je podle Jeho obrazu a podobenství učiněno; i nám cestu ctnosti ukázal a svým příkladem ulehčil kráčet po ní; od rozkladu nás osvobodil a do společenství života uvedl, když se stal našeho vzkříšení počátkem, a tak znečištěnou a porušenou nádobu obnovil; 18 nás z dáblovy tyranie vysvobodil; k poznání a uznání Boha povolal; k zápasu nás posilnil a vítězství nám ukázal, jehož trpělivostí a pokorou nad tyranem dosáhneme. 19 Proto přestává kult démonů, stvoření je posvěceno Boží krví, oltáře a chrámy lživých bohů jsou v troskách, bohopoznání se šíří, jednobytná Trojice - nestvořené Božství je uctíváno: jediný pravdivý Bůh, Stvořitel všeho a Pán. Rozkvétají ctnosti, Kristovo vzkříšení skýtá naději na vzkříšení všem, démoni se třesou před lidmi, kteří jim ještě nedávno byli upsáni. A co je nejpozoruhodnější, to vše se uskutečnilo skrze kříž a utrpení a smrt. Po celé zemi hlásané evangelium o poznání Boha vítězí, ale ne válkou, zbraní a vojskem. Je tu hrstka bezbranných, chudých a nevzdělaných, kteří jsou pronásledováni, vysmíváni a zabíjeni, když svou zvěstí o Ukřižovaném a takto tělesně usmrceném přesvědčují moudré a mocné. S touto hrstkou je totiž všepřemáhající moc Ukřižovaného. Navíc sama smrt, která kdysi šířila hrůzu, byla přemožena a dnes to, co působilo strach a nenávist, je poraženo mocnějším životem. Hle, to jsou skvělé výsledky Kristova příchodu. Jsou to důkazy jeho moci. Vždy On nebyl jen jako Mojžíš, který vyvedl z Egypta a faraonova otroctví rozděleným mořem jeden národ, ale celé lidstvo vytrhl z porušení a ze smrti, osvobodiv je od nejhoršího tyrana, od hříchu. On netáhl nikoho násilím k ctnosti, nepohltil nikoho zemí, 20 nespálil ohněm, 21 ani neodsoudil k ukamenování 22 pro naše ohavnosti, ale s laskavostí a velkou trpělivostí nabádal lidi, aby se rozhodli konat ctnost a ochotně brali na sebe břemena jako něco sladkého. 23 V minulosti byly hříšníkům vyměřovány tresty, a přesto byli pohrouženi do hříchu a hřích jim byl bohem, nyní však mnozí ze zbožnosti a ctnosti volí opovržení i mučení i smrt.

Jak je to nádherné! Ó Kriste, Slovo Boží, Moudrosti i Moci! Ó Bože všemohoucí, čím se ti za to všechno my nemohoucí chudáci odvděčíme? Naprosto vše je tvé. A ty od nás nic nežádáš, jen to, abychom byli spaseni, a i tu spásu nám podávᚠa ještě ve své nepopsatelné dobrotě jsi nám vděčný, když ji od tebe přijímáme. Tobě díky, že jsi nám dal existenci a z lásky k nám daroval jsi nám život ve štěstí, dobru a radosti. Když jsme jej ztratili, tys nás opět do něj uvedl svým nevýslovným odpuštěním.

.

KAPITOLA V.

Těm, kteří se ptají, 24 zdali je Kristova hypostase stvořená anebo nestvořená

Hypostase /Osoba/ Boha - Slova byla před vtělením jednoduchá, nesložená, beztělesná a nestvořená. Vtělením se stává také hypostasí tělu a skládá se pak z Božství, které měla vždy, a z právě přijatého lidství. Tak nese vlastnosti obou přirozeností, ve dvou přirozenostech je poznatelná. Tហjediná hypostase je tedy nestvořená ve svém Božství, ale stvořená ve svém lidství, současně viditelná i neviditelná. Jinak bychom byli nuceni buď rozdělit jediného Krista a mluvit o dvou hypostasích, anebo popřít odlišnost přirozeností a zavést jejich proměnu nebo smíšení.

.

KAPITOLA VI.

Kdy byl Syn Boží nazván „Kristus“ 25

Není tomu tak, jak někteří 26 mylně tvrdí, že se před přijetím těla z Panny spojil rozum s Bohem Slovem a už z toho vzešlo pojmenování „Kristus“. Takový výklad pochází z nerozumného Origenova žvanění, že prý existuje předexistence duší. 27 My tvrdíme, že Kristem se stal Syn a Slovo Boží od okamžiku, kdy vstoupil do lůna přesvaté Panny a kdy se stal, aniž se změnil, tělem a kristifikoval lidství božstvím. Šlo ovšem o pomazání lidskosti (Duchem), jak řekl sv. Řehoř Theolog. 28 A sv. Cyril z Alexandrie napsal císaři Theodosiovi: „Domnívám se, že ani Slovo, které se rodí z Boha, bereme-li je odděleně od lidství, ani pouze chrám, 29 který vyšel na svět z ženy, chápeme-li jej bez spojení se Slovem, jméno Krista Ježíše nemůže nést. Slovem „Kristus“ rozumíme totiž Slovo, které je z Boha a které je nevyslovitelně spojeno s lidstvím, a to oikonomickou jednotou. 30 A císařovnám píše takto: „Někteří tvrdí, že pojmenování „Kristus“ patří jedině a výlučně Slovu, chápanému v jeho bytí jako rozenému z Boha Otce. Ale my jsme se naučili myslet a mluvit jinak: Tvrdíme, že teprve tehdy, když se Slovo stalo tělem, bylo nazváno Kristem Ježíšem. Vždy právě proto se nazývá Kristus, že byl pomazán „olejem veselí“, 31 neboli Duchem Svatým od Boha a Otce. Že tu jde o pomazání lidství, o tom nebude pochybovat nikdo, kdo je zvyklý správně uvažovat“. 32

A znamenitý sv. Athanasios v knize O spasitelném Kristově příchodu také něco říká: „Předvěčný Bůh před svým zjevením v těle nebyl člověkem, ale byl "Bůh u Boha", 33 neviditelný a nepodléhající utrpení. Když pak se stal člověkem, byl nazván jménem Christos vzhledem k tělu, poněvadž se podřizuje utrpení a smrti.“ 34

Jestliže i Písmo svaté praví: „Proto tě, Bože, pomazal Bůh tvůj olejem veselí“, je 35 třeba pamatovat na to, že Písmo svaté často používá minulého času místo přítomného, např.: „Potom byl viděn na zemi a přebýval s lidmi“, ačkoliv 36 tehdy, když byla tato slova napsána, ještě Bůh nebyl viděn a nepřebýval s lidmi. Podobně: „U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem“, 37 třebaže se to týkalo budoucnosti. 38

.

KAPITOLA VII.

Těm, kteří se ptají, zda dvě přirozenosti porodila svatá Bohorodice a zda dvě přirozenosti visely na kříži 39

Označení přirozeností slovy „to ageneton“ a „to geneton“ (tj. „bytí nevzniklé“ a „bytí vzniklé“, řecky psané s jedním „n“), 40 znamenají přirozenosti „nestvořenou“ a „stvořenou“ a týkají se povahy bytí. Naproti tomu označení „to agenneton“ a „to genneton“ (řecky psané se dvěma „n“), „nerozenost“ a „rozenost“, čili označení, že se něco nezrodilo nebo zrodilo, se netýkají přirozenosti, nýbrž hypostase. 41 Jde-li o přirozenost Boží, znamená tudíž agenetos bytí nevzniklé, čili nestvořené, ale všechno další, co následuje po Boží přirozenosti, jsou geneta, neboli bytí vzniklá, čili stvořená. Nazíráme-li dále Boží nestvořenou přirozenost, rozlišujeme v Otci „nerozenost“, nebo není zrozen, v Synu „rozenost“, nebo je předvěčně rozen z Otce, a ve Svatém Duchu „vycházení“. U všech živých tvorů, ve všech jejich podobách najdeme jako první vlastnost „nerozenost“, přitom však „vznik“, nebo povstali od Tvůrce, ale nezrodili se ze sobě podobných. Tvorové tedy mají vznik, čemuž odpovídá slovo genesis, zatímco výraz gennesis se vztahuje k Bohu. Z jediného Otce má svůj původ spolubytný /homousios/ Syn. U tělesných bytostí je původ spolubytných hypostasí /Osob/ dán spojením mužského a ženského jedince.

Z toho vyvozujeme, že nejde o rození přirozenosti, nýbrž hypostase. 42 Kdyby šlo totiž o rození přirozenosti, nebylo by možné vidět v oné přirozenosti znaky rozenosti a nerozenosti.

Tudíž přesvatá Bohorodice porodila HYPOSTASI /Osobu/, poznávanou ve dvou přirozenostech: Božské, rozené z Otce mimo čas, a lidské, která z Matky přijala posléze v čase tělo a tělesně se zrodila. Kdyby však tazatelé na nás znovu dotírali, že přece Narozený ze svaté Bohorodice má dvě přirozenosti, odpovídáme: Ano, má dvě přirozenosti, ale On je tentýž najednou, Bůh i člověk. Podobně se to vztahuje i k ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. Tyto události se netýkaly přirozenosti, nýbrž hypostase. Avšak Kristus, jsa ve dvou přirozenostech, trpěl v přirozenosti schopné trpět a v té byl ukřižován. Na kříži ovšem viselo tělo, nikoliv Božství. Kdybychom se zeptali našich tazatelů: Dvě přirozenosti zemřely? - odpověděli by nám: „V žádném případě.“ Tudíž ani dvě přirozenosti nebyly ukřižovány, ale jako se Kristus, čili vtělivší se Božský Logos, narodil, a narodil se v těle, tak také tělesně byl ukřižován, tělesně trpěl a tělesně zemřel, zatímco jeho Božství zůstalo utrpením nedotčeno.

.

KAPITOLA VIII.

Proč je možné jednorozeného Syna Božího nazvat prvorozený

Prvorozený znamená narozený jako první bez ohledu na to, zda je jednorozený, anebo má jiné bratry. Kdybychom nazývali Syna Božího prvorozeným, avšak nemluvili o něm jako o jednorozeném, mohlo by to vést k domněnce, že snad je prvním z toho, co bylo stvořeno, že vznikl jako stvoření Boží. 43 Protože však nese jméno prvorozený i jednorozený, je třeba na něho vztahovat obě označení společně. Nazýváme ho „Prvorozený všeho stvoření“, 44 protože je právě tak z Boha, jako je celé stvoření z Boha. Avšak právě tak je z bytnosti Boha Otce jediný nadčasově rozený, proto právem nese jméno Syn jednorozený a prvorozený, nikoliv však „první stvořený“. Stvoření totiž nevyšlo z bytnosti Otcovy, ale z jeho vůle, jsouc vyvoláno k existenci z nebytí. 45 „Prvorozeným mezi mnoha bratřími“ 46 je nazván v tom smyslu, že když je jednorozený, je takový i z Matky, nebo skrze ni se stal účastným na krvi a těle lidském, takovém jako je naše, 47 a stal se člověkem, 48 aby i nás skrze sebe učinil dětmi Božími, přijatými za syny křtem. 49 Jsa přirozeností Synem Božím, stal se prvorozeným mezi námi, kteří jsme se adopcí a milostí stali syny Božími a jeho bratry. Proto řekl: „Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu“. 50 Neřekl „k Otci našemu“, nybrž „Otci svému“ -- zde nesporně měl na mysli přirozenost. Neřekl „k Otci našemu“ -- nebo měl na mysli milost. A dále pravil „k Bohu svému a Bohu vašemu“. Zase 51 neřekl: „k Bohu našemu“, nýbrž „k Bohu svému“, abys jemně v mysli rozlišil viditelné, od toho, co je postižitelné (jenom) rozumově. Pak řekl -- „a k Bohu vašemu“, abys Ho poznal jako Stvořitele a Pána. 52

.

KAPITOLA IX.

O víře a křtu

Vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů 53 a k věčnému životu. Křest totiž znamená smrt Páně, 54 a „ve křtu“, jak říká svatý apoštol, „s Kristem jsme byli pohřbeni“. 55 Tak jako se jednou uskutečnila smrt Kristova, je nutno se jednou pokřtít. A tento křest má být podle slova Páně: „Ve jméno Otce i Syna i Svatého Ducha“, 56 čímž vyznáváme, jak jsme byli naučeni, víru v Otce, Syna i Svatého Ducha. Všichni, kteří byli pokřtěni v Otce i Syna i Svatého Ducha a byli naučeni, že je jedna přirozenost Božství ve třech hypostasích, a pak by se pokřtili znovu, také znovu křižují Krista, jak řekl svatý apoštol: „Kdo byli už jednou osvíceni atd, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch“. 57 Ale je třeba, aby ti, kteří byli pokřtěni, ale nikoliv ve svatou Trojici, přijali křest znovu. I když svatý apoštol pravil, že „v Krista a jeho smrt byli jsme pokřtěni“, 58 neukázal těmi slovy, jaké epiklese 59 je třeba při křtu užívat, pouze řekl, že křest je znak Kristovy smrti. Třemi ponořeními se ve křtu připomínají ty tři dny, kdy Pán ležel v hrobě. Přijímá-li někdo křest jenom ve jménu Krista, znamená to, že v něho věří, když se dal takto pokřtít. Není však možné v Krista věřit, a nevyznávat přitom víru v Otce i Syna i Svatého Ducha. 60 Vždy Kristus je „Syn Boha živého“, a 61 Otec ho pomazal Svatým Duchem, 62 jak předpověděl božský David: „Proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj, olejem veselí nad tvoje druhy“. 63 A Izaiᚠpraví jménem Páně: „Duch Páně nade mnou, proto pomazal mne“. 64 A pokud jde o epiklesi, tu Pán důrazně ustanovil slovy, která řekl svým učedníkům: „Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Svatého Ducha“.

Bůh 65 nás stvořil k neporušitelnosti, 66 a když jsme překročili jeho spasitelné přikázání, potrestal nás rozkladem - smrtí, aby se zlo nestalo nesmrtelným. Sklonil se ve svém slitování ke svým služebníkům, stal se nám podobným a osvobodil nás od porušení svým vlastním utrpením. Z jeho svatého a přečistého boku 67 vyprýštil pro nás pramen odpuštění: je to voda, jež nás má obrodit a zahladit hřích i porušení, je to krev, jež nám má být nápojem k upevnění věčného života. Dal nám tak možnost znovu se narodit vodou a Duchem, 68 nebo dotekem a epiklesí sestupuje na vodu Svatý Duch. 69 „Poněvadž má člověk dvojí přirozenost, totiž je z duše a těla, dal nám totéž dvojí očištění: vodou i Duchem“. Duch 70 v nás obnovuje (Boží) obraz a podobenství, 71 voda pak působením milosti /blahodatí/ Ducha očišuje tělo od hříchu a osvobozuje z porušení. Vodou se vyjadřuje obraz smrti, Duchem se nám uděluje závdavek života.

Již na počátku „Duch Boží vznášel se nad vodami“, 72 a jak svědčí Písmo, již od počátku voda měla očistnou moc. 73 Vodou Bůh za časů Noemových smyl se světa hřích. 74 Vodou se očišoval každý nečistý podle příkazu zákona, i svoje šaty pral ve vodě. 75 Eliᚠdokázal, že milost Svatého Ducha je spojena s vodou, když vodou zapálil obě celopalu. 76 A téměř všechno se podle zákona očišuje vodou. A protože viditelné věci jsou znaky skutečností neviditelných, uskutečňuje se samozřejmě obrození v samé duši. Vždy víra nám umožňuje, abychom byli - ač jsme jen tvorové - skrze Ducha přijati za syny Boží a uvedeni k původnímu blaženství.

Odpuštění hříchů bývá všem uděleno křtem stejně, avšak milost Ducha Svatého je „podle míry víry“ 77 a podle předchozího očištění. Nyní pak skrze křest získáváme „prvotiny Ducha Svatého“, 78 a nové narození se nám stává počátkem nového života i pečetí a ochranou i osvícením.

Je ovšem třeba, abychom celou silou upevnili v sobě svobodu od hanebných skutků, abychom se opět nevraceli „jako pes k svému lejnu“ 79 (k předchozímu zlu) a nestali se tak opět otroky hříchu. „Víra je totiž bez skutků mrtvá“, 80 právě tak i skutky bez víry. Pravá víra se osvědčuje skutky. Jsme pokřtěni ve svatou Trojici, protože ti, kteří ke křtu dospěli, pomoc svaté Trojice potřebují jak ke svému povstání, tak k vytrvalosti v dobru. Nebudeme si, samozřejmě, myslet, že tři hypostase působí každá zvl᚝, vždy svatá Trojice je nerozdílná. 81

První křest, 82 křest potopy, byl seslán k vyhlazení hříchu. 83 Druhý byl „v moři a oblaku“, 84 přičemž oblak předobrazoval Ducha a moře vodu. Třetí byl ustanoven Zákonem: Všechno nečisté se omývalo vodou, také oděvy se praly a teprve potom bylo možné vejít do tábora. 85 Čtvrtý byl křest Janův - uvádějící, nebo uváděl pokřtěné k pokání, 86 aby mohli uvěřit v Krista. „Já křtím vás vodou, ale ten, který přijde po mně, bude vás křtít v Duchu Svatém a ohni“ - říkal Jan. 87 Předočišoval tedy Jan vodou, aby přípravil přijetí Ducha. 88 Pátý křest byl křest Páně, přijatý Jím samým. Přijal ovšem křest ne proto, že by sám potřeboval očištění, nýbrž proto, že naše očištění přijal za vlastní. Navíc chtěl svým křtem pokořit ve vodě „hlavy draků“, 89 smýt hřích a celého starého Adama ve vodě pohřbít. Dále chtěl posvětit Křtitele, naplnit Zákon, zjevit tajemství Trojice 90 a dát nám vzor i předpis křtu našeho. Proto se uskutečnil křest Páně a i my, když jsme křtěni, přijímáme vlastně křest Páně vodou a Duchem. Pokud jde o to, že Kristus měl křtít ohněm, to se stalo teprve tehdy, když v podobě ohnivých jazyků vylil na svaté apoštoly milost /blahoda 91 / Svatého Ducha. Sám to předpověděl: „Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým a ohněm až uplyne těchto několik dnů“. Šestý 92 křest je křtem skrze pokání a slzy, křest bolestný. Sedmý křest je skrze vylití krve a mučednictví, kterým i sám Kristus byl křtěn za nás. 93 Je to křest důstojný a blažený, jenž nemůže být nikdy znečištěn. 94 Osmý a poslední křest nezachraňuje, nýbrž pouze soudí zlo, hřích a zlo přestanou totiž panovat, a navěky je potrestá. 95

Duch Svatý sestoupil v tělesné podobě holubice, aby nám ozřejmil vzor našeho křtu a také aby uctil tělo, nebo toto tělo se obožštěním stalo Bohem. Snad proto zvěstovala kdysi holubice konec potopy. 96 Na svaté apoštoly sestupuje Duch Svatý právě v podobě ohně, 97 poněvadž je Bůh. Bůh je totiž „oheň sžírající“.

Oleje 98 se užívá při křtu proto, aby označoval naše pomazání a učinil nás Kristy, a aby nám zvěstoval Boží smilování, které přináší Duch Svatý, jako kdysi holubice přinesla olivovou ratolest lidem zachráněným z potopy. 99

Sv. Jan Křtitel byl pokřtěn, když vložil ruku na božskou hlavu Vládcovu, a nalezl křest ve vlastní krvi. 100 Není třeba zbytečně otálet 101 s udělením křtu, když víra katechumenů (kandidátů) byla již dostatečně dosvědčena jejich činy. Kdo se přibližuje ke křtu lstivě, přivolává na sebe spíše odsouzení, než jakýkoliv užitek. 102

.

KAPITOLA X.

O víře

Rozlišujeme dvojí víru. „Je totiž víra ze slyšení“, 103 když nasloucháme Božím Písmům a věříme v naučení Svatého Ducha. Tato víra pak vším, co ustanovil Kristus, získává plnost: potvrzuje se skutkem z víry, zbožností a plněním přikázání toho, jenž nás obnovil. Kdo však věří ne podle tradice všeobecné Církve, anebo se spolčuje zlými skutky s ďáblem, je nevěřícím vůbec.

Tudíž „víra je: základ těch věcí, kterých se nadějeme, a přesvědčením o skutečnosti věcí neviditelných“, 104 čili naprosto jisté a nepochybné očekávání toho, co nám Bůh zaslíbil, i naděje, že vyslyší naše prosby. První stupeň víry je věc naší vůle, druhý tkví v darech Ducha Svatého.

Je třeba si uvědomit, že křtem svlékáme všechen onen závoj, který na nás byl od narození, totiž hřích, 105 a stáváme se duchovním Izraelem a lidem Božím. 106

.

KAPITOLA XI.

O kříži ve spojitosti s vírou

„ S lovo o kříži je bláznovstvím těm, kdož jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“. 107 To proto, že „člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, ale přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha“. 108 Bláznovstvím je ovšem kříž těm, kteří jej nevidí ve světle víry a neuvažují o Boží dobrotě a všemohoucnosti, naopak posuzují Boží věci v čistě lidských a přírodních kategoriích, zatímco všechno, co je Boží, přesahuje i přírodu i schopnost slovního vyjádření i myšlení. Kdyby se někdo pokoušel pochopit, jak přivedl Bůh všechno z nebytí v bytí a jaký k tomu měl důvod, a kdyby to chtěl postihnout jen přirozeným rozumem, nepochopí zhola nic. Toto poznání je totiž (jen) duševní a démonské. 109 Jestliže však se někdo dá vést vírou a přemýšlí o dobru a všemohoucnosti i věrnosti, moudrosti a spravedlivosti Božích skutků, shledá, že všechno se mu stává pochopitelným a plným smyslu, přehledným jako rovná cesta. Bez víry však spása není možná. 110 Vždy o víru se opírá všechno v běžném životě, a což teprve v duchovním! Ani rolník 111 by bez víry ve sklizeň neobdělával zemi, ani kupec by nesvěřil svůj život kusu dřeva na rozbouřené mořské hlubině. Bez víry by se nikdo nerozhodl uzavřít manželství, a vůbec v životě se bez víry neděje nic. Jedině vírou poznáváme smysl toho, že Bůh přivedl všechno z nebytí v bytí, a teprve vírou obsáhneme všechno v oblasti věcí Božích i lidských. Víra je totiž základní jistota, 112 o níž pochybovat by bylo kuriózní. Ačkoliv všechny Kristovy skutky i zázraky byly veliké, božské a podivuhodné, přece nad všechny nejpodivuhodněji ční jeho kříž.

Byl to právě a jedině kříž Pána našeho Ježíše Krista, a nic jiného, jenž porazil smrt, zahladil praotcův hřích, vyvrátil hades /peklo/, daroval nám vzkříšení, obdařil nás silami, abychom se povznesli nad současnost, ba i nad samu smrt, připravil cestu jakožto návrat k pradávné blaženosti, otevřel brány ráje, posadil naši přirozenost po pravici Boží, učinil nás dětmi Božími a dědici. 113 Jedině skrze kříž se to vše uskutečnilo. 114 „Všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista“, praví apoštol, „byli jsme pokřtěni v jeho smrt“. 115 „Nebo všichni, kteří jsme byli v Krista pokřtěni, Krista jsme oblékli“. „Vždy 116 Kristus je Boží Moc a Boží Moudrost“. Hle, 117 Kristovou smrtí a jeho křížem jsme včleněni 118 v zosobněnou Boží Moudrost a Moc. Mocí Boží je tu ono Slovo kříže, totiž v tom smyslu, že je to moc Boha, jíž přišlo vítězství nad smrtí, skrze ně nám zvěstované, anebo také v tom významu, že čtyři ramena kříže, mezi sebou vzájemně spjatá a držená jeho středem, zobrazují Boží moc, která spojuje a drží současně vysokost i hlubokost, délku i šíři, čili všechno viditelné i neviditelné stvoření. 119 Znak kříže nám byl dán na čelo, podobně jako Izraeli byla dána obřízka, a tak se skrze toto znamení odlišujeme a rozpoznáváme mezi nevěřícími jako věřící. Je nám štítem a zbraní i praporem v boji s ďáblem. Je to peče, která způsobuje, že nám se zhoubce, o němž se zmiňuje Písmo, 120 vyhne. Těm, kdo klesli, je povstáním, stojícím je posilou, slabým je oporou, je pastýřskou holí ovečkám na pastvinách střeženým, je rukou vztaženou k těm, kdož se navracejí, je vrcholem těm, kteří se v dobru zdokonalují, je duše i těla spasením, je před každým hříchem obranou a všeho dobrého zárukou, je záhubou všeho, co je hříšné, je ratolestí, z níž vzkříšení vykvétá, je stromem života věčného. Zasluhuje tedy veškeré úcty toto drahocenné a vpravdě ctihodné dřevo Kříže, 121 vždy na něm Kristus sebe za nás v obě přinesl, a posvětil je k uctívání dotekem svého svatého těla a krve.

Podobně je třeba ctít hřeby, kopí, šaty i posvátná místa, kde přebýval: jesličky, jeskyni betlémskou, spasitelnou Golgotu, životodárný hrob, Sión - pravzor církví /chrámů/ a podobně. Jak řekl bohootec David: „Vstupme do jeho příbytku, klanějme se před místem, kde stanuly jeho nohy.“ Další 122 (verš) z tohoto žalmu svědčí, že měl na mysli kříž: „Povstaň, Pane, k odpočinutí svému.“ Za 123 křížem totiž následuje vzkříšení. Je-li nám drahý příbytek i lůžko i šaty osob, které milujeme, což by nám nemělo být neskonale dražší všechno to, co patřilo Bohu a našemu Spasiteli, čím byla uskutečněna naše spása?

Ctíme však rovněž každý znak drahocenného a životodárného kříže, by byl udělán z jakéhokoliv materiálu! Nectíme sám materiál, to ne! Ctíme však ono znamení zobrazující nám Krista. Vždy on sám přece oznámil svým učedníkům: „Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi.“ 124 Tím je míněn znak kříže. Proto i ženám řekl anděl při vzkříšení: „Hledáte Ježíše toho Nazaretského, (toho) ukřižovaného?“ 125 A apoštol praví: „My kážeme Krista /Mesiáše/ ukřižovaného.“ Mnozí 126 byli „Kristy“, mnozí měli jméno Ježíš, ale jeden byl „ten Ukřižovaný“. 127 Neřekl „kopím probodeného“, ale „ukřižovaného“. Není tedy pochyb, že právě proto zasluhuje úctu samo toto Kristovo znamení. Kdekoliv je totiž jeho znak, tam je i on sám. Kdyby však náhodou byla podoba kříže nějak porušena, pak materiál, z něhož byl kříž zhotoven, i kdyby to bylo zlato nebo drahé kamení - nectíme. Uctíváme tudíž jenom to, co má vztah k Bohu, naše úcta se vztahuje jen k Němu.

Předobrazem drahocenného kříže bylo „dřevo života“, které Bůh nasadil v ráji. 128 Tak jako skrze dřevo přišla smrt, 129 tak se slušelo, aby skrze dřevo byl darován život a vzkříšení.

Jákob první vzdal úctu vrcholu Josefova žezla, 130 ikoně kříže, a nejvýrazněji ukázal na znak kříže, když rozpřaženýma rukama žehnal syny. 131 Žezlo - hůl Mojžíšova se stala znamením kříže, když „křížem“ udeřil v moře a zachránil tak Izraele, faraona však potopil do hlubiny. 132 Později Mojžíšovy ruce - do podoby kříže rozprostřené - zahnaly Amaleka. 133 Dřevem se změnila hořká voda na sladkou 134 a dřevem se rozpadla skála a vydala pramen. 135 Žezlem Áron získal pomazání k hodnosti kněžské. 136 Dřevo, na němž visel (měděný) had, na znamení vítězství jakoby zabitý, zachraňovalo před smrtí ty, kteří hleděli s vírou na zobrazení nepřítele zbaveného života. 137 Tak Kristus přibit byl hřeby na dřevo „v těle hříchu“, 138 které hřích neokusilo. A ten velký Mojžíš volal: „Uvidíte svůj život visící na dřevě před vašima očima.“ 139 A Izaiᚠpraví: „Celý den jsem vztahoval ruce své k lidu svéhlavému a zlořečícímu.“ 140 Kéž bychom uctíváním kříže dosáhli obecenství s Kristem ukřižovaným. Amen. 141

.

KAPITOLA XII.

O modlitbě tváří k východu

Nikoliv náhodou a ne bezdůvodně se při modlitbě obracíme na východ. Vzdáváme předně modlitbou Stvořiteli dvojí úctu, nebo sami jsme z dvojí přirozenosti - viditelné a neviditelné, to znamená z rozumové a smyslové. Dle toho ho slavíme i duchem i tělesnými údy, a jsme pokřtěni vodou a Duchem, tak se dvojím způsobem sjednocujeme s Pánem: účastenstvím v tajinách /svátostech/ a v milosti Svatého Ducha. Poněvadž Bůh je světlo rozumové 142 a Krista nazývají Písma „Sluncem spravedlnosti“ 143 a „Východem“, volíme 144 východ, když ho uctíváme. Všechno krásné a dobré totiž zasvěcujeme Bohu, z něhož se všechno dobro stává skutečně dobrem.

Božský David se vyjádřil takto: „Království země, zpívejte Bohu, oslavujte Pána, který vystupuje na nebesa nebes k východu“. 145 Písmo dále praví: „Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil“. 146 A po provinění vyhnal ho odtud a „zapudil ho z ráje rozkoše“, 147 zřejmě dále na západ. Kvůli tomu se v touze po pradávné vlasti a s očima k ní upřenýma modlíme k Bohu.

Také Mojžíšův stánek byl obrácen záclonou a slitovnicí k východu. 148 Pokolení Judovo jako nejčestnější tábořilo na východní straně. 149 I ve skvělém chrámě Šalomounově byla brána Hospodinova také na východě. Co je však nejdůležitější: ukřižovaný Pán byl přece obrácen tváří na západ, a proto se v modlitbě obracíme tak, abychom na něho patřili. Také když vstupoval na nebesa, vznášel se k východu a k té straně se mu klaněli apoštolé, a podobně tak jednou opět přijde, jak ho viděli jdoucího do nebe, 150 což on sám zaslíbil slovy: „Nebo jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka“. 151 Proto tedy, očekávajíce jeho příchod, modlíme se obráceni k východu.

Je to ovšem nezapsaná tradice apoštolů. Odevzdali nám totiž mnohé věci, které nejsou zapsány. 152

.

KAPITOLA XIII.

O svatém, přečistém a neposkvrněném tajemství Páně (o Eucharistii)

Dobrý a nadevše blahý Bůh, ba více než jen dobrý, nebo je samo Dobro, 153 nechtěl zůstat pro nezměrné bohatství svého dobra pouze sám Dobrem, jímž je ve své vlastní podstatě, s nikým nesdíleným, nýbrž povolal k bytí nejprve rozumné a nebeské síly (andělské mocnosti), potom viditelný a smyslový svět, posléze člověka, obdařeného oběma dary, rozumem a smysly. Všechno, co od Boha povstalo, má účastenství na jeho dobru samou svou existencí. On sám je však bytím všemu, poněvadž „v Něm trvá všechno jsoucí“, nejenom 154 protože sám to uvedl z nebytí v bytí, ale protože svou energií sám udržuje a zachovává to, co učinil. Týká se to hlavně živých stvoření: už tím, že existují, jsou účastny života, jsou účastníky jeho dobra. Rozumné bytosti však mají toto obecentví s ním jak oběma zmíněnými způsoby, tak ještě více darovanou schopností rozumovou. Díky ní jsou s ním v jakémsi užším společenství, ač On ovšem převyšuje všechno nesrovnatelně.

Člověk, stvořený jako bytost rozumná a svobodná, měl tudíž možnost nejtěsnějšího, svobodného sjednocení s Bohem. Byla mu dána jediná podmínka, že setrvá v onom dobru, tj. v poslušnosti Stvořiteli. Když však přestoupil přikázání, které mu jeho Stvořitel dal, a v důsledku toho podlehl smrti a porušení, sám Stvořitel, který nᚠlidský rod přivedl k bytí, připodobnil se „ve slitování a milosrdenství“ 155 nám, stal se takovým člověkem, jako jsme my, kromě hříchu, a sjednotil se i s naší přirozeností. 156 Protože jsme neuhlídali v sobě darovaný nám jeho vlastní obraz ani vlastní jeho duch, přijímá on sám naši ubohou a slabou přirozenost, aby nás opět povolal k účasti na Božství.

Bylo ovšem třeba, aby se nejen naše přirozenost ve své podstatě povznesla k vyššímu stavu, nýbrž aby se také každý člověk zvl᚝, bude-li chtít, narodil podruhé a aby se živil novým pokrmem a takto získal plnou míru dokonalosti. Proto Kristus vlastním narozením, neboli přijetím těla, a křtem, utrpením i vzkříšením osvobodil lidskou přirozenost od praotcova hříchu, od smrti a porušení a stal se prvencem vzkříšení; 157 ukázav nám v sobě cestu a vzor a příklad, dal i nám možnost připojit se k němu, abychom se tak adopcí stali tím, čím je on svou přirozeností, totiž syny a dědici Božími - spolu s ním mající právo dědiců. 158 Dal nám proto, jak jsem již řekl, i možnost druhého narození, abychom se jako z Adama zrození a Adamu podobní, zdědivší však z něho prokletí a porušení, nyní jakožto zrození z Něho (tj. Krista - druhého Adama, pozn. překl.) stali Jemu podobni, a získali dědičně onu Jeho neporušitelnost i Jeho požehnání i Jeho slávu.

Jelikož tento Adam je ovšem duchovní, bylo nutno, aby i to naše narození bylo duchovní a aby podobně byl duchovní i pokrm. Avšak protože jsme něco dvojího a složeného, je třeba, aby i naše narození bylo dvojí a právě tak aby i pokrm byl složený. Proto je naše narození z vody a Ducha, - mám na mysli svatý křest. Proto taktéž Jeho pokrm - „chléb života“ je (sám) Pán nᚠJežíš Kristus, který s nebe sestoupil. 159

Když totiž měl na sebe vzít dobrovolně za nás smrt, v noci, v níž sám sebe vydal, ustanovil Novou smlouvu se svými svatými učedníky a apoštoly a skrze ně se všemi, kteří v něho uvěří. Poté ve večeřadle na svatém a slavném Siónu, když jedl se svými učedníky podle starodávného zvyku Paschu a naplnil tak předpis Staré smlouvy, umyl učedníkům nohy 160 - což je symbol svatého křtu. Poté láme chléb a podává jim řka: „Vezměte, jezte, toto jest tělo mé, kteréž za vás lámáno jest na odpuštění hříchů“. 161 Podobně vzav i kalich s vínem a vodou, podával jim, řka: „Pijte z něho všichni: toto jest krev má nové smlouvy, která se za vás vylévá, na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku. Nebo kolikrátkoli byste jedli tento chléb a tento kalich pili, smrt Syna člověka budete zvěstovat a vzkříšení jeho vyznávat, dokud nepřijde.“ 162

Je-li „slovo Boží živé a mocné“ 163 a jestliže „Pán učinil všechno, co chtěl“, jestliže 164 se na jeho slova: „Budiž světlo“ 165 stalo světlo, a na slova: „Budiž pevná zem“, stalo 166 se tak, jestliže „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem a dechem jeho úst pak všechen jejich zástup“, 167 jestliže nebe, země, voda i oheň, vzduch i celý jeho kosmos vznikly na slovo Páně a na toto slovo povstal i nejpozoruhodnější živočich - člověk, jestliže se týž Bůh - Slovo 168 stal ze své vůle člověkem a čistá a neposkvrněná krev svaté vždycky Panny mu bez účasti muže utvořila tělo, cožpak On nemá mít moc učinit chléb svým Tělem a víno a vodu učinit Krví?

Řekl na počátku: „Zazelenej se země zelení!“, 169 a země Božím rozkazem vyzvaná a plodná dodnes vydává po dešti své plody. Řekl Bůh: „Toto je mé tělo“ a „toto je má krev“ a „to čiňte na mou památku“ - a na jeho všemocný rozkaz se to děje a bude dít až do jeho příchodu. Nebo tak je řečeno: „Dokud nepřijde“. 170 Skrze epiklesi 171 sestupuje zastiňující moc Svatého Ducha jako d隝 na připravené pole. Vždy všechno, co Bůh učinil, učinil mocí či energií Svatého Ducha, podobně tedy i nyní způsobuje energie Ducha to, co přesahuje přirozenost, co nejsme schopni poznat jiným způsobem, jedině vírou. „Jak se to může stát“, ptala se svatá Panna, „vždy nežiji s mužem?“ 172 Odpovídá ji Gabriel archanděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.“ 173 A zeptáš-li se teď: „Jak se chléb může stát Tělem Kristovým a víno s vodou Krví Kristovou?“ odpovím ti podobně - Duch Svatý sestupuje a činí to, co přesahuje rozum a chápání.

Užívá se zde chleba a vína, protože Bůh zná naši slabost, že se obvykle s nechutí stavíme k věcem, se kterými nejsme častějším užíváním seznámeni. Bůh podle sobě vlastní shovívavosti koná věci, jež přesahují přírodu, ale způsobem, který je přírodě blízký. Podobně jak ve křtu, nebo přece lidé jsou zvyklí umývat se vodou a mastit se olejem, spojil s vodou a olejem milost Ducha Svatého a učinil křest „koupelí znovuzrození“, 174 tak i zde vzhledem ke skutečnosti, že lidé jedí chléb a pijí vodu a víno, svázal s tím své Božství a učinil (chléb a víno) svým Tělem a Krví, abychom se povznesli od věcí obvyklých a přirozených k oněm nadpřirozeným. Tělo je vpravdě sjednoceno s Božstvím, to Tělo, které je (zrozeno) ze svaté Panny. Nesestupuje však toto Tělo s nebe, kam bylo vzato, nýbrž sám tento chléb a samo víno přeměňují se v Tělo a Krev Boží. Chceš-li se však dopátrat, jakým způsobem se to děje, stačí ti vědět, že Duchem Svatým se to děje tak, jako z Boží Rodičky skrze Ducha Svatého Pán přijal na sebe tělo. Víc nic nevíme, ale to víme, že Slovo Boží je pravdivé a činné a všemohoucí a způsob (jeho činnosti) je nevyzpytatelný.

Nebude na škodu ještě dodat i to, že tak jako v řádu přírody se chléb požíváním a víno a voda pitím přeměňují na tělo a krev toho, kdo je požívá a pije, přičemž se nestávají jiným, odlišným tělem, než je to, které je přijalo, tak podobně i chléb předložený spolu s vínem a vodou se skrze epiklesi a sestoupení Svatého Ducha nadpřirozeně přeměňuje v Tělo Kristovo a Krev, a pak se již neliší od samotného Krista, nýbrž je to jedno a totéž Tělo a tហKrev. 175

Stávají se pak těm, kteří je přijímají s vírou a důstojně, přijímáním „na odpuštění hříchů“ 176 a k životu věčnému i k ochraně duší a těl. Těm však, kteří je požívají bez víry a nehodně, stanou se soudem a trestem - právě tak jako smrt Páně, která se stala pro věřící životem a nesmrtelností k získání věčné blaženosti, ale nevěrným a katům Páně přinesla odsouzení a trest věčný.

Chléb a víno nejsou jen symboly /znaky/ Těla a Krve Kristovy - chraň nás Bůh před takovou myšlenkou - nýbrž (navždy) „probožstveným“ tělem Páně, nebo On sám řekl: „Toto jest moje Tělo“, a neřekl: symbol /typos/ těla. Neřekl toto je symbol /typos/ mé krve, nýbrž řekl: „má Krev“. I předtím řekl židům: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě život. Nebo mé Tělo je pravý pokrm a má Krev pravý nápoj.“ A ještě: „Kdo mne jí, bude mít život.“ 177

Takže s veškerou bázní, s čistým svědomím a s neochvějnou vírou přistupujme (k svatému tajemství), a určitě nám bude dáno vše, jak jsme uvěřili, a nepochybujme. Uctěme tedy toto (tajemství) naprostou čistotou, jak duševní, tak tělesnou, obojím, nebo i ono (tajemství) je dvojí. 178

Přistupujme s horoucí touhou, složme ruce v podobě kříže a přijímejme Tělo Ukřižovaného, obracejíce k němu oči, ústa i čelo, 179 příjímejme ten Boží uhlík, aby oheň naší touhy spojený s jeho ohnivým žárem spálil naše hříchy a prozářil nám srdce, aby účastenství na ohni Božím rozohnilo nás a obožnilo. Ten řežavý uhlík viděl už Izaiáš. 180 Uhlík však není jen hmota dřeva, ale dřevo spojené s ohněm. Tak i chléb přijímání není sám chléb, nýbrž chléb sjednocený s Božstvím. Přitom tělo sjednocené s Božstvím netvoří jednu přirozenost, nýbrž jiná je přirozenost těla a jiná je Božství, která je s tělem spojena, takže jsou současně dvě přirozenosti, nikoliv jedna.

Melchisedech, „kněz Boha Nejvyššího“, vítal chlebem a vínem Abrahama, který se vracel z výpravy, na níž porazil cizí útočníky. 181 Onen stůl byl předobrazem mystického Stolu a onen kněz předobrazem a typem pravého Velekněze - Krista. Vždy čteme: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“ Předobrazem tohoto 182 chleba byly také chleby předložení. 183 To je také ona čistá a současně nekrvavá obě, o níž Pán řekl skrze proroka, že mu bude přinášena „od východu slunce až na západ.“

Kristovo 184 Tělo a Krev napomáhají k zachování naší duše a těla, nepodléhají zániku nebo rozpadu, ani nevycházejí z těla - v žádném případě, ale vstupují do naší bytosti, aby ji uchránily a zaštítily před jakoukoliv újmou, aby ji očistily od všeliké špíny, podobně jako oheň zkoušky očišuje zlato od znehodnocujících je příměsí, abychom jednou nebyli spolu s tímto světem odsouzeni. Očišují nás také od nemocí a všelijakých poklesků, podle slov svatého apoštola: „Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem“. 185 Totéž vyjadřují slova: „Kdo jí Tělo a pije Krev Páně nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ 186 Očištěni jsouce tím, sjednome se s Tělem Páně a Duchem jeho a staňme se Tělem Krista.

Tento Chléb je předkrmem chleba budoucího, zvaného „vezdejší“. 187 Slovo EPIÚSIOS může znamenat buď chléb budoucí, který tedy patří budoucímu věku, 188 anebo také chléb, požívaný k zachování našeho bytí. 189 Jak v tom, tak v onom významu má toto pojmenování vztah k Tělu Páně. Tělo Kristovo /sarx/ je totiž „duchem oživujícím“, 190 poněvadž z oživujícího Ducha bylo počato. Co se totiž „narodilo z Ducha, je duch.“ 191 Když to říkám, nechci uvést v pochybnost (tělesnou) přirozenost tohoto Těla, nýbrž chci ukázat na jeho oživující a Božskou moc.

Jestliže někteří nazvali chléb a víno „znaky“ /antitypa/ Těla a Krve Páně, jak se vyjádřil bohonosný Basil, neměli na mysli jeho povahu po posvěcení, nýbrž před posvěcením, nazvali takto tedy pouhou prosforu. 192

Mluví se o účastenství /metálépsis/, jelikož skrze ně se stáváme účastníky Ježíšova Božství. Mluví se o společenství /koinonia/ - a ono skutečně zde je - poněvadž vstupujeme do obecenství s Kristem skrze ně a účastníme se v jeho Těle i božství. Skrze ně vstupujeme do společenství a vzájemného sjednocení mezi sebou, když berouce z jednoho chleba stáváme se všichni jedním Tělem Krista 193 i jednou Krví a navzájem mezi sebou údy, 194 nebo spolu s Kristem tvoříme společné tělo. 195

S veškerou rozhodností se tudíž vystříhejme přijímat účastenství /přijímání/ od heretiků, anebo jim je podávat. Pán totiž řekl: „Nedávejte svaté psům a neházejte své perly před svině 196 “, abyste se nespolčovali s jejich mylnými názory a nebyli spolu s nimi odsouzeni. Jestliže se totiž plně sjednocujeme s Kristem a se sebou navzájem, nepochybně se plně sjednocujeme se všemi, kteří jsou toho s naším souhlasem účastníky. Vždy v takovém případě se uskutečňuje sjednocení vědomě, nikoliv proti naší vůli. „Všichni jsme totiž jedno tělo, protože z jednoho chleba jíme“, jak řekl božský apoštol. 197

Eucharistie se nazývá znakem /antitypa/ budoucích věcí ne v tom smyslu, že by nebyla pravým Kristovým Tělem a Krví, nýbrž v tom smyslu, že nyní máme účast na Kristově Božství skrze ně; v budoucím životě budeme pak mít účast v poznání a spočinutí v Božství samotném. 198

.

KAPITOLA XIV.

O rodokmenu Páně a o svaté Bohorodici

O svaté, nadevše velebné Bohorodici a vždycky Panně Marii, jsme hovořili již výše dosti podrobně a ukázali jsme to hlavní: Ona je skutečně Boží Rodičkou a oprávněně je tak nazývána. 199 Nyní probereme ještě zbývající otázky.

Nuže, (Maria) podle předvěčné a předvědoucí vůle Boží předvyvolena a v různých obrazech a slovech proroků skrze Svatého Ducha předobrazena a předzvěstována, vyrostla v předurčené době z Davidova rodu v souladu s přísliby, které mu byly dány. Čteme v Písmu: „Hospodin přísahal Davidovi věrnost a nevezme to nazpět: Toho, jenž vzejde z tvých beder, dosadím na tvůj trůn“. 200 A opět: „Jednou jsem přísahal na svou svatost. Cožpak bych lhal Davidovi? Jeho potomstvo potrvá navěky, i jeho trůn přede mnou bude jako slunce, pevně bude stát navěky jako měsíc věrný svědek nad oblaky. 201 A Izaiᚠpraví: „I vzejde proutek z Jesse 202 a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“

Na 203 skutečnost, že sv. Josef 204 pocházel z Davidova pokolení, ukazují zřetelně evangelisté Matouš a Lukáš. Matouš ovšem odvozuje Josefa od Davida přes Šalomouna, 205 zatímco Lukᚠpřes Nathana. 206 O původu svaté Panny však mlčí oba.

Je však třeba pamatovat na to, že Hebreové, a stejně tak i Písmo svaté, nemají ve zvyku vést rodokmen žen. Existoval však zákon, který nedovoloval uzavírat manželství mezi stranami náležejícími různým pokolením. 207 Proto Josef, který pocházel z Davidova pokolení a „byl muž spravedlivý“ -- tak o něm totiž svědčí božské Evangelium 208 -- nebyl by si vzal za manželku svatou Pannu protiprávně, to jest - kdyby nebyla pocházela z jeho pokolení. Stačilo tedy uvést rodokmen Josefův.

Je také třeba brát do úvahy i to, že existoval zákon, podle něhož v případě smrti muže, který nezanechal potomstvo, byl bratr zesnulého povinen uzavřít manželství s jeho ženou a zanechat bratrovi potomky. 209 Narozený potomek potom patřil přirozeně druhému, který ho zplodil, ale podle zákona byl brán za potomka prvního.

Byl tudíž Lévi, pocházející z linie Nathana, Davidova syna, 210 otcem Malcha 211 i Panthera, a Panther byl otcem Barpanthera - tak se totiž jmenoval, Barpanther byl otcem Joakima /Jáchyma/, a Jáchym byl otcem svaté Bohorodice. 212 V linii Šalomouna, Davidova syna, Mattan měl manželku, z níž se narodil Jakub. Po smrti Mattanově se oženil Melchi z Mattanovy linie, syn Léviho a Pantherův bratr, s Mattanovou ženou, matkou Jakubovou, a měl s ní Héliho. Jakub a Melchi byli tedy bratry z jedné matky, avšak Jakub byl z linie Šalomounovy, zatímco Héli z linie Mattanovy. Avšak Héli, pocházející z linie Mattanovy, zemřel bezdětný, a tehdy jeho bratr Jakub, pocházející z linie Šalomounovy, vzal si za manželku jeho ženu a vzbudil svému bratru potomstvo v osobě Josefa. Josef tedy je přirozeně synem Jakubovým z rodu Šalomounova, ale podle zákona synem Heliho z rodu Nathanova.

Jáchym poté pojal za ženu ctihodnou a zbožnou Annu. Avšak podobně jako kdysi žena Anna 213 až v neplodném věku jedině díky modlitbě a Božímu příslibu porodila Samuele, také i tato Anna obdržela od Boha Bohorodici pro vroucnou modlitbu a díky příslibu, aby i takto v ničem nezůstala pozadu za jinými slavnými manželkami. 214 Spíše „milost“ - to je totiž význam jména Anna - porodila zde naši „Paní“, což je totiž význam jména Marie. 215 Zajisté proto se Marie stala Paní veškerého stvoření, nebo se stala Matkou Stvořitelovou.

Narodila se v domě Jáchymově poblíž Ovčí brány 216 a byla přinesena do Svatyně. Potom ji přivedli do Domu Božího, kde vyrůstala posilována pokrmem Ducha a jako oliva plodonosná 217 se stala nositelkou všech ctností, vzdálená jakýchkoliv žádostí světských nebo tělesných. A takto pěstovala panenství své duše i těla, jak náleželo té, která měla pojmout Boha do svého nitra. Nebo Bůh jsa svatý, ve svatých spočívá. 218 Tak se přibližovala ke svatosti a stala se hodnou být i svatým a předivným chrámem Boha Nejvyššího.

Poněvadž však nepřítel naší spásy slídil za všemi pannami kvůli Izaiášově předpovědi: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to jest přeloženo "S námi Bůh"“, proto 219 Ten, který „moudré jejich chytrostí dovede lapit“, 220 aby zmýlil toho, jenž se chytrostí chvástá (ďábla), způsobil, že Dívku zasnubují kněží Josefovi, jako „nový díl knihy tomu, kdo umí číst“. 221 Toto zasnoubení mělo poskytnout ochranu Panně a také svést ze stopy slídila (tj. ďábla).

Když pak přišla „plnost času“, 222 byl k ní poslán anděl Páně, který jí zvěstoval blahou zvěst, že „Panna počne“. 223 A tak počala Syna Božího, onu Otcovu zosobněnou moc, „ne z vůle těla, ani z vůle muže“, 224 nikoliv tedy z přirozeného soužití, nýbrž z laskavosti (eudokias) Otcovy a spolupůsobením Svatého Ducha. Umožnila Tvůrci, aby se stal stvořením, umožnila Utvářejícímu, aby se ztvárnil, umožnila Synu Božímu a Bohu, aby se stal tělem a člověkem z čistých a neposkvrněných částí jejího těla a krve.

Tím naplnila poslání pramatky Evy. Tak jako Eva byla utvořena z Adama mimo přirozené plození, tak Ona povila Nového Adama, narozeného ovšem podle zákona těhotenství, avšak počatého způsobem nadpřirozeným. Narodil se totiž z ženy, a to bez otce, On, jenž je z Otce zrozen bez účasti matky. 225 A protože z ženy -- tedy podle zákona těhotenství; že však zcela bez účasti otce -- tedy cestou přesahující přirozené zákony. A protože v obvyklém čase -- nebo porodila po uplynutí devíti měsíců, když začínal desátý, plně v souladu se zákony těhotenství. A že bezbolestně -- tu opět proti přirozenosti. Stalo se tak ovšem proto, poněvadž - co nepředcházela rozkoš, nenásledovala ani bolest. Předpověděl to prorok: „Dříve, než jí přepadly porodní bolesti, porodila.“ 226 A opět: „Dříve, než ji zachvátily porodní křeče, utekla a povila pacholíka.“ Narodil 227 se z ní tudíž Syn Boží vtělený. Ne člověk, který nosil v sobě Boha, nýbrž Bůh, který přijal tělo. Nezískal pomazání jako prorok energií Boží, nýbrž On sám je příchod celého Pomazávajícího. Tak se stalo člověkem to, co dává pomazání, 228 a Bohem to, co přijalo pomazání. 229 Nešlo o přeměnu přirozenosti, nýbrž o hypostatické sjednocení přirozeností. Byl to totiž týž, který pomazával i který přijímal pomazání. Pomazal jako Bůh sebe sama jako člověka.

Proč by tedy neměla být Bohorodicí ta, která Boha z ní vtěleného porodila? V pravém slova smyslu, plně a pravdivě jest Bohorodicí a Paní a všeho stvoření Vládkyní, jako služebnice i Matka Tvůrcova.

Jako při svém početí On zachoval panenství té, která Ho počala, tak i při svém narození zajistil neporušenost jejího panenství, nebo toliko prošel skrze ni, ponechávaje dveře uzavřené. 230 K početí došlo ze slyšení, 231 k narození však cestou obvyklou, nebo se narodil skrze bok Bohomateře. Nebyl bez moci projít uzamčenou branou, aniž zlomil její peče.

I po porodu Přečistá Panna zůstala vždy Pannou, nebo nikdy až do zesnutí neobcovala s mužem. Jestliže čteme: „A nepoznal ji, dokud neporodila syna svého prvorozeného“, je 232 třeba vědět, že „prvorozený“ je syn první narozený, i kdyby zůstal jediným. Prvorozenectví znamená totiž to, co je první narozeno, ale neváže se vůbec na další následující. Dále: slovo „dokud neporodila“ ukazuje ve skutečnosti na vyměřenou určitou dobu, ale nevylučuje další zachování panenství. Pán říká například: „A hle, Já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa.“ 233 Nechce tím říci, že po konci světa už s námi nebude. Naopak božský apoštol praví: „A tak vždycky s Pánem budeme“, 234 a má na mysli to, co bude po všeobecném vzkříšení.

Což by vůbec bylo také možné, aby ta, která porodila Boha a na základě s tím spojených zkušeností věděla, že to byla zázračná událost, mohla ještě obcovat s mužem? Nesmysl! Nemůže na to čistá duše ani pomyslet, a což to teprve učinit!

Ale ona, Blahoslavená, uznaná za hodnou darů, přesahujících přirozenost, snesla potom ve chvílích Synových muk bolesti namísto těch, které ji minuly při porodu. Tehdy totiž při pohledu na smrt, která byla hodna zločince, na smrt Toho, jehož jako Boha porodila, zakusila mateřským citem spoluutrpení. Její duše byla drásána a bolesti z vlastních myšlenek jí pronikaly jako meč. Tak je třeba chápat, co jí bylo předpověděno: „A duši tvou pronikne meč“.

Ale 235 její bolest se brzy proměnila v radost vzkříšení, která zvěstovala, že ten, který zemřel v těle, byl Bůh.

.

KAPITOLA XV.

Úcta k svatým a jejich ostatkům

Uctívat svaté jako Kristovy přátele, jako děti a dědice Boží, je zdůvodněno slovy sv. Jana Bohoslovce 236 apoštola a evangelisty: „Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“

„Proto 237 již nejsou sluhy, ale syny; jestliže jsou synové, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi .“ 238 I sám Pán ve svatých evangeliích pravil apoštolům: „Vy jste moji přátelé. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán.“

Jestliže 239 kromě toho je Stvořitel všeho a Pán nazýván „Králem kralujících a Pánem panujících“ 240 a „Bohem bohů“, pak 241 ovšem i svatí jsou „bohy“ a „pány“ a „králi“, nebo jejich Bohem, Pánem a Králem je Bůh a nazývá se Bůh. Mluví takto k Mojžíšovi: „Já jsem Bůh Abrahámův i Bůh Izákův i Bůh Jákobův“. 242 Mojžíše sám Bůh ustanovil, aby byl bohem pro faraona. 243 Když mluvíme o svatých jako bozích, králích a panujících, nebereme to ovšem doslovně, nýbrž pouze v tom významu, že byli králi a pány nad svými vášněmi a uchránili v sobě nezkaženou podobu Božího obrazu, podle něhož byli stvořeni. Vždy i o králově obrazu říkáme: „král“. Jde o to, že byli i duchovně s Bohem spojeni a pohostinně mu odevzdali své srdce, a tím, že ho měli v sobě, stali se díky milosti tím, čím je On svou přirozeností.

Jak tedy nemáme uctívat ty, kteří byli a jsou Božími oddanými služebníky a přáteli a syny? Vždy čest, kterou prokazujeme nejlepším spoluslužebníkům, je důkazem lásky, kterou chováme k společnému Vládci. 244

Svatí se stali totiž také jakoby pokladnicemi a čistými příbytky jeho přítomnosti: „Budu přebývat v nich,“ - řekl Bůh, „a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem.“ 245 O tom, že „duše spravedlivých jsou v rukou Božích a nedotkne se jich smrt“, 246 hovoří Písmo svaté. Smrt svatých je totiž spíše spánek než smrt. Nebo pracovali do času a „budou žít na věky“, 247 „čestná je před Hospodinem smrt svatých jeho“. 248 Co je vzácnější, než být v rukou Božích? Vždy Bůh je život a světlo, a ti, kdož jsou v jeho rukou, setrvávají v životě a světle.

O tom, že Bůh byl spojen i s jejich tělem taktéž prostřednictvím rozumu, svědčí apoštol: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který ve vás přebývá?“ 249 „A ten Pán je Duch.“ 250 A ještě: „Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh.“ 251 Jak tedy potom nectít ty oduševněné chrámy Boží, oduševněné příbytky Boha? Vždy žijí v tak těsném spojení s Bohem!

Vládce Kristus nám zanechal ostatky svatých jako spasitelné prameny, z nichž vyvěrají nejrůznější blahodárné účinky, získává se blahovonné myro /vzácný olej/. A nikdo nech o tom nepochybuje. Vytryskla-li voda na poušti z příkré a tvrdé skály, 252 když Bůh chtěl, a vyplynula-li z oslí čelisti žíznivému Samsonovi, 253 je snad k neuvěření, že by se z ostatků mučedníků nemohl vyronit vonný olej? 254 Jistěže je to možné, víme-li o Boží moci a o cti, jíž se u něho těší svatí.

Podle (Starého) Zákona každý, kdo se dotkl mrtvého, byl nečistý. 255 Avšak tito svatí nejsou mrtví. Od chvíle, kdy se v nich totiž zračí Sám Život, 256 nebo sám Zdroj Života je připočten k mrtvým, 257 ty, kteří v naději vzkříšení a ve víře v něho zesnuli, už nenazýváme mrtvými. Cožpak by mrtvé tělo mohlo působit divy? Jak to, že před nimi prchají démonové, přestávají epidemie, nemocným se vrací zdraví, slepí prohlédají, malomocní jsou očišováni, pokušení a posedlost odstupují, a „všeliký dar dobrý od Otce světel“ 258 skrze ně sestupuje na ty, kteří prosí s neochvějnou vírou?

Nestálo by ti za námahu, abys našel ochránce, který by tě představil smrtelnému králi a před ním za tebe hovořil?

Nemáme tím spíše projevovat úctu těmto pomocníkům celého lidského pokolení, kteří za nás přednášejí prosby Bohu? Určitě jim náleží patřičná úcta prokazovaná tím, že budujeme Bohu chrámy v jejich jménu, že přinášíme plody země, že slavíme jejich památku, ovšem v duchu jejich duchovní blažené moudrosti, tak aby naše veselí jich bylo hodno, abychom snažíce se vzdát jim čest, nevyvolali jejich hněv. Nebo jen to, co vzdává čest Bohu, těší také jeho ctitele. Co však Boha uráží, uráží i jeho štítonoše. Věřící, uctívejme svaté zpěvem „žalmů a hymnů a písní duchovních“, 259 v pokoře a milosrdenství vůči potřebným - takovým způsobem je i sám Bůh nejlépe uctíván. Stavějme jim pomníky a vytvářejme viditelné ikony, ale sami se snažme, abychom své duše učinili živými jejich pomníky a ikonami připodobňováním se jejich ctnostem.

Bohorodici ctěme jako pravou a skutečnou Matku Boží. 260 Proroka Jana ctěme jako předchůdce Páně, Křtitele, apoštola a mučedníka, nebo Pán řekl, že „mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan“; on 261 byl prvním hlasatelem a zvěstovatelem jeho Království. Apoštoly ctěme jako bratry Páně a jako „očité svědky“ a „pomocníky v jeho těžkostech, které Bůh Otec předem vyhlédl a také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna“, - 262 nejprve apoštoly, potom proroky, posléze pastýře a učitele.“

Ctěme 263 i mučedníky Páně, které povolal z každého stavu jako vojáky Kristovy, 264 nebo oni jsou ti, kteří pili jeho kalich, a tak byli křtěni křtem jeho smrti, která tvoří život; ctěme je jako účastníky jeho strádání a jeho slávy. V jejich čele je diakon Kristův a apoštol - prvomartyr Štěpán.

Také ctěme blažené naše otce, bohonosné askety, kteří nesli svědectví - martyrion v dlouhém a namáhavém zápase o (čisté) svědomí. „Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země - svět jich nebyl hoden.“

Ctěmě 265 také ty, kteří žili v době před milostí, proroky, patriarchy, spravedlivce, kteří předzvěstovali příchod Páně. Majíce před očima jejich počínání, všechny horlivě následujme v jejich víře, 266 lásce, naději, horlivosti, věrnosti, způsobu života, statečnosti v utrpení, 267 jejich stálosti až k prolití krve, abychom se k nim připojili i v zisku korun slávy. 268

.

KAPITOLA XVI.

O ikonách 269

Někteří 270 nám mají za zlé, že uctíváme a klaníme se ikonám Spasitele i Vládkyně naší, jakož i jiných Kristových svatých a služebníků. Nech si připomenou, že na počátku stvořil Bůh člověka podle svého vlastního obrazu. 271 Zdali ne proto si vzájemně prokazujeme čest, že nosíme v sobě tento stvořený obraz Boží? 272

Nebo, jak pravil bohomyslný a v Božích věcech znalý Basil, čest, prokazovaná ikoně, přechází na prototyp. 273 A prototypem je to, co je na ikoně zobrazeno, z čeho byla forma odvozena. Což ne právě proto se Mojžíšův lid modlil kolem stánku, protože byl obrazem a typem nebeských věcí, ba celého stvořeného universa? 274 Bůh totiž řekl Mojžíšovi: „Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře!“ 275 A cherubové, zastíňující archu úmluvy, 276 cožpak nebyli dílem lidských rukou? A věhlasný chrám v Jeruzalémě, cožpak nebyl dílem lidských rukou a lidského umění? 277

Písmo svaté ovšem skutečně zakazuje uctívání soch, 278 avšak ve spojení s přinášením obětí běsům či démonům. 279 Oběti přinášeli pohané /heléni/, oběti přinášeli i židé, avšak pohané běsům /démonům/, zatímco židé Bohu. Obě pohanů nebyla Bohu milá, proto byla i odsouzena, ale obě spravedlivých byla Bohem přijata laskavě. Obětoval Noe „i ucítil Bůh vůni libou“ 280 dobrého předsevzetí a přijal Jemu projevenou vůni lásky. Avšak helénské sochy, zobrazující démonské podoby, nebyly Bohu milé, a proto byly zakázány.

Kromě všeho toho - byl by kdo schopen vytvořit podobu Boha neviditelného, který nemá tělo, který nemůže být znázorněn ani popsán výkladem ani tvarem zobrazen? Byla by to přece úplná pomatenost a bezbožnost chtít ztvárnit Božství. Zde je důvod, proč bylo ve Starém zákoně používání obrazů stlačeno na minimum.

Jinak se však jeví tato věc od té doby, kdy se Bůh svým „slitováním a milosrdenstvím“ 281 stal k našemu spasení plně člověkem. Nejde už o to, jak se ukázal kdysi Abrahamovi v podobě člověka, ani jak se zjevoval prorokům, nýbrž o to, že vpravdě samou bytostí se stal člověkem. Vždy přebýval na zemi a s lidmi se stýkal, 282 činil zázraky, snášel utrpení, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa. A to všechno se dálo naprosto skutečně a před očima lidí, a bylo to zapsáno pro naši pamě a pro poučení všech, kteří při tom nebyli, abychom, i když jsme to sami neviděli, slyšíce však o tom a věříce v to, dosáhli blaženosti Páně. Protože však ne každý umí číst a ne každý se vzdělává čtením, ustanovili Otcové, aby ony důležité události byly napsány v obrazech, abychom si je snadněji pamatavali. Často se stává, že by v daném okamžiku na Kristovo utrpení nemyslíme, pohled na obraz Krista ukřižovaného nám spasitelné utrpení okamžitě připomene a tu se pokorně pokloníme - nikoliv hmotě (obrazu), nýbrž tomu, co je vyobrazeno. Neuctíváme přece ani hmotu evangelia, ani materii kříže, nýbrž to, co vyobrazují. Jaký pak je rozdíl mezi křížem, na kterém není znázorněn Kristus, a křížem, který toto znázornění má? 283

Totéž platí i o Matce Boží. Čest, kterou jí projevujeme, přesahuje totiž na Toho, který se z ní vtělil. Podobně i hrdinské činy svatých mužů nás rozohňují k mužnosti, horlivosti a napodobování jejich ctností i ke vzdávání slávy Bohu. Jak jsme již řekli, 284 „projev úcty k nejlepším spoluslužebníkům je projevem lásky k společnému Vládci.“ Také čest projevená jejich ikoně se vztahuje na zobrazené osoby.

Je to však tradice nepsaná, podobně jako je nepsanou tradicí modlitba tváří obrácenou k východu, uctívání kříže a mnoho jiných podobných zvyklostí.

Existuje také vyprávění, jak edeský král Abgar poslal malíře, aby pořídil Kristův portrét, avšak když malíř nebyl schopen zachytit jeho tvář vyzařující světlo, sám Pán přiložil himation /plátno, pl᚝/ ke svému božskému a oživujícímu obličeji, zanechal na něm svůj obraz a potom jej poslal Abgarovi, jak si to přál. 285

Také apoštol národů sv. Pavel píše, že i apoštolové zanechali mnohé nepsané tradice: „Nuže tedy, bratři, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, a už slovem nebo dopisem.“ 286 A Korinanům píše: „Chválím vás, bratři, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali.“ 287

.

KAPITOLA XVII.

O Písmu svatém

(není zde přístupno)

.

KAPITOLA XVIII.

Výroky o Kristu

O Kristu existují čtyři druhy výroků. 312 Jeden se týká jeho stavu před vtělením, druhý se vztahuje na jeho sjednocení, třetí na stav po sjednocení a čtvrtý po vzkříšení. Mezi výroky, které se vztahují na jeho stav před vtělením, lze zjistit šest druhů. O jednotě přirozenosti a jednobytnosti s Otcem vypovídají: „Já a Otec jsme jedno“, 313 nebo „Kdo vidí mne, vidí Otce“, 314 anebo „Způsobem bytí byl roven Bohu“ 315 a podobně. Jiné zase ukazují na dokonalost hypostase, jako: „Syn Boží“, 316 „výraz jeho podstaty“, nebo 317 „Anděl velké rady, předivný, rádce“, a 318 podobné.

Jiné ukazují vzájemné pronikání hypostasí jako: „Já jsem v Otci, a Otec ve mně“, ale 319 také jejich nerozdělitelné spojení: „Slovo“, 320 „Moudrost“, 321 „Moc“ 322 a „Odlesk.“ Slovo 323 je totiž v rozumu - mluvím o Slovu bytostném - podobně i moudrost. I moc trvá v tom, kdo působí mocí, i odlesk (záře) ve světle; to vše je neodlučně spojeno a z něho vyplývá. 324

Jiné výroky ukazují na jeho vztah k Otci jako Příčině, např.: „Otec můj je větší než já.“ 325 Z Otce má totiž bytí a všechno, co má. Bytí má z něho nikoliv aktem stvoření, nýbrž tím, že je rozen, např.: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem“ 326 nebo: „Já mám život z Otce“. Tedy 327 všechno, co má, má ne proto, že mu to bylo uděleno anebo že by se tomu naučil, nýbrž z Příčiny. 328 „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce.“ 329 Kdyby nebyl Otec, nebyl by jistě ani Syn. Z Otce je totiž Syn, je v Otci a je s Otcem, a nikoliv za Otcem. Podobně i to, co činí, činí z něho a s ním. Je totiž jedna a tហvůle, energie a moc - nejen podobná, nýbrž jedna a tហOtcova a Synova i Svatého Ducha vůle, energie i moc.

Jiné výroky ukazují na vlastní působení /energeias/, jímž plnil blahou vůli Otcovu, přičemž Syn nevystupuje jako nějaký nástroj anebo sluha, ale jako bytnostné a enhypostatické /vhypostasované/ jeho Slovo, jako Moudrost a Moc, což je viděno jako jediný pohyb společný Otci i Synu. Sem patří výroky: „Všechno povstalo skrze ně“, 330 „Seslal slovo své a uzdravil je.“ „Aby 331 poznali, že ty jsi mě poslal.“

Jsou 332 dále výroky prorocké povahy. Některé hovoří o budoucnosti, tj. o tom, co se má stát, jako např.: „Přijďte zjevně“, 333 anebo u Zachariáše: „Hle, přichází k tobě tvůj král“, anebo 334 co praví Micheáš: „Nebo hle, Hospodin vychází ze svého místa, sestupuje a šlape po posvátných návrších země.“ 335 Jiné ukazují budoucí události, jakoby se už staly, např: „Takový je Bůh nᚠPotom byl viděn na zemi, jak žil s lidmi.“ A 336 také: „Hospodin mě učinil počátkem svých cest k dílům svým.“ 337 Anebo toto: „Proto tě, Bože, pomazal tvůj Bůh olejem veselí nad tvoje druhy“, a 338 podobně. Tyto výroky, týkající se Krista před sjednocením, mohou být vztahovány k němu i po sjednocení. Nikdy však to nesmí být naopak. Výroky o Kristu po sjednocení nesmějí být na něho vztahovány před sjednocením - výjimku tvoří výroky prorocké, jak jsme již řekli.

Výroky o Kristu v samotném sjednocení jsou trojího druhu. Když chceme slovy vyjádřit, co se stalo dokonalejším, mluvíme o obožštění těla a o zapojení člověčenství v Slovo, o povýšení a podobně. Vyjadřujeme tak obohacení, jehož se dostalo tělu tím, že se sjednotilo a nejtěsněji spojilo se svrchovaným Bohem - Slovem. Když naopak bereme v úvahu opačné - to, co se stalo menším - mluvíme o vtělení Boha - Slova, o jeho přijetí lidství, o jeho „kenosi“, chudobě, pokoře. Toto vše a podobné připisujeme Slovu a Bohu v důsledku jeho vazby s lidstvím. Když pak máme na zřeteli oba vzájemně spojené aspekty, hovoříme o spojení, sjednocení, společenství, pomazání, společném růstu, spojení způsobu (existence) a podobně. Na základě toho, co bylo zformulováno v těchto dvou výpovědích, které jsme si dříve ozřejmili, můžeme se vyjadřovat i třetím způsobem. Ve světle spojení totiž chápeme, co patří každé z obou stran ze vzájemnosti se stranou druhou, co tvoří (jejich) harmonii a vzájemné působení /perichoriseos/. Vycházejíce z jednoty hypostasí můžeme mluvit o těle zbožštěném, které se stalo Bohem a spolubožským se Slovem, ale můžeme hovořit i o tom, že Bůh - Slovo se vtělil a stal člověkem a má jméno „stvoření“ a je nazván „Poslední“. Nejde 339 o to, že by se dvě přirozenosti přeměnily v jednu složenou přirozenost. Není totiž možné, aby v jedné přirozenosti existovaly současně opačné přirozenostní vlastnosti. 340 Jde zde o to, že se dvě přirozenosti spojily hypostaticky a že mají mezi sebou vzájemnou perichoresi, aniž se směšují anebo přeměňují. Vzájemné pronikání přirozeností však není způsobeno z těla, ale z božství. Tělo přece není schopno pronikat skrz božství. Je to však výlučně božská přirozenost, která proniká tělo, a od okamžiku, kdy se to stalo, božská přirozenost umožnila i tělu nevýslovným způsobem spoluúčast /perichorisin/, kterou vlastně nazýváme sjednocením /henosin/.

Je třeba mít na paměti, že v prvním i druhém způsobu výroků o tom, co se stalo ve sjednocení, je vidět opak. Když mluvíme o těle, vyzdvihujeme jeho obožštění, povznesení k Slovu, vyvýšení a pomazání. Ačkoliv to všechno pochází z božství, vidíme zřejmě, že se to děje v těle. Když však jde o Slovo, spatřujeme je v ponížení, ztělesnění, vlidštění, pokoření a podobném toho druhu. To vše, jak jsme řekli, hledíce na tělo, připisujeme samému Slovu a Bohu. On Sám totiž všechno to přijal za své.

Tři druhy výroků se týkají Krista po sjednocení. První se týká jeho božské přirozenosti: „Já jsem v Otci a Otec ve mně“, 341 „Já a Otec jsme jedno“. 342 Rovněž všechno, co se mu připisuje před vtělením, je možné mu připisovat i po vtělení, s výjimkou těla, než bylo přijato, a jeho přirozených vlastností. 343

Druhá skupina ukazuje na jeho přirozenost lidskou. Například: „Proč mě chcete zabít“, člověka, který „vám mluvil pravdu?“ 344 Nebo: „Tak musí být vyvýšen Syn člověka“, 345 a podobně.

V této skupině výroků, které ukazují na lidskou stránku Spasitele - Krista, a je sami říkáme, nebo je čteme v Písmu svatém - bez ohledu na to, zda jsou vyjádřeny slovy anebo skutky - můžeme odlišit šest druhů. V některých běží o to, co má vztah ke spasitelnému dílu, ty mají povahu oikonomickou, a již šlo o dění, anebo o vyřčené jako např., že se narodil z Panny, že rostl a vyvíjel se, 346 že trpěl hlad a žízeň, býval unaven, spal, byl přibit hřeby, zemřel, a podobně o všem, co přirozeně i nevinně zakoušel. 347 V tom všem je zajisté spojena božská přirozenost s lidskou, ačkoliv z víry víme, že ve skutečnosti jen tělo to snášelo, zatímco božství nebylo dotčeno žádným z těchto stavů, i když díky nim bylo dokonáno dílo naší spásy.

Některé výroky tohoto typu se zdají mít povahu jakoby „přetvářky“, například když se Kristus ptá na Lazara: „Kam jste ho položili?“ anebo 348 když přišel k fíkovníku, 349 anebo když se ukryl nebo vzdálil 350 anebo když se modlil 351 anebo když dělal „jako by chtěl jít dál“. 352 Neměl ani jako Bůh, ani jako člověk zapotřebí, aby tak nebo podobně jednal, avšak choval se tímto čistě lidským způsobem tehdy, když to bylo nutné nebo užitečné. Například modlil se, aby dokázal, že není v opozici vůči Bohu, 353 ale že Otci jako své Příčině vzdává čest. Kladl otázky ne proto, že by nebyl věděl, ale aby dokázal, že je pravdivě člověkem, jsa současně Bůh. Přecházel na jiná místa, aby nás naučil bdělosti, abychom se nevydávali za kořist nepřátelům.

Další výroky mají význam přenesený, 354 vztahují se spíše k nám, než ke Kristu. Například: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ 355 Anebo: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem.“ 356 Podobně: „Za nás vzal prokletí na sebe.“ 357 Anebo: „Sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všechno podřídil.“ 358 Vždy přece ve skutečnosti ani jako Bůh, ani jako člověk nebyl Kristus nikdy opuštěn Otcem, 359 ani se nestal hříchem, ani prokletím a nikdy také nebude podřízen Otci, nebo je (jakožto Bůh) Otci rovný. Právě proto se mu (Otci) jako Bůh neprotivil, ani není jemu podřízený, ani jako člověk nikdy nebyl neposlušný vůči svému Rodiči, aby se mu musel podřizovat. Tady mluvil spíše naším jménem, 360 a to tak, že stál na naší straně. Ve skutečnosti ovšem my sami jsme byli viníky za hřích a přivolali jsme na sebe prokletí jako neposlušní a vzpurní, a za to jsme byli také opuštěni. 361 Jsou i další výroky, které vycházejí z myšlenkového rozlišování. Když totiž v mysli rozloučíme to, co je ve skutečnosti nerozlučně spojeno, jako když např. oddělíme tělo od Slova, pak může být nazván i „Služebník“ 362 i „nevědoucí“. Měl 363 přece i přirozenost služebnou a nevědoucí, a kdyby Bůh - Slovo nebyl sjednotil se sebou tělo, bylo by zůstalo v služebnosti a neznalosti. 364 Avšak díky hypostatickému spojení s Bohem - Slovem nebylo ani služebné, ani nevědomé. V této myšlenkové abstrakci mohl Kristus nazvat Otce svým Bohem.

Některé výroky mají nám odhalit o něm pravdu a upevnit víru, jako např.: „Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“. 365 On už totiž oslaven byl a je, ale nám nebyla ještě zjevena jeho sláva a nebylo jí věřeno. Podobně pravil apoštol: „Duchem posvěcení byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna.“ 366 Nebo zázraky a vzkříšením i sesláním Svatého Ducha bylo umožněno světu uvěřit (té pravdě), že je Synem Božím. 367 Také i toto: „Prospíval moudrostí a milostí.“

Posléze 368 některé výroky ukazují Krista vystupujícího jménem Židů a počítajícího ho mezi ně. Jsou to např. jeho slova Samaritánce: „Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, nebo spása je z Židů.“

Třetí 369 skupina výroků (o Kristu po sjednocení) vyjevuje jedinost jeho hypostase a potvrzuje současně existenci obou přirozeností. Příklady: „Já mám život z Otce, a kdo mne jí, bude mít život ze mne“; 370 „Odcházím k Otci a již mne nespatříte“; 371 „Nebyli by ukřižovali Pána slávy“; 372 „Nikdo nevystoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil s nebes, Syn člověka, který je v nebesích“, 373 a podobně.

Z výroků o Kristu po jeho vzkříšení se některé vztahují na jeho božství, jako např.: „Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“, samozřejmě 374 ve jméno Syna jako Boha. Také tento: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ 375 Vždy Bůh je s námi.

Jiné se vztahují k lidství, např.: „(Ženy) objímaly jeho nohy“; 376 anebo „Tam mě uvidí“, a 377 podobně.

Ovšem výroky o jeho lidské stránce po vzkříšení mají ještě dvě zvláštnosti. Jedny podávají pravdivě skutečnosti, ale ne o přirozenosti těla oslaveného, nýbrž o spasitelném díle, ve snaze, aby bylo věrohodně dokázáno, že vstalo z mrtvých totéž tělo, které přetrpělo muka. Je tedy řeč o jizvách a ranách, 378 o jídle 379 a pití po vzkříšení. Jsou ovšem stejně pravdivě podány i události týkající se přirozenosti oslaveného lidství, jako např. přenášení se bez námahy z místa na místo, nebo vstupování zavřenými dveřmi. 380 Některé opět mluví skrytě, např. když dělal, „jakoby chtěl jít dál“. Jiné 381 výroky ukazují na spojení obou přirozeností, jako např.: „Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu, a k Bohu svému a Bohu vašemu“, 382 anebo „Král slávy“, 383 anebo: „Usedl po pravici Božího majestátu na výsostech“. 384 Některé ho ovšem představují tak, jak se považoval za totožného s námi, samozřejmě v myšlenkovém oddělení, jako např.: „Bohu svému a Bohu vašemu“.

K 385 přirozenosti Boží je třeba tudíž vztahovat všechno, co má povahu Panovníka (Božího), co převyšuje utrpení a tělo. K přirozenosti lidské to, co nese znak pokory /chudoby, poníženosti/. To pak, co je společné, patří syntéze obou přirozeností, čili jednomu Kristu, který je Bůh i člověk. Vždycky je třeba mít na paměti, že stejně tak to, co je vznešené, tak i to, co je nízké, patří jednomu a témuž Pánu našemu Ježíši Kristu.

Jenom tehdy budeme správně věřit a nezbloudíme, budeme-li si uvědomovat vlastnosti té které přirozenosti a současně jasně prohlédat, že konání jedné i druhé je z Jednoho.

Ze všech těchto různých znaků tudíž poznáváme odlišnost sjednocených přirozeností, nikoliv totožnost, jak učí sv. Cyril. Ve své podstatě je božství něčím jiným než lidství, ale „jeden je ovšem i Syn i Kristus i Pán“. 386 A protože je jeden jsoucí, tedy je i jedna jeho Osoba, nebo rozpoznávání přirozenostních odlišností v žádném případě nerozděluje spojení (dvou přirozeností) v Kristově hypostasi /osobě/.

.

KAPITOLA XIX.

Bůh není původce zla 387

Je nutno vědět, že Písmo svaté má občas zvyk o Božím dopuštění mluvit tak, jako by bylo Božím působením. Tak například máme ve slovech apoštola v listu Římanům: „Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?“ 388 Někdo by z toho mohl usoudit, že Bůh sám jako jediný Tvůrce všeho stvořil jedno i druhé. 389 Ve skutečnosti však ne On způsobuje, že jedna nádoba je ke cti a druhá k necti, ale svobodné rozhodnutí každého z nás. 390 To nám dokazují jiná slova téhož apoštola z 2. listu Timoteovi: „Ve velké domácnosti nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, nýbrž i dřevěné a hliněné, jedny pro cenné věci, druhé na odpadky. Kdo se očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu.“ 391 Je tedy zřejmé, že očištění závisí na svobodné vůli člověka. Vždy apoštol přece říká: „Kdo se očistí.“ Opačný výrok by mohl ovšem znít takto: Když se však neočistí, zůstane nádobou bezcennou, Vladaři nepotřebnou, hodnou leda na rozbití.

Tudíž text uvedený v úvodu, právě tak jako tento: „Bůh všechny uzavřel pod neposlušnost “, 392 a tento: „Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli“, je 393 třeba chápat nikoliv ve smyslu Božího působení určujícího, nýbrž jedině ve smyslu Božího dopuštění, předpokládajícího naši svobodnou vůli. Dobro nelze vynutit. 394 Písmu svatému je vlastní hovořit o tom, co Bůh pouze dopouští, jako by to sám konal a jakoby to, co dopustil, bylo jeho dílem. Ale i tehdy, když říká, že „Bůh tvoří zlo“, 395 anebo „Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?“ 396 - říká to nikoliv proto, že považuje Boha za původce zla, nýbrž proto, že v Písmu svatém slovo „zlo“ není jednoznačné, ale vystupuje v dvou významech: někdy označuje podstatu zla, jmenovitě to, co je v rozporu s ctností a s Boží vůlí, jindy však i to, co jako zlé a tíživé cítíme, například utrpení a poklesky. Třebaže se nás takové věci bolestně dotýkají, jsou zlé jen zdánlivě, protože nám ve skutečnosti přinášejí dobro svou pravdou, nebo myslící lidi vedou k tomu, aby se vzpamatovali, a tak napomáhají ke spáse. Zlo tohoto druhu je podle slov Písma z Božího působení.

Je však třeba mít na paměti, že původci takového zla jsme opravdu zase my sami. Takové zlo nechtěné vyplývá ze zla, které jsme chtěli. 397

Je také dobré vědět o tom, že étos Písma svatého má zvyk zobrazovat v příčinném spojení to, co je ve skutečnosti pouze důsledkem souhry /shody/ okolností. Tak čteme: „Proti tobě jsem zhřešil, a co zlého před tebou, učinil jsem, aby bylo zjevné, že spravedliv jsi ve svých řečech, a že jsi bez úhony v soudech svých.“ 398 Vždy ten, který zhřešil, nezhřešil proto, aby Bůh zvítězil. Bůh přece vůbec nepotřeboval nᚠhřích, aby se ukázal jako vítěz. On panuje nepřemožitelně a vítězí nade vším, i nad těmi, kteří nehřeší, nebo je Stvořitel, je nedosažitelný a nestvořený a jeho sláva plyne z jeho podstaty, nikoliv z toho, že by ji získával. Tudíž vůči těm, kteří hřeší, se Bůh nedopouští nespravedlnosti, když projevuje svůj hněv; a když odpouští těm, kteří činí pokání, je vítězem nad naší zlobou. Přece nehřešíme s tímto úmyslem, tento důsledek je pouze zdánlivý.

Je to podobné, jako když si někdo velice zaujatý prací, řekne pro sebe, když vidí přicházet přítele: Přichází přítel, abych dnes už nic nedělal. A přece přítel vůbec nepřišel s úmyslem, aby onen nic nedělal, nýbrž tak to vyšlo, třebaže onen přijímající hosta, jistě už nebude pracovat. V takovém případě mluvíme o prosté shodě okolností, poněvadž se věci tak sběhly.

A co se týká Boha, On nechce zůstat jen na tom, že má spravedlnost sám v sobě, ale chce, abychom se všichni podle míry svých sil snažili Bohu připodobňovat.

.

KAPITOLA XX.

O tom, že neexistují dva principy 399

Že dva principy, z nichž by byl jeden dobrý a druhý zlý, 400 neexistují, chceme ukázat v následujícím. Dobro a zlo jsou vzájemně v protikladu a vzájemně se ničí, proto nemohou existovat ani ve společné vzájemnosti ani vedle sebe. Jedno či druhé by bylo totiž jenom v určité části všehomíra 401 - menší, než je celek, anebo uzavřeno ve své části.

Proto se ptám: Kdo udělil každému z nich tu čest? Přece někdo neřekne, že se oba principy staly samy od sebe a domluvily se mezi sebou? Zlo by pak již nebylo zlem, kdyby uzavřelo s dobrem smír a vstoupilo s ním do spolku. Ani dobro by už nebylo dobrem, kdyby se přátelilo se zlem. Jestliže však byl ještě kdosi třetí, jenž každému z těch dvou určil místo, pak spíše tento třetí je Bohem (jediným principem - počátkem, vládcem) .

Logická nutnost vede k jednomu ze dvou: buď se dobro a zlo setkávají a vzájemně se ruší, nebo existuje mezi nimi něco středního, jakási stěna překážející jejich vzájemnému styku. Pak nejsou jen dva, ale tři principy.

Kromě toho je nutno se rozhodnout definitivně i pro jednu z dalších možností: buď oba principy trvají mezi sebou v míru, avšak toho zlo není schopno, protože kdyby bylo v míru s dobrem, nebylo by zlem; anebo mezi sebou bojují, což však neodpovídá povaze dobra (co válčí, není dokonalým dobrem); anebo jestliže bojuje zlo, zatímco dobro ne, je dobro ničeno zlem, anebo v nejlepším případě zůstává v ustavičném trápení a podráždění - což však není vlastností dobra. Musí být tedy jeden princip, který je naprosto svobodný a imunní vůči jakémukoliv zlu.

Je-li tomu však tak - řeknou: odkud je potom zlo? 402 Není přece možné, aby se zlo rodilo z dobra.

Odpovídáme takto: 403 zlo není ničím jiným, než nepřítomností dobra, je pouze jakýmsi přechodem ze stavu shodného s přirozeností do stavu proti přirozenosti. Zlo totiž není zlem ze své podstaty. 404

Všechno totiž, co Bůh stvořil, „bylo velmi dobré“, 405 když to povstalo. Dokud všechny věci zůstávaly tak, jak byly stvořeny, byly „velmi dobré“. Teprve potom, když započal dobrovolný odvrat od přirozeného (stavu) proti přirozenosti, došlo ke zlu.

Podle přirozenosti je totiž všechno podřízeno Stvořiteli a poslouchá ho. Teprve když se jedno ze stvoření vědomě vzepřelo a odmítlo poslušnost vůči svému Stvořiteli, samo v sobě projevilo zlo. Zlo tedy není nějaká bytnost, ani vlastnost bytnosti, nýbrž nahodilost; jde o dobrovolné odvrácení se od stavu podle přirozenosti a přechod k něčemu, co je proti přirozenosti, co je hříchem.

Ale odkud se vzal hřích? 406 Pochází ze svobodného rozhodnutí ďábla. 407 Tudíž ďábel je zlý? Když byl stvořen, nebyl stvořen zlý, naopak dobrý, vždy Bůh ho stvořil jako anděla světla, anděla nejvznešenějšího, jako bytost právě tak svobodnou jako rozumnou. Svobodně se odklonil od ctnosti, která byla v souladu s jeho přirozeností, a ponořil se v temnotu zla, vzdálil se od Boha, jediného Dobra a Dárce Života. Z Něho je totiž všechno, co je dobré, obdařeno dobrem. Co se však od něho vzdaluje svým rozhodnutím - nejde zde tedy vzdálení se místem 408 - upadá do zla. 409

.

KAPITOLA XXI.

Proč Bůh stvořil ty, o nichž věděl předem, že zhřeší a nebudou činit pokání 410

Bůh ve své dokonalé dobrotě povolal z nejsoucna v bytí všechno, co povstalo, a už předem věděl, co se mělo stát. Kdyby totiž některá stvoření neměla existovat, aby v budoucnu neupadla do zla, znamenalo by to, že nebyla Bohu předem známá. Poznání se týká totiž toho, co existuje, a předvědění /prognosein/ se týká všeho toho, co jistě vznikne v budoucnosti. Nejprve je tudíž jsoucno /bytí/ a teprve potom bytí dobré či zlé.

Kdyby se totiž Bůh rozhodl -- z předvědění, že ten, kdo má z dokonalé Boží dobroty existovat, avšak potom se stane z vlastního rozhodnutí zlý -- zdržeti se a neuděliti takovému (případu - tvoru) existenci, pak by zlo vítězilo nad Boží dobrotou. 411

Cokoliv takto Bůh stvořil, stvořil všechno dobrým, a teprve vlastní vůle každého rozhoduje, že se dobré pak stává zlým. Řekl-li ovšem Pán Ježíš (o Jidášovi): „Lépe by bylo tomu člověku, kdyby se nebyl narodil“, přece 412 nevyjádřil těmito slovy, že jeho vlastní stvoření 413 je zlé, nýbrž odsoudil výlučně to zlo, které působením svobodného rozhodnutí a lehkomyslnosti poškodilo jeho dílo. Nebo právě toto nerozvážné vlastní rozhodnutí tvorů způsobilo, že se blahé Stvořitelovo dílo stalo pro ně neužitečným.

Připomíná to případ, když někdo přijme z královy ruky bohatství a moc a potom se vzbouří proti svému dobrodinci. Když ve své vzpurné posedlosti setrvá vědomě až do konce, cožpak není hoden trestu? 414

.

KAPITOLA XXII.

O zákonu Božím a zákonu hříchu

Božství je dobro a převyšuje všechno dobro; dobro je taktéž jeho vůle. Všechno je tedy dobro, co Bůh chce. 415 Proto je zákonem 416 jeho přikázání, které nás učí, abychom v Něm zůstávali a tím přebývali ve světle. Přestoupení tohoto přikázání je hřích. Hřích povstává z ďáblova našeptávání a z našeho nevynuceného a dobrovolného souhlasu. Mluvíme proto i zde o zákonu. 417

Když Boží zákon zasáhne nᚠrozum, táhne jej k sobě a povzbuzuje naše svědomí. Říká se, že i naše svědomí je zákonem - zákonem naší mysli. 418 Avšak i pokušení toho zlého, čili zákon hříchu, zasáhne-li údy našeho těla, skrze toto tělo na nás útočí. Když jsme jednou dobrovolně přestoupili zákon Boží a souhlasili s našeptáváním zlého ducha, kterému jsme otevřeli k sobě přístup, uzavřeli jsme dohodu s hříchem proti sobě. 419

Právě z toho pochází sklon našeho těla ke hříchu. Proto je řečeno, že i zápach i chu hříchu v našem těle, čili chtíč a rozkoš těla 420 působí jako zákon v údech našeho těla. 421

Zákon mé mysli, neboli svědomí, tedy souhlasí se zákonem Božím, neboli s přikázáním, a chce jej. 422 Leč zákon hříchu, neboli pokušení skrze zákon v mých údech, tj. žádostivost těla, jeho náklonnost i pohyb, i pokušení přes nerozumnou část duše, bojuje proti zákonu mysli, tj. se svědomím, podmaňuje si mne, ač já chci Boží zákon a miluji jej, a nechci hřích, spoutává mne pouty rozkoše i tělesné žádostivosti i s nerozumnou částí duše, jak jsem řekl, a nutí mne tak sloužit hříchu.

Ale „Bůh učinil to, co bylo zákonem nemožné pro slabost těla, poslav Syna svého v těle jako má hříšný člověk.“ 423 Pouze tělo totiž přijal, v žádném případě nepřijal hřích - „odsoudil v lidském těle hřích, aby se spravedlnost zákona (požadovaná zákonem) vyplnila u těch, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha“. 424 Nebo „Duch přichází na pomoc naší slabosti“, dodávaje 425 sílu zákonu naší mysli proti tomu zákonu, který je v našich údech. 426 „Vždy ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“, 427 což znamená, že nás učí, oč máme prosit. Z toho plyne, že zachovat přikázání Páně není možné bez trpělivosti a modlitby. 428

.

KAPITOLA XXIII.

O židech a o sobotě

(není zde přístupno)

.

KAPITOLA XXIV.

O panenství

Tělesní lidé popírají panenství 464 a milovníci rozkoší se odvolávají na svědectví Písma: „Prokletý každý, kdo nezanechá sémě v Izraeli.“ 465 My naopak tvrdíme, odvolávajíce se na Boha - Slovo, který se vtělil z Panny, že panenství pochází od Boha a od začátku bylo vloženo do přirozenosti lidí. Z panenské země byl totiž utvořen první člověk a jenom z Adama povstala Eva. V ráji panovalo panenství. Praví totiž Písmo svaté, že „byli nazí Adam a Eva a nestyděli se.“ 466 Teprve když přestoupili Boží přikázání, poznali, že jsou nazí, a styděli se a zhotovili si zástěry. 467 A teprve po přestoupení přikázání, když člověk uslyšel o sobě rozhodnutí: „Prach jsi a v prach se navrát횓, 468 a když poté skrze přestoupení přišla na svět smrt, 469 teprve pak „poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila.“ 470 Tedy jedině proto, aby smrt nesmetla a nezničila lidský rod, bylo ustanoveno manželství. Nadále měl být lidský rod udržován plozením dětí. 471

Ale někdo asi namítne: Proč potom Bůh stvořil „muže a ženu“? 472 A jaký mají smysl slova: „Ploďte a množte se“? 473 Na to odpovídáme, že to nemusí vždy znamenat rozmnožování manželským obcováním. V Boží moci byl i jiný způsob rozmnožování lidského rodu, kdyby první lidé byli zachovali až do konce neporušené přikázání. 474 Poněvadž díky své vševědoucnosti, která ví všechno, dříve než se to stane, Bůh předvěděl, že dojde k přestoupení a že lidé na sebe uvedou smrt - předcházeje tomu, co se mělo stát, stvořil muže a ženu a zajistil jim růst a rozmnožení.

Vrame se však k tématu a podívejme se na růst hodnoty panenství (což se týká i ctností čistoty). 475

Když Noe dostal příkaz vstoupit do archy, aby tak zachováno bylo sémě života na světě, povel zněl takto: „Vejdeš (do archy) a s tebou tvoji synové, tvá žena a ženy tvých synů.“ 476 Oddělil potom muže od žen, aby se díky zdrženlivosti mohli všichni zachránit z nebezpečenství moře a zkázy, která postihla celý svět. Posléze po opadnutí potopy řekl Bůh: „Vyjdi z archy ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů.“ 477 Hle, opět bylo dovoleno manželské soužití k rozmnožování lidí.

A cožpak Eliáš, který se na ohnivém voze vznesl do nebe, 478 nezůstával neženat 479 a již svou nezvyklou poutí do nebe nepodal o tomto stavu svědectví? Kdo uzamkl nebesa? 480 Kdo vzkřísil mrtvé? 481 Kdo rozdělil Jordán, 482 ne-li panic Eliáš? A jeho žák Elíša /Eliseus/, zdali nezdědil kvůli téže ctnosti dvojnásobnou míru milosti Ducha? 483

A co ti tři mládenci? Copak to nebyla osvědčená čistota, která se ukázala silnější než oheň, který se nedotkl jejich panických těl svým plamenem? 484 Anebo Daniel, který měl tělo upevněné panictvím natolik, že se do něho nemohly zakousnout zuby divokých zvířat! 485 A když se Bůh chtěl zjevit Izraelianům, nenařídil jim snad, aby stáli před ním tělesně čistí? 486 Cožpak kněží nemuseli zachovávat čistotu, aby mohli vstoupit do svatyně a přinášet oběti? Zdali sám Zákon plně neprokázal velkou touhu po čistotě?

Dále je nutno pochopit ustanovení Zákona v duchovnějším smyslu. 487 Existuje totiž také sémě /potomstvo/ duchovní. To bývá počato v lůně duše láskou a Boží bázní a v porodních bolestech vychází na svět a plodí a rodí ducha spásy. Tak je třeba chápat i toto: „Blahoslavený, který má sémě /potomky/ na Siónu a příbuzné v Jeruzalémě.“ 488 Lze však každého, tedy i smilníka, tedy i opilce, tedy i modláře, 489 nazvat blahoslaveným jen proto, že má potomky na Siónu a příbuzné v Jeruzalémě? Nikdo rozumný by s tím nesouhlasil.

Panenství je způsob života, jakým žijí andělé, je charakteristickým rysem všech netělesných přirozeností. Když toto říkáme, nepotíráme tím manželství, chraň Bože! Víme přece, že Pán svou přítomností požehnal manželství 490 a že je řečeno: „Manželství hodné cti a lože manželské neposkvrněné“. 491 Ale víme také, že panenství je dobré, že je lepší než manželství. Nebo v ctnostech, tak jako v neřestech, jsou stupně vyšší i nižší. Víme dobře, že všichni smrtelníci pocházejí z manželství. Výjimkou jsou prarodiče lidského rodu, nebo ti byli plodem nikoliv manželství, nýbrž učiněni byli v panictví. Stav svobodný je, jak jsme řekli, následováním života andělského. O to je panenství cennější než manželství, o co je anděl výš než člověk. Ale čemu říkáme „anděl“? Sám Kristus se stal oslavou panictví, nejen protože je předvěčně rozen z bezpočátečného Otce nikoliv lidským způsobem, ale také protože se stal vtělením z Panny nepoznavší muže takovým člověkem jako my, a že sám v sobě vyjádřil nejvyšší ideál pravdivého panictví. Přesto však neučinil tento stav pro nás závazným zákonem, když sám naznačil, že „ne všichni pochopí to slovo“. 492 Svým příkladem nás k němu vychoval a dal sílu takto žít. Je snad pro někoho ještě tajemstvím, že se panenství nyní mezi lidmi rozšířilo?

Dobré je rození dětí, které upevňuje manželství, a dobré je samo manželství, 493 protože podtíná smilství, nebo díky zákonitému spojení nedovoluje, aby posedlost chtíče hnala lidi do nesprávných skutků. 494 Dobré je manželství pro ty, kterým se nedostává zdrženlivosti. Lepší je však panenství, nebo pěstuje plození duševních dítek a přináší Bohu zralé plody - modlitby. „Manželství a mají všichni v úctě a manželé a jsou si věrni, nebo neřestné a nevěrné bude soudit Bůh.“ 495

.

KAPITOLA XXV.

O obřízce

(není zde přístupno)

.

KAPITOLA XXVI.

O Antikristu

Je třeba vědět, že Antikrist 507 se musí objevit. Totiž antikristem je každý, „kdo nevyznává Syna Božího přišlého v těle“, 508 který se jako dokonalý Bůh stal dokonalým člověkem, ale zůstal nadále Bohem. Ve zvláštním a výlučném významu nazýváme Antikristem toho, který má přijít při skončení věku. 509 Dříve však musí být evangelium hlásáno všem národům, jak řekl Pán, 510 a tehdy onen přijde, aby byla dokázána bezbožnost židů. Řekl jim totiž Pán: „Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne. Jestliže přijde jiný ve svém vlastním jménu, toho přijmete“. A 511 apoštol píše: „Protože nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila, proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži; tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti“. 512 Židé nepřijali toho, jenž je Syn Boží a Bůh, Pána Ježíše Krista, 513 ale přijmou podvodníka, který se bude vydávat za Boha. 514 O tom, že se prohlásí za Boha, mluvil totiž anděl, který poučil Daniele: „Nepřikloní se ani k bohům svých otců“. 515 Apoštol také varuje: „Žádným způsobem se nedejte od nikoho klamat, protože nenastane (den Kristova soudu), dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a „povýší se nade všechno, co má jméno Boží“ nebo čemu se vzdává Božská pocta. Dokonce „usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha“. 516 V chrámu Božím, ne v našem, nýbrž starém, židovském.

Ne k nám totiž přijde, ale k židům; nikoliv kvůli (zvěstování) Krista (ale proti Kristu) a proti těm, kteří jsou Kristovi. Právě proto je vlastně nazván Antikristem. 517

Proto je nutné, aby nejprve bylo hlásáno evangelium všem národům. „A pak se ukáže ten zlý, přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky, a všemocnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, kterého Pán zabije slovem svých úst a zničí svým slavným příchodem.“

Ďábel 518 sám se nestane člověkem tak, jako se jím stal vtělením Pán - pryč s takovou myšlenkou!, ale ze smilstva se narodí člověk, který se úplně podrobí působení satana. Bůh, vědoucí předem o jeho neslýchaně zvrácených úmyslech, dovolí, aby se v něm ďábel usadil.

Zplozený ze smilstva, jak jsme řekli, a ve skrytu vychovávaný, náhle povstane, způsobí vzpouru a bude panovat. Na začátku své spíš tyranie než vlády, bude předstírat svatost. Jakmile však získá větší moc, bude pronásledovat církev Boží a projeví celé své zlo.

Přijde pak s „klamnými znameními a zázraky“, falešnými 519 a nepravdivými - svede ty, kteří opírají své myšlení o slabé a chatrné základy, a odtrhne je od Boha živého; „svedl by i vyvolené, kdyby to bylo možné.“

Enoch 520 a EliᚠThesbitský budou pak posláni na zem a nakloní „srdce otců k synům“, 521 to znamená synagogy k Pánu našemu Ježíši Kristu a k apoštolskému kázání; budou pak Antikristem odstraněni.

Tehdy se zjeví Pán s nebe, takovým způsobem, jak ho viděli svatí apoštolové odcházet do nebe. 522 On, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, v slávě a moci, zničí člověka nepravosti, syna zatracení „dechem svých úst“. 523 Nikdo a tedy neočekává, že Pán přijde ze země, 524 nebo přijde s nebe, jak sám prohlásil. 525

.

KAPITOLA XXVII.

Vzkříšení

Věříme také ve (všeobecné) vzkříšení mrtvých. Bude určitě (posmrtné) bytí, bude zmrtvýchvstání. Mluvíme-li o vzkříšení, chápeme je jako zmrtvýchvstání těl. 526 Jestliže vzkříšení je vlastně opětné povstání, a povstat může jen to, co zahynulo, jak by mohly vstát z mrtvých lidské duše, jsou-li nesmrtelné?

Jestliže pojmem smrt rozumíme odloučení duše od těla, pak vzkříšení je opětným plným spojením duše a těla a návratem rozdělené a zemřelé existence k novému životu. Totéž tělo, podléhající rozkladu a zničení, bude vzkříšeno jako nepomíjitelné. 527 Nebude mít snad Ten, který je na počátku sestavil „z prachu země“, moc 528 znovu je vzkřísit k životu, když bylo podle výroku Stvořitelova rozloženo a vrátilo se do země, z níž bylo vzato? 529

Není-li vzkříšení, jezme a pijme 530 a využijme života k rozkoším a zábavám. Není-li totiž vzkříšení, jaký je rozdíl mezi námi a nerozumnými živočichy? Není-li vzkříšení, blahopřejme polní zvěři k bezstarostnému životu. Není-li vzkříšení, není ani Bůh, ani Prozřetelnost, a všechno vzniká a probíhá náhodně. 531 Avšak pohleďme: mnohé spravedlivé vidíme žít v bídě a bezprávní nemají v současném životě žádnou odměnu, zatímco hříšníci a bezbožníci jsou zahrnuti bohatstvím a všemožnými požitky. Je možné, aby v tom člověk, který má rozum, objevil nějakou spravedlnost anebo dílo moudré Prozřetelnosti? Musí proto být, musí tedy nakonec přijít vzkříšení! Bůh je přece spravedlivý a sám bude nejlepší odplatou těm, kdo v něho doufají. Kdyby se duše sama pustila do boje o ctnost, získala by jen ona sama ten věnec vítězství. A kdyby se jenom duše oddávala rozkošem, bylo by spravedlivé, aby jen ona sama byla potrestána. Poněvadž však duše ani ctnost nepěstuje, ani zlu se neoddává bez těla, právem bude buď odměněna, nebo potrestána spolu s ním.

Také Písmo svaté svědčí, že bude vzkříšení těl. Vždy Bůh už Noemovi po potopě řekl: „Jako zelenou bylinu vám dávám toto všechno za pokrm. Jen maso oživené krví nesmíte jíst. A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita (za jeho krev), nebo člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“ 532 Jak by mohl volat k odpovědnosti „každé zvíře“ za krev člověka, kdyby nevzkřísil těla zemřelých lidí? Vždy nebudou přece místo lidí trestána smrtí zvířata.

A opět řekl Mojžíšovi: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův i Bůh Jákobův.“ 533 „Bůh není přece Bohem mrtvých“, tj. takových, kteří zemřeli, aby už nikdy nemohli vstát, - „nýbrž živých“, jejichž 534 duše žije totiž v jeho ruce, 535 zatímco těla opět zmrtvýchvstáním ožijí. Bohootec David takto volá k Bohu: „Odejmeš jim dech a hynou, v prach se navracejí.“ 536 Hle to jsou nepochybně slova o tělech. Ale hned dodává: „Sesílᚠsvůj Duch a jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“

A 537 Izaiᚠpraví: „Mrtví obživnou, vzbudí se ti, kteří jsou ve hrobech.“ 538 Je přece jasné, že se do hrobů neukládají duše, ale těla.

A blažený Ezechiel: „I stalo se, zatímco jsem prorokoval, a hle zemětřesení a kosti se přibližovaly k sobě, kost ke kosti, každá v souladu. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží.“ 539 Potom popisuje, jak se na příkaz vrátily do těchto těl duše. 540

A božský Daniel 541 dí: „V oné době povstane Michael, velký kníže /ochránce/, a bude stát při synech svého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa na zemi až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize. 542 Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou, jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ Když prorok praví: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou“, má určitě na mysli vzkříšení těl. Nikdo by přece neřekl, že duše spí v prachu země.

Naprosto přesvědčivě nám však odhalil pravdu o vzkříšení těl sám Pán v posvátných evangeliích. „Uslyší - praví Pán - všichni, kteří v hrobech jsou, jeho hlas a vyjdou: ti, kteří činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.“ Jistě 543 by nikdo, kdo má zdravý rozum, neřekl, že v hrobech jsou duše.

Nejenom slovy zjevil, ale i skutkem nám Pán dokázal pravdu o vzkříšení těl. Nejprve tím, že vzkřísil Lazara, který byl už čtyři dny mrtvý, začínal se rozkládat a zapáchat. 544 Pán ovšem neprobudil nejdřív duši oddělenou od těla, nýbrž tělo s duší. Nebylo to jiné tělo, ale právě to, které se již rozkládalo. Jak by jinak byla dána jistota vzkříšení a jak by bylo možné v ně uvěřit, kdyby to nepotvrzovaly charakteristické vlastnosti vzkříšeného? 545

Pán vzkřísil Lazara na důkaz, že má v sobě Božství, aby vzbudil naši víru jak v Kristovo vlastní vzkříšení, tak i ve vzkříšení naše; potom se měl vzkříšený (Lazar) opět vrátit v smrt. Sám Pán se stal však prvotinou /prvencem/ vzkříšení dokonalého, po němž již nikdy neusne ve smrti. Proto řekl i svatý apoštol Pavel: „Není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus! Nebyl-li však vzkříšen Kristus, je naše víra marná a jsme ještě ve svých hříších.“ 546 A dále praví: „Avšak Kristus byl vzkříšen, jako prvotina těch, kdo zesnuli.“ 547 Apoštol ho nazval: „první zrozený z mrtvých“. 548 A ještě: „Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, (věříme také, že) tak Bůh ty, kdo zesnuli v Ježíši, přivede spolu s ním.“ Pravil „tak“, to znamená tak , jako vstal z mrtvých Pán. 549

Je zřejmé, že vzkříšení Páně spočívalo v opětovném spojení nerozloženého těla s duší (nebo byly rozděleny). Řekl totiž: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ 550 Svaté evangelium podává nepochybné svědectví o tom, že mluvil o svém vlastním těle: „Dotkněte se mne a přesvědčte se“ 551 - řekl Pán svým učedníkům (když se domnívali, že vidí ducha) 552 - „že já to jsem a nezměnil jsem se.“ 553 „Duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ 554 A to pověděv, ukázal jim ruce i bok a Tomášovi dovolil, aby se jich dotkl. 555 Cožpak toto úplně nestačí k víře ve vzkříšení těl?

Božský apoštol říká ještě toto: „Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.“ A 556 ještě: „Co je zaseto jako pomíjitelnost, vstává jako nepomíjitelné.“ „Co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, čili těžké a smrtelné - vstává tělo duchovní.“ 557 Jde o takové (duchovní) tělo, jako bylo tělo Páně po vzkříšení, které procházelo zavřenými dveřmi, nepodléhalo únavě a nemělo potřebu jídla, spánku nebo nápoje. „Budou totiž jako andělé Boží,“ 558 jak řekl Pán. Nebude už manželství ani rození dětí. Svatý apoštol také praví: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy“. 559 Nemluví zde o přetvoření do nějaké podoby - ani nápad! - ale pouze o jeho přechodu ze stavu pomíjivosti do nepomíjivosti. 560

Ale někdo snad řekne: „Jak mohou vstát mrtví?“ 561 Ó jaká nevíra! Jaká nerozumnost! Cožpak ten, který pouhým „chci“ proměnil prach ze země v tělo, který maličké zárodečné buňce v mateřském lůně přikázal růst až k tak mnohostranné dokonalé podobě tělesného organismu, cožpak On nedokáže tím snadněji pouhou svou vůlí vzkřísit opět k bytí to, co už předtím existovalo a přestalo existovat? 562

Ale „v jakém těle přijdou?“ - „Jaká pošetilost!“ 563 Nedovoluje-li ti tvůj vzdor uvěřit Božím slovům, uvěř alespoň jeho skutkům! „To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, a už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.“

Zahleď 564 se lépe na zrna, jsou zahrabána v brázdách jako v hrobech. Kdo to způsobil, že vypouštějí kořínky, lodyhy, listy, klasy a nejjemnější stébla? Cožpak to nebyl Stvořitel všehomíra? Anebo snad to není z rozhodnutí toho, který všemu dal tvůrčí základ? Věř proto, že i vzkříšení mrtvých se uskuteční Boží vůlí a příkazem. Vůle a moc kráčejí u něho ruku v ruce.

Vstaneme tudíž z mrtvých a naše duše se opět spojí s těly již nepomíjejícími, nebo budou osvobozena z moci rozkladu, a tak staneme před strašnou soudnou stolicí Kristovou. 565 Tehdy ďábel a jeho démoni i jeho člověk, to jest Antikrist, a také bezbožníci a hříšníci budou vydáni do ohně věčného. Nebude to oheň hmotný, jako je nᚠoheň, ale takový, jehož podstatu zná jedině Bůh.

Ti, kteří činili dobro, zazáří jako slunce 566 spolu s anděly ve věčném životě s Pánem naším Ježíšem Kristem. Na něho budou vždy patřit a on na ně, a budou z něho čerpat neustálou radost, velebíce ho spolu s Otcem i Svatým Duchem po nekonečné věky věků. Amen.

.

BIBLIOGRAFICKÁ POZNÁMKA

Překlad byl pořízen z řeckého orginálu podle vydání Migne Patrologia graeca t. 94, coll. 1101-1228 s přihlédnutím k několika dalším překladům. Také poznámky jsou vesměs z Migneova vydání, které pořídil M. Lequien, a z polského překladu B. Wojkowského (Varšava, PAX, 1969) se zřetelem ke dvěma ruským překladům: prof. A. Bronzova (1894) a Petrohradské duchovní akademie (1913, nově 1992).

V posledních letech se o Janovo dílo zajímají nejen patrologové, ale i odborníci z oblasti slavistiky. Zaznamenáváme tato nová vydání a studie:

B. K o t t e r : Die Schriften des Johannes Damaskos, I. Institutio elementaris. Capita philosophica (Dialektika). II. Expositio fidei. III. Liber de haeresibus. Opera polemica. In: Patristische Texte und Studien, 7, 12.22, Berlin 1969, 1973, 1981.

/Eckhard W e i l e r , ed./ : Die Dogmatik des Johannes von Damaskus in der kirchenslavischen š bersetzung des 14. Jahrhunderts (Herausg. von E. Weiler unter Mitarbeit von F. Keller und H. Miklas). Band 1. In: Monumenta linguae slavicae dialecti veteris, fontes et dissertationes, tom. XXV) Freiburg in Br. (s řeckým textem podle Migne a německým překladem).

/L. S a d n i k, ed./ : Des hl. Johannes von Damascens Ekthesis akribes tes orthodoxozu pisteos in der šbersetzung des Exarchen Johannes. Bd. I., Wiesbaden 1967. II. Freiburg 1981 (s bohatým aparátem, řeckým textem a něm. překladem).

H. G. T h  m m e l : Zur Enstehungsgeschichte der sogenannten Pege gnoseos des Joannes von Damaskos. In: Byzantinoslavica XLII (1), 1981, 20-30.

B. K o t t e r: Die šberlieferung der Pege gnoseos des hl. Johannes von Damaskos. In: Studia patristica et byzantina, 5, Ettal 1959.

B. S t u d e r: Die theologische Arbeitsweise des Johannes von Damaskus. In: Studia patristica et byzantina, 2, Ettal 1956.

H. G. B e c k: Kirche und theologische Literatur im Byzantinischen Reich. /Handbuch der Altertumswissenschaft, XI, 2.1/, Mnchen 1959, 476-486 (s bohatou literaturou).

Zoe H a u p t o v á: Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, (o Janu Exarchovi, překladateli Bohosloví do staroslověnštiny, str. 109-122).

Konvence závorek: V rovných /závorkách/ jsou uváděny další možnosti překladu slova, znění jiného biblického překladu, nebo znění v originále, či jiné číslování v Bibli. V kulatých (závorkách) jsou slova doplňující text pro lepší srozumitelnost, poznámky k textu a pod.

Poznámky:

Poznámka 1: I. kap. této části je v celku Janova spisu kapitolou 64. Zpět do textu

Poznámka 2: Srovn. Luk 24, 43. Zpět do textu

Poznámka 3: Oikonomías de trópó - z důvodu oikonomie, tj. spasitelné péče Boží o stvoření. Zpět do textu

Poznámka 4: Gnostikové (bludaři prvních století dějin Církve, zlehčující hmotnou stránku stvoření) tvrdili, že po Kristově vzkříšení lidství Kristovo ztratilo svou povahu a přešlo do Boží přirozenosti. Zpět do textu

Poznámka 5: Srovn. Mar 16, 19; Mat 26, 64; Řím 8, 34; Ef 1, 20; Kol 3, 1; Žid 12, 2; 1Petr 3, 22. Zpět do textu

Poznámka 6: Hypostase - osoba; spojení lidské a božské přirozenosti v jedné hypostasi - osobě Bohočlověka. O tom podrobně pojednává III. část díla sv. Jana Damašského. Zpět do textu

Poznámka 7: Skut 1, 11. Podrobněji o tom píše sv. Řehoř Naziánský v l. dopisu Kledoniovi, kde vystupuje proti Apolinariovi, který se domníval, že při Kristově inkarnaci se lidská duše rozplynula v Božském Logu /Slovu/. Zpět do textu

Poznámka 8: Homoúsios tó Patrí - jedné bytosti s Otcem, soubytný, soupodstatný, viz Niceo-cařihradský symbol víry. Zpět do textu

Poznámka 9: Sv. Athanasios: Řeč 45. Antiochovi; sv. Basil - O Svatém Duchu. 6.; Dionisios Pseudo - Areopagita - O Božích jménech, kap.1. Zpět do textu

Poznámka 10: Tak argumentovali apollinaristé a obviňovali pravoslavné z antropolatrie, pohanského uctívání člověka, tj. Kristova lidství. Zpět do textu

Poznámka 11: Sv. Athanasios, Kn. I. Proti apollinaristům, Epist. ad Adelph.; Epifanios, Ancoratus 51. Zpět do textu

Poznámka 12: Sv. Řehoř Naziánský - Dopis 2. Kledoniovi. Zpět do textu

Poznámka 13: Sv. Jan Damašský zde uvádí výrok sv. Řehoře Naziánského (Řeč 37, O bohosloví V.). Zpět do textu

Poznámka 14: Jinak uvažoval TomᚠAkvinský (Summa th. III, 3,6), že i Otec by mohl přijmout lidské synovství (stát se člověkem jako Syn), protože prý „dočasné synovství“ nevytváří u Syna jeho Osobu, ta se vztahuje jen k „synovství věčnému“ (pozn. v polském překladu). Zpět do textu

Poznámka 15: Srovn. sv. Athanasios, O vtělení 10; sv. Cyril Alexandrijský, Výklad Janova evangelia, kniha 1. Zpět do textu

Poznámka 16: Neporušitelnosti (ř. aftharsia; csl. nětlennos), srovn. Moudrosti 2, 23. Zpět do textu

Poznámka 17: 2Kor 6, 14. Zpět do textu

Poznámka 18: Srovn. 2Kor 4, 7. Zpět do textu

Poznámka 19: Srovn. sv. Athanasios, O vtělení; sv. Cyril Alexandrijský, Výklad Evangelia sv. Jana. Zpět do textu

Poznámka 20: Num 16, 31-32; Ž 106, 17. Zpět do textu

Poznámka 21: Num 16, 35; Ž 106, 18. Zpět do textu

Poznámka 22: Např. Deut 13, 11; 17, 5; Num 16, 35; Jozue 7,25; Pl 3, 53. Zpět do textu

Poznámka 23: Srovn. Mat. 11, 30. Zpět do textu

Poznámka 24: Otázka ze strany monofyzitů, kteří natolik zdůrazňovali Kristovo božství, že se jim realita jeho lidství vytrácela. Zpět do textu

Poznámka 25: Jde o otázku, kdy bylo lidství vtěleného Slova pomazáno Božstvím a Ježíš se stal „Kristem“, tj. Pomazaným /Mašíah - Mesiášem/. Zpět do textu

Poznámka 26: Platónské představy o preexistenci duší zopakoval Origenes. Zpět do textu

Poznámka 27: Origenes v díle Perí archón, De principiis - O principech, kn. II., kap. 6. Zpět do textu

Poznámka 28: Sv. Řehoř Naz., Řeč 36; PG 36, 132B. Zpět do textu

Poznámka 29: „Chrám“ = tělo, čili celé lidství Kristovo. Zpět do textu

Poznámka 30: Sv. Cyril Alexandrijský císaři Theodosiovi, 28; PG 76, 1176g. Zpět do textu

Poznámka 31: Ž 45, 8: Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli, proto tě, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy. (Srovn. Luk 4, 18; Iz 61, 17-18). Zpět do textu

Poznámka 32: Týž Arkadii a Marině, sestrám císaře Theodosia II. Zpět do textu

Poznámka 33: Jan 1, 1. Zpět do textu

Poznámka 34: Sv. Athanasios, O spasení, PG 26, 1133B. Zpět do textu

Poznámka 35: Viz pozn. 7. Zpět do textu

Poznámka 36: Baruch, 3, 38. Zpět do textu

Poznámka 37: Ž 137, 1. Zpět do textu

Poznámka 38: Za předpokladu, že tento žalm pochází od Davida; ve skutečnosti vznikl až po babylonském zajetí. Zpět do textu

Poznámka 39: Byly to otázky monofyzitů, zejména stoupenců patriarchy Severa, kteří zdůrazňovali v Kristu božskou přirozenost, ale lidskou zlehčovali. Jejich teologický slovník byl nepřesný. Zpět do textu

Poznámka 40: Sv. Jan o tom podrobně pojednává v kn. I., kap. IX. Zpět do textu

Poznámka 41: Osoby. Zpět do textu

Poznámka 42: Osoby. Zpět do textu

Poznámka 43: Podle sv. Řehoře Nysského Proti Eunomiovi, kn. III. Zpět do textu

Poznámka 44: Kol 1, 15. Zpět do textu

Poznámka 45: Sv. Athanasios, Výklad víry. Zpět do textu

Poznámka 46: Řím 8, 29. Zpět do textu

Poznámka 47: Žid 2, 14. Zpět do textu

Poznámka 48: Viz Symbol víry a Filip 2, 7. Zpět do textu

Poznámka 49: Srovn. Řím 8, 14; Gal 3, 26; 4, 5. Zpět do textu

Poznámka 50: Jan 20, 17. Zpět do textu

Poznámka 51: Tamtéž. Zpět do textu

Poznámka 52: Srovn. sv. Řehoř z Nyssy: viz pozn. 1/ v kap. 4, PG 45, 633-637. Zpět do textu

Poznámka 53: Srovn. opět Niceo-cařihradský symbol víry. Zpět do textu

Poznámka 54: Křtem ve smrt Kristovu máme odpuštění hříchů a věčný život. Srovn. Řím 6, 4. Zpět do textu

Poznámka 55: Kol 2, 12. Zpět do textu

Poznámka 56: Viz Mat 28, 19. Zpět do textu

Poznámka 57: Žid 6, 4-6; celý text zní: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeské dary, kdo se stali účastníky Ducha Svatého a zakusili pravdivost Božího Slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není nutno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch“. Zpět do textu

Poznámka 58: Řím 6, 3. Zpět do textu

Poznámka 59: Tj. jakou formuli vzývání Ducha Svatého. Zpět do textu

Poznámka 60: Sv. Basil, O křtu. I, kap. 12. Zpět do textu

Poznámka 61: Mat 16, 16. Zpět do textu

Poznámka 62: Srovn. Skut 10, 38. Zpět do textu

Poznámka 63: Ž 45, 8. Zpět do textu

Poznámka 64: Iz 61, 1. Zpět do textu

Poznámka 65: Mat 28, 19. Zpět do textu

Poznámka 66: Srovn. Moudr. 2, 23. Zpět do textu

Poznámka 67: Srovn. Jan 19, 34. Zpět do textu

Poznámka 68: Srovn. Jan 3, 5 (vodou křtu získáváme počátek věčného života, přijímáním Krve Kristovy (Ducha) se v něm upevňujeme). Zpět do textu

Poznámka 69: Srovn. obřad sv. tajiny křtu v pravoslavné církvi se vzýváním Ducha Svatého, čili epiklesí. Zpět do textu

Poznámka 70: Srovn. sv. Řehoř Naz., Řeč 40, 8; PG 36, 368AB. Zpět do textu

Poznámka 71: Gen 1,27. Zpět do textu

Poznámka 72: Gen 1, 2. Zpět do textu

Poznámka 73: Levit 15, 10. Zpět do textu

Poznámka 74: Gen 6, 13, 17. Zpět do textu

Poznámka 75: Srovn. Levit 15, 10. Zpět do textu

Poznámka 76: Srovn. 3 Král /1 Král/ 18, 32. Zpět do textu

Poznámka 77: Řím 12, 6. Zpět do textu

Poznámka 78: Řím 8, 23. Zpět do textu

Poznámka 79: Srovn. 2P 2, 22. Zpět do textu

Poznámka 80: Jakub 2, 26. Zpět do textu

Poznámka 81: Srovn. sv. Řehoř Naziánský, Řeč 40, 41; PG 36, 417; Athanasios, K Serapionovi o Svatém Duchu I; PG 22, 533A. Zpět do textu

Poznámka 82: Srovn. Řehoř Naz. Řeč. 39, 16; PG 36, 353. Zpět do textu

Poznámka 83: Srovn. Gen 6, 13. Zpět do textu

Poznámka 84: Srovn. Levit 15, 5. Zpět do textu

Poznámka 85: Srovn. Levit 15, 5. Zpět do textu

Poznámka 86: Srovn. Luk 3, 3. Zpět do textu

Poznámka 87: Mat 3, 11; Srovn. Mar 1, 7 (dle řeckého znění). Zpět do textu

Poznámka 88: Srovn. Řehoř Naz. Řeč 40, 8; sv. Basil, Homilie o křtu; sv. Jan Zlatoústý, Hom. 10 na sv. Matouše. Zpět do textu

Poznámka 89: Ž 73 /74/, l3. Zpět do textu

Poznámka 90: Srovn. Mat 3, 16-17; po křtu Kristově sestoupil na něho Duch Svatý v podobě holubice a Otec svědčil o svém Synu. Zpět do textu

Poznámka 91: Řecké charis jako obdarování člověka nestvořenými Božími energiemi v aktivním smyslu vyjadřuje staroslověnské slovo blahoda použité v cyrilometodějském překladu Písma svatého (lépe než běžné české milost /udělit milost/ ). Zpět do textu

Poznámka 92: Skut 1, 5. Zpět do textu

Poznámka 93: Luk 12, 50. Zpět do textu

Poznámka 94: Srovn. Řehoř Naz., Řeč 38, 17, PG 36, 356. Zpět do textu

Poznámka 95: „Křest“ věčným ohněm; srovn. Řehoř z Nazianzu, Řeč 40, 9; PG 36, 369. Zpět do textu

Poznámka 96: Srovn. Gen 8, 11; Řehoř Naz. Řeč 39, 16; PG 36, 353B. Zpět do textu

Poznámka 97: Srovn. Skut 2, 3. Zpět do textu

Poznámka 98: Deut 4, 24. Zpět do textu

Poznámka 99: Srovn. Gen 8, 11. Olivová ratolest -- místo ní olivový olej -- znamená záchranu. V této souvislosti je význam zpodobnění Ducha Svatého jakožto holubice znakem a symbolem slitování Božího. Spojeny jsou zde novozákonní děje se starozákonními. Zpět do textu

Poznámka 100: Srovn. Mat 14, 10; Mar 6, 27. Zpět do textu

Poznámka 101: Srovn. Řehoř Naz., Řeč 40. Zpět do textu

Poznámka 102: Srovn. Řehoř Naz., Řeč 40, 8; PG 36, 368. Zpět do textu

Poznámka 103: Řím 10, 17 /čes. ekum. překl.: „Víra je tedy ze zvěstování“/. Zpět do textu

Poznámka 104: Žid 11, 1 /čes. ekum. překl. : „Věřit znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme“/. Zpět do textu

Poznámka 105: Srovn. Kol 2, 11. Zpět do textu

Poznámka 106: Srovn. Žid 4, 9; 11, 25; 1Petr 2, 10. Zpět do textu

Poznámka 107: 1Kor 1, 18. Zpět do textu

Poznámka 108: 1Kor 2, 15 a 14. Zpět do textu

Poznámka 109: Duševní /animální/ - v řečtině „psychické“; celá pasហje zaměřena proti gnostikům. Zpět do textu

Poznámka 110: Srovn. Žid 11, 6. Zpět do textu

Poznámka 111: Srovn. sv. Basil, výklad žalmu 115. Zpět do textu

Poznámka 112: Ve stoické filosofii - logické uznání, přijetí, tvrzení; srovn. u Basila v citovaném místě „synkatáthesis“. Zpět do textu

Poznámka 113: Řím 8, 16; G 4, 7. Zpět do textu

Poznámka 114: Srovn. Cyril Jeruzalémský, Katecheze 1, 14. Zpět do textu

Poznámka 115: Řím 6, 3 ebaptisthémen - pokřtěni ponořením, podobně i v dalším textu. Zpět do textu

Poznámka 116: Viz Gal 3, 27. Zpět do textu

Poznámka 117: 1Kor 1, 24. Zpět do textu

Poznámka 118: tén enhypóstaton tou Theu sofian kai dynamis hémás periebale (slovesa je použito také v liturgii sv. Jana Zlatoústého v epiklesi o proměnění svatých Darů v Tělo a Krev Krista). Zpět do textu

Poznámka 119: Srovn. sv. Basil, Homilie na XI. kapitolu Izaiáše. Zpět do textu

Poznámka 120: Srovn. Exod 12, 23. Anděl smrti pomíjel domy v Egyptě, izraelské domy, pomazané krví beránkovou. Zpět do textu

Poznámka 121: Úcta ke svatému kříži byla rozšířena v církvi odedávna, zejména na Východě. Zpět do textu

Poznámka 122: Ž 131 /132/, 7; Nový č. ek. překl.: „před podnožím jeho nohou“. Zpět do textu

Poznámka 123: Citován verš 8. /podle Septuaginty/. Nový č. ek. překl.: „k místu svého odpočinku“. Zpět do textu

Poznámka 124: Mat 24, 30. Zpět do textu

Poznámka 125: Mar 16, 6. Zpět do textu

Poznámka 126: 1Kor 1, 23. Zpět do textu

Poznámka 127: Kristy, rozuměj mesiáši; „Ježíš“ bylo časté, oblíbené jméno u Židů. Zpět do textu

Poznámka 128: Gen 2, 9. Zpět do textu

Poznámka 129: Skrze „dřevo - strom poznání dobra a zla“; srovn. Gen 3, 1. Zpět do textu

Poznámka 130: Srovn. Gen 47, 31; Žid 11, 21. Zpět do textu

Poznámka 131: Gen 48, 14. Zpět do textu

Poznámka 132: Srovn. Exod 14, 16. Zpět do textu

Poznámka 133: Srovn. Exod 17, 11. Zpět do textu

Poznámka 134: Srovn. Exod 15, 23. Zpět do textu

Poznámka 135: Srovn. Exod 17, 6. Zpět do textu

Poznámka 136: Srovn. Num 17, 8. Zpět do textu

Poznámka 137: Srovn. Num 21, 9. Zpět do textu

Poznámka 138: Gen 8, 3. Zpět do textu

Poznámka 139: Deut 28, 66. Srovn. nový č. ek. překl.: „Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš jist svým životem“. Zpět do textu

Poznámka 140: Iz 65, 2 /dle LXX/. Zpět do textu

Poznámka 141: Snad tato část byla kdysi kázáním sv. Jana na obranu kříže. Myšlenky zde obsažené se často opakují v bohoslužebných kánonech pravoslavné církve; mnohé básnicky zpracoval právě sv. Jan Damašský. Zpět do textu

Poznámka 142: Srovn. 1Jn 1, 5. Zpět do textu

Poznámka 143: Mal 4, 2. Zpět do textu

Poznámka 144: Zach 3, 8; L l, 78. Zpět do textu

Poznámka 145: Ž 67 /68/ 33-34. Zpět do textu

Poznámka 146: Gen 2, 8. Zpět do textu

Poznámka 147: Srovn. Gen 3, 23 a 24. Zpět do textu

Poznámka 148: „Velesvatyně“ byla obrácena vlastně k západu, ale velekněží se v ní modlili tváří k východu, Levit. 16, 14. Zpět do textu

Poznámka 149: Srovn. Numeri 2, 3. Zpět do textu

Poznámka 150: Srovn. Skut 1, 11. Zpět do textu

Poznámka 151: Mat 24, 27. Zpět do textu

Poznámka 152: Srovn. Jan 21, 25; podle sv. Basila - O Svatém Duchu, kap. 27. K apoštolské tradici se sv. Jan Damašský vrací znovu v kap. XVI., v jejímž závěru mluví o úctě k ikonám. Zpět do textu

Poznámka 153: Srovn. Řehoř Naz., Řeč 45 /poslední na sv. Paschu/; PG 36, 624; Pseudo-Dionisios Areopagita, O Božích jménech, kap. 3. Zpět do textu

Poznámka 154: „ta ónta “; srovn. Řím 11, 36; Jan 1, 3; 1Kor 8, 6; Kol 1, 16; Žid 2, 10. Zpět do textu

Poznámka 155: Luk 1, 78. Zpět do textu

Poznámka 156: Srovn. Žid 2, 17. Zpět do textu

Poznámka 157: Prvotinou, prvotinami, srovn. podle Bible kralické 1Kor 15, 20 a 23. Sv. Jan Zlatoústý Poučné slovo na svatou Paschu, dodnes čtené v pravoslaví při velikonoční jitřní. Zpět do textu

Poznámka 158: Srovn. Řím 7, 17. Zpět do textu

Poznámka 159: Srovn. Jan 6, 48,50. Zpět do textu

Poznámka 160: Srovn. Jan 13, 5. Zpět do textu

Poznámka 161: Srovn. Mat 26, 26; L 22, 19; Mar 14, 22; 1Kor 11, 24; Texty autor uvádí ve znění, jaké mají v anafoře liturgie sv. Jakuba a liturgie sv. Basila Velikého. Zpět do textu

Poznámka 162: Srovn. Mat 26, 26; L 22, 19; Mar 14, 22; 1Kor 11, 24; Texty autor uvádí ve znění, jaké mají v anafoře liturgie sv. Jakuba a liturgie sv. Basila Velikého. Zpět do textu

Poznámka 163: Zón kai energés, Žid 4, 12. Zpět do textu

Poznámka 164: Ž 134, 6; /133,6 - nový č. ek. překl.: „Všechno, co Hospodin chce, to činí“/. Zpět do textu

Poznámka 165: Gen 1, 3. Zpět do textu

Poznámka 166: Gen 1, 6. Zpět do textu

Poznámka 167: Ž 32 /33/, 6; zástup - v LXX: dynamis = síla, moc. Zpět do textu

Poznámka 168: V předchozích textech autor S L O V O chápe také v christologické souvislosti. Zpět do textu

Poznámka 169: Gen 1, 11. Zpět do textu

Poznámka 170: 1Kor 11, 26. Zpět do textu

Poznámka 171: dia tés epikléseós - vzýváním, epiklesí, tj. liturgickou modlitbou, v níž Církev ústy kněze vzývá Ducha Svatého, aby proměnil chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu. O epiklesi svědčí už sv. Irenej /IV, 35/; Panis percipiens invocationem Dei, iam non communiis panis est, sed Eucharistiae. Sv. Basil, O Svatém Duchu, kap. 27, odvozuje epiklesi z tradice od Krista a apoštolů. Také sv. Cyril Jeruzalémský. Katechese 1, Myst. a další. V diskusi mezi pravoslavnými a západními teology o okamžiku proměnění hájí pravoslavní tuto původní tradici. Epiklesi mají všechny svátostné akty pravoslavné církve, čili svaté tajiny (mysteria). Zpět do textu

Poznámka 172: Luk 1, 34. Zpět do textu

Poznámka 173: Luk 1, 35. Zpět do textu

Poznámka 174: Tit 3, 5. Zpět do textu

Poznámka 175: Srovn. Řehoř Nysský, Katechetické poučení, 37, PG 45, 94, zejm. 96 a 97. K eucharistickému vínu se v pravoslavné církvi přidává teplá (vroucí) voda podle starobylé apoštolské tradice, o které svědčí sv. Basil, sv. Kliment a další. Tedy víno a voda, nikoliv pouze víno jako činí jakobité a Arméni, ani ne pouze voda jak činili bludaři enkratité. - „Předloženy“ (prothéseós) na obětním přípravném stole, čili žertveníku, prothesi - zde je kněz v přípravné části - proskomidii - připravuje k eucharistické službě. Zpět do textu

Poznámka 176: Mat 26, 28. Zpět do textu

Poznámka 177: Jan 6, 54-58. Zpět do textu

Poznámka 178: diplún. Eucharistie má viditelnou a neviditelnou stranu. Zpět do textu

Poznámka 179: Podobně a podrobněji popisuje způsob přijímání eucharistie sv. Cyril Jeruz. Katechese mystagogická 5; sv. Jan Zlatoústý: Homilie 3 na epištolu Efezským; Trull. kánon 101. Zpět do textu

Poznámka 180: Iz 6, 6; Na eucharistický předobraz u proroka Izaiáše: Iz 6, 2 upozornil z Otců sv. Cyril Alexandrijský v komentáři na 6. kap. Izaiáše. Zpět do textu

Poznámka 181: Srovn. Gen 14, 17; Žid 7, 1. Zpět do textu

Poznámka 182: Ž 109 /110/, 4; Žid 7, 1. Zpět do textu

Poznámka 183: Srovn. Exod 25, 23-30; 37, 10-16; Levit 24, 5-9; 1Par 28, 16. Zpět do textu

Poznámka 184: Mal 1, 11. Zpět do textu

Poznámka 185: 1Kor 11, 31-32. Zpět do textu

Poznámka 186: 1Kor 11, 29. Zpět do textu

Poznámka 187: Řecké epiúsios v modlitbě Otče náš, (latinsky supersubstantialis), srovn. Mat 6, 11; Luk 11,3. Zpět do textu

Poznámka 188: Od epeimi = přicházím Zpět do textu

Poznámka 189: Od usía = bytí, bytnost, podstata /substance/ ve spojení s epi = pro; odtud chléb „každodenní“ /vezdejší/, patřící k životu (chléb života, chléb příštího věku - království Božího). Zpět do textu

Poznámka 190: Pneuma zóopoión = Duch, který tvoří život. Zpět do textu

Poznámka 191: Srovn. Jan 6, 64; 1Kor 15, 45; 2Kor 3, 6. Zpět do textu

Poznámka 192: V epiklesi sv. Basila jsou slova: „ Předloživše způsoby (znaky - antitypa) svatého Těla a Krve Krista Tvého, modlíme se k tobě a vzýváme tebe“ (srovn. Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve; 2. vydání, Praha 1950, str.173). Prosfora - malý bochníček kvašeného chleba zhotovený ke službě svaté liturgie (pro eucharistii). Zpět do textu

Poznámka 193: Srovn. 1Kor 10, 17; Gen 12, 5. Zpět do textu

Poznámka 194: Srovn. Gen 12, 5; 1Kor 12, 27; Ef 5, 30. Zpět do textu

Poznámka 195: v orig. syssómoi Christou - spolutělesní Kristu, srovn. Ef 3, 6. Zpět do textu

Poznámka 196: Mat 7, 6. Zpět do textu

Poznámka 197: 1Kor 10, 17. Zpět do textu

Poznámka 198: Plné sjednocení v Božství - „vidění“ tváří v tvář - plnější než nynější sjednocení svátostné. Zpět do textu

Poznámka 199: Viz Kn. III., kap. XII. celého díla sv. Jana Damašského. Zpět do textu

Poznámka 200: Ž 131 /132/, 11; srovn. 2 Paralip 7, 18; Sk 2, 30. Zpět do textu

Poznámka 201: Ž 88 /89/, 36-38. Zpět do textu

Poznámka 202: „Z pařezu Jišajova“, tj. z Davidova otce. Zpět do textu

Poznámka 203: Iz 11, 1. Zpět do textu

Poznámka 204: Snoubenec přesvaté Panny Marie. Zpět do textu

Poznámka 205: Srovn. Mat 1, 6. Zpět do textu

Poznámka 206: Srovn. Luk 3, 31. Nathan byl Davidovým synem jako Šalomoun, ale z jiné matky. Zpět do textu

Poznámka 207: Srovn. Num 36, 6. Zpět do textu

Poznámka 208: Mat 1, 19. Zpět do textu

Poznámka 209: Srovn. Gen 38, 8; Deut 25, 5; Mat 22, 24; Mar 12, 19; Luk 20, 28. Zpět do textu

Poznámka 210: Srovn. Luk 3, 31. Zpět do textu

Poznámka 211: Srovn. Luk 3, 24. Zpět do textu

Poznámka 212: První zmínka o tom, že Jáchym a Anna byli rodiče přesv. Panny Marie, uvádí apokryfické Protoevangelium Jakubovo z 2. století. Celsus, jak psal Origenes, kn. I. Contra Celsum, uváděl židovské pomluvy o Ježíšově rodině se zmínkou o jakémsi Pantherovi, což by ukazovalo, že mezi Kristovými pokrevními příbuznými se takové jméno vyskytovalo. Zpět do textu

Poznámka 213: Chana. Srovn. 1 Sm, 1, 10. Zpět do textu

Poznámka 214: Srovn. Řehoř z Nissy - Řeč na Narození Páně; PG 46, 1137-1140. Tradice prvotní církve, vyjádřená sv. Janem Damašským a zachovávaná věrně pravoslavím, nezná novoty římskokatolického dogmatu z r. 1854 o neposkvrněném početí Panny Marie jejími rodiči, ale hovoří jasně o neposkvrněném početí Ježíše Krista Svatým Duchem v přečisté Panně Marii. Zpět do textu

Poznámka 215: V syrštině. Zbožná představivost vymyslela navíc kolem 60 významů jména Marie. Srovn. Bardenhewer - Biblische Studien I, 1 (1895), Zeitschrift fr kath. Theologie, 1908, s. 356. Cituje B. Wojkowski v polském překladu díla sv. Jana D., r. 1969, str. 225. Zpět do textu

Poznámka 216: V Jeruzalémě byla brána v severní městské hradbě proti chrámu, touto branou byla přiváděna obětní zvířata (odtud její název); srovn. Neh 3, 1; 12, 39. (V Jeruzalémě byl i Ovčí rybník). Zpět do textu

Poznámka 217: Srovn. Ž 51 /52/, 10. Zpět do textu

Poznámka 218: Srovn. Iz 57, 15; sv. Kliment Římský. List Korintským 59, 3; srovn. ohlas kněze v pravoslavné jitřní bohoslužbě. Zpět do textu

Poznámka 219: Iz 7, 14; Mat 1, 23. Zpět do textu

Poznámka 220: Job 5, 13; 1Kor 3, 19. Zpět do textu

Poznámka 221: Srovn. Iz 29, 11. Myšlenka citlivě podaná: do péče a ochrany, jako ten, „kdo umí číst“, zachází uctivě s novou knihou. Kniha podle Izaiáše zůstane zapečetěná. Zpět do textu

Poznámka 222: Gal 4, 4. Zpět do textu

Poznámka 223: Srovn. Luk 1, 26. Zpět do textu

Poznámka 224: Jan 1, 13. Zpět do textu

Poznámka 225: Srovnej tyto myšlenky s texty písní „dogmatiků“ v pravoslavných večerních bohoslužbách, zejména v sobotu večer podle 8 hlasů; viz Sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve, 2. vyd. Praha 1951, str. 103, 109, 115, 121, 127, 133, 138, 144 a další. Zpět do textu

Poznámka 226: Iz 66, 7. Zpět do textu

Poznámka 227: Tamtéž, dle LXX. Zpět do textu

Poznámka 228: Tj. Božství. Zpět do textu

Poznámka 229: Tj. lidství. Zpět do textu

Poznámka 230: Srovn. Ezech 44, 2. Zpět do textu

Poznámka 231: Andělova slova při Zvěstování. Zpět do textu

Poznámka 232: Mat 1, 25. Zpět do textu

Poznámka 233: Mat 28, 20. Zpět do textu

Poznámka 234: 1 Sol /Tes/ 4, 17. Zpět do textu

Poznámka 235: Luk 2, 35. Zpět do textu

Poznámka 236: Svatému evangelistovi Janovi byl dán titul Theologos - Bohoslovec již v prvních stoletích křesanství pro hluboké myšlenky o Bohu, které ve svém evangeliu uvádí. Zpět do textu

Poznámka 237: Jan 1, 12 Zpět do textu

Poznámka 238: Srovn. Řím 8, 17; Gal 4, 7. Zpět do textu

Poznámka 239: Jan 15, 14 a 15. Zpět do textu

Poznámka 240: Apok /Zjev/ 17, 14., 19, 16. Král Králů a Pán pánů 1 Tim 6, 15. Zpět do textu

Poznámka 241: Deut 10, 17; Ž 49 /50/,1: Theos theón Kyrios - dle LXX. Dan 2, 47. Zpět do textu

Poznámka 242: Exod 7, 1. Zpět do textu

Poznámka 243: Srovn. Exod 7, 1. Zpět do textu

Poznámka 244: Srovn. Basil, Homilie 19. Velkopostní, PG 31, 368B. Zpět do textu

Poznámka 245: Srovn. 2Kor 6, 16; Levit 26, 11-12. V modlitbě k Svatému Duchu: „ Králi nebeský , Utěšiteli, Duchu Pravdy, jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a dárce života, přijď a usídliž se v nás a očistiž nás ode vší skvrny a spasiž, Dobrotivý, duše naše!“ Zpět do textu

Poznámka 246: Moudrosti 3, 1; srovn. Deut 33, 3. Zpět do textu

Poznámka 247: Srovn. Ž 48, 9; č. ekum. př.: „Navěky je Bůh činí pevnými“. Zpět do textu

Poznámka 248: Ž 115 /116/, 15; č. ek. př.: „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti“. Zpět do textu

Poznámka 249: 1Kor 6, 19. Zpět do textu

Poznámka 250: 2Kor 3, 17. „Duch je ten Pán.“ Zpět do textu

Poznámka 251: 1Kor 3, 17. Zpět do textu

Poznámka 252: Srovn. Exod 17, 6. Zpět do textu

Poznámka 253: Srovn. Soud 15, 19. Zpět do textu

Poznámka 254: O myrotočivých kostech mučedníků hovoří četné životopisy svatých, např. o sv. Dimitriji Soluňském. Zpět do textu

Poznámka 255: Srovn. Num 19, 11. Zpět do textu

Poznámka 256: V pohřebních obřadech prosí Církev za zesnulého: „A do ráje ho uveď, kde chóry svatých, ó Pane, a spravedliví tvoji září jako světla“ (Viz Sborník, cit. str. 572). Zpět do textu

Poznámka 257: Iz 53, 12: „Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt“. Zpět do textu

Poznámka 258: Srovn. Jak 1, 17. Zpět do textu

Poznámka 259: Ef 5, 19. Zpět do textu

Poznámka 260: orig. Tén Theotókon ós kyriós kai aléthós Theou Métera - v Pánu a v pravdě Zpět do textu

Poznámka 261: Mat 11, 11. Zpět do textu

Poznámka 262: Řím 8, 29. Zpět do textu

Poznámka 263: Srovn. 1Kor 12, 28; Ef 4, 11. Zpět do textu

Poznámka 264: Srovn. 2Tim 2, 3 (a srovn. 2Kor 4,12). Zpět do textu

Poznámka 265: Žid 11, 37-38. Zpět do textu

Poznámka 266: Žid 13, 7. Zpět do textu

Poznámka 267: Srovn. 2Tim 3, 10. Zpět do textu

Poznámka 268: O ctění svatých věcí viz též Písmo svaté - Skutky apoštolské: „Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se (sv. Pavel) dotkl, a uzdraveni bývali od neduhů a zlí duchové je opouštěli“ (Skut 19,12 - pravoslavný nebo kralický překlad) ; „Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl alespoň Petrův stín, až půjde kolem“ (Skut 5,15). Zpět do textu

Poznámka 269: V této kapitole shrnul sv. Jan Damašský myšlenky ze své obšírné třídílné obrany uctívání obrazů, PG 94, 1232-1420. Zpět do textu

Poznámka 270: Šlo o ikonoklasty /obrazoborce/ - manichejce, eunomiány atd., kteří se odvolávali na Boží zákaz činit podoby a vzdávat jim úctu, nebo jde o dílo lidských rukou. V Starém zákoně se tento zákaz častěji opakoval kvůli nebezpečí modloslužby. Autor však dokazuje, že tento zákaz nebyl bezpodmínečný a že v křesanském uctívání obrazů nelze hovořit o modlářství. Spolu s pravoslavnými uctívají ikony i staré orientální /tj. nechalkedonské/ církve i řím. katolíci. Zpět do textu

Poznámka 271: Gen 1, 27. Zpět do textu

Poznámka 272: Basil, O Svatém Duchu, k. 18; PG 32, 149c. Zpět do textu

Poznámka 273: Prototypos - model, prvoobraz, předobraz. Zpět do textu

Poznámka 274: Srovn. Exod 25, 10n; 33, 10; 39, 32n. Zpět do textu

Poznámka 275: Exod 25, 40, Žid 8, 5. Zpět do textu

Poznámka 276: Srovn. Exod 25, 18; Žid 9, 5. Sám Bůh nařídil, aby na arše (schráně) byly umístěny postavy zobrazující cheruby. Zpět do textu

Poznámka 277: Srovn. 1Král 6, 1n; 2Paral. 3, 1n; Mar 14, 58; Jeruzalémský chrám se těšil u židů úctě jako „dům Boží“, ač jej vystavěly lidské ruce. Zpět do textu

Poznámka 278: Srovn. Exod 20, 4; Levit 26, 1; Deut 4, 16; 5,8; Ž 96 /97/, 7; Ž 105 /106/, 19. Zpět do textu

Poznámka 279: Srovn. Deut 32, 17., Bar 4, 7. Zpět do textu

Poznámka 280: Srovn. Gen 8, 21. Zpět do textu

Poznámka 281: Luk 1, 78. Zpět do textu

Poznámka 282: Srovn. Baruch 3, 38. Zpět do textu

Poznámka 283: Obrazoborci uznávali pouze kříž bez znázornění podoby na něm Ukřižovaného. Je to např. patrné v zachovaných podzemních klášterech v Kapadokii, kde byly původní fresky seškrabány a nahrazeny znaky kříže, namalovanými na holých stěnách. Zpět do textu

Poznámka 284: Výše v kap. XV. této knihy. Zpět do textu

Poznámka 285: Evagrios, Historia, kap. 27, kde cituje Prokopia o Abgarově listu Kristovi a Kristově odpovědi (Kniha II. De bellis, c. 12). Někteří badatelé soudí, že tento odstavec je pozdější interpolace v díle sv. Jana Damašského. Kriticky o Agbarově legendě a osudech edeského obrazu viz C. Dobschtz, Christus - Bilder, in Texte und Untersuchungen, vyd. A. Harnack, 1899, 103-196. Srovn. naproti tomu L. Uspenskij, O pravoslavné ikoně v čas. Messager de exarchat du patriarche russe en Europe occidentale, No 2/3, Paris 1951. O Abgarovi píše též Eusebios, Círk. děj. I, 13. Zpět do textu

Poznámka 286: 2Tes /Sol/ 2, 15. Zpět do textu

Poznámka 287: 1Kor 11, 2. O ústních dispozicích, pocházejících od apoštola, autor pojednal také v kap. XII této knihy (O modlitbě tváří k východu). Zpět do textu

Poznámka 288: Cyril Jeruzal. - Katecheze, 4,33; PG 33, 496A. Gnostikové tvrdili, že v Starém zákoně panoval strašný Bůh spravedlnosti, zatímco Bůh Nového zákona je Bůh lásky. Již sv. Irenej Lyonský, Proti heretikům 4, 9, 1 psal: „Oba zákony pocházejí od jednoho a téhož hospodáře.“ Zpět do textu

Poznámka 289: Mat 5, 17. Zpět do textu

Poznámka 290: Srovn. Jan 5, 39. Zpět do textu

Poznámka 291: Žid 1, 1n. Zpět do textu

Poznámka 292: Srovn. 2Tim 3, 16. Zpět do textu

Poznámka 293: Ž 1, 3. Zpět do textu

Poznámka 294: Luk 11, 10. Zpět do textu

Poznámka 295: Srovn. Ž 67 /68/, 14; zde jde o symbol Svatého Ducha. Zpět do textu

Poznámka 296: Srovn. Mat 21, 38. Zpět do textu

Poznámka 297: Jak 1, 17. Zpět do textu

Poznámka 298: Deut 37, 7; Srovn. Job 8, 8. Zpět do textu

Poznámka 299: 1Kor 8, 7. Zpět do textu

Poznámka 300: Srovn. Jan 4, 14. Zpět do textu

Poznámka 301: Tj. u spisovatelů pohanských. Zpět do textu

Poznámka 302: Výrok uvádí Kliment Alexandrijský jako pocházející od Krista. Je možná autentický. Srovn. Uckeley - Worte Jesu, die nicht in der Bibel stehen; Lietergelde - Berlin, 1911, 5.25. Zpět do textu

Poznámka 303: Např. sv. Basil využil pohanské literatury v tomto kladném smyslu; viz např. jeho Řeč k mládeži. Zpět do textu

Poznámka 304: V tzv. hebrejském, neboli palestinském kánonu. Srovn. Cyril Jeruzalémský - Katecheze 4; Epifanios, De pondere et mensura. Zpět do textu

Poznámka 305: Tj. jinak se píše uprostřed slova, jinak na konci. Zpět do textu

Poznámka 306: Jozue. Zpět do textu

Poznámka 307: Tzv. malých proroků. Zpět do textu

Poznámka 308: Eklesiast, tj. kniha církevní; tak dle Vulgaty. V ekum. čes. překladu nese název Sírachovec. Zpět do textu

Poznámka 309: V židovských synagogách byla skříňka (kibót), v níž byly uchovány svaté knihy. Neukládaly se tam však knihy Moudrosti a Eklesiasty /Siracha/, ani dvě Makabejské, které autor nejmenuje; v pravoslavné církvi jsou to tzv. deuterokanonické, v řím. kat. c. jsou zařazeny do kánonu. Zpět do textu

Poznámka 310: Tj. obecných, všeobecných, v církevněslovanském pojmenování „soborných“ - sborových - listů. Zpět do textu

Poznámka 311: Neinspirovaná, v pol. 3. stol. sestavená Apoštolská pravidla obsahují prvky z rané tradice. Byla přijata sněmem trullským (in Trullo, r. 691), tj. tzv. „Pátošestým“ /quinisextum/ jako důležitý pramen církevního práva pravoslavné církve. Zpět do textu

Poznámka 312: Srovn. Sv. Řehoř Naziánský, Řeč 30, 1-16; PG 36, 104C - 125A. Sv. Jan zde biblicky dokládá, co vyložil dogmaticky o Kristu ve III. knize svého díla. Zpět do textu

Poznámka 313: Jan 10, 30. Zpět do textu

Poznámka 314: Jan 14, 9. Zpět do textu

Poznámka 315: Filip 2, 6. Zpět do textu

Poznámka 316: Mat 4, 3; Mar 3, 12; Luk 1, 35; Jan 9, 35; Řím 1,4; 2Kor 1, 19; Gal 2, 20; Ef 4, 13. Zpět do textu

Poznámka 317: Žid 1, 3. Zpět do textu

Poznámka 318: Iz 9, 5. Zpět do textu

Poznámka 319: Jan 14, 10. Zpět do textu

Poznámka 320: Jan 1, 1-14. Zpět do textu

Poznámka 321: 1Kor 1, 24. Zpět do textu

Poznámka 322: Tamtéž. Zpět do textu

Poznámka 323: Žid 1, 3. Zpět do textu

Poznámka 324: Srovn. Sv. Cyril Jeruzalémský, Thesaurus, lib. 34; PG 75,184. Zpět do textu

Poznámka 325: Jan 14, 28. Zpět do textu

Poznámka 326: Jan 16, 28. Zpět do textu

Poznámka 327: Jan 6, 57. Zpět do textu

Poznámka 328: Ex aitiu, tj. bytostně z Otce. Zpět do textu

Poznámka 329: Jan 5, 19. Zpět do textu

Poznámka 330: Jan 1, 3 /skrze Slovo/. Zpět do textu

Poznámka 331: Ž 106 /107/, 20. Zpět do textu

Poznámka 332: Jan 11, 42 (aby uvěřili). Zpět do textu

Poznámka 333: Ž 49 /50/, 3. Zpět do textu

Poznámka 334: Zach 9, 9. Zpět do textu

Poznámka 335: Mich 1, 3. Zpět do textu

Poznámka 336: Baruch 3, 36-38. Zpět do textu

Poznámka 337: Přísl. 8, 22 /nový český ek. překlad: „Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna“/. Zpět do textu

Poznámka 338: Ž 44 /45/, 8. Zpět do textu

Poznámka 339: Apok. /Zjev/ 1, 17; 22, 13; srovn. Iz 41, 4; 44, 6; 48, 12. Zpět do textu

Poznámka 340: Srovn. kap. III., k. II. Zpět do textu

Poznámka 341: Jan 14, 10. Zpět do textu

Poznámka 342: Jan 10, 30. Zpět do textu

Poznámka 343: Co bylo příznakem těla před Vtělením. Zpět do textu

Poznámka 344: Jan 7, 19 a 8, 40. Zpět do textu

Poznámka 345: Jan 3, 14 - narážka na smrt na kříži. Zpět do textu

Poznámka 346: Srovn. L 2, 52. Zpět do textu

Poznámka 347: O tom autor pojednal v knize III., kap. XXI., XXII., XXIII. Zpět do textu

Poznámka 348: Srovn. Jan 11, 33. Zpět do textu

Poznámka 349: Srovn. Mat 21, 19; Mar 11, 13. Zpět do textu

Poznámka 350: Srovn. Mat 12, 15; 14, 13; Mar 1, 35; J 6, 15. Zpět do textu

Poznámka 351: Jan 11, 41-42. Zpět do textu

Poznámka 352: Luk 24, 28. Zpět do textu

Poznámka 353: Sv. Řehoř Naz. - Řeč 36; aby dosvědčil, že je Jeho Synem. Zpět do textu

Poznámka 354: Podrobný výklad o tom v kn. III., kap. XXV. Zpět do textu

Poznámka 355: Mat 27, 46. Zpět do textu

Poznámka 356: 2Kor 5, 21; doslova: „učinil se za nás hříchem“. Zpět do textu

Poznámka 357: Gal 3, 13; doslova: „stal se za nás prokletím“. Zpět do textu

Poznámka 358: 1Kor 15, 28; tj. Otci. Zpět do textu

Poznámka 359: Sv. Řehoř Naziánský, Řeč 30, 5; PG 36, 109. Zpět do textu

Poznámka 360: Dosl. - přisvojiv si naši osobu. Zpět do textu

Poznámka 361: Srovn. Sv. Řehoř Naz., Řeč 30, 5; PG 36, 108-109. Zpět do textu

Poznámka 362: Iz 49, 6; 52, 13n. Srovn. Sv. Řehoř Naz., Řeč 30,3; PG 36, 105C. Zpět do textu

Poznámka 363: Srovn. Mar 13, 32. Zpět do textu

Poznámka 364: Srovn. výše kn. III, kap. XXI. Zpět do textu

Poznámka 365: Jan 17, 5. Zpět do textu

Poznámka 366: Řím 1, 4. Zpět do textu

Poznámka 367: Srovn. Sv. Jan Zlatoústý - Homilie l. na Epišt. Římanům. Zpět do textu

Poznámka 368: Luk 2, 52. Zpět do textu

Poznámka 369: Jan 4, 22. Zpět do textu

Poznámka 370: Jan 6, 57. Zpět do textu

Poznámka 371: Jan 16, 10. Zpět do textu

Poznámka 372: 1Kor 2, 8. Zpět do textu

Poznámka 373: Jan 3, 13. Zpět do textu

Poznámka 374: Mat 28, 19. Zpět do textu

Poznámka 375: Mat 28, 20. Zpět do textu

Poznámka 376: Mat 28, 9; tj. ženy, kterým se zjevil vzkříšený. Zpět do textu

Poznámka 377: Mat 28, 10; tj. učedníci, v Galileji. Zpět do textu

Poznámka 378: Srovn. Jan 20, 27. Zpět do textu

Poznámka 379: Srovn. Luk 24, 43; J 21, 5. Zpět do textu

Poznámka 380: Srovn. Jan 20, 19. Zpět do textu

Poznámka 381: Luk 24, 28. Zpět do textu

Poznámka 382: Jan 20, 17. Zpět do textu

Poznámka 383: Srovn. Ž 23 /24/, 7-70. Zpět do textu

Poznámka 384: Žid 1, 3. Zpět do textu

Poznámka 385: Jan 20, 17. Srovn. Sv. Řehoř Naz., Řeč 30, 8; PG 36, 113. Zpět do textu

Poznámka 386: Sv. Cyril Alexandrijský - Dopis 4; PG 77, 45c; Dopis 45; Dopis 50: PG 77, 233A a 257B. Zpět do textu

Poznámka 387: Proti gnostikům a manichejcům (příp. platonikům). Autor o tom obšírněji pojednal ve zvláštním díle: „Dialog proti manichejcům“ (Dialogus contra manichaeos; PG 94, 1506-1583). Zpět do textu

Poznámka 388: Řím 9, 21. Zpět do textu

Poznámka 389: Tj. že je původcem dobra i zla. Zpět do textu

Poznámka 390: Podle díla sv. Basila - „O tom, že Bůh není příčinou zla“. Zpět do textu

Poznámka 391: 2Tim 2, 20-21. Zpět do textu

Poznámka 392: Řím 11, 32. Zpět do textu

Poznámka 393: Řím 11, 8; srovn. Iz 6, 10; 29, 10. Zpět do textu

Poznámka 394: V originále: To abiaston einai to kalon. Zpět do textu

Poznámka 395: Srovn. Iz 45, 7. Zpět do textu

Poznámka 396: Ámos 3, 6. Zpět do textu

Poznámka 397: Tj. z hříchu, a prvotního, anebo z hříchů osobních. Zpět do textu

Poznámka 398: Ž 50 /51/, 6; zde text podle LXX. Zpět do textu

Poznámka 399: Dyo archai - dva počátky, dvě podstaty, principy, tj. dobra a zla, neexistují, protože nejsou dvě božstva, dobré a zlé. Autor reaguje na dualismus, zejména perský (Ormuzd a Ariman), a na manicheismus. Zpět do textu

Poznámka 400: Sv. Athanasios Alexandrijský, Proti pohanům, PG 25, 4-96. Zpět do textu

Poznámka 401: Tu pantos - universa, všehomíra; omezené a uzavřené do své části nebude už principem, božskou prapříčinou všeho. Zpět do textu

Poznámka 402: Pothen to kakón? Unde malum? Stálá otázka lidského vědomí. Zpět do textu

Poznámka 403: Sv. Basil: Bůh není příčinou zla. Zpět do textu

Poznámka 404: Zlo není samostatná existence (bytí jako takové). Zpět do textu

Poznámka 405: Gen 1, 31. Zpět do textu

Poznámka 406: Sv. Basil, cit. dílo. Zpět do textu

Poznámka 407: Tés autexusíu gnómés tu diaboli heuréma. Je vynálezem svobodného vědomí ďábla. Zpět do textu

Poznámka 408: Bůh je všude. Zpět do textu

Poznámka 409: Sv. Basil, cit. dílo. Zpět do textu

Poznámka 410: Sofistická otázka manichejců, která má vést k důkazu, že existuje zlo jako princip (viz předchozí kapitolu), že Démiurgos /„stvořitel“ světa a člověka/ je „zlý bůh“. Autor se této otázce věnoval více v „Dialogu proti manichejcům“. Zpět do textu

Poznámka 411: Přesvědčující argumentace logicky rozvíjená může pomoci i dnešním lidem odpovědět na otázku, proč Bůh stvořil svět, když v něm předvěděl zlo. Zpět do textu

Poznámka 412: Mar 14, 21. Zpět do textu

Poznámka 413: jímž je člověk. Zpět do textu

Poznámka 414: Znamená to analogicky k lidským vztahům spravedlivý trest. Postihne ty, kteří setrvají do konce ve vzpouře proti Dobrodinci a Pánu. Současně to však otvírá jinou perspektivu každému, kdo dobrovolně změní (dřív než skončí jeho životní pou) svůj postoj. Zpět do textu

Poznámka 415: Bůh = Dobro; chce vůlí, která je dobrá, chce tedy jen dobro. (Smysl toho: „Bůh - chce“). Zpět do textu

Poznámka 416: Srovn. 1Jn 1, 7. Zpět do textu

Poznámka 417: Srovn. Řím 7, 23; „zákon hříchu“. Zpět do textu

Poznámka 418: Srovn. Řím 7, 23. Zpět do textu

Poznámka 419: Srovn. Řím 7, 14. Zpět do textu

Poznámka 420: Srovn. Řím 6, 12. Zpět do textu

Poznámka 421: Srovn. Řím 7, 23. Zpět do textu

Poznámka 422: Srovn. Řím 7, 23. Zpět do textu

Poznámka 423: Řím 8, 3; doslova: „v podobnosti těla hříchu“. Zpět do textu

Poznámka 424: Řím 8, 3 a 4. Nepodléhají vůli těla, ale řídí se Duchem Svatým. Zpět do textu

Poznámka 425: Řím 8, 26. Zpět do textu

Poznámka 426: Srovn. Řím 7, 23. Zpět do textu

Poznámka 427: Řím 8, 26. Zpět do textu

Poznámka 428: Bez vytrvalosti, pevnosti, řecky hypomoné; Jan Zlatoústý, Homilie 13. na list Římanům. Zpět do textu

Poznámka 429: Gen 2, 2; Žid 4, 4. Zpět do textu

Poznámka 430: Srovn. Exod 13, 6; Num 15, 35. Zpět do textu

Poznámka 431: Např. sv. Řehoř Naziánský - Řeč 41, 2; PG 36, 429-436. Zpět do textu

Poznámka 432: Srovn. Exod 20, 10; Deut 5, 14. Zpět do textu

Poznámka 433: Přísl. 12, 10. Zpět do textu

Poznámka 434: 1Tim 1, 9. Zpět do textu

Poznámka 435: Zdůvodnění, že zákon je určen pro nespravedlivé. Zpět do textu

Poznámka 436: Srovn. Exod 24, 18; 34, 28. Zpět do textu

Poznámka 437: Postil se 40 dnů bezpřestání. Zpět do textu

Poznámka 438: Srovn. Judit 8, 6. Zpět do textu

Poznámka 439: Srovn. 1Král. 19, 6n. Zpět do textu

Poznámka 440: 1Král. 19, 8. Zpět do textu

Poznámka 441: Dan 10, 2n. Zpět do textu

Poznámka 442: Srovn. Gen 17, 12; Levit 12, 3; Jan 7, 22. Zpět do textu

Poznámka 443: Levit 23, 27n. Zpět do textu

Poznámka 444: Srovn. Mat 12, 5. Zpět do textu

Poznámka 445: Mat 12, 11. Zpět do textu

Poznámka 446: Joz 6, 3-4, 14-15. Zpět do textu

Poznámka 447: Srovn. Gal 4, 3. Zpět do textu

Poznámka 448: Srovn. 1Kor 3, 3. Zpět do textu

Poznámka 449: Gal 4, 4-5. Zpět do textu

Poznámka 450: Jan 1, 12. Zpět do textu

Poznámka 451: Srovn. Gal 4, 7. Zpět do textu

Poznámka 452: Srovn. Řím 6, 14. Zpět do textu

Poznámka 453: Srovn. Řím 7, 14; Gal 6, 2. Zpět do textu

Poznámka 454: Srovn. 1Kor 13, 10. Zpět do textu

Poznámka 455: Srovn. Mat 27, 51; Mar 15, 38; Luk 23, 45; též mnohé církevní písně. Zpět do textu

Poznámka 456: Srovn. Skut 2, 3. Zpět do textu

Poznámka 457: Srovn. Jak 1, 25; 2, 12. Zpět do textu

Poznámka 458: Skut 3, 15; 5, 31. Zpět do textu

Poznámka 459: Gal 3, 29; 4,7, Řím 4, 13-16; 8, 17. Církev zpívá: „Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému...“ Zpět do textu

Poznámka 460: Srovn. Gal 5, 25; Řím 7, 29. Zpět do textu

Poznámka 461: Srovn. Řehoř Naz. - Řeč 44, 5; PG 36, 612-613. Zpět do textu

Poznámka 462: Kaz 11, 2. Zpět do textu

Poznámka 463: Žalmy 6 a 11 /12/, s doprovodem na osmistrunné nástroje nebo na „osmou strunu“ - oktávu (zde se nabízí analogie: sám autor zavedl oktoéchos - oktoich, čili osmihlasník v církevním zpěvu, dodnes užívaný v pravoslavné církvi). Zpět do textu

Poznámka 464: Panenství a panictví. O tomto tematu pojednal sv. Jan již v souvislosti se stvořením člověka v kn. II., kap. XXX. Zpět do textu

Poznámka 465: Deut 25, 9. Zpět do textu

Poznámka 466: Gen 2, 25. Zpět do textu

Poznámka 467: Srovn. Gen 3, 7. Zpět do textu

Poznámka 468: Gen 3, 19. Zpět do textu

Poznámka 469: Srovn. Gen 5, 12. Zpět do textu

Poznámka 470: Gen 4, 1. Zpět do textu

Poznámka 471: Srovn. Řehoř Nysský, O stvoření člověka, 16. Zpět do textu

Poznámka 472: Gen 1, 27. Zpět do textu

Poznámka 473: Gen 1, 28. Zpět do textu

Poznámka 474: Podobně píše autor v kn. II., kap. XXX. tohoto díla. Zpět do textu

Poznámka 475: V některých kodexech se čte k této větě dodatek: „Totéž se bude týkat ctnosti čistoty“. Zpět do textu

Poznámka 476: Gen 6, 18; 7, 1. Zpět do textu

Poznámka 477: Gen 8, 16. Zpět do textu

Poznámka 478: Srovn. 2Král 2, 11. Zpět do textu

Poznámka 479: Ve věci Eliášova celibátu jsou Otcové všeobecně zajedno. Zpět do textu

Poznámka 480: 1Král 17, 1; Sirach 48, 3; Jak 5, 17. Zpět do textu

Poznámka 481: 1Král 17, 19; Sirach 48, 5. Zpět do textu

Poznámka 482: Srovn. 2Král 2, 8. Zpět do textu

Poznámka 483: Srovn. 2Král 2, 9. Zpět do textu

Poznámka 484: Srovn. Dan 3, 24. Zpět do textu

Poznámka 485: Srovn. Dan 6, 21. Zpět do textu

Poznámka 486: Exod 19, 10; 15, 22. Zpět do textu

Poznámka 487: Viz narážku na „tělesné“ na začátku této kapitoly. Zpět do textu

Poznámka 488: Iz 31, 9. Zpět do textu

Poznámka 489: Srovn. 1Kor 5, 11. Zpět do textu

Poznámka 490: Přítomností na svatbě v Káně Galilejské; srovn. Jan 2, 1-11. Text tento i následující je součástí modliteb při sňatku v pravoslavné církvi. Zpět do textu

Poznámka 491: Žid 13, 4. Zpět do textu

Poznámka 492: Mat 19, 11. Zpět do textu

Poznámka 493: Ohlas zápasu církve proti gnostikům a manichejcům, potíral je v této otázce už sv. Pavel: 1Tim 4,3. Zpět do textu

Poznámka 494: Srovn. 1Kor 7, 2 (srovn. také pozn. 30). Pravoslavná církev chápe manželství jako jednu ze svatých tajin /svátostí/, konaných skrze Ducha Svatého; je dovoleno i kněžím a jáhnům. Zpět do textu

Poznámka 495: Žid 13, 4. Zpět do textu

Poznámka 496: Srovn. Gen 12, 3; 15, 5; 17, 10. Zpět do textu

Poznámka 497: Srovn. Sv. Jan Zlatoústý, Homilie 39 na knihu Genesis. Zpět do textu

Poznámka 498: Řecky a církevněslovansky Iisus Navi. Zpět do textu

Poznámka 499: Joz 5, 2. Zpět do textu

Poznámka 500: V textu: na poušti Vataritidi (hebr. Midbar - pouš). Zpět do textu

Poznámka 501: Joz 5, 5-7 (podle LXX; text částečně odlišný od č. překl.). Zpět do textu

Poznámka 502: Sv. Jan Damaskin vyjadřuje zde názor většiny východních otců (i západního blaž. Jeronýma), že obřízka neměla ve SZ sakramentální povahu a neočišovala od hříchu. Sloužila k upevnění identity národa, z něhož měl vyjít Mesiáš. Byla pouze přeobrazem křtu, ale bez jeho obsahu. Opačný názor se šířil pod vlivem blaž. Augustina na západě. Zpět do textu

Poznámka 503: Předobraz, ř. typos. Srovn. sv. Řehoř Naz. Řeč 40, 28; PG 36, 400; sv. Athanasios Veliký - O sobotě a obřízce. Zpět do textu

Poznámka 504: Gal 5, 3. Zpět do textu

Poznámka 505: Luk 2, 21. Zpět do textu

Poznámka 506: Srovn. Mat 5, 17. Zpět do textu

Poznámka 507: Zde v přeneseném smyslu Kristův odpůrce. (V křes. starověku pouze Hypolit Římský napsal speciální knihu O Antikristovi. Vydal ji A. Achelis v Berlíně 1897. Z tohoto díla čerpá sv. Jan Damašský a doplňuje úvahami ze spisu sv. Ireneje Lyonského Vyvrácení bludů /Adversus haereses, PG 7/). Zpět do textu

Poznámka 508: Srovn. 2Jn 7; 1Jn 4, 3. Zpět do textu

Poznámka 509: Sv. Irenej, Adv. h. kn. V. kap. 25. Zpět do textu

Poznámka 510: Srovn. Mat 24, 14. Zpět do textu

Poznámka 511: Jan 5, 43. Zpět do textu

Poznámka 512: 2Tes /Soluň./ 2, 10-12. Zpět do textu

Poznámka 513: Srovn. Skut 2, 36; 7, 51-53; 13, 38-41. Zpět do textu

Poznámka 514: Srovn. 2Jn 7. Zpět do textu

Poznámka 515: Dan 11, 37. Zpět do textu

Poznámka 516: 2Tes /Sol/ 2, 3-4. Zpět do textu

Poznámka 517: Sv. Cyril Jeruzalémský, Katechese 15; Sv. Řehoř Naziánský, Řeč 47; Sv. Irenej, cit. pozn. 1 a 3. Zpět do textu

Poznámka 518: Srovn. 2Tes /Sol/ 2, 8-10. Zpět do textu

Poznámka 519: 2Tes /Sol/ 2, 9. Zpět do textu

Poznámka 520: Mat 24, 24. Zpět do textu

Poznámka 521: Malach 4, 6 /3, 24 /. Zpět do textu

Poznámka 522: Srovn. Skut 1, 11. Zpět do textu

Poznámka 523: 2Tes /Sol/ 2, 8. Zpět do textu

Poznámka 524: Tak přijde Antikrist. Zpět do textu

Poznámka 525: Srovn. Mat 25, 31; Luk 21, 27. Zpět do textu

Poznámka 526: Jinak chápali vzkříšení stoupenci Platóna, pro něž tělo nemá význam. Uvažovali o všeobecné nápravě /apokatastasis/, při níž by se všechny duše měly vrátit do původního stavu spojení s Bohem. Zpět do textu

Poznámka 527: Srovn. 1Kor 15, 42. Zpět do textu

Poznámka 528: Gen 2, 7. Zpět do textu

Poznámka 529: Srovn. Gen 3, 19; Kaz 12, 7. Zpět do textu

Poznámka 530: 1Kor 15, 32. Iz 22, 13. Zpět do textu

Poznámka 531: Ř.: automátos, samočinně. Zpět do textu

Poznámka 532: Gen 9, 3-6 (podle LXX). Zpět do textu

Poznámka 533: Exod 3, 6. Zpět do textu

Poznámka 534: Mat 22, 32. Zpět do textu

Poznámka 535: Srovn. Moudr 3, 1. Zpět do textu

Poznámka 536: Ž 103 /104/, 29. Zpět do textu

Poznámka 537: Ž 103 /104/, 30. Zpět do textu

Poznámka 538: Iz 26, 19 /č. ek. překl. - mrtvá těla vstanou/. Zpět do textu

Poznámka 539: Ezech 37, 7-8. Zpět do textu

Poznámka 540: Srovn. Ezech 37, 9. Zpět do textu

Poznámka 541: Dan 13, 1-3. Zpět do textu

Poznámka 542: Srovn. Apok /Zjev/ 20, 15. Zpět do textu

Poznámka 543: Jan 5, 28. Zpět do textu

Poznámka 544: Srovn. Jan 11, 38-44. Zpět do textu

Poznámka 545: Charakteristickou vlastností žijícího člověka je jeho celistvé, nerozpadlé tělo. Tropar bohoslužeb pravoslavné církve na Květnou neděli před Paschou z předchozí „Lazarovy soboty“: „Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, vzkřísil jsi Lazara, Kriste Bože...“ Zpět do textu

Poznámka 546: 1Kor 15, 16-17. Zpět do textu

Poznámka 547: 1Kor 15, 20. Zpět do textu

Poznámka 548: Kol 1, 18. Zpět do textu

Poznámka 549: 1Tes /Sol/ 4, 14. Zpět do textu

Poznámka 550: Jan 2, 19. Zpět do textu

Poznámka 551: Luk 24, 39. Zpět do textu

Poznámka 552: Pozn: doplněno překladatelem. Zpět do textu

Poznámka 553: Slova „a nezměnil jsem se“ nejsou v evangeliu. Najdeme je u některých východních Otců, např. sv. Athanasia v Dopise Epiktetovi 7: ĺdete, ídete, hoti egó eimi, kai uk alloiomai. Otcové často recitovali Písmo zpaměti v kontextu církevní Tradice, tj. v kontextu modliteb a liturgických písní. Zpět do textu

Poznámka 554: Luk 24, 39. Zpět do textu

Poznámka 555: Srovn. Jan 20, 20 - 27. Zpět do textu

Poznámka 556: 1Kor 15, 53 Zpět do textu

Poznámka 557: 1Kor 15, 42-44 (s přehozeným pořadím vět a se vsuvkou). Tělo přirozené ř. psychikon - duševní, animální; tělo duchovní - pneumatikon. Zpět do textu

Poznámka 558: Mar 12, 25. Zpět do textu

Poznámka 559: Filip 3, 20n. Zpět do textu

Poznámka 560: Srovn. sv. Řehoř Nysský, O duši a vzkříšení. Též sv. Epifanios - v díle Panarion, Haeres. 6, 4. Z pomíjivosti, z rozkladu (ř. ek fthoras, csl. tlenija) do nepomíjivosti (ř. eis aftharsian, csl. v nětlenije). Zpět do textu

Poznámka 561: 1Kor 15, 35. Zpět do textu

Poznámka 562: Srovn. sv. Epifanios, Ankyratos 93. Zpět do textu

Poznámka 563: 1Kor 15, 35n. Zpět do textu

Poznámka 564: 1Kor 15, 36-38. Zpět do textu

Poznámka 565: Srovn. Řím 14, 10. Zpět do textu

Poznámka 566: Srovn. Mat 13, 43. Zpět do textu








Zpět na rozcestník ťPravoslavná theologieŤ

Zpět na rozcestník „Věrouka“



<-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz