Svatí Václav a Ludmila
Dvě malé historické studie
Sv. Ludmila, kněžna a mučednice
V době, kdy na Moravě působil ještě sv. Metoděj, zasedl v Čechách na Přemyslův stolec kníže Bořivoj. Jím začíná vlastně teprve historie českého národa, protože on byl prvním křesťanským knížetem v Čechách. Narodil se asi r. 852 a když mu bylo 22 let, oženil se s dcerou jednoho knížete ze slovanského polabského kmene (Pšovanů, kteří žili na Mělnicku) - Ludmilou. Češi v té době byli ještě pohané a též mladá kněžna byla pohankou.
Z Bavorska tlačilo se do Čech křesťanství prostřednictvím dobyvačných Němců a vzbuzovalo tudíž u knížat a lidu strach a odpor. (Němci používali šíření křesťanské víry jako záminku pro politickou expanzi.) Zcela jiného rázu byly zprávy o křesťanství, které sem docházely ze sousední Moravy, kde tehdy za mocného knížete Svatopluka spočívalo těžiště politického života našich předků. Bořivoj byl údělným knížetem v Čechách a podřizoval se „králi Svatoplukovi“, jak o tom vypráví Dalimilova kronika. Jistě to nebyla jen obava před Němci, nýbrž i touha poznat křesťanství ve formě, která dovedla uchvátit celou Moravu. Proto se dal Bořivoj se svou manželkou (a knížecím domem) pokřtít sv. Metodějem (asi v r. 874-9) a kmotrem jim byl Svatopluk.
Není vyloučeno, že tu sehrál svou úlohu i jiný český světec - sv. Ivan, poustevník, syn kníže Gostomysla z polabských Slovanů, který padl v boji proti Ludvíku Německému, jenž pod záminkou pokřesťanštění polabských Slovanů zaváděl u nich porobu a poněmčení. Sv. Ivan se setkal s Bořivojem a je možné, že ho varoval před přijetím křtu ze západu a radil mu, aby se nechal pokřtít od sv. Metoděje, aby český národ nestihl podobný osud jako polabských Slovanů.
Za účelem dalších křtů v Čechách přijel sem i samotný sv. Metoděj. Za této návštěvy bylo přičiněním Bořivoje a jeho horlivé manželky založeno a zbudováno několik chrámů, pro něž sv. Metoděj vysvětil a ustanovil kněze ze svých učedníků. Současně zřídil sv. Metoděj pro výchovu duchovenstva „Křesťanskou akademii“ při chrámu sv. Klimenta na Vyšehradě, která ještě v 11. stol. byla proslulá učeností tamních učitelů; zde se vzdělával i sv. Prokop.
Nejpravděpodobnějším sledem události je, že nejprve byl pokřtěn samotný Bořivoj s družinou, který byl v jakési záležitosti na návštěvě u Svatopluka na Moravě, kde mu při hodování nedovolili (podle křesťanských principů), aby seděl za jedním stolem s křesťany. Sv. Metodějovi bylo líto ponížení Bořivojova, který podle obyčeje pohanů seděl při hostině na podlaze, a promluvil k němu o křesťanství. Na otázku Bořivojovu mu odvětil, že jako křesťan by se musel "zříci model a zlých duchů v nich sídlících" a být "připraven věřit z celého srdce v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného Pána našeho Ježíše Krista a Ducha Utěšitele, osvětitele všech věřících, nejenom pro světské blaho, ale i pro spásu své duše, aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti". Na prosby Bořivojovy a jeho družiny třiceti dvořanů je následujícho dne sv. Metoděj poučil o základech víry a podle obyčeje vykonali půst a pak je znovuzrodil svatým křtem. (V letech 874-879) A když je ve víře plně vzdělal, obdaroval ho a nechal vrátit se domů. Dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha, jehož v Čechách usadili na hrádku, jehož jméno (Levý) Hradec, kde založili chrám v čest sv. Klimenta, papeže a mučedeníka. Odtud začala misie po České zemi. (Tak dle Kristianovy legendy z konce 10. stol.)Při první návštěvě Metodějově v Čechách (při níž zřejmě vysvětil vzpomenutý chrám sv. Klimenta /nebo jeho základní kámen?, protože Metoděj přišel do Čech po "krátkém čase"/) byla teprve nejpíše pokřtěna sv. Ludmila s mnoha jinými. (Tak dle "Krátkého sepsání o sv. Cyrilovi a Metodějovi i pokřtění země Moravské a České"; z 3. čtvrtiny 10. stol.)
Toto je počátek slovanské liturgie v Čechách. Až v první čtvrtině 12. století vnesl Kosmas do svojí kroniky (částečně zfalšovanou) zakládající listinu pražského biskupství, kde se píše, že biskupství (založené v r. 973) má být zřízeno nikoliv podle obřadů nebo zvyklostí bulharského a ruského národa - a bez slovanštiny. (Je to jedno z řady svědectví o tom, jak latinská církev potlačovala byzantsko-slovanské křesťanství, které u nás tehdy bylo v převaze.)
Děkan pražské metropolitní kapituly Hilarius Litoměřický, úryvky ze zakládající listiny pražského biskupství, kterou napsal papež Jan XIII.: „Posíláme na tvou žádost biskupa a povyšujeme Pražský kostel na katedrální s příkazem, aby bohoslužby byly konány nikoliv podle obřadů Řeků, ale podle ritu církve římské.“ (Hilarii Litomericensis, S. Ecclesiae Pragensis Decani, 1465)
Chrám sv. Klimenta, který byl postaven pro slovanskou misii z Moravy na Levém Hradci, byl nejspíš prvním křesťanským chrámem v Čechách. V souvislosti s Bořivojovou snahou rozšířit křesťanství v Čechách, která narazila na odpor některých pohanů, musel kníže opustit zemi a nalezl útočiště u knížete Svatopluka. Časem se nepokoje uklidnily a on se mohl znovu vrátit na svůj stolec. V době svého moravského exilu prý učinil posvátný slib, že po návratu do vlasti postaví chrám ke cti přesvaté Bohorodice. A opravdu - po návratu postavil v Praze chrám. Příchod a upevnění křesťanství do Čech je tedy spojen s nadpřirozenou pomocí Matky Boží.
V životopisu sv. Ivana Českého se praví o Bořivoji, knížeti moravském, že to byl „křesťan řeckého vyznání“ (starobylá staroslověnská legenda).
Sv. Ludmila se stala horlivou
křesťankou. Po zesnutí sv. Metoděje, když byli jeho učedníci
na Moravě persekuováni a nakonec vyhnáni, odešli jistě
někteří do Čech, kde byli vlídně přijati a zapojili se do rozšiřování a upevňování slovanské
bohoslužby.
O tom, jak velice si sv. Ludmila slovanskou liturgii a vzdělanost oblíbila, svědčí to, že svého vnuka Václava dala učit od kněze nejprve „knihám slovanským“ a teprve později latině.
Bořivoj brzy zemřel (r. 888), a tak první vzdělavatelkou dobrého zákona v Čechách byla kněžna Ludmila. Již s manželem postavila mnoho chrámů, shromáždila kněze, podporovala chudinu a ujímala se opuštěných a nešťastných. Vlády se ujal jejich první syn Spytihněv, který vybudoval chrám sv. apoštola Petra na Budči. Když zemřel na trůn usedl druhý syn Ludmily Vratislav, který zahájil stavbu basiliky sv. Jiří na Hradě pražském (jejího dokončení se však už nedožilo), který se oženil s Drahomírou. Po jeho nečekané smrti (asi 33 letech věku) stal se jeho právoplatným nástupcem Ludmilin vnuk Václav (první syn Vratislavův), nad jehož výchovou bděla. Václav, řádně ke svému povýšení na stolec knížecí zvolen, byl povolán na Pražský hrad v jinošském věku a velmožové se rozhodli svěřit jeho (i bratra jeho Boleslava) do výchovy Ludmile, dokud nedospěje.
Matka Václavova - Drahomíra - v důsledku intrik na knížecím dvoře, v domnění, že Ludmila uplatňuje vliv na Václava a na vládu v zemi proti Drahomíře, byla zachvácena podezřívavostí a nenávistí vůči Ludmile, která se tedy uchýlila na tetínské hradiště. Tam ji však dala Drahomíra dvěma svými bojary zavraždit. Mučednice prosila své vrahy o probodnutí mečem, aby byla její krev prolita stejně jako krev dávných mučedníků; oni ji však zardousili jejím závojem. Tak zemřela sv. Ludmila 16. září mučednickou smrtí ve stáří 60 (61) let (r. 920--1).
Sv. Ludmila byla podle Kristiánovy charakteristiky žena plná všelikých plodů dobrotivosti, štědrá v almužnách, v bdění neúnavná, zbožná modlitebnice, v lásce dokonalá, patronka duchovenstva, matka sirot a těšitelka vdov; navštěvovala neúnavně vězně a ve všech dobrých skutcích byla dokonalá. Nad jejím hrobem se začaly dít zázraky. Podle tradice se nad jejím hrobem objevovaly hořící svíce a také jeden slepec nabyl zraku, když se dotkl země, v níž byla pochována.
Drahomíra se těchto zázračných událostí zhrozila a nechala na tom místě vystavět kostel sv. archanděla Michaela v naději, že pak budou zázraky připisovány jemu a nikoliv Ludmile.
Svatá mučednice se připojila k zástupu Kristových svědků v roce 921 (dle Pekaře v r. 920; dle ruských minejí v r. 928) a Církev slaví její památku 16. září.
Když se její vnuk Václav ujal plně vlády nechal vyzdvihnout ostatky své svaté babičky z hrobu a přenést je do pražské baziliky sv. Jiří. Po otevření hrobu se podivili, že její svaté ostatky, vlasy i oblečení, nebyly porušeny tlením. Tato translace (přenesení svatých ostatků) byla zároveň aktem její kanonizace (svatořečení). (Stalo se 19. října, kdy bylo tělo nalezeno, a 21. října, kdy bylo doneseno do Prahy, pět let po jejím umučení.)
První Život sv. Ludmily byl napsán staroslověnsky. Agiografické popisy jejího života jsou většinou psány už jako obhajoba svatosti a úcty sv. Ludmily před tlakem západního latinského křesťanství, a zároveň jako obhajoba slovanské bohoslužby. V. Chaloupecký píše (v předmluvě k Homilii o sv. Ludmile "Factum est" z konce 11. stol.) jednak o tom, že sv. Ludmila byla "nejhorlivější propagátorkou nové víry a pravou ochránkyní mladého křesťanství Metodějova", které však "po rozchodu církve východní a západní roku 1054 pokládáno bylo za věc nedovolenou a za kacířství". A dále pak tam píše, jak přestože "Ludmila již v 10. století stejně v církvi západní jako v církvi východní byla uznávána za světici, měla být její úcta nyní přivedena k zapomenutí". K tomu se vztahuje z pozdější doby tato zajímavá zpráva (stručně zmiňovaná i Chaloupeckým): Třetího října 1100 byl svěcen nový kostel sv. Petra a abatyše Windelmuth předložila pražskému biskupovi Hermanovi mezi ostatky určenými pro oltářní schránku, také část závoje sv. Ludmily. Nato biskup rozhorleně reagoval: »Paní, nemluv mi o její svatosti, nech stařenku, ať odpočívá v pokoji.« K tomu abatyše pravila: »Nemluv, pane, nemluv tak; neboť Bůh pro její zásluhy mnoho velikých věcí denně činí.« Vhodil tedy biskup látku na uhlí sálající plameny. Ku podivu! Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. A k zvětšení zázraku přispěla i ta věc, že pro silný žár nebylo možno látku dlouho vyjmouti z plamenů; a když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána. Této zkoušce ohněm byl přítomen i kronikář Kosmas, který o tom píše: »Tímto zřejmým zázrakem byli jsme - biskup i my všichni - tak překvapeni, že jsme ronili radostí slzy a vzdávali díky Kristu«. (Kosmova kronika česká)
Požadavek latinské církve, která převládla v naší zemi, na zapomenutí sv. Ludmily se "bolestně dotýkal české duše, která tím měla být připravena o svou první světici. Proti této snaze píše autor Homilie o svaté Ludmile (Factum est... z konce 11. stol.), který je už srozuměn s tím, že je nutno zapomenout na to, že Ludmila přijala křest od sv. Metoděje a že mu byla oddána celou vroucností své křesťanské duše. Mají se však kvůli tomu Češi zříci své první prostředkyně a ochránkyně u trůnu nebeského? Proti tomu se bouří srdce autora homilie a nadšenými slovy ji velebí a hájí zbožné uctívání sv. Ludmily. Vznik této homilie souvisí patrně se zánikem slovanské bohoslužby a církevní kruhům na pražském biskupství jistě nebylo neznámo, že sv. Ludmila byla "nejhorlivější propagátorkou nové víry a pravou ochránkyní mladého křesťanství Metodějova". (Píše Chaloupecký)
Sv. Ludmila je vůbec prvou slovanskou světicí, kterou uctívají všichni pravoslavní Slované. (Z římských katolíků se k ní hlásí pouze Čechové.)
Další podobrobnosti o životě sv. Ludmily, oslavné líčení jejího života a chválu jejích ctností, viz akathist a bohoslužebné hymny sv. Ludmile (v PDF).
Pravoslavné modlitební vzývání sv. LudmilyTropar:
Zanechavši temnotu modloslužby,
s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy;
zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní,
a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala.
Matko chudých, podporo ochromených,
světlo slepých, utěšitelko zarmoucených,
rosou modliteb svých před Hospodinem
zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a sklíčená,
a zjasnivši oči naše,
nedejž nám zahynouti od nepřátel našich.
Kondak:
V utrpení svém zazářila jsi skvostně,
mučednice Ludmilo,
prolitím své krve ses okrášlila
a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla;
přimlouvej se tedy stále,
za uctívající tebe.(Viz též rozcestník s bohoslužbami a modlitbami k místním svatým.)
Sv. Václav, kníže a mučedník
Byl synem knížete Vratislava, druhorozeného syna Bořivoje a Ludmily. Narodil se asi v r. 907 nejspíše v Praze. Měl dva bratry, Boleslava a Spytihněva. Slovanské jméno Václav píše se staroslověnsky Vjačeslav. Toto jméno bylo dáno Václavovi při křtu, který vykonal kněz slovanského obřadu (tj. kněz náležející nikoliv do latinské, nýbrž do byzantsko-východní sféry, napojené na cyrilometodějskou misii; zřejmě už tato volba slovanského křestního obřadu byla ovlivněna sv. Ludmilou). Bezpečně víme, že když byl Václav v 7 letech a měl být dán na studia, pozval kníže Vratislav slovanského biskupa Notaria, aby udělil Václavovi postřižiny podle východního obřadu (obřad obvyklý pouze v Pravoslaví). Biskup modlil se tehdy stejné modlitby, jaké se při postřižinách i dnes modlí pravoslavná církev.
Václav byl již v útlém věku sv. Ludmilou přidržován k učení slovanského písma a knih slovanských. Jeho učitelem byl pravděpodobně slovanský kněz Pavel. Na Budči se naučil Václav ještě latině a řečtině, protože latina a řečtina byly řečmi světovými a latinu potřeboval v kontaktu se západem. Výuka latiny nic nemění na příslušnosti sv. Václava ke slovanské církvi, vždyť i zde byl učitelem jeho slovanský kněz s příznačným jménem Učen.
Mladému knížeti se dostalo tak dobrého vzdělání, jakého často nedosáhli ani vládcové velkých národů; např. císař Ota I. se naučil číst až ve stáří (neobyčejné vzdělání sv. Václava ukazuje, že Čechy v 10. století stály na vyšší úrovni než ve století 11. a 12., kdy už byly Čechy formálně převedeny pod západní kulturu; tento kulturní rozvoj v době svatováclavské byl dozajista vlivem cyrilometodějského misijního díla, a potažmo byzantské kultury; bez slovanské církve a jejího duchovenstva by kníže Václav pravděpodobně zůstal analfabetem jako jeho němečtí protějškové). Ale co je nejdůležitější - příklad jeho zbožné babičky, jeho vzdělání a hlavně snaha žít podle svatého evangelia mu pomohly, aby pochopil podstatu Kristova učení. Zamiloval si je celým srdcem a vedl podle něho svůj život.
R. 920 mu v jeho 13 letech zemřel otec a on se stal knížetem. Jeho poručnicí v zemské vládě byla jeho matka Drahoměř. Václav prospíval ve všech křesťanských ctnostech díky základu, který mu dala jeho babička Ludmila.
Jakmile převzal vládu do svých rukou (925), dal převést ostatky sv. Ludmily na pražský hrad do chrámu sv. Jiří a svou matku vypověděl na hrad Budeč. Václav byl statečným a spravedlivým knížetem, dovedl i ozbrojenou rukou přimět nepřítele k míru a pořádku. Chrámy vystavěl na všech hradech. Neustále se konaly bohoslužby po všechny dny jako u velikých národů. Začal stavět chrám sv. Víta, jehož svaté ostatky získal. Nedovolil ubližovat sirotkům a vdovám, miloval stejnou láskou svůj lid, bohaté i chudé. Ke kněžím byl laskavý a podporoval jejich práci na poli duchovním. Sv. Václav toleroval latinský ritus, ale podle všech památek sám byl stoupencem slovanského východního obřadu; latinský obřad nezaváděl. Latinské legendy o něm napsané neuvádějí ani jednoho latinského kněze, který by tu za jeho vlády působil.
Jako vládce byl příkladným křesťanem, žil hluboce zbožným a mravným životem, usiloval o rozšíření víry v národě, stavěl chrámy, navštěvoval bohoslužby, konal skutky milosrdenství a lásky. Hodlal se prý stát mnichem či knězem.
Lidé, kteří nechápali křesťanské principy, o něm říkali: „Co s ním uděláme? Vždyť je pokažen kněžími a je jako mnich!“ - a snažili se proti němu nepřátelsky naladit jeho bratra Boleslava.
Stal se tudíž obětí intrik svých dvořanů. Jeho mladší bratr Boleslav, pln energie a vládychtivosti, sveden intrikujícími bojary, pozval Václava na svůj sídelní hrad Boleslav na svátek sv. Kosmy a Damiána. Po svaté liturgii se chtěl Václav vrátit do Prahy, ale bratr ho zdržel na hostinu. Václav byl tajně varován a ponoukán k útěku, leč zůstal. Druhý den v pondělí 28. září (r. 929 nebo spíše 935) ráno se vydal kníže Václav do chrámu na jitřní bohoslužbu. Po cestě na něho čekali spiklenci. Když Boleslav svého bratra dohonil, řekl mu Václav: „Dobrým jsi nám byl včera hostitelem.“ Boleslav na svého bratra vytasil meč se slovy: „Tak tobě chci lepší býti,“ a ťal. Jenže sv. Václav mu meč vyrazil a srazil ho ke svým nohám. Boleslav volal na pomoc své zbrojnoše. Sv. Václav se chtěl před přesilou schovat v chrámu. Vrahové ho však dostihli a nakonec zabili u zavřených vrat chrámu, kde jeho tělo rozsekali.
Kněz Krastěj omyl jeho tělo a potom je položil v chrámu. Tři dny leželo tělo knížete v chrámu a krev nepřestávala prýštit z jeho ran - jako by byl stále živý. Prolitou krev Václavovu nebylo možno smýt z dlažby. Až po jeho pochování náhle zmizela před očima všech. Pohřbu se zúčastnil i slovanský kněz Pavel, vychovávatel Václavův, který přijel z Prahy (nejspíše on sepsal první životopis a zprávu o umučení sv. Václava).
Vraha však stíhalo špatné svědomí. Po třech letech se Boleslav ze svého strašného skutku kál a 4. března, o syropustní neděli (neděle před začátkem Velkého půstu), která je v pravoslavném východním kalendáři zasvěcena všeobecnému usmíření, nechal svaté ostatky svého bratra vyzdvihnout z hrobu, přenést je do Prahy a se ctí pochovat v chrámu sv. Víta. Tím v podstatě nechal vykonat oficiální svatořečení svého bratra, jehož zabil. Byl to akt veřejného pokání. Při přenášení svatováclavských ostatků do Prahy se děly zázraky. (Stalo se nejspíše r. 938.)
Latinská církev v prvních dobách nepřála jeho památce. Latinský mnich Vavřinec na Monte Casino, píšící v 10. století legendu o Václavovi, uvádí v předmluvě: „Nemusíme se báti štěkotu jistých lidí,“ tj. těch, kteří píší proti Václavovi. Ještě roku 1635 děkan kapituly u sv. Víta Jan kázal proti Václavovi (píše Kalousek). Po Bílé Hoře jezuité nechtěli ve smyslu zákazu papeže Urbana VIII. uznávat Václava za světce (jezuité prohlašovali sv. Václava za „samodělného světce“ - tj. že si ho národ sám udělal, vymyslel). Teprve papež Kliment X. v r. 1670 (a další v r. 1729) zavedl definitivně jeho svátek v latinské církvi. Příčinou tohoto vlažného vztahu latiníků k památce Václavově bylo, že sv. Václav náležel ke slovansko-východní církvi. Roku 1729 bylo okázale oslavováno svatořečení Jana z Pomuku, ale pozdější jubileum 900 let od zabití sv. Václava bylo latinskou církví pominuto skromně a tiše.
|
|
Freska sv. Václava na zdech (uprostřed sloupu) starobylého Uspenského chrámu v Trojicko-sergievské lávře (u Moskvy; kdysi i dnes jedno z duchovních center Ruské pravoslavné církve)
|
V srdcích českého lidu zanechal Václav světlou památku. Jeho velikost rostla a národ jej přijal za svého nebeského ochránce. Ve všech neštěstích k němu volá: „Sv. Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Kyrie eleison.“ Pravoslavní Čechové a Moravané věří, že právě na přímluvy sv. Václava byl zachován český národ, uchránil si svou národní a slovanskou identitu a konečně - udrželo se v něm přes všechno pronásledování a vyhlazování svaté Pravoslaví.
Památka sv. Václava se slaví v pravoslavné církvi dvakrát do roka - 28. září (den jeho mučednictví) i 4. března (den přenesení ostatků).
Jiné zpracování života sv. Václava - na webu brněnské pravoslavné církevní obce.
Pravoslavné modlitební vzývání sv. Václava:Tropar (3. hlas; brněnská tradice):
Svatý mučedníku, kníže Václave,
národa slovanského nebeský ochránce,
pros milostivého Boha,
aby chránil nás a spasil duše naše.
Tropar z Gorazdova sborníku
(v původní starobylé službě sedálen z jitřní; 4. hlas):
Dnes andělé s lidmi spolu se radují,
nebe i země oslavují památku tvou, svatý Václave,
i my hříšní snažně tě vzýváme:
pros za nás Boha,
aby všeliké bídy a viditelných i neviditelných nepřátel zbavil nás,
kteří ctíme přesvětlou památku tvoji.
Kondak (1. hlas):
S andělskými zástupy sloužíš Bohu,
blažený z Jeho nevýslovné krásy a dobroty,
a načerpav z ní dobrodiní daru zázraků,
Václave, kníže náš blahoslavený,
všem, kdo se ke svatosti tvé utíkají s vírou,
jsi pramenem podávajícím uzdravení.
Tropary a kondak s notací v PDF(Viz též rozcestník s bohoslužbami a modlitbami k místním svatým.)
Hlavní prameny:
Prot. Josef Leixner: Všeobecné dějiny církevní (Praha 1957, skripta)
Biskup Gorazd: Z díla
Vladimír Grigorič: Pravoslavná církev v republice československé (Praha, 1. vyd. 1926)
a další publikace.
Ikonografická zobrazení bez popisku:
ikony z pravoslavné kaple sv. Václava a Ludmily v Jihlavě (ikonografie Jana Baudišové)
Zpět na rozcestník s životy svatých
Zpět na rozcestník dějin naší místní církve
