Svatý Patrik (Vlastimil)
věrozvěst Irů
Svátek 17. března
Úvod
V českém kalendáři je 17. březen zasvěcen Vlastimilovi, což je český překlad jména v cizině známého jako Patricius (Patric, Pat). Později proniklo k nám též původní jméno, počeštěné jako Patrik, který má svátek 19. února. Oběma těmto jménům je patronem svatý Patricius, národní světec Irska, kterého budeme v následujícím textu nazývat počeštěnou formou svatý Patrik.
Historický rámec života svatého Patrika
Dějiny křesťanství na britských ostrovech jsou snad ještě dramatičtější než v jiných částech světa. Británii dobýval v době před Kristem již Julius Caesar, ale Římané se pevně zachytili v jižní části ostrova, který dnes nazýváme Velká Británie, až v prvním století po Kristu. Severní část ostrova, přibližně dnešní Skotsko, Římané nikdy nedobyli, a protože tam žil divoký národ zvaný Piktové, museli Římané proti nim vystavět napříč ostrovem zeď nazývanou Hadriánův val, jejíž zbytky jsou dodnes patrné. Jižní část ostrova obýval národ Bretonů (Britů), který podlehl římské nadvládě a později, asi ve třetím století, přijal křesťanství. Menší z britských ostrovů, Irsko, byl a je dosud obýván národem Irů. Obyvatelé britských ostrovů si byli tenkráte vzájemně příbuzní a patřili do skupiny keltských národů, byli tedy spřízněni i s Galy a Belgy v oblasti dnešní Francie a Belgie. Křesťanství ve třetím století přijali pouze Bretoni. Piktové se ke každému průniku na své území stavěli nepřátelsky a pokřesťanštění Irska ztroskotávalo na neznalostech místních poměrů. Teprve svatému Patrikovi, který původně jako otrok poznal irské poměry a naučil se dobře irskému jazyku, se podařilo téměř beze zbytku celý ostrov pokřtít. Dávno před moravskými věrozvěsty svatými Konstantinem a Metodějem se otevírá pěkný příklad pokojného přijetí Kristova evangelia misionáři, kteří rozumějí poměrům a hlásají víru v národním jazyce.
Svatý Patrik žil v rozmezí let 385 a 461, v době kdy už dohasíná sláva Západořímské říše. Boje s barbary na pevnině vedou Římany v r. 410 k odvolání legií a římské správy z Británie. S nimi odchází i mnoho Římanů a Británii obývají opět pouze Bretoni, ovšem pokřtění a kulturně pořímštění. Jazyk si ovšem Bretoni zachovali původní, na rozdíl od svých bratří v Galii a Belgii, kde již v té době převládala latina. Odchodem Římanů však nastává pro Británii velké nebezpečí. Hadriánův val nevydržel nápor Piktů, kteří loupí v Britských městech a rozvracejí celou zemi. Dva keltské národy se vzájemně vybíjejí a toho využijí germánští barbaři, žijící původně v severním Německu a Holandsku, zvaní Anglosasové. Dobývají poměrně snadno východní pobřeží a postupně pronikají ostrovem na západ. Část Bretonů uniká přes kanál do ještě římské Galie a usadí se v nejzápadnějším cípu na poloostrově Armonika. Tuto novou bretonskou zemi pojmenují Malá Británie (dnešní francouzská provincie Bretaň) a v protikladu k tomuto názvu nazývají svoji původní vlast Velká Británie (název dodnes používaný pro celý ostrov). Je to období krále Artuše (Arthur) a rytířů kulatého stolu a jiných hrdinských eposů. Bretoni se udrží ovšem pouze na západě a mocensky pouze v zemi, která se dnes nazývá Wales. Ostatní část Velké Británie obsadí Anglosasové, ze kterých se časem smíšením s dalšími národy (Vikingy, Dány, Normany) a částečným přijetím francouzštiny vytvoří dnešní Angličané. Jejich jazyk je složený z mnoha prvků různého původu, což vede ke ztrátě pravopisných pravidel a k velkému zjednodušení gramatiky, jak o tom svědčí dnešní angličtina.
Dodejme ještě, že z Irska se křesťanství šíří do Skotska, kde Piktové konečně přijímají křesťanství. Skotsko-irské misie se potom šíří do celé Evropy. Dokonce lze předpokládat, že i na Velkou Moravu přišli jako první křesťanští misionáři právě Irové. Tím se poselství svatého Patrika dostává i k nám. Z Irska se křesťanství šíří zpět do barbarské Anglie. Je to paradox, že vlast svatého Patrika přijímá zpětně zvěst Evangelia právě ze země, kterou svatý Patrik pokřtil. Ve stejné době však přichází do Anglie z Říma svatý Augustin, a tak se oba směry křesťanství střetnou v rodišti svatého Patrika.
Životopis
Předkládáme čtenáři životní zkušenost svatého Patrika sestavenou hlavně na základě jeho Zpovědi, Dopisu k bretonskému vládci Korotikusovi a starých legend.
Svatý Patrik se narodil v jihovýchodní Británii (přesné místo jeho rodiště není známo) v r. 385. Jeho plné jméno znělo Magonus Sukatos Patrikius. Jeho otec Kapornius byl římským prefektem. Británie byla v té době jednou z provincií Římské říše. I když byl Patrikův otec diákonem a dědeček Potitus dokonce knězem, mladý Patrik od nich nepřijal jejich vřelý vztah k víře a žil spíše světským životem, dokonce velmi lehkomyslně, jak o tom sám hovoří ve své Zpovědi: "… Já jsem tenkráte neznal pravého Boha… mé četné hříchy mi nedovolovaly si ukládat do své mysli to nemnohé, co jsem stačil přečíst ve svatých knihách… žil jsem ve smrti a nevíře, dokud jsem nebyl rázně poučen…"
Když bylo Patrikovi 16 let, byl zároveň s tisíci obyvateli jižní Británie zajat irskými piráty. "Po zásluze se nám dostalo tohoto utrpení", píše svatý Patrik, "neboť jsme zapomněli na Boha, neplnili jeho přikázání a neposlouchali naše kněze, kteří nás neustále nabádali k cestě spásy, a proto nás Pán zasáhl svým hněvem a uvrhl nás do pohanského zajetí… až na sám kraj země..."
Piráti prodali svého zajatce jednomu irskému vůdci (nebo podle druhé verze pohanskému knězi - druidovi) Milgovi, u kterého pak 6 let pásl ovce.
"…Často jsem se během dne, když jsem pásl ovce, modlil k Bohu a láska ke Stvořiteli a také bázeň Boží se stále více a více usazovaly v mém srdci a moje víra tak neustále rostla. A já jsem vytrvale s úsilím pozvedal svého ducha k modlitbě, že jsem za jeden den pročetl až sto modliteb a stejně tak jsem činil i v noci, v lese anebo v horách. Na modlitbu jsem vstával za tmy nehledě na déšť, sníh či mráz, nic z toho mi nevadilo. Nebylo ve mně lenosti, tak jako nyní, neboť můj duch hořel.
Jednou v noci jsem ve snu uslyšel hlas, jak mi říká – "To je dobře, že se tak postíš, neboť se již brzy vrátíš do své rodné země. Pohleď, tvůj koráb je již připraven!" – Tento koráb se však nacházel velmi daleko, asi 200 mil odtud, v místě, ve kterém jsem nikdy předtím nebyl a neznal jsem tam ani živou duši.
Poté jsem tajně utekl od toho člověka, u kterého jsem dosud žil celých 6 let, a svěřil se plně do rukou Pána, který řídil moje kroky k mému vlastnímu prospěchu tak, že jsem se více ničeho nebál, dokud jsem konečně nedostihl místa, kde kotvila moje loď.
Koráb již stál u břehu zálivu s napjatými plachtami, připravený ke svému odplutí. Na můj návrh zaplatit námořníkům za cestu, kapitán hrubě odvětil: "Nechť se nás více nepokouší doprošovat!" – Když jsem uslyšel tato slova, nechal jsem je být a odešel směrem k nedaleké chýši, u které jsem se hodlal na chvíli zastavit. Již během chůze jsem se začal usilovně modlit. A tu náhle, ani mi nebylo dopřáno modlitbu dokončit, jeden z námořníků vzkřikl – "Vrať se, my tě vezmeme s sebou v míru a přátelství!" – A tak jsem se od toho dne svěřil pod jejich ochranu. V bázni Boží jsem také pojal naději, že i oni se brzy obrátí a uvěří v Pána Ježíše Krista, neboť to byli dosud pohané. A tak jsem tehdy s nimi odplul.
Po třech dnech plavby jsme se vylodili na břeh a 28 dní putovali divokou krajinou. Brzy nám však nastala nouze z nedostatku potravy a začali jsme trpět hlady. Tehdy mi kapitán povídá: "Řekni mi, ty křesťane, ty přece tvrdíš, že tvůj Bůh je Veliký a Všemohoucí, proč se nepomodlíš i za nás? Sám přece vidíš, že umíráme hlady a není ani jisté, jestli kdy ještě spatříme lidskou tvář?" Já jsem jim nato s vírou pravil: "Obraťte se usilovně celým svým srdcem k mému Bohu, neboť u Něj není nic nemožné. On vám může ještě dnes poslat během cesty potravu, až budete zcela nasyceni, neboť u Něj je také všeho dostatek". – A s Boží pomocí se tak i stalo. Bezprostředně po tom se přímo před námi na cestě objevilo stádo divokých prasat a oni ihned mnohé z nich skolili. Na tomto místě jsme také prožili následující dvě noci a v plnosti jsme nabírali sílu, dokonce i honicí psi se mohli dosyta nažrat, neboť mnozí z nich byli již polomrtví.
Od toho dne jsme již měli nadbytek jídla. Námořníci rovněž našli med divokých včel a část medu mi přinesli, avšak jeden z nich pravil: "To jsme přinesli k oběti". Díky Bohu jsem jej nestačil okusit.
Této noci mne však ve snu napadl s divokou zuřivostí Satan. Dokud budu mít duši v těle tak na ni nezapomenu. Navalil se na mne jako obrovská hrouda, že jsem nemohl pohnout ani jediným kouskem svého těla. Ale náhle, nehledě na moji naprostou nemohoucnost, mě napadla myšlenka zavolat na pomoc Božího proroka Eliáše. Jakmile jsem ze všech sil zakřičel: Eliáši! Eliáši! - tu jsem spatřil vycházet za horizontem hřejivé slunce. Vzápětí se velkolepý svit slunečních paprsků dotkl i mého těla a já jsem se s úlevou zbavil této těžké můry. Věřím, že můj Pán Ježíš Kristus mne při tom všem posiloval, a že se rovněž i Jeho Duch za mne modlil. A s nadějí proto také doufám, že se totéž stane i v den mé nejtěžší zkoušky, tak jak se píše v evangeliu: "Toho dne, řekl Pán, nikoliv vy budete hovořit, ale Duch Otce Mého bude hovořit ve vás…"
V období svého putování byl svatý Patrik ještě jednou zajat a prožil v nesvobodě dva měsíce. První noc tohoto zajetí uslyšel Boží hlas, který mu řekl: "Dva měsíce pobudeš s nimi." A tak se i stalo, šedesátého dne byl svatý Patrik osvobozen.
Po několika letech těžkého putování se nakonec svatému Patrikovi podařilo vrátit do své vlasti. Tam jej všichni přivítali jako svého bratra a přemlouvali jej, aby se již nikdy od nich nevzdaloval.
"…Tenkrát jsem měl vidění," píše svatý Patrik, "viděl jsem člověka řečeného Viktorikus, který přišel z Irska s množstvím dopisů a jeden z nich mi dal přečíst. Na prvním řádku stálo napsáno: "Hlas Irů" – a jak jsem četl dále začátek toho dopisu, zdálo se mi, že slyším jejich hlasy, které patřily lidem z oněch Volkatských lesů, které se nacházejí u Západního moře. Jako by mě jednohlasně volali: "Prosíme tě synu, přijď opět do našeho středu..." Já jsem po nich rovněž velmi silně zatoužil, a vtom jsem se probudil. Sláva Bohu, že po mnoha letech Pán uslyšel jejich nářek a splnil jejich přání.
Druhou noc – nevím, jestli v těle anebo mimo tělo, Bůh ví - opět mne k sobě zvali, ale jejich slovům jsem nerozuměl, kromě konce modlitby, ve které mi Pán řekl: "Ten, který dal za tebe Svůj život, Ten nyní mluví i k tobě". Vtom jsem se zase probudil, naplněn velikou radostí. A opět jsem Jej uviděl, jak se ve mně modlí, byl jsem ve svém těle a slyšel jsem Ho shora, nebo lépe řečeno nad vnitřním člověkem, kde se modlil a vzdychal. Celou tu dobu jsem byl naprosto ohromen a přemýšlel jsem, kdo se to ve mně modlí. Když skončil Svou modlitbu, obrátil se ke mně a řekl mi, že je Duch. A tu jsem si vzpomněl na slova apoštola: "Taktéž pak i Duch nápomocen jest naší slabosti; nebo zač bychom se měli modliti, jak náleží, nevíme, ale Sám Duch přimlouvá se za nás lkaními nevypravitelnými."(Řím 8,26)"
Po svém druhém zajetí se svatý Patrik vydal na cestu do Galie, která v té době oplývala mnoha asketickými osobnostmi a prožívala období svého velkého duchovního rozkvětu. Zde v Ture byl také svatý Patrik postřižen na mnicha a později přešel do Leriny, která se nacházela na jihu dnešní Francie v blízkosti Marseille.
V lerinském monastýru (klášteře) byl tenkrát igumenem (představeným) veliký církevní otec Jan Kassián, Říman (svátek 29. února). Ctihodný Jan byl jedním z hlavních spojujících článků mezi západním a východním mnišstvím. Své duchovní vzdělání obdržel u nitrijských a thebaidských asketů. Tuto východní mnišskou tradici s sebou přinesl i do Galie, kde v r. 407 založil monastýr v Lerině. Pro své mnichy sepsal pravidla "de coenobiorum institutis", sestávající z 12 knih, ve kterých uvádí besedy, které on a jeho společník avva (otec) German vedli se zkušenými egyptskými otci o různých aspektech asketického života. Ctihodný Jan zemřel v r. 435.
Zde v Lerině, v této kolébce galského mnišského života, také svatý Patrik obohatil svou duši o příklady pravého duchovního zápasu otců poustevníků. Tuto asketickou zkušenost později přenesl i do Irska. Po pravdě tak můžeme říci, že svatý Patrik se stal zakladatelem slavného keltského mnišství.
Později se svatý Patrik přesídlil do Auxerre ve střední Gálii a prožil tu určitou dobu pod duchovním vedením svatého Germana biskupa v Auxerre. Svatý German též dvakrát navštívil Británii a pomohl tam vykořenit pelagiánskou herezi. Možná, že na některou z těchto cest vzal s sebou i svého bretonského žáka Patrika. Tou dobou byla křesťanská Británie pod hrozbou úplného zpustošení ze strany svých pohanských sousedů Piktů a Schetlandů. Dřívější velitel římských legií svatý German navrhl vyřešit nedostatek římských vojáků v Británii postavením vlastní domobrany proti postupujícím barbarům. Těm připravili léčku v dolině obklopené vysokými chlumy. Světec dal příkaz všem vojákům, aby jakmile se nepřítel přiblíží, hlasitě zakřičeli "Alliluja". Toto zvolání se v dolině mnohokrát znásobilo ozvěnou a barbaři v úděsu utekli. Tato bitva vešla do historie pod názvem "Bitva Alliluja".
V témže roce 429 přišla také žádost o ustanovení vlastního biskupa pro Irsko. Svatý Patrik byl rovněž jedním z kandidátů na biskupský stolec. Avšak část britského duchovenstva se postavila proti jeho zvolení.
Svatý Patrik o tom s lítostí píše: "…Když se na mne mnozí starší obořili a poukázali na moje hříchy bránící mému zvolení, …toho dne jsem byl tak zasažen, že jsem málem v tom okamžiku padl i pro věčnost. Ale Milostivý Pán zachránil Svého služebníka a společníka, aby mohl dále oslavovat Jeho Jméno, a přišel mi Svou silou na pomoc v době pokušení.
Obvinění, které proti mně našli, byl hřích – třicet let starý! - ze kterého jsem se zpovídal před svým vysvěcením na diákona. V jednom okamžiku, když jsem byl silně duševně rozrušen, jsem vyprávěl svému blízkému příteli o tom, co jsem dělal v době své mladosti. Ano, v těch časech jsem ještě nebyl pevný ve víře. Sám nevím, ale Bůh ví, bylo-li mi tenkrát nějakých 15 let. V době svého dětství jsem nevěřil v živého Boha a přebýval ve smrti a nevíře, dokud jsem nebyl potrestán a následně také usmířen hladem a nahotou každodenní….
…V tentýž den, když jsem byl zavržen výše uvedenými osobami, jsem měl opět vidění. Zjevovali se přede mnou napsané hanebnosti, ze kterých jsem byl obviňován a tu jsem uslyšel hlas Boží, který mi pravil: "My jsme s nespokojeností viděli tvář Designatovu" (takto mi hlas zjevil jméno člověka, který mne obvinil). Ten hlas neřekl: "Ty jsi viděl", ale "My jsme viděli", jako by v to zahrnoval i sebe, podobně jako když On rovněž hovoří: "Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka".(Zach 2,8)
Poděkoval jsem za vše svému Posilovateli, neboť mi bylo jasné, že On mi neklade žádné překážky v cestě a práci, kterou jsem si zvolil na základě Jeho zvěsti. Následně jsem v sobě pocítil nemalou sílu, a má pevná víra tak byla ospravedlněna před Bohem i před lidmi a já mohl směle bez výčitek svědomí prohlásit, a to jak dnes, tak i v budoucnu: "Pán je mi svědkem, že jsem vám nikdy v ničem nelhal".
Ale nejvíce jsem byl smutný ze svého drahého přítele kvůli tomu, co jsem byl nucen od něj vyslechnout. Jemu jsem kdysi odhalil celou svou duši... A on sám mi řekl: "Podívej se, ty rozhodně musíš být uveden do biskupské hodnosti!" Avšak toho jsem se já nikdy necítil dostatečně hoden. Ale proč právě on se později rozhodl mne očernit před všemi těmi dobrými i zlými lidmi v celém našem národě? A to učinil ještě v otázce, ve které mně on sám chtěl ochotně a dobrovolně podporovat? Ale především si mne vybral samotný Pán, Jehož sláva předchází vše...!"
Takže místo svatého Patrika byl na irskou katedru vybrán biskup Palladin. Avšak neřídil irskou církev dlouho. Když svatý Patrik přišel v r. 432 opět do Irska, už ho nezastihl mezi živými.
Z Irska svatý Patrik odchází opět do Galie, kde je ve čtyřicátém pátém roce svého života vysvěcen na biskupa. Koncem téhož roku 432 jej římský papež svatý Celestin I. (svátek 8.dubna) vysílá na irskou katedru.
Na "věčně zelený ostrov" vstoupil svatý Patrik ve Viklow, odkud se vydal cestou na sever s cílem obrátit ke Kristu svého bývalého hospodáře Milgu. Světcovo hlásání bylo úspěšné, a tak se odtud vydal do Daune, kde obrátil na víru druhého místního vládce Diru. Potom navštívil Taru a tam zvěstoval králi Laogcherovi, potom hlásal v Alsteru a dále až na hranice Kaschela. Svou misii směřoval především k vůdcům kmenů a vládcům jednotlivých krajů. Když viděli obrácení svých vládců, přijímali ochotně křesťanství také poddaní.
Po dvaceti letech vytrvalé kazatelské práce svatý Patrik v r. 452 ustavil svou katedru v městě Armach. Mnozí irští mladíci urozeného původu zanechali svých domovů a následovali svatého Patrika, celá řada z nich přijala mnišství anebo kněžské svěcení.
Také sám světec se tomu divil: "Co se to vlastně v Irsku stalo, že ti, kteří nikdy nechtěli nic slyšet o pravém Bohu a dosud uctívali jen modly a práchnivé bůžky, se nyní stali Božím národem a sami se nazývají Božími syny?! Jak je možné, že synové a dcery irských králů nyní přebývají v rouše mnichů a panen?!
Mezi mnoha jinými za mnou přišla jedna plnoletá irská dívka se známého rodu, s překrásnou tváří, která kdysi přijala křest z mých rukou, a řekla mi, že získala pověření od Božího anděla zasvětit svoje panenství Kristu a oddat se plně Bohu. Sláva Bohu, šest dní nato, se radostně podělila o svůj úděl se všemi ostatními Kristovými pannami, což zaslouží jistě pochvalu. Nemyslete si, že jejich otcové to vždy přijímali s pochopením, tyto panny často musely podstoupit různá pronásledování a vyslechnout si mnohá nezasloužená odsouzení ze strany svých rodičů. Avšak tím více jejich počet rostl. Kolik z nich bylo tak znovuzrozeno, když přijaly mnišství podobně jako my, nevím. A kolik tu bylo ještě vdov, které se přihlásily k panenskému způsobu života?! Ale nejvíce hanobení a hrozeb si vytrpěly otrokyně. Avšak Hospodin dal svou milost mnohým svým děvečkám; a bez ohledu na všechny zákazy šly statečně za ním….
A potom, zdalipak bych je mohl zanechat a odjet do Británie; ó jak se mi chtělo vrátit se domů a uvidět své příbuzné. A také jsem se chtěl vydat znovu do Galie, abych opět uviděl svých bratří a tváře svatých Božích otců. Bůh ví, že to je přání mého srdce; ale já jsem svázán Duchem, který bude svědčit proti mně, kdybych to opravdu provedl, neboť On jasně dosvědčuje mému srdci, že v tom případě budu zcela vinen; a rovněž se ze všeho nejvíce bojím ztratit plody své práce, kterou jsem zde vykonal, ovšemže ve skutečnosti ne já, ale Kristus Pán, který mi kázal sem přijít a být tu s nimi až do konce mého života, pokud to bude Jeho vůle. Ano, to On mne dosud zachránil ode všeho zla a zajistil, abych před Ním nikdy nezhřešil.
Myslím si, že bych měl postupovat tak, že nebudu důvěřovat sám sobě dokud chodím v tomto smrtelném těle, protože má dosud velkou sílu ten, který mne chce každodenně svést z cesty víry a čistoty Pravoslaví, jemuž jsem se zasvětil do konce svých dnů pro Krista, mého Boha. Nepřátelské síly v našem těle se nás věčně snaží zavléci k smrti cestou uplatňování našich vlastních tužeb. Já vím, že jsem z části nevedl tak svrchovaně čistý život, jako někteří jiní světci, ale vyzpovídal jsem se z toho svému Pánu a nestydím se za to před Ním, protože nelžu. Od těch dob, co jsem poznal Pána ve dnech svého mládí, bázeň Boží a láska se ve mně natolik upevnily, že od těch časů až dodnes, díky Bohu, udržel jsem v sobě čistotu opravdové víry.
Nechť se posmívají a přezírají mne, já se však nechystám mlčet a skrývat jednotlivé Boží zázraky a mnohá znamení, které mi Pán odhalil, a které také brzy vyplnil. Neboť On zná vše až do skonání světa.
Proto musím neustále děkovat Bohu, který mi odpouští mou neuváženost a nedbalost; neboť On mne nejednou ušetřil a zadržel Svůj hněv vůči tomu, kterého si Sám vybral za Svého pomocníka, někdy příliš váhavě plnícího přikázání daná mu Duchem.
Pán mi na tisíckrát odpouštěl, neboť viděl, že jsem vždy připraven k práci, nevěda však, co mám dělat. Mnozí se snažili zabránit mému dílu a pomlouvali mne za mými zády: "Proč se tento člověk tak nebezpečně vrhá doprostřed našich nepřátel, kteří ani neznají Boha?" Já jsem to ovšem nedělal se zlým úmyslem, ale oni toto dílo nepochopili a možná i mou vlastní vinou, protože jsem prostý a neučený. A já jsem rovněž tenkrát ještě nevěděl, že ve mně přebývá Boží blahodať (milost), a že jsem proto nucen takto postupovat.
Bez ohledu na to jsem se nevědomě snažil chránit sebe, především kvůli svým křesťanským bratrům, Kristovým pannám a zbožným ženám, kteří se mi snažili oddaně sloužit a přinášeli mi s láskou do oltáře své vlastnoruční výrobky; ale já jsem jim je vracel, za což se oni na mne horšili. To jsem ovšem dělal v naději na svůj budoucí úspěch, abych nás všechny ochránil od nebezpečí a nedal nikomu důvod k mému odsouzení a tím i k odsouzení díla mé Boží služby, třeba pod záminkou zneužití a nečestnosti, aby mne nevěrní nemohli pomlouvat a zostudit.
Když jsem křtil tisíce lidí, chtěl jsem po někom z nich byť malý šálek? Řekněte mi to a já vám ho vrátím. Nebo když Pán pomocí mých nedůstojných rukou světil kněze, činil jsem tak bezplatně, anebo jsem snad za to vzal, byť i cenu mých bot? Ať mi to někdo řekne a já mu to vrátím.
Naproti tomu jsem utrácel peníze na vás, abych byl od vás přijat, vystavoval jsem se kvůli vám mnohému nebezpečí a šel jsem až do velmi vzdálených a opuštěných míst, kde ještě nikdy nikdo nebyl a nekřtil, nesvětil ani nepomazával myrem, a to vše kvůli vám. Za pomoci Boží blahodati jsem to vše dělal s radostí a láskou pro vaše spasení.
Také jsem dával dary králům, nepočítajíc v to ani platby jejich synům, kteří se mnou cestovali. A nehledě na to všechno, že oni sami byli ochotni vztáhnout na mne a mé druhy ruce a byli ochotni nás i zabít, avšak můj čas ještě nenastal. Jednou nám také vše, co jsme u sebe měli, vzali a vsadili nás do želez, ale čtrnáctý den nás Pán zbavil těchto lidí a naše jmění nám bylo navráceno, podle vůle Boží a zásluhou našich věrných přátel.
Bůh mne nadmíru povýšil v tomto světě, avšak já nejsem hoden jeho darů. Je to krásná myšlenka, ke které jsem však nepřišel vlastním rozumem - chudoba a odvržení vlastní vůle jsou mi bližší, než bohatství a rozkoše. Neboť Kristus byl také chudý; a já bídný tvor – jak se cítím, nemám žádného bohatství, dokonce i kdybych si ho přál. Navíc každý den očekávám úklady o svůj život, podvody, krádeže anebo cokoli jiného, avšak já se nebojím žádné oběti pro Nebeské království. Svěřil jsem se do rukou Všemohoucího Boha, který všem řekl ústy Svého proroka: "Uvrz na Hospodina břímě své a on opatrovati tě bude…".(Ž 54-55,23)
A jestli jsem udělal cokoliv dobrého v očích Božích, tak Jej prosím, aby mi dal možnost prolít svou krev zároveň se zajatci, běženci a strádajícími pro Jeho svaté Jméno, dokonce bych přijal, kdybych nemohl být pohřben a mé tělo by bylo roztrháno na kusy psy, divokou zvěří anebo supy.
Pevně věřím, že stalo-li by se to se mnou, získal bych tím svou duši spolu s tělem, neboť v jeden den budeme vzkříšeni v záři slunce, tj. ve slávě Krista Ježíše, našeho Vykupitele, jako Syna Boha Živého a s následovníky Krista se připodobním Jeho obrazu; neboť skrze Něj i s Ním a v Něm my budeme navždy vládnout…".
Přibližně třicet let svatý Patrik vytrvale hlásal Krista divokým kmenům "zeleného ostrova". Ke konci jeho mise již celé Irsko přijalo křesťanství. Osobně pokřtil 120 000 lidí a založil více než 300 chrámů.
Národní pověsti udávají velké množství zázraků, které svatý Patrik během svého působení vykonal. Jedna z pověstí vypráví o tom, že světec nařídil zmijím opustit Irsko; jak víme, dosud tam žádná zmije nežije, ačkoliv v sousední Anglii je jich požehnaně. Další pověst uvádí, že svatý Patrik vysvětloval pohanům dogma o Svaté Trojici, užívaje přitom příkladu lístků trojlistého jetele upevněných na jednom stéble. Tento prostý symbol Svaté Trojice se stal u Irů velmi populárním, a to až do dnešních dnů.
Svatý Patrik zesnul 17. března r. 461 ve městě Alster.
Příloha
Literární odkaz svatého Patrika je k naší lítosti nevelký. Zachovala se pouze jeho "Zpověď", kterou jsme z velké části umístili v jeho životopisu, dopis bretonskému vládci Korotikovi, taktéž použitý v životopise, a hymnus "Lorika", který uvádíme závěrem. Jedna z nejstarších kopií tohoto hymnu je z IX. století.
LORIKA
Povstanu dnes
s pevnou vůlí odhodlán
vzývaje Svatou Trojici
s vírou v Její Trojjedinost
s vyznáním Jednobytnosti
mého Stvořitele
Povstanu dnes
díky síle Krista
s Jeho svatým křtem
díky síle Jeho kříže
s Jeho pohřbením
díky síle Jeho zmrtvýchvstání
s Jeho nanebevstoupením
díky síle Jeho příchodu
k poslednímu soudu
Povstanu dnes
díky síle lásky cherubínů
do poslušnosti andělů
do služby archandělů
do naděje na vzkříšení
a přicházející odplatu
do modlitby patriarchů
do předpovědí proroků
do kázání apoštolů
do víry vyznavačů
do panenskosti svatých žen
do činů spravedlivých mužů
Povstanu dnes
do síly nebes
světla luny
velkoleposti ohně
rychlosti blesku
prudkosti větru
hlubiny moře
prostornosti země
pevnosti kamene
Povstanu dnes
díky Boží síle jež mne vede
Boží moci jež mne upevňuje
Boží moudrosti jež mne učí
Božímu oku jež bdí nade mnou
Božímu uchu jež mi naslouchá
Božímu slovu jež se mnou hovoří
Boží ruce jež mne ochraňuje
Boží cestě jež se prostírá přede mnou
Božímu vojsku jež mne chrání
od úkladů ďáblových
od pokušení vášní
od tělesných žádostí
od všech strůjců zla
z daleka i blízkosti
jednotlivých i početných
Volám dnes všechny Boží síly
aby povstaly mezi mnou a vším zlem
proti každé úskočné a nemilosrdné síle
útočící na mou duši i mé tělo
proti čarám lžiproroků
proti temným věrám pohanů
proti lživým učením heretiků
proti svodům modloslužebníků
proti babskému zaklínání i řemeslu čarodějů
proti bláznivé moudrosti
škodící duši i tělu
Kriste, ochraňuj mne dnes
proti otrávení
proti upálení
proti utonutí
proti zranění
aby mne navštívilo bohatství milosti Boží
Kristus se mnou
Kristus přede mnou
Kristus za mnou
Kristus ve mně
Kristus pode mnou
Kristus nade mnou
Kristus napravo ode mne
Kristus nalevo ode mne
Kristus je tam, kde ležím
Kristus je tam, kde sedím
Kristus je tam, kde stojím
Kristus je v srdcích všech myslících na mne
Kristus je v ústech všech hovořících o mne
Kristus je v očích všech patřících na mne
Kristus je v uších všech poslouchajících mě
Povstanu dnes s pevnou vůlí odhodlán
vzývaje Svatou Trojici
s vírou v Její Trojjedinost
s vyznáním Jednobytnosti
svého Stvořitele
Spása je v Pánu
Spása je v Pánu
Spása je v Kristu
Spasení Tvé
budiž věčně s námi.
Z ruského originálu Pravoslavnaja žizň přeložil Vlastimil Podracký.
Úvod a historický rámec napsal překladatel.
Zpět na rozcestník „Životy svatých“
