Zapomenutá moravská princezna svatá Orosie
Historicko-beletristické zpracování života svaté mučednice
OROSIE (řecky podle překladu sv. Metoděje Eurosia, podle nedokonalého českého překladu DOBROSLAVA), narozená v r. 864(?), zemř. mučednickou smrtí r. 880 v Yebra de Basa, Španělsko. Dle legendy sepsané arciknězem a děkanem katedrály v Jace Juanem Francisco Aznárezem (Lópezem) sv. Orosie pocházela z Velké Moravy, a byla schovankou Bořivoje a Ludmily. Podle pramenů byl jejím otcem český kníže Mojslav (přesněji: Mojslav byl „bělochorvatský kníže“); je zmiňovaný mezi statečnými českými knížaty (fuldské letopisy k roku 872). Její matka, která možná zemřela brzy po porodu dcery za nevyjasněných okolností, se možná jmenovala Dobroslava.
Podle ruského slovníku historických slovanských jmen byl otec Dobroslavy Mojslav nikoliv Čech, ale kníže bílých Chorvatů, kteří tehdy sídlili v severovýchodních Čechách a na Severní Moravě. Lze tedy hovořit o Orosii mluvit jako o moravské princezně, protože patřila do vrstvy vládnoucích kruhů Velké Moravy, jako státního útvaru. (Zdeněk Opatřil)
A když při jedné krvavé potyčce s Franky roku 872 zahynul i její otec, Orosia ve svých osmi letech osiřela. Sirotka se ujal český kníže Bořivoj a jeho mladá žena, později svatá Ludmila, které známe z českých dějin jako první české křesťanské panovníky. Tak se stala Orosie členkou českého vládnoucího rodu a díky pokrevní příbuznosti Bořivoje (a snad i svou) s moravským králem Rostislavem, ale i Svatoplukem také příslušnicí moravského královského dvora, moravskou princeznou. (Pozn. v té době byly Čechy součástí Velké Moravy.)
Tehdy 25letý kníže Bořivoj, syn vévody Hostivíta, se oženil s mladičkou Ludmilou, jedinou dcerou a dědičkou zřejmě Pšovana Slavibora, vlastníka rozlehlých území a slavného hradu Pšov, který je tam, kde se dnes nachází město Mělník. Pro své dobré vlastnosti a pro majetky své manželky se Bořivoj stal nejmocnějším princem, něco jako králem Čechů. Přesto však byl závislý na politice svých mocných sousedů Rostislava a Svatopluka, kteří v uvedeném pořadí vládli na Velké Moravě.
Bořivoj a Ludmila si už k roku 875 zřídili svůj dvůr a příbytek ve známém hradě Levý Hradec (nyní Roztoky u Prahy). S nimi sem přišla žít jako schovanka osiřelá Dobroslava, která v té době měla 11 roků. Ludmila ji měla velmi ráda. "Byla jí velkou přítelkyní" říká historická zpráva, a "předstihovala ji jen v málo letech". To dokazuje, že Ludmila se provdala velmi mladá, a že věkový rozdíl mezi Ludmilou a Dobroslavou nebyl větší než šest roků. Tak věkově blízké a spojené láskou, obě mladičké, trávily šťastné dny v tom majestátním sídle. Byly to roky míru a šíření křesťanské víry v celém regionu a mladá Dobroslava se vyznačovala laskavostí a altruismem.
Kníže Bořivoj byl v té době už křesťanem, jak píše jeho pravnuk a první historik Čechů mnich Kristián, neboť Bořivoj přišel žít do tohoto hradu, doprovázen kaplanem jménem Kaicha. Bořivoje pokřtil sám arcibiskup sv. Metoděj. Pevnost takto uspořádaná, tedy s křesťanským velitelem a s dvorním kaplanem, jmenovaným přímo arcibiskupem sv. Metodějem, se brzy proměnila ve svatostánek, který mohl vyzařovat světlo víry mezi české pohany.
V jeho nitru vystavěl Bořivoj malý kostel, který byl zasvěcen sv. Klimentovi. Dobrý vévoda tímto způsobem vyjádřil vděčnost v pořadí čtvrtému papeži a mučedníku sv. Klimentovi - část jeho ostatků tu byla uložena, a současně také svatým bratrům misionářům sv. Cyrilu a Metodějovi, kteří tělo sv. Klimenta už dříve objevili na místě, kde byl ve vyhnanství umučen. Potom je svatí bratři nesli i na svou apoštolskou misii na Velké Moravě.
"Toto byl první kostel v Čechách" říká Legenda, a dodává: "Toto byl kostel, který sloužil jako křestní kaple jeho manželky Ludmily a schovanky Orosie - Dobroslavy - Eurosie. Jestliže vévoda, jako osoba starší, byl pokřtěn dříve, než započal svoje duchovní dílo v pevnosti, vévodkyně Ludmila, jeho manželka, a Orosie, obě mladší než vévoda, si musely na svůj křest počkat. Zatímco se zdi Svatoklimentského kostela zvedaly, tyto dvě mladičké ženy a trávily čas společně, se účastnily výuky náboženství, které vedl jejich kaplan Kaich. Obě mladé ženy se už nacházely ve věku plného rozumu, mohly dobře rozumět vyučování a přijmout s plným uvědomění, co při křtu obdrží. Také už chápaly povinnosti, které přijetí křesťanství přináší.
KŘEST LUDMILY A OROSIE
Pokřtěny byly pravděpodobně v roce 877, kdy Ludmile bylo 17 roků a Dobroslavě 11 roků. Pokřtil je žák sv. Metoděje, mnich a současně také dvorní kaplan Kaich. Dobroslava, pokud se tak dříve jmenovala, při svatém křtu přijala jméno Eurosia či Orosie, které jí předurčil sám sv. Metoděj.
Když se při církevních obřadech měnilo jméno, bylo zvykem, aby nově udělené mělo něco společného s tím starým (např. první písmeno: Saul - Paul, Konstantin - Kyrill; nebo slovo dostalo přesmyčkou písmen nový význam: Pantaleon - Panteleimon apod). Každopádně se v církvi má užívat poslední přijaté jméno. Staré jméno naší mučednice Dobroslavy má vzdáleně podobný význam jako její křesťanské jméno, řecké Eurosia. Slovanský základ "dobr" odpovídá řeckému "eu", což v obou jazycích znamená "dobrý, dobře". Slovanské "ros" by mohlo korespondovat s řeckým "drósos, drosiá", označujícím vlhkost, rosu, drobný déšť, což má však se jménem Dobroslavou jen málo společného. Pokud se nejedná jen hypotézu či fantazii, pak jméno Orosie by mohlo odpovídat řeckému slovu Eurosia, a mohlo znamenat dobrý, nasycující déšť či rosu. Jestliže by její jméno obsahovalo narážku na rosu ještě před křtem, pak by se jí ve staroslověnštině tedy možná říkalo "Blagorosnaja", ale předpona "blago" je často nadbytečná, takže by se mohla jmenovat spíše "Rosodátelnica či Rosonosnaja, Rosotočivaja" apod." Slovo Oresie jako ekvivalent Eurosie je však s rosou přímo spojená. A rore satias…" (česky: Kapka padající) říká středověká modlitba (podobně jako jitřní mariánská bohoslužba "roráty"). Na základě těchto etymologických úvah založili naši předkové patronaci sv. Eurosie nad dobrým, prospěšným deštěm.
VYHNANSTVÍ A SŇATEK
"Klid Orosiin na hradě Levý Hradec netrval dlouho. Někteří Češi v Čechách se proto, že zůstali pohany, vzbouřili proti knížeti Bořivojovi." Střetnutí mezi knížetem a jeho poddanými se zdálo být blízké a válka neodvratná. Ale vévoda nechtěl válku. Byl totiž dobrým, věřícím křesťanem. A také proto, že miloval svůj lid láskou upřímnou a křesťanskou. V souladu se svým svědomím a "na radu svého kaplana Kaicha odešel s celou svojí rodinou hledat útočiště u krále Velké Moravy Svatopluka. Čechy zůstaly bez vládce. Na jeho místo byl zvolen šlechtic zvaný Strojmír, který byl svých panství zbaven ještě vévodou Hostivítem, otcem Bořivoje. Toto se pak stalo v polovině roku 879.
Ale mnozí lidé, napůl obrácení na víru, brzy poznali špatnou vládu Strojmíra a požadovali návrat svého dobrého vévody křesťanského, který se dobrovolně nacházel ve vyhnanství. Období bez vlády knížete Bořivoje netrvalo dlouho. Jeho pravnuk kronikář Kristián říká, že trvalo "aliquantulum", což je latinský tvar zdrobněliny, který různí slovanští autoři překládají jako: "asi 10 měsíců". Bořivoj žil na Velehradě, na dvoře svého přítele a příbuzného krále Svatopluka. Návštěvy a rady arcibiskupa sv. Metoděje činily mu toto jeho vyhnanství snesitelnějším. Všichni tři, Bořivoj, Ludmila i Orosie, se přitom utvrzovali v křesťanské víře, kterou přijali, a také v povinnostech, které tato víra přináší. Díky sv. Metodějovi se kníže Bořivoj a jeho rodina mohli brzy vrátit vítězně do Čech.
Na podzim roku 879 byl sv. Metoděj znovu povolán do Říma. Ale tento svatý misionář se do Říma dostavil až v červnu roku 880, "v čase, kdy se tam nacházelo také poselstvo aragónské". Co se přihodilo, že aragónské poselstvo bylo v Římě, a proč se tam setkalo s poselstvem apoštola Slovanů sv. Metoděje? Seběhly se události velmi zajímavé, které jsou zaznamenány pouze v Legendě Juana Francisca Aznáreze Lópeze, a které se perfektně shodují s nejnovějšími historickými poznatky, a také se španělskou tradicí.
"Don Fortunio Ximenes (Fortún Jiménez), král Aragónu a Navary, požádal Svatého otce, prostřednictvím vyslanců, aby zrušil platnost církevních slibů daných jeho druhorozeným synem donem Fortuniem Garcésem. To proto, aby tento syn mohl nastoupit na trůn, neboť prvorozený syn a dědic trůnu zahynul ve válce s Maury. A aby Svatý otec viděl, že toho nežádá z pouhé vrtkavosti, král žádal, ať sám papež vybere manželku pro jeho syna, s lid tak bude mít vůdce proti nájezdům Maurů.
V roce 880 požádal papež Jan VIII. arcibiskupa moravského a panonského, svatého Metoděje během jeho třetí návštěvy v Římě, aby nalezl vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. Protože Svatopluk neměl dceru, Metoděj doporučil Orosii.
Papež tedy doporučení přijal. Osvobodil dona Fortunia od jeho církevních závazků a doporučil mu Orosii za manželku. Část poselstva se vrátila do Aragónie spolu s některými z doprovodu sv. Metoděje, druhá část Aragónců odešla se sv. Metodějem, aby zařídili sňatek s "rodiči" Eurosie a s ní samotnou. Když slyšeli, že v této záležitosti intervenoval sám papež, Bořivoj a Ludmila dali svůj souhlas. A ze zdvořilosti to oznámili Svatoplukovi, který v těch chvílích byl na severu Velké Moravy.
Potom se obě poselstva znovu potkala v Římě, kde odevzdala dopisy svých panovníků, a pak všichni společně odešli znovu na Velkou Moravu. Nesli dopisy papeže římského a krále aragónského spolu s dary pro vévodu a pro vznešenou princovu nevěstu. Také nesli dopisy a dary pro sv. Metoděje a Svatopluka. Byl už měsíc srpen a Aragónci spěchali. Trvali na rychlém odchodu, protože chtěli přijet do své země dříve, než bude nemožné přejít Pyreneje. Svatopluk nebyl proti této svatbě, a ze severu Velké Moravy poslal nevěstě dary.
Orosie prožívala zřejmě to, co každá dívka v takové situaci. Zaslíbila se muži, kterého ještě nikdy neviděla. Pouze z vyprávění jeho poslů věděla, že je čestný a udatný, že je následníkem královského trůnu v dalekém Španělsku a má-li se stát jeho manželkou, musí za ním podniknout dalekou a nebezpečnou cestu. Nebylo to lehké rozhodování, ale byl to papež a svatý biskup Metoděj, kdo ji jménem prince a ve jménu křesťanské víry k přijetí princovy ruky požádali. Orosie nakonec souhlasila stát se ženou Fortúna Garcése. Slavil se pak její sňatek uzavřený v zastoupení.
CESTA A MUČEDNICTVÍ
Ale Bůh s ní měl jiné plány. V měsíci září se vydali na cestu. Byl rok 880. Šli přes Passau (Pasov), Basel (Basilej) a v měsíci říjnu přišli k vodám řeky Aragón, která už není daleko od města Yebra na jižní straně Pyrenejí."
Na podzim roku 880 očekával španělský princ Fortunio Garc z Jimenéz svoji nevěstu - manželku. Do města Yebra byl ke králi napřed poslán don Domingo s oznámením, že už přijela. Jenže (duchovního stavu) byl zajat maurskou bandou, která se tu potloukala, a zabit. Tlupě velel Aben Lupo - odpadlík, bandita, vrah. Z dokumentů, které posel don Domingo vezl, se Aben Lupo dověděl o příjezdu Orosie, nevěsty dona Fortúna Garcése.
Touto tragickou smrtí vyslance dona Dominga ke králi aragónskému začalo utrpení Orosie a jejích blízkých. Orosiin královský průvod, který nevěda, co se stalo, čekal na návrat dona Dominga. Na celou výpravu padl neklid. Když to viděl hostinský, který už zažil drancování Maurů v blízkosti toho místa, poradil Orosii, aby i se svojí družinou utekla do jeskyní v hoře. A ona tak učinila. Ve spěchu opustila dům v údolí a utíkala směrem k hoře. Museli odejít nalehko, jen s malým nákladem a spřežením.
"Tehdy se bandita přiblížil k výpravě a sliby se snažil získat přízeň Orosiinu. Arab chtěl, aby se Orosie zřekla víry v Ježíše Krista, konvertovala k islámu, aby odmítla ruku dona Fortúna Garcése a stala se jeho ženou. Ve snaze dosáhnout svého úmyslu, oddaloval útok na Orosiinu družinu. Když však viděl, že jeho sliby ani úskoky nic nezmůžou, vydal příkaz k útoku."
Podle breviáře začalo přepadení tím, že jako první byli zabiti obránci výpravy. Orosia a několik jejích nejbližších měli ještě čas utéci z místa na pahorcích a vystoupit na vysoko položené planiny hory. "Ona a její přeživší doprovod trpěli velkou žízní. Na místě, kam se při útěku dostali, byl palouk. Orosia prosila Boha a ihned se tam objevil pramen čisté vody. Tady se pak měl konat poslední zápas.
Aben Lupo osobně napadl obránce a vůdce Orosiina doprovodu jménem Cornel (Cornelio). Ale Orosia, která byla po jeho boku, vztáhla ruku, aby ho ochránila. Rána, která měla zabít Cornela, jí usekla ruku v zápěstí. Po tomto vážném zranění, a vida zmařené naděje, sám Aben Lupo rozsekal tělo Cornelovo a rozzuřený, rozkázal jednomu ze svých pomocníků, aby Orosii usekl i druhou ruku, a také její hlavu a nohy. Tímto způsobem, ve svých sotva 16 letech, si Orosie vysloužila palmu mučednickou spolu s ostatními z jejího doprovodu. To se stalo v říjnu roku 880." Takto místo lásky našla v daleké cizině mučednickou smrt. V tom okamžiku vypuklo hrozné krupobití, děsivý řev vod a ohlušujících hromů a vichřice. Maurové prchli v děsu.
Orosii bylo v té době 15-16 let.
_ orosia-santa-retablo-barroco-baroque.jpg)
Mezi těmi, kteří doprovázeli Orosii v jejích posledních chvílích, byl, jak se traduje, kromě vůdce Cornela také biskup Acisclo, zřejmě Cornelův bratr.
"Někdo z města Yebra upozornil dona Fortunia, že se může přihodit Orosii v horách něco zlého. Vydal se tedy na pomoc své manželce, ale přijel už pozdě. V těch nebezpečných chvílích nebyl čas na uspořádání čestného pohřbu pro Orosii a její doprovod. Don Fortunio nemyslel na nic jiného, než jak pronásledovat a dohonit Abena Lupo. Proto pohřbil pouze ostatky své královské nevěsty, a to na místě jejího umučení. Don Fortunio Garcés neodpočíval, bolest zatvrdila jeho srdce. Bez umdlení pronásledoval Maury a vraha své milované Orosie."
Může se potvrdit, že Fortún Garcéz přes tragickou ztrátu milované Orosie pokračoval ve vládnutí dalších 20 roků. Podle záznamů se už nikdy znovu neoženil, žil svobodný z úcty k ženě, která měla být jeho manželkou a královnou, ale která byla Bohem předurčena, aby zůstala pannou a stala se mučednicí, manželkou Kristovou, proslulou patronkou těchto hor.
Nešťastný Fortunio pomstil smrt své nevěsty dokonale. Hnán vášnivou zlobou osvobodil od Maurů celé Španělsko a ochránil před muslimy západní Evropu. Obyvatelé přisuzovali vítězství nad Maury a Saracény pomoci umučené Orosie, kterou navíc provázely zvěsti o tom, že ovládá deště, blesky a krupobití.
Don Fortún Garcéz, král Mnich, monarcha tak zkoušený a zklamaný, se dokonce dožil začátku 10. století. V roce 901 měl přebývat nacházet v klášteře v Leiře (de Leire) a tam vzpomínat na svoje dávné církevní povolání. Atd.
NALEZENÍ RELIKVIÍ SV. OROSIE
"Od tragédie uběhly skoro dva roky. Jeden prostý pastýř, zvaný Guillén, pásl v těch místech svoje stádo. Z náboženství neznal víc než Otčenáš a některá zbožná vyprávění. Také o Orosii znal jedno vyprávění: Že přišla se Sluncem přes Pyreneje, a že ze skály, někde blízko Yebry, nechala vytrysknout pramen čisté vody, vody Orosií posvěcené skrze pět pramenů její panenské krve."
"Jednoho dne Guillén utišil svoji žízeň z jednoho pramene a uslyšel krásný a okouzlující zpěv ptáčka. Náhle ptáček zmizel a pastýř uviděl něco jako bílé světlo, které vyzařoval keř, a slyšel cosi jako andělský hlas, který mu řekl: "Guilléne, už je to dlouho, co sem nikdo nepřišel. Aragóňané zapomněli na Orosii, na tu, kterou Bůh chce oslavit. Vyzvedni její tělo, je pohřbeno pod touto trávou, a odnes je do údolí! Zanech hlavu v Yebře, ale její tělo vezmi do Jacy a umísti je na pravé straně oltáře pod svatostánkem!" Guillén uposlechl, zabalil tělo do svého oděvu a odešel s ním do Yebry. Tady nechal faráři svatou hlavu a běžel do Jacy (ta se, podle breviáře, už znovu zalidnila). Zpráva, která oznamovala příjezd ostatků Svaté, se však šířila rychleji než pastýř. Říká se, že zvony na věžích začaly bít samy od sebe, že na loukách, po kterých prošel, vypučely květy rozmanitých rostlin, že vyschlé studánky se naplnily vodou, že Guillén léčil nemocné vůní vycházející z ostatků světice. A v Jace pastýř položil tělo na oltář, vystoupil na kazatelnu a vyprávěl obyvatelům své příhody. Potom už neodešel z města. Biskup jej učinil kanovníkem a správcem ostatků svaté mučednice. Dal se na studium, a když byl vysvěcen na kněze, sepsal první historii (života a smrti) sv. Orosie."
_busto-relicario-de-Santa-Orosia_s-XV_ craneo-1617_corona 1655-yebra-de-basa_santa-orosia_despiece.jpg "Ostatkář hlavy sv. Orosie")
Ostatky Moravanky princezny Oresie bez sťaté hlavy spočívají v gotické katedrále ve městě Jaca. Její hlava je opatrována ve městě Yebra. Paradoxně je tak místo jejího posledního odpočinku jediným doloženým hrobem některého z příslušníků vládnoucí velkomoravské dynastie Mojmírovců.
Tato historie je zachycena ve středověkých breviářích v Jace, Huesce a Tarragoně, která je jasná a ověřená. Má tudíž nevýslovnou historickou hodnotu.
Papež Jan VIII., velký vyznavač sv. Orosie, zemřel nešťastně v prosinci 882, tedy 2 roky poté, co zemřela tato jím doporučená šlechtična. Zemřel přibližně v době, kdy byly vyzvednuty (a přeneseny) její ostatky. Z análů víme, že předtím než zemřel, poslal svůj dopis sv. Metodějovi. V tomto dopise povzbuzuje sv. Metoděje, aby pokračoval v těžkém apoštolátu mezi Slovany, a utěšuje ho v jeho bolestech, mezi kterými nechyběla ani ta, kterou oba cítili pro mučednictví sv. Orosie. Také svatý misionář (sv. Metoděj) zemřel brzy (roku 885), pravděpodobně na moravském Velehradě.
KANONIZACE A KULT SV. OROSIE
Orosia byla prohlášena za svatou, a stala se patronkou vinařů a ochránkyní před nepřízní počasí. Svatořečení bylo uznáno na západě v roce 1902 papežem Lvem XIII. a "Posvátná Kongregace Ritů" v Římě platnost svatořečení Orosie - Eurosie potvrdila. Za svatou je uznávána katolickou církvi a nejsou překážky pro její uznávání i pravoslavnou církví. Jako první žena a Slovanka z Moravy byla kanonizována sv. Orosia a je patronkou Jacy, jednoho ze starobylých španělských měst na úpatí skalního masivu Pyrenejí.
Známé texty ve středověkých modlitbách ukazují, že se při svatořečení v diecézi a v arcidiecézi v případě naší mladé Orosie brala v úvahu zjevná a srozumitelná historie jejího života, její prokazatelně pradávný slovanský původ, její vznešenost, svatební cesta do Aragónu a okolnosti jejího umučení. Také se přihlíželo k míněním lidu, vox populi. Tedy brala se v potaz tradice křesťanského lidu o zázracích učiněných na přímluvu Orosie.
Svátek sv. Orosie připadá na 25. červen, tedy den jejího svatořečení. Stalo se tradicí pozvednutí ostatků sv. Orosie provádět každoročně na její oslavu. Tento zvyk má svůj španělský název: Ensena, Ensenar la Santa (ukázání Svaté).
Jasná Koruna Aragónská je jedinou ve Španělsku, která měla za královnu Moravanku, pannu, mučednici a kanonizovanou svatou.
* * *
V Čechách upadlo její jméno v pozapomenutí, ale Španělé, Francouzi, Italové i jiné národy světa ji znají a každého 25. června ji zbožně uctívají ve svátek nazvaný "Fiesta Santa Orosia".
Ale Moravané na svoji krásnou princeznu nezapomínají. Na jižní Moravě se uchovala památka na honosný průvod, odvážející mladičkou krasavici královského rodu do daleké ciziny, v podobě lidové tradice nazývané Jízda králů, kdy mladičký král v dívčím kroji představuje ve skutečnosti mladou dívku královské krve. Bílá růže v jeho ústech je, podobně jako lilie, symbolem panenství.
My si můžeme svatou Orosii představit jako půvabnou, vzdělanou a zbožnou dívku, jak ji znali naši předkové, o níž se zachovala legenda, díky které víme, že než by se zpronevěřila své víře a než by zradila Krista, zemřela hrdinskou mučednickou smrtí. Její životní postoj by byl v dnešní době obdivuhodný a její příběh je následování hodný.
Náš národ by měl více vážit svých předků a zvláště těch, kteří jsou pro všechny národy vzorem ušlechtilosti, mravnosti, víry, ctnosti a vědění.
Pokorně se skloňme před památkou moravské princezny a aragonské královny sv. Orosie. Vzhledem k neznalosti přesného dne jejího umučení můžeme ji oslavovat 25. června nebo se svatou Ludmilou a každopádně ve sboru českých svatých (druhou neděli po Padesátnici).
JUDr. Zdeněk Opatřil
(Místy mírně redakčně upraveno)
* * *
Literatura:
o Aznárez (López), Juan Francisco: Historia de Santa Orosia, Reine, Virgen y Mártir, Patrona
de Jaca y su Diócesis, Imprenta Raro, Jaca, D. L. HU 100, 1981, 56 s.
o Ramón de Huesca: Iglesias de Aragón, tomo VIII.
o Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer. Germ. in usum
scholarum 7), ed. F. Kurze, Hannoverae, 1891.
o Bílý, J. L.: Moravští panovníci v 6. až 13. století, Nitra, 1997, s. 203.
o Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., Kvasnička a
Hampl, Praha 1939, s. 116.
o Francisco de Ruesta, manuscripto, 1780, 1.
o ANALES DE BARONIO, en los pontificados de Adriano II. y Juan VIII.
o Svoboda, Jan: Tajemná svatá Orosie, in: Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004, s. 59-60.
o Podlaha, A.: Novější španělské spisky o sv. Orosii (Eurosii), domněním dceři knížete
českého Bořivoje a sv. Ludmily, Časopis katolického duchovenstva, 58, 1917, s. 909-915.
o Český slovník bohovědný 3, Praha 1926, s. 919-920, heslo Eurosie.
o Bibliotheca Sanctorum 5, Roma, 1964, s. 240-241, heslo Eurosia (Filippo Caraffa).
o Martyrologium Romanum, Typis Vaticanis, 2001, s. 334.
o Jindřich František Bobák: Cesta princezny Orosie -- z Moravy na konec světa
o Jan Galatek: Volba velkomoravské královny krásy.
o Jan Galatík: Svatá Dobroslava...
Zpět na rozcestník s životy místních svatých
Zpět na rozcestník dějin naší místní církve
