Marcela
(Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Proč valí se dnes na forum ty davy?
Proč dychtivý tam každého dnes spěch?
Snad vítěz, vraceje se, triumf slaví?
- s kořistí válečnou na odiv všech?
Ó nikoliv. Dnes mysl divadlo jiné jímá,
Marcela sličná před soudcem stojí
povrhnuvši bohy, rukama svýma
chápe se Krista, s nímž Řím je v boji...
Marcelo, Marcelo věř dozajista,
že dnes se rozhodnout musíš,
pohrdneš-li bohy a přijmeš-li Krista.
Marcela spanilá před soudcem stojí:
»Slyšíš, co žalují žalobci tvoji?
Zapřelas v bludu svém bohy své vlasti,
zvolivši cizince - nízkého Krista,
jenž prý je tvou jedinou slastí.
Marcelo, popři, že pravda to jistá,
vyznej, že nejsi ctitelkou Krista.«
Dech tají se všechněm
a oči všech na rtech panny libé visí...
Co asi odpoví ozdoba panen?
Všechno se napětím chví...
Ruměnec zbledlou ji růžovou barví líc
a oko - něhy plné moře,
září ji jasněji než tisíc svíc
a úsměv z čela zahání jí hoře.
A zástup s údivem hledí...
»Jsem křesťanka a Ježíš je můj Pán,«
tak hovoří a žal se kolem hostí,
repot slyšet kol a soudce velí: »Dosti!
Tak slyšeli jsme z úst tvých doznání
a zákon blud tvůj doznat velí.
Nuž rozpomeň se panen římských růže,
že život ještě nerozvitý
celý v tvých rukou a že rozkvést může
v půvab krásy, něhy.«
»Proto k pokání volá tě vlast
i ctný tvůj otec šedý,
volá tě milenec tvůj hořem bledý,
volá tě dívek rej, tvých družek krásný,
škoda by tě byla, bohyň zjeve jasný.
Smrt v cirku od lvů čeká tebe jistá,
zapřeš-li bohy, zvolíš-li si Krista.
Ó Marcelo, jen kadidla zrnko jedno obětuj
Dianě slavné a máš život svůj.«
A Marcela? Ta slzíc vrtí hlavou
a oko vzhůru - patří k nebesům.
Já zapřít Toho, jenž smrt za mne nesl?
Jenž pod svým křížem pro mne v bláto klesl?
Já zapřít toho, jenž mé hříchy sňal?
Ó Ježíši Kriste posilni mne nyní
bych nestala se bázně otrokyní
a neztratila spásu, již jsi mi dal.
A stařec klesá před svou dcerkou k zemi
a hlasitě štká před diváky všemi:
»Ó dcero, útěcho ty stáří mého,
chceš zbaviti mne potěšení všeho?
Chceš zapřít otce, zkalit jeho slávu?
Ó slituj se a vrať se ke mně čistá,
obětuj Dianě a zapři toho Krista.«
A štká s ním zástup všechen...
I soudce slzí, i Marcela pláče.
»Ó dcero, obětuj jen zrnko malé
a budeš volná jako v lese ptáče.«
A milenec jí ruku něžně líbá,
urozený, krásný, šlechetný a milý,
ret se mu chvěje, oko zarosené
upírá k ní ve vážné této chvíli.
»Ó rozpomeň se, když jsme spolu
v háji poslouchali ptáčků rozhovoru;
jak nám volno bylo jako v čarném ráji,
když jsme se divili slunku na obzoru.
Rozpomeň se, jaks mi tenkrát růži dala
a jak jsi se na mne tak něžně podívala
a jaks mi řekla » věř, mám ráda tebe,
byl bych tobě snesl všechny hvězdy s nebe.
Pro svou věrnou lásku zapřísahám tebe,
pro těch květin vůni, pro hvězd plné nebe.
Pro zpěv ptáků v háji, prosím panno čistá,
kvůli mému srdci zapři toho Krista.«
Tak šepce a soudce praví jemně:
»Proč uprchnout bys chtěla z této země?
Máš otce, jmění, čest i lásku muže,
ó nehub sebe přespanilá růže,
jen zrnko Dianě obětuj,
a zapři toho Krista.«
A přítelkyní rej slzy horké roní
a zraky prosebné i ruce zvedá
k Marcele jež v srdci Krista nosí!...
A Marcela, ta obměkčit se nedá.
Ó Ježíši, modlí se,
Ó zjev se jim, zjev jim sebe,
by také poznali, že opustiti nemůže Tebe,
kdo poznal lásky pramen tvojí,
jenž vzbouřené srdce navždy upokojí,
a okem zářícím na všechny něžně zírá.
Již všechen nepokoj přemohla v Kristu víra.
Již ke lvům veďte mne, neb vězte dozajista,
Marcela, křesťanka » ta nezapře svého Krista!«
A davu pláč se mění v divý vztek
a vše propuká v kletby divý jek...
Soudce lítostivě praví k rekyni:
»Kvůli Kristu zhrdlas naší bohyní?
Ó, jak hrozný musí býti křesťanů tvých sbor,
když i slabé dívce vštěpují svůj vzdor.
Odveďte již Marcelu, to vzpurné dítě,
ať ji zvěř roztrhá zítra na úsvitě.«
A Marcela? Té z oka blaho září...
Zítra popatří již Kristu v tvář svou tváří...
Ó dívko, mládenče, táži se tebe,
zda zvolíš svět, či cestu v nebe,
zda zvolíš sobě pouť v ta místa čistá-
Zda zvolíš Dianu a nebo Krista?
Krev mučedníků semenem nových křesťanů!
Zpět na rozcestník „Životy svatých“
