Ze života blažených Petra a Fevronie
...I vzal si kníže Petr za ženu Fevronii, prostou dívku
ze vsi, která ho zázračně uzdravila z jeho neduhu... Uspořádali
slavnou svatbu, na které je oddával biskup toho města, a byla svatba
v hlavním i v hradním chrámu a po celém knížectví byla veliká
sláva. Žili pak Petr a Fevronie v blaženosti a zbožnosti a nepřestupovali
přikázání, ale žili spravedlivě v pokoře a v bázni Boží.
Avšak ďábel, který nenávidí lidský rod a nepřeje mu dobro, nasadil zlobu do srdcí zdejších bojarů. Počali reptat proti blažené kněžně Fevronii, neboť je popichovaly jejich ženy. Vadilo jim, že nebyla z bojarského rodu. Fevronii pak bylo pro její dobrotu přáno, aby vládla nadpřirozenou silou. Drobty chleba v jejích rukou se zázračně mohly měnit ve vonná zrnka kadidla. Jednou přišel proradný sluha ke knížeti Petrovi a klevetil, že prý Fevronie neodchází od stolu tak, jak se sluší na její postavení: »Než vstane od stolu, posbírá drobty do ruky, jako by byla hladová.« Dobrý kníže Petr si to chtěl ověřit, a proto ji pozval, aby s ním poobědvala u jednoho stolu. Když skončil oběd, Fevronie, jak měla ve zvyku, posbírala se stolu do ruky drobečky. Kníže ji uchopil za ruku a otevřel jí dlaň. Ale na její ruce ležela vonná kadidlová zrnka cedru. A od toho dne ji kníže Petr už nikdy více nezkoušel.
Ale za nějakou dobu se k němu přihnali rozlícení bojaři a říkali: »Kníže, všichni ti chceme sloužit věrně a chceme tě za svého vládce, ale Fevronii nechceme za kněžnu, aby vládla našim ženám. Jestli chceš být našim vládcem, vyber si jinou ženu za kněžnu. Fevronie ať si vezme bohatství, kolik se jí zlíbí, a ať odejde, kam se jí zachce!«
Dobrý kníže se na bojary nezlobil, jak bylo jeho zvykem, ale klidně odpověděl: »Řekněte to Fevronii, a poslechneme si, co tomu řekne.«
Bojaři překypovali nestoudností a zuřivostí. Usmysleli si, že uspořádají hostinu. Když byli všichni veselí, začali trousit hanebná slova a skučeli jako psi, neboť chtěli Fevronii vyrvat Boží dar, jenž jí byl svěřen do její péče až za hrob.
Říkali: »Paní kněžno, Fevronie! Celé město a všichni bojaři ti vzkazují: 'Dej nám to, o co tě všichni žádáme!' «
Ona pak odvětila: »Ráda vám poskytnu to, oč mne prosíte.« Oni jedněmi ústy zvolali: »My všichni chceme knížete Petra, aby nad námi vládl. Ale tebe naše ženy nechtějí, abys jim vévodila. Přejí si, aby sis vzala bohatství, kolik se ti zachce, a odešla, kam se ti zlíbí.« Ona odpověděla: »Slíbila jsem vám, že se vám dostane toho, oč mne požádáte. Ptám se vás tedy: 'Dáte mi i vy, oč požádám já vás?' « Oni, zlí, se radovali, ač nevěděli, co bude následovat, a rychle slíbili: »Splníme bezodkladně, oč nás, Fevronie, požádáš.« Ona pak řekla: »Nic jiného od vás nežádám, nežli muže svého, knížete Petra.« Bojaři tedy řekli: »Jestliže sám bude chtít, nic proti tomu nebudeme namítat.« Neboť zlou představou se naplnila jejich mysl - že když odejde kníže Petr, bude dosazen jiný vládce - a každý z bojarů se kochal myšlenkou, že to bude právě on, kdo se stane vládcem.
Dobrý kníže Petr nedal přednost pozemské vládě před svatým (manželským) slibem, ale řídil se podle přikázání a držel se ho podle Matoušova učení, že kdokoli propustil by manželku svou, kromě případu smilství, a jinou pojme, cizoloží (Mat 19,9). Ten dobrý kníže se řídil Evangeliem. Maje všechno bohatství za hnůj, zřekl se ho, ale slib věrnosti neporušil.
Zlí bojaři poskytli jim tedy lodi na řece, jež i nyní teče pod hradbami města a Oka se nazývá. Když pluli po řece v lodích, jakýsi muž, jehož žena také byla na Fevroniině lodi, s žádostivostí, již mu vnukl ďábel, pohlédl na Fevronii. Ona, světice, pochopivši jeho myšlenky, brzy ho usvědčila. Vyzvala ho, aby nabral vody z řeky po jedné straně lodi a napil se. Když tak učinil, vybídla ho, aby nabral vody po druhé straně lodi a také se napil. A když opět tak učinil, zeptala se, která voda byla sladší. On odpověděl: »Ó paní, obojí voda byla stejná a i chuť byla táž.« Tehdy svatá Fevronie řekla: »Vidíš, a stejně tak jedno jediné je i ženství. A ty jsi na svou ženu zapomněl v bláhové představě, že jiná žena je lepší!« Muž onen poznal, že Fevronie je jasnozřivá, a nadále už se bál na podobné věci pomyslet.
Mezitím se přiblížil večer a lidé z lodi se chystali přenocovat na břehu. Dobrý kníže Petr začal s lítostí přemýšlet o tom, že se sám o své vůli zřekl knížectví a co s ním bude dál. Ale moudrá Fevronie ho utěšovala: »Netruchli, kníže, milostivý Bůh, Tvůrce a Vládce všehomíra, nenechá nás v bídě.«
Ne břehu v ten čas chystali blaženému Petru k večeři jídlo. Kuchař zatkl do země dva malé kůly na pověšení kotlů. Po večeři svatá kněžna Fevronie, chodíc po břehu, uviděla kůly a požehnala je se slovy: »Ať zítra tyto kůly vyrostou a odějí se větvemi a listím.« Tak se stalo. Ráno lidé vstali a našli tam vysoké stromy s větvemi a listím. A když lidé ráno opět chtěli skládat věci do lodí, aby pokračovali v plavbě, dostavili se velmožové z města, které včera opustili, s prosbou: »Kníže! Jménem celého města a celého knížectví tě prosíme, neopouštěj nás, osiřelé, ale vrať se zpět na svůj otcovský trůn! Mnoho významných mužů bylo pobito mečem, neboť každý chtěl vládnout, a tak se vyhubili navzájem. My, kteří jsme zůstali, tě spolu se vším lidem prosíme: 'Pane a kníže náš, jistěže jsme tě rozhněvali a popudili, když jsme nechtěli, aby kněžna Fevronie vévodila našim ženám. Ale nyní se my všichni s celými svými domy svěřujeme do vašich rukou a pod vaši ochranu. Chceme vám v lásce a míru sloužit a prosíme vás, abyste nás neopouštěli.'«
A tak se blažený kníže Petr a blažená Fevronie vrátili do svého města. Vládli pak v tom městě podle Božích přikázání, v lásce ke všem bližním. Poskytovali dobrodiní lidem, kteří žili v jejich zemi, a jako dobrý otec a matka milovali všechny své svěřené děti stejnou měrou. Nebyli pyšní ani lační majetku, nade všechno drahá jim byla láska a spravedlivost. Vedli dobře celé knížectví a spravovali je ne jako nájemci, nýbrž jako opravdoví vládci, ve vší pokoře, v smíru, beze zloby a špatných úmyslů. Všechny, kdo k nim přišli, přijímali, hladové nasycovali, nahé odívali, upadlé do neštěstí jejich běd zbavovali.
Když nadešla chvíle jejich odchodu ze života, přáli si,
aby mohli zemřít ve stejnou dobu. Svolali radu a požádali, aby byli
pochováni v jednom hrobě. Dali si v jediném kameni vytesat dvě rakve,
oddělené jen tenkou přepážkou. Oba složili mnišský slib a oděli
se do prostého monašského šatu. Blažený Petr přijal jméno David a ctihodná
Fevronie přijala jméno Eufrosinie. Blažená Fevronie pak trávila poslední
dny svého života tím, že vlastníma rukama vyšívala postavy svatých
na zlatou roušku pro oltář hlavního chrámu neposkvrněné Panny Bohorodice.
Ale kníže Petr už k ní poslal se slovy: »Sestro Eufrosinie. Moje
duše se už chce odpoutat od těla, ale počkám na tebe, abychom odešli
společně!« Fevronie odpověděla: »Počkej, pane, ještě nějakou chvíli,
než dovyšívám pro svatý chrám tuto roušku!« Petr za krátký čas poslal
druhý vzkaz: »Fevronie, už jen málo mohu na tebe čekat!« A když
k ní potřetí posílal, vzkazoval: »Fevronie! Už musím zemřít a déle
již na tebe čekat nemohu!«
Fevronie pohlédla na svou práci. A přestože měla už jen několik stehů došít na svém díle, zapíchla jehlu a omotala ji nití, kterou šila. Vzkázala pak Petrovi, že je připravena odejít spolu s ním. Pomodlivše se, zemřeli oba společně dvacátého pátého dne měsíce června.
Po jejich smrti si však zlí lidé usmysleli rozdělit jejich těla. Rozhodli se tělo blaženého Davida pohřbít uvnitř hradu v hlavním chrámu přesvaté Bohorodice, kdežto tělo Eufrosinie v monastýrském chrámu Povýšení svatého Kříže, který byl za hradbami. Neboť se dovolávali toho, že oba zesnulí, protože před smrtí složili mnišský slib, nemohou ležet ve stejném hrobě. A tak také učinili. Připravili jim oddělené hroby a do nich uložili těla zemřelých manželů, každého zvlášť. Petrovo tělo uložili v hlavním chrámu uvnitř města a tělo Fevronie v monastýru za hradbami v chrámu Povýšení svatého Kříže. A společný hrob, který si věrní manželé dali vytesat v jediném kameni, nechali prázdný.
Ale nazítří, když lidé vstali, uviděli, že hroby, do nichž rozdělili věrné druhy, každého zvlášť, byly prázdné, a že těla Petra v Fevronie se ocitla v jediném společném hrobě, jejž si sami byli připravili, v chrámu Narození přesvaté Bohorodice. Nerozumní lidé, kteří již za života chtěli rozvést Petra a Fevronii, usilovali o totéž i po jejich smrti. Opět je rozloučili do oddělených hrobů, ale tyto se nazítří ukázaly být zase prázdné, neboť těla Petra a Fevronie se ocitla do rána ve společném hrobě.
A pak se už neodvážili dotknout jejich těl, neboť pochopili, že Petr a Fevronie byli spojeni věrností, která jde až do hrobu, a kouzelnou láskou, která sahá až za hrob. A tak je pochovali do společného hrobu, jak si to Petr a Fevronie přáli. Leží tedy v jediném hrobě uvnitř hradeb v hlavním chrámu a vyzařuje zázračná láska manželská z toho hrobu až do dnešních dnů.
Zpět na rozcestník „Životy svatých“
