Sv. Alexij (Kabaljuk), vyznavač a apoštol Karpatorusů
Zápas s unií na východním Slovensku a Zakarpatí
Unie (sjednocení pravoslavných s římským papežem) byla formálně vyhlášena 24. 4. 1649 pod tlakem maďarské vlády. Z 1300 pravoslavných kněží přijalo unii 63 - a to hlavně z panství Drugotha. Aby byli kněží nalákáni do unie, bylo jim slibováno, že budou osvobozeni od povinnosti roboty a že budou svobodní jako duchovní latinští (pravoslavné duchovenstvo žilo v Rakousko-uhersku ve velice těžkých podmínkách).Unii přijalo pouze kněžstvo (tj. nikoliv biskup), které muselo uznat římského papeže za hlavu církve, očistec, vsuvku „filioque“ (dodatek „i od Syna“ v textu vyznání víry), přípustnost používání kvašených i nekvašených chlebů pro eucharistii. Za to bylo uniatům ponecháno: slovanský jazyk při bohoslužbách, východní řády, zařízení chrámu a ženaté duchovenstvo. Věřícím se většinou řeklo, že vše zůstává při starém. Na liturgii se zpočátku nezměnilo nic. Pomalu však byly zaváděny zvyky a řády západní.
Přestup k unii byl tedy u duchovenstva bez vnitřního přesvědčení, pod tlakem pánů a maďarských úřadů. Věřící často v první generaci netušili, že byli unionizováni. Přece však přestup pokračoval pomalu. Tlak nepolevoval. R. 1664 pravoslavný episkop Joanikij musel utéci ze své eparchie.
Na ilustraci podmínek, za nichž tam pravoslavní žili, ať slouží událost z té doby. Pravoslavný kněz Michail Rosvigovský vystudoval na latinských školách, ale srdce ho táhlo zpět k víře otců. Přešel tedy v 30. roce života do pravoslaví a stal se knězem. Byl na něj vydán zatykač, byl vězněn v okovech, přemlouvali ho a posléze ho předvedli před soud za přítomnosti uniatského biskupa Josifa Vološinského, kde ho svlékli z roucha, odebrali mu Písmo svaté, holili mu vousy ... ponižovali ho, až to nakonec bylo trapné i samotným soudním zřízencům, kteří toto nedůstojné a nelidské zacházení museli vykonávat. Nakonec mu bylo zakázáno vykonávat duchovní správu, dokud se nevrátí do unie.
Za unií náboženskou následovala unie národnostní - maďarizace ...
Ani přímé ani nepřímé utiskování duchovenstva a laiků uherskou vládou a uniatskými biskupy nedokázalo zničit pravoslaví na Slovensku a Zakarpatí. Někdy přežívalo pod vnějším zdáním unie, která byla pravoslavnému lidu vnucena. Bohoslužebné knihy byly dováženy z Kyjeva, Moskvy a Počájeva. Byli i takoví kněží, kteří z těch či oněch důvodů byli přinuceni uznat unii, ale učinili tak jen vnějškově, na oko, ve skutečnosti působili dále v duchu pravoslaví. ...
V polovici 19. století nastává na Zakarpatské Ukrajině národní probuzení. Koncem století sem pronikají brožury a knihy z Ruska, ze kterých se lidé dozvídají, že byli kdysi pravoslavní. A tehdy vzniká touha po návratu k víře otců.
V r. 1902 se obec Iza začala vracet k pravoslaví a v r. 1904 obec Velké Lúčky. Obrátily se na metropolitu v Karlovcích, který jim poslal kněze, aby provedl organizaci a konal duchovní správu. Maďarské úřady však kněze vyhostily pod záminkou, že politicky agituje, a metropolitovi zakázaly pomáhat tomuto hnutí.
Jak bránily úřady návratu do pravoslaví, ukazuje případ Semena Feledije z obce Stebníka na východním Slovensku, který si přinesl z Ameriky pravoslavnou modlitební knížku. Úřady se o tom dozvěděly, Feledije odvedli četníci, knížku musel vydat a byl deportován do Zborova, kde ho nutili, aby vyzradil, kdo má v obci ještě takovou knížku. Když řekl, že neví, byl svázán, bit a odveden do Bardějova, uvězněn, odsouzen na 13 měsíců do káznice v Budapešti.
V r. 1903 se Iza stala cele pravoslavnou. O jedné neděli začali místní rolníci zpívat v chrámu vyznání víry bez vsuvky „i od Syna“ (filioque) a oznámili státní správě svůj přestup k pravoslavné víře. Tím začala jejich křížová cesta. Vesnice byla zaplavena policisty - žándáry. Začaly domovní prohlídky. Konfiskovány byly pravoslavné modlitební knihy a dokonce i ikony. Trvalo to několik měsíců. Policisté rolníky okrádali, všelijak pronásledovali a obtěžovali jejich ženy. V zoufalství někteří pak začali říkat: „Je čas, aby přišli Rusové a byli vyhnáni Maďaři.“ To stačilo na obvinění z vlastizrady. Mnohé zatkli a 22 jich bylo přivlečeni k soudu.
Rolníci z Izy byli r. 1904 státním zastupitelstvím v Marmarošské Sihoti obžalováni pro pobuřování proti uniatskému náboženství a pro velezradu. Pak bylo obvinění změněno na neurčité „pobuřování proti maďarskému národu“. Sedm rolníků z Izy bylo odsouzeno na 5 let vězení a k zaplacení 2.180,- zlatých.
Rolníka Joakima Vakarova a Vasila Kamenja, odsoudili ke 14 měsícům vězení a k zaplacení velké pokuty. Dále je odsoudili k úhradě vysokých soudních výdajů. To vše je dočista zruinovalo. Jejich hospodářství bylo podlomeno policejním obležením a k zaplacení pokut byl v dražbě prodán jejich majetek, dobytek, pole, hospodářské a bytové zařízení... Z vězení vyšli jako žebráci. Jejich rodiny žily vydržovány z prostředků pravoslavné obce v Ize.
Vláda rozhodla postavit v Ize na náklady vesničanů četnická kasárna. Joakim Vakarov byl brzy policií chycen a ubit k smrti. Vesničané ho pohřbili bez kněze, pouze se zpěvem „Svatý Bože...“ (Než aby dovolili přijít knězi uniatskému.) Smrt Vakarova jen upevnila pravoslavné hnutí. Do pravoslaví přešly i další vesnice.
Téhož roce Ivan Házi a druzí z Velikých Lúček podali žádost na ministerstvo vnitra o povolení k založení pravoslavné náboženské obce, odpověď však nedostali. Také občané z Izy poslali r. 1904 žádost prostřednictvím advokáta dr. A. Kleina v Marmarošské Sihoti, jemuž museli zaplatit napřed 5.000,-, ale odpověď nedošla. Hlavnoslužnovský úřad v Delze r. 1912 potrestal pravoslavné v Lipši za to, že se modlili doma a nechodili na bohoslužby uniatského kněze, pokutou 200 korun a pravoslavné v Terebli pro tentýž „přestupek“ pokutou 400,- korun. Největšími pomahači uniatské církve byli maďarští četníci. Kdo vezl dítě křtít k pravoslavnému kněz v Miškolci (kde se podařilo pravoslavnému knězi udržet se), kdo nešel ke zpovědi k uniatskému knězi, u koho byly nalezeny modlitební pravoslavné knížky nebo ikony, byl od četníků zbit.
Jak jsme již viděli a dále uvidíme, ačkoliv byla v Rakousko-uherské monarchii ústavně zaručena náboženská svoboda, nevztahovalo se to na pravoslavné. Bylo možno přestoupit z římsko-katolické církve k jakémukoliv náboženství, třeba i k židovství, jen ne k pravoslaví. (Připomeňme, že v Praze byl pravoslavný kněz Nikolaj Ryžkov za veřejnou pravoslavnou bohoslužbu, kterou vykonal před pravoslavným chrámem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, odsouzen rakousko-uherskými soudy k trestu smrti.)
Rolníci se obrátili s prosbou o vyslání kněze k srbskému biskupovi Bogdanovičovi v Budapešti. Ten se však zděsil možného konfliktu s vládou a delegaci nepřijal. Pak se rolníci obrátili do Karlovců k srbskému patriarchovi Brankovičovi (všichni pravoslavní v maďarské části impéria byli v jurisdikci srbské církve). O ruském knězi nemohli ani snít.
Patriarcha Brankovič popsal tuto návštěvu: „Objevili se u mne rolníci z vesnice Iza a prosili, abych je přijal do lůna pravoslavné církve, a žádali pro sebe vyslání kněze... řekl jsem jim, že když vidím teror, který tam vláda rozpoutala, neodvažuji se dát jim kněze. Rolníci sklopili zraky, ale pak se vzpamatovali a pevně mi řekli: »Ty jsi pravoslavný biskup, a my tě zveme na Strašný Boží soud, a tam se budeš odpovídat Pánu Ježíši Kristu.« Tak jsem se rozhodl splnit svou povinnost a poslat k nim kněze... Jenže v té době se mukačevský uniatský biskup dozvěděl, že vesnice Iza dostane pravoslavného kněze, pospíšil si do Vídně a donesl císaři, že jestli přijde do těchto míst pravoslavný kněz, tak on biskup zůstane bez diecéze, protože národ okamžitě přestoupí do pravoslaví. Císař přikázal, aby mi vyřídili, že on si nepřeje ustanovení pravoslavného kněze pro vesnici Iza. V Rakousko-uhersku je ústava jen pouhou fikcí, rozhoduje přání krále... takže jsem kněze neposlal a nyní mne bude soudit Bůh na Strašném posledním soudu.“
Obyvatelé Izy si konali potřebné obřady sami a děti posílali tajně k rumunskému knězi, který je křtil. Modlitební dům, který si postavili, byl policií zbořen. Věřícím policie zakázala, aby se scházeli ke společným modlitbám. Leč Izu následovaly další vesnice, které přecházely do pravoslaví.
Náboženské poměry na Zakarpatské Ukrajině na začátku 20. století do r. 1918 jsou nejlépe ilustrovány činností archimandrity Alexije, který se narodil 12. 9. r. 1877 v Jasině v karpatoruské rodině uniatské, ale cítění pravoslavného. Vychodil obecnou školu a dále se sám vzdělával. Po odbytí vojenské služby se rozhodl neženit a věnovat se probuzení svého národa. R. 1906 odcestoval do Kijeva, aby poznal pravoslaví v zájmu hnutí v Ize a Vel. Lúčkách, jež byly střeženy policií, aby tam odněkud nepřišel pravoslavný kněz. V mládí byl novicem uniatského kláštera Kiš-Baranja, ale jeho citlivá duše se nemohla smířit se lživostí unie, a monastýr opouští.
Pak odešel do Svaté Země a na Athos, kde v Panteleimonovském monastýru přestoupil do pravoslaví. Poté se vrátil do vlasti, vybral 10 mladíků a odešel s nimi do Jabločinského monastýru v Cholmščině, absolvoval bohoslovecký kurs a 15. 8. 1910 byl postřižen na mnicha, a tamním arcibiskupem Evlogijem (Georgievskim) vysvěcen na jeromonacha (kněz - mnich). V jeho osobě získalo Zakarpatí svého náboženského vůdce.
Když se o něm dozvěděli v Ize, obrátili se k němu s prosbou, aby se u nich stal knězem.
Archiepiskop žitomirský Antonij (Chrapovický) vycházel Karpatorusům všemožně vstříc a aby pro ně mohl vykonávat kanonické funkce, obrátil se v r. 1910 k cařihradskému patriarchovi Joachimovi III. s žádostí o kanonickou delegaci pro Zakarpatskou Ukrajinu a o několik řeckých antiminsů. Jeden z těchto antiminsů obdržel od Antonije v Kijevě i otec Alexij Kabaljuk (podle prohlášení m. Antonije z 5. 6. 1920). Novosadský biskup Irinej napsal 4. 2. 1927: „Mám oficiální listinu notáře mukačevského z roku 1906 č. 155 o prohlášení 131 osob, občanů z Vel. Lúček, že byli přijati do pravoslavné církve srbským knězem v městě Egeru v eparchii novosadské.“
Poněvadž otec Alexij nemohl jet do vlasti přímo z Ruska, odebral se napřed na Athos, odkud s řeckými dokumenty odešel k metropolitovi karlovickému s prosbou, aby ho ustanovil knězem v rodném kraji. Byl jmenován výpomocným duchovním u o. Matěje Ančina v Miškolci.
Doposavad se udržuje pověst o tom, jak se do vesnice obležené policií otec Alexij tajně dostal: v povozu naloženém fůrou sena.
Otce Alexije nemohly zastavit žádné překážky, utrpení či pronásledování. Šel tam, kam ho táhla jeho ohnivá víra a touha poskytnout svému národu duchovní oporu. Pracoval v civilním zaměstnání, protože nechtěl žít za prostředky svých chudých farníků. Obcházel všechny vesnice, které přešly k pravoslaví: křtil, oddával, konal svaté tajiny, sloužil bohoslužby, posiloval ve víře.
Osm let čekali na Kabaljuka pravoslavní, nežádajíce uniatské kněze o udělení svátostí. Proto musel v Ize v jednom dni pokřtít 200 dětí starých i 8 let, sezdat desítky snoubenců a podat svaté přijímání více než tisícovce věřících. V průběhu dalších dvou dní pokřtil dalších 400 rolníků z okolních vesnic.
Podle údajů z maďarských novin „Oz ešt“ (Večer) přešlo v této době jen v Marmarošské oblasti do Pravoslaví více než 14 tisíc lidí. Toto číslo výmluvně charakterizuje pravoslavné obrození na Uherské Rusi.
Odpovědí bylo další zesílení pronásledování. Policie obkličovala chrámy, prohledávala domy, konfiskovala knihy, modlitebníky, křížky, ikony. Do všech pravoslavných vesnic přišlo četnictvo. Rolníkům ukládali vysoké pokuty, modlitební domy byly zavírány. Všechny, kteří přestoupili k pravoslaví, dávali do vazby. Avšak přesto další vesnice přešly k pravoslavné církvi. Na otce Alexije byl pak vyhlášen skutečný hon.
Tehdy začaly maďarské noviny psát proti pravoslaví. Do Izy bylo posláno vojsko a mnoho lidí bylo uvězněno. Chtěli chytit i o. Kabaljuka, ale on se ukryl ve voze, na němž byla naložena sláma. V noci odešel přes hranice do Haliče, na Rus a do Ameriky, kde byla veliká karpato-ruská kolonie. Tam pokračoval s mučedníkem Alexandrem Chotovickim ve svém misionářském zápase. Stovky tisíc Karpato-rusů se tam vrátily k otcovské víře.
Z Ameriky si otec Alexij dopisoval se svými věřícími, kteří zůstali doma. Rakousko-uherské úřady však začaly dávat do vězení každého, kdo dostával dopisy s americkou známkou. Uvězněno bylo několik stovek lidí včetně příbuzných otce Alexije.
Policie se začala uchylovat k mučení. Pravoslavné přivazovali ke stromu, aby nohama nedosáhli na zem. Když člověk takto visel hodinu, z nosu, úst a uší tekla krev. Když nešťastník ztrácel vědomí, polévali ho vodou, aby neomdlel a trpěl dál. Ve vesnici Ležie kvůli mučení zemřela žena. Mnozí absolvovali „mučící strom“, ale pravoslaví se nezřekli. Jiní hledali záchranu v lesích a horách. Jedenáct dívek, které vedla sestra o. Alexije Vasilisa, tajně přijalo mnišské postřižení, odešlo do lesů, kde si tyto monašky postavily dům a žily tam dle mnišských pravidel. Když se o nich dozvěděla policie, našla je, servala z nich šaty a jenom v košilích je nahnala do ledové řeky, kde je držela dvě hodiny, a pak byly uvrženy do vězení. Zde jsou jména těchto svatých vyznavaček: Marie Vakarova, Pelagie Smolik, Anna Vakarova, Maria Mador, Pelagia Tusť, Pelagia Ščebraň, Paraskeva Ščebraň, Julianna Azaj, Maria Prokun, Maria Dovganič, Anna Kameň.
V r. 1910 zůstali pravoslavní lidé opět bez kněze, a tak se obrátil s žádostí o spolupráci na Rusko. Do ruského Jabločinského monastýru Cholmské eparchie byli posláni kandidáti na kněžské svěcení: Vasilij Kameň, Vasilij Vakarov a další. Arcibiskup Evlogij a graf V. A. Bobrinský je s láskou přijali v monastýru.
Odchodu otce Alexije z Izy využili uniati a rozšířili pověsti, že nebyl knězem, a tak všechny křty a sňatky že nejsou platné a že proto prý utekl. To zapůsobilo na pravoslavné skličujícím dojmem; to byl jeden z důvodů, proč se o. Alexij vrátil domů, kde byl hned zatčen.
Již dva roky před jeho zatčením byl připravován monstrproces, jímž se mělo dokázat, že „pravoslavní moskofilové“ jsou protistátním živlem a že pracují na odtržení území obydleném Karpatorusy od Maďarska a jeho připojení k Rusku. Ministerstvo vnitra koncem r. 1911 nařídilo vyšetření pravoslavného hnutí. Vyzvědačský aparát skládající se z detektivů, četnictva a uniatských kněží (Kimák, Azary aj.) ač pracoval neúnavně, přece potřeboval plných 18 měsíců než sebral nějaký „usvědčující materiál“. Za právní zástupce se přihlásilo 17 advokátů z různých národů, aby hájili obžalované bezplatně.
Začal druhý Marmaroš-sihoťský proces. 23. 7. 1913 byla zveřejněna žaloba, v níž 94 sedláků (mezi nimi i kněží o. Grigorij Gricak a o. Nikolaj Sabov) bylo obviněno spolu s Kabaljukem z vlastizrady.
Maďarský královský prokurátor Andor Illeš odevzdal soudu akta č. 5919/1913; pravilo se v nich: „Obviňuji Alexandra Kabaljuka (jako mnich: Alexij), 36 let, uniatského věrovyznání, lesní dělník (ruský mnich)...“ Následoval výčet ostatních osob. „Tyto osoby mají vztah s grafem Vladimírem Bobrinským, ruským poddaným, předsedou »Ruského národního svazu«, členem Dumy i synodu, s Evlogijem Cholmským, Antonijem Žitomirsko-volyňským, pravoslavnými ruskými biskupy, s athonskými, cholmskými, kijevskými, počájevskými a jabločinskými mnichy a dostávají od nich peněžní podporu. S těmito osobami ... uzavřeli dohodu, jejímž cílem je obrácení uniatského obyvatelstva, žijícího v Marmaroši ... na pravoslavnou ruskou víru. To vše dělali s cílem připojení těchto území k ruskému státu a podřízení žezlu ruského cara. Vedly je z části materiální pohnutky a z části pak láska k pravoslavné ruské víře, která slouží ruské nacionální myšlence.“
Žaloba vinila Vasila Postáka, že přechovával pět pravoslavných ikon, jiné pak že měli modlitební knížky kijevského a petrohradského vydání. Sám mukačevský uniatský kněz Fircák prohlásil v přípise okresnímu náčelníku, že jejich obsah nemá v sobě nic protistátního.
Přelíčení bylo stanoveno na 25. 11. 1913. Ministerský předseda Tisza svolal poradu ministrů za přítomnosti uniatského biskupa Pappa, ale ukázalo se, že proces není ještě dosti připraven, a proto byl odložen na 19. 12. Přelíčení trvalo 2 měsíce. Důkazů o velezradě nebylo, avšak museli být odsouzeni, proto docházelo k nejnesmyslnějším obviněním, jako např. z přestupování do pravoslaví, ze styku s Kabaljukem, rozšiřování časopisů „Russkaja Pravda“ a „Víra i Cerkov“ (tyto časopisy byly zakázány až po začátku procesu), ze zpěvu pravoslavných písní aj. Docházelo k nejnehoráznějším svědeckým tvrzením. Tak Azary, uniatský kněz v Ize, přísahal, že trojramenný kříž je symbolem „ruského panslavismu“. Obhájce mu však dokázal, že týž kříž byl až do tohoto procesu i v jeho chrámě v Ize. Vyšetřující soudce Brenner se tázal Dim. Simulíka: „Jakého jsi náboženství?“ Simulík odpověděl: „Jsem pravoslavný.“ Brenner: „Cože, ty jsi moskalského náboženství? Četníku, vezměte toho chlapa a vyzpovídejte ho!“ Četník zbil Simulíka, že sotva mohl pohnout. Atd.
Před vynesením rozsudku předstoupil před soud o. Kabaljuk, který měl právo posledního slova, a slavnostně pravil: „Kde se hledá pravda, tam je místo svaté - jako chrám. Zde stojí věřící i já jako kněz. A v tomto chrámu přísahám, že nejsem vinen a nic jsem nepáchal proti vlasti. Vše, co jsme udělali, učinili jsme v jménu náboženství, a proto v této při má poslední slovo Kristus.“ Předseda soudu netrpělivě zakřičel na o. Alexije, který pokračoval: „Ať bude rozsudek jakýkoliv, přijmeme jej. Jestli máme trpět, budeme trpět za svatou věc. Prošel jsem tři kontinenty zeměkoule. Byl jsem v Americe, když jsem se dozvěděl o svém obvinění a ihned jsem spěchal domů, kam mne táhla láska k vlasti. Jestli stádce trpí, místo pastýře je uprostřed trpících. Tam nahoře (pozdvihl ruce vzhůru) vědí, že nás vede jen náboženská pravda a ne protistátní činnost“ (Ruský národní hlas, Užhorod, 29. 12. 1933).
Dne 3. 3. 1914 byl vynesen rozsudek, v němž byl otec Alexij Kabaljuk odsouzen na čtyři a půl roku vězení a k pokutě 1.000 korun; otec Nikolaj Sabok ke 3 letům, ostatní dostali od 2,5 let do 6 měsíců - bylo to dalších 32 lidí odsouzených k vězení úhrnem 40 let a k pokutě 6.000 korun.
Brzy po skončení soudu daroval svatý car Nikolaj II. otci Alexiovi zlatý náprsní kříž za jeho vyznavačský zápas a v pravoslavných chrámech na Rusi byly slouženy pobožnosti k uctění jeho duchovního zápasu.
V době soudního procesu vtrhli četníci do vesnice Iza a zmocnili se Juliany Prokopové a jejích sester. Deportovali je do kasáren, kde je dlouho mučili a nutili, aby se zřekly pravoslaví. Pak je na mrazu polévali vodou a poté je policisté vyvedli na ulici, aby postrašili obyvatelstvo. Tady je obnažili a dlouho bez slitování bili. Vyznavačky byly voděny po ulicích vesnice bosé a s nepokrytou hrudí, četníci se jim vysmívali a doufali, že se konečně zřeknou pravoslaví. Jenže obyvatelé se k tomu postavili odmítavě a na ulici nikdo nevyšel. Uniatský kněz Andrej Azarij, který policii pozval, přikázal, aby Juliánu přivedli k němu. Opět se pokoušel přesvědčit ji, aby se odřekla pravoslaví. Sliboval jí pomoc, jestli se alespoň „na oko“ zřekne „moskalské víry“. Říkal jí: „Je mi tě líto, proč ty, tak mladá, odsoudila ses k mučení.“ Juliána však zůstala neotřesenou a mučení pokračovalo ještě tři měsíce. Žádná ze Juliániných sester se nezřekla pravoslaví.
Začátkem roku 1914 přijeli z Ruska do Izy jeromonaši otec Amfilochij (Vasilij Kameň), otec Matfej (Vasilij Vakarov) a otec Serafim (posléze byl zabit ve válce). Byli ihned zatčeni a odvezeni do města Chust. Prvé dva pustili z vězení do domácího vězení, ale otce Serafíma poslali do armády. Na začátku první světové války byl uvězněn otec Amfilochij a s ním 40 rolníků. Otce Amfilochije odsoudili ke 4 letům žaláře.
Juliánu Prokopovou se sestrami také uvěznili a s ozbrojeným doprovodem deportovali do Chustu. Před tím, než do Chustu vstoupila ruská armáda, žalářníci sestry propustili. I po odchodu Rusů zůstaly sestry věrné pravoslavné víře a v noci se scházely k modlitbám. Pro duchovní vedení docházely za otcem Amfilochijem do košického vězení. V roce 1917 - znovu domácí vězení všech sester; tentokrát přísnější. Musely se třikrát denně hlásit na policejní stanici k výslechu. V r. 1918 zbili policisté Juliánu, takže málem umřela. Celé tělo bylo pokryto ranami, rozbitá hlava, zlámaný nos. Veškeré toto mučení bylo doprovázeno přesvědčováním, aby se alespoň vnějškově vzdala vyznávání pravoslavné víry a mnišského způsobu života. Juliána se ničeho nezřekla. Zkrvavenou ji policisté odnesli do sklepa a zasypali pískem. Ke dveřím postavili stráž, aby se tam nikdo nemohl dostat. Čtvrtý den se Juliána probrala. Četníci neočekávali, že přežije; odnesli ji tedy k otci a zavolali lékaře. Juliána však odmítla lékařskou pomoc a byla uzdravena Božím zázrakem.
Když v Maďarsku vypukla revoluce, pravoslavné už nechali na pokoji. Otec Amfilochij pokračoval ve službě v Ize.
Juliánie Prokopová byla v r. 1924 postřižena na monašku se jménem Paraskeva a stala se igumenií ženského monastýru ve městě Marmaroš. Pochována je ve Svatonikolském monastýru v Mukačevě.
Po prvé světové válce se pravoslavnému obyvatelstvu na Zakarpatí a na Slovensku ulehčilo. Maďarská vláda r. 1919 odevzdala pravoslavným obcím v Ize, Tereble a jinde majetek a chrámy s farami.
Pádem Rakousko-uherska se Zakarpatí ocitlo v rámci Československa. Prokatolická česká státní správa pokračovala v boji s pravoslavím na Karpatské Rusi. Poválečnými smlouvami zamýšlená autonomie nebyla Karpatské Rusi darována, pokračovalo zavádění unie a „poukrajinšťování“ - tj. kulturní uniatská expanze, která však brzy zkrachovala. V r. 1939 hlasovalo v referendu 83 % Karpato-rusů pro ruský jazyk. Mladý československý stát neměl ještě dosti silný represivní aparát, bez něhož však nebylo možno potlačit pravoslavné obrození.
|
|
Fotografie Blahověščenského chrámu v Chustu, který byl postaven sv. Alexijem a byl posvěcen r. 1928 (v jisté době byl katedrálním chrámem pravoslavných biskupů; při chrámu byl zbudován internát pro pravoslavné žáky gymnázia a občanské školy).
|
Pravoslavné hnutí se začalo od r. 1918 živelně šířit. Hnutí nebylo podporováno ani vládou ani agitací kněžstva, neboť duchovních bylo málo, ale vycházelo ze samotného lidu. A když celé vesnice přestoupily do pravoslaví a nezůstal tam kromě uniatského kněze ani jeden „řecko-katolík“, chtěl věřící lid dále chodit do svého chrámu - čili cerkve, jež byla jejich pravoslanými předky vystavěna před r. 1649 a do níž chodili i jakožto řecko-katolíci. (Jinde zas lidé nechápali, proč by si měli stavět nový pravoslavný kostel, když se všichni ve vsi stali pravoslavnými a mohli by se tedy modlit v chrámu, který si sami postavili, když ještě byli řecko-katolíky.) Tak nastalo zabírání cerkví. Procesy o chrámy stály pravoslavný lid mnoho peněz; v boji o chrámy byli mnozí uvězněni a dokonce padly i životy pravoslavných občanů. Zatímco státní úřady vydržovaly řecko-katolickou (tj. uniatskou) církev (např. v r. 1928 obdržela podporu 8.711.047 korun), pravoslavní nedostávali nic. Nebral se při tom zřetel na to, že v r. 1649 při zabírání pravoslavného majetku byl jediným škrtem pera např. mukačevský monastýr se vším majetkem převeden řecko-katolíkům (uniatům) atd. (I v Praze musel sv. vladyka Gorazd překonávat veliké těžkosti, aby získal pro pravoslavnou církev v Čechách a na Moravě od Československého státu podporu, kterou ostatní církve pobíraly běžně; pozn. red.)
Hnutí zabírání uniatských kostelů a far na Zakarpatské Ukrajině dosáhlo vrcholu r. 1924. Na Zakarpatí čítalo pravoslavné hnutí v r. 1920 již 50.000 lidí, ale kromě otce Alexije Kabalujka mělo jen čtyři kněze. Jurisdikčně patřilo toto území pod Srbskou církev, na jejíhož delegáta, vladyku Dositeje (který byl zrovna v Praze), se věřící obrátili s prosbou o pomoc. 21. srpna 1921 sešli se delegáti všech obcí a schválili statut, vypracovaný pro ně vladykou Dositejem, a zvolili eparchiální radu. V listopadu podal biskup vládě memorandum, v němž bylo oznámeno vládě, že přestoupilo do pravoslaví již 90-100.000 duší, žádáno zrušení zastaralých maďarských zákonů, aby mohly být na Zakarpatskou Ukrajinu vysláni srbští a ruští kněží, a aby církevní úřady a duchovenstvo bylo hmotně zabezpečeno, a nakonec aby byl pravoslavným vrácen starý bývalý pravoslavný chrám v Užhorodě, před několika lety maďarskou vládou předaný řecko-katolíkům a nyní používaný jako skladiště. Memorandum však zůstalo bez povšimnutí vinou karpatoruských úřadů, jež byly v rukou úředníků, což byli synové uniatských kněží.
V r. 1922 bylo na Zakarpatí jen 12 kněží, a proto biskup Dositej světil nové kněze.
V r. 1926 byl zastřelen pravoslavný kněz Ivan Popovič. Byl původně notářským úředníkem a z lásky k pravoslaví opustil své místo, absolvoval kurs pro duchovní a v r. 1923 byl jmenován duchovním pro Rumuny do Horní Apše, neboť znal jejich jazyk i maďarsky, německy a rusky. Celé stovky lidí putovaly na místo, kde sloužil. Jeho činnost byla nepříjemná uniatům. Hnutí zachvátilo celé okolí. Popovič, chtěje zabránit násilnostem při sporu o chrám, svolal členstvo výboru na schůzi ke smírné dohodě. Otec Popovič seděl za stolem a tu toho večera o 9. hod. byl úkladně zastřelen. Padl jako mučedník pro svaté pravoslaví.
R. 1928 dala vláda pravoslavné církvi prvou subvenci. Pravoslavných věřících bylo již 150.000 a bylo zde přes 100 duchovních a stejný počet církevních obcí.
Řecko-katolická církev byla v očích římské církve jen trpěna, měla být mostem k převádění pravoslavných pod Řím. Nejlépe se to poznalo z řeči, kterou byli uvítáni řecko-katoličtí věřící římským kardinálem, když se šli poklonit papeži. Kardinál jim řekl: „Ó, vy nešťastní uniaté! Schismatici (tj. pravoslavní) vás nenávidí a naši latiníci vás nemilují.“ Pravda, u římských bratří nenalezli lásku, jen opovržení a projevy, jimiž jim dávali najevo jejich méněcennost. V řadách římsko-katolického kněžstva se mluvilo o řecko-katolících, že se musí „odpravoslavnit“. Řecko-katoličtí bohoslovci kvůli tomu založili v r. 1941 v Michalovcích „Jednotu sv. Cyrila a Metoda“ na ochranu východní tradice.Poměry v řecko-katolické církvi byly dosti neutěšené. Karpatské uniatské studentstvo zaslalo memorandum (Karp. Golos, 3. 6. 1933) mukačevskému uniatskému biskupu s žádostí, aby biskup Stojka zastavil latinizaci východního obřadu, a aby byly zavedeny ruské učebnice a sluhové oltářů, aby byli vychováváni v ruském národním duchu. V memorandu se tázali „proč z užhorodského bohosloveckého semináře nevycházejí ruští řeckokatolíci, ale spíše maďarští katolíci... my v žádném případě nebudeme podporovat toho, kdo jest hotov zničit ruskou národnost“. Když studenti nedostali do jednoho měsíce odpověď na své memorandum, vystoupilo jich 82 z řecko-katolické církve a přijalo pravoslaví.
Otec Alexij Kabaljuk po návratu z vězení zůstal až do konce života ve Svatonikolském monastýru, který založil, ve vesnici Iza. Byl vybudován vedle chrámu, v němž sloužil otec Joann Rakovskij. Pokračoval ve své misionářské činnosti. Již v roce 1920 v okolí vesnic Iza, Bystrij, Gorinčevo, Ujbarovo, Lipca, Selišče, Tereblja, Košelevo, přešlo veškeré obyvatelstvo do pravoslaví. V r. 1921 (19. 8.) zahajuje otec Alexij sněm Karpatoruské pravoslavné církve. Sjeli se sem delegáti (přes 400 lidí) ze všech pravoslavných vesnic toho kraje. Delegáti schválili církevní ústavu a přijali oficiální název „Karpatoruská pravoslavná východní církev“. Kvůli pronásledování pravoslaví v Rusku se delegáti rozhodli zůstat pod jurisdikcí Srbské pravoslavné církve (jedním z důvodů bylo, že v Srbsku bylo centrum ruské pravoslavné emigrace, a její vůdčí osobnost metropolita Antonij Chrapovický pomáhal Karpatorusům; Podkarpatské Rusi pomáhali ze Srbska i takoví vynikající představitelé jako sv. Joann Maximovič a ct. Justin Popovič, který dokonce sloužil na Prešovsku). Podkarpatská Rus přijala 11 tisíc ruských bílých emigrantů.
Začátek dvacátých let na východním Slovensku. Pravoslavné hnutí zde vzniklo ještě před vyhlášením samostatnosti ČSR v obci Ladomírová. Nadějné hnutí se nemohlo šířit pro naprostý nedostatek duchovenstva.V té době projevil zájem o působení v obci Ladomírová na východním Slovensku archimandrita Vitalij (Maximenko) ze Srbska. Obec požádala, aby mu bylo dovoleno přijet do Československa. V dubnu 1923 přibyl do Ladomírové. Vladyka Vitalij o tom vypráví ve svých vzpomínkách (Motivy mojej žizni; Jordanville, USA, 1955): »Vladimírová! -- Na ni mám nejlepší vzpomínky z mé minulosti. Maličká ves ve Svidnickém okrese u města Bardijeva, starého Bardějova v bývalém Československu. Po mnohých vězeních, kasematech (Děmblín), odsouzení k smrti zastřelením atd., jsem nakonec dostal jmenování od československého arcibiskupa duchovním správcem ve Vladimírové, česky „Ladomírová“, díky žádosti národního senátora Jurky Laži. Ve Vladimírové žilo mnoho „Američanů“, tj. Karpatorusů, kteří přebývali v Americe a tam se „nakazili“ pravoslavím. Oni to byli, kdo žádali prostřednictvím J. Laži, aby jim byl ustanoven pravoslavný báťuška. Ale dostat se na farnost ve Vladimírové nebylo tak jednoduché. Z Prahy do Bardějova jsem dojel bez problémů, avšak potom nastaly těžkosti. Na železniční stanici v Bardějově mě očekával starý „Američan“ Džan s dvojicí dobrých koní a lehkou bryčkou. Když jsme vyjeli na silnici, několikrát nás zastavili četníci, kteří drželi stráž: „Koho a kam vezeš? Takové jsme zde dříve neviděli.“ Žádali dokumenty a po spatření rezoluce českého arcibiskupa Savvatije rozhodili rukama a neochotně nás propustili. Tak jsem dojel do městečka Svidník, které je ještě šest kilometrů od Vladimírové. Ve Svidníku mne nechali v Národním domě. Když se mezi sebou poradili, netroufali si dovézt mne bez přípravy přímo do Vladimírové. Slíbili, že za mnou přijedou ráno. Večer ke mně přišel J. Lažo, přinesl černý kabát a velice váhavě mě s omluvami prosil, abych se oholil a oblékl si přinesenou reverendu. Rozhodně jsem obojí odmítl. Když se ráno připravili, přijeli za mnou. Byl podvečer Zvěstování ..., a proto se muselo večer sloužit všenoční bdění. Později jsem se dozvěděl, že celou předešlou noc se ve vladimírovské krčmě vedly spory, ale jelikož se večer stejně muselo sloužit, tak za mnou přijeli. Bdění jsme sloužili v jiné staré krčmě, zakoupené Američanem. Kantorem (žalmistou) byl starý Ivan Bojko, který dříve sloužil jako lesník u pána a služba při společném zpěvu podle starých latinských sborníků proběhla živě. Ráno se babky vzbouřily, řkouce: „Proč bychom sloužili v krčmě, půjdeme do staré církve (tj. chrámu), vždyť je naše.“ A šly. Tam již probíhala služba. To ovšem babky nezadrželo. Uniatského kněze Ivana Bajcuru vynesly v ornátu z oltáře a vyhodily ho z chrámu. Já jsem však do chrámu nešel a sloužil jsem bohoslužbu v ohradě pod vrbami. Babky se potom musely zodpovídat na okresním soudu. Jenom tak lidé pochopili, že nemohou jít do starého chrámu, ale že musí začít stavět svůj. Napsali do Ameriky, prosíce o pomoc.«
V roce 1923 byly ustanoveny pravoslavné obce v Ladomírové, Krajněm Černom, Vagrinci, Medvěžem, Vyšnem Orlíku a v jiných vsích. Dne 29. října 1923 pražský arcibiskup potvrdil založení Misionářské stanice na Slovensku a představeným byl jmenován archimandrita Vitalij. O měsíc později byl založen první pravoslavný chrám ve vsi Ladomírová. Koncem roku 1923 misie založila tiskárnu ve Vyšném Svidníku a od počátku roku 1924 se zde začaly vydávat bohoslužebné knihy a učebnice.
S tiskárnou měl otec Vitalij zkušenosti ještě z Počájevské lávry, kde byl monachem. Za přímo neuvěřitelných podmínek a bez podpory z kterékoliv strany zřídil tiskárnu i v Ladomírové, a tiskl náboženské knihy, kalendáře. Tiskl se zde i časopis „Pravoslavná Karpatská Rus“ apod. Přestup k pravoslaví se zde děl pomaleji než na Zakarpatí; vyjma jednoho případu nedocházelo k zabírání chrámů (ani tam kde přestoupilo veškeré obyvatelstvo obce do pravoslaví). Díky Vitaliovým schopnostem tvořily se malé, vnitřně konsolidované církevní obce, které vyvstávaly po celém východním Slovensku.
V r. 1928 působilo vedle Vitalije již 7 duchovních a bylo postaveno 6 nových chrámů. Státní úřady, které byly na Slovensku v rukou uniatů, působily neochotně a snažily se lidi od přestupu odradit (odhlášky z uniatského náboženství nechávaly notářské úřady bez povšimnutí, pravoslavné děti byly namnoze zapisovány jako uniatské; např. v Krásném Bodě zapsal notář pravoslavné dítě jako „vyznání předběžné neustálené“).
Uniaté se snažili všemi způsoby, včetně administrativních, poškodit toto dobré dílo. Jeden příklad z tohoto období zápasu: »Když se archimandrity Vitalije zeptal okresní velitel před přítomným lidem, na jakém základu on, jako cizinec, vede otevřenou práci mezi lidem a hlásá pravoslaví, kdo mu na to dal právo, archimandrita Vitalij odpověděl, ukazuje na nedaleko ležící ruský vojenský hřbitov: „Ruští vojáci, kteří prolili svou krev za svobodu tohoto národa a poseli zdejší pole svými kostmi, mi dali právo tady žít a prosvěcovat zdejší národ.“ Okresní velitel na to nic neřekl, nasedl do auta a odjel.«
Podle statistiky z roku 1930 bylo na Slovensku ve více než dvaceti církevních obcích 9 073 pravoslavných věřících a na Podkarpatské Rusi 111 969.
Odchod věřících z uniatské církve a jejich přestup do pravoslaví stále pokračoval.
Obrozené pravoslaví v Karpatech očekávala však ještě jedna zkouška - jurisdikční rozkol. Konstantinopolský patriarcha Meletios dosadil za podpory Československé vlády na Karpatskou Rus episkopa Savvatije (Vrabce). (Vedle tradiční jurisdikce srbské zde tedy začíná být zaváděna církevní struktura jurisdikce konstantinopolské.) V roce 1946 stanul otec Alexij v čele hnutí za sjednocení obou jurisdikcí s Ruskou pravoslavnou církví, což bylo korunováno úspěchem a tím bylo jurisdikční rozdělení překonáno.
4. prosince 1947 odešel schiarchimandrita Alexij k Hospodinu.
V r. 1988 byl Srbskou pravoslavnou církví oslaven ve sboru svatých vladyka Dositej (také zemřel jako vyznavač - o okolnostech jeho skonu viz v závěru článku Memento), který tolik učinil pro pravoslaví v bývalém Československu.
V létě roku 1999 byly odkryty ostatky otce Alexije. Jeho tělo i mantije byly prakticky úplně zachovalé; zetlela pouze chodidla a dlaně rukou. Z hrobu byla vyzdvižena ikona Boží Matky, kterou si přivezl z Athosu a která byla pohřbena spolu s ním. Přesto, že ležela ve velice vlhké zemi spolu se svatými ostatky duchovního otce Podkarpatské Rusi, její barvy ani nezmatněly.
Statečný vyznavač víry křesťanské, ctihodný otec Alexij Kabaljuk, byl světovou pravoslavnou církví kanonizován - prohlášen za svatého v r. 2001.
Kanonizace otce Alexije je, jak mnozí věří, začátkem procesu proslavení celého sboru karpatoruských svatých a Svatonikolský monastýr se stane lávrou Rusínů.
Svatý otče Alexiji, pros Boha za nás!P.S.Modlitební vzývání sv. Alexije:
Tropar:
Celým srdcem zamilovav si pravdu,
pouta a rozličná utrpení mírně jsi přetrpěl,
požehnání Svaté Hory Athonské jsi přinesl,
na Zakarpatské Rusi Pravoslaví jsi obrodil.
Přeblažený náš otče Alexiji,
pros Krista Boha, aby sváry vykořenil
a seslal duším našim pokoj a milost velikou.
Kondak:
Uctěme hvězdu karpatskou,
zazářivší paprsky světla a apoštolům podobnou,
bohonosného otce našeho Alexije,
Pravoslaví milujícího
a národ svůj k pravdivé víře navrátivšího.
Proto i my jemu vděčně pějeme:
Raduj se, přemocný svícne Rusi karpatské!
Zpráva z dobového tisku o Marmarošském soudním procesu nad sv. Alexijem Kabaljukem a jeho druhy.
Použité ilustrace:
1. ikona sv. Alexije
2. fotografie Blahověščenského chrámu v Chustu, který byl postaven sv. Alexijem a byl posvěcen r. 1928 (v jisté době byl katedrálním chrámem pravoslavných biskupů; při chrámu byl zbudován internát pro pravoslavné žáky gymnázia a občanské školy).
3. fotografie schiarchim. Alexije ve stáří
Hlavní prameny:
Prot. Josef Laixner: Všeobecné dějiny církevní (Praha 1957, skripta)
Internetové stránky o sv. Alexiovi: Život světitele-vyznavače Alexije... na pravoslavie.ru
a další publikace.
Zpět na rozcestník s životy svatých
Zpět na rozcestník tématu unie
Zpět na rozcestník dějin naší místní církve
