Transsubstanciace
Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů. Pravoslavný pohled na eucharistii.(Hlavní část článku čerpána z přednášky prof. MDA Alexije Osipova)
Někdy od 13. století zavádí římský katolicismus tuto koncepci chápání tajiny (svátosti) eucharistie; je to pojetí, které se doposavad v Církvi nevyskytovalo. Směle to říkám a lze to dokázat. V 16. století nalézá tato tradice nejen své potvrzení ale vyhlášení na úrovni církevního sněmu, a to tak vysoce postaveného jako Tridentský koncil (je to koncil protireformační a byl povolán, aby postavil hradbu reformaci a znovu připomenul křesťanům pravdy víry, jak jsou chápány v řím. katolické církvi; konal se 1545 - 1563). Tridentský koncil mj. definoval: skrze požehnání chleba a vína mění se cele podstata chleba na podstatu těla Kristova a podstata vína na podstatu jeho krve. Tato idea už nebyla v 16. století novou; např. dle Tomáše Akvinského (v řím. kat. církvi velikého svatého) je eucharistie zabitím (usmrcením, obětováním) Krista. Katolicismus obrátil celou svou pozornost právě tímto směrem: co se to tam (na oltáři) děje se svatými dary, a dobral se k vývodům, které vskutku nutí k zamyšlení.
„Jestliže někdo řekne, že v posvátné a svaté svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína sjednoceně s tělem a krví Krista a odmítá zázračnou a prostou změnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kdy zůstávají pouze podoby chleba a vína, kteroužto změnu Církev katolická příhodně nazývá transsubstanciací, budiž proklet!“
(Tridentský koncil, v 2. kánonu 13. sezení)»Podstatou transsubstanciační nauky je myšlenka, že se chléb při konsekraci mění v tělo Kristovo a víno v Kristovu krev takovým způsobem, kdy zůstávají pouhé případky (accidentia), tedy vnímatelné vlastnosti chleba a vína (tvar, chuť, vůně, barva apod.), ale podstata (substantia) obou živlů (podle slov tridentského Římského katechismu) „nepokračuje v existenci“ a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy.
Nejklasičtějším a v římskokatolické církvi obecně nejpřijímanějším výkladem této nauky je podání Tomáše Akvinského:
„K pravdivosti této svátosti patří, aby v této svátosti bylo pravé tělo Kristovo. To však tam není před proměněním. Nemůže pak něco býti někde, kde prve nebylo, leč změnou místa nebo proměněním druhého v ně: jako v nějakém domě začíná nově býti oheň, buď že se tam donese nebo že je tam udělán.“
— Sth III. q. 75, a. 2« (Dle Wikipedie)Nepůvodnost tohoto učení vysvítá i z faktu, že »jej poprvé použil tourský biskup Hildebert r. 1079 a ojediněle se vyskytuje i u některých dalších autorů 12. století (Petr z Blois aj.) Oficiálním učením církve se stává na 4. lateránském koncilu r. 1215, který definuje ve sněmovním Vyznání víry:
Jeho (= Kristovo) tělo a krev jsou skutečně obsaženy ve svátosti oltářní pod formami chleba a vína, chléb a víno jsou transsubstanciovány Boží mocí do jeho těla a krve.« (Dle Wikipedie)
Všichni znáte pojem transsubstanciace (tj. předpodstatnění, proměna podstaty čili změna substance). Co se tím myslí, jaký smysl má tento termín? V souladu s těmi filosofickými názory, které v této periodě dějin panovaly v životě řím. kat. církve, bylo to, co se děje při svátosti eucharistie, interpretováno následujícím způsobem. Akcidencie chleba a vína zůstávají nezměněnými, ale podstata chleba a vína se plně proměňuje, přeměňuje se v podstatu těla a krve Kristovy. Tímto způsobem bylo vysvětleno, jak je to možné, že přijímáme tělo a krev Kristovy, avšak vidíme stále jen chléb a okoušíme z kalicha obvyklé víno.
Akcidencie: viditelné vnější vlastnosti, které jsou vnímatelné smysly. Ve filosofii je akcidencie (forma) projevem subsance (látky) (eucharistických darů). Substance je samostatné jsoucno, které existuje samo od sebe. Akcidencie neexistují samy od sebe, ale jen v návaznosti na substanci a vždy jen spolu s ní - jsou projevem substance, základu. Každá věc se skládá z látky a formy; látka je pasivní, forma aktivní. (Pozn. překl.)
Je zřejmé, že hovoříme-li o tom, že se akcidencie nemění, nýbrž proměňuje se podstata, pak je to ekvivalentní tomu, že naše smysly nejsou schopny zaznamenat to, co se ve skutečnosti děje s dary (chleba a vína). Čili ještě přesněji řečeno: při eucharistickém přijímání dochází ke klamání našich smyslů. To je to, co stojí za tímto chápáním eucharistie.
Proč můžeme pochybovat o tomto římsko-katolickém pojímání? Je celá řada důvodů. První a hlavní spočívá v tom, že podle své materiální podstaty se chléb a víno ničím neodlišuje od podstaty našeho těla. A naše těla se podle své podstaty ničím neodlišují od těla Kristova, těla narozeného v Betlémě. Ještě přesněji: samotné tělo Kristovo se ničím neliší od podstaty všech našich těl. Sv. Athanasios Veliký o tom píše zcela přesně a jasně: "Duch Svatý se odlišuje od jednoty stvořeného bytí." Tím netvrdí nic jiného, než tuto podivuhodnou věc: všechno stvořené bytí (veškeré stvořené existence) je podle své podstaty jednotné - má jednu společnou podstatu. Svatý Duch je odlišný od jednoty stvořeného bytí, které je ve své podstatě jednotné. Leč píše ještě další významnější věci: "Tělo (Kristovo), jelikož mělo podstatu společnou (jedinou) podstatu se všemi těly a bylo tělem lidským, ačkoliv se díky neobvyklému zázraku vytvořilo z Panny Marie, přesto však, jsouc smrtelným, - podle zákona jemu podobných těl - bylo podrobeno smrti." Dotýkáme se velice zajímavé otázky: jaký by mělo smysl (pokud by to vůbec mělo nějaký smysl), aby se chléb a víno ve své podstatě měnily na tělo Kristovo? Co by nám to přineslo, jestli se tělo Kristovo ničím neodlišovalo od našich těl a ničím se neliší od podstaty všeho stvořeného světa?
Pro srozumitelnost píši o lidském tělu Kristovu, které se narodilo v Betlémě, je z masa a svědčí o něm Evangelia od začátku až do konce, s malým "t". Má-li přednášející na mysli eucharistické Tělo Kristovo, tj. svatý chléb k přijímání věřícím, pak píši s velkým "T" (stejně tak i je-li řeč o mystickém Tělu Kristovu, jímž jest dle apoštola Pavla Církev). Pozn. překl.
Čím se tělo Kristovo (narozené v Betlémě) odlišovalo od našich těl? Svojí podstatou? Nikoliv. Tedy čím? Pouze jedním. Tím, že bylo neslitě a nez(a)měnitelně, nerozdílně a nerozlučně sjednoceno s Božstvím Boha Slova (citace chalcedonského dogmatu o boholidství Kristově; viz níže). To je ten rozdíl. Jednotou s Bohem Slovem (druhou Osobou Božské Trojice) a žádnou odlišnou materiálností, žádnými jakýmisi jinými chemickými či fyzikálními elementy, které by v něm snad měly být přítomny. Nic takového nebylo! Bylo účastno Božství - to je ta účast, kterou my nevládneme a kterou nemáme. Tady se ukazuje, čím se odlišovalo tělo Kristovo od nás. Ne samo o sobě svými vlastnostmi, ale charakterem svého sjednocení s Bohem.
Kdybychom se chtěli pokusit nějak teologicky ohodnotit či zařadit římsko-katolický pohled na eucharistii, mohli bychom jej nazvat monofyzitsko-doketickým, jelikož tento pohled hlásá takovou proměnu chleba a vína v tělo a krev, kterou my lidé nejsme schopni zřít. Čili nám se zdá (dokeo), že zůstává chléb a víno, ve skutečnosti však prý nikoliv - není to chléb a víno. Vidíme tady ten samý doketický pohled, který byl ve své době v Církvi odsouzen, když se debatovalo o lidství Kristově.
Když se hlásá transsubstanciace, tak řeč tady vlastně není o proměnění ale o trans-materializaci (přehmotnění). A. S. Chomjakov kvůli tomu prohlásil: "Eucharistie u katolíků je jakýmsi atomickým zázrakem," (od slova atom).
Druhý (západní) pohled na eucharistii - protestantský - je neméně krajní. Protestanti hlásají, že Kristus je přítomen ve svatých darech pouze, když je věřící přijímají. Jakmile skončí přijímání, pak zbytky, které zůstaly v kalichu, mohou kněží zcela klidně, bez jakékoliv výčitky svědomí, vyhodit - vylít obsah eucharistického kalicha do výlevky a do kanalizace. Hotovo! Kristus opustil tyto dary. Vždyť dary jsou pro přijímající; Kristus je v nich pro přijímání - nebude přece přítomen tam, kde už tyto dary nikdo nepotřebuje.
Pravoslavní duchovní, kteří se zúčastnili ekumenických akcí a mohli pozorovat protestanty při vykonávání jejich eucharistie, vyprávějí, že skutečně leckterý protestantský kněz po bohoslužbě vylévá, co zbylo v kalichu, do výlevky. (Pozn. překl.)
Vzpomínáte na nestoriánskou herezi, podle níž Bůh Slovo je přítomen v člověku Ježíšovi? Leč prý ne vždy je v něm přítomen. Na kříži člověka Ježíše Bůh opustil. Může se s ním sjednotit, může ho i opustit. Je to hereze dávno odsouzená Církví. My mluvíme jen o neslitém, nezměněném, nerozdělitelném a nerozlučném sjednocení Božství s lidstvím v Kristu.
Jak to tedy máme chápat? Co se tam děje? Proč všichni svatí otcové jednohlasně praví, že přijímáme Tělo a Krev Kristovu? Co to tedy vlastně znamená?
Zažil jsem nejednou případ, kdy se na mne obrátili světští lidé s jistou nevolí a rozpaky, - proč křesťanství učí, že máme jakoby jíst lidské tělo? Je to snad hlásání přípustnosti antropofagie (lidojedství)? Tato otázka vzrušuje mnoho lidí. Vyskytla se řada případů, kdy lidé s hrůzou uvedli: "Nemohu jít k přijímání, protože nesnesu pít krev." To je důsledek právě toho hrubého římsko-katolického chápání eucharistie. Je to neuvěřitelná hrubost, nad kterou můžeme jen kroutit hlavou.
Jak tedy o tom učí svatí otcové?
Při Tajině eucharistie se děje následující proces. To samé, co bylo přítomno při Bohovtělení (tedy když Boží Syn přijal tělo od Panny Marie). Není náhodné, že při liturgii symbolicky probíhá celý život Ježíše Krista od narození do vzkříšení. Co se dělo při vtělení Boha? Sestoupením Svatého Ducha se uskutečnilo ono chalcedonské sjednocení Boha s lidskou přirozeností. Přičemž lidská přirozenost (podstata) byla skutečně lidská v plném a konečném významu toho slova. Kristovo lidství bylo dle své podstaty ve všem podobné nám. Žádné změny a žádné odlišnosti. Ve všem podobno všem lidským tělům, jak to píše sv. Athanasios Veliký. To je jedna z kardinálních dogmatických tezí křesťanské víry, která má prvořadou důležitost!
Z toho můžeme vyvodit, že v eucharistii - stejně jako při Božím vtělení - je přítomno sestoupení téhož Svatého Ducha (při epiklesi), stejně neslitě, nezměnitelně, nerozdílně a nerozlučně, jsou Bohem Slovem v jeho Osobu přijímány předložené eucharistické dary (chléb a víno). A právě kvůli tomu (a nikoliv z příčiny transubstanciace těchto darů na podstatu těla a krve Kristových) jsou svaté Dary jeho Tělem a Krví. Příčinou není proměna podstaty, příčinou je totiž sjednocení. Tělo Kristovo (narozené v Betlémě) nazýváme Božím tělem, i když je to tělo lidské, kvůli jeho sjednocení s Božstvím.
Proč se jeho lidské tělo stalo právě tak spásonosným? Protože bylo sjednoceno s Božstvím. Žena krvácející se ho dotýká a uzdravuje se. On se dotýká nemocných a uzdravuje je. Neboť jeho tělo bylo sjednoceno s Božstvím. Tak i svaté Dary chleba a vína sestoupením Svatého Ducha (stejně jako při vtělení z Panny Marie) stávají se účastny Kristova těla, čili sjednocenými s jeho lidským tělem.
Jak je to možné? Působením Svatého Ducha. Není bez významu, že když Pán žil, také jedl chléb i pil víno, a ony se stávaly jeho tělem a krví, stávaly se účastnými Božství Boha Slova tímtéž chalcedonským sjednocením. To se děje i při eucharistii v době liturgie.
(Bůh Slovo = Syn Boží = jméno druhé Osoby Boží Trojice; pozn. red.)
Při eucharistii jsou svaté Dary přijaty Bohem Slovem v to samé sjednocení jako tělo přijaté od Panny Marie a nemění při tom svou materiální podstatu, ale charakter své existence v tomto světě. Chléb se neproměňuje neviditelně (doketicky, klamně, nepřístupně smyslům) v tělo Kristovo, ale chalcedonsky se sjednocuje s vtěleným Bohem Slovem, stává se účastným vtěleného Božího Syna stejně jako lidská přirozenost, kterou přijal Bůh při svém vtělení. Tudíž nikoliv kvůli jakémusi magickému přepodstatnění, nýbrž v moci tohoto sjednocení je eucharistický chléb pravým skutečným Tělem Kristovým. Proto posvěcené Dary při jejich posvěcení při liturgii a dokonce i (kdykoliv) po jejich posvěcení nazýváme chlebem. "Rozdrob, vladyko, svatý chléb," říká diákon při lámání Těla Kristova před přijímáním. Kněz tedy není nějakým mučitelem či katem, když láme Tělo Kristovo a drobí svatého Beránka. Nerozřezává (liturgickým nožem před přijímáním) tělo Kristovo, ale samozřejmě chléb. Jenže jaký chléb! Fyzicky zůstal stejným chlebem jako před tím, ale od posvěcení (při epiklesi) je působením Svatého Ducha sjednocen s vtěleným Bohem Slovem. Proto si i po posvěcení tento chléb zachovává všechny své přirozené vlastnosti - to přece ví každý, kdo přistupuje ke svatému přijímání, to ví každý kněz a velice dobře každý diákon, protože spotřebovává svaté Dary po liturgii.
Z těchto důvodů Pravoslaví používá jinou terminologii než Západ, když jde o to, co probíhá při liturgii. Pravoslaví v historii nikdy neznalo slovo "přepodstatnění" (rusky presuščestvlenije), u nás se vždy používal pojem "proměnění" (rusky preloženije, pretvorenije) svatých Darů. Je v nich obsaženo zachovávání tajemství (nelze rozumem vyčerpat, dokonale vyložit to, co se děje při Eucharistii; pozn. překl.), a pomocí těchto slov se vyjadřuje ta proměna, která se stala s tímto chlebem a vínem a která nemá materiální charakter.
„Dále věříme, že slovem „metúsiosis“ není vysvětlen způsob, jakým se chléb a víno mění v Tělo a Krev Páně - neboť to je zcela nepochopitelné a nemožné, s výjimkou Boha samotného, a ti, kdo si představují, že tak činí, mají podíl na ignoranci a bezbožnosti, - ale že chléb a víno jsou po konsekraci přeměňovány v Tělo a Krev Páně, a to nikoliv typizovaně, obrazně, mimořádnou milostí, sdílením nebo přítomností samotného božství Jednorozeného, a aniž je jakýkoliv akcident chleba či vína nějakou změnou či přeměnou změněn na akcident Těla a Krve Krista, stává se pravdivě, skutečně a podstatně chléb pravým samým Tělem Pána a víno samou Krví Pána, jak je řečeno výše.“
To znamená, že pravoslaví (narozdíl od římskokatolické církve) použilo v konkrétní historické situaci výraz metúsiosis nikoliv pro vysvětlení specifického způsobu, jakým se mění živly v tělo a krev Páně, nýbrž pro zdůraznění faktu reálné přítomnosti Kristova těla a krve pravdivým a podstatným způsobem.«
Pojem "presuščestvlenije" se začal v Ruské pravoslavné církvi používat v době intenzivního vlivu Západu a pod tímto vlivem. Prof. Osipov to samozřejmě ví (a v jiné své přednášce o tom hovoří) a chce svými slovy: "Pravoslaví v historii nikdy neznalo slovo "přepodstatnění" (rusky presuščestvlenije)," upozornit na to, že takovéto západní pojmosloví je nepatří do pravoslavného učení a je cizí skutečně věrné pravoslavné tradici. Začne-li se v nějaké době vyskytovat toto slovo (či dokonce i samotné západní učení o transubstanciaci) ve slovníku pravoslavné církve, pak to ještě neznamená, že je možno je považovat součást Pravoslaví. Nikoliv, je to nezdravá infiltrace cizích vlivů. Té se bohužel místy neubránil ani pravoslavný katechismus metropolity Filareta; otevřeně se dnes přiznává, že značným vlivem Západu trpí i Dogmatika metropolity Makárije (Dogmatické bohosloví, ruská teologická učebnice, SPB 1857).
(Pozn. překl.)
»V tradici východní církve, především v řecké patristice, se o přepodstatnění až do 17. století nikde nemluví; otcové užívají výrazů metabolé, metapoiésis, metarrythmésis, metitésis apod. které nemusí mít nutně transsubstanciační význam. Řecký kalk slova transsubstantiatio, tedy metúsiosis, použil poprve Jeruzalémský synod r. 1672, který se tak pomocí z římského katolicismu vypůjčeného výraziva pokusil odmítnout kalvínské prvky v učení patriarchy Cyrila Lucarise. Zde je ovšem třeba poznamenat, že převážně z platonismu vycházející pravoslaví tímto pojmem nepřejímá římský aristotelský výklad, pouze jím brání totožnost chleba s pravým tělem Kristovým a vína s pravou Kristovou krví. Příslušný kánon jeruzalémské synody jedním dechem dodává:
(Dle Wikipedie)
A tady jsme se dotkli základní ideje: proměna se děje nemateriálně; nemá charakter hmotný, nýbrž mění se charakter existence stvořeného v tomto světě. Proto se ti, kteří přijímají Eucharistii, stávají jedním tělem, stávají se Kristovými, stávají se Tělem Kristovým. Jenže, co se s námi změnilo? Změnila se naše těla? Změnilo se ustrojení našich těl? Copak jsme se přijímáním nějak materiálně proměnili? Nikoliv. Řeč se nevede o materiální proměně, ale o účastenství Ducha Svatého; ten, kdo přijímá, má skrze okušení a snězení svatých Darů účast na Duchu Svatém. Proto se přijímající člověk neproměňuje neviditelným (doketickým, smysly klamajícím) způsobem v tělo Kristovo, ale dle míry svého duchovního stavu bezprostředně vstupuje do duchovního, duševního i tělesného sjednocení s Kristem. To je právě to "přijímání" - v prvotním významu toho slova: mít účast na Kristu (v ruštině a staroslověnštině "pričaščenije" znamená především účastenství; viz podobně v angl. communion; pozn. překl.). Sjednocení se s Ním. A tím se člověk stává "jednoho těla" s Kristem, jak říkají Otcové (dosl.: "jednotělesným", stejného těla), a jedné krve s Kristem.
V přijímání se tedy děje sjednocení s Kristem, se vtěleným Bohem Slovem, a nikoliv proměna na Krista (změna v Krista). Eucharistie tedy není žádnou magií, ani kouzlem; není to žádná alchymie (transmutace apod.); není v tom nic mechanického, jak o tom hovoří sv. Theofan Zatvornik. Proto křesťané rozhodně nejsou žádnými "lidojedy", nemají nic společného s pohany, kteří přinášeli lidské oběti, a pak z nich jedli. Nic podobného u nás!
Několik výroků svatých Otců:Sv. Irenej Lyonský: "Chléb, který je vzat ze země, poté, co je nad ním vzýván Bůh, už není obyčejným chlebem, ale Eucharistií, která se skládá ze dvou složek: z pozemského a z nebeského. Tak přijímají Eucharistii i naše těla."
Sv. Jan Damašský: "Tak i chléb společenství není prostým chlebem, ale sjednoceným s Božstvím. My se očišťujeme a sjednocujeme s Tělem Páně a Jeho Duchem, a stáváme se Tělem Kristovým. Přijímání se nazývá Tajemstvím, protože skrze ně se stáváme účastnými Božství Ježíše Krista. Společenstvím se nazývá, a opravdu tím je, kvůli tomu, že přijímáním vstupujeme do společenství s Kristem. A přijímáme účast jak na jeho těle, tak na Jeho Božství. Neboť tím, že přijímáme z jednoho chleba, stáváme se všichni jedním Tělem Kristovým, jsme jednou Krví a druh je součástí druha a všichni jsme údy, které tvoří s Kristem jedno Tělo. Proto se musíme všemi silami vyvarovat, abychom nebrali přijímání od heretiků, a nedávat jim přijímání, abychom neměli účast na jejich zvráceném učení a na jejich odsouzení."
Sv. Řehoř Nysský přímo píše: "Chléb je posvěcen tím, že se v něm usídlí Slovo (Boží)."
Sv. Jan Zlatoústý píše: "Ohledně Tajin obracejme pozornost nikoliv na jejich vnější stránku. Když Kristus praví: To jest Tělo mé, buďme přesvědčeni, věřme a hleďme na to duchovními zraky. Kristus nám neodevzdal nic smyslového, ale vše je duchovní - pouze (je to uloženo) ve smyslům přístupné materii. Stejně tak při křtu: skrze smyslům přístupnou materii - vodu - je nám udělován dar, avšak duchovní děj sestává se ze (znovu)zrození a obnovení."
Theodoret: "Když (Kristus) nazval chléb Tělem a sebou samým pak nazval víno, ustanovil viditelné symboly pojmenované Tělem a Krví; neproměniv jejich podstatu (r: prirodu), leč připojil k podstatě blahodať." (Neproměniv podstatu - tj. nezměniv ji; Osipov.)
Zajímavá slova sv. Ireneje Lyonského vyprávějí o jednom příběhu: Helénové (pohanští Řekové) zajali otroky křesťanů, ti otroci byli katechumeny. Pak používali násilí, aby se od nich mučením dozvěděli něco, co křesťané tajili. Ti otroci nevěděli nic, čím by mohli uspokojit své mučitele, kromě toho, co slyšeli od svých pánů (křesťanů). Mj. od nich věděli, že svaté přijímání je Tělo a Krev Kristova, a sami (otroci) si představovali, že je to skutečná krev a tělo (jako katechumeni, totiž neměli přístup na tu část bohoslužby, kde se koná Eucharistie, proto o tom nic bližšího nevěděli; pozn. překl.), a tak o tom řekli i svým mučitelům. Tito Heléni uvěřili, že něco takového křesťané skutečně činí, přesvědčili o tom jiné Helény. Mučením pak chtěli donutit svaté mučedníky Sankta a Blandinu, aby se k tomu přiznali. Blandina jim statečně odvětila: "Jak by si něco takového mohli dovolit lidé, kteří kvůli zbožné askezi nejedí dokonce ani maso, které je dovoleno." (Čili jak by mohli křesťané jíst lidské tělo a krev, když ani maso zvířat, které se smí jíst, nejedí.)
U sv. Makária Egyptského je takový výrok: "Ti, kteří přijímají viditelný (posvěcený) chléb, duchovně budou jíst Tělo Páně."
Sv. Eusebios Caesarijský: "Co se týče eucharistie, není řeči o tom těle, které (Kristus) přijal (při svém vtělení), ale o tajemném Těle a Krvi."
Metropolita Venjamin ve své práci o liturgii píše: "Bože, chraň, abychom se oddávali snivým představám a fyzickému nahlížení na svaté Tajiny. Zde je vše duchovní, vše nadpřirozené a vše Božské."
Katolicismus však obrátil veškerou pozornost právě tímto směrem: co se děje se svatými Dary (fyzicky). Ačkoliv o tom by se spíše náleželo mlčet. V tom přece není jádro eucharistie. Podstata eucharistie tkví v tom, že toto tajemství je nám darováno proto, abychom se mohli tím skutečně nebližším a nejtěsnějším způsobem dobrat k jednotě s Kristem. Podobně jako v Kristu se toto nejtěsnější sjednocení (tzv. chalcedonské sjednocení) uskutečnilo sestoupením Svatého Ducha, skrze spojení Božství s lidstvím, tak i zde se děje to samé: skrze jezení těchto svatých Darů se spojujeme s týmž Bohem Slovem, neboť jíme chléb spojený s Božstvím (chalcedonským způsobem). Tak se stáváme účastnými Krista, tak se stáváme stejného těla a stejného ducha s Ním. Zopakujme pro jistotu: probíhá to nikoliv mechanicky, ne magicky. Naše účastenství na Bohu Slovu se však děje pouze tou měrou, jakou jsme způsobilými k Jeho přijetí. Závisí tedy na našem duchovním stavu.
Vidíme tedy, že naše učení o eucharistii nemá nic společného s magií, s žádnými alchymistickými reakcemi. Mimochodem, existuje vážné podezření, že samo římské učení o transsubstanciaci vzniklo v důsledku dvou faktorů:
1.) Filosofie Aristotelova, kterou byli západní křesťané v té době uneseni a velice se jí zabývali.2.) Alchymie, v níž bylo nejpopulárnější idejí možnost přeměny jednoho prvku v jiný (tzv. transmutace prvků - nejoblíbenější variantou bylo: olovo na zlato; pozn. překl.) V katolické transubstanciaci byly alchymické procesy pouze nahrazeny citací slov Bible. Bylo rozhodnuto, že při mši probíhá vlastně ten samý proces, jako se děje např. u alchymistů jinými cestami.
Na závěr dodejme, že otázky eucharistie bychom se vlastně neměli dotýkat. Je to přece naprosté tajemství. Lépe by bylo mlčet. Jak ale správně řekl jeden z Otců: "Někdy jsme nuceni hovořit o těch věcech, o nichž by se mělo mlčet, protože špatnost heretiků nás k tomu nutí."
(Výňatek z delší přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova)
Několik dodatků
Něco na okraj aristotelismu
Vzpomínám si na jednoho učitele filosofie, který nám vyprávěl, jaké mělo postavení v éře scholastiky Aristotelovo učení na Západě, na takovémto přirovnání. Když chtěl učenec něco napsat např. o žábě, nešel k rybníku zkoumat žáby, ale otevřel Aristotela a přečetl si, co se tam o žábě píše. Byl to do sebe uzavřený intelektuální svět, ve kterém byla autorita Aristotela v tichosti kladena téměř na úroveň Bible. Námitky (např. přírodovědců) proti některým tvrzením Aristotela, brali mnozí církevní hodnostáři prakticky jako herezi a potažmo jako útok na učení církve, která vstřebala Aristotelovo učení do své nauky. Odtud ty spory prelátů s hvězdáři, církevní soudy nad badateli (které došly až upalování vědců jakožto heretiků).
Z toho lze pochopit, jak se mohla aristotelská představa o trassubstanciaci dostat do "neomylného učení" římské církve.
Teorie transubstanciace, která hlásá, že eucharistické tělo Kristovo, proměněný chléb, už vlastně není tak docela chlebem, ale jen částečně, se mj. nápadně podobá dávné christologické herezi Apollinaira Laodicejského, který se chybně pokoušel vysvětlit, jak se v Kristu spojil Bůh s člověkem. Použil takový model člověka, který nahlíží lidství jako složené ze tří součástí: těla, nižší duše a vyšší duše. Apollinairos učil, že Bůh se s člověk spojil v Ježíši Kristu tak, že lidství Ježíše z Nazareta obsahovalo tělo a nižší duši, kdežto vyšší duši nahradilo Božství. Církev tento názor zavrhla jako herezi, protože by to znamenalo, že Kristus nebyl plným člověkem, ale něco z toho, co má každý člověk, by mu scházelo (tj. ta vyšší duše), z čehož by vyplývalo, že Boží Syn na sebe nevzal celého člověka, a proto ani nespasil celého člověka - vždyť mohl spasit jen to, co na sebe přijal. Je-li člověk celý spasen, pak to nutně znamená, že Kristus byl plný(!) člověk s plný Bůh. (Dokonalý člověk a dokonalý Bůh, hlásá chalcedonské dogma.)
Podobně i eucharistie, Tělo a Krev Kristova, musí být plným chlebem a zároveň plně Kristem, má-li být Tělo Kristovo na oltáři skutečným Kristem (a nikoliv jen nějakým symbolem, či památkou). Eucharistie tedy je sestoupením Ducha Svatého přijata v Kristovu boholidskou Osobu, ale zároveň je svatým chlebem. Pak tudíž musejí zůstat v Eucharistii zachovány všechny složky a vlastnosti chleba, a zároveň tento chléb musí být plně sjednocen s Kristem, aby bylo možno o něm hovořit jako o skutečném Kristu. To lze vysvětlit jen na principu chalcedonského sjednocení dvou přirozeností v Osobě Kristově spolu s odmítnutím hereze Apollinairovy, kterou svérázně adaptují na Eucharistii latiníci, když tvrdí, že chléb v Eucharistii už nemá všechny složky chleba, ale jedna ze složek chleba byla vytlačena Kristovým tělem.
Buď jak buď, transubstanciace ve svých důsledcích znamená, že hmota - taková, jaká byla Bohem stvořena - se nemůže spojit s Duchem. Nemůže být produchovněna a vrácena tak na počátek, kdy vše stvořené bylo jen dobré. To je učení, které je nám cizí. Jako by byl v učení transubstanciace skryt jakýsi dualismus, hlásající, že hmota je v principu zlá, je Bohu odcizena zásadně, naprosto, nepřekonatelně a přímo ve své podstatě (míří to ke staré dualistické herezi - jako by hmota byla stvořena demiurgem, nebo zlým bohem, nepřítelem Božím). Boží dotyk jako by hmotu ničil - a to přímo v její nejniternější podstatě. To vše vyplývá z učení, že při proměnění je podstata chleba zničena a nahrazena tím, co Bůh do uprázdněné formy chleba vloží svého.
V západním pojetí se může odrážet vliv blaž. Augustina, který byl okouzlen platónskou tematikou (zde např. demiurg) a nedokázal si dostatečně zachovat nadhled nad jejich (tj. pohanským) myšlením.
"Sám blažený Augustin se v posledních letech svého života zřekl v knize Retractationes nepřímého dualismu svého statického systému »předobrazů« (exemplarismu)." "Přesto se však jeho učení o idejích, obsažených v samém Božím bytí jako determinace jsoucnosti i jako určení příčiny všeho stvořeného, zakořenilo v západním bohosloví a zaujalo významné místo v systému Tomáše Akvinského." (Píše V. Lossky: Dogmatická teologie)
O okamžiku, v němž dochází při liturgii k proměně.
Prof. Alexij Osipov v některých přednáškách připomíná tajemnost a nevyzpytatelnost proměny svatých Darů. Teologové pro nás sice přesně určili okamžik, kdy k proměnění dojde (a z praktických důvodů je nutno znát, odkdy už nepovažujeme přinesené důstojné dary za chléb a víno, ale prokazujeme jim úctu jako drahocenným a přečistým Tělu a Krvi Kristově), ale taková definice chvíle proměny v sobě vždy nese i jakýsi spekulativně racionální rozměr, který při jeho rozvíjení a akcentování může nakonec stanout v opozici vůči duchovnímu zření (to je pokušení, jemuž zřejmě podlehl Západ). Navíc se v různých dobách církevní historie a na různých místech (v různých ritech) používaly odlišné formulace, které se k proměnění Darů vztahovaly. Také označení okamžiku proměnění nebylo zcela stabilní. Prof. Osipov si klade otázku, zda si prvokřesťanská církev byla plně a vždy vědoma, na kterém místě prováděného obřadu přesně dochází k proměně. Proto se nenechme příliš unášet diskusemi o okamžiku či formuli nebo gestu proměňování předložených darů. Starec Pasij známý svým duchovním zřením vnímal, že proměnění je jakýsi v jistém slova smyslu proces, který se začíná dít již při proskomidii.
Důležité je pro nás neochvějně trvat na tom, že proměnu chleba a vína vykonává Duch Svatý a nikoliv kněz (který jen přisluhuje tomuto tajemství) a že při liturgii (či jiném podávání eucharistie) skrze svaté přijímání dostáváme skutečné Tělo a pravou Krev našeho Pána, Ježíše Krista.
Na závěr ocitujme hlavní podklad pro pravoslavné úvahy o Eucharistii:
Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«.
Závěrečné shrnutí
Termín "proměnění" (chleba a vína na Tělo a Krev Kristovu) tedy nemůžeme chápat tak, že by se po proměnění už zde nebyl chléb a víno, ale místo nich Tělo a Krev Kristovy. Proměněním dary chleba a vína nic neztrácejí z toho, co měly, ale získávají něco, co neměly. Nepřestávají být chlebem a vínem, ale stávají k tomu ještě Tělem a Krví Kristovými.
Transsubstanciace kontra Jan Hus a jeho druhové
(Když hovořím o Husovu učení, používám ta slova v poněkud rozšířeném smyslu, čili míním učení, k němuž se dopracovával nejen Hus, ale i jeho stejně smýšlející a s ním pracující nejbližší druhové - za všechny jmenujme Jeronýma Pražského.)
Traduje se u nás, že Jan Hus byl přívržencem prakticky protestantského pojetí eucharistie. Svorně se na tom shodují protestanti i římští katolíci (obě strany k tomu mají své důvody: první, aby si přivlastnila Husa, a druhá, aby ospravedlnila své kostnické zavržení Husa).
Protestantům šla římská víra v transubstanciaci tak na nervy, že ji všemožně zesměšňovali. Přirovnávali mši k trikům cirkusových kouzelníků. Např. výraz "hokuspokus" je prý zpotvořením latinského "Hoc est corpus" (Toto je mé tělo).
Troufám si odmítnout oběma stranami ve vzácné shodě sdílený názor, že Husovo společenství vyznávalo učení o eucharistii, které by bylo lze označit za protestantské (v dnešním smyslu toho slova). Odmítnout je to potřeba o to důrazněji, že tento nepravoslavný pohled na Husa pronikl i mezi pravoslavné a bohužel ovlivnil pravoslavný postoj k Husovi. My však především nesmíme ztrácet ze zřeteli, že jsou to námitky vůči Husovi pocházející od jeho současníků, vycházejí z názorových pozic heretické církve - církve, která již tehdy, v době Husově, měla zjevně heretické učení i praxi (odpustky, papežský primát, očistec, odmítnutí nestvořených energií atd.). Už to by měl být pádný důvod k tomu, abychom v duchu posvátných kánonů (nepřijímat žádné obvinění od heretiků) nepřikládali takovým obviněním žádnou váhu.
Zdá se totiž, že právě svrchu uvedené pravoslavné učení o Eucharistii hájil Hus a jeho přívrženci (a ne-li doslovně a dopodrobna, tak jistě co se ducha tohoto učení týče). Toto směřování k autenticky prvokřesťanskému pohledu na proměnu chleba a vína však nebyl Západem, který již propadl racionalismu (latiníci a pak i protestanti), pochopeno, a proto vzbuzoval podezření z hereze (nebo na protestantské straně naopak vřelé přijetí). A k tomu připomeňme, že Hus nemohl být dostatečně vzdělán ve východní svatootcovské teologii, a tak jeho vyjadřování možná nebylo tak vybroušené (to samo o sobě však ještě není herezí, vždyť se to stávalo i některým svatým Otcům před tím, než se nějaký problém v církvi dostatečně probral a definitivně se při tomto procesu ustálila terminologie, vypracovaly se a vyargumentovaly se formulace přesně zachycující pravoslavnou víru).
Na ilustraci pohleďme na smýšlení přítele a následníka Husova - Jakoubka ze Stříbra:
»Dle svého rozdělení prohlásil Jakoubek užívání ornátů za věc ne sice božského původu, jíž však starobylá zvyklost pojišťuje právo k zachování, když není nutno jí se přímo zbavovati. ... (Co se týče) učení, které v Čechách nazváno bylo pikartským a jež věříc, že chléb zůstává ve svátosti (pouhým) chlebem, zamítalo i skutečnou přítomnost Kristovu a pokládalo chléb a víno za pouhá znamení. Jakoubek postavil se proti tomu, stoje, jak se zdá, na stanovisku Wiklifově, které tvrdilo, že chléb sice zůstává chlebem (remanentia panis), že však Kristus skutečně ve svátosti jest přítomen (realis praesentia), ačkoliv názor jeho není vždy úplně jasný. (http://leccos.hu.cz/index.php/clanky/jakoubek_ze_stribra - Ottův slovník naučný: Jakoubek ze Stříbra)
Husův nástupce - Jakoubek ze Stříbra, zde (v kapli Betlémské) roku 1414 zavedl přijímání podobojí, které se tu praktikovalo až do roku 1622. Tehdy univerzita předala kapli jezuitům... (http://www.esho.info/esho2007/pdf/cz.doc)
»Jan Hus nikdy jednoznačně transsubstanciaci neodmítl; r. 1410 však kritizoval arcibiskupa Zbyňka Zajíce za jeho zákaz užívat v souvislosti s proměněnou hostií pojem "chléb".« (Wikipedie)
Lze se na základě celé řady indicií domnívat, že Hus a jeho společníci byli svým učením o eucharistii pravoslavní, byť kvůli nedostatku času a okolnostem nemohli své pojetí dostatečně propracovat. Na jedné straně zřetelně odmítli herezi pravící, že proměna chleba na tělo Kristovo neexistuje (Jeroným Pražský na otázku zda chléb zůstává chlebem odvětil: "ovšem, ale jen u pekaře"). Na druhé straně odmítali prakticky už zformulované římsko-katolické učení o transubstanciaci: "chléb po požehnání přestává být chlebem, to se už jen zdá, že je to stále chleba, ve skutečnosti je to tělo Kristovo". Tohle musel svobodně přemýšlející zbožný člověk odmítnout jako herezi. Uznávali tedy proměnu chleba na tělo Kristovo, ale ne v římském scholastickém pojetí. Mám zato, že není vyloučeno, že Husovo učení o eucharistii bylo pravoslavnější, než chápání eucharistie u ruských pravoslavných v 19. století, kteří na úrovni školské teologie tenkrát přejali podstatnou část římsko-katolické hereze transubstanciace (jak je zřejmé z dobových ruských knih).
Výraznou indicií svědčící o pravoslavnosti okruhu Husova je skutečnost, že Husův nejbližší přítel (Jeroným Pražský) se stal na Východě pravoslavným. Jistě by nebyl přijat do Pravoslaví, kdyby měl nepravoslavnou víru, a zvláště kdyby se odchyloval od Pravoslaví v takovém zásadním bodu, jakým je pohled na svaté Tajiny, a především na Přijímání. A z druhé strany: proč by se Jeroným chtěl stát pravoslavným, kdyby nebyl stejné víry? A dále: lze jistě dobře předpokládat, že nejbližší přítel Husův a jeho spolupracovník, měl s ním blízké názory a ve věcech pro víru zásadních se jistě plně shodovali. Jak jinak by se spolu mohli modlit a sloužit spolu? A navíc: nedochovala se nám žádná zpráva o nějakých sporech ve věcech křesťanského učení mezi nimi, natož pak o názorovém rozchodu. Naopak! Jeroným jel do Kostnice pomoci tam uvězněnému Husovi, i když nemusel a dobře si uvědomoval, jak riskantní je to podnik.Možno tedy míti směle zato, že kdyby Jan Hus a ostatní jeho přátelé a spolupracovníci cestovali tak, jako cestoval po Východě Jeroným Pražský, sjednotili by se s nejvyšší pravděpodobností s Pravoslavím všichni - stejně jako Jeroným.
Viz též texty na naší „Husitské stránce“.
Související statě:
- O liturgii předem posvěcených Darů - viz kapitolu v závěru článku
- Jaké lidství přijal Boží Syn při vtělení z Panny Marie? Lidství poškozené Adamovým hříchem, nebo lidství v tom stavu, v jakém bylo před Adamovým hříchem. Je v tom skryt svými důsledky závažný teologický rozdíl mezi Pravoslavím a římským katolicismem (viz článek č. 452 na weblogu Ambon: Srovnání různých pohledů na spásu - Spása a odpuštění hříchů).
- Římsko-katolické dogma „ex opere operato“
Sestavil Prodromos
(S použitím přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova a české Wikipedie)
(Poslední textová úprava pro kompletní publikování v češtině 3/2009)
Jazyková poznámka: všiml jsem si, že se užívá dvojí psaní tohoto pojmu: "transubstanciace" a "transsubstanciace" (s jedním i dvěma "s"), proto jsem i zde ponechal obě varianty. Pozoruji, že i někteří římskokatoličtí teologové někdy mají psaní tohoto slova rozkolísané v průběhu jednoho článku.
Zpět na rozcestník „prof. Alexij Osipov“
Zpět na rozcestník „Srovnávací teologie“
