Poznámky k sektologii

Koncept příručky

Mgr. Jana Baudišová

Obsah
  1. část
    1. Sektologie
    2. Základy, na nichž stojí sektářská uskupení – souhrn
    3. Časté prvky sektářských nauk a praktik
    4. Krátce o New Age
  2. část
    1. Pravoslavná duchovnost a její vztah k jiným duchovním proudům
    2. Závěr

I.

Sektologie

Pojem sekta bývá vysvětlován jako skupina osob uvnitř některého náboženského nebo filosofického směru spojených navzájem tím, že uznávají tutéž nauku. Slovo sekta pochází z latinského sequerre – což znamená následovat. V sektě stoupenci následují ve všem svého učitele. (V tomto smyslu byla i prvokřesťanská církev nazývána sektou židovského náboženství.)

Pojem sekta se dále užívá ve smyslu "oddělení" a to buď tradičně pro vzájemně něčím (ne podstatně) oddělené větve v nějakém náboženství (takto je užíván např. v buddhismu - viz sekta červených kloubouků a sekta žlutých klobouků v tibetském buddhismu), při čemž tyto větve jsou všechny uznávány jako součást tohoto náboženství; a nebo jinak pro náboženský směr, který se vyvinul na základech určitého náboženství, ale jeho věrouka se podstatně odlišila od těchto základů, skupina takto věřících se oddělila a nyní není představiteli původního náboženství uznávána (to je případ především sekt, jež si vzaly za východisko křesťanství, ale i mnoha sekt, založených na hinduismu – např. hnutí Haré Krišna; pokud jde o hinduistické guru, kteří shromažďují své žáky na Západě, někteří z nich jsou uznáváni i doma, jiní nikoliv – např. právě Prabhupáda, zakladatel sekty Haré Krišna).

Konečně je dnes pojmem sekta označováno i mnoho nově vzniklých náboženských skupin, jejichž zakladatelé svoje učení postavili na spojení prvků několika náboženství, na okouzlení moderními vědeckými poznatky, či je její podstatnou součástí politická rétorika a nenacházíme u nich jednoznačné napojení na určité tradiční náboženství (např. Gurdijev, křesťanská věda, scientologie, mormoni, moonisté). Z hlediska pravoslaví je nejdůležitějším rysem sektářství lživost učení.

Často bývá za sektářství označováno i proklamování výlučnosti své náboženské cesty. Křesťané však v celé své historii toto stanovisko také zastávali a pravoslavní křesťané ho zastávají i v současnosti. Ostatní křesťanské církve se v současnosti snaží ustupovat od tohoto přesvědčení, což však odporuje Písmu a tradici, a v tomto světle se tato tendence jeví jako nevěra Kristu.

Postoj současného světa k sektám je určován několika faktory. Lidé se sekt a upadnutí do jejich osidel na jedné straně děsí, jejich učení vnímají jeho bizardní a řídit se jejich pokyny pro život považují za nepřirozené, avšak na druhé straně za několik desítek let jejich působení na západě některé ideje, které sekty přinesly, stačily proniknout do povědomí lidí a získat si určitou popularitu. Týká se to především jógy, velmi populární se stala i idea převtělování, kterou na Západ přinesly hinduistické a buddhistické sekty (podle průzkumů veřejného mínění v USA a západní Evropě věří dnes v převtělování desítky procent obyvatel). Rozmáhá se také kult přírody, který je např. v Evropě v lidech rozvíjen uváděním staré evropské pohanské kultury (v současnosti zvláště keltské) ve sdělovacích prostředcích (hudba, filmy). Na americkém kontinentě se zase již od konce padesátých let šíří duchovnost amerických indiánů.

Postoj současného světa k sektám je však také do velké míry určován postmoderní filosofií, která odmítá možnost, že existuje jen jedna pravda, a říká, že je mnoho pravd, které se navzájem doplňují. Protože existuje mnoho pravd, nelze trvat na jediné. Tento filosofický postoj je jistě velmi ovlivněn poznáním, jež učinila věda: že totiž žádný objev není definitivním odhalením pravdy, je pouze objevením dílčí pravdy, již může další poznatek opět vyvrátit a přinést dokonalejší obraz skutečnosti. Z této relativity pak vyplývá domněnka, že člověk se vzhledem ke svým omezeným poznávacím možnostem nikdy nemůže opřít o nějakou definitivní a naprosto spolehlivou pravdu, vždy si musí nechávat rezervu. Další pohnutkou je úvaha, že není možné, aby se většina lidí mýlila, a že pravda, pokud je skutečně pravdou, se přece musí zjevovat všem lidem. Proto vzniká potřeba přiznat každému duchovnímu hnutí alespoň jiskru pravdy a ve jménu lidských práv ho uznávat jako názor určité skupiny lidí, kteří mají právo na svůj názor a není „fér“ jim tento názor vyvracet, neboť bychom se jich mohli dotknout. Křesťané však věří, že Bůh dal člověku svobodu, jak se svým životem naloží, pro co rozhodne, ale to ještě neznamená, že neexistuje pravda a lež a že každé rozhodnutí je správné.

Křesťané věří, že Duch Svatý působí všude a mezi všemi lidmi (modlíme se k Duchu Svatému: "Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu Pravdy, jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ..." Písmo praví: "Duch vane, kam chce..." věříme, že bez Božího působení by nikdo nemohl ani zůstat naživu – toto působení svatí Otcové nazývají milostí), avšak uvědomujeme si i nedokonalost lidského poznání a možnost nesprávných náboženských představ jako důsledek pádu člověka, jeho napadení hříchem, čímž je vystaven působení lži a smrti. Kdo žije v duchovní lži, postrádá podle svatých Otců pravoslavné církve zvláštní dar Ducha Svatého – blahodať (cháris). Ta působí tam, kde je věřena Pravda – tj. v pravé autentické apoštolské Církvi.

Proto je správné rozlišovat, zda je náboženská cesta pravdivá či nikoliv, a ne prostě považovat všechny cesty za oprávněné již jen proto, že vznikly a existují. Závěr, který činí svět, že nikdo nemá právo brát člověku jeho víru ve jménu víry jiné, pak zabraňuje nejen tomu, aby bylo ve jménu náboženství pácháno násilí (jako např. byly římskokatolické násilné „misie“ mečem a křížem v minulosti), ale v konečném důsledku směřuje také i proti tomu, aby vůbec byla šířena pravda a pravá víra. Pravoslavní křesťané jsou proto pravoslavnými, že věří v jedinou pravdivou cestu k Bohu, která spočívá v pravé víře a v pravém oslavování Boha – čili v Pravoslaví. Věří, že pravda je jen jedna a cesta k Bohu je jen jedna, a to skrze Pána Ježíše Krista, který svědčil, že On je pravými Dveřmi k Otci. Řekl: „Já jsem cesta, pravda i život, žádný nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan, 14,6).

Vnáší-li se tedy světské postmoderní hledisko i do hodnocení náboženské víry, nemůže postihnout výlučnost křesťanství, je hlediskem světa, jež se snaží používat svá měřítka na to, co ze světa není. Proto nemůže nikdy dojít k pravdivým závěrům. Křesťanský názor je jednoznačný: mimo pravdu je pouze lež. Pravda vede ke Kristu a lež vede k antikristu, a to proto, že zatímco Bůh je Pravda, otcem lži je satan. Tak dělí současná duchovní hnutí a náboženství Pravoslaví. Zatímco na předkřesťanská náboženství lze z křesťanského hlediska do jisté míry pohlížet jako na přípravu lidí k přijetí Krista, jako na prozatím zastřené vnímání Boha, jež se však přijetím křesťanství rozjasní a lidé poznají pravou cestu k Bohu, pak ti, kteří poznají pravé křesťanství, ale nevyužili této možnosti, nevydali se na cestu pravdy a raději konstruují svá sektářská pseudonáboženství, jsou svedeni na falešnou, neplodnou a zhoubnou cestu, jež nevede k pravdě, ale k záhubě. Toto tvrzení můžeme aplikovat i v čase tak, že náboženství, jež vznikla v době, kdy je již zvěst o Kristu rozšířena prakticky po celém světě, je vznik nových náboženství děním, které již není nositelem pozitivních duchovních hodnot pro ty, kteří se stali jejich vyznavači, ale zavádějí je do takové lži, která je děsivá a takové mívá i důsledky na životy těchto lidí.

Můžeme pozorovat, že náboženská hnutí, která vznikla v nové době, nemají již povahu starých velkých náboženství, která se vyznačují určitou vnitřní logikou a určitým, snad ne tolik destruktivní vlivem na život člověka; nová náboženství jsou skutečné sekty s bizarním učením a podivnými praktikami. V této oblasti se nedá hovořit o vzestupné cestě, ale o regresi. Křesťané jsou z Písma svatého poučeni o tom, a také jejich duchovní zkušenost jim to ukazuje, že, bohužel, zákonitosti duchovního života jsou takové, že i ten, kdo hřeší z nevědomosti, je svým hříchem duchovně postižen a trpí jím. Může být proto dosti falešné hlásat, že "nevědomost hříchu nečiní", a zaštiťovat se pak tím, že kdo hřeší z nevědomosti, jeho hřích mu není počítán. Do jaké míry je to pravda, lze těžko objektivně posuzovat, ale není to zcela jistě pravda celá. O těch, kdo svádějí nezkušené lidi na duchovní scestí hovoří Ježíš Kristu takto: „Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou“ (Mat. 18,7). Jedním z hříchů proti Duchu Svatému je dle pravoslavné věrouky opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží (Pravoslavný katechismus, Praha 1950). Ďábel u takových svodů požívá pro lidi zvláště nebezpečný prostředek, a to, že často předkládá něco, co není pravdou, ale podobá se jí. Proto pravoslavní křesťané kladou takový důraz na to, že je třeba vyznávat celou Pravdu, nezdeformovanou a neokleštěnou (to se týká především herezí).

Živnou půdou pro sektářství je ateismus či materialismus - zvláště v jeho současné podobě konsumismu -, jak byl prosazen v posledních dobách. Můžeme pozorovat určitou zákonitost v dějinách dříve křesťanského (dnes materialistického) světa, která se jeví z pravoslavného hlediska jako dílo nečistých sil. Na počátku je hereze, která ústí do pokažení duchovnosti a mravnosti této heretické církve, to následně vyvolá zdiskreditování takové církve; nutným důsledkem je odpor lidí, vycházející z tušení nesprávnosti předkládané věrouky a odpor proti pokrytecké morálce, dalším krokem je nakonec odmítnutí stávající (heretické) církve; jenže místo přímé cesty návratu k původní církvi se na této osudové vyhýbce západních křesťanských dějin uhýbá k vytvoření vlastní nové "reformované" církve s věroukou založenou na pouhé nedokonalé lidské úvaze, církve bez reálného dějinného a zákonného napojení na Krista, které je od prvokřesťanských dob stanoveno pravidlem nevyhnutelné nutnosti apoštolské posloupnosti, tj. reálného řetězce předávaného pověření (od Kristova: "Posílám vás..." přes apoštolské ustanovení nástupců až k současným biskupům), a tedy bez pravých svatých Tajin (svátostí).

Tím je místo návratu a ke křesťanské autenticitě a plnosti ještě dále zraňována síla křesťanské zvěsti a fatálně dokonáno oslabení duchovnosti až k formalismu či redukci křesťanství na sociální službu; takovéto vyschlé křesťanství již lidi neinspiruje a přivede je k prvnímu cíli této dějinné cesty: k zavržení křesťanství jako takového (ať už formou výslovného zřeknutí se Krista, či cestou formalizované náboženské příslušnosti, ze které nevyplývá vlastně žádný závazek a potažmo ani duchovní užitek). Lidé této nešťastné civilizace se tedy obrátí k materialismu (na bohatém Západě modlářsky konzumnímu) či programovému ateismu.

Tak lidé podléhají démonskému záměru. To však není konečné stádium. Ďábel se nemůže spokojit s tím, že lidé nevěří v Boha a nevěří tedy ani v ďábla - to uráží jeho pýchu. Konečným cílem není ateismus, nýbrž pohanství (což je skrytá či zjevná služba démonům) a nakonec otevřený satanismus, jehož vrcholem a triumfem bude masové přijetí Antikrista za vládce světa a za všemi uctívaného Boha.

Neduchovní atmosféra, povrchnost materialismu a ohlupující a ubíjející působení konsumismu zcela podle plánu "otce lži a všech herezí" po čase v lidech opět vyvolává potřebu nějaké duchovnosti. Materialisticky a relativisticky vychovaný člověk je však duchovně už zcela dezorientován, a tak sahá po jakékoliv duchovnosti. Přistupuje k duchovnosti zcela materialistickým způsobem - konsumně. Jsme svědky vzniku jevu nazývaného "duchovním materialismem". K duchovnímu životu západní člověk už není schopen přistupovat tak, aby mu mohl přinést nějaký opravdový užitek. Nechápe, že jakýkoliv plodonosný duchovní život začíná a děje se na jedné straně obětí, sebezapřením, askezí a na straně druhé poctivým hledáním pravdy a podřízením se zjevené Pravdě. K ničemu takovému se duchovně vyprahlý člověk však nechystá. Nechce se odevzdat, ale chce dostávat. Od duchovního života očekává západní člověk to, co mu bolestně schází - vnitřní naplnění. Jenže protože nehledí na způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, dostane jen náhražku, hračku, která ho zabaví. On se totiž chce bavit. Poté, co ho světská zábava omrzela a zanechala vnitřně prázdným, chce jiné zážitky - duchovní, nadpřirozené. Nechce vidět, že odvrácení od světského k duchovnímu, znamená odvrátit se od konzumu k oběti. A tak chce stále dál konzumovat. Místo světského chce konsum duchovního. Mezi církvemi a sektami si vybírá tak, jako si zvykl vybírat si zboží v supermarketu, anebo hledat nejvýhodnější nabídku v katalogu služeb. Nehledá pravdu a život. Touží zažít něco nového. A na uspokojení takových "chutí" jsou v duchovních sférách opravdoví specialisté. Stále je kolem nás dosti démonů se svým úslužným: "Co si račte přát? Co Vám mohu nabídnout?"

Návratem západního lidstva k novodobému pohanství se kruh uzavírá. V novém hledání pak ztroskotává i ten, kdo hledá upřímně, ale zvolí špatně, ale především ten, kdo chce pouze někde „natankovat“ energii. V této fázi je člověk od katastrofy už jen krůček. Záměr zlého se vyplňuje.

Mnoho lidí je dnes uchváceno ideou synkretismu - vezmi si z každého náboženství to nejlepší (rozuměj: vyber si ze všeho, co ti vyhovuje). Principem téhle ideje je konzumistická myšlenka, že náboženství má sloužit člověku a nikoliv člověk náboženství. Od toho je už jen krůček k přístupu k bohu buď jako k partneru při hře nebo jako ke služebníku lidských potřeb a tužeb, což nemá nic společného s naším pohledem na Boha, jehož uctíváme tím, že mu sloužíme, a v tom nacházíme smysl náboženství. Proto se podle nás člověk má přizpůsobit požadavkům náboženství a nikoliv naopak.

Jsou sekty, které nic nenamítají proti synkretismu, naopak jej vítají jako užitečný, jako něco, co konec konců vyplývá i z jejich víry. Většina sekt však naopak zcela odmítá uznat, že nejsou výlučnými a jedině spasitelnými cestami k Bohu, uzavírají se do vlastní pevné ulity, kam nesmí nic cizího proniknout a odkud nikdo nesmí ven. Účelem je naprosté ovládnutí obelstěných členů sekty.

Jsou sekty, jež se považují za jediné pravé křesťany (moonisté, Boží děti), jiné se považují za křesťanství blízké, proklamují, že křesťanství konstruktivně rozvíjejí (např. tzv. křesťanská věda). Praxe prvních obsahuje často jakýsi „křest“; většina těchto sekt prohlašuje, že jedině její členové budou spaseni; v případě, že sekta používá Bibli, hlásá, že její členové jsou těmi, kdo budou vzkříšeni a budou panovat s Kristem v Tisíciletém Království (jehovisté), nebo že na nebesích zaujmou členové sekty lepší místa než ostatní lidé (mormoni), kteří budou buď v nižších sférách, nebo v pekle. Často se vůdce sekty považuje za zachránce světa. To je antikristovský moment, takový vůdce je předchůdcem antikrista; anebo vůdcové sekt předpovídají brzký konec světa, spojený s druhým příchodem Krista, většinou s přesností na roky a dny... Toto očekávání má chiliastický charakter, očekává se Království Boží na zemi (jehovisté, moonisté, mormoni).

Je mnoho sekt, které vznikly kolem hinduistických „svatých mužů“ – guruů, kteří přišli na Západ a uspěli zde; hinduistické prostředí je semeništěm zakladatelů sekt na Západě. K masivnímu průniku došlo ve druhé polovině 20. století, ale existují svědectví, že je výsledkem určitého programu hinduistických „svatých mužů“, kteří si předsevzali ve dvacátých letech 20. století (nebo dokonce už koncem 20. stol.) potlačit křesťanství na Západě (viz videofilm „Bohové Nového Věku“), zvítězit nad ním.

Učení těchto svatých mužů obsahují ideje a myšlenkové systémy, typické pro hinduismus, zvláště: ideu reinkarnace, sebezdokonalování cestou jógy s cílem vymanit se z koloběhu životů a rozplynout se v neosobním Bohu (nirvána), ideu o Božské podstatě každého člověka, na kterou jsme pouze zapomněli, a proto trpíme (stačí se na ni rozpomenout, vrátit se k ní, prohlédnout světský klam - tzv. máju, tím přestane utrpení; osou tohoto učení je možnost dosažení osvícení vlastními silami a přijetí plné vlády nad svým životem, což je velice blízké pýše západních lidí), setkáme se tu občas s požadavkem jisté (a někdy i značné) askeze a vegetariánství (vedoucí adepty pravidelně k pýše a pocitu nadřazenosti) (např. celibát a nejpřísnější formy vetetariánství a diety v Haré Kršna hnutí - zakazuje se i čaj a kakao), nebo naopak doporučení užívat si radostí světa a uvolnit všechny tělesné vášně a hříšné sklony (např. Radžníš čili Osho); zbožnost se projevuje sloužením bohům, idolům – modlářstvím a nebo uctívání nejvyššího Boha jako neosobního principu (některé formy buddhismu) nebo jako osobního boha (Višnu = Krišna v bhaktijóze, nebo Šiva).

Princip sebezdokonalování se objevuje např. i u Gurdieva (který byl zřejmě inspirován dálně-východní buddhistickou a možná i hinduistickou duchovností) a také u scientologů, kteří jsou fascinováni vírou ve vědu a ve vlastní síly člověka.

Mnoho sektářských vůdců a mezi nimi i ženy (ať již se ve svém učení odvolávají na jakékoli zdroje) se prohlašuje za Spasitele, Krista, (známá jogínka se prohlašuje za Pannu Marii) nebo za proroka, završujícího řadu proroků, jejíž součástí má být podle nich také Kristus. Pán Ježíš o takových praví: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem Mesiáš, a svedou mnohé“ (Mat. 24, 5). A dále: „Tehdy řekne-li vám někdo: Hle, tu je Mesiáš nebo tam, nevěřte! Neboť povstanou lžimesiášové a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné“ (Mat. 24, 23-24). A: „Když vám řeknou: Hle, je na poušti, nevycházejte! Hle, v tajných úkrytech, nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka“ (Mat. 24,26).

Některé sekty oproti tomu proklamují věrnost Kristu (např. letniční čili padesátniční), když se však podíváme na jejich učení a praxi více zblízka, poznáváme jejich deformace a zvrácenost. O nich platí: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? A tehdy jim vyznám: Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti“ (Mat,7,21-23).

Učení sekt často vznikala a dodnes vznikají na vlně aktuálních problémů své doby a svůj úspěch staví na zdánlivém řešení (nebo nabídnutím přijatelně jednoduchého receptu pro vyřešení) momentálně důležitých otázek a společenských problémů. Jindy sekty vznikají jako odpověď na neartikulovanou objednávku více či méně významné společenské skupiny. A konečně - důvodem úspěchu některých sekt bývá to, že vyhovují mentálním potřebám či slabostem a sklonům nebo jindy - myšlenkovému naladění, které jsou společné pro určitou vrstvu civilizace či velkou skupinu společnosti.

Základy, na nichž stojí sektářská uskupení – souhrn:

  • sekta má vždy zakladatele – vůdce, jímž je člověk; oproti tomu: Zakladatelem (jediným) a Hlavou (jedinou) pravé Církve je vtělený Syn Boží, Pán Ježíš Kristus
  • zakladateli se prokazuje úcta jako bohu a spasiteli, prokazuje se božská úcta tomu, kdo ve skutečnosti nemůže spasit, zachránit (už kvůli tomu, že jako hříšný člověk sám potřebuje spásu); oproti tomu: v pravé Církvi Kristově uctíváme Toho, jenž skutečně může odpustit hříchy a spasit nás (toho, kdo nepotřebuje spásu a pomoc od žádného člověka, kdo nepodléhá žádnému hříchu ani smrti, a dokázal to tím, že sám vstal z mrtvých) – Ježíše Krista; Pán Ježíš Kristus je skutečný Spasitel, pravý Bůh, pravá Cesta k Bohu Otci
  • sekty, i když samy sebe považují za křesťanské, mají falešné učení, které vzniklo z názorů a představ zakladatele, který, přes to, že používá citáty z Bible, zdeformoval její obsah a citace vytrhává z celobiblického kontextu, jeho učení vzniklo z opovážlivosti, nezodpovědnosti a velikášství. Oproti tomu: pravá Kristova Církev učí podle Božího zjevení, které je předáváno v Bohem inspirované Tradici a dle z Boží inspirace sepsaného Písma svatého, učí pravdám, jimž nás učil Syn Boží, (Slovo, které bylo u Boha), Pán Ježíš Kristus; které spisy a vnitrocírkevní dopisy mají být zařazeny mezi kanonické (tj. do Písma svatého), rozhodovali svatí otcové podle toho, zda souhlasí s Tradicí. Písmo svaté bylo Bohem dáno Církvi, vzniklo v Církvi (celý Nový zákon jsou vnitrocírkevní poselství a dopisy) a Církev stanovila, které křesťanské písemnosti budou zařazeny do Bible a které nikoliv, čili Církev je redaktorem Bible - v tomto smyslu Církev sestavila kodex Písma svatého. Proto odnášet Bibli z Církve, používat ji mimo Církev, vykládat ji bez zřetele na Církev, neuznávat Církev při čtení Bible je v samotné své podstatě nesmyslné.
    Je zde nebezpečí pro člověka, který dobře nezná Písmo svaté, že uvěří lživým argumentům sektářů. Proto by každý pravý křesťan měl dobře znát pravoslavnou věrouku a Bibli, aby nebyl obelstěn. Nejlépe však je pro prostého křesťana se vůbec se sektáři nedávat do hovoru a nenechat se přimět k disputaci. Sektáři často vytrhují částí Písma ze souvislostí a vykládají text podle svého jednostranného a lživého učení. Někdy dokonce používají svůj upravený překlad Písma (např. Svědci Jehovovi a někteří jogíni a nekřesťanští mystikové).
  • Kristus pro řadu sekt není jedinou Cestou, Pravdou a Životem, Božím Slovem a Spasitelem, ale je jen jedním z proroků, který je předchůdcem hlavního a nejdůležitějšího proroka a spasitele:
    • zakladatele sekty (např. moonisté, mormoni, Bahájí)
    • klíčové duchovní osobnosti dneška (v New Age vládce, dosazeného Luciferem) – antikrista.

    Nebo je pro ně jedním z proroků, ukazujícím jednu z mnohých cest k Bohu (Haré Krišna, hinduisté a buddhisté – žáci různých guruů, svobodní zednáři).

  • sektáři, přesto, že sami sebe třeba i považují za křesťany a také světem jsou považováni za křesťany (např. letniční), v praxi zavrhují pokoru a pokání, mají k němu odpor. Oškliví si prostotu a nesení kříže a - naopak mezi sebou soutěží o postavení ve skupině (letniční - podle svědectví bývalých příslušníků tohoto hnutí). Mají odpor ke Kristovu Kříži, např. jinak dosti vědecky (historie, archeologie) založená propaganda jehovistů kvůli odporu ke znamení Kříže zcela nevědecky tvrdí, že Kristus nezemřel na kříži, ale přibit na kůlu.
  • východním duchovním prvkem, který proniká i do škol, školek a veřejných tělocvičen v rámci cvičení hathajógy je uvolňování (relaxace), rozplývání se v neosobnu, otevírání se různým proudům duchovních energií, záměr pociťovat je a žít jimi - a posléze používat je(!). Je to předstupeň staré buddhistické snahy rozplynout se v neosobní nirváně (vyvanutí). Taková praxe vede k praktickému panteismu. Hinduistické (jóga) a buddhistické (např. zenové) meditační praktiky už pronikly do protestantského prostředí a v poslední době se velmi dobře ujímají i mezi římskými katolíky, duchovenstvo nevyjímaje (u nás viz zen-buddhismus známého patera Halíka, který dosáhl v Japonsku v kursu zenu absolventského osvědčení a při různých příležitostech veřejně spolu s buddhisty ekumenicky medituje), a je patrná snaha je uplatňovat v křesťanské duchovnosti a církevním životě. Tomuto pokušení pravoslavná církev odolává, neboť má svůj hluboký duchovní život (mystiku) a živou modlitební zkušenost a (mohli bychom pro tento případ říci:) - meditační praxi a nepotřebuje se ohlížet po "obohacení" zvnějšku, což dnes dosti výmluvně potvrzuje, že už jako jediná sahá až k prameni. Dává i dnes okusit živé spojení s mystickým tajemstvím Kristovy oběti na Kříži i s Jeho Vzkříšením a může skutečně dovést své věřící až ke Kristu.
    Je případné, že se i římskokatolická církev v praxi stále častěji utíká k nekřesťanským orientálním meditačním praktikám; ani pokusy vnějšího "vypůjčení si" některých atributů pravoslavné spirituality (ikony, Ježíšova modlitba, byzantské zpěvy, východní liturgie, staroslověnština atd.) nemohou vlít živou vodu do života Církve, který je smrtelně raněn neautentickým církevním učením a falsifikovanou praxí. Všechny atributy pravoslavné duchovnosti mají svůj význam pouze uvnitř pravoslavné církve, jedině jsou-li v dotyku s tím, co není jen vnějškové, co je principiální, - s Pravdou a blahodatným církevním životem.
    Zvláště nebezpečnou technikou, kterou používají východní guruové, je vizualisace, dosažená holotropním dýcháním, jež ohrožuje duševní i tělesné zdraví člověka. Ale i prosté přivolávání a představování si různých duchovních vizí a bytostí je velmi nebezpečné a nezřídka vede k posedlosti.
  • otevření se cizím duchovním světům, obývaným různými bytostmi, hlavně sférám s nečistými silami, bez reálné mocné duchovní ochrany; oproti tomu: přijetím křesťanství se utíkáme pod ochranu Kristovu a Jeho přesvaté Matky, Panny Marie, při křtu přijímáme ochranu andělskou a přímluvy svatých, vcházíme k Bohu pravými Dveřmi. Žádná duchovní síla, pokud není spojena s Kristem, se nemůže nazývat dobrou. Škodí již tím, že nevede ke Kristu; nic a nikdo nemůže být neutrální (tj. mimo dobro i zlo); co není dobré je - ať už úmyslně či neúmyslně (vědomě či nevědomky) - ve službách zla; vzpomeňme jen na Kristův výrok: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ (Mat. 12,30).
  • víra v převtělování. Touto vírou dnešní Zápaďané, získaní pro východní náboženství, nahrazují křesťanskou víru ve zmrtvýchvstání, již zavrhli. Realisují skrze ni přirozenou lidskou touhu po nesmrtelnosti, která však vystačí s nekonečným přebýváním na tomto světě. Popletenost dnešních západních hinduistů (a jejich odtržení od pravého hinduismu) je zjevná už jen tím, že reinkarnaci nepovažují za něco strašlivého, za trápení bez nalezení klidu, za strastnou pouť bez možnosti spočinout v pokoji (jak to vnímají východní – orientální lidé – hinduisté a buddhisté; viz např. prohlášení Mahátmy Gándhího, že reinkarnace je příliš těžké břemeno, než aby je mohl někdo unést). Místo hrůzy nad tímto strašlivým údělem mají jakousi podivnou (snad až zvrácenou) radost z toho, že se mohou znovu a znovu rodit, prožívat nové a nové životy i s jejich utrpením a nemocemi a smrtí (a nevědomostí, protože si znovuvtělený člověk nepamatuje na své předchozí životy), že mohou tímto způsobem věčně žít a stále dokola prožívat lidské radosti a strasti. (Takový "věčný život" se zdá být z hlediska křesťanského učení o spáse a o ráji spíše peklem než čímkoliv radostným.)

    Tohoto učení se chytá i materialisticky vychovaný člověk; i v něm je totiž - stejně jako ve všech lidech - kdesi v hloubi duše zakořeněná touha po nekonečném životě, někde uvnitř každého lidského srdce nalézáme tušení, že člověk by správně měl být nesmrtelný (je to jakási dávná, zasutá ale přesto nezahladitelná, v každé lidské duši uložená vzpomínka na ráj a na původní řád světa a života). Tento člověk však zavrhuje Kristovu zvěst o Božím království jako nereálnou a snad i za dětinskou (nebo třeba zkompromitovanou dějinami i současností západních církví), a místo toho dává přednost skutečné dětinskosti, upřednostní pro něho bližší uvažování, které nepřesahuje rámec světa. Tito lidé daleko raději uvěří sebesložitější myšlenkové konstrukci, jen když její východisko i její výsledek zůstávají ve světě, než by se vzdali touhy po neustálé vnější i vnitřní změně, pohybu, dění. Jako zajímavou ilustraci právě řečeného poukazujeme na pravoslavné ikony - na nich lidé nemravní či rouhači, pokud se zde vůbec objeví, jsou vždy zobrazováni nejen jako malé postavičky, ale i v pohybu a rozličných pózách vyjadřujících neklid. Člověk světa totiž žije ve sféře neklidu, kdežto člověk patřící Kristu žije v tichosti, v pokoji od Ducha Svatého, takže ztrátu světského neklidu nepovažuje za újmu, ale za vysvobození. (Pán Ježíš pravil: "Pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává...")

  • víra v to, že ne všichni lidé jsou způsobilí a předurčení k dosažení spásy. Toto učení se nachází ve východních náboženstvích a rozhodujícím kritériem pro to, aby člověk byl vybrán guruem k následování, je nadprůměrná inteligence člověka a údajná způsobilost pochopit jemné a složité učení (ale musíme přiznat, že v ideálním pojetí sem patří i skromnost a schopnost pokory). Takovéto pojetí duchovní cesty dělí lidi do skupin, často podle sociálního postavení, s nimiž kněží (v tradičních zemích buddhismu a hinduismu) jednají a zasvěcují je právě jen v tom stupni, který jim podle nauky přináleží. Tak např. v buddhismu je prostým lidem dáváno za duchovní potravu modloslužebnictví jako způsob uctívání Boha, odpovídající stupni možnosti osvícení prostého člověka, jako nejlépe odpovídající jeho psychice a duchovním potřebám. Toto modloslužebnictví se nepovažuje za zásadně škodlivé, ale za nižší formu zbožnosti, připouští se nejvýše, že je to forma nejméně účinná. (Člověk způsobilý k vyšším formám zbožnosti, tj. předurčený k dosažení vyššího duchovního pokroku, se podle zákona karmy prý narodí ne jako prostý člověk, ale ve vznešené či alespoň dostatečně majetné rodině. Viz též indické hinduistické kastovnictví, které též nalézá ospravedlnění v karmickém zákonu - tj. kdo se narodí jako příslušník nižší kasty, může si za to sám, protože je to jen trest za něco špatného, co spáchal v minulém životě; proto není potřeba litovat ty, kteří mají v životě nějaké neštěstí - je to jen špatná karma, v příštím životě bude lépe, protože nesením utrpení si člověk získá zásluhy a bude odměněn dobrým zrozením; podle hinduismu není tudíž ani nutno pomáhat někomu a zlepšit jeho situaci, neboť ho tím připravujeme o zásluhy a zhoršujeme jeho vyhlídky na příští dobrý život. Ostatně konec konců vše - dobro i zlo, štěstí i neštěstí - je stejně jen iluze, viz níže.)
    Normální vnímání světa je prohlašováno za vnímání závoje (kosmický klam - mája), zahalujícího skutečnou pravdu. Na svět a dění v něm se má pohlížet jako na neskutečné, jako na iluzi. Důležitá je víra v to, že svými činy vytváříme tzv. karmu, to jest, že vlivem našich předchozích činů jsme v dalším životě buď odměňováni nebo trestáni. Plnění si svých povinností a konání dobra se nazývá spravedlnost - dharma, a tím můžeme ovlivňovat svou karmu, avšak méně již své vysvobození (a nirvánu), neboť buddhisté věří, že i dobrá karma je ještě překážkou nirvány. Za podmínku spásy se považuje absence jakékoliv karmy. Ke spáse je třeba se věnovat duchovním cvičením a dosáhnout tak stavu osvícení, nevytvářet žádnou další karmu a zbavovat se té, která ještě zbývá. To se děje především vzdáním se všech cílů kromě dosažení nirvány (vysvobození z koloběhu životů).
    S přibývajícími duchovními stupni jsou adeptovi duchovní cesty k „prozření“ předkládány pravdy, že Bůh je ve skutečnosti jeden a je neosobní a vše pozemské i nadpozemské, tedy i bohové, jsou jeho projevy. Přesto však i adepti na vyšších úrovních uctívají dále tyto bohy jako projevy nejvyššího (neosobního) Boha a jeho - pro dobro člověka se projevujících - vlastností. Znají pojem svatosti, jež se dosahuje čištěním svého nitra od vášní a vlastně všech myšlenek, aby došlo k uklidnění a vyprázdnění mysli a tím dosažení nirvány.
    V současnosti byly tyto dříve tajné nauky importovány na Západ a uveřejněny a zpřístupněny každému, přičemž se ovšem nadále neopomíná zdůrazňovat jejich výlučnost a vznešenost a to, že jsou určeny pouze vyvoleným. Tento pocit výlučnosti a nadřazenosti nad lidmi, kteří adepty nejsou, vede u většiny těchto Zápaďanů, kteří dnes následují nějakého východního gurua, k nepřekonatelné pýše, jež se hluboce zakořeňuje právě proto, že ve své podstatě vychází z axiomů vyznávaného učení (něco podobného platí i o následovnících hinduistických guruů na Západě). Většinou vyznívá naprázdno volání k pokoře, jež je v učení také obsaženo a v původní tradici snad i zdůrazňováno, neboť jaksi formálně sklouzávají po povrchu.
    Např. některé duchovní stezky buddhismu mají ve svém učení upozornění na nebezpečnost duchovní cesty, která vede z pozemského světa do světů duchovních, a také proto nedoporučují většině lidí se na ni vydávat. Zdůrazňuje se zde nutnost duchovní ochrany před zlými bytostmi, ale samo toto učení takovou ochranu v podstatě není schopno poskytnou či zprostředkovat a je si toho do jisté míry i vědomo. Proto to dřívější utajování, všechna ta varování a původně přísný výběr adeptů.
    Kdo má dlouhodobý osobní kontakt na lidi, kteří se zabývají těmito duchovními stezkami, nemůže si nepovšimnout, jak často se mezi těmito lidmi objevují duševní nemoci, životní neštěstí, rozvody, těžké nemoci, osobní tragédie...
    Křesťanství je oproti tomu, podle slov Ježíše Krista, jimž naslouchá Církev, cestou pro každého člověka. Podle křesťanské nauky je každý člověk schopen dosáhnout spásy, s pomocí Boží a pod Jeho ochranou, která přebývá v Jeho Církvi, neboť má svobodnou vůli a svědomí, jeho způsobilost je dána již tím, že je člověkem. Záleží pouze na tom, jak se svým životem naloží. Na duchovní cestě křesťana ochraňuje moc Boží, Kristus a jeho oběť na Kříži. Spása se děje ve spolupráci člověka s Bohem a člověku není uloženo něco, co by bylo nad jeho schopnosti a možnosti. Člověk kráčí k Bohu a Bůh vychází k člověku. To, co je určující pro úspěch duchovní cesty člověka, je věrnost Kristu, mravnost a pokora, k čemuž je vybaven každý člověk. Prostým lidem je podávána pravda takovou formou, aby ji mohli pochopit, ale je to stále ta samá pravda, a ne polopravda nebo nějaká nižší nebo zkažená duchovní potrava. V Církvi je pro všechny jen jedno Evangelium, které je základem a vrcholem křesťanského církevního učení. Plný přístup k pravdě má v Pravoslaví každý věřící - každý podle míry svého růstu v Kristu.
  • sektáři často učí, že ďábel neexistuje, nebo je neškodný, či dokonce odvozují ze jména Lucifer, Světlonoš a z jeho dřívějšího prvenství mezi stvořenými anděly jeho kladnou úlohu ve spáse světa (New Age) a uctívají ho jako spasitele (New Age). Také u satanistů dochází k uctívání ďábla, tentokrát však přímo jako ztělesnění zla. Je to duchovní zvrácenost a končí pro člověka tragicky.
    Hinduisté a buddhisté nepovažují ošklivost a hrůzu vzbuzující bohy (a jejich hrozné činnosti: bohyně Kálí pijící z lebky lidskou krev, ověnčená náhrdelníkem z lidských hlav; v Tibetu podobně Mahá Kála, Nagpo čhenpo) za něco špatného či za zlo, ale pouze za součást duchovního světa, která má v podstatě kladnou úlohu. Tyto jevy je prý nutno jako takové přijmout a překonat strach z nich, což je také součástí duchovní cesty adepta. Oproti tomu křesťané se při svatém křtu odříkají ďábla a veškeré jeho moci a přihlašují se jen ke Kristu. Ďábla považují za největšího nepřítele lidské duše, svůdce a pokušitele. Neberou na lehkou váhu jeho existenci a to, že ve světě působí, a proto jsou velmi opatrní, zvláště v otázce mravnosti a věrnosti Kristu (sem patří také otázka vztahu k jinověrcům a heretikům). Kristus nás učí, že se nemáme bát žádných lidí, kteří mohou nanejvýše zabít lidské tělo, ale máme se obávat toho, kdo má moc nejen tělo ale i duši uvrhnout do pekelného ohně.
  • učení sekt odporuje Bibli nejen věroučně, ale většinou i mravoučně. Pokyny pro mravní život člena sekty neodpovídají biblickému Desateru. Např. když učení sekty třeba i obsahuje moment lásky k bližnímu, je ji doporučeno realisovat např. sexuálně (Rodina lásky, Boží děti) nebo nějakou jinou pochybnou formou. Vyskytuje se mnohoženství (v minulosti mormoni), iniciace člena formou pohlavního styku s vůdcem (moonisté zpočátku, později stačil pohl. styk s jiným již zasvěceným členem), vybízení k prostituci (Boží děti), v Jonesově sektě byli členové pohlavně zneužíváni.
    U mormonů pojednával jeden článek učení o tzv. "smírčí krvi". Podstatou tohoto učení bylo, že k odpuštění některých těžkých hříchů nestačí krev Kristovy oběti, ale je nutné, aby za ně hříšník zaplatil svou vlastní krví. Při některých vážných přestupcích, např. cizoložství, vraždě, sňatku s černoškou, muž, kterému se říkalo "trestající anděl", přestupníkovi prořízl hrdlo.
    Násilím v jiné formě je trestání lidí, kteří od sekty odešli, násilné držení lidí v sektě (Jonesova sekta, mormoni, jehovisté).
    Mravní deformací je i dodržování bizarních zvyků a nařízení podle učení sekty prý „nutných“ k dosažení spásy (mormoni, moonisté, Haré Krišna a mnoho dalších sekt).

Časté prvky sektářských nauk a praktik:

  • víra v převtělování (Hare Krišna a veškerý hinduismus, některé cesty buddhismu, zen buddhismus, Mahariši, Meher Baba, Eckankar)
  • hyperaktivní obracení druhých lidí na víru, usilovná a vtíravá misie (jehovisté, Boží děti, Cesta, mormoni, Hare Krišna)
  • získávání materiálních prostředků pochybným způsobem (Boží děti, moonisté, ale i jehovisté a většina sekt vedených guruem)
  • očekávání určeného konce světa (Jim Jones-svatyně lidu; u některých se spojuje s hromadnou sebevraždou příslušníků sekty, jindy se zase očekává zásah ze strany UFO)
  • předpovídání druhého Kristova příchodu spojené s chiliasmem (adventisté, jehovisté, Boží děti, Světová církev Boží, mormoni)
  • učení obsahuje starozákonní prvky (odporující novozákonnímu učení a praxi: např. mnohoženství, či svěcení soboty) (jehovisté, adventisté, Světová církev Boží, mormoni, moonisté)
  • zvrácená morálka v sexuální oblasti přidávající se k modloslužebnictví:
    • Svatyně lidu a Boží děti, Světová církev Boží – sexuální úchylky;
    • moonisté, Hare Krišna – omezení v intimním životě manželů
  • sektářství uchvacuje lidi tím, že „jde s dobou“; uvedené sekty nesou výrazné stopy vlivu dobových aktuálních problémů; jejich vznik je spojen s tím, že se snažily uspokojit lidi jakýmsi řešením těchto problémů :
    • vznik mormonské církve – móda objevovat významné archeologické nálezy;
    • scientalisté /křesťanská věda/ – mesmerismus, léčitelství;
    • adventisté, jehovisté, mormoni – očekávání konce světa a tisíciletého království;
    • bahájí, New Age – celosvětové sjednocení, mír nade vše, synkretismus, spojení všech náboženství
  • zabraňování v odchodu těm, kteří chtějí sektu opustit, často týrání (na počátku své existence mormoni; svatyně lidu /Jim Jones/, moonismus; ale i jehovisté)

Mnoho sektářských vůdců pochází z prostředí protestantského nebo protestantských sekt. Například:

  • Armstrong, zakladatel „Světové církve Boží“ působil nejprve mezi kvakery, metodisty a adventisty
  • Wiewill, zakladatel „Cesty“ byl nejdříve pastorem evangelické reformační církve
  • Jones, vůdce „svatyně lidu“, který byl organizátorem hromadné sebevraždy členů své sekty, byl nejprve kazatelem metodistické církve
  • Moon byl aktivní v ilegálním korejském Svatodušním hnutí
  • Russel, zakladatel Jehovistů, pocházel z kalvínského prostředí
  • paní Eddyová, zakladatelka křesťanské vědy /scientalistů/, pocházela z puritánské rodiny
  • Berg, vůdce Božích dětí, byl z evangelické rodiny

Sekty, které dosahují největších úspěchů v dnešní době, jsou baháismus a New Age. Jejich nauky podivuhodně korespondují s duchem postmoderní filosofie, zabývají se aktuálními problémy současného lidstva a, samozřejmě, přinášejí „řešení“.

O New Age (tj. hnutí Nového věku, či věku vodnáře apod.)

Zvláštní místo mezi sektami v současnosti zaujímá hnutí New Age, jež se ani nedá nazvat v pravém slova smyslu sektou, ale spíše duchovním hnutím. Je to syntéza východních náboženství, gnose a spiritismu, založená na esoterických (tajných) učeních, zprostředkovávaných duchovními démonickými silami. Je proto samozřejmé, že zde má místo okultismus, ufologie, astrologie, hypnóza, jóga. Přítomno je kompletní spektrum pohanských kultů - až po prvky z nejprimitivnějšího animismu afrických domorodců. Věří, že všechna náboženství obsahují „společné pravdy“, které se jako most klenou nade všemi rozdíly (založeno na theosofii). Hnutí si klade cíl sjednotit duchovně svět a jako překážku tohoto sjednocení vidí křesťanství, k němuž se chová nepřátelsky a vidí v něm příčinu rozkolu světa. Získává si podporu ve vlivných kruzích a je zajímavé sledovat, jak jimi vypracované cíle a metody duchovního ovládnutí světa korespondují se současnými světovými politickými trendy. Vedle zaručení minima práv a svobod každého obyvatele planety se zde setkáme s požadavkem nutného podřízení osobního života jednotlivce kontrole z duchovně-politicko-ekonomického centra země.

Součástí programu je příprava na masové „zasvěcení“ lidstva a očekávání Maitrei, „vychovatele“ našeho lidského rodu: „Osobnosti, jíž se v judaismu a křesťanství říká Mesiáš, v buddhismu Maitreia (pátý Buddha), v islámu Mohamed, hinduisté ho nazývají Krišnou.“ „Nebude soudit svět,“ ale bude „pomocí a inspirací“. Vezme do svých rukou vládu, již mu svěří Lucifer. Lucifer je vyhlašován za vstupní bránu do nové epochy. V knize jednoho z vůdců hnutí New Age se píše: „Lucifer působí v každém z nás, aby nás uvedl do stavu dokonalosti.“ Maitreia, Luciferův služebník a „vychovatel“ lidstva, přijde pomocí velké invokace, která bude „povinná“ pro všechna náboženství a bude uvítán jako „znovu přicházející Kristus.“

Křesťan si zřejmě při čtení těchto řádek vzpomene, že podobná ideologie je ve Zjevení sv. apoštola Jana popsána a spojena s očekávaným příchodem Antikrista, což je součástí posledních, apokalyptických událostí, předcházejících Druhému příchodu Kristovu.

Učení hnutí New Age působí na lidi svojí atraktivitou. Je prezentováno jako nastolení míru na světě. Kdo by odolal?, kdo by se nechtěl zapojit se do tak velkolepé akce...? Když porovnáme toto učení s obsahem Zjevení sv. apoštola Jana, vidíme zcela jasné styčné body učení New Age s tím, co Bůh zjevil sv. apoštolu Janovi o posledních dobách. Toto duchovní hnutí – New Age, se ve světle evangelia jeví jako zabraňování spasení lidí cestou přípravy lidstva na příchod antikrista (podle Bible – Zjevení sv. Jana – jediného světovládce, který se nejdříve bude jevit jako velmi kladná a lidstvo zachraňující osoba, ale posléze – až do svých rukou skutečně soustředí všechnu světovou moc – se změní na satanského krutovládce), na jeho kladné přijetí, na to, aby lidé do něj vkládali důvěru a předali moc do jeho rukou. Sleduje se, aby obelstění lidé na něj pohlíželi jako na zachránce lidstva a vzdali mu úctu jako svému Bohu.

Zjevení sv. apoštola Jana říká, že skrze působení antikrista nastane největší nápor ďábla k získání vlády nad světem, což se mu skutečně skoro podaří. Jenom ti, kteří až do konce zůstanou věrni Kristu, přes to, že budou pronásledováni, budou zachráněni pro Království Boží. Ve Zjevení se jasně píše, že takoví lidé, kteří dají svou důvěru antikristu, se vlastně odevzdají pod moc ďábla a že se i s jejich pomocí strhne strašné pronásledování křesťanů. Můžeme tuto situaci porovnat s prvními křesťanskými dobami, kdy křesťané pro svou víru v Krista mučednicky umírali. Tak to zřejmě bude i v posledních dobách.

Křesťané, kteří skutečně žijí pro Království Boží, jež není z tohoto světa, světu budou vždy vadit, neboť Pán pravil učedníkům: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí" (Jan 15,18-19). A jinde praví Písmo o této věci: „Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?... A proto 'vyjděte z jejich středu a oddělte se,' praví Hospodin, a 'ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu' a 'budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů.' Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží“, to praví sv. apoštol Pavel (2 Kor. 14-15, 17-18) a sám Pán Ježíš Kristus říká: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mat. 10, 34) (ve smyslu rozdělení lidstva na ty, kteří Krista přijmou, a na ty, kteří Ho nepřijmou; možno vztáhnout i na pronásledování křesťanů). S tím souvisí i Kristův výrok o těch, kteří Ho následují: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena. K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali“ (Mat. 5, 13).

II.

Pravoslavná duchovnost a její vztah k jiným duchovním proudům

V dnešní době se stalo zvykem posuzovat život člověka podle toho, jak je z hlediska světa úspěšný. Důraz se klade na vnější stránku života člověka – jaký má úspěch v podnikání, jak umí jednat s lidmi, jak se obléká, jak vypadá apod. U nás v České republice se říká, že musíme nyní nějaký čas vydržet psychický nápor při rozvoji naší ekonomiky a že jednou (snad brzy) přijde čas, kdy si budeme moci oddechnout. Zadíváme-li se však do světa, kam chceme patřit, vidíme, že tento svět je zaměřen na tak intensivní práci, že zcela vyčerpává sály člověka ve jménu prosperity a hospodářského růstu. Pro vyváženější životní rytmus a jiné životní hodnoty tam je vlastně místa velmi málo. Je pravděpodobné, že ani u nás období oddechu nenastoupí, neboť jinak by se zpomalil náš hospodářský růst. Na příkladu USA vidíme, jaké má toto neustálé vnitřní napětí a stres, v němž lidé žijí, důsledky. Mnoho lidí je závislých na alkoholu, polovina Američanů bere léky na povzbuzení a dobrou náladu, neboť si nemohou dovolit přijít do práce s unaveným výrazem, to by znamenalo ohrožení jejich postavení. Mnoho lidí, kteří takto nechtějí žít, hledá duchovní nauku, která by jim umožnila získat zázemí k jinému životu. Stávají se však často oběťmi sekt, neboť sektářství je dnes již tak rozšířeno, že je velmi těžké najít náboženství, které by mohlo člověku skutečně pomoci. Navíc pravým cílem náboženství je člověka zachránit pro věčný život, řešit situaci duše po smrti; lidé však dnes spíše hledají zlepšení kvality svého pozemského života. Zachránit člověka může jen Pravda, a ta se dnes velmi těžko hledá. Dnešní lidé o náboženství téměř nic nevědí a snadno se nechají obelstít a nebo si přivodí potíže svou vlastní nezodpovědností.

Ačkoli každý bez rozpaků uzná, že například k vytvoření nějakého výrobku je třeba dobře znát řemeslo a dodržovat výrobní postup, aby byl výrobek kvalitní, mnoho lidí je na rozpacích, jak je tomu s vírou, zda má duchovní život také nějaká pravidla, zda existuje nějaká pravá víra a z této bezradnosti se zrodil názor, že každá víra musí být respektována a má právo se prohlašovat za správnou, nebo, naopak, se míní, že každá náboženská víra podléhá nedokonalosti a relativnosti jako vše ostatní na zemi a proto nemá smysl věřit ani hledat Boha. Tyto dva postoje mají společného jmenovatele, a to, že je náboženské cítění člověka vnímáno jako přirozená psychická výbava člověka, která se projevuje ve vytváření si náboženských představ. Toto hledisko však neuvažuje, že by toto náboženské cítění mohlo být reakcí člověka (k níž je vybaven) na fakt skutečné existence Boha, který ve svém zjevení dává člověku jen jednu určitou cestu k Sobě. Pán Ježíš Kristus sám o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6).

Pravoslavní křesťané jsou přesvědčeni, že i když je víra sama i oblast, kterou se víra zabývá, neviditelná, přesto zásadně záleží na tom, jak věříme a v co věříme, neboť na tom závisí, jestli nás naše víra může zachránit.

Stará náboženství

Již odedávna existovala různá polyteistická náboženství (polyteismus je mnohobožství – uctívání několika nebo mnoha omezených bohů) – takové bylo náboženství všech předkřesťanských národů (kromě Izraelců) včetně vyspělých kultur v Egyptě, Mezopotámii, Indii (hinduismus a později i buddhismus) i u starověkých Řeků a Římanů. Ovšem například hinduismus a buddhismus obsahuje i prvek monoteismu (uctívání jednoho nejvyššího Boha), v tomto případě jako neosobního principu, v němž má vše svůj počátek a jenž je nejvyšším dobrem, jediným zdrojem života, všeobjímající silou. Ostatní bohové jsou v této nauce jen stvořeními, i když dokonalejšími než lidé. Také starořečtí filosofové, například Platón a Aristoteles, došli k pojmu nejvyššího Boha jako neosobního principu života.

Křesťanství jde dál než tato náboženství a filosofie, které třebas uznávají existenci jednoho Boha a poskytují různé návody, jak se k němu dobrat, přesto tyto návody křesťané považují za nedokonalé a ve svém důsledku i nesprávné či klamné. Jsou za takové křesťany považovány buď proto, že se v nich lidé klanějí falešným, pozemským bohům, kteří jsou v očích křesťanů ve skutečnosti démony, což se vylučuje s uctíváním pravého Boha, a nebo proto, že jsou to pokusy člověka dostat se vlastními schopnostmi k Bohu (zdola nahoru), což je iluze.

V islámském náboženství naproti tomu je sice uctíván jeden osobní Bůh, avšak Pán Ježíš Kristus je zde považován pouze za proroka a nikoliv za vtěleného Božího Syna. Muslimové neznají pojem Božího Syna a Spasitele. Ráj pro ně není spojen s hlubokou proměnou člověka k dokonalosti, ale je odměnou za plnění formálních předpisů a rituálů (pojetí rajské blaženosti je zde dosti tělesné a světské).

Křesťanství se pak drží zjevení Pravdy, které dal člověku sám Bůh (shora dolů). Proč křesťanství staví své poznání o Bohu na Božím zjevení a nikoliv na lidských schopnostech a úsilí? Pomozme si přákladem. Představme si, že se pokoušíme uhodnout myšlenky člověka, který mlčí. Můžeme se leccos domnívat, ale jeho myšlenky se můžeme dozvědět, až když promluví a sdělí nám je. Podobné je to s Bohem. Filosof se leccos dohaduje a předpokládá o Bohu, ale křesťan s Bohem rozmlouvá, protože byl před tím ochoten Bohu naslouchat a poslouchat ho – přijímá totiž Jeho Slovo – tj. Krista, a také to, jak promlouval k lidem v Bibli. Přijal i to, co Pán Ježíš Kristus člověku přinesl – záchranu (spásu).

Na rozdíl od materialistických vědců a filosofů křesťané věří, že člověk není výsledkem náhodného vývoje či "přirozené evoluce" – produktem přírody, nýbrž že byl stvořen Bohem tak, aby byl Jeho obrazem a byl mu podoben. Člověk je malý vesmír, je nejdokonalejším tvorem a také služebníkem i synem svého Stvořitele. Služba člověka Bohu je radostná, neboť Mu slouží z lásky a svobodně a nalézá v této službě své štěstí a naplnění. Tuto možnost považuje křesťan za Boží dar, je totiž dáno člověku, že největší svobodu nachází, když poslouchá Boha, neboť Bůh je samotné dobro a láska. Přínosem křesťanství pro dřívější pohanské národy bylo osvobození z nutnosti sloužit různým omezeným bohům, před nimiž se lidé třásli strachy a jimž neustále museli přinášet úlitby, aby si je nerozhněvali.
Služba omezeným bohům je ztraceným časem, je to prostředek Zlého jak vydírat lidi; je to služba démonům. Oproti těmto bohům je Kristus skutečným Zachráncem člověka, jeho Přítelem. Křesťanství přineslo celému tehdy známému světu víru v jednoho Boha, který je osobní a člověk mu říká „ty“. Kristus může spasit člověka, neboť je Bůh.

Bůh podle křesťanského zjevení přebývá v Trojici: Bůh Otec, Bůh Syn (Kristus) a Svatý Duch. To, můžeme říci, pro nás může být jedním z vodítek jak rozpoznat sektářská společenství, neboť i tam se často hovoří o Kristu, ale pravé křesťanské učení je tam vždy popíráno. Když říkají, že věří v Krista, ale ne jako ve vtěleného Boha, a nevěří ve svatou Boží Trojici, nejsou křesťany. V důsledku to totiž znamená, že nepovažují Krista za Boha a to zase znamená, že by Kristus pro ně nemohl být Spasitelem. Sám Pán Ježíš Kristus praví: „Ne každý, kdo mi říká Pane vejde do Království nebeského, ale jen ten, kdo činí vůli mého Otce, jenž je v nebesích.“

Krátce o židech

V jednoho Boha, osobního a všemocného, jenž vládne nade vším a z něhož má vše svůj počátek, věřili již Izraelci, lidé Starého zákona, který je přípravou na příchod Božího Mesiáše. Starozákonní doba byla završena příchodem Ježíše Krista, který nepochybně byl Starým zákonem prorokovaným Mesiášem (to znamená v hebrejštině – jazyku, jímž mluví židé, "Pomazaný" čili řecky "Christos" - Kristus). Že právě Ježíš Nazaratský je očekávaným Mesiášem, však uvěřila jen část Židovstva, ostatní dál následovali starozákonní vůdce Izraele, kteří se zdráhali Ho přijmout, neboť uvažovali světským způsobem, a též kvůli svým vlastním mocenským zájmům se rozhodli jej odstranit, což také provedli, jak víme, Jeho obviněním a vydáním k ukřižování. Příchodem Božího Syna ukončil starý Izrael své poslání dát lidstvu Mesiáše, židé nepřijavší Pána Ježíše se stali "uschlými neplodnými větvemi na Božím kmeni" (jak obrazně praví Písmo), a proto Hospodin ukončil existenci starozákonního národa v zaslíbené zemi. Přišli Římané, kteří byli povoláni jako Boží bič, a rozhnali Izrael, vyhnali židy ze Svaté Země a od těch dob přebývaly zbytky starozákonního židovstva v rozptýlení po celé tváři země. Od těch dob nemohou židé konat starozákonní oběti, které jsou vázány na Jerusalemský chrám a bez nichž židé nevykonávají základní rituál svého náboženství. Boží milost se přenesla na nový Izrael - Kristův lid, novozákonní Církev.

V současnosti jsou velmi populární knihy, které dávají nahlédnout do působivé a svým způsobem hluboké judaistické mystiky /např. chasidské/. Je však třeba mít na paměti i to, že Židé i přímo ve své věrouce, v současné spiritualitě a duchovní praxi se Pánu Ježíši Kristu vysmívají, rouhají se mu a opovrhují jím, natož, aby se chystali uznat Ho za pravého Mesiáše. Někdy můžeme být i svědky veřejných či osobních výpadů židů proti křesťanům, výsměchu úctě ke Kristu a hanobení Jeho Kříže. Proto ať se v novozákonní době judaismem nikdo nenechává unášet, neboť je v něm vždy skryt osten proti Kristu. Židovská mystika je dnes sice tajuplná a dráždí zvědavost, přitahuje svou magičností; lidé, kteří s ní učinili osobní zkušenost, však vyprávějí o její vnitřní prázdnotě a vydávají svědectví o nepřítomnosti skutečné lásky v židovské spiritualitě. Výmluvné je i chování židů vůči křesťanům a křesťanským svatým místům ve Svaté Zemi.)

Další duchovní směry odporující původní křesťanské víře

Cesta křesťana spočívá ve sjednocení se s Kristem duchovně; jedná se o sjednocení všech složek naší lidské bytosti: ducha, duše i těla. Zdůrazňujeme na tomto místě, že se nejedná jen o sjednocení lidské duše s Bohem, nýbrž i o spojení tělesné prostřednictvím mystického života, jehož přední součástí je přijímání účasti na svatých Tajinách (hlavně Božské Eucharistii) doprovázené mravným čistý životem, modlitbou, askezí, skutky pokání a milosrdenství... Vždyť Kristus přišel spasit celého člověka a celého člověka přijal při svém vtělení z Panny Marie na sebe (nejen duši ale i tělo lidské). Proto odmítáme ty, kterí tvrdí, že lidské tělo je už v principu něco nečistého, hříšného, temného, něco čím byla lidská duše potrestána nebo v něm je za trest uvězněna (tak učí např. jóga a veškeré dualistické systémy, hlásající, že jsou dva základní kosmické principy: dobro a zlo, které spolu věčně soupeří; gnosticismus a řada orientálních mystických škol). Tyto ve své podstatě nekřesťanské školy většinou odmítají Kristovu vykupitelskou oběť na kříži; buď prohlašují ukřižování za zdánlivé (gnostici) nebo za nějakou dočasnou nehodu či za trik, kterým chtěl Ježíš zmizet z očí židům a odejít do Indie (někteří jogíni toto se vší vážností tvrdí).

Křesťané tvoří Církev, jež je Tělem Kristovým a Kristus je Hlavou Církve. Zde je další bod, u kterého bychom se zastavili. Kdo říká, že Církev má jinou hlavu než Krista, neučí správně, je sektářem nebo heretikem (hereze je nesprávná víra; resp. víra buď zkrácená a neúplná v porovnání s autentickou apoštolskou věroukou, anebo víra, ke které bylo něco lidského přidáno). V tom tkví naše výhrady proti učení evangelíků (protestantů), kteří mají věrouku zkrácenou (vypuštěny jsou podstatné části učení svatých apoštolů - o svatých Tajinách /svátostech/, o apoštolské posloupnosti /tj. o kněžském svěcení/ adal.), i proti věrouce římsko-katolické, která obsahuje část učení přidaného do věrouky později lidmi (často ze zcela světských důvodů - viz učení o primátu římského papeže čili názor, že církev má dvě hlavy: nebeskou /Krista/ a pozemskou /papeže/; o očistci a o odpustcích atd.)

Dalším momentem, v němž je křesťanství výlučné, je, jak vyplývá z výše uvedeného, potřeba věrnosti Kristu. Z křesťanského hlediska je vzdávání úcty různým bohům (za ty jsou křesťany považovány i předměty různých lidských vášní a tužeb) a ne jedinému pravému Bohu považováno za službu zlu. Je to modloslužba a ta je v křesťanství považována u službu ďáblu.

Člověk, který je lákán do sekty, ani při dosti dlouhém kontaktu s ní nemusí vůbec poznat její skutečný charakter, neboť v těchto společenstvích často existují hierarchické struktury (všelijaká zasvěcení, oddělené schůzky apod.), jež rozlišují řadové členy, jimž je třeba předložit jakousi positivně laděnou nauku, od zasvěcených, kteří manipulují s řadovými členy a propadají sebeuspokojování ve službě zlu. Většinou je snaha vzbudit ve členech sekty horlivou, sebeobětující a bezpodmínečnou úctu k duchovnímu vůdci sekty s tím, že mu vzdávají úctu jako největšímu proroku nebo přímo jako svému bohu a spasiteli.

Někdy je součástí přijímání do sekty i to, že adept přijetí musí přinést obětní dar buď zakladateli sekty nebo svému guruovi; většinou se v této prvotní fázi jedná jen o symbolický dar (např. pár kousků ovoce), ale to na hrozné podstatě obřadu nic nemění - je vykonáno obětovaní přineseného daru před obrázkem, či fotografií nebo soškou, odříkány jsou příslušné texty (často v jazyku, jemuž adept nerozumí, např. v sanskrtu), v nichž jsou vzýváni různí duchové a osoba, které je dar obětován, je velebena jako bůh; a modloslužba je tím vykonána (je zajímavé, že takováto modloslužba, která mnohým moderním lidem připadá jako něco nepřijatelně archaického či pověrčivého, je součástí praxe i takových sekt, které samy sebe vydávají za vědecké, pěstují si image modernosti, exaktnosti a střízlivosti - dokazují např. prospěšnost meditací nějakými exaktními měřeními či zpracovanými statistickými výsledky apod.; učitelé a představení sekty chodí hladce vyholeni, v saku a s kravatou, používají odbornou vědeckou terminologii, jejich přednášky vypadají trochu jako vědecké sympózium, střídají se přednášející odborníci... Kupodivu mají u moderních západních lidí nemalý úspěch). Zkušenosti lidí, kteří prošli sektami tohoto druhu a jsou ochotni hovořit o následcích, hovoří samy za sebe - psychické poruchy, hrozné noční můry, deprese, zloba, zdravotní potíže.

V některý sektách je však modlářské obětování před modlou boha a fotografií zakladatele každodenní praxí. Např. v sektě Společnosti pro poznávání Krišny, tzv. "Haré Kršna hnutí", není dovoleno jíst jídlo, které nebylo "obětováno" - toto každodenní obětování veškerého jídla začíná rituálními praktikami při jeho vaření - kuchař používá ingredience podle speciálního výběru a jídlo během přípravy nesmí ochutnat, protože nikdo nesmí okusit z pokrmu před Kršnou; pokrm je totiž připravován s intencí, že je vlastně určen pro boha Krišnu, jemuž je při obětování věnován, Krišna z něj při obřadu obětování okusí a takto obětovaný pokrm pak mohou jíst lidé; obětovaní probíhá předložením hrnců s jídlem před modly - sošku boha Krišny (povinnou součástí oltáře je i fotografie zakladatele sekty, Prabhupády), a zpíváním obětních zpěvů v sanskrtu, odříkáváním manter (hlavně ke vzývání Krišny) se zvonění na zvonečky. Pobočky této sekty rády zakládají veřejné restaurace, kde za přijatelnou cenu podávají nejširší věřejnosti chutný vegetariánský pokrm - ovšem vždy obětovaný modlám.

Takoví lidé, kteří se nechali zlákat k modloslužebnictví, se však stali oběťmi obludné lži, neboť pravým Spasitelem je jen Pán Ježíš Kristus. Sám Ježíš Kristus o těchto falešných prorocích říká, že přijdou mnozí v Jeho (Kristovu) jménu a budou říkat „já jsem Kristus (Spasitel)“, ale křesťané že se nemají nechat zmást. Bude se říkat: „Tam je, anebo tam“, ale křesťané tomu nemají věřit. Nakonec řekl, že až skutečně sám podruhé přijde, přijde na oblacích s velikou slávou a mocí, Jeho příchod bude jako blesk od východu na západ. Přijde nečekaně. To bude také konec světa a doba Posledního soudu.

Učení sekt, které se odvolávají na Krista, nemůžeme nazvat křesťanstvím, neboť tyto sekty odmítají pravé křesťanské učení v různých bodech, deformují ho tak, jak si vše vymyslel zakladatel té které sekty. Mnoho sekt má (i když se prohlašují za křesťanské) přímo odpor k některým křesťanským pravdám, a proto je zamlčují nebo překrucují i navzdory znění Bible, na kterou se však jinak fanaticky odvolávají, lživě tvrdíce, že jejich učení je přísně biblické. Ovšem, často si vydávají své vlastní Bible s upraveným zněním. Příkladem jsou Svědci Jehovovi. Ti například odmítají Božskou Trojici a rouhají se Svatému Duchu (před čímž Evangelium velice varuje, protože tento druh rouhání je hříchem, jenž nemůže být odpuštěn) - rouhají se mu tím, že ho vůbec neuznávají; nepovažují ho ani za osobu (ačkoliv Písmo o něm několikrát hovoří jako o Osobě). Bibli, kterou si jehovisté sami vydali, pozměnili mj. tak, že všude, kde řecký originál Písma svatého hovoří o "Svatém Duchu", překládají tato slova jako "Boží síla", aby se utvrdili v tom, že se nejedná o žádnou osobu, nýbrž jen o nějakou neosobní sílu.
O jejich nevědeckém a nepřekonatelném odporu ke znamení Kříže, což je vede k tvrzení, že Kristův kříž byl prý ve skutečnosti kůl, jsme již hovořili. Naproti tomu křesťané mají znamení Kříže ve veliké úctě a říkají, že skrze Kříž se uskutečnila jejich spása.

Sekty často zařazují Krista mezi proroky, které uznávají, ale On nebyl jen prorokem, ale především je vtěleným Božím Synem. Nepřiznávají Mu Jeho pravou boholidskou podstatu (že je zároveň Bohem i člověkem) a Jeho učení a dílo spásy prohlašují za pouhé dílčí odhalení Božích pravd. Sektářští vůdcové se zaštiťují Kristovou osobností při hlásání jejich vlastních ideologií. Populární na Západě (zvláště v Americe) se stala ideologie úspěchu (např. uvěříš-li a budeš-li se modlit, Kristus ti dá úspěch, dá ti, oč žádáš – získáš krásnou dívku, tvůj podnik bude prosperovat, budeš šťastný, zdravý, bohatý apod.) Není to nic jiného, než deformace křesťanství, aby vyhovovalo touhám dnešního člověka. Spása je degradována na uspokojení pozemských potřeb, a to bez jakékoliv námahy. Mnozí si pod křesťanstvím představují jen dosažení štěstí, případně duševní rovnováhy, ale taková představa je zjednodušená a může být zavádějící a využívají ji právě sekty.
Sekty často pracují s psychologií a sugescí. Tyto jevy, zvláště dějí-li se ve skupinovém rozsahu, mohou značně působit na člověka (nikdy nepodceňovat!) a v podstatě nikdo proti tomuto promyšlenému působení není úplně imunní. Někdy se (zvláště v poslední technoligicky vyspělé době) pracuje i se sofistikovanými technickými zařízeními (např. produkce "alfa vln") vytvářejícími neslyšitelné vibrace, které podprahově a pro většinu lidí nezjistitelně působí na člověka - buď sugestivně anebo mění naladění mysli přitomných lidí, aby byli povolnější, otevřenější a ochotněji přijímali sugesci.
Mnohé slibují získat duchovní síly, ovládat je a prožít neobvyklé duchovní zážitky, vidět stále zázraky. Údajné zázraky však bývají často jen výsledkem sugesce, psychologického vlivu skupinového nadšení, anebo i obyčejným podvodem. V nejhorších případech bývají takovéto úkazy dílem nečistých duchovních bytostí (viz např. tzv. "porážení Svatým Duchem", které se běžně a často - většinou jako standardní součást bohoslužeb - koná v protestantských letničních kruzích odvolávajících se na biblické popisy "mluvení v jazycích" v prvokřesťanské církvi; je snad zbytečné dokazovat, že "porážení Duchem", při němž vůdce sekty vztáhne ruce k dotyčnému, který se nato upadne do jakési mdloby a zhroutí se, takže jej okolo stojící musejí zachytit, nemá s Biblí nic společného).
Duchovní zážitky, po nichž dnešní lidé tak nerozumně prahnou, patří buď do sféry hlubinné psychologie (a mohou někdy poškodit duševní zdraví) nebo - v horším případě - do oblasti klamu a působení démonů (např. údajné vidění minulých životů apod.)

Závěr

Pravý křesťan touží po blaženosti a klidu duše, po radosti - stejně jako ostatní lidé - ale spása je pro něho hlavní a dává jí přednost před vším. Všeho se vzdá, raději bude žít v chudobě a prostotě zde na zemi, jen aby získal spásu. Kristus praví: „Hledejte nejprve Království Boží a vše ostatní vám bude přidáno.“ Křesťan hledá blaženost, která je u Boha, a nezastaví se proto u pohodlí a uspokojení sám sebou, uspokojení zde na zemi. Uvědomujeme si, že nemůžeme dosáhnout pravé blaženosti, budeme-li zaměřeni jen na sebe a své pozemské blaho. Kristus říká, že ten, kdo dosáhl uspokojení zde na zemi, již dostal svou odměnu. Ale pravé, trvalé blaženosti dosáhne ten člověk, jenž nebyl uspokojen zde, respektive, nedal se uspokojit zde (neboť ďábel dělá vše možné, aby nás různými lákadly odvedl od pravé cesty, kterou je modlitba k Bohu, chudoba a pokora). Na něho teprve čeká blaženost, blaženost u Boha. Vidíme pramen všeho ne v sobě, ale v Bohu, a dosahujeme blaženosti tím, že přebýváme s Bohem, svým Pánem a Stvořitelem v modlitbách. Snažíme se žít tak, abychom se líbili Bohu a v lásce dosahujeme naplnění své touhy. Víme, že v této snaze je nedůležitější pokora a pokání, uvědomování si své hříšnosti a nehodnosti dosáhnout Božího Království. Slzy pokání otevírají naše srdce Kristu. Popírání důležitosti pokání a považování ho za zbytečnost a nebo dokonce prohlašování, že je škodlivé, křesťané považují za jeden ze znaků sektářství.

Mnoho lidí se trápí a jsou nešťastní právě proto, že jsou odděleni od Boha a neznají způsob, jak s ním být. Zdá se, jako by již nyní nadcházely časy, jež jsou prorokovány v Bibli, kdy bude již jen malému počtu lidí dostupné pravé křesťanství a tudíž spása, neboť jen málo lidi zde na západě jde dnes touto cestou.

Cesta vnitřního křesťanského života je cestou zdokonalování se v lásce a to se projevuje i ve vztahu k druhým lidem. Cítíme, že můžeme mít opravdu hlubší vztah k lidem, podobný, jako máme ke Kristu, ale nevážeme se na své bližní tak, jako by nás mohli zcela zachránit, neboť víme, že spásu nám dává Bůh, Pán Ježíš Kristus (mnohdy se nám zdá, že nezískáme-li přátelství právě určitého člověka nebo nebudeme-li úspěšnými v určitém svém podnikání, náš život ztrácí smysl. Je to projev touhy člověka po spáse, která se však obrací nesprávným směrem, neboť hledáme spásu na nepravém místě). Křesťané jsou osvobozeni od toho břemene, které svírá člověka – od hledání spásy na nepravém místě. Toto hledání spásy na nepravém místě bude také, podle knihy Zjevení sv. Jana, příčinou záhuby velké většiny lidí v posledních časech, při příchodu antikrista.

Křesťan získává správný vztah ke svému bližnímu, že totiž každý člověk je Božím obrazem. Objevujeme mravní hloubku křesťanství, které je schopno vážit si i nejprostšího člověka a respektovat jeho důstojnost jako Božího stvoření. Místo opovržení druhými a nenápadného, ale zato vytrvalého nadměrného vážení si sebe, jak je člověk často pociťuje (a jak je častým jevem mezi sektáři), vidíme v Kristu pravdu, že skutečně rosteme, jen když se vnitřně zmenšujeme. Svatí Otcové říkají, že v každém člověku máme vidět Krista.

Vrátíme-li se nyní ještě k buddhismu a hinduismu s jejich metodou vychovávání duchovní elity „zasvěcených“ lidí, pak křesťanství je naopak duchovní cestou pro všechny lidi. Vychází z toho, že nejen ten, kdo je zvláště nadán, ale každý člověk může dosáhnout v Kristu spásy. Je to dáno právě božskou mocí Kristovou, jež zaštiťuje a vede křesťana na jeho duchovní cestě. Každý člověk je stvořen k Božímu obrazu (např. v tom, že má svobodnou vůli, je nadán rozumem, spravuje přírodu, podobně, jako Bůh spravuje všechno stvoření a pod.) a může se mu mravně podobat. Proto se stalo křesťanství náboženstvím všech vrstev lidí a v prvních dobách se mocně šířilo po celém tehdy známém světě. Krédem křesťana se stala víra, naděje a láska, věrnost Kristu a mravnost jako prostředek spásy. Takto připravený člověk může v Církvi přijímat svaté Tajiny, které člověka posvěcují a produchovňují jeho duši i tělo, duchovně ho posilují a obnovují. Křesťané vždy odsuzovali samoúčelnou askesi, odříkání bez lásky. Odpírání si tělesných a duševních potěšení považovali za cenné, pouze je-li spojeno s láskou.

Je zajímavé, že také např. v buddhismu existuje tradice asketů a lidí lásky, kteří v těchto věcech prý dosáhli velké dokonalosti. Tyto osobnosti se podle buddhistické tradice pokorně stávaly pomocníky a ochránci lidí na jejich duchovní cestě a byli pojmenováni bódhisattvové. Buddhistická tradice přechovává dávnou naději, že jednou má přijít zcela dokonalý bódhisattva, který bude mít moc úplně zachránit člověka tím že na sebe vezme jeho hříchy. Ve Francii se někdy v 80. letech 20. stol. stalo, že si místní buddhistická komunita pozvala k přednášce pravoslavného mnicha. Když se od něj dozvěděli o Kristu a kdo Kristus je, téměř všichni se stali křesťany, neboť, jak řekli, buddhisté očekávají Spasitele, který zachrání člověka. Když se dozvěděli, že sám Bůh poslal svého Syna, aby se obětoval pro záchranu člověka a spasil ho, byli hluboce dojati Božím milosrdenstvím a stali se křesťany.

Křesťanství může dát dnešnímu člověku totéž, co dávalo člověku minulých staletí, neboť křesťanské poselství je stále stejné a také člověk je stále stejný. Změnilo se to vnější, ale postata člověka, jeho nitro se nezměnilo. Křesťanství se obrací k vnitřnímu člověku (tj. k nitru člověka) a tím je v rozporu s dnešním světem, který respektuje pouze vnější efekt (často ve zjemnělé podobě; vnějším efektem může být i získání duševní rovnováhy a jiných osobních vlastností). To je třeba si uvědomit, pokud se člověk chce stát křesťanem – že bude muset bojovat za svou víru, neboť Kristus říká, že se bude moci v nebi přiznat jen k tomu, kdo se sám k němu přizná na zemi před lidmi.

Naše společnost prošla velice náhlou vnější změnou - ze zemědělce a řemeslníka se stal během jednoho století společensky přetížený člověk, který si musí umět osvojit velké množství znalostí a konvencí, aby ve společnosti udržel svou posici a případně získal vyšší. Ale člověk sám a jeho podstata, vlastnosti, schopnosti a hranice jeho možností se nezměnily, změnila se pouze jeho orientace a z hlediska křesťanství je otázkou, zda je to změna positivní. Křesťané věří, že Bůh udržuje svět proto, aby lidé k Němu směřovali a žili hodnotami Božího Království. Když toto ustane, podle Písma nadejde doba Druhého Kristova příchodu a Posledního soudu...





Zpět na rozcestník "Sektologie a ekumenismus"



<-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz