7. Rozdíly v chápání a vysluhování svátostí
Římskokatolická církev učí, že svátosti (sacramentum) (v pravoslaví se jim říká svaté Tajiny) jsou bohoslužebné úkony božského původu, skrze něž se ve viditelném aktu uděluje neviditelná Boží milost, která člověku dává své dary. Římskokatolická církev má sedm svátostí. To odpovídá sedmi hlavním svatým tajinám prvotní církve, i když počet svatých tajin nebyl celocírkevně nikdy výslovně neomezován.Pravoslavná církev se drží termínu "mystírion", tajina, který poukazuje na hluboké a tajemné dimenze posvátného aktu. Slovo "mystírion", tajina na jedné straně do určité míry odkrývá tajemnou duchovní realitu, ale na druhé straně ji i skrývá. Východní teologie nikdy nespojovala pojem "mystírion" s počtem sedm. Podle učení pravoslavné církve má celý život křesťana v Kristu svátostnou povahu. Východní teologie považuje "mystírion" za nositele nesmrtelnosti.
Pohled na svátosti se v římskokatolické církvi principiálně liší od starokřesťanského. Římští katolíci totiž učí, že svátosti jsou platné a působí spasitelně nezávisle na stavu člověka, který je přijímá.
Pravoslavná církev učí, že církevní tajiny jsou považovány za platné, když jsou uskutečněny kanonicky platně vysvěceným knězem a podle církví ustanoveného bohoslužebného postupu. (Výjimku tvoří křest. Platným křtem je i ten, který je v nouzi uskutečněn prostým pravoslavným křesťanem.) Spasitelně tajina působí pouze tehdy, když ji člověk přijímá v potřebném rozpoložení víry a lásky k Bohu. Apoštol Pavel v prvním listě ke Korintským upozorňoval, že přijímá-li člověk eucharistii bez rozlišování toho, co přijímá, a bez potřebné přípravy, činí tak ke svému odsouzení.
Římští katolíci učí, že svátost působí spasitelně v každém případě, nezávisle na tom, zda člověk přistupuje k jejímu přijetí s vírou, nebo bez ní. Toto učení, přijaté na tridentském koncilu, se nazývá "opus operatum". V souvislosti s ním se také změnily formulace při vykonávání svátosti (např. "křtí se" se změnilo na "křtím tě" atd.). Podle názoru západních teologů (Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Duns Scottus) je svátost průvodce, či "řečiště", jehož prostřednictvím dostává křesťan milost bez jakéhokoli přičinění ze své strany. Pro její účinek jsou nutné jen vnější prostředky. Je především třeba, aby svátost vykonávala osoba k tomu oprávněná, aby byla správně vyslovena formule, aby tato osoba měla odpovídající záměr (intenci) atd. Tento přístup v sobě skrývá nebezpečí vnímání svátostí jako jakýchsi magických úkonů.
Křest
Jedna svatá všeobecná a apoštolská církev sedmi všeobecných sněmů uskutečňovala křest trojím ponořením do vody. Papež Pelagius nazývá trojí ponoření ustanovením Pánovým a ještě ve 13. stol. se na Západě uskutečňoval křest skrze trojí ponoření ve jménu Svaté Trojice. Svědčí o tom i křtitelnice, které se zachovaly ve starých italských chrámech. V pozdější době však byl v římské církvi zaveden křest kropením a poléváním.V prvotní církvi však ti, kdo byli křtěni politím, nesměli být svěceni do duchovních hodností (sv. Kyprián Kartágenský).
Když se na Východě v 9. století dozvěděli, že někteří západní kněží křtí pouhým kropením, kladla východní církev takto provedený křest naroveň křtu jedním ponořením, čímž definovala svůj kanonický poměr k takovému "křtu" (křest jedním ponořením posvátné kánony zakazují, a nařizují jeho opravení).Od 15. stol. se mění i křestní formule. Původní formulace "křtí se služebník Boží (jméno) ve jménu Otce, amen, i Syna, amen, i Svatého Ducha, amen," vyjadřuje, že ten, kdo koná svatou tajinu, je pouze nástrojem, zprostředkovatelem Boží milosti. Římskokatolickou církví bylo však zavedeno: "Křtím tě (jméno) ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha", kde kněz vystupuje jako zvláštní autoritativní vykonavatel, což nevidíme ani u samotného Spasitele. Kristus, jenž jediný má moc konat svaté tajiny, nepoužíval takovýto způsob. Když uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy, říkal: "odpouštějí se ti hříchy" (Luk 7,48).
Myropomazání
Formulace byla v římskokatolické církvi změněna i u biřmování (podle pravoslavné terminologie: myropomazání). Tato svatá tajina představuje přijetí pokřtěného do královského kněžstva.Namísto dřívějšího "pečeť daru Ducha Svatého" se v římskokatolické církvi pronáší "označuji tě znamením kříže a potvrzuji myrem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého". Tato změna byla zavedena v 15. století. Tato formulace na rozdíl od původní, kterou používá pravoslavná církev, nevyjadřuje podstatu svaté tajiny myropomazání.
Svátost biřmování může uskutečňovat v římskokatolické církvi pouze biskup. Vykonává ji pomazáváním čela biřmovaného. V pravoslavné církvi provádí myropomazání biskup nebo kněz. Pomazává přitom nejen čelo, ale všechny hlavní orgány lidského těla, jimiž je pokřtěný člověk posilován v poznání a chránění pravdy Boží. Svěcení svatého myra však patří výhradně do kompetence biskupů. Světí je jednou za dva roky. Myro je pak rozdáváno jednotlivým kněžím. Biřmování se v římskokatolické církvi provádí u dětí až mezi 10-12 rokem života. Až tehdy tedy děti přistupují ke svatému přijímání.
V pravoslavné církvi se stejně, jako v církvi prvotní, provádí myropomazání zpravidla hned po křtu a eucharistii proto mohou dostávat i děti od nejmladšího věku. Z činnosti svatých apoštolů vidíme, že vzkládáním rukou udělovali dary Ducha Svatého hned po křtu (Skut 8,14-17; 19,5-6; Ef 4,30). I svatí otcové a učitelé církve svědčí o tom, že v jejich době byla tajina myropomazání vykonávána hned po křtu (sv. Cyril Jeruzalémský, ale i Tertulián), a římští teologové (Liberman a Perrone) přiznávají, že taková byla praxe i římské církve až do 12. století.
V prvotní církvi patřilo do kompetence biskupů svěcení myra (6. pravidlo kartáginského sněmu). Samotný akt myropomazání měli právo vykonávat nejen biskupové, jakožto nástupci apoštolů (Skut 8,14-17; 19,5-6), ale i kněží, kteří při vysvěcení dostávali právo vykonávat všechny svaté tajiny (tj. i myropomazání) kromě tajiny kněžství. Římští katolíci se někdy opírají o případ apoštola Filipa (Skut 8,14-17;19,4-7), který pokřtil Samaritány a vzkládání rukou pak vykonali apoštolové Petr a Jan. K tomu lze říci jen to, že Filip nemohl vykonat vzkládání rukou, neboť nebyl presbyter, ale diákon (Skut 6,2-5).
Vzkládání rukou na pokřtěné k obdržení Ducha Svatého praktikovali apoštolové pouze na počátku, krátce po založení církve. Později to bylo nahrazeno pomazáváním svatým myrem. O takové praxi svědčí nejen svatí otcové (Dionysios Areopagita, Kyprián a další, ale i římští papežové (Innocenc III., Evžen IV. a další).
Podle svědectví sv. Cyrila Jeruzalémského se myropomazání v jeho době konalo nejen na čele, ale i na očích, nozdrách a prsou. Všeobecné sněmy (7. pravidlo Druhého všeobecného sněmu a 95. pravidlo Šestého všeobecného sněmu) hovoří kromě toho o pomazávání uší a úst. Praxe pravoslavné církve se tedy shoduje se starobylou církevní praxí.
Eucharistie
V učení o svaté eucharistii se římskokatolická církev liší od pravoslavné v těchto podstatných bodech:
1. používáním nekvašeného chleba (oplatek, hostií) namísto chleba kvašeného
2. učením o okamžiku proměnění svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy
3. vynecháním epikleze (vzývání Ducha Svatého)
4. podáváním pouze pod jednou způsobou laikům
5. nepřipouštěním dětí ke svaté eucharistii.
1. Používání nekvašeného chleba
Svatá církev na Východě i na Západě přes tisíc let uskutečňovala po Spasitelově příkladu svatou tajinu eucharistie na kvašeném chlebu. Římská církev však od 11. století zavedla použití chlebů nekvašených. To však odporuje jak evangelnímu vyprávění o poslední večeři, tak starobylé církevní tradici. Nekvašený chléb k tomuto účelu poprvé použili heretici ebionité v 1. století. V 7. stol. vidíme používání nekvašených chlebů i v některých místních církvích římského patriarchátu ve Španělsku, odkud se postupně tato praxe rozšířila na celou západní církev. V 11. století nekvašené chleby horlivě bránil před obviněním ze strany konstantinopolského patriarchy Michala Kerullaria papež Lev IX. (+ 1054). Tvrdil, že tento zvyk existoval již "před tisíci a dvaceti pěti lety" (tedy v rok, kdy se uskutečnila Spasitelova vykupitelská oběť). V 15. století bylo na florentském sněmu uznáno za vhodné používání jak kvašeného, tak nekvašeného chleba pro eucharistii. (Florentský koncil projednával možnost sjednocení západní církve s východní). V současnosti používá západní církev (kromě uniatů) nekvašený chléb. Tento způsob římští katolíci hájí argumentem, že sám Spasitel ustanovil tento zvyk, když "v první den nekvašených chlebů... jedl beránka" (Mat 26,17). Zdá se to tak podle prvních tří evangelií skutečně být. Evangelista Jan oproti tomu uvádí, že v den poslední večeře "bylo před velikonočními svátky" (Jan 13,1-2). Podle židovského zákona mohli židé nekvašený chléb požívat jen ve velikonočním týdnu, který začínal večerem 14. Nisana (2 Mojž 12,6-8; 15-16; 18-19; 3 Mojž 23, 5-7; 4 Mojž 28).Ani jeden z evangelistů však nehovoří o tom, že by byl Ježíš Kristus použil při poslední večeři, tedy při ustanovení svaté tajiny eucharistie, nekvašený chléb. Všichni naopak jednotně tvrdí, že to byl chléb kvašený (používají řecký termín artos; pro nekvašený chléb je v řečtině používán termín azymos). Podobně se i ve Skutcích apoštolských a v apoštolských listech hovoří v souvislosti s eucharistií vždy pouze o kvašeném chlebu (arthosu) (1 Kor 10,16-17). Je známo, že první křesťané konali tuto tajinu na obyčejném kvašeném chlebu (Skut 2, 42 a 46; 20, 7; 1 Kor 10,16-17 atd.). Chléb pro eucharistii byl vybírán z chlebů, které věřící přinášeli do chrámu. Ten byl určen zároveň pro večeře lásky (agapé) a pro pomoc chudým (Kor 11,21-22). A, konečně, kdyby se pro eucharistii používal nekvašený chléb, jistě by to vzbudilo v prvotní církvi diskusi, zda křesťané z židů mohou eucharistii požívat mimo paschální týden. O něčem takovém však nemáme v Písmu zmínku.
2. - 3. Epikleze
Římská církev odstranila epiklezi, tj. vzývání Ducha Svatého k posvěcení svatých darů a jejich proměnění na Tělo a Krev Pánovy. Podle římskokatolického učení je vykonavatelem tajiny kněz. Vlastní plnou milost Ducha Svatého tak, jako sám Ježíš Kristus a jako takový nepotřebuje vzývat Ducha Svatého. V důsledku takového učení muselo dojít k vyloučení epikleze z latinské mše. Od 4. století byla zvláště zásluhou papeže Damase (366-384) v římské praxi tato modlitba vynechávána (lépe řečeno: byla skryta do kontextu latinských modliteb tak, že ztratila svůj význam a charakter).Posvěcení darů chleba a vína se podle římskokatolické církve děje prostřednictvím Spasitelových slov: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo" a "pijte z něho (kalicha) všichni, neboť toto jest má krev..." (Mat 26, 26-28). Účinek těchto slov chápe římskokatolická teologie juridicky. Podle jejího učení je kněz při vykonávání svátosti eucharistie více, než při vykonávání jiných svátost "Vice Cristus". Ústy pravoslavného kněze jsou však tato slova vyslovována v historickém smyslu, jako svědectví o ustanovení svaté tajiny eucharistie při poslední večeři, což vyplývá i z kontextu modliteb předcházejících těmto slovům. Podle pravoslavné teologie probíhá proměnění svatých Darů chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy působením Ducha svatého při epiklezi. Epikleze je vzývání Ducha Svatého knězem a následuje až za slovy "Vezměte, jezte..." a "pijte z něho všichni..."
4. Podávání pod jednou způsobou laikům
Jediná svatá všeobecná a apoštolská církev se řídila Pánovým přikázáním "pijte z něho (kalicha) všichni" (Mat 26, 27) a proto podávala přijímání těla i krve Kristových všem. Také svatý apoštol Pavel svědčí ve svých listech o takové praxi (1 Kor 10,21; 1 Kor 11, 23-29). Římská církev však od 11. stol. a definitivně od 12. stol. oddělila prosté věřící od přijímání svaté Krve Kristovy a to navzdory všeobecné praxi starobylé církve a navzdory ustanovení samotného Pána. V 15. stol. (r. 1415) bylo přijímání pod obojí způsobou sankcionováno na kostnickém koncilu.5. Nepřipouštění dětí ke svaté eucharistii
Ke svatému přijímání nejsou v římskokatolické církvi vůbec připouštěny malé děti, neboť k biřmování přistupují až v 10 - 12 letech. Svaté přijímání zde totiž není dovoleno podávat dětem do té doby, dokud nejsou schopny přijmout svátost ve formě oplatky. Zákaz dávat svaté přijímání dětem se tedy váže především na zákaz podávání Krve Pánovy a také na zavedení nekvašeného chleba. Krev Pánovu a Tělo v podobě kvašeného chleba totiž i kojenci schopni přijmout jsou, jak se to v pravoslavném prostředí běžně děje.Svaté přijímání se přestalo podávat malým dětem nejprve ve 12. století v Galii a pak i v ostatních zemích římskokatolického světa. Římskokatoličtí teologové hovoří o tom, že k tak důležité svátosti jako je eucharistie nemohou přistupovat děti, neboť ještě nejsou schopny se uvědoměle a řádně ke svátosti připravit. Pravoslavní teologové poukazují na Pánova slova: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží" (18,16). Západní teologové nemohou neuznat skutečnost, že tento zvyk existoval i v prvotní církvi. Svatý Justýn Filosof i Origenes hovoří o praxi podávat hned po křtu svatou eucharistii. Podobně o tom hovoří např. sv. Kyprián Kartágenský, bl. Augustýn, papež Innocenc (r. 410), papež Lev Veliký (411) a další.
Poslední rozdíl týkající se eucharistie spočívá v tom, že v římskokatolické církvi může kněz sloužit v jeden den více mší. Stejně tak se v chrámech mohou sloužit na dvou oltářích současně dvě mše. Také tato praxe se odlišuje od prvokřesťanské, kterou pravoslavná církev zachovává. Svatou tajinu eucharistie může v pravoslavné církvi kněz vysluhovat jen jednou denně. Stejně tak v jednom chrámu může být tato tajina uskutečněna pouze jednou za den.
Pomazání olejem
Vykonávání této svaté tajiny je založeno na slovech listu sv. apoštola Jakuba (5,14-15): "Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno." V římskokatolické církvi byla svátost pomazání olejem nemocného ve 12. století změněna na "poslední pomazání" a začala být udělována pouze umírající, což se nezakládá na praxi prvotní církve a není to v souladu s jejím účelem.Umírající byli od počátku v církvi opatřováni jinými svatými tajinami - sv. tajinou pokání a eucharistií.
Manželství
Podle učení pravoslavné církve je manželství svatou tajinou, při níž je novomanželům udělována Boží milost, která je spojuje ke společnému životu. Církevní požehnání manželského svazku uděluje jen biskup nebo kněz.V římskokatolické církvi si na rozdíl od pravoslavné církve udělují tuto svátost sami snoubenci. Kněz zde pouze konstatuje kanonickou právoplatnost sňatku.
Druhý rozdíl spočívá v absolutní nezrušitelnosti sňatku. Rozvod je v římskokatolické církvi nepřípustný. Sňatek může být uznán za neplatný pouze tehdy, pokud je dokázáno, že byl uzavřen z pohnutek, které neodpovídají cíli manželského svazku (existují i některé další specifické okolnosti: např. neplodnost či obecně neschopnost plození atd.).
Pravoslavná církev také považuje manželství za nerozlučný svazek ve smyslu Spasitelových slov: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mat 19,6). Umožňuje však rozvod mezi manželi v případě nevěry podle Spasitelových slov: "Každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství" (Mat 5,32). Dále je třeba mít při posuzování této otázky na zřeteli, že Kristus slovy "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" odpovídal na otázku farizejů: "Sluší-li člověku propustiti manželku svou z kterékoli příčiny?" (kral. Mat 19,3). Není to tedy odpověď na otázku, zda smí církev, jíž je Spasitelem dána moc "svazovat a rozvazovat" (Mat 16,19), povolit rozvod. Církev povoluje rozvod u vynuceného manželství, podvodem uzavřeného a v takových případech, kdy byly úmyslně skryty tělesné nebo duševní nemoci, existující před uzavřením manželství. (Dalším důvodem ke zrušení manželství smrt: tělesná /včetně dlouhodobé nezvěstnosti/, morální /např. těžký zločin/ nebo duchovní /např. odpadnutí od víry/ atd.)
Kněžství
Na Východě i na Západě je duchovenstvo svěceno rukopoložením. Rukopoložení biskupa v římskokatolické církvi koná jeden biskup, zatímco v pravoslavné církvi podle "Pravidel svatých apoštolů" (1. prav.) biskupové tři (resp. alespoň dva), což je zárukou platnosti biskupského svěcení.V římskokatolické církvi si ve středověku kandidáti na biskupský úřad tuto hodnost kupovali, což je v Písmu svatém (Skut 8,18-24) výslovně zavrženo. Takto získaná hodnost je v pravoslaví považována za neplatnou a za takové je považováno i rukopoložení takového biskupa.
Ve druhé pol. 11. stol. byl v římskokatolické církvi zaveden povinný celibát kněžstva. (Celibát nelze zaměňovat s mnišstvím. Je to pouze vzdání se manželského života.) V prvotní církvi mohli do manželství vstupovat všichni, včetně všech duchovenských hodností: diákoni, presbyteři i biskupové. V Listu sv. apoštola Pavla k Timoteovi se říká: "Biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý" (3,2). Taková praxe existovala v průběhu prvních staletí. Postupně (přibližně ve 4. stol.) se na Východě ustálil zvyk, že biskup nemá být ženatý. Za byzantského císaře Justiniána bylo ustanoveno, že biskup ženatý být nesmí a později se stalo pravidlem, že na biskupy byli svěceni pouze mniši. Diákonům a kněžím bylo přitom od počátku dovoleno se před svěcením oženit (ovšem jen jednou).
Na Západě byl od samého počátku sňatek kněžích pouze připouštěn, nestal se normou. Rozšířila se zde psychologie potlačování manželství, na manželský svazek se pohlíželo jako na cosi nečistého (je zde spojitost se západní teologií dědičného hříchu), zvláště v souvislosti s kněžskou službou. Na Východě také mezi některými křesťany existoval takový názor, protože však byl místními sněmy a poté i Pátošestým všeobecným sněmem zavržen, postupně se vytratil. Místní sněm v Gangrách a poté i Pátošestý sněm přijal kánony, v nichž se říká, že opustí-li někdo svou ženu nebo svého muže z příčiny ošklivení si manželství, je-li kněz, nechť je sesazen, je-li prostý křesťan, nechť je odloučen. Nechce-li někdo přijímat eucharistii z rukou ženatého kněze, protože si ho proto oškliví, pak, je-li kněz, nechť je sesazen, je-li prostý křesťan, nechť je odloučen. Vztah k manželství jako k čemusi, co poskvrňuje člověka, církev s rozhodností nepřijala. Nicméně na Západě tento názor postupně sílil a vedl k uznání povinného celibátu u duchovenstva.
Pokání
Římskokatolická církev se od pravoslavné liší ve svátosti pokání, a to učením o tzv. satisfakci (zadostiučinění) a indulgenciích (odpustcích).Římskokatolická církev učí, že hříchy se dělí na lehké a těžké (smrtelné). Je používán pojem sedm smrtelných hříchů.
Jaký hřích nazývají smrtelným svatí otcové? Sv. Izák Syrský psal: "Hříchem vedoucím ke smrti je, když ten, kdo zhřešil, nečiní pokání." To znamená, že smrtelný hřích je ten, z něhož se člověk nekál. Může se zdát malý, ale když i malá vášeň člověka připoutává k zemi a duše se nekaje, i takový, na první pohled malý hřích se může pro duši stát smrtelným.
Svatí otcové tedy nedělí hříchy podle vnějších znaků.
Když člověk nese trest za hřích, přináší tím podle římskokatolické církve Bohu satisfakci. Pro každý hřích existuje určitý daný trest, který závisí také na okolnostech spáchaného hříchu. Ten může být zmírněn, nebo zpřísněn, nebo na něj může být vydán odpustek. V římskokatolické církvi tedy existuje v této otázce výrazně juridické chápání.
Toto chápání je doprovázeno učením, že svátosti působí nezávisle na vnitřním rozpoložení toho, kdo je přijímá. Římskokatolická církev učí, že pro to, aby přijetí svátosti pokání bylo spasitelné, postačuje lítost nad hříchy, daná bázní nebo jinými motivy. Takové učení prozrazuje formální a vnějškový přístup k této svátosti.
Pravoslavná církev učí, že k platnosti svaté tajiny pokání je třeba hluboká a upřímná lítost, motivovaná láskou k Bohu. Nikde nehovoří o trestu za hřích, ale o tom, že svatá tajina pokání je určena k léčení člověka. Kněz při ní uděluje kajícníku epitimii, tedy určitou formu pokání (modlitby, skutky pokání, náprava špatných činů apod.), ne však jako trest, ale jako prostředek k výchově a nápravě hříšníka.
Možnost pokání a rozhřešení nám dává Bůh ve své dobrotě jako "druhou křtitelnici", v níž se - skrze poznání a zavržení svého hříchu, lítost a odhodlání se ho více nedopustit - kajícník navrací zpět do církve, od níž se svým hříchem oddělil.
Poznámka:Blahodať - cháris, благодать.
Pojem blahodať je přepisem staroslověnského slova blagodať do češtiny. Řecké slovo cháris znamená dar, v křesťanské literatuře ve smyslu Boží dar. Teologicky se jedná o nestvořené Boží energie. Učení o těchto nestvořených Božích energiích formuloval ve 14. stol. svatý Řehoř Palama ve sporech se západním mnichem Varlámem (viz archimandrita Georgios: Theosis /zbožštění/ jako smysl života člověka, vyd. pravoslavná církevní obec v Brně, 2006).Používat pro cháris, blagodať slovo milost je zavádějící, neboť obsahové významy termínu milost, jak je používán v římskokatolickém a protestantském prostředí, neodpovídají ortodoxnímu významu slova cháris, viz o tom heslo "blahodať" v příručním pravoslavném slovníčku (speciálně o českém slovním termínu "blahodať" je u nás článek zde).
Použitá literatura:
Aleš, Belejkanič: Pohlady do dejín pravoslávnej dogmatickej teológie, Prešov 1989
Belejkanič: Katolícky katechizmus z pohladu pravoslávnej teológie, Prešov 1998
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie I., Prešov 1995
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie II., Prešov 1996
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974
Nový Zákon Pána našeho Ježíše Krista na církevně-slovanském i českém jazyce, Petrohrad, 1892
Протоиерей Митрофан Зноско-Боровский: "ПРАВОСЛАВИЕ РИМО-КАТОЛИЧЕСТВО ПРОТЕСТАНТИЗМ СЕКТАНСТСТВО" Сравнительное богословие, Москва 1998г.
Протопресвитер Михаил Помазанский: "Православное Догматическое Богословие"
