6. Rozdíly v kánonu biblických knih.
Odlišné chápání církevní tradice

1. Římskokatolická církev se liší od pravoslavné
v učení o svatém Písmu

a) Rozšiřuje kánon knih Starého Zákona

Do počtu knih Starého Zákona zahrnuje i nekanonické knihy.
Dělí knihy Starého Zákona na prvokanonické a druhokanonické a druhým připisuje stejnou božskou autoritu, jako prvním.

Nekanonické knihy zahrnuté římskokatolickou církví do Písma svatého jsou: Tóbijáš, Júdit, přídavky k Ester, Kniha moudrosti, Sírachovec, Báruk (a List Jeremjášův), přídavky k Danielovi, První Makabejská, Druhá Makabejská.

Na tridentském koncilu byla tato praxe povýšena na úroveň dogmatu.

b) V učení o inspiraci se dělí na dvě skupiny

1) ultramontáni (novoscholastici) učí, že, že autoři svatých knih psali, jakoby jim diktoval Duch Boží. Proto nepřipouštějí v knihách žádné omyly. V Písmu svatém nacházejí smysl doslovný (sensus literalis), duchovní (sensus spiritualis) a symbolický- důsledný (sensus consequens), tj. logický význam vyplývající z doslovného významu. Právo přesně určovat význam jednotlivých míst textu Písma svatého patří "učící církvi" nebo církevní hierarchii, podléhající bezpodmínečně dispozicím římského papeže, který je jediný a neomylný učící orgán církve. Papež je v učení neomylný tehdy, když učí "ex cathedra", tj. když "jako hlavní pastýř a učitel všech křesťanů svou arcipastýřskou a apoštolskou autoritou určuje a definuje učení víry a mravnosti, závazné pro celou katolickou církev".

2) liberálové (antischolastici) uznávají inspiraci pouze u těch textů Písma, které mají "náboženský obsah", a vše ostatní považují za dílo lidského rozumu. Proto neuznávají Bibli za "normu vší pravdy a poznání".

Podle teorie subjektivismu je věroučná pravda, která se nachází v Písmu, určována subjektivními činiteli, úsilím jednotlivých osobností.

Římskokatolická církev po dlouhá staletí zakazovala laikům číst Bibli, aby kvůli jeho nesprávnému chápání nevznikaly sekty. Na toulousském sněmu (13. stol.) zakázala překládat Bibli do živých jazyků a tento zákaz byl ze strany římských papežů vícekrát opakován. Poté bylo roku 1564 laikům definitivně zakázáno číst Bibli. Výjimku tvořili ti, kdo k tomu obdrželi od správců farností nebo klášterů povolení. Číst se v tom případě mohla pouze ta vydání, která byla schválena římským papežem.

Pravoslavná církev měla vždy na zřeteli Spasitelova slova ohledně zkoumání Písma (Jan 5,39) a rady svatých apoštolů o uvědomělém osvojování pravé víry a mravnosti (Kol 1,9; Sol 5,21; 2 Tim 3,13-17). Proto skrze své pastýře nejenže vždy Bibli laikům číst povolovala, ale také je k tomu nabádá (sv. Jan Zlatoústý apod.).

Pravoslavná církev vždy podporovala překlady Písma Svatého do národních jazyků. Dokladem to je i překladatelské dílo svatých Cyrila a Metoděje. Tyto překlady vycházely ze Septuaginty, v Rusku je však povolen např. i tzv. synodální překlad, který nevychází pouze z tohoto základu.

2. Tradice

Ve věci svaté tradice se římskokatoličtí teologové shodují s učením pravoslavné církve v tom, že apoštolská tradice je samostatným pramenem křesťanské pravdy, existující paralelně se Svatým Písmem, jemuž se hodnotou rovná.

Rozdíl:
spočívá v tom, že římskokatolická církev tradici příliš upřednostňuje a rozšiřuje. Podle římskokatolických teologů (ultramontánů) je svatá tradice zcela samostatným pramenem víry, který by mohl být i jediným pramenem Božího zjevení. Jako taková nepotřebuje doplňovat a ověřovat Svatým Písmem. Teologové liberálního směru vidí potřebu porovnávat tradici se Svatým Písmem a navzájem je ověřovat.

Kromě upřednostňování tradice před Písmem římskokatolická církev také objem tradice nadměrně rozšiřuje. Zahrnuje do něj nejen "pravdy víry a mravnosti", ale i "disciplinární ustanovení a historická fakta". Podle římské církve je do tradice třeba zahrnout nejen ty pravdy, které byly uznávány vždy a u všech křesťanů, ale i ty, které v církvi nebyly známy od počátku, objevily se v pozdější době a byly vytvořeny za pomoci různých logických vývodů. Objevují se dokonce i takové, které byly dříve zavrhovány. Proto římskokatolická církev zahrnuje do všeobecných pramenů svaté tradice i různé dogmatické konstituce, bully, brevie, encykliky apod., které postavila na úroveň apoštolské tradice.

Dále se liší od pravoslavné církve tím, že
a) z apoštolských pravidel uznává pouze prvních 50
b) kromě niceo-cařihradského vyznání víry (které změnila dodatkem "Filioque") používá tzv. apoštolský symbol víry
c) Za všeobecné nepovažuje 7 sněmů, ale přibližně 20
d) 6. pravidlo prvního všeobecného sněmu, v němž se hovoří o rovnoprávnosti biskupů hlavních měst římské říše, přijímá v pozměněné formě
e) k pravidlům tohoto sněmu připojuje pravidla sněmu sardijského
f) neuznává 3. pravidlo druhého všeobecného sněmu, 28. pravidlo čtvrtého všeobecného sněmu a 36. pravidlo šestého všeobecného sněmu, kde se hovoří o rovnoprávnosti římského papeže s ostatními východními patriarchy
g) neuznává pravidla kartáginského sněmu a pravidla dvou konstantinopolských sněmů, konaných za patriarchy Fótia
h) neuznává některá pravidla východních otců, která uznává východní církev (např. pravidla sv. Basila Velkého)
ch) dopustila se mnohých změn v liturgické praxi
i) mnohá místa v dílech svatých otců a učitelů východní církve si přizpůsobila a pozměnila texty tak, aby vyhovovaly jejímu učení, a to zvláště ve věcech, které se týkají nových dogmat, která zavedla v pozdější době na Západě.

Použitá literatura:
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974