5. Dogmata o neposkvrněném početí Panny Marie
a o jejím nanebevzetí
Římskokatolické učení o dědičném hříchu, který měl podle západní teologie pro první lidi Adama a Evu a následně pro celé lidstvo za důsledek odnětí "nadpřirozeného daru milosti", vedlo k dogmatu o "neposkvrněném početí Panny Marie" a k dogmatu o jejím "nanebevzetí".
Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie bylo vyhlášeno bullou papeže Pia IX. roku 1854. Učí, že Panna Maria byla formou výjimky osvobozena při svém početí od dědičného hříchu, aby byla hodna stát se Matkou Spasitele. Dostala nadpřirozený dar milosti, dar "prvotní svatosti" a tím byla připodobněna Evě před jejím hříšným pádem. Oficiální římskokatolické dogma o neposkvrněném početí zní takto: "Učení o tom, že přesvatá Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí zváštní milostí a privilegiem všemohoucího Boha pro zásluhy Ježíše Krista, Vykupitele lidského rodu, uchráněna od každé poskvrny dědičného hříchu, je učení zjevené Bohem, a proto musí být pevně a rozhodně vyznáváno všemi věřícími." "Přesvatá Panna," píše římskokatolický kněz S. Tyškevič ve svém "Obšírném katechismu", byla předem uchráněna od poskvrny dědičného hříchu... v okamžiku stvoření a sjednocení její duše s jejím počatým tělem. Stvořitel nedopustil, aby Neposkvrněná byla, byť jen v době svého přebývání v lůně, bez milosti a jakoby pod nadvládnou hříchu" (str. 52). "Maria byla uchráněna každé poskvrny dědičného hříchu od prvního okamžiku svého oživení a posvěcující milost jí byla dána dříve, než mohl hřích vykonat jakékoli působení na její duši... podstata dědičného hříchu byla vyloučena, nikdy nebyla v její duši. Současně s odnětím hříchu byl na ni vložen stav prvotní svatosti, nevinnosti a spravedlivosti, kterýmžto darem byla vyloučena každá poskvrna a nectnost, každé postižení duševním pokřivením, vášněmi a nemocemi, přirozeně náležející k dědičnému hříchu," říká římskokatolický teolog Hullartorn.
Podle římského učení spočívá tíha dědičného hříchu v odnětí nadpřirozeného daru milosti. Zde ale vzniká teologická otázka: Bylo-li celé lidstvo zbaveno darů milosti, jak tedy chápat archandělova slova: "Raduj se, blahodati1 plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami... nalezla jsi milost u Boha" (Luk 1,28) (přesný překlad z církevněslovanského evangelia; v římskokatolické církvi se používá znění: Zdrávas, Maria, milostiplná...). Římští teologové usoudili, že přesvatá Panna byla ze všeobecného zákona, který lidstvo "zbavil milosti", i z viny způsobené Adamovým hříchem, vyňata. Protože je její život kvůli jejímu mateřství svatý, dostala v podobě výjimky nadpřirozený dar, milost svatosti, ještě před narozením, a to při početí. Tuto výjimku nazvali "privilegiem" Boží Matky. Je třeba uvést, že uznání tohoto dogmatu předcházelo na Západě dlouhé období teologického zápasu, které trvalo od 12. stol., kdy se toto učení objevilo, do století 17., kdy bylo jezuity rozšířeno v římskokatolickém světě.
Sám princip výše uvedeného "privilegia" však jaksi nesouhlasí s křesťanským chápáním, neboť "Bůh nikomu nestraní" (Řím 2,11).
"Stvořitel nedopustil, aby byla Neposkvrněná, byť jen v době svého přebývání v lůně, bez milosti"... slova tohoto nového učení znějí pravoslavnému křesťanu podivně. Zbavil snad Pán své milosti (blahodati) ty, kdo ho ve starozákonní době hledali a blížili se k Němu? Prarodičovský hřích poškodil, pokřivil lidskou přirozenost a učinil ji neschopnou naplnění Božího záměru s člověkem, nicméně i po tomto pokažení hříchem v lidské přirozenosti zůstávalo něco dobrého, co dávalo Adamovi a Evě možnost pokání. Proto byly i ve Starém Zákoně možné příklady veliké svatosti a také to, že se objevila přesvatá Panna. Starozákonní proroci i král David, autor žalmů, svědčí, že po hříšném pádu Pán nezbavil lidstvo svých blahodatných darů. "Ducha svého svatého neodnímej ode mne", "Duchem panujícím upevni mne" (51. žalm), "na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v mateřském nitru, můj chvalozpěv o tobě bude znít stále" (71. žalm), slyšíme z úst starozákonních mužů.
Pravoslavná církev nikdy neviděla a nevidí ani dnes důvod pro ustanovení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie ve smyslu římskokatolického výkladu. Ctí její početí podobně, jako početí čestného proroka a Křtitele Jana. Vidíme, že na jedné straně Bůh nezbavil lidstvo ani po hříšném pádu svých blahodatných darů, ale na druhé straně okusilo podle učení svatého Písma v Adamovi zakázaný plod celé lidstvo: V Adamovi "všichni zhřešili" (Řím 5,12). Až Bohočlověk Ježíš Kristus je počátkem nového lidstva, které osvobodil od Adamova hříchu. Proto je nazván "prvorozený mezi mnoha bratřími" (Řím 8,29), tj. prvním v novém lidském rodě, je "nový Adam". Přesvatá Panna porodila Krista a byla přitom účastna Adamova hříchu stejně, jako celé lidstvo, a sdílela s ním také potřebu vykoupení (List východních patriarchů, 6. článek). Učinila však v sobě prarodičovský hřích neplodným, čímž potupila ďábla. Možnost existence dogmatu o neposkvrněném početí je odmítnuta i slovy apoštola Pavla: "Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili" (Řím 5,12). Čistý a ctihodný život Panny Marie před zvěstováním a její svoboda od osobních hříchů byly plodem sjednocení její duchovní práce nad sebou s hojností blahodati, která na ní byla vylita. "Vždyť jsi nalezla milost u Boha" (Luk 1,30), řekl jí anděl. Nalezla, tedy dosáhla, získala, zasloužila si. Přesvatou Pannu Marii připravila lepší část lidstva jako důstojnou nádobu pro sestoupení Boha Slova na zemi. Sestoupení Svatého Ducha ("sestoupí na tebe Duch Svatý" /Luk 1,35/) dokonale posvětilo lůno Panny Marie pro přijetí Boha Slova.
Pro podložení dogmatu o neposkvrněném početí uvádějí římští katolíci většinou následující místa ze svatého Písma: "Mezi tebe (hada) a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu" (Gen 3,15). Jsou to Stvořitelova slova, která řekl hadu pokušiteli. V "ženě" spatřují římští katolíci Pannu Marii. Říkají: "Nelze připustit, aby ta, skrze niž je rozdrcena hladova hlava, sama podléhala jeho zhoubnému zranění, jsouce účastna prarodičovského hříchu." Toto místo svatého Písma od nejstarších dob, počínaje církevními učiteli prvních staletí, však církev vůbec nevztahovala k Panně Marii, ale rozuměla pod "ženou" Evu, neboť zde Stvořitel o "nepřátelství" nehovoří jako o jednorázové události, ale jako o dlouhém historickém procesu zápasu mezi potomstvem Evy a semenem Satanovým (had).
"Zdrávas, Maria, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami" - nelze připustit, říkají římští katolíci, že by anděl zdravil slovem "milostiplná" tu, která by byla účastna dědičného hříchu. Římští katolíci nepozorují, že když se snaží vyvýšit přečistou Pannu, ve skutečnosti umenšují její důstojnost a zásluhy. Opravdu, co je v mravním a náboženském smyslu vyšší: dosažení bezhříšnosti Pannou v důsledku osobního duchovního díla života v Bohu, v důsledku současného působení její svobodné vůle a Boží blahodati, nebo obdržení bezhříšnosti jako mechanického působení "nadpřirozených darů milosti" na ni?
Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie tedy nemá základ v místech Písma svatého, na něž se římští katolíci odvolávají. I námi citovaný římský teolog Hullartorn uznává nedostatečnost odkazů na Svaté Písmo a v závěru svého výkladu tohoto dogmatu otevřeně přiznává, že ze svatého Písma toto dogma vyvodit nelze. To také vysvětluje skutečnost, že papež Pius IX. do oficiální formulace tohoto dogmatu nezařadil žádné odkazy na svaté Písmo. "Nalezla jsi milost u Boha", řekl archanděl přečisté Panně. Nalezla ji duchovním dílem čistého a bezhříšného života. "Nalezla", to zamená získala, dosáhla, zasloužila si. A sestoupení Svatého Ducha ("Duch Svatý sestoupí na tebe") zcela posvětilo lůno Panny Marie ke vtělení Boha Slova.
Poznámka
Z hlediska pravoslavné teologie je římsko-katolické dogma o "Neposkvrněném početí" metamorfózou či vývojem starodávné monofyzitské hereze. Tato hereze se vyskytovala v mnoha odstínech, výraznějších či skrytějších. Všem je ale společný názor, že Osoba Spasitelova v sobě neměla plnost skutečného lidství. Od hrubých názorů, že lidství Ježíše Krista bylo jen zdánlivé, až k jemnějším formám monofyzitství hlásajícím, že Kristus sice lidství měl, ale vůle (či energie) v jeho Osobě působila jen jedna, stále se setkáváme s jedním motivem - lidství Kristovo bylo neúplné, něco mu scházelo. Proti tomu stavěli svatí Otcové jednoduchý argument: Co Spasitel při svém vtělení nepřijal do své boholidské Osoby, to jím nemohlo být uzdraveno. Kdyby nepřijal lidství, nebylo by naše lidství spaseno, náš přístup k Bohu by byl stále uzavřen. Kdyby přijal jen lidství částečné, zůstávala by dodnes část naší lidské přirozenosti neuzdravena, Bohem nepřijata. Pokud by byla jakákoliv část naší lidské přirozenosti z účasti na Kristu vyloučena či potlačena (nebo by byla rozpuštěna v jeho Božství, jak kdysi heretikové učili), pak to znamená, že tato část našeho lidství není Kristem uzdravena a nemůžeme být zbožštěni jako celý člověk, ale jen jaksi částečně, což znamená vůbec.Proto křesťanská orthodoxie učí, že v Kristu byl přijat celý člověk, se vším, co k lidské přirozenosti patří, v tom nemocném a raněném stavu, v jakém jsou všechny děti Adama. Spasitel na sebe bere vše, co je součástí člověka, všechny naše nemoci, celé pokažené lidství, aby je vyléčil. Přijímá vše, kromě hříchu (hřích přijat není, protože je aktem svobodné vůle, ale to neznamená, že není přijat důsledek hříchu - lidské poškození, nemoci a smrtelnost). A protože Spasitel přijímá své lidství od Panny Marie při svém vtělení, musí mít Panna Marie lidství jako my. Předává tedy Ježíši Kristu naši nemocnou lidskou přirozenost, aby ji Pán mohl vzít na sebe a uzdravit ji ve své boholidské Osobě spojením se svým Božstvím. Jestli je Panna Marie jedním z nás, je v tom záruka naší spásy.
Proti tomuto starokřesťanskému chápání spásy se staví římské dogma o Neposkvrněném početí. Západní chápání vychází spíše z právnického uvažování o člověku, který svým hříchem urazil Boha, který si žádá zadostiučinění (satisfakci), a to mu přinesl svou obětí na kříži jeho Syn. Omezit chápání spásy na tuto rovinu však přivedlo Řím k renesanci hereze monofyzitismu. Aby mohla mít Kristova oběť na kříži význam platné satisfakce, musí být totiž Otci obětováno lidství čisté a neposkvrněné, tedy v takovém stavu, v jakém je Bůh stvořil, tedy lidství ještě nepoškozené hříchem. To mohla římsko-katolická teologie zajistit jen učením o Neposkvrněném početí - tedy hlásáním názoru, že Panna Marie byla zvláštním Božím řízením zbavena následků Adamova hříchu a její lidství bylo mimořádným Božím zásahem učiněno lidstvím, jaké měli lidé hned po stvoření, ještě před hříchem. A toto čisté a zdravé lidství prý předala Ježíši Kristu. Jenže v takovém případě by neplatila slova Písma o Spasiteli: On vzal na sebe naše nemoci.
Z hlediska pravoslavné teologie je tedy římsko-katolické dogma o Neposkvrněném početí v rozporu s učením o spáse člověka, resp. kdyby stav věcí odpovídal tomuto dogmatu, pak by spása člověka nebyla možná a byli bychom stále Bohem nepřijati.
Zatímco pravoslaví učí, že Spasitel od Panny Marie přijal naše lidství v tom nemocném stavu, do jakého je člověk svým hříchem uvedl, aby mohl tuto nemoc uzdravit, tj. znetvořené lidství napravit, tak římsko-katolická teologie naopak učí, že Kristus neměl takové lidství, jako my, resp. nebylo to lidství v tom stavu, v jakém je máme my. Bylo to lidství Adama před pádem. Z tohoto hlediska měl Spasitel naše lidství neúplné, protože v něm scházelo to poškození, které se stalo součástí našeho lidství kvůli hříchu. Tato součást lidství se stala jeho pevnou součástí, pozměnila je a jejím důsledkem je to, co dnes k našemu lidství nevyhnutelně patří: smrtelnost, umírání a smrt, nemoci, bolesti, zármutek apod. A tím vším trpěl i Kristus, protože měl naše lidství: od okamžiku, kdy se narodil, už bylo nutné, aby jednou jako člověk zemřel, a dále: trpěl hladem a žízní, měl potřebu spánku a další lidské potřeby, rmoutil, plakal, děsil se. Římská teologie hlásá, že Kristus přijal lidství prvostvořené, které netrpělo žádným poškozením, které způsobil naší lidské přirozenosti hřích. Narodil se tedy jako nesmrtelný (kdyby nechtěl, nemusel nikdy zemřít). Neměl lidské potřeby. Pokud cítil žízeň, bylo to prý proto, že chtěl žíznit. Pokud se rmoutil a trpěl, bylo to, protože si to zrovna přál.
Dogma o nanebevzetí Panny Marie
Roku 1950, v tzv. jubilejním roce, římský papež Pius XII. slavnostně vyhlásil jiné dogma: o nanebevzetí Panny Marie. Toto učení je také vyvozeno z dogmatu o dědičném hříchu. Byla-li Boží Matka vyňata ze všeobecného zákona dědičného hříchu, pak to znamená, že jsou jí od jejího početí dány nadpřirozené dary: svatost a nesmrtelnost, podobě, jako tomu bylo u prarodičů Adama a Evy před hříšným pádem, a ona nepodléhala zákonu tělesné smrti. Když ale zemřela, tak podle úsudku římskokatolických teologů přijala smrt dobrovolně, aby se připodobnila svému Synu.Z pravoslavného učení o Boží Matce však vyplývá, že její tělo nebylo zbaveno smrtelnosti. Pravoslavná církev vyznává víru v to, že tělo Boží Matky bylo po její smrti vzato jejím Synem na nebe. Tuto tradici výstižně vyjadřuje bohoslužba a ikona svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice. Vyjadřuje ji i Vyznání jeruzalémského sněmu východních patriarchů z roku 1672.
Sv. Jan Damašský ve "Druhém proslovu na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice" říká, že císařovna Pulchérie (5. stol.) kdysi postavila v Konstantinopoli chrám a žádala jeruzalémského patriarchu Juvenalia, účastníka chalcedonského sněmu, o ostatky Panny Marie, aby je zde mohla uložit. Juvenalios odvětil, že podle starobylé tradice bylo tělo Boží Matky vzato na nebe a připojil k této odpovědi vyprávění o tom, jak byli apoštolové zázračným způsobem shromážděni na pohřeb Panny Marie. Poté, co se dostavil apoštol Tomáš, byl otevřen její hrob, a v něm její tělo nebylo nalezeno. Svatým apoštolům bylo zjeveno, že její tělo bylo vzato na nebe. Písemná církevní svědectví o této skutečnosti pocházejí z o mnoho pozdější doby (6. stol.) a pravoslavná církev jim nepřisuzuje význam dogmatického pramene.
Vyhlášení obou římskokatolických dogmat o Panně Marii odpovídá římské teorii "rozvinutí dogmat". Vidíme však, že podnětem pro toto "rozvinutí" je pouze omyl v římskokatolickém dogmatu o dědičném hříchu.
Pravoslavná církev nepřijímá latinský systém úvah o dědičném hříchu. Vyznává dokonalou osobní bezhříšnost a dokonalou svatost Boží Matky, kterou Pán Ježíš Kristus tím, že se z ní narodil, učinil "ctěnější nad cherubíny a slavnější bez přirovnání nad serafíny" (bohoslužebný hymnus pravoslavné církve).
Pravoslavná dogmata o Boží Matce
S dogmatem o vtělení Boha Slova jsou v Pravoslaví spojena dvě dogmata o Boží Matce: že je ustavičnou Pannou a je nazývána Bohorodicí.Dogma o ustavičném panenství Matky Boží
O narození Pána Ježíše Krista z Panny přímo svědčí dva evangelisté: Matouš a Lukáš. Toto dogma bylo zahrnuto do niceo-cařihradského Symbolu víry na prvním všeobecném sněmu. Čteme zde: "Pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal." Ustavičné panenství Boží Matky je dosvědčeno jejími vlastními slovy, která jsou zapsána v evangeliu. Vyjadřuje zde vědomí nezměrné velikosti a výšiny svého vyvolení: "Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jméno jeho" (Luk 1,46-49). Přesvatá Panna zachovávala ve své paměti i v srdci zvěstování archanděla Gabriela i Bohem inspirovaná slova spavedlivé Alžběty, která pronesla při jejich setkání: "Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?" (Luk 1,43). Uchovávala v srdci také proroctví spravedlivého Simeona, která pronesl při svém setkání s Dítětem Kristem v chrámu, a proroctví spravedlivé Anny, které bylo proneseno v tentýž den. Když pastýři po narození Ježíše vyprávěli, že jim anděl řekl: "Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán" (Luk 2,11) Panna Marie "pak zachovávala všechna ta slova, skládajíc je v srdci svém" (Luk 2,19) (z důvodu přesnosti překladu citován Nový Zákon Pána našeho Ježíše Krista na církevně-slovanském i českém jazyce, Petrohrad 1892). Evangelisté hovoří i o tom, že spravedlivý Josef, její snoubenec, chápal velikost její služby.Když heretici a hanobitelé zavrhují uznání ustavičného panenství Matky Boží na tom základě, že evangelisté připomínají "Ježíšovy bratry a sestry", pak jejich argument vyvrací srovnání následujících evangelních skutečností.
1) Evangelisté vyjmenovávají čtyři Ježíšovy "bratry" a připomínají Jeho "sestry" (nejméně tři: "a nejsou všechny jeho sestry u nás?" /Mat 13,56/). Již však staří křesťané z těchto slov vyvozovali, že se ve zmínkách o Ježíšových sourozencích jedná o bratrance a sestřenice nebo ještě vzdálenější příbuzné (rod). Ty všechny totiž bylo tehdy zvykem nazývat bratry a sestrami.
2) Z vyprávění o putování dvanáctiletého Ježíše do Jeruzaléma, kde jsou připomínáni "příbuzní a známí" (Luk 2,44), mezi nimiž hledali Ježíše, a kde se také hovoří o každoročním putování Marie a Josefa do Jeruzaléma, není důvodu vyvozovat, že Marie měla další, mladší děti.
3) Když přibližně za dvacet let po tomto putování stála Matka Boží u Pánova Kříže, byla sama a byla svým Synem svěřena učedníku Janovi. "V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě" (Jan 19, 27).
Přesvatá Panna Marie je Bohorodice
S dogmatem o vtělení Syna Božího je nejtěsnějším způsobem spojeno pojmenování Panny Marie "Bohorodice". Tímto pojmenování církev potvrzuje svou víru v pravé a ne zdánlivé vtělení Boha Slova, víru, že v Osobě Pána Ježíše Krista se Bůh sjednotil s lidstvím, a to od samotného okamžiku Jeho početí v lůně Panny Marie. Současně tím potvrzuje, že, jsa dokonalým Člověkem, je i dokonalým Bohem. Současně je pojmenování Bohorodice nejvyšším jménem, jímž lze velebit a oslavovat Pannu Marii.Jméno "Bohorodice" se přímo zakládá na svatém Písmu. Apoštol Pavel píše:
"Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu" (Gal 4,4). Zde je vyjádřeno, že žena porodila Syna Božího.
"Bůh zjevil se v těle" (1 Tim 3,16) (z důvodu přesnosti překladu citován Nový Zákon Pána našeho Ježíše Krista na církevně-slovanském i českém jazyce, Petrohrad 1892). Tělo utkala Bohu Slovu přesvatá Panna Marie.
Když při setkání Panny Marie se spravedlivou Alžbětou "Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem Svatým a zvolala velikým hlasem: Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla... A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána" (Luk 1,41-45).
O narození Boha z Panny hovořily starozákonní knihy.
Prorok Ezechiel píše o svém vidění: "Pak mě odvedl cestou k vnější bráně do svatyně, obrácené k východu. Byla zavřená. Hospodin mi řekl: ´Tato brána zůstane zavřená; nebude otvírána a nikdo jí nebude vstupovat, neboť skrze ni vstoupil Hospodin, Bůh Izraele. Proto zůstane uzavřena" (Ezech 44, 1-2).
Prorok Izaiáš prorokuje: "Proto sám Pán dá vám znamení: Aj, panna počne, a porodí syna, a nazve jméno jeho Immanuel... Neboť dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jmého jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje (Iz 4,14; 9,6) (z důvodu přesnosti překladu citována Bible kralická).
V prvních staletích byla pravda o vtělení Boha Slova a Jeho narození z Panny Marie vírou katholickou (tedy všeobecnou). Proto apoštolští mužové hlásají, že "Bůh přijal tělo od Panny Marie" (sv. Ignatios Theoforos). Stejně se vyjadřuje i sv. Dionisios Alexandrijský nebo Alexandr Alexandrijský (3. - 4. stol.). Otcové 4. stol.: Athanasios, Efrém Syrský, Cyril Jeruzalémský a Řehoř Nisský nazývají přesvatou Pannu Bohorodicí.
V pátém století, na třetím všeobecném sněmu, církev slavnostně vyznala Pannu Marii jako Bohorodici. Podnětem se stala nestoriánská hereze. Byla přijata a potvrzena následující slova Cyrila Alexandrijského: "Kdo nevyznává, že Emmanuel je pravý Bůh, a tudíž svatá Panna je Bohorodice, neboť tělesně porodila Slovo Boží, které se stalo tělem, ten nechť je vydán anatémě." (anatéma - vydání Božímu úradku)
A blažený Theodoret, který byl původně Nestoriovým přítelem, odsoudil později jeho tvrdošíjné trvání na herezi a psal: "prvním stupněm Nestoriových novot byla domněnka, že svatou Pannu, od níž obdržel tělo a v těle se narodil Bůh Slovo, není třeba uznávat za Bohorodici, ale pouze za Christorodici, zatímco staří a starobylí hlasatelé pravé víry podle apoštolské tradice učili nazývat a vyznávat Pánovu Matku jako Bohorodici."
Poznámka:Blahodať - cháris, благодать.
Pojem blahodať je přepisem staroslověnského slova blagodať do češtiny. Řecké slovo cháris znamená dar, v křesťanské literatuře ve smyslu Boží dar. Teologicky se jedná o nestvořené Boží energie. Učení o těchto nestvořených Božích energiích formuloval ve 14. stol. svatý Řehoř Palama ve sporech se západním mnichem Varlámem (viz archimandrita Georgios: Theosis /zbožštění/ jako smysl života člověka, vyd. pravoslavná církevní obec v Brně, 2006).Používat pro cháris, blagodať slovo milost je zavádějící, neboť obsahové významy termínu milost, jak je používán v římskokatolickém a protestantském prostředí, neodpovídají ortodoxnímu významu slova cháris, viz o tom heslo "blahodať" v příručním pravoslavném slovníčku (speciálně o českém slovním termínu "blahodať" je u nás článek zde).
Použitá literatura:
Aleš, Belejkanič: Pohlady do dejín pravoslávnej dogmatickej teológie, Prešov 1989
Belejkanič: Katolícky katechizmus z pohladu pravoslávnej teológie, Prešov 1998
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie I., Prešov 1995
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie II., Prešov 1996
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974
Nový Zákon Pána našeho Ježíše Krista na církevně-slovanském i českém jazyce, Petrohrad, 1892
Протоиерей Митрофан Зноско-Боровский: "ПРАВОСЛАВИЕ РИМО-КАТОЛИЧЕСТВО ПРОТЕСТАНТИЗМ СЕКТАНСТСТВО" Сравнительное богословие, Москва 1998г.
Протопресвитер Михаил Помазанский: "Православное Догматическое Богословие"
