4. Učení o nadbytečných zásluhách svatých
a odpustcích
Učení o odpustcích vzniklo na Západě v době vzniku a rozkvětu scholastické teologie ve 13. - 14. století. Základem tohoto učení byl polopelagiánský názor o podstatě a následcích prarodičovského hříchu. Podle této teorie má člověk i po pádu všechny mravní síly, což znamená, že může konat dobré skutky sám od sebe, tedy bez pomoci vyšší milosti.
Podle této teorie člověk potřebuje ke své spáse určité množství dobrých skutků. Potřebné množství pak závisí na množství jeho hříchů. A dále: svatí lidé vykonali mnohem více dobrých skutků, než bylo potřebné k jejich vlastní spáse a tento přebytek představuje "pokladnici dobrých skutků".
Dědičný hříchem se zde myslí hřích prarodičů lidstva Adama a Evy, jehož se dopustili neposlušností vůči Božímu přikázání neokusit plodu z rajského stromu poznání. Tento hřích se následně dědičně přenáší na všechny potomky prarodičů, kteří se už rodí jako provinilci před Bohem. Celé lidstvo je tedy vino tímto prvotním hříchem a je podrobeno Božímu hněvu. Boží spravedlnost byla Adamovou neposlušností uražena a žádá si satisfakci. Toto zadostiučinění uraženému Bohu přinesl na kříži Ježíš Kristus, jehož krev byla tak vzácná před Bohem, že její prolití převážilo svou cenou všechny lidské hříchy. Dědičný hřích je tudíž vnímán spíše jako právní záležitost ve vztahu mezi člověkem a jeho Stvořitelem.Učení západní církve o ospravedlnění člověka je úzce propojen s její teorií o dědičném hříchu. Podle jejího učení dědičný hřích člověku způsobil jen to, že mu byla odňata zvláštní nadpřirozená milost, kterou byl regulován harmonický vztah mezi duší a tělem. Hřích prý vůbec nezměnil přirozenost člověka. Proto je k návratu do původního stavu člověka třeba anulovat provinění (hřích) a vrátit člověku zvláštní nadpřirozenou milost. Obojí bylo vykonáno Spasitelem. Ježíš Kristus smířil člověka s Bohem, skrze své vykupitelské zásluhy zbavil člověka kletby, a Jeho zásluhou byla člověku vrácena i ztracená milost. Člověku zůstává již jen přivlastnit si tyto zásluhy a užívat je ve svátostech. Jak se však uskutečňuje toto přivlastňování Kristových zásluh pomocí milosti? Na tuto otázku římskokatolická církev odpovídá, že si ji člověk sám cestou svých dobrých skutků, které prý lehko může činit sám, tj. bez Boží pomoci, může u Boha zasloužit. Tato milost v něm vytváří víru, nutnou ke spáse.
Člověk přitom může vykonat dobré skutky nejen pro svou potřebu, ale může jich mít nadbytek. Tento nadbytek dobrých skutků se neztrácí, ale plní se jimi tzv. církevní pokladnice (thesaurus meritorium) zásluh svatých, odkud, jako z každé pokladnice, mohou být vzaty a dány tomu, kdo je potřebuje, tj. lidem hříšným, kteří si přejí ospravedlnit se. Právo disponovat bohatstvím této pokladnice patří pouze papeži jako hlavě církve. Proto uděluje tzv. indulgence, tedy odpustky pro ty, kteří touží obdržet odpuštění hříchů a spásu.
Odpustek je osvobození hříšníka od trestu prostřednictví pokrytí jeho hříchů z účtu nadbytečných zásluh svatých.
Zpočátku byly odpustky vydávány za zásluhy před církví, později začaly být prodávány za peníze a staly se zdrojem papežských důchodů. Nebyly přitom prodávány jen k osvobození od hříchů již učiněných, ale i od budoucích. Odpustky se staly bezprostřední příčinou rozkolu v římskokatolické církvi a vzniku protestantismu v 16. století. V současné době jsou odpustky vydávány za účast na činech milosrdenství, za poutě, přečtení určitého množství modliteb apod. a také za finanční dar na chrám a další církevní potřeby.
Toto učení je podle pravoslavné teologie v principu nesprávné, poněvadž dobré skutky jsou křesťanskou povinností, za niž se nedává nějaká odměna. "Tak i vy, když učiníte všecko, co vám přikázáno jest, rcete: Služebníci neužiteční jsme; což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme" (Luk 17,10) (kvůli přesnosti překladu citován Nový Zákon Pána Ježíše Krista na církevně-slovanském a českém jazyce). Apoštol Pavel říká: "Jsme přece Jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil" (Ef 2,10). V podobenství o dělnících na vinici Kristus hovoří o stejné odměně všem, nezávisle na době práce (Mat 20,1-15). Svědčí to o tom, že Království Boží se nedává za množství dobrých skutků, ale jako nevýslovný dar milosti Boží. Proto apoštol Pavel říká: "Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši našem Pánu" (Řím 6,23).
Přerozdělení dobrých skutků za účelem obdržení spásy navíc ani není možné. V podobenství o deseti pannách Kristus hovoří takto: "Tu řekly ty pošetilé (panny) rozumným: ´Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: ´Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si´" (Mat 25,8-9).
Křesťana osvobozuje od trestu za spáchané hříchy lítost nad nimi. Svatá tajina pokání otevírá člověku dveře k Božímu milosrdenství a odpuštění. Učení o odpustcích podle názoru pravoslavné teologie nepřispívá k pokání, ale odvádí od něj, protože je formální a byrokratické a ponouká ke zištnosti v konání dobrých skutků. Navíc vytváří iluzi o možnosti získání odpuštění hříchů bez lítosti a pokání.
Pravoslavná teologie učí, že v Kristově církvi je jen jedna pokladnice, a to pokladnice blahodati1, nabytá Jeho zásluhami. Zásluhy Spasitele jako Bohočlověka jsou nekonečné. Jejich nekonečný význam se zakládá na nekonečné hodnotě Jeho vykupitelského díla, nezměrně převyšujícího mravní dluhy lidstva před Bohem. Na tomto základě bude pokladnice Kristovy milosti vždy přebývat v církvi jako nevyčerpatelný pramen těchto darů. Proto je učení o přebytečných dobrých skutcích svatých z hlediska pravoslavné teologie neopodstatněné. Písmu toto učení odporuje ještě na těchto místech: Ef 2,8-10; 2 Tim 1,9; Skut 15,11; Fil 3,12.
Dodatek
Pravoslavné učení o prvotním hříchu se nezakládá na hledání právní povahy provinění člověka před Bohem, ale na konstatování objektivní skutečnosti, že hříchem našich prarodičů byla poškozena jejich lidská přirozenost. V člověku začaly působit zvrácené vnitřní síly, jimž říkáme vášně. Člověk se stal smrtelným - čili nemocným, náchylným ke hříchu, slabým. Proto má pravoslavné učení o spáse, kterou vykonal pro člověka Ježíš Kristus, povahu terapeutickou. Spásu vnímáme nikoliv jako zadostiučinění, které za vinu lidí přinesl Bohu Otci Ježíš Kristus, nýbrž jako dílo léčení a uzdravení zmírající lidské přirozenosti. Ve své boholidské Osobě uzdravil Spasitel nemocnou lidskou přirozenost, kterou přijal při svém vtělení z Panny Marie. Očistil, osvítil a zbožštil tuto přijatou přirozenost, a tím ji opět spojil s Bohem skrze blahodať. Tuto uzdravenou lidskou přirozenost přijímáme v církvi i my, a to skrze víru, skrze přijímání svatých Tajin a účast na boholidském mystickém Tělu Kristovu, kterým je Církev.
Poznámka:Blahodať - cháris, благодать.
Pojem blahodať je přepisem staroslověnského slova blagodať do češtiny. Řecké slovo cháris znamená dar, v křesťanské literatuře ve smyslu Boží dar. Teologicky se jedná o nestvořené Boží energie. Učení o těchto nestvořených Božích energiích formuloval ve 14. stol. svatý Řehoř Palama ve sporech se západním mnichem Varlámem (viz archimandrita Georgios: Theosis /zbožštění/ jako smysl života člověka, vyd. pravoslavná církevní obec v Brně, 2006).Používat pro cháris, blagodať slovo milost je zavádějící, neboť obsahové významy termínu milost, jak je používán v římskokatolickém a protestantském prostředí, neodpovídají ortodoxnímu významu slova cháris, viz o tom heslo "blahodať" v příručním pravoslavném slovníčku (speciálně o českém slovním termínu "blahodať" je u nás článek zde).
Použitá literatura:
Aleš, Belejkanič: Pohlady do dejín pravoslávnej dogmatickej teológie, Prešov 1989
Belejkanič: Katolícky katechizmus z pohladu pravoslávnej teológie, Prešov 1998
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie I., Prešov 1995
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie II., Prešov 1996
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974
Nový Zákon Pána našeho Ježíše Krista na církevně-slovanském i českém jazyce, Petrohrad, 1892
Протоиерей Митрофан Зноско-Боровский: "ПРАВОСЛАВИЕ РИМО-КАТОЛИЧЕСТВО ПРОТЕСТАНТИЗМ СЕКТАНСТСТВО" Сравнительное богословие, Москва 1998г.
Протопресвитер Михаил Помазанский: "Православное Догматическое Богословие"
