3. Dogma o dědičném hříchu
Pod prvotním hříchem se rozumí hřích prvního člověka Adama, který se přenáší na jeho potomky a zatěžuje je. Učení o prarodičovském hříchu má velký význam v systému křesťanského světového názoru, poněvadž jsou na něm založena další dogmata.Přestože je učení o dědičném hříchu již staré, bylo v římskokatolické církvi vyhlášeno jako dogma až v 19. století. Římskokatolická církev se odvolává na svatého Augustina a jeho díla proti pelagianismu, druhý (místní) oranžský sněm z r. 529 a na tridentský koncil konaný r. 1546.
Společná víra starokřesťanské církve v existenci prvotního hříchu je patrná ze starobylého zvyku křtít nemluvňata. Místní sněm v Karthágu složený z 66 biskupů roku 252 pod vedením sv. Kypriána ustanovil proti heretikům toto: "Nebránit křtu nemluvňat, která, sotva se narodila, přijala nákazu staré smrti skrze samo toto narození. (Činit tak) přes to, že (osobně ty děti samy) nezhřešily ničím, kromě toho, co pochází z Adamova těla. Je pro ně tím vhodnější přistoupit k přijetí odpuštění hříchů, že jim nejsou odpouštěny hříchy (jejich) vlastní, ale cizí."
Svatý apoštol Pavel se o prvotním hříchu vyjadřuje takto: "Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože (v prvním člověku byli všichni obsaženi, takže) všichni zhřešili" (Řím 5,12).
Dědičnost hříchu odmítali pelagiáni. Heretik Pelagius tvrdil, že každý člověk pouze opakuje Adamův hřích, když uskutečňuje svůj osobní pád do hříchu a svou slabou vůlí následuje Adamův příklad. Jeho přirozenost však zůstává taková, jak byla stvořena, tedy nevinná a čistá, jako Adamova. Nemoc a smrt jsou této lidské přirozenosti vlastní od stvoření a nejsou to následky prvotního hříchu. Proti tomuto učení energicky vystoupil blažený Augustýn. Uvedl přitom svědectví z Božího zjevení, učení raně křesťanských církevních otců a starobylý zvyk křtít nemluvňata. Augustýn se nicméně nevyhnul opačné krajnosti. Vyjádřil myšlenku, že v padlém člověku je zcela zničena samostatná svoboda činit dobro, nepřijde-li mu na pomoc Boží milost.
Z této polemiky se později na Západě vytvořily dva směry. Jednoho se držel římský katolicismus a po druhé linii se ubíralo myšlení protestantismu.
Učení římskokatolické církve o prvotním hříchu
Římskokatoličtí teologové míní, že následkem hříšného pádu byl lidem odňat nadpřirozený dar Boží milosti a poté člověk zůstal ve svém "přirozeném" stavu. Jeho přirozenost není porušená, je pouze zmatená. Tělo převážilo nad duchovní stránkou člověka. Dědičný hřích spočívá v tom, že na všechny lidi přechází Adamova a Evina vina před Bohem.(Názor, který přijali Luther a Kalvín, hovoří o tom, že dědičným hříchem byla lidská přirozenost zcela a do základu zvrácena. Co se týče nových protestantských sekt, ty zcela odmítají prvotní hřích a jeho dědičnost.)
Pravoslavní teologové odmítají krajnosti učení blaženého Augustýna, je jim však cizí i římskokatolické teologické hledisko a jeho juridický a formální charakter. Základem římskokatolického učení je:
a) chápání Adamova hříchu jako nekonečně veliké urážky Boha;
b) po urážce následoval Boží hněv;
c) ten byl vyjádřen v odnětí nadpřirozených darů Boží milosti člověku;
d) odnětí milosti vedlo k podřízení duchovního principu tělesnému a k tomu, že se člověk ponořil do hříchu.
Odtud pak pramení zvláštní římskokatolické chápání vykoupení, jež uskutečnil Syn Boží. Aby byl obnoven narušený řád, bylo podle římskokatolické teologie třeba především přinést "satisfakci" za urážku Boha, a tak sejmout vinu lidstva a trest, který ho tíží.
Toto pojetí Boží spravedlnosti chápou pravoslavní jako znetvořené. Takové chápání poskytuje člověku jeho padlá lidská přirozenost. Bůh, který sám je nejvyšším dobrem a miluje člověka nejhlubší láskou, je zde vykreslen jako despota, který uplatňuje svou spravedlnost krutě a nemilosrdně. V pravoslavném pojetí to však není Bůh, kdo odplácí člověku za hřích smrtí (Řím 5,12), ale člověka usmrtí sám hřích.
Římskokatolická církev tedy učí, že prarodičovským hříchem byli lidé zbaveni jen nadpřirozené milosti, čili "prvotní svatosti". Bůh podle římskokatolického učení stvořil první lidi z duše a těla jako dvou protikladných částí. Zvláštním aktem jim pak daroval nadpřirozenou "milost prvotní svatosti", aby odstranil tento dualismus lidské podstaty. Tato milost udržovala do pádu jejich tělo a duši v harmonickém souladu a odstraňovala jejich vzájemný přirozený protiklad (rozum a smyslovost). Pramen rozporu spočíval ve smyslovosti, v chtíči, ale tento pramen byl před pádem paralyzován působením milosti. Skrze hřích člověk ztratil tuto "zvláštní nadpřirozenou milost", čímž byl porušen harmonický soulad mezi tělem a duší. Když člověk opustil harmonický soulad, kde byly přirozené vášně jakoby "zadržovány uzdou", projevil přirozené tělesné sklony, které ho táhnou více ke zlu, než k dobru, a přivolal na sebe hněv a soud Boží.
Dokonalost prvního člověka tedy nebyla podle římského katolicismu vštípena a vložena do jeho přirozenosti jako přirozený dar, naopak, byla k němu mu připojena jako dar nadpřirozený, a to čistě vnějším způsobem.
Římskokatolické učení dovedeno do logického konce vede k myšlence, že sám Bůh je viníkem zla ve světě - tedy k absurditě. Jestliže sám Bůh podpíral v prvních lidech rovnováhu mezi nižšími a vyššími tužbami, jestliže nadpřirozený dar milosti podobně jako uzda udržoval tělo v poslušnosti duchu, proč v něm tedy nižší síly nabyly vrchu nad vyššími? Nemohla snad milost, orientující vůli člověka k dobru, dále pokračovat ve svém působení? Nebo člověka ponechala sobě samému? A proč? To vše je neslučitelné s biblickým učením a s pojetím Boha jako všemohoucí a nanejvýš dobré Jsoucnosti.
Pravoslavní teologové chápou následky prarodičovského hříchu jinak
"Bůh stvořil člověka jako bezhříšného (přirozeností) a svobodného (vůlí). Člověk nebyl bezhříšný proto, že by byl nepřístupný hříchu. Pouze Božství nemůže hřešit. Byl takový proto, že to, zda zhřeší, nezáviselo na jeho přirozenosti, ale na jeho svobodné vůli. Za pomoci působení Boží milosti (blahodať1) mohl přebývat a prospívat v dobru. Při své svobodné vůli se mohl, dopustí-li Bůh, odvrátit od dobra a přebývat ve zlu" (ctihodný Jan Damašský)."První člověk vyšel ze Stvořitelových rukou dokonalý, čistý a nevinný. Čistý myslí a nevinný tělesně. "Bylo třeba, aby člověk, který obdržel život, vzrůstal, mužněl a přitom se upevňoval a zdokonaloval, při zdokonalování byl oslavován a tak se stával hodným zřít Boha" (svatý Irenej Lyonský).
K tomuto upevňování v dobru a duchovnímu růstu byl dán člověku prostředek: Boží pokyn k poslušnosti.
Podle učení pravoslavné církve byl první člověk stvořen jako dokonalý, a to tělesně i duševně (1 Mojž 1,27 a 31), bez jakýchkoli nedostatků. Římskokatolická církev učí, že člověk byl stvořen jako dobrý a žil v přátelství se svým Stvořitelem a v harmonii se stvořením. Pravoslavná teologie však definuje vzájemný vztah člověka s Bohem jako jednotu, což je vyjádření hlubšího vztahu mezi Bohem a člověkem, než pojem přátelství. Člověk měl tuto dokonalost za pomoci působení Boží blahodati rozvíjet. Hřích prvních lidí přerušil jejich spojení s Bohem. Měl tak za následek nejen ztrátu působení blahodati, ale i poškození a pokažení všech duševních sil. Došlo k potemnění obrazu Božího v člověku a také k tělesným následkům (1 Mojž 3, 16-19; 22-23). Pádem do hříchu se první lidé odsoudili k duchovní i tělesné smrti.
Člověk se po prvním pádu sám svou duší vzdálil od Boha a přestal vnímat Boží lásku, která mu však byla stále otevřená. Přestal slyšet Boží hlas, který se k němu obracel, a to vedlo k dalšímu zakořenění hříchu v něm. Bůh nicméně nikdy nezbavil lidstvo své milosti, pomoci a lásky. To platilo zvláště pro vyvolený národ, z něhož vyšli velicí spravedlivci (Mojžíš, Eliáš, Elizeus a další). Apoštol Pavel o nich hovoří jako o těch, "jichž nebyl vesmír hoden" (Žid 11,38). Ve Skutcích apoštolských je citována řeč prvomučeníka Štěpána, který říká o Jozuovi, že "nalezl u Boha milost" (7,46) a největší prorok, svatý Jan Křtitel "už od mateřského klína bude naplněn Duchem Svatým" (Luk 1,15). Starozákonní spravedlivci se však po své smrti nemohli vyhnout společnému údělu padlého lidstva. Přebývali v temnotě podsvětí do vytvoření nebeské Církve, tj. do vzkříšení Kristova. Pán Ježíš Kristus rozbil dveře podsvětí a otevřel cestu do Království Nebeského. (V pravoslavné paschální liturgii se zpívá: "Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.")
Podstatu hříchu (včetně prarodičovského) podle pravoslavné teologie nelze spatřovat pouze v nadvládě tělesného principu nad duchovním, i když slovem "tělo" je ve svatém Písmu nazýván neobrozený stav, protikladný stavu znovuzrození v Kristu (Jan 3,6). Mnohé hříšné sklony, a přitom těžké, se vztahují k vlastnostem duchovního charakteru. Pýcha je například podle slov apoštola Jana spolu s chtíčem pramenem hříchu (1 Jan 2,15-16). Hřích je přitom vlastní i zlým duchům, kteří nemají tělo. Tím ovšem není odmítána skutečnost, že řada vášní a hříšných sklonů má svůj původ v tělesné přirozenosti (viz zvláště Řím, kap. 7).
Pravoslavná církev také nesdílí učení o urážce Boha a potřebě následné satisfakce. Bůh podle pravoslavné teologie miluje člověka a chce, aby se člověk opět stal Božím synem. Z lásky k člověku proto poslal svého Syna, aby člověka osvobodil z moci zla. K tomu byla potřebná Jeho oběť na Kříži.
Poznámka:Blahodať - cháris, благодать.
Pojem blahodať je přepisem staroslověnského slova blagodať do češtiny. Řecké slovo cháris znamená dar, v křesťanské literatuře ve smyslu Boží dar. Teologicky se jedná o nestvořené Boží energie. Učení o těchto nestvořených Božích energiích formuloval ve 14. stol. svatý Řehoř Palama ve sporech se západním mnichem Varlámem (viz archimandrita Georgios: Theosis /zbožštění/ jako smysl života člověka, vyd. pravoslavná církevní obec v Brně, 2006).Používat pro cháris, blagodať slovo milost je zavádějící, neboť obsahové významy termínu milost, jak je používán v římskokatolickém a protestantském prostředí, neodpovídají ortodoxnímu významu slova cháris, viz o tom heslo "blahodať" v příručním pravoslavném slovníčku (speciálně o českém slovním termínu "blahodať" je u nás článek zde).
Použitá literatura:
Aleš, Belejkanič: Pohlady do dejín pravoslávnej dogmatickej teológie, Prešov 1989
Belejkanič: Katolícky katechizmus z pohladu pravoslávnej teológie, Prešov 1998
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie I., Prešov 1995
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie II., Prešov 1996
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974
Протоиерей Митрофан Зноско-Боровский: "ПРАВОСЛАВИЕ РИМО-КАТОЛИЧЕСТВО ПРОТЕСТАНТИЗМ СЕКТАНСТСТВО" Сравнительное богословие, Москва 1998г.
Протопресвитер Михаил Помазанский: "Православное Догматическое Богословие"
