2. Filioque
Všechna nová dogmata byla zavedena římskou církví až po jejím oddělení od ostatních patriarchátů. Výjimkou je Filioque, které bylo jednou z příčin této roztržky.Učení římskokatolické církve
Římskokatolická církev vyznává stejně jako pravoslavná trojjediného Boha. V triadologii se vyjadřuje svou vlastní latinskou terminologií. K vyjádření tajemství jednoty a odlišnosti v Bohu zavedla pojmy substantia a persona. Východní pravoslavná triadologie používá pojmy ousía a hypóstasis.
V Bohu rozlišujeme:
1.) jeho jednu jedinou jsoucnost (bytnost, latiníci říkají: substanci, podstatu). Řecky. ousía, lat. substantia. Kvůli tomuto jedinému Božství, které je sdíleno třemi Božími Osobami, říkáme, že Bůh je jeden (proto je křesťanství monoteistickým náboženstvím).
2.) Jedinou Božskou jsoucnost nazíráme skrze tři Božské Osoby: Otce, Syna a Ducha Svatého. Osobám se v ř. říká hypóstasis, lat. persona. Co se osobních vlastností týče, jedná se o tři různé osoby. Co se týče jejich společné bytnosti, jsou všechny tři jediným Bohem. Proto používáme pojmy jako Boží Trojice nebo "trojjediný Bůh". Teologický obor zabývající se učením o Trojici se nazývá "triadologie".
Od církve pravoslavné se církev římskokatolická v triadologii liší učením o vycházení Svatého Ducha "i od Syna", lat. Filioque. Na problém Filioque upozorňoval ve svém díle "Mystagogie Svatého Ducha" již patriarcha Fótios (9. stol.), detailnímu rozboru je podrobili také Michal Kerullarios (11. stol.) a Marek Efezský (15. stol.), který se zúčastnil florentského koncilu. Adam Zernikav, který přestoupil v 18. stol. z římského katolicismu do pravoslaví, ve svém díle "O vycházení Svatého Ducha" uvádí kolem tisíce citátů z děl svatých církevních otců ve prospěch pravoslavného učení o Svatém Duchu.
Filioque vzniklo v 6. století ve Španělsku. Jednalo se o nové učení o vycházení Svatého Ducha "i od Syna" - et Filio, čili Filioque. Propagoval ho tehdejší sevillský biskup Isidor. Na toledském místním sněmu konaném roku 589 bylo Filioque oficiálně schváleno a doplněno do niceo-cařihradského vyznání víry. Tímto rozhodnutím bylo Filioque povýšeno na věroučnou pravdu a rychle se ve Španělsku šířilo. Zásluhu na tom měly i další sněmy, které se postupně v Toledu uskutečnily v letech 634, 638, 675 a 693.
Ne zcela odpovězenou otázkou zůstává, co vedlo španělskou místní církev k tomu, aby do všeobecně závazného vyznání víry, platného pro celý křesťanský svět, učinila tento doplněk. Míní se, že to byla forma obrany proti ariánům. Ti umenšovali Osobu Syna Božího a odmítali dokonce i Jeho jednobytnost s Bohem Otcem. Synovství mu přiznávali pouze podle milosti a ne podle bytnosti (jsoucnosti) a považovali Ho pouze za dokonalé stvoření (čili jen za výtvor, nikoliv za nestvořeného Boha). Tento svůj názor zdůvodňovali tím, že Duch Svatý vychází pouze z Otce a nikoliv i ze Syna. Proto je prý Otec jediným nestvořeným Bohem.
Vsuvkou „i od Syna“, Filioque, je však narušena triadologická rovnováha a do trinitárního dogmatu byl vnesen dualistický prvek: Otec a Syn se tak ocitli na jedné straně a Svatý Duch na straně druhé.
Filioque se postupně v západní církvi šířilo, i když naráželo na odpor hierarchie. Západní biskupové za pontifikátu papeže Martina na sněmu v Lateránu roku 649 potvrdili původní niceo-cařihradské vyznání víry. Sami římští papežové byli zpočátku proti Filioque.
V 8. století začala být myšlenka o věčném vycházení Svatého Ducha i ze Syna otevřeně odůvodňována a bráněna španělskými a francouzskými teology. Počátkem 9. století (809) se uskutečnil pod vedením Karla Velikého v Aachenu sněm, který se zaměřil speciálně na zkoumání této otázky. Účastníci se však neshodli na změně a ponechali v platnosti původní znění Symbolu víry. Karel Veliký se přesto obrátil na papeže Lva III. s žádostí o schválení učení o Svatém Duchu, jež se "nedávno objevilo", a o jeho vložení do niceo-cařihradského vyznání víry. Papež žádost odmítl a na znamení toho dal neporušený text Symbolu vyrýt na dvě stříbrné desky a vystavit v chrámu sv. Petra v Římě. Na jedné desce byl text napsán řecky a na druhé latinsky. Tyto desky byly umístěny u hrobky svatých Petra a Pavla a byl u nich nápis: "Já, Lev, z lásky k orthodoxní víře a pro její ochranu." Karel Veliký přesto prosazoval v zemích, na nimiž vládl, toto nové dogma, které se tam pod jeho vlivem rychle šířilo.
Zavedení vsuvky Filioque do Symbolu víry odsoudil i papež Jan VIII., který prohlásil, že tato vsuvka byla učiněna "neuváženě" (879). Jenže již jeho nástupce Hadrián III. povýšil učení o vycházení Svatého Ducha "i ze Syna" na úroveň dogmatu. Vsuvka Filioque se tedy v 10. stol. působením světské moci rozšířila po celém Západu. Výjimkou zůstalo město Řím. Tam bylo Filioque formálně zavedeno do niceo-cařihradského vyznání víry na naléhání císaře Jindřicha I. papežem Benediktem VIII. až roku 1014.
Římští papežové, kteří zavedli Filioque, tím z hlediska křesťanské Tradice překročili své kompetence. Přestoupili tím ustanovení třetího všeobecného sněmu a všeob. sněmů následujících, které zakázaly měnit niceo-cařihradský symbol víry. Jedná se tedy o porušení církevních kánonů. Jejich počínání není obhajitelné dokonce ani z hlediska západní tradice, protože do I. vatikánského koncilu, konaného roku 1870, autoritu všeobecných sněmů respektoval i Západ. Až na tomto koncilu bylo totiž vyhlášeno dogma o primátu a neomylnosti římského papeže.
Římskokatolická teologie se dnes při obhajobě Filioque odvolává na florentský koncil z roku 1439 a na lyonský unionistický sněm z roku 1247. Práce svatých kappadockých otců, kteří ve 4. století nastínili trinitární teologii, jež byla završením díla prvního a druhého všeobecného sněmu, je přitom pro římskokatolickou teologii nepřijatelná. V patristice se římskokatolická teologie odvolává na dílo blaženého Augustýna "De Trinitate". Je ale známo, že zde bl. Augustýn toto učení o svaté Trojici uvádí jako svůj osobní názor a ne jako oficiální učení církve.
Pravoslavná církev stojí v triadologii na pozici Písma svatého, prvotní křesťanské církevní Tradice, patristického odkazu a všeobecných sněmů. Současní pravoslavní teologové vycházejí z trinitární terminologie kappadockých otců a Filioque považují v triadologii za nepřijatelné. Římskokatolická teologie se odvolává na to, že i pravoslavná teologie učí o pocházení Svatého Ducha od Otce skrze Syna. V pravoslavné teologii však tato formulace nevyjadřuje věčné pocházení tak, jak je to myšleno na Západě, ale časné, spojené s působením Svatého Ducha ve stvoření (viz dále). Pravoslavnou víru a problematiku vycházení Ducha Svatého ve věčnosti, které nutno odlišit od vycházení Svatého Ducha v průběhu času (v dějinách), je vyjádřena v biblické citaci slov Pána Ježíše: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví" (Jan 15,26). Pán Ježíš tedy posílá Svatého Ducha - to je vycházení Ducha Svatého v čase. Ale zároveň Boží Syn hlásá, že Duch Svatý "od Otce vychází" - to je jeho charakteristická vlastnost - pochází z Otce.
Podle římskokatolické teologie citovaná Ježíšova slova nejen nevylučují vycházení Svatého Ducha od Syna, ale naopak, obsahují v sobě tuto myšlenku, protože Otec a Syn jsou jednobytní, a vše, co má Otec, má i Syn
To je však mísení jednoty stejné Boží přirozenosti a různosti Božích Osob - jako Otec nemůže dát Synu to, že se Syn stane Otcem, tak ani Otec nedává jiné Osobě to, co je charakteristickou vlastností jeho Osoby, protože by tím narušil to, co je vlastnosti druhé Osoby. Z toho, co je nám o Boží Trojice zjeveno víme, že Otec je ten, z něhož ve věčnosti pocházejí ostatní dvě Osoby, které jsou s ním spoluvěčné a spolupanující. Syn je Synem tím, že pochází od Otce způsobem rození z Otce. Duch je Duchem tím, že pochází od Otce způsobem vycházení z Otce. Otec je tím, kdo jediný rodí Syna. Zároveň je Otec tím, z něhož jediného vychází Duch. Syn je tím, kdo je z Otce zrozený. Duch je tím, kdo z Otce vychází. To jsou věčné vlastnosti Boží Osob, na základě nichž je rozeznáváme. Pokud by Otec nebyl jediným zdrojem Ducha, je to na úkor vlastností, jimiž oplývá jeho Osoba. Pokud by Syn byl zároveň s Otcem tím, z něhož přijímá svou předvěčnou existeci Duch, byl by to ještě Syn?, nebyl by to spíše jakýsi "spoluotec"?
Z hlediska teologie pravoslavné není tedy opodstatněné, aby se výše citovaný úsudek latiníků stal příčinou nového dogmatu, protože vede ke smíšení dvou aspektů trinitárního dogmatu, a to:
1. jednoty podle bytnosti (jsoucnosti) a
2. rozdílnosti vlastností Osob svaté Trojice.
Římský úsudek míří ke slévání Osob svaté Trojice. Ve slovech "jenž od Otce vychází" a "kterého vám pošlu" je třeba rozlišovat čas. Z Kristovy formulace podle svatootcovské literatury vyplývá, že vycházení od Otce je věčné, Jeho poslání na svět skrze Syna je však časné (tj. v konkrétním čase - do té doby Duch poslán nebyl). V tom smyslu je třeba chápat i text Písma Řím 8,9 a Jan 20,22.
Římští katolíci se ještě odvolávají na tyto části Písma: Jan 16,15; Gal 5,6; tato slova se však týkají pouze Kristova učení, které Duch Svatý zvěstuje a vkládá do lidských srdcí. Slova "všecko, co má Otec, jest mé" (Jan 16,15) interpretují podle pravoslavných teologů římští katolíci nesprávně, když směšují dva dogmatické momenty: osobní vlastnosti Hypostází (Osob) na jedné straně a jejich jednobytnost na straně druhé, jak jsme již o tom hovořili výše.
Závěrem: pravoslavné učení o svaté Boží Trojici
"Jedna svatá všeobecná a apoštolská Církev" formulovala na základě Božího Zjevení na svých prvních dvou všeobecných sněmech (Nicea r. 325 a Konstantinopol r. 381) učení o trojjedinosti Boha. Podstatu trinitární teologie podrobněji formulovali kappadočtí otcové ve 4. století ve sporech s ariány. Učení o Boží trojjedinosti se zakládá na Písmu svatém, zvláště na slovech Pána Ježíše Krista. Kappadočtí otcové dokázali geniálně vyjádřit současně to, co je v Bohu společné, i to, co je v Něm vzájemně odlišné.Bůh je prvotní a není závislý na stvoření. Bůh je zároveň Monáda i Triáda. Monáda je svou jedinou bytností (jsoucností) a triáda svými Hypostázemi (Osobami). Tuto skutečnost nelze postihnout logikou. Svatá Trojice je pro křesťany projevem dokonalé lásky. "Bůh jest láska" (1 Jan 4,8). Učení o svaté Trojici je základní pravdou křesťanství, kterou se odlišuje od všech ostatních náboženství.
Bůh podle tohoto učení přebývá ve třech Hypostázích (Osobách) jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Tyto tři Osoby mají jedinou společnou božskou bytnost (jsoucnost; latiníci říkají: podstatu) a liší se navzájem pouze svými osobními vlastnostmi.
Bůh Otec od nikoho nepochází, je nezrozený a z nikoho nevychází. Je zároveň Produkovatel, neboť předvěčně rodí Syna a předvěčně z Něj vychází Duch Svatý.
Bůh Syn se předvěčně zrodil z Boha Otce. Je předvěčné Slovo, skrze Něž bylo vše stvořeno. V čase se Bůh Syn narodil jako člověk k pozemskému životu. (V osobě Pána Ježíše Krista je neslitě, nesmíšeně, nerozdílně a nerozlučně spojena v jedné Osobě Božská a lidská přirozenost. Ježíš Kristus je plně Bohem a zároveň plně člověkem: 3., 4. a 5-6. všeob. sněm).
Bůh Duch Svatý je Oživovatel a Utěšitel (Paraklétos), který byl poslán na svět po odchodu Syna, aby se uskutečňovalo Synovo vykupitelské dílo. Církev rozlišuje mezi předvěčným vycházením Ducha Svatého a Jeho sestoupením na apoštoly v čase. První se vztahuje k životu Boha v sobě samém, druhé k Jeho činnosti ve světě. Co se týká časného aspektu, Syn a Duch jsou posláni na svět. Církev učí, že Syn byl poslán na svět od Otce i Svatého Ducha a Svatý Duch je posílán na svět od Otce ve jménu Syna.
Blažený Theodoret se vyjádřil takto: "O Duchu Svatém se neříká, že má bytí ze Syna nebo skrze Syna, ale že z Otce vychází. Je však Synu vlastní, neboť je s Ním jednobytný."
(O Filioque viz dílo svatého Marka Efezského "Sylogické kapitoly proti latiníkům". Dílo vzniklo na základě jeho poznatků západní teologie Filioque, které získal na florentském koncilu. Papež se tam snažil domoci souhlasu pravoslavné delegace s Filioque. Marek Efezský jako jediný nepodepsal a jeho postoj se následně stal stanoviskem celé pravoslavné církve.)Dílo sv. Marka Efezského u nás: Syllogické kapitoly proti latiníkům a Pravoslavná neumatologie a kapitolky sv. Marka Efezského proti filioque
Přehled problematiky: Stručně k přídavku "Filioque"
Použitá literatura:
Aleš, Belejkanič: Pohlady do dejín pravoslávnej dogmatickej teológie, Prešov 1989
Belejkanič: Katolícky katechizmus z pohladu pravoslávnej teológie, Prešov 1998
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie I., Prešov 1995
Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie II., Prešov 1996
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974
Протоиерей Митрофан Зноско-Боровский: "ПРАВОСЛАВИЕ РИМО-КАТОЛИЧЕСТВО ПРОТЕСТАНТИЗМ СЕКТАНСТСТВО" Сравнительное богословие, Москва 1998г.
Протопресвитер Михаил Помазанский: "Православное Догматическое Богословие"
