1. Dogma o papežském primátu
Římští teologové kladou zvláštní důraz na učení o papeži a papežské moci. Učení o papežské moci, o viditelné hlavě církve, o "Kristovu náměstku". Z pravoslavného hlediska tato pozemská hlava církve občas zastiňuje neviditelnou Hlavu, tj. Krista. Učení o viditelné hlavě církve, tj. papismus, je základem celé římskokatolické dogmatiky. Toto učení odporuje základům evangelního a apoštolského učení o církvi, o jejím životě a o poznání Pravdy.Vatikánský koncil z roku 1870 prohlašuje, že na základě původní Kristovy víry ustanovuje jako Bohem zjevené učení toto: když římský arcikněz hovoří ze své katedry a když učí jako pastýř a učitel všech křesťanů, vlivem své nejvyšší apoštolské moci určuje učení o víře a mravnosti, které musí zachovávat celá církev. Skrze božskou pomoc, která mu byla slíbena skrze osobu blaženého Petra, je nositelem té neomylnosti, kterou božský Spasitel milostivě obdařil svou církev. Ta je mu dána k ustanovování učení ohledně víry a mravnosti. Takováto ustanovení římského arcikněze jsou sama o sobě, a ne kvůli souhlasu církve, neměnná.
Ve "Sbírce kanonického práva" z roku 1917, kterou publikoval papež Benedikt XV., čteme: "Římský arcikněz, nástupce primátu blaženého Petra, má nejen prvenství ve cti, ale i nejvyšší a úplnou jurisdikční moc nad celou církví, a to jak v otázkách, které se týkají víry a mravnosti, tak i v disciplinárních a v těch, které se týkají vedení církve, rozvětvené po celém světě."
Ještě dříve římští papežové psali: "Vyhlašujeme, tvrdíme, určujeme a prohlašujeme, že podřízenost římskému arciknězi je pro člověka zcela nezbytnou podmínkou spásy" (Bonifác VIII., bulla z 18. 11. 1302). "Také vyhlašujeme, že svatý apoštolský trůn a římský arcikněz disponují vládou nad celým světem a že tento římský arcikněz je nástupcem blaženého Petra, knížete apoštolů. Je pravým náměstkem Krista a také hlavou celé církve, otcem a učitelem všech křesťanů. Jemu je prostřednictvím blaženého Petra dána Pánem naším Ježíšem Kristem úplná moc pást světovou církev, vést a vládnout jí" (papež Evžen, 6. 12. 1439). A papež Pavel IV. v bulle z 15. února roku 1559 psal: "Římský arcikněz, který je náměstkem Boha a Pána našeho Ježíše Krista na zemi, vládne plnou mocí nad národy a královstvími a všechny soudí"... Tak zní římské učení o církvi a papeži, jež je cizí jak svatému Písmu, tak apoštolům a prvotní církvi.
Podle učení svatého Písma a pravoslavných církevních otců je církev jednotný živý organismus, tělo Kristovo. Jeho členové jsou povoláni k živé, organické účasti na životě církve, aby bylo celé tělo, když se drží jediné Hlavy - Krista, svými částmi a vztahy sjednocováno a upevňováno a rostlo do dospělosti v Bohu (Kol 2, 19). Kristus je Hlava církve, říká apoštol Pavel ve svých listech, a my jsme živé kameny, postavené k různým službám pro budování církve, těla Kristova. Tělo církve se buduje v lásce, za působení každého člena. A dále: "(Otec) všechno podrobil pod Jeho (Kristovy) nohy a ustanovil Jej (Krista) svrchovanou hlavou církve, která je Jeho tělem, plností Toho, Jenž přivádí k naplnění všechno, co jest" (Ef 1,22-23). Církev je tedy Kristovou plností. Svatý Jan Zlatoústý říká: "Hlava pouze tehdy dosahuje dokonalé plnosti a jen tehdy je v plnosti dosaženo dokonalého těla, když my všichni budeme sjednoceni a nejtěsnějším způsobem spojeni jeden s druhým."
A poznání Pravdy je podle apoštolského učení dáno bratrům "zakořeněným a zakotveným v lásce... se všemi bratřími." "Abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka; poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží" (Ef 3, 18-19), říká apoštol Pavel.
Římští katolíci však ústy papeže a vatikánského sněmu tvrdí, že poznání Pravdy je dáno papeži samostatně, osobně, mimo spojení s církví (viz výše: "ustanovení římského papeže ohledně víry jsou sama o sobě nezměnitelná a nepotřebují souhlas církve"). Nelze nezmínit, že druhým vatikánským koncilem (1. pol. 60. let) bylo ustanovení prvního vatikánského koncilu z roku 1870 o papežské neomylnosti zcela potvrzeno.
Papež tedy nahradil celé tělo církve a kritériem pravdy není podle římskokatolického učení Duch Svatý, který přebývá v celé církvi, ale hlas biskupa, sedícího na římském stolci. Na osobu papeže se přenáší to, co náleží celé církvi, a více než to. Přenáší se na něj i to, co náleží pouze Kristu, neboť papežská moc je zde chápána mysticky; to, co je odňato církvi jako živému mystickému organismu, je přeneseno na papeže, a církev je chápána jako juridický organismus.
V římskokatolickém učení o papežství se projevuje se zvláštní silou juridické a zákonické pojímání Boží milosti a podstaty církve. Deformace učení Krista, apoštolů, všeobecných sněmů a svatých otců o církvi zvláště zřetelně a rázně odděluje Řím od pravoslavné věrouky.
Prameny římské teorie o papežském primátu a jeho neomylnosti
Papežská neomylnost ve světle historických faktů
Latinská teorie o primátu římského papeže nemá základ ani v evangeliu, ani v knize Skutků apoštolských. Kde jej tedy máme hledat? Je zakořeněna v samotném Římu, v římské psychologii a spočívá na řadě lživě vyložených historických faktů.Po rozboření Jeruzaléma a dočasném zániku místní apoštolské církve zaujímá nejctěnější místo mezi apoštolskými církvemi Řím. Sem byly ze všech stran přiváděny i dobrovolně přicházely tisíce křesťanských vyznavačů, "svědků víry". Řím se stal největším místem prolévání krve křesťanských mučedníků.
Tertulián říká: "Jak blahá je církev, jíž všechno své učení spolu s vlastní krví v hojnosti odevzdali apoštolové, kde Petr svým utrpením napodobil Krista, kde byl Pavel korunován mučednickou smrtí podobnou Křtitelově, odkud byl apoštol Jan poté, co bez úhony přežil ponoření do vroucího oleje, poslán do vyhnanství na pustý ostrov."
Tato okolnost hojných mučednických zápasů způsobila, že Řím byl v centru pozornosti celého křesťanského světa. Poskytovala autoritu jejímu hlasu. Neudělovala jí však výhradní právo a privilegium dozírat na to, co se děje v ostatních církvích a vyjadřovat se k tomu.
Dějiny svědčí o tom, že uvnitř celé církve existovaly vzájemné vazby a péče. Ignác Antiochijský například písemně domlouval a radil efezské, smyrnské, magnezijské, filadelfské a trallské církvi. Také biskup Dionysios Korintský se podle Eusebia staral nejen o svou pastvu, ale posiloval i věřící z ostatních církví. Irenej Lyonský považoval za svou povinnost zúčastnit se diskuse o datu slavení Paschy, když se papež Viktor odvážil učinit svévolný pokus "odloučit" od církevního společenství celou provincii Asii a s ní sousedící církve.
Všechny místní církve se v epoše velkých dogmatických sporu účastnily prostřednictvím svých představitelů dogmatického života celé církve a uskutečňovaly tak apoštolské slovo: strádá-li jeden úd, strádají s ním všechny; raduje-li se jeden úd, radují se všechny.
Dějiny církve svědčí o tom, že učiteli celé církve se stali Athanasios Alexandrijský, Basil Veliký, Řehoř Nysský, Řehoř Naziánský, Cyril Jeruzalémský a další. Byla v tom vyjádřena jednota všech částí církve a jejich společná zodpovědnost za její osudy. Dělo se tak působením Ducha Svatého, který přebývá v církvi jako v těle Kristově.
U Ireneje Lyonského čteme: "Je třeba, aby se k této (římské) církvi kvůli jejímu prvenství obracela každá církev, tj. věrní, kteří se nacházejí všude, poněvadž v ní vždycky byla věrnými, kteří do ní odevšad přicházeli, zachovávána tradice, pocházející od apoštolů."
Zde si pravoslavná církev všímá, že autorita římské církve (tedy ne jen římského biskupa) je podepřena zachováváním apoštolské tradice a také tím, že je církví, kde se setkávají věřící odevšad. Právě tímto způsobem je římská církev kadlubem celé církve.
Dějiny církve svědčí o blahodárném a pro celou církev spasitelném vzájemném působení pravoslavného Východu a pravoslavného Západu v jejich organické jednotě, v katolicitě (obecnosti, sborovosti) jejich života. Prostřednictvím svých velkých teologů, církevních otců, pravoslavný Východ ochránil čistotu víry. Jemu náležela vedoucí úloha (s výjimkou sedmého všeobecného sněmu, kde připadla vedoucí role papeži Lvu I.) v teologické obraně a formulaci dogmat Kristovy církve. Východ oplodnil myšlení pravoslavného Západu a pravoslavný Západ prostřednictvím představitelů starobylé apoštolské římské katedry, kteří měli velkou autoritu, prokázal mužnou a stálou pomoc pravoslavnému Východu v zápase s herezemi. Byl ještě nezávislý na světské moci a byl neocenitelnou oporou v zápase za zachovávání církevní disciplíny.
Římská církev však neuměla zachovat jasné chápání svého předurčení, svého povolání být nejstarším bratrem v Kristově církvi a být "přední ve službě lásky". V důsledku toho s počátkem úsilí římských biskupů o nadvládu nad celou církví začaly být postupně porušovány principy její účasti na celocírkevním životě a na službě pravdě. Toto porušení probíhalo dvěma směry:
1. Upevňováním nadvlády římského biskupa nad celou církví a nad světem.
2. Vyhlášením papežské neomylnosti v záležitostech víry.
V prosazování těchto principů se projevuje zesvětštění myšlení představitelů římské církve.
Úsilí o světskou moc a účast v politickém zápase nebylo dílem jednotlivých papežů, ale vyplývalo z celého papežského systému. Papež Pius IX. vyhlásil za povinné pro věřícího katolíka uznání světské moci římského papeže. Jako blud odsoudil mínění, že "církev nemá právo činit násilí a nemá žádnou světskou moc, ani přímou, ani nepřímou". Úsilí o světskou moc nutilo papeže nejen k politickým intrikám, ale i k vedení válek. Papež Julius II. dokonce stanul v čele vojska jako vojevůdce.
Nejvážnějším a zároveň osudovým bylo pro celou církev úsilí představitelů Říma o ustanovení papežské neomylnosti ve věcech víry. Učení latiníků o papežské neomylnosti vyplývá podle slov velkého ruského myslitele Chomjakova z malodušnosti a nevíry. Vždyť církev je, jako tělo Kristovo a místo přebývání Ducha Svatého, předmětem víry (v Symbolu víry vyznáváme: "Věřím v jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev"). U latiníků však místo neviditelné Hlavy zaujímá viditelný "vicarius Dei", "náměstek Kristův". Na místo neviditelného Ducha Božího, který žije v těle církve, postavili viditelné, vnější orákulum pravdy v osobě papeže, aby se mu všichni podřídili. Vidíme tak před sebou smutný obraz ztráty mystického chápání podstaty církve a úpadku víry v církev.
Co se týká papežské neomylnosti, nenacházíme v historii její potvrzení. Dějiny svědčí o tom, že si jednotliví papežové často ve věcech víry navzájem odporovali, přestože byli oblečeni do slavnostního oděvu učitelů světa. Papež Libérius (354) například podepsal ariánský symbol víry; papež Honorius I. (625-638) se vyslovil ve prospěch hereze monotheletismu a na Šestém všeobecném sněmu byl spolu s ostatními vyznavači této hereze odsouzen. Papež Benedikt VIII. přijal "Filioque" do Symbolu víry, na rozdíl od svého předchůdce Lva III., který to navzdory nátlaku Karla Velikého odmítl. Papež Sixtus V. pod hrozbou exkomunikace vyhlásil za biblický vzor text Vulgáty, který sám korigoval a vydal. Tento text se však ukázal být natolik chybný, že jeho nástupce ho brzy musel stáhnout z používání. Takových příkladů by se v dějinách římského papežství našlo mnoho.
Tragédie římského papežství nespočívá v hříších a osobních zločinech jednotlivých představitelů římské církve (osobních hříchů bylo všude mnoho), ale v tom, že byl do samotného základu křesťanského učení a duchovní struktury církve zaveden světský duch. Duch moci a juridického, utilitárního a světského porušování Božího tajemství. Tento duch vedl k otroctví, jehož pečeť byla vyjádřena v úsilí přenést zákon "života v Duchu" do jazyka vnějšího mechanického účtování (má dáti, dal), do systému zásluh, vyčíslení a vyměření, což se zvláště ukázalo v učení o odpustcích a v kasuistické morálce. Boží přikázání zde už není chápáno jako vnitřní přirozená zásada mravně svobodného života v Kristu, ale jako nepohodlné jho, jako požadavek hrubého věřitele, od něhož je třeba si ulehčit. Odtud uzákonění tzv. cílevědomého uvedení bližního v omyl prostřednictvím dvojsmyslného způsobu vyjádření. Odtud také plyne učení o "nadbytečných zásluhách svatých", z jejichž pokladnice může papež brát a těmito "odpustky" pokrývat nedostatky věřících. Odtud i exaltovanost místo duchovní rovnováhy a duchovní střízlivosti, a náboženský sentiment s jeho charakteristickým úsilím o nervové vzrušení, dojetí a ohromení fantazie člověka.
Římskokatolická církev není římskou proto, že její centrum leží v Římě, ale proto, že se kdysi téměř kryla s římskou částí impéria. Je římskou proto, že si osvojila ducha a právo impéria, a protože v jejím základu stojí římská idea. Proto by bylo chybou tvrdit nebo předpokládat, že teorie papežství vyšla jen z falšování (např. údajných dávných dokumentů), přímých podvodů, historických chyb a porušování novozákonního učení, ze zamlčování a jiného porušování pravdy a historické skutečnosti. To vše sloužilo jako prostředek k vyjádření ideje, která se zabydlela v psychologii Západu. "Dějiny římského katolicismu jsou dějinami rozvinutí římskokatolické ideje jako duchovní síly, která se rodí na skrytých duchovních místech a podřizuje si vše - učení, události, teorie i formy života."
Učení o Petrově primátu a neomylnosti
Svou teorii o nepřetržité neomylnosti papeže a jeho primátu v církvi Vatikán podpírá následujícími místy ze svatého Písma, jimiž má být dokázán primát a neomylnost sv. apoštola Petra. Jeho má být římský papež nástupcem:1. Kristovými slovy apoštolu Petrovi (Mat 16,13-19). Pán se ptá svých učeníků: Za koho mne lidé pokládají? a poté: Za koho mne pokládáte vy? "Šimon Petr odpověděl: ´Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.´ Ježíš mu odpověděl: ´Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale Můj Otec v nebesích. A Já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."
Jak chápat tuto spojitost mezi Petrem a církví, založenou na kameni (ř. "petra", skála), který je pro brány pekla nepřekonatelný? Je Petr nositelem bezhříšnosti církve, je on tím úhelným kamenem, na němž je založena a jenž ji činí pevnou a neporazitelnou v Pravdě?
Citovaná Spasitelova slova nikterak neznamenají, že je Petr pramenem a nositelem pevnosti a neporazitelnosti církve; když položíme důraz na slova "Já" a "Můj", dostaneme správný význam Kristových slov. On, pravý Bůh, zbudoval svou církev, a proto je pevná a neporazitelná. Na naši otázku odpovídá sám apoštol Petr, jehož slova je možno považovat za komentář ke Kristovým slovům: "Poznali jste, že Kristus je Pán." "Přicházejte tedy k Němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ´vyvolený a vzácný´. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: ´Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.´ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ´kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným´" (1 Petr 2,4-7). A apoštol Pavel svědčí o základním úhelném kameni církve, který jí dává pevnost: "Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V Něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v Něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží" (Ef 2,19-22). Korinťanům píše: "Nikdo totiž nemůže položit jiný základ, než ten, který je už položen, a to je Ježíš Kristus" (1 Kor 3,11). Proč je tedy slovo "kámen" použito právě pro Šimona, který se stal Šimonem Petrem? Církev je tvořena věřícími v Krista jako Syna Božího; z nás jako z živých kamenů ("i vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům" /1 Petr 2,5/) se buduje církev, ale buduje se "na základě apoštolů a proroků, když úhelný kámen je sám Ježíš Kristus". Církev se začíná rodit v ten okamžik, když apoštol Petr jménem všech apoštolů vyznal: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého." Právě za to patří apoštolu Petrovi velká důstojnost a čest. Petr však není pro církev základem Pravdy, neboť není jejím pramenem. Vždyť dokonce bloudil a klesal. Petr není ani základem neporazitelnosti církve. Tato slova nejsou určena Petrovi (ten se po tomto zaslíbení zřekl Krista), ale církvi. Kristus přeci řekl: "a brány pekelné ji" (a ne jej) "nepřemohou." Řekl ještě: "A já jsem s vámi" (a ne s tebou) "po všechny dny až do skonání světa."
Vatikánský sněm, který vyhlásil dogma o papežském primátu a jeho neomylnosti, říká, že toto učení o papeži "katolická církev vždy takto chápala". Obraťme se proto pro vysvětlení ke svatým otcům.
Nejctěnější otec latinské církve, blažený Augustin, říká: "Všichni byli otázáni a jediný Petr odpovídá: ´Ty jsi Kristus.´ Je mu řečeno: "Tobě dám klíče od Království nebeského", jakoby on jediný dostal moc svazovat a rozvazovat. On sám však vyznal Krista jménem celé církve, jakoby zosobňoval její jednotu, a bylo mu řečeno: "Dávám ti to, co je dáváno všem." "Když se Kristus obrací k jednomu, ukazuje tím nezbytnost jednoty... Opravdu však Petr dostal klíče, a Pavel ne? Petr ano, a Jan a Jakub a ostatní apoštolové ne? Což nejsou tyto klíče v celé církvi, tam, kde se každodenně odpouštějí hříchy? Protože tedy vnitřním významem této události je, že Petr zosobnil církev, je mu dáno to, co celé církvi." A ještě: "Ty jsi Petr," řekl Pán (změnil mu jméno ze Šimona na Petra, tj. Kámen či Sklála), "a na tomto kameni, který jsi poznal, když jsi řekl: ´Ty jsi Kristus, Syn Boha živého´, založím svou církev, tj. na Mně samotném, Synu Boha živého, zbuduji svou církev. Na Mně, ne na tobě."
Nejranější výklad slov o kameni nacházíme u Tertuliána. Míní, že tato slova se vztahují osobně k Petrovi, ne k římským papežům. Origenes hovoří o tom, že slova určená Petrovi se vztahují ke každému, kdo vyznává Krista jako Syna Božího. Říká: "Řekneme-li jako Petr: ´Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,´ a nezjevilo nám to tělo a krev, ale v našem srdci zazářilo světlo Otce, který je na nebesích, stáváme se Petrem. Pak nám může být řečeno Božím Slovem: ´Ty jsi Petr,´ a to, co následuje. Neboť kamenem je každý Kristův učedník... Míníš-li však, že jen na Petru Bůh založil celou církev, co pak řekneš o Janovi nebo o jiném z apoštolů? Odvážíme se snad říci, že jen Petra nepřekonají pekelné síly, kdežto ostatní apoštoly a svaté ano?"
Obdobně se vyjadřují i další svatí otcové, např. sv. Kyprián Kartáginský, sv. Ambrož Mediolánský, blažený Jeroným.
Jméno Petr, Kámen, se vztahují k vyznávání Božství Ježíše Krista. Kamenem budovy církve se stáváme, když nás naplní Duch Svatý, a tím jsme schopni Ježíšovo Božství rozpoznat, uvěřit v něj a vyznávat jej jako vtěleného Boha. Něco takového nemůže pocházet z "těla a krve" (tj. není to zjevení od člověka), ale je to zjevení nebeského Otce, dávané skrze Svatého Ducha. Vždyť "nikdo nemůže vyznat, že Ježíš je Pán, než v Duchu Svatém" (1 Kor 12,3). Skutečnost, že Pán nazývá Šimona Petrem kvůli vyznávání Božství Kristova, a souvisí tudíž s vyznáváním víry a nikoliv s osobními kvalitami, je zřejmá z toho, co evangelium popisuje hned v následujících řádcích. Na slova o tom, že bude zabit a třetího dne vstane, namítá Petr už bez pochopení: "To se ti, Pane, nesmí stát." Na to mu Pán dí: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mat 16,21-23) Šimon se v řeči Ježíšově v ten moment mění z "Petra" na "satana", a z "kamene církve" na "kámen úrazu". Podle toho, zda jeho myšlení vychází z Božího zjevení nebo z člověka, stává se v Ježíšově vyjadřování Petrem či satanem.
2. Citace evangelia, na němž Řím zakládá ideu Petrova primátu:
„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Luk 22,31-32).
V. Johnson, obránce vatikánského učení, ve svém díle "Jediný Pán, jediná víra" takto vykládá tato Kristova slova: "Krutá zkouška dopadla na malou skupinku (Kristových učedníků)... Pán (tedy) vybral jednoho a za něj se modlil... ten se po zkoušce má stát sloupem a vůdcem ostatních apoštolů... Pán si vybral sv. Petra, neboť Jakub a Jan se nezdáli být vhodní pro to, stát se prvním a druhým."
Pravoslavní teologové naopak poukazují na to, že později, po Kristově zatčení, se apoštolové rozutekli. Jediný apoštol Petr se však navíc ještě zřekl Krista. Právě na tuto zkoušku Ježíš naráží ve svých slovech. Větší přímluvy za Petra tedy souvisejí s tím, že více zhřešil. Satan polapil Jidáše a rozhodl se chytit i Petra. Záměrná Kristova modlitba však Petra zachránila od věčné smrti. Evangelium tak svědčí o tom, že apoštol Petr byl prvním mezi apoštoly, ne však v moci, ale, v tomto případě, v pokušeních od satana.
3. Trojí Petrovo vyznání lásky Kristu a jeho trojí povolání k apoštolské službě:
"Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ´Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ti zde?´ Odpověděl mu: ´Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.´ Řekl mu: ´Pas mé beránky!´ Zeptal se ho podruhé: ´Šimone, synu Janův, miluješ mne?´ Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: ´Buď pastýřem mých ovcí!´ Zeptal se ho potřetí: ´Šimone, synu Janův, máš mne rád?´ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: ´Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: ´Pas mé ovce!´" (Jan 21,15-20).
Pravoslavní poukazují na to, že chápat tato slova jako důkaz Petrova primátu a nebo dokonce neomylnosti je neadekvátní. Kristus nejmenuje Petra jeho apoštolským jménem, ale jménem dřívějším - Šimone Jonášův. Na jiném místě říká anděl ženám: řekněte učeníkům Jeho (Krista) a Petrovi (Mk 16,7) - staví tedy Petra mimo učedníky - vždyť se svou zradou vyloučil z kruhu apoštolů. Uvedené formulace spolu s kontextem evangelního vyprávění svědčí o tom, že se v této pasáži nejedná o Petrovo povýšení, ale o jeho navrácení mezi apoštoly poté, co se odřekl Krista. Odpadlý kámen ("petros") se znovu sjednocuje se svou Skálou ("Petra").
A konečně: Kristův rozhovor se syny Zebedeovými (Mat 20,21-28; Mk 10,37-45; Luk 22,24-27) výmluvně svědčí o tom, nakolik je Kristovu evangeliu cizí idea hlavenství, prvenství v moci uprostřed církve a mezi apoštoly.
Podle pravoslavných teologů také není dostatečně opodstatněný římskokatolický názor, že římský papež je nástupcem apoštola Petra. Podle křesťanské tradice apoštol Petr vedl nejprve jeruzalémskou církev. Je také zakladatelem církve antiochijské. Tam poprvé byli věřící v Krista nazváni křesťany. U Origena čteme: "Ignác (Antiochijský), druhý biskup po Petrovi..." U Eusebia: "Petr, hlavní z apoštolů, založil nejprve svou církev v Antiochii. Pak se vypravil do Říma a zvěstoval tam evangelium; po antiochijské církvi byl až do konce svého pozemského života prvním představeným římské církve." A papež Innocenc v listě antiochijskému biskupu Alexandrovi nazývá antiochijskou církev "první katedrou prvního apoštola".
Nebylo by správné odmítat, že apoštolu Petrovi náleží určitý způsob vůdčí role v životě křesťanského společenství, ale tato úloha neposkytuje důvod k nárokům Říma na Petrův primát a neomylnost.
Známe tato svědectví ze skutků apoštolských:
Apoštol Petr navrhuje vybrat dvanáctého apoštola na místo po Jidášovi a hovoří jménem apoštolů před lidem a před vládci; skrze něj Duch Svatý kárá a usvědčuje Ananiáše a Safiru, on první zvěstuje pohanům Krista, jeho řečí je zahájen apoštolský sněm. Má mezi apoštoly určitou autoritu. (Byl ostatně nejstarším z nich.) Je prvním mezi nimi, ne však jejich vládcem a vůdcem, ale prvním mezi sobě rovnými. Stará tradice sice nazývá Petra a Pavla "předními z apoštolů", nicméně z dopisů sv. Ignatia Antiochijského (1.-2. stol.) vyrozumíváme, že ani neznal jméno římského biskupa - nástupce Petra a Pavla na římské katedře.
Všimněme si také těchto skutečností: apoštol Petr sice navrhuje vybrat na Jidášovo místo jiného apoštola, ale sám ho nevybírá. Apoštolové posílají k Samaritánům Petra a Jana, ale rozhodnutí o jejich přijetí do církve nepatří Petrovi, ale apoštolskému sněmu. Petr zahajuje sněm svou řečí, ale jeho návrh doplňuje Jakub, a tak je také přijat.
Pravdivý základ nemá ani římská idea o tom, že papež dědí od Petra neomylnost. Petr nemohl svému "dědici" předat to, co neměl. Vždyť ihned poté, co jménem všech učedníků vyznal Krista jako Syna Božího, odrazuje Krista od podstoupení muk a smrti na kříži. Na to mu Ježíš říká: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka" (Mat 16,21-23). Jeho malodušnost a veliká omylnost je zřejmá i v jeho zradě a zapření Krista, jemuž ještě před několika hodinami sliboval, že i kdyby se ho všichni zřekli, on se ho nikdy zřekne.
Nehledě na určitou vedoucí roli (vyplývající převážně z postavení staršího mezi apoštoly) vidíme, že se ani po sestoupení Svatého Ducha na apoštoly Petr nestává neomylným. Projevuje malodušnost, když se odvrací od rozhodnutí o obřízce, které sám spolu s ostatními apoštoly načrtl na jeruzalémském sněmu, a dostává na to příkré pokárání od apoštola Pavla, který jej tvrdě napomíná za chyby při misijní činnosti - kvůli jeho dvojtvářnosti označuje jeho chování pokrytectví. (Galat 2,11-14)
Církevní tradice připomíná další jeho omyl, jehož se dopustil v samotném závěru života. Na rady a přemlouvání se nechává přesvědčit, aby opustil Řím a zachránil se před pronásledováním. Když ale vychází z města, potkává samotného Pána, jak přichází, aby se dal znovu ukřižovat. Toto setkání usvědčí Petrův omyl a on se vrací zpět do Říma, aby zde podstoupil mučednickou smrt.
Skutky apoštolské a dějiny církve nás učí se zbožnou láskou ctít duchovní zápas a vysokou službu apoštola Petra, ale neposkytují žádný důvod pro teorii, která z této služby vyvozuje nárok na nadvládu jeho "nástupce", římského papeže, nad celou církví. Ani taková nadvláda, ani neomylnost Petru nenáležely. Pravoslavná církev vidí v římském papismu hroznou zradu křesťanské víry a církve, která nepotřebuje žádnou viditelnou hlavu, protože její jedinou hlavou je Pán Ježíš Kristus a spravuje církev skrze Ducha Svatého. Dosazení pozemské hlavy k vedení celé církve je v rozporu s vírou v hlavenství Kristovo i s vírou v dostatečnost působení Svatého Ducha. Sv. Justin (Popovič) napsal, že jsou tři nejhorší zrady v dějinách lidstva: zrada Adamova, zrada Jidášova a zrada papežova.
K tématu viz i historický dokument Papežský diktát
Použitá literatura:
Bible, Ekumenická rada církví, 1984
Kernaševič: Zrovnávacie bohoslovie a sektológia, Prešov 1974
Протоиерей Митрофан Зноско-Боровский: "ПРАВОСЛАВИЕ РИМО-КАТОЛИЧЕСТВО ПРОТЕСТАНТИЗМ СЕКТАНСТСТВО" Сравнительное богословие, Москва 1998г.
Протопресвитер Михаил Помазанский: "Православное Догматическое Богословие"
