Základní principy vztahu
Ruské pravoslavné církve k jinoslavným
(tj. nepravoslavným)
(Oficiální dokument Ruské pravoslavné církve)
2.) Snaha o obnovení jednoty
2.1 Důležitým cílem ve vztazích Pravoslavné církve k jinoslavným je obnovení Bohem přikázané jednoty křesťanů (Jan 17,21), která vychází z Božího úmyslu a patří k samotné podstatě křesťanství. Je to úkol prvořadé důležitosti pro Pravoslavnou církev na všech úrovních její existence.
2.2 Lhostejnost ve vztahu k tomuto úkolu nebo jeho odmítnutí je hříchem proti Božímu přikázání o jednotě. Podle slov sv. Basila Velikého, "pro upřímně a pravdivě pracující pro Pána je potřebné jediné - aby ještě připojili starost o přivedení zpět k jednotě Církve ty, kteří jsou tak často mezi sebou rozděleni".
2.3 Leč uznávajíc nutnost obnovení narušené křesťanské jednoty, tvrdí Pravoslavná církev, že pravá původní jednota je možná jen v lůně Jediné Svaté a Apoštolské Církve. Všechny ostatní "modely" jednoty jsou považovány za nepřijatelné.
2.4 Pravoslavná Církev nemůže přijmout tezi o tom, že nehledě na historická rozdělení, principiální a hluboká jednota není jakoby narušena, a že Církev máme chápat (pojímat) jakoby byla totožná (splývala, kryla se) s celým "křesťanským světem", že křesťanská jednota jakoby existuje nad hranicemi denominací a že rozdělení církví přísluší čistě k nedokonalé úrovni lidských vztahů. Při této koncepci zůstává Církev jedinou, ale tato jednota se nedostatečně projevuje ve viditelných formách. V takovémto modelu jednoty není úkol křesťanů chápán jako obnovení ztracené jednoty, ale jako projevení jednoty, která zde stále existuje. V tomto modelu se opakuje učení o "neviditelné církvi" vzniklé za reformace.
2.5 Zcela nepřijatelná - jakožto spojená s výše uvedenou koncepcí - je tzv. "teorie větví", potvrzující normálnost i dokonce prozřetelnost existence křesťanství ve způsobu oddělených "větví".
2.6 Pro Pravoslaví je nepřijatelné hlásání toho, že křesťanská rozdělení jsou nevyhnutelnou nedokonalostí křesťanské historie, že existují jen na povrchu historie a mohou být zahojena či překonána za pomoci kompromisních interdenominačních dohod.
2.7 Pravoslavná církev nemůže uznávat "rovnost denominací". Ti, kteří odpadli od Církve, nemohou být znovu sjednoceni s ní v tom stavu, ve kterém se nyní nalézají - jejich dogmatické odlišnosti (rozdíly) musejí být překonány a nikoliv prostě opomíjeny (obcházeny). To znamená, že cestou k jednotě je cesta pokání, obrácení a obnovy.
2.8 Nepřijatelná je myšlenka o tom, že všechna rozdělení jsou tragickými nedorozuměními, že neshody (rozdílnosti) se ukazují být nesmiřitelnými jen kvůli nedostatku lásky druh k druhu, kvůli nedostatku přání chápat, že i při všech rozdílnostech a neshodách je dostatečná jednota a souhlas v tom "hlavním". Rozdělení nelze redukovat (omezit, svádět) pouze na lidské vášně, egoismus, a tím spíše ne na kulturní, sociální či politické okolnosti. Dále je nepřijatelné tvrzení, že Pravoslavnou církev odlišují od křesťanských společenství, s nimiž nemá společenství, problémy pouze druhořadého charakteru. Nelze všechny rozdílnosti a rozpory redukovat (svádět) na různé netheologické faktory.
2.9 Pravoslavná církev odmítá také tezi o tom, že jednotu křesťanského světa možno obnovit jen cestou společné křesťanské služby světu. Křesťanská jednota nemůže být obnovena shodou ve světských otázkách, při čemž by se křesťané ukázali být jednotni v druhořadém, ale rozcházeli by se v základním.
2.10 Nepřípustné je omezovat shodu ve víře úzkým okruhem nutných pravd, aby za jejich hranicí byla dovolena "svoboda v tom, co je pochybné". Nepřijatelné je samo ustanovení tolerance k různosti názorů ohledně víry. Při tom však nelze směšovat jednotu víry a formy jejího projevu.
2.11 Rozdělení křesťanského světa je rozdělením v samotné zkušenosti (praktikování, poznání) víry, a nikoliv pouze v doktrinálních formulích. Musí být dosaženo plné a upřímné shody v samé zkušenosti víry, a nikoliv jen v jejím formálním vyjádření. Formální věrovyznávaná jednota nevyčerpává jednotu Církve, ačkoliv je jednou z jejích nutných podmínek.
2.12 Jednota Církve je především jednotou a společenstvím v Tajinách (svátostech). Avšak pravé původní společenství v Tajinách nemá nic společného s praktikou tzv. "interkomunia". Jednota se může uskutečňovat pouze v totožnosti (identitě, shodě) blahodatné zkušenosti (tj. zkušenosti, která je darem Boží milosti) a života, ve víře Církve, v plnosti Tajinného (svátostného) života v Duchu Svatém.
2.13 Obnovení křesťanské jednoty ve víře a lásce může přijít pouze shůry - jako dar Všemohoucího Boha. Pramen jednoty je v Bohu, a proto samotné lidské úsilí pro její obnovení bude marné, neboť "nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé" (Žalm 126,1 dle LXX). Jedině Pán náš, Ježíš Kristus, který dal přikázání o jednotě, je ten, kdo může dát síly pro její naplnění, protože on je "cesta a pravda i život" (Jan 14,6). Úkolem pravoslavných křesťanů je však spolupracovat s Bohem v díle spásy v Kristu.
Převzato z oficiálního website Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu: http://www.mospat.ru
URL tohoto článku - http://www.mospat.ru/text/principles/id/66.html
Poznámky vepsané do textu (kursivou v závorkách) pocházejí od překladatele do češtiny.
Zpět na rozcestník „Srovnávací bohosloví, sektologie, ekumenismus“
