Římskokatolické dogma
„ex opere operato“
Pravoslavný pohled na latinskou herezi přijatou na Tridentském sněmu (zběžný náčrt)
Z římskokatolické dogmatické teologie:
»Dogma: Svátost působí ex opere operato. (De fide)«
Tridentský sněm římsko-katolické církve: „Kdo tvrdí, že svátostmi nového zákona se neuděluje milost ex opere operato, ale že k dosažení milosti stačí pouhá víra v Boží zaslíbení, anathema sit.“
Výklad současné latinské teologie: »česky „ex opere operato“: „ze samého konání“ - tzn. viditelné znamení jen označuje neviditelnou milost, kterou Bůh dává. Udělám-li toto znamení, Bůh dá milost (konání na základě Božích příslibů). Bůh chtěl, aby lidé, chtějí-li po něm milost, konali to které znamení (svátost).« Jenže slova „ex opere operato“ čili „ze samého konání“ bychom docela dobře mohli výstižně přeložit také jako „mechanicky“ nebo „automaticky“. To se zdá být ve skutečnosti nejpřiléhavějším překladem klíčové formule tohoto dogmatu.
Theologický rozbor i reálná historická zkušenost ukazují, že znění tridentského dogmatu otevírá dveře k formalismu, který je duchu Evangelia zcela cizí. V odporu proti protestantismu upadla Římská církev do krajnosti. Moderní výklad se sice pokouší nepříjemně formalistický rozměr poněkud utlumit, jenže je to jen výklad, který už nemá sílu dogmatu a může být libovolně měněn či rušen; jeden takový výklad: „Subjektivní dispozice není příčinou milosti, ale pouze podmínkou přijetí.“ „...svátosti působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, které bylo dokonáno jednou provždy. Z toho vyplývá, že „svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží“. „Kdykoliv se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. Plody svátostí však závisí také na duchovní připravenosti toho, kdo je přijímá.“ Tolik několik římsko-katolických výkladů a poznámek k „ex opere operato“. (Katechismus.cz)
Druhým vatikánským koncilem sice římská církev mění znatelně směr víry a zavádí nové dogma: „Bůh může udělovat milost svobodně, tzn. i bez svátosti, které se používá“, ale tím jen otvírá cestu ekumenickému sjednocení s nekřesťanskými náboženstvími, aniž by řešila formalismus dogmatu „ex opere operato“. Zdá se, že obě právě zmíněná dogmata jsou v zásadním rozporu (což je však na Vatikánu, aby si to vyřešil). Pro nás je důležité jen to, že obě dogmata jsou dva opačné extrémy, které jsou oba z hlediska pravoslaví nepřijatelné.
Vrátíme se však k našemu tématu, a tím je dogma uvedené v titulku článku. Reálná praxe církve a chování římského duchovenstva v různých dějinných situacích ukazují, že dogma „ex opere operato“ bylo římskou církví prakticky vykládáno a aplikováno právě tím nejformalističtějším způsobem.
Pravost dogmatu se nejlépe pozná po ovoci. „Podle ovoce poznáte je.“ Jak poznamenal Vladimir Lossky, dogma rodí duchovní život. Falešné dogma může porodit jen falešný či poškozený duchovní život. Římsko-katolická praxe je v průběhu druhého tisíciletí natolik prosáklá duchem formalismu, že tím sama - svým vlastním životem - vykládá dogma „ex opere operato“, jaká ve skutečnosti podstata tohoto dogmatu je.
Síla formalismu je taková, že jej nezastavilo ani další dogma: „K platnosti svátosti se u dospělého vyžaduje úmysl přijmout svátost; (de fide).“ Zdá se nám, že tato dogmatická formule se vlastně nedotýká ducha, kterým je dogma „ex opere operato“ neseno a který šíří.
Duch a litera mohou být dvě zcela různé věci. To vidíme např. i na islámu - korán sám obsahuje jak slova o míru, tak i slova o válce; skutečného ducha koránu však zviditelňují dějiny muslimského světa a převládající historická zkušenost s muslimy.
A hlavně - toto další latinské dogma hovoří už jen o „platnosti“ svátosti nikoliv o „udělování milosti“ (jako dogma „ex opere operato“). Neřeší se už, co Bůh dává, ale jestli to člověk přijal či nepřijal. Je v tom tudíž obsaženo zase to samé juridické pojetí a problém dogmatu „ex opere operato“ se tím neřeší.
Co se týče získávání spásy, pak pravoslavní věří ve spolupráci člověka s Bohem. Bůh nás nespasí bez nás. Tato synergie se promítá i do pravoslavného postoje ke svatým Tajinám - věřící se připravuje modlitbou a půstem k přijímání svatých Tajin, aby jejich přijetí bylo dobrou spoluprácí s Pánem a přineslo nám dobré plody pro spásu. Není-li dobrá spolupráce, pak je pro člověka Boží přiblížení zničující. Církev je místo, kde Bůh dává blahodať, je to hora Boží přítomnosti, a být na takovém místě (čili být v Církvi) vyžaduje od člověka určitý postoj; jinak nejenže nepřinese člověku užitek, ale naopak mu ublíží.
U latiníků z jedné strany Bůh podle svého slibu prostě musí milost dát, když kněz slouží patřičný svátostný obřad; z druhé strany nemá-li příjemce správný úmysl udělovanou svátost přijmout, je jeho účast na svátosti neplatná; Bůh však milost dal - je vázán svým slibem církvi - dar však byl promrhán, byl zbytečný. Tak pro římského katolíka.
Římské oddělování udělení milosti od přijetí milosti při účasti na svatých Tajinách (svátostech) není biblické. Písmo vysvětluje, že Tělo a Krev Kristovy je možno přijímat hodně či nehodně. I nehodné přijímání je přijetím milosti (blahodati), leč k odsouzení.
Tento rozdíl mezi pravoslavným a římským učením pak navazuje na jiný dogmatický rozdíl týkající se povahy milosti (blahodati). Čili je-li to nestvořená energie Ducha Svatého (tak věří pravoslavní), nebo je-li milost stvořená (což je v době sv. Řehoře Palamy sněmem usvědčená hereze, kterou doposavad věří v Římské církvi, napodobujíce tím poněkud Macedonia tvrdícího, že Duch Svatý je stvořen). Je-li milost stvořená, pak ji můžeme při svatém přijímání nepřijmout - nemáme-li úmyslu ji přijmout (hrubě to lze připodobnit k možnosti člověka něco vyplivnout, když mu někdo vložil do úst něco, co nechce spolknout; tak si můžeme představit, že nepřijmeme stvořenou milost, když ji nechceme). Stvořená milost není Bohem, a proto její udělení není ještě samotnou Boží blízkostí - Bůh zůstává stále vzdálen.
Věříme-li v nestvořenou milost (blahodať), chápeme ji jako cosi věčného, nestvořeného, co není z našeho světa a prostoru, nad čím nemáme žádnou moc, a pokud jsme jednou v Církvi a přistupujeme tudíž ke svatému přijímání, nemůže se naší duše tato blahodať nedotknout. Jedinou otázkou pak je, zda tento dotyk této nestvořené energie Ducha Svatého, jehož jsme se stali skrze svaté přijímání účastni, nám bude k uzdravení a očištění nebo k odsouzení a sežehnutí.
V modlitbě před přijímáním říkáme:
„Hle, přistupuji k Božskému Přijímání. Stvořiteli, nechť nejsem sežehnut spojením s tebou; vždyť ty jsi oheň pálící nehodné. Očistiž mne tedy od všeliké skvrny.“
V modlitbách po přijímání se říká:
„... dal jsi mně za pokrm Tělo své ... nesežehni mne, pronikni spíše v údy mé... spal trní všech prohřešení.“ A dále se přirovnává přijímání Těla a Krve Kristových ke vstoupení ohně do domu našeho těla, ohně, před nímž utíká každé řádění zla. A pod. na dalších místech modliteb.Už jen z těchto ukázek modlitebních textů (a „věříme, jak se modlíme“) vidíme, že (pokud je Eucharistie vysluhována kanonicky a řádně) jakékoliv neplatné přijetí Těla a Krve Kristových nepřipadá v úvahu. Lze přijímat jen důstojně (k posvěcení a spasení) nebo nehodně (k nemoci, smrti a odsouzení). Buď přijímáš „na odpuštění hříchů a k životu věčnému“ nebo „odsouzení sobě jíš a piješ“ (1. Kor 11,29). Nic jiného Písmo svaté nezná.
Podle latiníků ukazuje dogma „ex opere operato“ na duchovní sílu svátostí, které jsou dílem Božím a nikoliv lidským, a proto jsou nezávislé na lidské kvalitě vykonavatele (kněze) a jeho duchovním stavu. Takové vysvětlení by se při prvním pohledu mohlo zdát jako pravoslaví blízké stanovisko. Proč se s ním nelze spokojit?
Za prvé: dogma zní jinak, tj. tridentský koncil je neformuloval takovými slovy (svátosti jsou dílem Božím a nikoliv lidským), (ač mohl takovou pravoslavně znějící formulaci použít, nepoužil ji, což už samo o něčem vypovídá). Proč koncil nepoužil pravoslaví bližší formulaci, ale dal přednost té právní - až mechanicky vyznívající, je zjevné z historického kontextu (o tom níže).
Za druhé: formulace dogmatu míří ještě dál, než je ono pravoslavně vypadající vysvětlení, - jejím důsledkem (či průvodcem) je totiž jisté až fantazijní (nadlidské) vyvýšení kněžského úřadu ad absurdum, které pak našlo v minulosti vyjádření ve výrocích latiníků typu: kněz je více než Panna Marie, protože zatímco ona porodila Krista jen jednou, kněz ho rodí několikrát denně (myslí se: při mši).
A za třetí: není přijatelné, aby církev stanovila na úrovni dogmatu, že lidská kvalita kněze a jeho duchovní stav či další pozemské okolnosti nemají žádný vliv na výkon svátosti (svaté Tajiny). Na nižší úrovni církevního vědomí, tj. církevně právní, se vskutku i v pravoslavné církvi používá hledisko, že dokud kněz slouží v rámci řádné kanonické struktury pravoslavné církve, jsou jeho úkony považovány za platné (výjimky z toho jsou definovány, viz později). Jenže toto církevně právní hledisko není na úrovni věroučného dogmatu, ale spíše na úrovni obecně přijaté a již kodifikované praxe ovlivněné jakousi ikonomií (dispens, výjimka, úleva z přísnosti pravidla pro určitou situaci, praktická životní potřeba), která nesmí v žádném případě sloužit jako ospravedlnění pro suše formalisticky vykonávanou kněžskou službu (což je tradicí Církve výslovně zakázáno). Na úrovni církevně-právní má toto právní hledisko totiž pomoci rozřešit možné sporné případy. Ve sféře církevní spirituality se však po knězi žádá daleko více, než jen formální odsloužení obřadu.
Na rovině osobní zbožnosti má pravoslavný kněz stále sám sebe usvědčovat, že není hoden Boží blahodati, sám sebe zkoušet, zda svými hříchy neodhání blahodať při bohoslužbě, a stále prosit, aby Bůh milosrdně přehlédnul jeho poklesky ve chvíli bohoslužby (už z toho je zřejmé, že se to v pravoslavné duchovnosti nepovažuje za cosi automatického).
Důvěřujeme, že pro službu svatých Tajin doplňuje nehodnost kněze Bůh svou blahodatí, a navíc věříme, že skrze pravoslavného kněze vykonává posvátné úkony vlastně celá Církev (to je odvozeno od principu služby biskupa, který na úrovni hlavy místní pravoslavné církve vykonává eucharistii nikoliv ve jménu svém, ale ve jménu Krista a Jeho Církve; všimněme si: žádný kněz ani biskup nevykonává eucharistii ve svém jménu, ale kněz ve jménu svého eparchiálního biskupa, eparchiální biskup ve jménu představitele místní církve, a ten pak ve jménu představitelů všech místních církví; lze tedy říci, že každý článek této hierarchické struktury (tj. kanonický biskup i kněz) vykonává eucharistii v posledku vždy ve jménu Církve, čili nikdy ve jménu svém, nikoliv vlastní silou). I tady se lišíme od latiníků, kteří věří, že kněžství je taková moc, nesmazatelná pečeť, až snad magická síla udělená při vysvěcení, že „nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil“ (katechismus, 1584) (proto v římsko-katolické církvi platně proměňuje chléb na tělo Kristovo i kněz, který byl oprávněně a bez pochyb právoplatně svržen - suspendován - zbaven výkonu kněžské služby; což opět působí podezřele magickým dojmem).
Problém naposled zmíněného římsko-katolického výkladu je v tom, že zatímco se v něm praví, že „nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil“, tak vlastní znění dogmatu „ex opere operato“ spíše ukládá Kristu povinnost, aby skrze nehodného služebníka působil.
Cožpak kněz má svrchovanou vládu nad mocí Kristovou? F. M. Dostojevskij tento rys latinské církve zachytil ve své známé „legendě o velkém inkvizitorovi“, který ve jménu Římské církve říká Ježíši Kristu: "My tě nepotřebujeme."
Právě citovanou tezi latinského katechismu (č. 1584), která by mohla být při určitém výkladu částečně přijatelná i pro pravoslavné, však vysvětluje Římská církev jinak než pravoslavná; západní církev to vykládá augustinovsky - kněz je jakousi trubkou, skrze níž „co protéká, zůstává čisté“, což zní našemu uchu zase nějak magicky a chybí nám tu přesvědčivé vyjádření stálého živoucího propojení kněžství s Církví jakožto mystickým Tělem Kristovým. Pravoslaví hledí na kněžství výhradně skrze Církev a všude v Církvi vidí boholidskou spolupráci - a tou je i služba svatých Tajin (svátostí), které jsou vykonávány „ve jménu Krista a ve jménu Církve“ (pravosl. dogmatika). Kněz slouží obřad, ale Kristus koná svatou Tajinu - to je boholidský princip církevní služby. Úkolem Církve je vyzdobit se jako Nevěsta pro svého Ženicha. Kněz, jehož Církev postavila k oltáři, je vyslancem Nevěsty. Jak by tedy mohl být pravým liturgem ten, kdo se stal svou nedbalostí spíše „nevěstkou“?
„Je třeba začít očišťováním sebe sama dříve, než budu očišťovat druhé; je třeba být poučen, abych mohl poučovat; je třeba stát se světlem, abych mohl osvěcovat; přiblížit se k Bohu, abych k němu přibližoval druhé; být posvěcován, abych posvěcoval, vedl za ruku a radil s rozvahou“ (cituje dokonce i latinský katechismus sv. Řehoře Naziánského). Sv. Basil Veliký hovoří o tom, že hříchy kněze mohou odvracet milost (blahodať) Svatého Ducha od eucharistických darů (dodnes se kajícně modlí každý kněz při liturgii sv. Basila, aby svými přestupky neodvracel blahodať od proměněné Eucharistie). Eucharistie a každá svatá Tajina není čarování, ale Boží dílo, které je a zůstává tajemstvím, není tedy lidskému chápání zcela postižitelné.
A konečně za čtvrté: latinské dogma „ex opere operato“ nepřipouští, že by mohly v praxi církevní existovat případy, kdy řádně vysvěcený kněz (či biskup) koná některou svatou Tajinu, ale Bůh se k tomu nehlásí, a proto je takový posvátný úkon duchovně neopravdový, nepůsobící. A to právě z důvodů závady na osobě vysluhovatele, který je sice řádně vysvěcen a v kanonickém společenství Církve, ale něco na jeho službě je závadného. Takovým případem je podle jasné kanonické tradice tzv. simonie (svatokupectví). Tam, kde jsou při svaté Tajině biskupského či kněžského svěcení účastny peníze (a platí to pochopitelně i pro jakoukoliv jinou svatou Tajinu), tam se obřad svaté Tajiny slouží pouze vnějškově, ve skutečnosti se totiž duchovně neděje, neboť „stává se, jak praví veliký Basil, neužitečným všechno, čehož začátek je nečistý, poněvadž nelze sloužiti Bohu a mamonu“ (viz 19. kánon VII. všeob. sněmu). Tj. při kněžském (či biskupském) svěcení, je-li přítomna simonie, zůstávají rukopoložené osoby nevysvěceny (a jimi vykonané svaté Tajiny tudíž nejsou skutečné či platné, tj. vše po nich musí zopakovat řádný duchovní; pokud jsou později tyto osoby uznány hodnými kněžské či biskupské služby, musejí být vysvěceny znovu).
Několik citací k této věci:
Sv. Basil Veliký: „prodáváš-li to, cos obdržel zdarma, jsi jako prodaný satanu, bude ti dar odňat... Tudíž prosím zanechati tento příjem, lépe (řečeno) toto vstupné do pekla, a nečiňte sebe nehodnými ke konání posvátných tajin, poskvrňujíce své ruce takovou chamtivostí... nenapodobujte Jidáše, prodávajíce z chamtivosti po druhé Toho, kdo byl jedenkrát za nás ukřižován, neboť i pole i ruce těch, kdo přijímají takové ovoce, budou nazvány Akeldama (pole krve)“ (90. kánon sv. Basila).
„...Totiž nyní při konání funkce za peníze a při úkonu nečisté ruky, nevím, sestupuje-li na svěcence po prohlášení či spíše milost Ducha svatého odchází zpět... Neboť nelze sjednocovati to, co je neslučitelné, nemůže mamon býti souhlasný s Bohem, ani kdo mu slouží, nemůže Bohu sloužiti. Jest nepopíratelným výrokem Páně i: "Nemůžete Bohu sloužiti i mamonu".“ (Kanonický list konstantinopolského patriarchy Gennadia a 73 biskupů s ním)
V listu Tarasije, patriarchy Cařihradu, nového Říma, k Hadrianu, papeži starého Říma, se píše, že „bezbožný blud Macedoniův a jeho následovníků duchoborců jest snesitelnější (než simonie). Neboť tito blábolí, že svatý Duch jest stvoření a služebník Boha Otce, kdežto oni (svatokupci) si ho činí svým sluhou... Tímto jednáním pachatelé této nepravosti ponižují Ducha svatého, hřešíce stejně jako ti, kteří rouhavě říkali, že Kristus vyhání ďábly Belzebubem anebo, ještě správněji, jsou podobni zrádci Jidáši, který prodal Krista vražedníkům, (prodav tedy) Boha Židům, za cenu stříbra... bezpochyby není v nich (ve svatokupcích) milosti svatého Ducha, to jest svatosti kněžství a oni ji neobdrželi a nemají. Nechť si připomenou svatého Petra, který praví tomu, jenž se pokusil o takovou koupi: "Nemáš dílu ani losu v této věci..." Totiž prodává-li se hodnost kněžství, je samozřejmě pro ně zbytečný zbožný způsob života a přebývání v čistotě a ctnosti. Je zbytečný pro ně i Pavel, božský apoštol, poučující, že biskup musíť býti bez úhony, mravný, čestný, způsobný k učení, střídmý, zdrženlivý, pilně se přidržující věrné řeči k vyučování dostatečné, aby mohl i napomínati učení zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati. Toto vše se stává nepotřebným, prodává-li se a kupuje kněžství. Níže uvedená vybraná místa ze svatých spisů ukazují, že ten je zcela prost kněžství, kdo dává nebo přijímá odměnu v kterýkoliv čas před svěcením nebo po svěcení.“ (I tento list je součástí kanonické sbírky.)
O takových věcech se v pravoslavné církvi nediskutuje, protože to je explicitně kanonicky určeno svatými Otci a sněmy (už v době prvního tisíciletí: Ap. 29, IV. všeobecný sněm 2. kánon, VI. všeobecný sněm 22. a 23. kánon, VII. / 5. a 19., Basil 90. a řada míst v Bibli).
Opakuji: dogma „ex opere operato“ v církevní praxi ruší či silně omezuje účinek ostrého kanonického odsouzení simonie (svatokupectví). Proto se v době, kdy na Západě chybná víra, později formulovaná tímto dogmatem, krystalizovala, tak mocně rozmohlo svatokupectví. Většina biskupských hodností v těchto dobách byla podle kanonické tradice o simonii získána neplatně, resp. nebyla na duchovní rovině získána vůbec: lze totiž tvrdit, že lidmi vykonávané biskupské svěcení se při simonii duchovně vůbec neděje.
Dalším případem, kdy je na základě svatootcovské tradice možno oprávněně pochybovat, zda došlo posvátným úkonem ke skutečnému udělení svaté Tajiny, jsou případy pokrytectví (tentokrát se neděje svatá Tajina z důvodu závady na straně ostatních účastníků Tajiny). Sv. Cyril Jerusalemský: jestli jsi pokrytec, kněz tě křtí, ale Duch Svatý tě nekřtí (tím se říká, že Duch (čili blahodať, milost) při obřadu vůbec nesestupuje, čili svatá Tajina se neděje; to je v patrném protikladu s katolickým pojetím o neplatnosti učícím, že Bůh sice milost vždy dá, ale příjemce ji třeba nepřijme kvůli nedostatku v úmyslu). A sv. Kyprian Kartegenský píše, že kdo z hříšníků (padlých) nekoná patřičné pokání, nemůže mít své hříchy odpuštěné, i kdyby mu je Církev odpustila. Pán v takovém případě nepotvrdí rozhodnutí pozemské Církve - to vypovídá nikoliv o pouhé neplatnosti svaté Tajiny, jak to zná katolické učení, jakoby Bůh milost dal, ale příjemce ji nepřijal, nýbrž o tom, že ke svaté Tajině rozhřešení se Pán vůbec nehlásí, čili vůbec se nekonala, ač byl obřad vysluhován; takže Kristovo: „cokoliv odpustíte na zemi...“ má své podmínky, za kterých platí; není to magická moc udělená apoštolům a jejich nástupcům.
Jiný případ kánony usvědčované bezblahodatné bohoslužby konané řádně ustanoveným knězem: 3. poučení sv. Basila knězi (znepřátelení způsobí, že se Utěšitel vzdálí služby).
Dále jsou tu případy násilného podrobení nějakého člověka jakékoliv svaté Tajině (křtu, svatému přijímání, sňatku, svěcení apod.) Sem patří i udělování nějaké svaté Tajiny (křtu či přijímání) mrtvému člověku - i to je násilí, protože on sám se tak za svého života nerozhodl. Ohledně násilí nad živým člověkem - možno si představit situaci, kdy by např. násilně pokřtěný člověk později křesťanství vnitřně přijal a osvojil si je, a pak v rámci ikonomie je možno jeho křest považovat za platný; duchovní působení svaté Tajiny křtu však začíná nikoliv takto nepřípustně provedeným křtem, ale až momentem, kdy jej člověk přijme ve svém srdci.
Literou by s nepřípustností udělovat svaté Tajiny za použití násilí souhlasil i katolický katechismus. Jenže duch formalismu (vyvěrající mj. i z dogmatu „ex opere operato“) působil v průběhu tisíc let trvají existence římsko-katolické církve natolik mocně, že proti tomuto prvku římsko-katolického učení jejich kněží a biskupové prohřešovali tak snadno, často a bez vnitřních obtíží.
Bůh se přece nedopouští na člověku násilí. Nedržel násilím Adama a Evu v ráji. Ani nedává člověku blahodať proti jeho vůli. Svatá Tajina vykonávaná nad někým, kdo je násilím přinucen se jí zúčastnit, je jen prázdným obřadem, je to „prázdná nádoba bez obsahu“, jak se o podobném případu vyjadřuje ct. Nikodim Svatohorec. „Nelze člověka šoupnout do Božího Království a zabouchnout za ním dveře, aby neutekl ven“ (jak s úsměvem říká prof. Osipov).
A konečně, zmiňme se o formalismu, který se dostal do latinské víry ve věci předávání apoštolské posloupnosti. I v této věci na západě dominuje magické pojetí nad svatootcovskou teologií a kánony. Pro přenos apoštolské posloupnosti totiž není primární a podstatný nějaký magický akt pouhého skládání rukou spojený s patřičným úmyslem (ač je samotný úkon rukopoložení samozřejmě důležitý a je nedílnou součástí odevzdávání apoštolské posloupnosti při chirotonii), ale především je pro skutečnou apoštolskou posloupnost nutný přenos a zachování pravoslavné víry a církevní jednoty - to je základ, na němž se děje vlastní předání apoštolské posloupnosti ke kněžské a biskupské službě; mimo pravoslavnou víru a vně jednoty Církve není žádná apoštolská posloupnost, jak učí např. 1. kánon sv. Basila Velikého (citace níže). Proto nejsou platná svěcení u rozkolníků (např. u Kyprianovců - řeckého tzv. „synodu v opozici“). Absence pravoslavné víry a dlouhodobé postavení mimo církevní jednotu je hlavním argumentem také těch, kteří neuznávají apoštolskou posloupnost u římských katolíků.
Nejlepším výkladem dogmatu je jeho projev v životě církve a jeho vliv na chování křesťanů. To platí i pro zde kritizované latinské dogma, které ospravedlnilo ty nejkrajnější podoby formalismu v liturgickém a svátostném životě římsko-katolické církve. Právě na toto dogma se odvolávali ti latinští kněží, kteří pokřtili domorodce (třeba i za pomoci násilí či zastrašování) a vzápětí je nechali pobít, a byli přesvědčeni, že z hlediska spásy je všechno v pořádku. Něco podobného páchali před pouhými sedmdesáti lety římsko-katoličtí kněží (i biskup Stepanic, který byl papežem blahoslaven) za druhé světové války v Chorvatsku (násilně pokřtili pravoslavné Srby, a pak je nechali postřílet; podrobnosti zde). To všechno je nejpádnějším důkazem heretičnosti tohoto dogmatu, protože jen hereze plodí satanské ovoce. Dnešní římsko-katolická teologie se snaží svými moderními výklady toto dogma nějak zjemnit a omezit, což je krok potěšitelným směrem, jenže heretické dogma je potřeba zrušit, zříci se ho. Dokud strom hereze není vyťat i s kořeny, stále bude rodit smrtonosné plody.
Je zajímavé, že součástí římsko-katolického učení jsou i pozůstatky z pravoslavné minulosti této církve (za éry prvního tisíciletí po Kristu), které po celou tu dobu jejího trvání postulovaly nepřípustnost používání násilí při udělování svátostí. Jenže v novém duchovním klimatu latinské církve (po velkém schismatu, v době druhého tisíciletí) staly se tyto relikty pravoslaví spíše jakýmsi cizorodým elementem, který byl vnímán už jen jako pouhá neživotná litera, a tak byl sice udržován v knihách, ale v tichosti vyřazen z používání nebo alespoň ignorován v praktickém životě, kdykoliv se to považovalo za užitečné pro věc papežské církve.
Myslím, že heretičnost takto zformalizovaného vysluhování svátosti intuitivně chápaly pravoslavné kruhy husitů, když protestovaly proti svatokupectví. Husité sice ještě neměli k dispozici teologické argumenty pravoslavné církve, ale chápali, že v duchu evangelia je nutno odmítnout novou západní víru hlásající jakýsi automatismus v působení Ducha Svatého na kněžské zavolání.
Dnes římská církev zjemnila odpustkové dogma, jak jen to šlo. Peníze už jsou ze získávání odpustků vyloučeny. Z jedné strany nahlíženo, je jistě dobré, že se už nesetkáváme s tak vulgárními projevy svatokupectví, jak tomu bylo ve středověku, z druhé strany však se tím zamlžila ta heretická (ba, antikřesťanská) podstata tohoto dogmatu, která trvá, pokud bude trvat samo dogma. Autenticky historické dominikánské úsloví: „Když zacinká pokladnička, duše letí do nebíčka,“ by dnešnímu uchu znělo strašně, ale zase otevřeně vyjevuje, v čem tkví princip odpustků a že je v jádru nemožné spojit odpustkové dogma s křesťanstvím.
Nyní si všimneme okolností, za nichž bylo tridentské dogmata „ex opere operato“ v latinské církvi zavedeno. Bylo to v době hlubokého duchovního úpadku západní církve, všude přítomně rozšířené simonie, a běžně používaného tělesného či duševního násilí v duchovní oblasti. Západním teologům, kteří měli v Římě kanonické sbírky, a znali tudíž kánony svatých otců a všechna původní dogmata a církevní praxi prvního tisíciletí, muselo být jasné, že z pohledu křesťanské víry a praxe celého prvního tisíciletí, jsou prakticky všechna kněžská svěcení na Západě už neplatná a kanonicky i duchovně neexistující - a to mj. právě kvůli simonii. Biskupství bylo prakticky nemožné získat bez peněz. Kupovalo se jako výhodná investice už dětem v kolébce (dnes se narozenému dítěti založí spoření, dříve boháči koupili svému synkovi kardinálský klobouk). Řadu generací se žádný kardinál nemohl stát kardinálem bez účasti peněz, a z kardinálů je volen papež, a proto se na papežský trůn nemohl dostat nikdo bez simonie (to je dosti ošemetná situace v církvi, kde je papež jediným garantem platnosti všech biskupských svěcení, a při tom sám nemá platné biskupství kvůli simonii). Chudší šlechta kupovala svým synkům, alespoň obyčejná biskupství či v nouzi kněžství. Prodávalo se i udělování ostatních svátostí, platilo se v církvi za všechno. Zjevný prodej Boží milosti a odpuštění hříchů formou odpustků, byl jen pověstným vrcholkem ledovce. (Ne nadarmo kritizoval sv. Jan Hus a jeho druhové svatokupectví.) Tohle vše musela latinská církev nějak legalizovat, a to na nejvyšší církevní, věroučné a kanonické úrovni. Tak vzniklo toto dogma, které nejenže zpětně ospravedlnilo a validovalo, co se v latinské církvi dělo už řadu let, ale následně otevřelo dveře k dalšímu pokračování a rozvoji duchovního úpadku.
Pravoslavná svatootcovská teologie nemůže nikdy přijmout dogma „ex opere operato“, ale nahlíží je jako heretickou novotu vyjadřující takovou víru a záměry prelátů na tridentském koncilu, které už nejsou pravoslavné, ba spíše jsou protipravoslavné, protikanonické a utvrzují to, co v latinské církvi nastalo po přelomu prvního a druhého tisíciletí po jejím odpadnutí od pravoslavné víry a od původní církevní praxe.
Poznámky:Výňatek z 1. kánonu sv. Basila Velikého učící, že odpadnutí od jednoty církevní má za následek ztrátu apoštolské posloupnosti čili způsobilosti ke kněžským či biskupským úkonům:
»...byť začátek odpadnutí (od církevní jednoty) vznikl rozkolem, odpadlí od Církve už neměli na sobě milost Ducha Svatého. Scházelo totiž odevzdání milosti, ježto byla porušena zákonná posloupnost. Sice první odpadlíci obdrželi posvěcení od otců a měli duchovní dar skrze skládání jejich rukou, avšak odtržením sebe učinili laiky, neměli moci ani křtíti ani světiti a nemohli odevzdávati druhým milost Svatého Ducha, od níž sami odpadli. Proto staří nařizovali, aby ti, kdož z nich přicházeli do církve, byli znovu očisťováni pravým církevním křtem jakožto pokřtění laiky.«
Sestavil Prodromos
(S použitím přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova)
(poslední doplnění a redakce 2/2009)
Zpět na rozcestník „prof. Alexij Osipov“
Zpět na rozcestník „Srovnávací teologie“
