Ekumenismus a Pravoslaví

V ekumenické otázce někdy narážíme na citlivou oblast vzájemných vztahů mezi členy různých církví. Někdy si jinoslavní stěžují na jakési pohrdavé přezírání z naší strany, jindy jsou vzájemné vztahy srdečné natolik, že zatlačují do pozadí skutečné příčiny a důsledky rozdělení křesťanství. Zatlačují, ale neřeší. Přečetl jsem si v Hlasu Pravoslaví, prosincovém čísle 1995, článek o ekumenickém setkání křesťanských žen. Tlumočí se v něm názor protestantské teoložky a přítomných žen o "rozdílu mezi náboženskými strukturami tvrdě trvajících na staletých tradicích (patrně je tím míněno i Pravoslaví) a neviditelnou církví Kristovou, která v moci Ducha svatého působí přes hranice ... denominací". Dále se v článku hovoří o nadšení ze společných ekumenických bohoslužeb "vrcholících svatou večeří Páně" vysluhovanou jednou z přítomných sester farářek.

Rád bych na to reagoval. Mám za to, že (ten článek) nevypovídal o správném postoji Pravoslaví k ekumenismu. Jako kněz mám odpovědnost za to, co prostřednictvím tisku předávám svěřenému stádci. Budu za to souzen. A jestliže by měli moji pravoslavní věřící právě z tohoto článku usuzovat na postoj naší církve k ekumenické problematice a já bych jako pastýř k tomu nezaujal stanovisko, pak bych se, myslím, měl na Božím soudu čeho obávat.

Jsem dalek toho, abych v jedné ruce s mečem a v druhé s plamennou pochodní volal do boje s nevěřícími. A už vůbec nejsem přesvědčen o tom, že by ostatními bylo potřebné pohrdat. Nebylo by to křesťanské, ba ani lidské. Přesto však musím trvat na tom, že mezi Pravoslavím a západním křesťanstvím je zásadní rozdíl.

Když se mne jinoslavní ptali, jaký je tedy ten vlastně ten rozdíl, nenapadla mne jiná odpověď nežli: rozdílnost ducha. Hned se pokusím vysvětlit, co to znamená, v následujícím podobenství: Kdyby, dejme tomu v devátém století, usnul pravoslavný věřící ve svém chrámu kdesi na východě a ze svého neobvyklého spánku by se probudil až dnes, nezpozoroval by žádný podstatný rozdíl církevního ducha. Mohl by se zapojit do svaté liturgie aniž by si ihned povšiml, že uplynulo tisíciletí. Východní křesťanství se podstatně nezměnilo, setrvává v téže víře a duchu od Krista a apoštolů přes jejich nástupce - biskupy až k nám. Kdyby kdesi na západě usnul tímto zvláštním spánkem křesťan v devátém století a probudil se ve století desátém, bylo by to i zde podobné. Kdyby však na západě usnul v desátém století a probudil se ve třináctém, po rozdělení křesťanstva (v r. 1054), už by pocítil v církevní duchovnosti značnou změnu. A snadno si představíme, jak by se podivil, kdyby se probudil dnes. Od r. 1054 se opravdu západní křesťanství začíná měnit. Je to znát na církevním učení, na bohoslužbě, na organizaci církevní správy, ba i na architektuře chrámů. Přichází gotika, po ní renesance - návrat "křesťanské" Evropy k ideálům pohanské antiky, potom reformace, baroko a tak dále. Během toho se například ze západního církevního života vytratilo vzývání Ducha svatého.

Píši to všechno proto, abych ilustroval, že se duchovnost západu změnila opravdu hodně. Každé z nových křesťanských společenstev (po Římskokatolické církvi přicházejí další, nová křesťanská společenství, tzv. reformační, a potom i sekty) se utvářelo jako vlastní, samostatný duchovní organismus, tělo. V každém z nich uzavřeně koluje vlastní duchovní "krevní skupina". Jistě někoho napadne - nu a co, vždyť Bůh je jen jeden, Duch svatý je jeden, takže v tom není žádný problém. Ale problém v tom je. Uvedu několik příkladů.

Zatímco v Pravoslaví je upřímný člověk v ochraně Svatého Ducha na bezpečné cestě ke spáse, u jiných církví jsem na pochybách. Netvrdím, že v západních církvích vůbec Duch svatý nepůsobí, On vane kam chce, ale člověk je v nich také vystaven působení mnoha jiných duchů - jak jsem již napsal, jejich vlastních duchovních "krevních skupin". A to bez možnosti a záruky jejich pravého rozpoznání. Za působení Ducha svatého se tam považuje jakýkoliv duchovní závan, nebo i jen myšlenka. To vše jenom v jakémsi doufání a samozřejmém předpokládání, že je to skutečně od Boha. Sloužil jsem mnoho let v protestantské církvi a mám s tím zkušenosti.

Dále: člověk, který přijde do takového prostředí, je kromě nejistých duchovních vlivů vystaven i názoru, že vlastně žádná z viditelných církví na světě nemůže být ta jediná pravá. Protestanté totiž dobře vědí, že něco takového by sami o sobě prohlásit nemohli. A když nemohou oni, tak nemůže ani nikdo jiný. Ale Pravoslaví může o sobě říci, že je pravou Církví Kristovou, a může to i přesvědčivě doložit.

Také se vypráví o jednom mnišském učedníku, že ztratil milost Ducha svatého, kterou dostal při křtu, jen proto, že v náhodném rozhovoru s výmluvným židem připustil - "snad máte také pravdu". Když se pravoslavný křesťan modlí s jinoslavnými, pak tím vyjadřuje totéž: "Věříme sice jinak, někdy tak, že víra jednoho je pro druhého rouháním, ale snad máte také pravdu".

Stojí-li pravoslavný křesťan v jinoslavném chrámu, dýchá duchovní atmosféru jiné víry a tato jiná víra působí na jeho srdce. Aniž si je toho vědom, rodí se v něm duchovní rozdvojení, vnitřní svár. Děje-li se to opakovaně, dochází k otupení, ke zpovrchnění víry a jejímu ochladnutí. To je cesta směrem od Boha, od bezpečné cesty ke spáse. Cesta k duchovní zmatenosti, ve které může člověk mylně zaměnit i krásné společenství lidí v Bohu za pouze hezké společenství lidí v jakémsi jejich společném duchu.

To jsou tedy důvody, proč nesouhlasím se společnými modlitbami s jinoslavnými a nejsem přítelem takovéhoto ekumenického přibližování. Opravdu to není zkostnatělost ani pohrdání a už vůbec ne nepřátelství. Je to jen respektování poznaných duchovních zákonitostí.

Jestliže může něco napomoci vztahům mezi jinak věřícími křesťany, pak je to, kromě charitativní spolupráce, především to, že pravoslavný křesťan bude důsledným pravoslavným křesťanem. Aby totiž ostatní měli vůbec možnost poznat, co je to skutečné Pravoslaví. A osobně mám rád, když římský katolík, nebo evangelík, pokud jsou o své víře přesvědčeni, se ke mně také tak chovají. Potom víme, co můžeme jeden od druhého očekávat. Potom spolu můžeme hovořit k věci. Ale být ekumenicky někde mezi církvemi, nebo nad nimi, je neplodné. Protože to, co máme společné, se týká jenom povrchu. Hluboké základy jsou rozdílné. Už proto, že kdyby ty opravdu základní věci byly společné, tak by za tu dlouhou dobu už jakékoli rozdělení zmizelo. Ale skutečnou Církev nelze rozdělit, Krista roztrhnout, živé tělo rozpoltit, aby žilo dál. Pravá Církev je jen jedna.

Napadá mne v této věci věta, kterou kdysi při přednášce na Husově fakultě pravil evangelický profesor Amadeo Molnár (jehož památku chovám v hluboké úctě), že ekumenické hnutí je poslední křesťanskou herezí. Podobně se o tom vyslovil i pravoslavný biskup sv. Justýn Popovič. Dovolte mi tedy, abych se i já, nehodný, z důvodů, které jsem naznačil, mohl k tomuto hlasu připojit. A abych i vás vybídl k témuž. Nebuďme hněviví, ani pyšní, ale nebuďme ani naivní, či povrchní. Buďme pravdiví.

kněz Jan Týmal
Psáno pro časopis Hlas Pravoslaví

Převzato z osobního webu žalmisty Václava Šťastného

Zpět na rozcestník „Srovnávací bohosloví, sektologie a ekumenismus“

Skok na Homepage