Ctihodný
Paisij Veličkovský,
obnovitel dědictví otců
V roce 1994 jsme si na stránkách našeho církevního kalendáře připomněli dvousté výročí od blaženého zesnutí velkého obnovitele pravoslavného duchovního myšlení a duchovního života – ctihodného Paisije Veličkovského. Nyní si povšimněme hlavních myšlenek, které hlásal a uplatňoval ve svém životě a jimž učil své žáky. Tyto názory a tato vodítka jsou vlastně idejemi nejvýznamnějších pravoslavných svatých církevních otců asketů. Porozumět výrazu asketa (duchovní bojovník) nám pomůže výraz z církevní slovanštiny = podvižník. Jsou to tedy lidé, muži i ženy, kteří usilovali o neustálý duchovní vzestup od zemského k nebeskému, čili „podvih“ – vzlet. Jde tedy o aktivní zbožnost v zápase o proměnu celého člověka. Jejich duchovní zkušenosti, popsané v stručných sentencích, jsou zařazeny do sbírky zvané Filokalia, církevně slovansky Dobrotoljubije, neboli „Láska k dobru“. Láska k dobru tedy neznamená pasivní náboženské snění v nečinnosti, ale usilovný zápas o život.
|
|
O duchovní život se pokoušejí a snaží mnozí lidé na celém světě. Duch Svatý Boží vzbuzuje touhu po něm v srdcích všech lidí a nikdo by ten hlas neměl přeslechnout nebo mu vzdorovat. Avšak podle učení svatých Otců, které zdůrazňuje ctihodný Paisij, osobnost člověka nemůže získat spásu mimo Církev. Bůh člověka oslovuje všude, ale výstup k vyšším stupňům působení Svatého Ducha je možný jen v prostředí pravoslavné Církve. To je důležité vědět v našem věku, kdy jsou lidé lákáni do různých sekt a kdy se i někteří křesťané, povrchně chápající ekumenické snahy o sblížení křesťanů, domnívají, že k získání duchovních hodnot nezáleží na tom, v jakém žijeme náboženském společenství, že duchovní ovoce mohou získat ve stejné kvalitě prakticky všude. To je velký omyl. Kdo je odtržen od Církve, to jest od jediné svaté, obecné (řecky: katholické) a apoštolské Církve pravoslavné, těžko může mluvit o plnosti duchovního života. Jistě může získat i mimo Církev Kristovu určité poznatky a zkušenosti, kterými působí Bůh všude, ale často je pije z plytkých zdrojů, v nichž se mísí čistá voda s kalem, anebo pojídá ovoce zčásti hnilobné a červivé. Ctihodný Paisij učí, že takový – od pravé Církve odtržený – člověk je vlastně uzavřen, izolován v sobě samém a ve svém sebeponoření vidí jen sebe, shlíží se v sobě, ani si často neuvědomuje svůj egoismus, kterému propadá, žije podle tělesného uvažování a mudrování.
Takže ten, kdo přetrhl vztah k původní – pravoslavné – Církvi, vzdaluje se vlastně vůbec křesťanství, bloudí mimo Církev, je mimo „stav Kristův“, jak o tom učí sv. Cyprian z Karthága. Církev je podle ct. Paisije kolébkou pravdy a naší duchovní matkou. Proto je nutné milovat a zachovávat duchovní jednotu s ní, jednotu ducha a svazek pokoje (Efezským 4,3).
Jednota s Kristem a jeho Církví spočívá v jednotě víry v Boží učení, které zvěstoval sám Pán Ježíš Kristus. Ostatní, kteří jsou mimo Církev, tedy i veškerá jiná vyznání, jsou podle ct. Paisije všechna lživá – ctihodný Paisij se nezabývá jejich rozlišováním a sledováním jejich větší či menší blízkosti či vzdálenosti od Pravoslaví (což je ovšem nutné v dnešní době užších styků mezi křesťany) – vyslovuje názor, že je nutno všechny nepravoslavné útvary pojmenovat bludem, a ne vírou. „Kde není pravoslavné víry,“ říká sv. Paisij, „tam nemohou být ani dobré skutky, neboť dobré skutky bez pravoslavné víry jsou mrtvé.“
Ctihodný Paisij Veličkovský se podobně jako jeho svatí předchůdci ptá, v čem spočívá hřích, odkud vychází. I tato otázka má svou důležitost dnes, a možná ještě více než v minulosti, neboť duchovní lhostejnost dnešních lidí v prvé řadě zlehčuje skutečnost a strašlivý dosah hříchu a staví se k němu ležérně, jako k něčemu běžnému a „normálnímu“. Je třeba vědět, že kořen hříchu je už v našich prarodičích, v jejich pádu, který se vtiskl do celé lidské přirozenosti od pokolení k pokolení. Duševní naše schopnosti jsou poškozeny. Srdce lidské, místo toho, aby bylo světlým příbytkem Svatého Ducha, je zatemněné a stalo se zdrojem zla. Rozum, který má stát na stráži srdce, je také temný, a proto neplodný, – vede k marnosti a marnivosti, je nevnímavý, necitlivý k duchovním věcem.
Velikost skutečného a ryzího křesťanství je v tom, že v Kristu umožňuje obrození člověka. Může přivést člověka k duchovnímu životu, odhalit mu způsoby a prostředky, které vedou k poznání Pravdy a životu v Pravdě.
Ctihodný Paisij vedle spočinutí v Kristu hovoří o získávání Ducha Svatého, což se o něco později stane hlavním tematem jiného velkého světce, ctihodného Serafima Sarovského – Divotvůrce. Jen působením Svatého Ducha může být obnoveno společenství člověka s Bohem, společenství, které bylo porušeno hříchem. „Když Duch Svatý člověka navštíví, každou práci ulehčí,“ říká ct. Paisij. „Prací“ myslí – asketicky – duchovní úsilí srdce: „Neustálá modlitba ze srdce vychází, oči pořád roní slzy, každé duchovní osvícení bývá při tom, i střízlivé, čisté uvažování, neboť Duch Svatý právě tehdy působí uvnitř člověka...“ (V knize Kriny selnyje – „Polní kvítí“).
Co je naprosto nezbytnou podmínkou, aby mohl být člověk spasen? Je to nutnost snažit se o osobní dokonalost, o mravní dokonalost. A zde je nutno zdůraznit, že se to týká každého křesťana. Začátek této cesty, tohoto snažení, tkví v tajemství (tj. svaté Tajině – svátosti) křtu a pokání. Proto otec Paisij zdůrazňuje: „Snaž se pokaždé pokáním zničit (odstranit) spáchané hříchy a slzami umýt tvář svou“ (Kriny, 39). Pokáním se obnovuje čistota, získaná při křtu, a znovu se navazuje a obnovuje jednota člověka s Kristem, kterou jsme svatým křtem získali. „Tajemství pokání,“ praví svatý stařec, „spočívá v tom, že činíš-li opravdové (pravdivé, pravé) pokání před Bohem, odstoupíš od svých hříchů a pojmeš pevné odhodlání, že se s Jeho pomocí k nim už nebudeš vracet!“ (Ct. Paisij odpovídá obyvatelům osad Vasilejská a Palechi, rukopis).
Tyto důrazy by měl mít na mysli každý pravoslavný křesťan, a zejména ti, kteří z nerozumu považují svatou zpověď za věc více méně formální, za pouhou patřičnou povinnost. Otázce opravdového pokání proto ct. Paisij věnuje mnoho času a neustále se k němu vrací, když uvádí nespočet citátů z velkých světeckých osobností Pravoslaví. Připomeňme si alespoň některé z nich.
Svatý Efrém Syrský: „ ...Buď pevný a pln odhodlání vzepřít se hříchu a stát v dobru pevně jako kámen..., (neboť) kajícníci, kteří v pokání nebudou (v tomto smyslu) pevní, budou mít jenom podobu kajícníků, ale bez síly, kterou pokání dává … Někteří kajícníci se znovu vracejí k (předešlému) hříchu, protože v něm nezpozorovali skrytého hada, a i kdyby jej zpozorovali, nevyvrhli ho ze sebe úplně ... Když vidíš kajícníka, jak znovu hřeší, chápej, že se v svém umu (nitru) nezměnil, protože si tam ponechal všechny hříšné podněty. A co je znakem pravého pokání? Způsob života, soustředěný a přísný“ (Efrém Syrský, Škola pokání. Dobrotoljubije II, O konci kajícných činů).
Sv. Jan Kassian: „Dokonalé pokání spočívá v tom, abychom už nepáchali ty hříchy, z nichž činíme pokání a za něž nás svědomí soudí“ (Dobrotoljubije II, 157).
Ctihodný Theognost radí rovněž opírat se těm hříchům, z nichž bylo přineseno pokání, a to odpírat jim „lítostí, sebepokořováním, proléváním slz, zkroušeností ducha … Když (totiž) vykročíš z pádu, ke kterému došlo, vstoupíš do lůna spasitelné radosti a na srdce si kladeš v budoucnu pevně stát, abys opět nerozhněval Soudce (Boha) a abys již nemusel potřebovat slzy zkroušenosti a očištění...“ (Dobrotoljubije III, 390. O činném a kontemplativním životě).
Proč vlastně takový důraz na pokání?
Protože tento pozemský život není celé lidské bytí, není to život uzavřený a jediný. To si musíme uvědomovat a tíhnout k životu plnému, k životu sjednocenému s Bohem. Toto sjednocení s Bohem je branou do věčnosti. Začíná už zde na zemi a plně se rozvíjí v životě za hrobem. Ctihodný Paisij připomíná hříšníkům, kteří nečinili pokání, že je za hrobem čekají věčná muka. Duchovní učitel vidí soud Boží, soud pro nekajícné hříšníky strašný a tiše vyzývá k neustálé kajícnosti: očišťujte svá srdce, jež jsou neschopna a nemají sil sama bez očištění vstoupit do Království Hospodinova. Obrať se k své duši a burcuj ji: „Pro maličké obtíže jsi bezmocná a stěžuješ si a vůbec nevzpomínáš na čas smrti a nepláčeš nad svými hříchy!“ (Kriny selnyje… 3). Opět v té souvislosti připomíná svého oblíbeného učitele, svatého Efrema Syřana, který radí: „Snažte se Bohu zalíbit, dokud je čas. Plačte před Ním den i noc v modlitbě i při čtení žalmů, aby vás zbavil toho nekonečného nářku (na věčnosti) i toho skřípění zubů i toho ohně pekelného i toho červa neustávajícího“ (Výzva k pokání, Dobrotoljubije II, 345).
K tomu ctihodný Paisij dodává: „...A představ si, jak hříšníci tam (v pekle) volají s hořkými slzami, ale nikdo je nezachraňuje“ (Kriny, Slovo 2). A znovu opakuje se svatým Efrémem: „Prolévejme slzy, dokud je ještě čas slz, abychom poté, co se odebereme na onen svět, neplakali tam pak marně, neboť tam už nám slzy budou k ničemu“ (Dobrotoljubije II, 348).
Svatí asketové obracejí naši pozornost v zápase proti hříchu dvojím směrem. Jedním je pohled na fyzickou smrt a odchod člověka z tohoto slzavého údolí (ze světa) do věčného života. Druhým je pevné zaměření duše, sepětí duše láskou s Pánem Ježíšem Kristem. To vede k tomu, že se člověk k ničemu pozemskému napevno nepřipoutává. Na zemi žije tělem, ale jeho srdce míří k jinému životu, k budoucímu blaženství, k nebeskému Království. A co to znamená v praxi? Znamená to, že takový člověk od sebe odtíná o odmítá všechny návyky k rozkoši, ale i všechna pečování o marnosti a zbytečnosti tohoto světa. V božské liturgii – v písni cherubínské – je to vyjádřeno myšlenkou, že když představujeme tajemně cherubíny a opěvujeme spolu s nimi Přesvatou Božskou Trojici, máme „všechny nyní světské opustit (nechat stranou) péče!“
Svatý Paisij k tomu dodává: „Vzdaluj se i od každého člověka, který by tě uváděl (v té věci) do rozpaků, a vůbec nedbej o věci marné, vždyť všechno jednou zanecháš na této zemi, neboť my na ní zde žijeme, jako bychom byli na návštěvě, jak řekl svatý apoštol: Náš život je na nebesích“ (Filip. 3,20: „naše obcování jest v nebesích odkudž Spasitele očekáváme Pána Ježíše Krista“). Svatý Paisij to myslel zcela realisticky. Pamatování na smrt považoval za tak důležité, že k němu nabádal své spolubratry neustále. I v tom následoval svaté církevní otce, například svatého Hesichije, který v knize O střízlivosti a modlitbě napsal, že „od tohoto pamatování na smrt se v nás rodí odmítání všech starostí a marností, chrání se rozum a posiluje se neustálá modlitba“ (Dobrotoljubije II, 201).
Ale byli bychom na omylu, kdybychom po úvahách na toto téma podlehli obrazu nicoty a chápali křesťanství jako něco chmurného. Zápas o duši s myšlenkou na smrt nemá nic společného s bytostným pesimismem orientálních náboženství, směřujících k rozpuštění duše v oceánu nebytí. Zde se oproti stavu hříšné duše otevírá výhled ke Království nebeskému, v němž ti, kdož je dosáhnou, najdou „budoucí život nekonečný..., pokoj a nevýslovnou radost“ v bytí s Kristem. To zdůrazňuje ctihodný Paisij ve své knize (Kriny selnyje – „Polní kvítí“, 2).
Jestliže se duše za svého pozemského putování obohatila o dobré skutky, pak po smrti těla „dospěje do místa pokoje, místa nevýslovné radosti, místa věčného světla, kde již není ani stesku, ani vzdechu, ani slz a starostí, ale nesmrtelný život a věčné veselí v nebeském Království v duchovním společenství se všemi ostatními Bohu milými lidmi, jak učí svatý Efrém Syřan (viz poznámku na konci) (Dobrotoljubije II, 363) na základě Písma svatého i modlitebních vyznání Církve.
Jednou z hlavních součástí pravoslavné teologie spásy a pravoslavné duchovní praxe je důraz na svobodu člověka. Ta je také klíčem k pochopení Božích zaslíbení. „Svoboda, svobodná vůle, daná člověku, stačí k tomu, aby se člověk vrátil (ze hříchu) a žil v blízkosti Boží. Člověk je svobodný ve všech svých skutcích. Je-li vzdálen od Boha, stal se otrokem pokušitele, který ho svedl k myšlence, že bude »jako Bůh«.“ „Tato pýcha,“ vysvětluje starec Paisij, „je zdrojem slavomamu. Pýcha, hrdost a nevěra jsou prameny zla na zemi; jsou to příčiny pádu člověka. Opak toho je hluboká pokora, víra v Boha, poddání fyzické přirozenosti duchu, vítězství ducha nad tělem – to osvobozuje z tohoto otroctví.“ Vědomí bezmocnosti a hříšnosti vyvolává v duši poznání, že člověk v sobě porušil Boží vůli, a to může člověka přivést k pokání. Není-li však pokání spojeno s upřímnou lítostí, může vést i k zoufalství. Zde je opět nutný zápas se zlými duchovními silami, které člověka do zoufalství strhávají. Je jisté, podle sv. Paisije, že víra v Boha v tuto kajícnou chvíli musí být plná a nedůvěra v sebe také plná! Nepomůže-li Bůh, nelze nad nepřátelským duchem zvítězit. Musí v nás být hluboké přesvědčení o vlastní hříšnosti a o nemožnosti vlastním úsilím vystoupit z tohoto stavu. Musí v nás být pevná víra v Boží nezměnitelnost – mohli bychom říci – ve věrnost Boží, v to, že Bůh je při nás a pomáhá nám v těchto zápasech.
V čem se projevuje lidská slabost hlavně?
Ctihodný Paisij se opírá o učení mnichů Kallista a Ignatije, kteří tvrdí, že dokonalosti se dostihuje skrze očištění sebe a skrze osvícení, nakolik je to možné (neboť, jak říkají, v nynějším nedokonalém věku není dokonalé dokonalosti, ale je spíše nedokonalá dokonalost), a připomínají, že na této cestě jsou i překážky v přirozené slabosti člověka i ve vyvyšování sebe, i v pocitech změn a ztrát. To jsou zkoušky, kterými trpí, ale současně jsou obdarováváni lidé v duchovním zápase, aby si uvědomili Nezměnitelnost a Neproměnnost jako hodnoty budoucího věku (Dobrotoljubije V, str.363, kap. 43).
Proti nebezpečí, že ze světlých citů může člověk sklesnout k tělesným, nízkým, což je vlastnost změnitelnosti, uvádějí otcové a s nimi ct. Paisij tři rady:
- držet svůj rozum v paměti o Bohu,
- držet své srdce na cestách přikázání Božích a
- držet duši u paty Kříže.
Svatý Paisij ví dobře, že „ať se snažíš, jak chceš, vždy ďábel nalévá do tvé duše otravu,“ neboť „na všech cestách lidských běsové chystají léčky a překážky“ lidské duši (Kriny selnyje). Ale „i když jsi zkrušen svou hříšností, k čemuž se mísí navíc zoufalství a beznaděj, kdy duše slábne, kdy od pokoje, radosti, horlivosti přechází duše k pochybám, zármutku a skleslosti, nestrachuj se srdce vaše: věřte v Boha i ve mne věřte – jak nám říká Pán Ježíš Kristus (Janovo evangelium 14,1). Ze síly Kristovy se člověku vrací radost.
V duchovním zápase je jedinečnou zbraní modlitba. Ctihodný Paisij se i v této zkušenosti plně opírá o své předchůdce, svaté otce a duchovní učitele Církve: „Neopouštěj nikdy modlitbu Ježíšovu!“ Má na mysli modlitbu, v níž se neustále vzývá jméno Ježíše, Syna Božího a v níž si uvědomujeme, že ve své hříšnosti a nicotnosti před Bohem máme v Něm jediného Spasitele. Ta modlitba v její klasické podobě zní: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ V krátké podobě ji opakuje pravoslavný křesťan nesčetněkrát při společných i soukromých modlitbách ve slovech „Hospodi, pomiluj,“ čili: Pane, smiluj se.
„Neopouštěj nikdy modlitbu Ježíšovu! Ta zahání od duše mdlobu, únavu (unynije) i lenivost… To zmizí z duše (když se modlíš), jakoby z mrtvých vstává duše milostí Kristovou“ (Kriny selnyje – Polní kvítí).
Neklesej na duchu! Tato modlitba pomáhá čelit všem léčkám a nástrahám, které ti klade do cesty ďábel. Ctihodný Paisij vykreslil celou řadu takových nástrah, jimiž operují duchovní (ďábelští) nepřátelé, „kteří jsou zběhlí v tom umění, chytat na udičku, a mají velké zkušenosti, neboť víc než sedm tisíc let beze spánku, bez jídla a bez odpočinku, vždycky, každou hodinu, všemi způsoby slídí po naší záhubě s celou svou vychytralostí a nesmírnou snaživostí“ (Kriny selnyje, Slovo 35). Nejsou-li úspěšní v jednom prostředku, který zkoušeli, přiskočí k jinému, a tak působí až do chvíle, kdy srazí toho, kdo jim neodporuje, kdo otupil svou bdělost, kdo se oddal spokojenosti. Člověk, který sebe nesleduje, se snadno zaplete do sítí, které nepřítel roztáhl. „Sítěmi nazývám »prilog«,“ říká ct. Paisij, a my můžeme tento staroslovanský výraz přeložit jako „přílepek“ (jedná se vlastně o vnuknutý „nápad“, prvotní myšlenku, kterou můžeme zničit nebo ji rozvíjet – to závisí již jen na nás, na našich sklonech, vášních, a na odhodlání k vnitřnímu zápasu za křesťanskou dokonalost; pozn. red.) „Touhy a špatné myšlenky (které se 'nalepí` na duši), skrze které se spolčíme s každou vášní a klesáme do každého hříchu. Lépe bych měl říci, že prilog (přílepek) té touhy, je onou bránou pro ďábly a pro vášně, kterou do nás vstupují a rozkládají naše duchovní bohatství“ (Tamtéž).
Starec Paisij ovšem ze zkušeností otců i své vlastní zjišťuje, že satan nemůže proti žádnému člověku nic dokázat, jestliže mu člověk sám ze své vlastní vůle nedá na to souhlas. Jen do té vášně nás zavede, která je nám vlastní a blízká. „Proradní běsové velice pozorně a vytrvale pozorují, k čemu máme sklon, a na to nás ponoukají. Všímají si našich hříšných přání, zatemňují náš rozum… a jako lupiči se tajně vkrádají do našeho myšlení a ponoukají nás, abychom se starali o věci hnilobné, a svou duši pustili ze zřetele“ (Kriny selnyje, Slovo 28). Totéž potvrzuje například svatý Řehoř Sinajský: „Běsové naplňují náš rozum obrazy, lepe řečeno – sami se oblékají do obrazů podle nás a přilepí se na nás (vnášejí prilog, nápad) v souladu s návykem vášní, které panují a působí v duši, neboť samotných návyků na vášně obvykle využívají, aby v nás vášnivé (chtivé) představy zmnožili“ (Svatý Řehoř Sinajský: Kapitoly o přikázáních, dogmatech a jiných věcech. Dobrotoljubije V, 191, verš 71).
Co z toho plyne? Plyne z toho jasně, že klesneme-li do hříchu, musí každý z nás hledat příčinu pádu v sobě samém, a ne se odvolávat na ducha zla, působícího rafinovaně na člověka. První lidé by byli nepodlehli svodu, kdyby v nich už nebylo dozrálo rozhodnutí (touha) být na Bohu nezávislí. Satanova lež se v nich mohla ujmout až poté, co člověk zatoužil „být jako Bůh“. Ďábelské léčky by nebyly hrozné, ba naopak neúspěšné, kdyby se lidské srdce nebylo stalo půdou připravenou pro růst plevelů, které pokušitel rozsévá, neboť, jak říká sv. apoštol Jakub: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí“ (Jakub 1,14). Ct. Paisij z toho usuzuje, že běsi nás nikdy nenutí k něčemu, do čeho se nám samým nechce, s čím nesouhlasíme: „ ...Jen trošku nás zkouší, zda nepřijmeme nějakou vášeň, a pak už k naší touze a chtivosti přidávají své nástrahy. A tak vlastně nám patří podnět ke hříchu – ochutnat hřích, (naše je) slabost a neopatrnost, když hned neodsekneme začátek každé vášně, – avšak tou poslední a konečnou příčinou (hříchu) jsou ďáblové (Kriny, Slovo 19).
Biblické slovo svatého apoštola Jakuba: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám“ (Jakub 4,7) – to je vodítko každého křesťana, nejen askety, čili podvižníka (duchovního zápasníka). S velkými těžkostmi a jen stálou námahou jde vytrhávání vášní i s kořeny, jako „trní země“, ale „očistit půdu srdce“ od „skutků vášní“ (to se stále, znovu a znovu připomíná) a zasévat v srdce „sémě ctností“, „zaseté pole orosit slzami“, to je možné a nutné. „Teprve pak vyroste plod nevášnivosti a život věčný“ (Kriny. Slovo 19). Je to zápas těžký a lopotný, který sv. Paisij s jinými otci přirovnává k dřině rolníkově, „který se nemůže zaručit za žádné obilí, které mu roste na poli, neboť neví, co z něj bude, než je sklidí do stodoly. Tak ani člověk nesmí ulevit svému srdci, dokud je jen 'dýchání v chřípích jeho` (Job 27, 3). Neví, jaká vášeň mu přijde do cesty, než naposled vydechne, ale vždycky musí volat k Bohu a prosit Ho o pomoc a slitování“ (Abba Isaiáš: O ochraně rozumu. Dobrotoljubije I, 460). Duchovní očišťování je duchovní zápas, a ten nemá konce, dokud je v srdci jen trocha nečistoty. Zápas přechází od pokušení tělesných k jemnějším pokušením vnitřním. Podle svatého Pavla v listu Efezským to vyžaduje „hledat sílu u Pána, v jeho velké moci a obléci se do plné zbroje Boží“ (Ef. 6, 10-11 a dále).
„Zbraní Kristových bojovníků je víra, to je štít nepřekonatelný. Trpělivost je pevná přilba. Horlivá modlitba je meč. Pokora nelicoměrná – luk a šípy. Před takovými zbraněmi se ďábel třese. Tyto zbraně musí dobře znát každý hledač spásy, to je pomoc od Boha. Až zjistí, že bez této Boží pomoci nic nezmůže, zpokorní své smýšlení. Nad každou vášní a nad každým utrpením lze zvítězit. Jak? Nepochybující vírou, úsilím srdce, slzami (pokání), žhavou horlivostí a rychlým soustřeďováním se k odporu vůči přítomné vášni. To je vyšší forma a chvalitebnější zápasiště (ducha) podle otců,“ učí svatý Paisij (Kriny, Slovo 35). Tento zápas sváděli otcové vítězně a bez něj nelze ani nám dosáhnouti obnovy duše, přiblížit se k Bohu ještě zde na zemi a úplně sjednotit se s Ním ve věčnosti. To jsou hlavní myšlenky svatého a ctihodného askety (podvižníka) Paisije Veličkovského, obnovitele duchovního zápasu podle zkušeností pravoslavných svatých otců, jeho duchovní odkaz dnešku.
Prot. Pavel Aleš
ikona: Svato-trojický monastýr, Jordanville, New York
Uveřejněno v Pravoslavném kalendáři 1997
Poznámka: Sv. Efrém Syrský – několik jeho poučení (a u jednoho z nich i jeho ikona) jsou zde. (Zpět do textu)
O životní cestě sv. Paisije Veličkovského si můžete od stejného autora přečíst zajímavou stať s obrázky a mapou zde.
Zpět na rozcestník »Pravoslavná spiritualita«
Skok
na seznam »za dveřmi« Skok
na Homepage