Poutník

Krátký výběr ze stejnojmenné proslulé knihy od neznámého ruského autora, v níž se vypráví o duchovní praxi vnitřního díla modlitby srdce O Ježíšově modlitbě

„Modlete se bez přestání“ (1. Soluňským 5,17).

„Těmto slovům apoštola máme rozumět tak, že se vztahují ke tvůrčí modlitbě našeho ducha. Náš duch má být stále namířen k Bohu; pak se k Němu modlí neustále.“

O modlitbě toho bylo nepochybně mnoho řečeno a různými pisateli mnoho napsáno. Jelikož však většina jejich úvah je založena na spekulacích zevního rozumu a nikoliv na přímé a vlastní zkušenosti, mluví více o vlastnostech modlitby než o podstatě věci samé. Dokazují nádherně nutnost modlitby, popisují její sílu a požehnání, které ji provázejí, a vyjmenovávají předpoklady, které vedou k dokonalé modlitbě, což je nezbytnost nadšení, pozornost (soustředění), žár srdce, čistota mysli i usmíření se s nepřáteli, pokora, pokání a další. Avšak co je modlitba? A jak se naučíme modlit? Na tyto otázky, až jsou zásadní a prvotní, dostáváme jen zřídka přesnější objasnění od dnešních kazatelů, neboť jsou k pochopení mnohem těžší než všechny jimi vzpomínané podmínky modlitby, o kterých jsem hovořil, a vyžadují mystické poznání a nikoliv pouhou školskou učenost. Nejžalostnější ze všeho však je, že prázdná světská moudrost světa nutí současné křesťanské kazatele, aby uplatňovali v Božské oblasti lidská měřítka. Mnozí uvažují o modlitbě zcela nesprávným způsobem a myslí si, že dobré činy a všechny druhy přípravných náboženských praktik nás uschopňují k modlitbě. Pravý opak je však pravdou, protože dobré činy a všechny ctnosti jsou až ovocem vnitřní modlitby. Ti, co takto nesprávně smýšlejí, považují výsledky modlitby za prostředek k jejímu dosažení, a tak snižují sílu modlitby, což je zcela v rozporu s Písmem svatým, neboť i apoštol Pavel říká: „Vybízím tě především – konej modlitby, prosby, přímluvy, díky za všechny lidi,“ (1.Tim. 2,1). Apoštolova slova o modlitbě zdůrazňují, že modlení má přednost přede vším!

Křesťan je povinen konat mnohé dobré skutky, avšak na prvém místě přede vším ostatním, co má činit, je modlitba, neboť bez modlitby nemůže být ničeho dobrého dosaženo. Bez modlitby nemůže nalézt cestu k Bohu, nemůže pochopit pravdu, nemůže se zbavit tělesných žádostí a vášní, jeho srdce nemůže být osvíceno Kristem a nemůže být spásně spojen s Bohem. Nic z toho nemůže být dosaženo, pokud tomu nepředchází neustálá modlitba. Říkám »neustálá«, neboť dokonalá modlitba není v naší moci, jak říká apoštol Pavel: „Nevíme, zač bychom se měli modlit a jak,“ (Řím. 8,26). Z toho vyplývá, že je správné se často modlit, modlit se neustále, což je v naší moci jako prostředek k dosažení čistoty v modlitbě, která je matkou veškerého duchovního požehnání. „Získejte matku a ona vám přivede děti,“ říká sv. Isakij Syřan. „Získejte nejprve sílu modlitby, a pak snadno získáte všechny ostatní ctnosti. Leč ti, kteří nemají vlastní praktickou zkušenost a neznají nejhlubší učení svatých Otců, nemají v této věci jasno, a mluví proto o tomto předmětu velmi málo,“ dodal starec.

Po této rozmluvě jsme vešli do kelie, kde starec dále pravil: „Nepřetržitá vnitřní Ježíšova modlitba je trvalé opakování jeho Božského Jména šeptem rty nebo v duchu a v srdci. Opakování je současně doprovázeno představou jeho neustálé přítomnosti a úpěnlivou prosbou o jeho milost (blahodať). Tato modlitba se provádí při všech činnostech, po všechen čas, na každém místě a dokonce i ve spánku. Vzývání se děje slovy: »Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou« (toto je příklad kratší verse Ježíšovy modlitby). Ten, komu se stane zvykem, zakouší jako výsledek tak hlubokou útěchu a tak velkou potřebu modlit se bez ustání, že nemůže bez ní žít. Časem se tato modlitba stane samovolnou...

Čti Filokalii (Dobrotoljubije), je tam obsažen úplný a podrobný popis vědy o nepřetržité vnitřní modlitbě od dvaceti pěti svatých Otců. Kniha je plna vznešené moudrosti a její používání skýtá takový zisk, že je považována za nejpřednější a nejlepší příručku kontemplativního života. Obsahuje jasný výklad toho, co bible ponechává v tajemství a co nemůže tak snadno být pochopeno naším krátkozrakým rozumem...“

Otevřel jsem tu knihu a nalezl pokyny svatého Simeona, Nového Theologa; četl jsem: „Posaď se v samotě a tichu. Sehni hlavu, zavři oči, dýchej klidně a jemně a představ si, že se díváš do svého srdce (do jeho horní části!) Přenes svou mysl, to jest svou pozornost, z hlavy do srdce. S každým výdechem opakuj: »Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným« (příklad delší varianty Ježíšovy modlitby). Modli se takto buď pohybem rtů, nebo pouze v duchu. Snaž se nemyslet na nic jiného. Buď tichý, trpělivý a celý cyklus neustále opakuj dokola.“ Starec mně vše ještě vysvětlil, a pak mi přikázal, že po celou dobu, kdy se budu učit modlitbu, musím se k němu vracet a podávat mu podrobnou a upřímnou zprávu o svém snažení.

Když jsem se pak modlil v chrámu, pocítil jsem velkou dychtivost podstoupit veškerou námahu, abych se neustálé modlitbě naučil… Byl jsem sám po celý den v zahradě a učil se modlit dle návodu. Nejprve se zdálo, že vše probíhá velmi dobře. Pak jsem se začal cítit velmi unaven. Cítil jsem lenost, nudu a přemáhal mne spánek a také se v mé mysli rojily mraky všemožných myšlenek.

Starec mi na to přátelsky řekl: „Můj milý bratře, svět temnot na tebe útočí. Pro tento svět není nic horšího než modlitba, která vychází ze srdce, a proto se snaží všemi prostředky, aby ti v ní zabránil a odvrátil tě od tvého úsilí naučit se modlitbě. Nepřítel však může působit jen do té míry, jak mu Bůh dovolí, jen jak je pro nás nezbytné. Asi je třeba vyzkoušet tvou pokoru. Zdá se mi, že je pro tebe ještě příliš brzy...“ Pak mi četl sv. Nikefora: „Schopnost vyslovovat slova leží v hrdle. Odmítněte všechny myšlenky (když bude chtít, můžete to učinit) a dovolte oné schopnosti opakovat neustále pouze modlitbu Ježíšovu. Když se vám to podaří, pak se bez pochyb otevře k modlitbě i vaše srdce; je to doloženo zkušeností.“

Opakoval jsem několik tisíc Ježíšových modliteb denně a stále více. Tak jsem si na modlitbu navykl, že když jsem na okamžik přestal, cítil jsem jakoby mně něco chybělo, jako bych něco postrádal. Nakonec jsem se modlil celý den, a když se modlení stalo zvykem, nalezl jsem v modlitbě potěšení a uspokojení. Jednoho dne časně zrána mne modlitba vzbudila. Moje rty a jazyk vyslovovaly modlitbu jakoby bez mého úsilí. Strávil jsem den ve stavu nejvyšší spokojenosti a pociťoval jsem, jako bych byl od všeho, od celého světa, odříznut.

Starec později pravil: „Bůh skýtá lidem dar samovolné modlitby a očištění duše od veškeré smyslovosti. Popsat tento stav je nemožné a odhalení tohoto tajemství modlitby je pozemským okušením nebeské blaženosti. Toto štěstí je vyhrazeno těm, kteří hledají Boha prostým a milujícím srdcem. Nyní tě již modlitba sama povede.“

Vydal jsem se na cestu. Putuji a bez přestání opakuji Ježíšovu modlitbu, která je mně dražší a sladší než cokoliv na světě. Někdy ujdu i 40 nebo i více kilometrů za den a necítím vůbec únavu. Uvědomuji si jen, že odříkávám modlitbu. Když mne pronikne chlad, říkám ji vroucněji a rychle se celý zahřeji. Když mne přemáhá hlad, častěji vzývám Jméno Ježíšovo a zapomenu na přání najíst se. Když onemocním a dostanu revmatismus do zad a nohou, soustředím se modlitby a nepozoruji bolest. Když mně někdo ublíží, pouze si pomyslím: „Jak sladká je modlitba Ježíšova,“ a ublížení i hněv pominou a na vše hned zapomenu. Nemám potřeb ani pozemských zájmů. Ruchu světa nevěnuji pozornost. Jedině si přeji být sám a sám se svým modlitebním dílem a modlit se bez ustání, což mne naplňuje radostí. Bůh zná, co se se mnou děje. Podle slov mého starce jsou toto přirozené začátečnické smyslové stavy. Pro svoji nedostatečnost se neodvažuji pokročit dále a zvládnout vnitřní modlitbu, která probíhá v hlubinách srdce. Očekávám pomoc Boží...

Po určitém čase jsem měl pocit, že modlitba sama od sebe sestoupila z mých rtů do srdce. Vypadalo to, jakoby mé srdce kromě obvyklého tlukotu počalo opakovat s každým úderem jedno slovo Ježíšovy modlitby… Přestal jsem odříkávat modlitbu ústy a prostě jsem naslouchal tomu, co říkalo mé srdce. Zdálo se, že mé oči nahlížejí přímo dolů... Můj starec mi vyprávěl o této radosti. Pak jsem ucítil něco podobného slabé bolesti v srdci a v mé mysli tak velkou lásku k Ježíši Kristu, že jsem si představoval sama sebe, jak Ho musím stále vidět, jak se vrhám k Jeho nohám, nepouštím je ze svého objetí, něžně je líbám a děkuji Mu za tu lásku a milost, že dovolil nalézt tak velkou útěchu ve svém Jménu mně, nehodnému a hříšnému tvoru. Mé srdce prostoupil milostivý a hřejivý pocit, který se rozšířil do celé hrudi. Ve snu jsem někdy viděl svého starce, který vedl mou duši k pokoře.

V tomto blaženém stavu jsem prožil dva letní měsíce. Procházel jsem lesy a postranními cestami. Když jsem přišel do vesnice, prosil jsem pouze o pytel suchého chleba a hrst soli. Naplnil jsem svůj džbán vodou a šel jsem další desítky kilometrů. Pak mne přepadli loupežníci, omráčili mne a ukradli mi Dobrotoljubije. Hořce jsem plakal pro tu svatou knihu. Ve snu se mne starec snažil utěšit: „Přijmi to jako poučení, že nemáš lpět na věcech tohoto světa. Bůh to dopustil, abys byl uchráněn od pouhé duchovní poživačnosti. Bůh chce, aby se křesťan naprosto vzdal všech svých přání, potěšení a lpění, a podrobil se zcela Jeho vůli. Uspořádává věci tak, aby byly člověku ku pomoci a spáse. Chce, aby všichni lidé byli spaseni. Seber odvahu a věř, že Bůh s pokušením poskytuje i způsob, jak mu uniknout. Brzy se budeš radovat více, než nyní truchlíš.“ Po čase se mi Dobrotoljubije vrátilo zpátky...

Poté, co jsem pocítil onu bolest v srdci a po ní nejpříjemnější teplo plné klidu, míru a útěchy, byl jsem tak povzbuzen, že jsem se věnoval modlitbě s ještě větší horlivostí, takže mé myšlení se zastavilo a prožíval jsem velkou radost. Od té doby jsem počal čas od času zakoušet různé pocity v srdci a v mysli. Někdy jakoby mé srdce bublalo radostí, jakou lehkost, svobodu a potěšení jsem v něm zakoušel. Cítil jsem vroucí lásku k Ježíši Kristu a k veškerému stvoření. Někdy mé oči přetékaly slzami… Můj rozum, dříve tupý, byl zaplaven takovým světlem, že jsem chápal věci, které jsem až doposavad nebyl schopen pochopit a vůbec se jimi zabývat. Příjemné teplo a radost z mého srdce se někdy rozlily po celé mé bytosti a byl jsem hluboce pohnut, protože jsem všude pociťoval Přítomnost Boží.

Po řadě měsíců jsem vnitřní modlitbě natolik přivykl, že jsem ji konal neustále. Zakoušel jsem, jak modlitba probíhá sama od sebe v mé mysli a v nitru srdce, aniž bych o to usiloval, a to dokonce i když jsem spal. Nic ji nepřerušovalo a nikdy ani na okamžik neustávala, ať jsem dělal cokoliv. Má duše neustále děkovala Bohu a mé srdce se rozplývalo v nepřetržité blaženosti.

Jednou jsem byl na návštěvě u velice zbožných a dobrých lidí. Během rozhovoru jsem pocítil silný tah ponořit se opět do svého nitra. Modlitba tryskala v mém srdci a potřeboval jsem klid a ticho, aby se oživující plamen modlitby mohl plně rozvinout a abych před lidmi ukryl zevní známky, které to doprovázejí, jako jsou slzy a vzdechy a neobvyklé pohyby tváře a rtů. Vlídní hostitelé mne však nechtěli pustit… Cítil jsem, jak se ve mně silně rozněcuje modlitba a přál jsem si být sám… Usedli jsme v salonu a četli zbožnou knihu o modlitbě Otče náš… Náhle se něco rychle zablesklo ve vzduchu, co se podobalo postavě mého starce. Pak jsem cítil, jakoby duše mého starce vstoupila do mé nebo jí dala světlo. Cítil jsem v mysli světlo a náhle mne napadlo množství myšlenek o modlitbě. Pouze jsem se pokřižoval...

Hladověl jsem po modlitbě, potřeboval jsem vylít svou duši v modlitbě a nebyl jsem sám ani v klidu již dva dny. Cítil jsem v srdci záplavu, která se snažila prorazit a rozlít se po všech údech. Zadržovat ji mi působilo značnou, i když útěšnou, bolest v srdci, bolest, která potřebovala být utišena a uspokojena v tiché modlitbě. Nyní jsem poznal proč lidé, kteří doopravdy provádějí vnitřní modlitbu, utíkají ze společnosti lidí a ukrývají se na nepřístupných místech. Také jsem pochopil, proč ctihodný Syřan nazývá i nejužitečnější duchovní hovory pouhým tlacháním, je-li jich příliš mnoho; dále ct. Efrém Syrský říká: „Dobrá řeč je stříbro, ale ticho je ryzí zlato.“

To se stalo dříve, nyní již mohu říci, že ať pracuji na čemkoliv, modlitba probíhá v mém srdci a práce jde rychleji. Jestliže něčemu pozorně naslouchám nebo čtu, modlitba nikdy neustává a současně jsem si vědom obojího… Pane, jaká tajuplná bytost je člověk!

Poutníkovy výroky:

Svatí Otcové říkají, že Ježíšova modlitba je souhrn všech evangelií. Duchovní růst se tedy děje i čtením Evangelia.

Seber svou mysl a obléhej Boha svými modlitbami.

V Novém Zákoně stojí, že člověk a všechno stvoření jsou nedobrovolně podrobeni zániku, ale touží a usilují po dosažení svobody Božích dětí. Tato tajemná touha veškerého stvoření, toto vnitřní zaměření každé duše k Bohu, to je přesně to, čím je vnitřní modlitba. V zásadě není třeba se jí učit, protože je nám vrozena!

Starec říkal, že ty síly v našem srdci, které jsou nepřátelské modlitbě, napadají nás zleva i zprava. Jestliže nás nemůže nepřítel odvrátit od modlitby pomocí zbytečných myšlenek a hříšných nápadů, pak nám vnuká dobré myšlenky, které jsme se naučili, a plní nás krásnými nápady tak, abychom byli jedním či druhým způsobem odvráceni od modlitby. V průběhu modlitby nemáme tudíž připouštět ani nejvznešenější duchovní myšlenky. Zvláště pro začátečníky je nanejvýše důležité, aby času stráveného v modlitbě bylo mnohem více než ostatní doba věnovaná zbožnému životu.

Podstata věcí je souzena podle vnitřní disposice duše toho, kdo posuzuje. Tedy o druhých soudí člověk podle toho, jakým je on sám. Kdo dosáhl pravé modlitby a lásky, nepociťuje rozdílu mezi věcmi. Nečiní rozdíl mezi spravedlivcem a hříšníkem, ale vidí všechny stejně a nikoho neodsuzuje – stejně jako slunce svítí a déšť padá jak na spravedlivé, tak na nespravedlivé.

Ten, kdo pěstuje vnitřní modlitbu, hoří takovou láskou ke všem, že – kdyby to bylo možné - pozval by každého, aby v něm pobýval bez rozdílu mezi člověkem dobrým a špatným (sv. Makarios Egyptský).

Jak málo lidí se však zabývá vnitřní modlitbou, protože netouží pěstovat vnitřní duchovní světlo! K dosažení duchovního světla a roznícení vnitřního usebraného života postačí vzít jen ten či onen text bohoslužeb nebo Písma svatého a soustředit se na pouze něj s veškerou silou a pozorností. Pak vám svitne světlo pochopení. A stejně je tomu s modlitbou.

Modlitba je nejmocnějším prostředkem k uzdravení všech nemocí tělesných i duchovních.

Svatý Jan Klimakos: „Je-li duch zatemněn nečistými myšlenkami, vyžeň nepřítele častým opakováním Ježíšova Jména. Nenajdeš mocnější a účinnější zbraň ani na nebi, ani na zemi.“

Sv. Řehoř Sinajský: „Věz, že nikdo nedokáže ovládat svou mysl sám, proto, když tě napadnou nečisté myšlenky, vzývej často a v krátkých časových úsecích Jméno Ježíše Krista a myšlenky se uklidní.“ Jak jednoduchá a lehká metoda! Je však prověřena zkušeností. Jaký to rozdíl od rad teoretického rozumu, který domýšlivě usiluje o dosažení čistoty vlastním úsilím.

Bůh vás chce zachránit modlitbou...

Ten, kdo žije v tiché odloučenosti, nejenže nežije ve stavu nečinnosti a zahálky, ale je v nejvyšším stupni činný – více než ten, kdo se zúčastňuje života ve společnosti. Je neúnavně aktivní podle své nejvyšší přirozenosti… To je pravý smysl ticha. Poustevník koná víc a vyšším způsobem než dobrodinec ve světě… Vnitřní modlitba srdce se nijak neliší od skutků křesťanské lásky, dokonce je přesahuje svými výsledky. Sv. Isakij Syřan píše: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou stranu ticho, zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Milujte spočinutí v nehybnosti ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu.“ Ticho je nepřetržitým výstupem na nebe, pravil Jan Klimakos. Tiší lidé jsou jako sloupy, udržující zbožnost Církve svou neviditelnou a nepřetržitou modlitbou. Tichý poustevník slouží svou modlitbou v ústraní bližnímu a působí ve prospěch a štěstí mnoha lidí.

Probudil jsem se s velkou radostí v srdci a pociťoval jsem v duši sílu. Pokračoval jsem v cestě. Jednoho dne – přesně 24. března – jsem cítil velkou touhu jít příští den ke svatému přijímání, to jest na svátek Zvěstování Panny Marie. Ptal jsem se, jak je daleko do chrámu, a bylo mi řečeno, že dvacet verst. Proto jsem šel celý zbytek dne a celou následující noc, abych přišel včas na jitřní. Počasí bylo tak špatné, jak jen mohlo být, sněžilo a pršelo, byl silný vítr a bylo velmi chladno. Na cestě jsem narazil na malou říčku, a právě když jsem byl uprostřed, led se mi pod nohama prolomil a ponořil jsem se do vody až po pás. Tak, jak jsem byl promočený, jsem přišel na jitřní a stál v průběhu bohoslužby v kostele i po dobu liturgie, která následovala, a z Boží milosti jsem šel k přijímání. Jelikož jsem chtěl prožít den v klidu a nerušit svou duchovní blaženost, prosil jsem kostelníka, aby mně dovolil zůstat v jeho pokojíku až do příštího rána. Byl jsem ten den tak šťastný, že to ani nelze popsat. Mé srdce bylo plné radosti. Ulehl jsem na prkennou postel v jeho nevytopeném pokoji, a jako bych odpočíval na Abrahamových ňadrech. Modlitba velmi působila. Láska Ježíše Krista a Matky Boží se zdála vzdouvat se v mém srdci ve vlnách blaženosti a nořila mou duši do útěchy a vítězoslávy. V noci jsem dostal silné revmatické bolesti v nohou, což mně připomnělo, že jsou celé promočené. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale tím víc jsem se modlil srdcem, až jsem přestal cítit bolest. Ráno, když jsem chtěl vstát, jsem nemohl pohnout nohama. Byl jsem zcela ochromen a naprosto zesláblý. A tak jsem tam seděl dva dny bez pohybu. Třetího dne jsem musel opustit pokojík. S největší námahou jsem se nějak po rukou doplazil ke kostelním schodům a zůstal tam ležet několik dnů. Nakonec ke mně přišel jeden sedlák, usedl ke mně a ptal se, co mu dám, když mne uzdraví: „Měl jsem jednou přesně to, co ty a znám lék, který tě vyléčí.“ „Nic nemám, co bych ti mohl dát,“ odpověděl jsem. „A co máš v batohu?“ „Pouze suchý chléb a nějaké knihy.“ „A co kdybys pro mne celé léto pracoval, když tě vyléčím?“ „Vidíte, že mám pouze jednu ruku, druhá je skoro úplně uschlá, nemohu pracovat.“ „Tak co umíš?“ „Nic kromě toho, že umím číst a psát.“ „Psát? Dobře. Tak naučíš mého kluka psát. Umí trochu číst a chci, aby uměl i psát. Stojí to však moc. Chtějí 20 rublů.“ Souhlasil jsem a s kostelníkovou pomocí mě dopravil do starých, prázdných lázní v zadním dvoře domu. Pak mne začal léčit. Nasbíral měřici nejrůznějších kostí – ptačích i dobytčích. Umyl je, kamenem rozdrtil a vložil do velkého hliněného hrnce. Přikryl je víkem s malým otvorem a vložil ho dnem vzhůru do prázdné hliněné nádoby zapuštěné do země. Hoření hrnec natřel silnou vrstvou hlíny. Pak kolem hrnce navršil hromadu dříví, zapálil je a nechal je hořet déle než 24 hodin. Při přikládání na oheň vyprávěl: „Tak získáme z kostí mazání.“ Příštího dne vyňal dolejší nádobu ze země. Byla v ní pinta husté, načervenalé, olejovité kapaliny, která do ní natekla z prvé nádoby otvorem ve víku. Mazání bylo silně cítit jako syrové maso. Kosti, které zbyly v nádobě a byly původně černé a nahnilé, byly nyní bílé a průsvitné jako perleť. Třel jsem si touto tekutinou nohy pětkrát denně. A hle! O den později jsem mohl hýbat prsty u nohou. Další den jsem mohl ohnout nohy a opět je narovnat. Pátý den jsem se postavil na nohy a s pomocí hole jsem chodil po dvoře. Prostě do týdne mé nohy byly tak v pořádku jako dříve. Děkoval jsem Bohu a přemýšlel o tajemných silách, které propůjčil svému stvoření. Suché, shnilé kosti, téměř zpráchnivělé, a přece podržely takovou životní sílu a moc působit na živé tělo, dát život tělu, které bylo napůl mrtvé. To je zástava budoucího vzkříšení těla.

Když jsem se zotavil z nemoci, začal jsem učit chlapce. Místo obvyklých vzorů dal jsem mu opisovat Ježíšovu modlitbu.

Jeden Polák (myslí se: římský katolík; pozn. red.) se o mne začal zajímat a navštívil mne. Četl jsem zrovna Filokalii, když přišel a tak se zeptal, co čtu. Ukázal jsem mu tu knihu. „Aha, to je Filokalie,“ řekl, „viděl jsem ji u našeho kněze. Řekl mi však, že obsahuje podivné věci a triky v modlení, které napsali řečtí mniši. Je to prý podobné tomu, co dělají fanatici v Indii, kteří sedí a funí a snaží se vzbudit v sobě určité podráždění a ve své hlouposti považují tyto tělesné projevy za modlitbu a pohlížejí na ně jako na dar od Boha. Vše, co je nutné, abychom vyplnili svou povinnost k Bohu, je jednoduchá modlitba.“ Pak povstal a pomodlil se Otčenáš. „Jak nás učil Kristus,“ dodal a pokračoval: „To stačí na celý den. Není potřeba po celý den omílat modlitby. To může vést k šílenství, myslím si. Navíc to škodí srdci.“

„Nesmýšlejte tak o této svaté knize, pane,“ řekl jsem. „Nebyla napsána prostými řeckými mnichy, ale velkými a svatými muži ve starých dobách, lidmi, které ctí i vaše církev (tj. římskokatolická církev; pozn. red.), jako je svatý Antonij, Makárij Veliký, Marek Zbožný, Jan Zlatoústý a další. Ve Filokalii všechno učení o provádění modlitby srdcem je vzato ze slova Božího, ze svaté bible, ve které tentýž Ježíš, který nás učí modlit se »Otče náš«, nás také učí neustálé modlitbě srdce, neboť říká – »Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou myslí«. Dále čteme – »Bdi a modli se« a »Spočívejte ve mně, jako já spočívám ve vás«. Dále se svatí Otcové odvolávají na slova svatého Davida v Žalmech – »Okuste a vizte, jak blahý je Hospodin« a vysvětlují ten citát takto – křesťan je povinen vyhledávat veškeré prostředky, které by mu umožňovaly nacházet v modlitbě potěšení a neustále v ní hledat útěchu, a nemá se spokojit s pouhým odříkáním Otčenáše jednou za den. Dovolte, abych vám přečetl, jak tito svatí kárají ty, co neusilují o dosažení radosti v modlitbě srdce. Píší, že je to nesprávné ze tří důvodů. Prvým je, že takový postoj je proti Písmu, které je inspirováno Bohem. Za druhé, protože neusilují o vyšší a dokonalejší stav duše, jehož by měli dosáhnout. Spokojují se pouze se zevními ctnostmi a nežízní po Pravdě, a proto nezískávají požehnání našeho Pána a Jeho radost. Za třetí, jelikož se obírají pouze sami sebou a svým zevním – byť někdy ctnostným – konáním, často upadají do pokušení a pýchy, a proto i padají.

„To je vznešené čtení,“ řekl onen Polák, „ale myslím, že to není pro obyčejné lidí.“ „Je zde čtení i jednodušší, jak všichni lidé dobré vůle, i když žijí ve světě, se mohou naučit modlit se bez přestání,“ odvětil jsem mu a četl mu z Filokalie kázání od Simeona Nového Theologa.

Slepec a já jsme pohodlně cestovali. Ušli jsme vždy asi 10 verst za den. Zbytek času jsme strávili sezením na osamělých místech a čtením Filokalie. Přečetl jsem slepci vše o modlitbě srdce v tom pořadí, které mi ukázal můj zemřelý starec. Naslouchal všemu velmi dychtivě a předčítání mu působilo velkou radost a štěstí. Pak mi počal klást takové otázky o modlitbě, na něž jsem nebyl schopen dát odpověď. Když jsme četli z Filokalie, prosil mě upřímně, abych mu ukázal způsob, jak nalézt srdce, jak do něj přenést Božské Jméno Ježíše Krista a jak nalézt radost ve vnitřní modlitbě srdcem. Vše jsem mu vysvětlil tímto způsobem: „Nyní jako slepý nic nevidíš. Umíš si však v mysli představit, co jsi v minulosti viděl, třeba člověka nebo nějaký předmět nebo jeden ze svých údů. Můžeš si například představit svou ruku nebo nohu tak jasně, jako bys ji viděl, obrátit k ní oči a upřít je na ni, i když ji nevidíš?“

„Ano, mohu,“ odpověděl.

Pak si stejným způsobem představ své srdce, obrať k němu své oči, jako by ses na ně díval skrze svou hruď, a představ si je tak jasně, jak jen umíš. A ušima poslouchej pozorně, jak tluče úder za úderem. Když jsi tak učinil, uveď slova modlitby do souladu s tlukotem srdce tak, jak jde jeden úder za druhým. Současně se neustále na srdce dívej, jak bylo řečeno. S prvým úderem srdce řekni: „Pane,“ s druhým – „Ježíši,“ s třetím – „Kriste,“ se čtvrtým – „Synu“ s pátým – „Boží,“ s šestým – „smiluj se,“ se sedmým – „nade mnou,“ s osmým – „hříšným.“ A to opakuj neustále dokola. Půjde ti to snadno, protože již máš v opakování pevný základ pro prvý stupeň modlení se srdcem.

Když dobře zvládneš, co jsem ti právě řekl, musíš počít provádět modlitbu v rytmu nádechu a výdechu, jak Otcové učí. Provádí se to takto: Při nádechu řekni nebo si pomysli „Pane Ježíši Kriste,“ a když vydechuješ, řekni ústy, rty nebo v duchu „smiluj se nade mnou.“ Modli se takto co nejčastěji a tolik, kolik jen můžeš, a v krátkém čase pocítíš slabou, ale nikoliv nepříjemnou bolest v srdci, která je provázena pocitem tepla. Tak s Boží pomocí dosáhneš radosti ze samovolné vnitřní modlitby srdce. Měj se však na pozoru před představivostí a před všemi druhy vizí. Nic z toho nepřijímej, neboť svatí Otcové zdůrazňují, že vnitřní modlitba má být prosta vizí, jinak upadneme v pokušení.

Slepec všemu pečlivě naslouchal a počal se horlivě ve svém srdci modlit podle návodu, který obdržel. Věnoval modlitbě srdce mnoho času, zejména v noci při našich zastávkách. Po pěti dnech počal silně cítit teplo i nepopsatelné štěstí ve svém srdci a přání věnovat se bez přestání této modlitbě, která v něm byla vzbuzena z lásky Ježíše Krista.

Někdy vídal světlo, i když v něm nebyl schopen rozeznat předměty. Někdy, když vstoupil do srdce, tak se mu zdálo, jako by v něm silně a radostně plál plamen jako od rozžaté svíce, který se řinul ven skrze jeho hrdlo a zaplavoval ho světlem. Ve světle tohoto plamenu mohl vidět věci, které se odehrávaly velmi daleko. Tak jednou, když jsme procházeli lesem, byl potichu a zcela se věnoval modlitbě. Náhle mi řekl: „Jaká škoda. Hoří chrám. Právě spadla zvonice.“

„Zanechej toho zbytečného snění,“ pokáral jsem ho. „Odlož všechny takové fantazie. Jak můžeš vidět, co se děje ve městě? Jsme od něj ještě sedm nebo osm verst.“

Poslechl mě a v tichosti pokračoval ve své modlitbě. Když jsme večer přišli do města, doopravdy jsme uviděli několik vyhořelých domů a spadlou zvonici, která byla postavena z dřevěných klád. Dav kolem se podivoval, jak je možné, že zvonice spadla a nikoho při svém zřícení neporanila. Jak jsem zjistil, neštěstí se stalo ve stejnou dobu, kdy je slepec popisoval. Počal o tom rozmlouvat: „Vidíš, řekl jsi mně, že vize jsou zbytečné, ale ony jsou pravdivé. Jak bych mohl neděkovat Pánu Ježíši Kristu a nemilovat ho, když prokazuje svou milost i hříšníkům, slepcům a pošetilcům. Tobě také děkuji, že jsi mne naučil modlitbě srdce.“

„Miluj Ježíše Krista,“ odpověděl jsem, „a děkuj Jemu za vše, jak chceš. Nepovažuj však vize za přímý projev milosti. Takové věci se někdy dějí zcela přirozeně v řádu věcí. Lidská duše není vázána místem a hmotou. Může vidět dokonce i ve tmě nebo i to, co se děje daleko, stejně jako věci blízké. Pouze nedáváme jejím duchovním schopnostem potřebný prostor a sílu. Vězníme je pod jařmem našich hmotných těl nebo je zaměňujeme za naše náhodné myšlenky a představy. Když se však soustředíme v našem nitru a odtáhneme se ode všeho kolem nás, zjemníme a očistíme svou mysl, duše pak vchází sama do sebe a je činná ve své plné moci. To, co se událo, je zcela přirozené. Slyšel jsem od svého starce, že existují lidé, kteří i když neprovádějí vnitřní modlitbu, mají tyto schopnosti nebo je získají v nemoci. Vidí světlo i v nejtmavším pokoji, jako by vycházelo z každého předmětu, který se v něm nachází, a vidí s jeho pomocí předměty. Co však pochází přímo z milosti Boží v případě modlitby srdce nelze vylíčit, jak je plno lahodnosti a potěšení, a není to možné s ničím srovnávat. Ve srovnání se sladkým zakoušením působení blahodati (milosti) v srdci je každý jiný pocit nízký.“

Modlitba srdce mi působila takové potěšení, že jsem se cítil jako nejšťastnější člověk na světě a pochyboval jsem o tom, zda v Království nebeském existuje větší a plnější blaženost než ta, kterou prožívám. Toto štěstí jsem necítil pouze ve své duši, ale celý zevní svět se mi zdál být také plný půvabu a potěšení. Vše mě vybízelo milovat Boha a děkovat Mu: lidé, stromy, zvířata. Ve všem jsem rozpoznával příbuzenství, ve všem jsem nacházel kouzlo Ježíšova Jména. Někdy jsem se cítil tak lehký, jako bych neměl tělo, a plul šťastně vzduchem místo chůze. Jindy, když jsem se stáhl do svého nitra, jsem jasně viděl všechny své vnitřní orgány a byl jsem pln údivu nad moudrostí, s jakou je lidské tělo ustrojeno. Někdy jsem měl takovou radost, jako bych byl carem. A ve všech těchto blažených stavech jsem si přál, aby mne Bůh nechal rychle zemřít a nechal mě vylít mé srdce plné vděčnosti u Jeho nohou v duchovním světě.

Poznámka redakce:
Upozornění všem adeptům vnitřního díla Ježíšovy modlitby: Vydává se velkému nebezpečí, kdo by se chtěl věnovat praxi Ježíšovy modlitby, jak je zde popisovaná, mimo duchovní prostředí pravoslavné církve, kde jedině může modlitebník obdržet duchovní síly, vedení a ochranu nutné k tomuto dílu. Důležité je též vědět, že stejně nebezpečné je započatého díla vnitřní modlitby srdce zanechat, když už jsme s ním jednou začali. Kéž nalezneme milost u Boha.

Další úryvek z knihy Poutník

Zpět na rozcestník »Pravoslavná spiritualita«

Skok na seznam »za dveřmi« Skok na Homepage