Odpovědnost a trpělivost na duchovní cestě

V tomto skromném článku se chceme zamyslet nad způsobem pravdivého duchovního života, zvláště co se týče duchovní praxe Ježíšovy modlitby. Tzv. „Ježíšova modlitba“ je meditativně-kontemplativním vnitřním dílem, které je založeno na mnohonásobném opakování Ježíšova jména, resp. krátké prosby, jejíž nejobsáhlejší varianta zní: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným.“ V naší době se tato starobylá pravoslavná duchovní praxe široce rozšířila – dokonce i za hranice Pravoslaví mezi křesťany jiných věrovyznání. Nad tímto jevem se v úvodu zamyslíme.

O hluboký vnitřní život a mystický ponor se dnes mezi západními lidmi vysušenými materialistickou konsumní společností ovládanou „tržními mechanismy“ probudil mimořádný zájem. Meditace jsou dnes zkrátka v módě. Velký podíl na tomto „zduchovnění“ Západu jistě nese všeobecné rozšíření orientálních náboženství a sekt. Tato pohanská náboženství se vyznačují intensivní duchovností, která bývá spojená právě s různými meditačními technikami; tyto meditační techniky byly novodobými pohanskými misionáři upraveny pro západního člověka a pro jeho „praktické použití“ – ovládání stresů, zajištění úspěchu podnikatelům, positivní naladění, uzdravení tělesných či psychických nemocí, vyřešení vnitřních intimních problémů skrze cestování do minulých životů (škála „nabídky“ duchovních směrů, hnutí a sekt je velmi široká – každý si může vybrat – a odvíjí se od např. tzv. „Transcendentální meditace“ /zkratka „TM“/, přes holotropní dýchání, až po tzv. „Silvovu metodu kontroly mysli“). O Bohu se v této oblasti „moderně a vědecky“ pojaté duchovnosti většinou ani nehovoří, často je však připomínáno, že se tím dají získat určité duchovní zážitky nebo dokonce „nadpřirozené“ schopnosti či moc nad lidmi apod.; o démonickém zaměření takto pojaté „duchovní praxe“ není třeba v pravoslavném prostředí snad ani hovořit. Poněkud spletitější situace je tam, kde se při východních meditacích hovoří o Bohu jako o cíli tohoto duchovního snažení; a ještě záludnější je, když se východní meditační praktiky užívají přímo pro údajné pěstování vztahu k Ježíši Kristu. Praktické zkušenosti potvrzují, že se v takých případech většinou jedná skutečně o velice záludnou duchovní lest, která má člověka v konečném důsledku odvést od Krista, i když se napovrch tváří, jako by nás naopak ke Kristu přiváděla, a to dokonce rychleji a účinněji než „obyčejná“ modlitba a běžný všední církevní křesťanský život. Problém je totiž v tom, že pro křesťanskou duchovní praxi prostě nelze bez nebezpečí používat duchovní techniky, které vznikly v pohanském prostředí a na jejichž vniku se mohla podílet inspirace démonů, kteří si samozřejmě přáli, aby používání těchto duchovních technik sloužilo především jim a jejich, duši člověka škodícím, cílům. A tak bývá struktura těchto duchovních technik, které se většinou hlásí k józe či prostě k orientálním náboženstvím, uspořádána tak, aby neodkrývala lidem celou pravdu, ale vedla je do zajetí velice rafinovaných klamů. Tyto techniky záměrně probouzejí v člověku démonické síly a to ještě před tím, než se člověk naučí tyto běsovské síly a vlivy nejen zvládnout, ale dokonce je pouze rozpoznat! Tak končí většina adeptů jógy či buddhismu v zajetí hrubších či jemnějších vášní. Leckterý pravoslavný křesťan dokáže u některých pokročilých jogínů či adeptů jiných orientálních technik zřetelně rozpoznat velice hluboce zakořeněnou pýchu a v mnoha případech (zvláště u těch, kteří praktikují tzv. „východní bojová umění“ ale např. i zen a pod.) dokonce vyloženou posedlost běsem...

Tento článek chce ovšem pohovořit o jevu, který se sice odehrává na pozadí výše načrtnutém, ale sám je svou podstatou poněkud odlišný. Je to stále více se šířící „křesťanská praxe“ Ježíšovy modlitby. Mnozí se do této praxe vrhají jako do nezávazného experimentu, zapomínajíce, že v duchovním životě není nic nezávazného, nic „jen jako“. Ze všech možných duchovních neduhů trpí současní západní lidé patrně nejvíce ztrátou pocitu odpovědnosti – za jiné i za sebe. Život bývá pro naše současníky spíše jen „hrou na život“; a to se odráží v jejich přístupu k manželství, k práci, leč i k duchovnímu životu. Výsledkem je veliké utrpení, nezřídka i trápení osob v našem okolí a především promarnění života, který nebyl využit k jedinému, co je opravdu potřebné – k získání věčné spásy. Rádi bychom zde chvilku hovořili o odpovědnosti v duchovním životě a zvláště o odpovědném přístupu k „vědě věd“ – k vnitřnímu duchovnímu dílu, kontemplativní praxi Ježíšovy modlitby.

Rádi bychom zde vyzvali k rozumné trpělivosti. Rozhodneš-li se stavět dům, dobře si vše rozvážíš, připravíš vše, co je ke stavbě potřeba, a pak začneš pokládat základy. Postupuje-li takto obezřetně každý rozumný a odpovědný stavitel pozemských staveb, tím spíše by si tak měl počínat každý, kdo chystá stavbu vyšší, než je cokoliv pozemského. Nemá-li duchovní stavba skončit zřícením všeho, co pracně vybuduješ, počínej si obezřetně a trpělivě; o duchovní katastrofy není totiž nikdy nouze a netřeba tedy přidávat svůj příklad do řady těch, jejichž duchovní (a případně i duševní) život se ocitl v sutinách. Měj stále na paměti, že vnitřní duchovní dílo – to je převysoká duchovní stavba, která se zakládá na zemi a míří do nebe.

Toto kontemplativně-meditační vnitřní dílo nemá být zahajováno předčasně. Pomozme si prostým podobenstvím. Jsi-li pozván ke králi, nepospícháš do jeho komnat v takovém stavu, ve kterém tě zastihlo jeho pozvání, v těch šatech, ve kterých tě našli královi poslové přinášející ti jeho pozvání. Nejprve se jistě umyješ, oblékneš si vhodný oděv, dáš si do pořádku své záležitosti, abys mohl králi vydat počet ze své práce, a pak teprve vstupuješ s bázní a úctou do královských komnat. Podobně i Ježíšova modlitba – ona tě uvádí před samotného Božského Krále všech!, jaké však bude toto setkání, předstoupíš-li neomytý řádným pravoslavným křtem a slzami pokání za své hříchy, neozdobený oděvem ctností, dobrých skutků a křesťanské zdrženlivosti (askeze – půstu)?, co s tebou bude, zjistí-li se tam, že jsi nebyl věrným služebníkem Kristovým v mnohých záležitostech svého života? Ukážeš-li se před Stvořitelem se srdcem plným nepravostí a neřestí a s duší nečistou od chtíčů, vášní a špatných skutků a myšlenek?, jak s tebou Královi služebníci naloží? Andělé tě vyhodí z Králova paláce do temnot!

Než aby se tě ujali Královi andělé, jistě tě vezmou do „péče“ běsové, kteří pravdivě řeknou o tobě: „Ten je náš, neboť více slouží nám než Bohu.“

Co tedy činit, jak začít? Chceš-li být spasen, toužíš-li po Ježíšově modlitbě a chystáš-li se vážně začít s vnitřním dílem získávání křesťanské dokonalosti, musíš se nejprve stát křesťanem, abys byl naroubován jako větev na kmen, ve kterém proudí životodárná míza, a tak abys mohl začít skutečně pravdivě duchovně žít; avšak je třeba stát se křesťanem pravoslavným, abys svojí účastí v jiných křesťanských společenstvích nebyl účastným hříchů těch, kteří vědí (nebo mohou vědět) o nepravosti své náboženské společnosti, která více následuje lidi než Boha. Je naprosto nutné, aby dílo Ježíšovy modlitby bylo konáno v duchovním ovzduší jediné autentické Církve Kristovy, ve které lze čerpat z blahodatných pramenů Boží pomoci; a budeš potřebovat vskutku hojné doušky ze studnic či spíše zřídel Boží milosti, které Pán pro spásu hříšníků ve své Církvi otevřel. Především tedy musíš být pravoslavným křesťanem, abys byl údem pravého Těla Kristova – kde jinde chceš hledat spásu a setkání s Ním, když ne v Církvi, kterou On sám založil na svatých apoštolech jako prostor setkávání lidí s Bohem, jako místo, kde se děje spása lidí?

Když už jsi pravoslavným křesťanem, pak se musíš nejprve naučit zbožně křesťansky žít – konat i myslet. Vyučit se základním pravidlům křesťanského žití a jejich praktikování. Učit se dobrým skutkům, pěstování ctností, křesťanské zdrženlivosti, pokoře a lásce; učit se křesťansky uvažovat. Dokud se ve tvých skutcích a slovech míchá dobro se zlem, je tvým vládcem zlo. Vždyť světlo nemá žádné společenství s temnotou a dobro nemá nic společného se zlem. Dokud v sobě rozvíjíš a pěstuješ zlé myšlenky, nejsi očištěn. Vždyť nemůžeš v sobě mít rozpor mezi myšlenkami a slovy, čili mezi myšlenkami a skutky. Bůh vidí nejen lidské činy a slyší nejen naše slova, nýbrž zpytuje i naše myšlenky a zkoumá naše úmysly.

Čiň tedy jen dobro, mluv jen pravdivě a uč se pravdivě myslet. Zapuzuj každou nečistou myšlenku – vyháněj ji vzpomínkou na Pána Ježíše, Jeho přečistou Matku a svaté a co nejčastější modlitbou. Posvěcuj svoji mysl přemýšlením o Evangeliu, vzpomínáním na životy svatých a častou modlitbou za sebe i za své bratry a setry! Zpytuj své svědomí, zda nemáš k někomu nepokoj, zášť, nevraživost, nepřátelství; zda přeješ všem spásu. Zda není někdo, s kým bys nechtěl být v Božím Království? O svých nepřátelích si říkej: „Bůh je má rád.“

Nauč se skládat ve všem naději na Boha. Rmoutí-li tě, že se ti to či ono nedaří, znamená to, že jsi nesložil svoji naději v Boha. Stále doufej v Boha a každý okamžik svého života, každou příhodu a jakoukoliv okolnost považuj za zjevení Boží vůle a Boží působení ke tvé spáse. Nezískáš-li neochvějnou naději v Bohu, jak by mohla být tvá modlitba upřímná a tvé duchovní úsilí pravdivé? Bez skutečné víry a naprostého spolehnutí na neviditelného Boha není pravé modlitby. Zpytuj své svědomí, zda skládáš všechny své naděje na Boha, zda máš pevnou víru v Boha, „kterého nikdy nikdo neviděl“.

Dej si do pořádku své záležitosti, udržuj v dobrém všechny své vztahy s ostatními lidmi, nenechávej nic nevyřízeno zbytečně. Nejprve si dej do pořádku věci svého života a své mezilidské vztahy – jako bys měl při modlitbě umřít a být uveden na Boží soud. Každý večer před spánkem se připravuj na smrt a všem odpouštěj. Žij, jakoby tento den měl být tvým posledním. Získáš tím pokoj a postupně napravíš svou mysl a uzdravíš své srdce.

To je začátek hlubokého křesťanského života – učit se zbožně konat, hovořit a myslet. Budovat v sobě skutečnou víru. Toho se dosahuje častou „obyčejnou“ modlitbou, pročítáním Písma, svědomitou přípravou na svaté Tajiny, na kterých co nejčastěji přijímáme účast – především na svaté Tajině pokání (svatá zpověď) a svatém přijímání. Čti často kající modlitby, hloubej v Písmech, odříkávej akathisty (chvalozpěvy) před ikonami, co nejčastěji se utíkej do chrámu na bohoslužby.

Tak jsme pomaličku, krůček za krůčkem, pronikáni zbožností. Po několika letech takového života se změníš a začneš sloužit Bohu. Jedině po položení základů zbožnosti a při určitém pokroku v osvojení si praxe elementární křesťanské zbožnosti začni s Ježíšovou modlitbou, skrze kterou prohloubíš práci na velikém díle své spásy. Nelze pravdivě rozvíjet vnitřní dílo Ježíšovy modlitby v odtržení od pěstování základních křesťanských ctností, bez dodržování Božích přikázání a v odloučenosti od posvátného církevního života.

Měj vždy na paměti slova modlitby ze svatého křtu: „Neboť vzýval jsem, Hospodine, Jméno tvé vznešené, slavné a protivníkům strašné!“ Mějme se na pozoru, abychom nevzývali v Ježíšově modlitbě Boží Jméno, leč skutky svého života nebyli na straně Božích nepřátel.

jer. Jan

Zpět na rozcestník »Pravoslavná spiritualita«

Skok na seznam »za dveřmi«    Skok na Homepage