Rozhovor
sv. Serafima Sarovského s Motovilovem
o Duchu Svatém

Důvěrný vztah otce Serafima ke Svatému Duchu vzbuzoval údiv. Tato požehaná přítomnost Ducha Svatého, jenž v ctihodném starci zázračně přebýval a jenž se skrze něj zázračně projevoval, činila ze svatého Serafima autentického „nositele Ducha“. Poslechněme si nyní záznam vyprávění starce Serafima o cíli křesťanského života a síle Svatého Ducha, jak jej v paměti uchoval Motovilov, s nímž starec často besedoval...

Stalo se to jednoho listopadového čtvrtku v roce 1831. Byl mlhavý den, země byla pokrytá silnou vrstvou sněhu a k tomu ještě padaly velké sněhové vločky. Otec Serafim se dal se mnou do řeči na palouku hraničícím s jeho poustevnou blízko řeky Sarovky. Přikázal mi, abych se posadil na kmen stromu, který sám nedávno porazil, a dřepl si naproti mně.

„Bůh mi zjevil, že jsi už od dětství toužil poznat smysl křesťanského života a často jsi tuto otázku kladl významným duchovním osobám,“ řekl mi.

Když mi bylo 12 let, velice mě ta otázka znepokojovala, a opravdu jsem se obracel na mnohé duchovní, ale nikdy jsem nedostal uspokojivou odpověď. Starec to ale nemohl vědět.

„Nedostal jsi přesnou odpověď. Radili ti, abys chodil do chrámu, modlil se a snažil se o konání dobrých skutků. Protože – jak ti bylo řečeno – to je cílem křesťanského života. Někteří ti dokonce řekli: „Nehledej to, co tě přesahuje!“ Takže, i když jsem jen ubohý Boží služebník, vynasnažím se ti ukázat, jaký je ten cíl. Modlitba, posty, skutky milosrdenství, to jsou samozřejmě velmi dobré skutky, ale slouží jenom jako prostředky, nejsou cílem křesťanského života. Skutečným cílem je získání Svatého Ducha.“

„V jakém smyslu mluvíš, otče, o jeho získání? Jak tomu mám rozumět?“

„Dostat nějakou věc znamená ji získat,“ odpověděl mi starec. „Rozumíš, co znamená získat peníze? Podobně je možné se vyjádřit též o získání Ducha Svatého. Pro některé lidi je cílem života získávání peněz, přijímání poct, pocit vlastní výjimečnosti. Získávání Ducha Svatého je také ziskem, ale ziskem věčným. Pán Ježíš přirovnává náš život k obchodování a to, co v životě vytvoříme, ke koupi. Cožpak neřekl: „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato vyzkoušené v ohni, abys zbohatl...“ (Zj 3,18) A také: „Vykupujte čas, protože dny jsou zlé.“ (Ef 5,16) Jedinou hodnotou této země jsou dobré skutku konané z lásky ke Kristu. Díky nim získáváme blahodať Ducha Svatého. Dobré skutky jsou účinné jen tehdy, jestliže je konáme v tomto duchu. Sám Pán Ježíš řekl: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje.“ (Luk 11,23)

Pošetilým pannám z podobenství, které si s sebou nevzaly olej do lamp, bylo řečeno, aby šly k prodavačům a koupily si jej. Ale když hledaly prodavače, dveře byly zamčeny a ony se nedostaly včas na svatební hostinu (Mt 25, 1-13). Nedostatek oleje bývá vysvětlován jako nedostatek dobrých skutků. Myslím si, že takové vysvětlení není správné. I přestože byly pošetilé, byly natolik moudré, že uměly ocenit a zachovat si své panenství. A panenství je jedna z největších ctností, je to stav, kterým se „stáváme podobnými andělům“ a umožňuje získání všech ctností. Proč by jim měly chybět dobré skutky? I přesto, že jsem toho nehodný, dovoluji si tvrdit, že měly nedostatek blahodati Ducha Svatého. Zásadní věc je mít Ducha Svatého jako nevyčerpatelný poklad, a ne konat dobro pro dobro. Proto olej, kterého měly nedostatek, symbolizuje blahodať Ducha Svatého, ovoce veškerých ctností, bez kterého nemůže být řeči o spáse. Cožpak nečteme v církevních hodinkách, že každá duše znovuzrozená skrze Ducha Svatého nabývá čistoty a osvěcuje ji tajemství Boha jediného a trojjediného?

Všemohoucí Duch Svatý je nám dán pod podmínkou, že ho dokážeme získávat. Tehdy v našich duších začíná jeho činnost, a on tak připravuje duše i těla na Otcovo přebývání v nich v souladu se slovy proroka: „Budu přebývat s nimi... a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (Num 26,11; 2 Kor 6,16; Ez 37,27)

Za každý dobrý skutek konaný z lásky ke Kristu dostáváme blahodať Svatého Ducha, ale nejvíce ze všeho nám dává modlitba, protože ji máme stále v rukou jako zbraň k získávání Ducha. Možná že chceš jít do chrámu, ale žádný se v blízkosti nenachází. Anebo toužíš pomoci chudému, ale chybějí ti potřebné prostředky anebo ho jednoduše nepotkáš.

Toužíš zachovat čistotu, ale slabost přirozenosti tě svádí k tomu, abys podlehl pokušení. Modlitba je však přístupná všem a každý se jí může věnovat, bohatý i chudý, učený i prostý, silný nebo slabý, zdravý i nemocný, hříšník stejně jako spravedlivý člověk. Její účinnost je nesmírná a více než jiné věci nám přináší blahodať Ducha Svatého. Musíme se tedy modlit tak dlouho, až nám bude udělen Duch Svatý a nepřestávat, dokud tento Božský Utěšitel nebude s námi a v nás.“

„Otče,“ řekl jsem v tu chvíli, „stále se mnou mluvíš o modlitbě. Ukaž mi ještě jiné dobré skutky, které mohou být vykonány ve jménu Ježíše Krista.“

„Samozřejmě,“ řekl otec Serafim, „že můžeš získat blahodať Ducha Svatého také skrze jiné dobré skutky. Ukládej svůj kapitál do nebeské banky a všímej si, z čeho můžeš mít největší zisk. Máš velký užitek z modlitby a rozjímání? Rozjímej a modli se. Jestli z postu, posti se. Anebo snad z almužny? Dávej tedy almužnu. Víš, že patřím do kupecké rodiny z Kurska. Dokud jsem ještě nebyl v monastýru, zabýval jsem se obchodem spolu se svým bratrem. Kupovali jsme a prodávali stále stejné zboží, to, ze kterého byl největší zisk. Dělej totéž, protože pro nás křesťany není smyslem života rozmnožovat dobré skutky, ale získávat z nich ten největší zisk: dary Ducha Svatého.

Tuto blahodať pak rozdávej dalším lidem jako svíce, která svítí a své světlo odevzdává dalším svícím, přitom však sama nezhasne. Když se toto děje s pozemským plamenem, co můžeme očekávat od ohně Přesvatého Ducha Božího? Když rozdám pozemské dobro, vyčerpám se, zatímco poklad Boží blahodati se ve mně ještě rozmnožuje, když jej rozdávám. Proto Ježíš řekl ženě Samaritánce: „Každý, kdo se napije z vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. A voda, kterou mu dám já, se v něm stane pramenem vody proudící do věčného života.“ (Jan 4, 13-14)

„Otče,“ přerušil jsem jej, „stále mi vykládáš o blahodati Ducha Svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak si mohu já sám představit, co je ta blahodať? Dobré skutky jsou viditelné, ale jak je možné vidět Ducha Svatého? Podle čeho poznám, že ve mně je nebo není?“

Starec mi odpověděl: „V našich časech už víra lidí tak ochladla a zabírá tak málo místa v jejich životě, že se lidé úplně vzdálili od Krista. Proto je jim zcela cizí obsah Písma Svatého, jako např. tato věta: „Adam slyšel kroky Boha, který se za denního vánku procházel po zahradě“ (Gen 3,8), anebo verš ze Skutků svatých apoštolů, že Svatý Duch zabránil Pavlovi hlásat slovo Boží v Asii a nasměroval ho do Makedonie (srov. Sk 16,6-10). Na mnoha jiných místech se v Písmu Svatém připomíná toto Boží zjevení. Někteří říkají, že tyto texty jsou nepochopitelné, anebo je popírají, jako by vidět Boha tělesnýma očima bylo nemožné. Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje. Bylo řečeno o Abrahámovi a Jakubovi, že viděli Boha, že k nim mluvil a Jakub dokonce s Bohem bojoval. Mojžíš viděl spolu se všemi lidmi Boha zahaleného rouškou oblaku, který byl vlastně blahodatí Svatého Ducha, provázející Izrael přes poušť. To nebyl sen ani extáze anebo chorobná představivost. Ne, to byla ta nejpravdivější skutečnost.

Stali jsme se lhostejnými vůči dílu naší spásy, a proto nevnímáme tak, jak je to potřebné, smysl Božích slov. Neusilujeme o Boží blahodať a naše pýcha ji nepropouští do naší duše. Proto nám chybí Boží světlo, které uděluje Bůh těm, kdo ho očekávají horlivě a s touhou po pravdě.

Když náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání ráčil dokonat dílo našeho vykoupení, seslal na apoštoly dech života, který Adam ztratil, a vrátil jim blahodať Ducha. V den Letnic (sv. Padesátnice) je obdaroval mocí Svatého Ducha, která je pronikla v podobě vichru a ohnivých jazyků. Tak byli věřící naplněni mocí jeho blahodati. Stejné ohnivé vdechnutí dostávají věřící při křtu. To se stává jakoby charismatickou pečetí na údech jejich těla, činíc je vnímavými ke vlivu Boží blahodati. Proto při pomazání myrem říká kněz slova: „Pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato blahodať je tak velká, tak nevyhnutelná, tak oživující, že nemůže být nikomu odebrána. Dokonce i odpadlík si ji zachovává až do smrti. To ti pomůže porozumět tomu, že kdybychom po křtu nehřešili, byli bychom svatí, osvobození od každé poskvrny těla a duše, jako spravedliví v nebi. Naneštěstí s přibývajícími léty nerosteme v blahodati a moudrosti, ale naopak, z důvodu své zvrácenosti se vzdalujeme od blahodati Ducha Svatého a stáváme se velkými hříšníky.

Boží milosrdenství je veliké! Boží moudrost stále usiluje o naši spásu. Když je člověk pohnut Boží moudrostí a jde za jejím hlasem a rozhodne se z lásky k ní trpět, když koná dobré skutky a dochází k pravdivé zkušenosti, tehdy v něm působí Duch Svatý a umístí do jeho duše Boží království. Blahodať Ducha Svatého, která byla dána nám všem věřícím v Krista v Tajině svatého křtu, je zpečetěná Tajinou myropomazání. Blahodať Ducha Svatého září v našich srdcích jako Boží světlo i přes naše pády a temnotu v naší duši. Ona v nás volá k Otci: „Abba, Otče!“ Ona oblékla duši do nezničitelného oděvu, který nám utkal Duch Svatý.

Pro lepší pochopení tohoto tématu ti musím říci, žeBůh částečně zjevil působení této blahodati těm, které posvěcoval a osvěcoval. Vzpomeň si na Mojžíše po rozhovoru s Bohem na hoře Sinaj: lid se na něj bál pohlédnout, protože jeho tvář zářila, a Mojžíš ji zahaloval závojem, aby tento úkaz skryl. Také si vzpomeň, jak se v době proměnění na hoře Tábor Kristova tvář „zaskvěla jako slunce“, tak, že „učedníci padli na svou tvář a velmi se báli.“ (Mt 17, 6) Když se potom zjevil Mojžíš a Eliáš a mluvili s ním, zahalilo je světlo a potom oblak, aby tento jas neoslepil učedníky. (Mk 9) Hle, to se vlastně blahodať Ducha Svatého zjevila v tomto nevyslovitelném světle těm, kterým ji Bůh chtěl darovat.“

„Ale odkud se dozvím,“ zeptal jsem se, „zda ve mně takto působí blahodať Ducha Svatého?“

„Příteli Boží,“ odpověděl otec Serafim, „to je velmi jednoduchá věc. Protože všechno je jednoduché pro ty, kdo věci chápou. Celé neštěstí je v tom, že se nestaráme, abychom měli moudrost pocházející od Boha. Apoštolové věděli, kdy v nich přebývá Duch Svatý, a tehdy směle vyznávali, že jejich dílo je svaté a Bohu milé. Protože měli tuto základní jistotu, posílali dopisy, které jsou výrazem nezpochybnitelné pravdy, potřebné všem věřícím. „Vidíš, příteli Boží, jak je to jednoduché!“

Tehdy jsem řekl: „Přes to všechno stále nechápu, jak je možné být si absolutně jistý, že žiji v Duchu Svatém? Jaký je pro to důkaz?“

Nato starec odpověděl: „Už jsem ti řekl, příteli Boží, že je to velmi jednoduché. Popsal jsem ti, jak byli někteří naplněni Duchem Svatým a byli si jisti jeho přítomností. Co ještě chceš?“

„Abych tomu dokonale rozuměl...“

… Tehdy mě otec Serafim pevně uchopil za ramena a řekl:

„Příteli, teď jsme oba v moci Svatého Ducha!... Proč se na mě nepodíváš?“ Odpověděl jsem: „Nemohu se na tebe, otče, podívat, protože z tvých očí srší blesky. Tvoje tvář je jasnější než slunce a mě to oslepuje.“

„Neboj se, příteli Boží, ty v tuto chvíli záříš stejně jako já. Ty také prožíváš plnost milosti (blahodati) Svatého Ducha jako já, protože jinak bys mě takového nemohl vidět.“

Starec ke mně naklonil hlavu a potichu mi pošeptal: „Poděkuj Pánu Bohu za jeho nevýslovnou milost k tobě. Jistě sis všiml, že jsem se ani nepokřižoval, ale pouze ve svém srdci jsem se pomodlil k Pánu Bohu a v duchu jsem si řekl: ‚Pane, uděl mu tu milost, aby jasně viděl na vlastní oči takové sestoupení Svatého Ducha, kterým prokazuješ čest svým služebníkům, když se jim chceš ukázat ve světle své velkolepé slávy.‘ A vidíš, příteli, Pán okamžitě vyplnil pokornou prosbu nehodného Serafima... Cožpak můžeme neblahořečit Pánu za tento jeho nevýslovný dar nám oběma! Neboť, příteli můj, náš Pán nezjevuje vždy ani velkým poustevníkům svou milost. Tato Boží milost prokázala milosrdnou útěchu tvému zkroušenému srdci jako matka milující své děti, na přímluvy samotné Bohorodice... Ale, příteli, proč se mi nedíváš do očí? Zvedni zrak a neboj se, Pán je s námi!“

Povzbuzen těmito slovy jsem se na starce podíval a přepadl mě ještě větší pokorný strach. Představte si, že vidíte uprostřed slunce, v nejoslnivějších poledních paprscích, tvář člověka, který s vámi hovoří. Vidíte, jak se mu pohybují ústa, mění se výraz jeho očí, slyšíte jeho hlas, cítíte, že vás někdo objímá kolem ramen, ale jeho ruce nevidíte, nevidíte ani sami sebe, ani jeho tělo, vidíte jen oslňující světlo, které se rozlévá daleko kolem vás a svým svitem rozjasňuje sněhový povlak, který pokrývá rovinu a sněhové vločky, které padají na vás a na velikého starce. Dokážete si představit ten stav, v jakém jsem se tehdy nacházel?

„Řekni, co teď cítíš?“ zeptal se mě otec Serafim.

„Mám neobyčejně dobrý pocit!“ odpověděl jsem.

„Jaký přesně?“

Odpověděl jsem: „Cítím takové ticho a klid ve své duši, že to ani žádnými slovy nelze vyjádřit!“

„Toto je, můj příteli,“ řekl otec Serafim, „ten pokoj, který slíbil Kristus svým učedníkům, když jim řekl: ‚A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, střežiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.‘ (Fil. 4,7) Pán dává pokoj, který teď v sobě cítíš, lidem, které celý svět nenávidí, ale které si Hospodin vybral; ‚pokoj‘, který podle slov apoštolů ‚převyšuje všeliký rozum‘. Tak ho popisuje apoštol, protože nelze slovy popsat blažený stav duše, který nastává u lidí, do jejichž srdcí jej Pán sesílá. Kristus Spasitel jej nazývá pokojem jeho vlastní štědrosti, a ne pokojem, který pochází z tohoto světa, protože žádný časový, zemský blahobyt nemůže dát lidskému srdci takový pokoj: ten je darován shora pouze od samého Pána Boha, proto se také nazývá pokojem Božím... A co ještě pociťuješ?“ zeptal se mě otec Serafim.

„Neobyčejné potěšení!“ odpověděl jsem.

Otec pokračoval: „To je to potěšení, o kterém se mluví v Písmu Svatém: ‚Tučností domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je.‘ (Ž 36,9) Teď toto potěšení naplňuje naše srdce a rozlévá se všemi žilami s nevýslovnou radostí. Tímto potěšením jako by naše srdce tála, a my jsme oba naplněni nejvyšším štěstím, které nemůže být ani popsáno slovy... A co ještě cítíš?“

„Neobyčejnou radost v celém svém srdci!“

Otec Serafim pokračoval:

„Když sestupuje Svatý Duch na člověka a posvěcuje ho plností svého vnuknutí, tehdy se lidská duše naplňuje nevýslovnou radostí, protože Svatý Duch rozradostňuje vše, čeho se dotkne. Je to stejná radost jako ta, o které hovoří Pán Ježíš ve svém evangeliu: ‚Žena, když rodí, zármutek má, nebo přišla hodina její; ale když porodí dítě, již nepamatuje na soužení, pro radost, že se narodil člověk na svět. Protož i vy zármutek máte nyní, ale opět uzřím vás, a radovati se bude srdce vaše, a radosti vaší žádný neodejme od vás.‘ (Jan 16,21) Radost, kterou teď prožíváš, je nicotná v porovnání s tou, kterou popsal sám Pán Ježíš ústy svého apoštola, že taková radost, kterou ‚...oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1 Kor 2,9) Nyní dostáváme příslib budoucí radosti, a když už teď prožíváme takovou blaženou radost, jakou může duše pociťovat, co říci o štěstí, které je připraveno na nebesích pro ty, kteří pláčou zde na zemi!? I ty jsi, příteli, mnohokrát plakal zde na zemi, a všimni si, jakou radostí tě Bůh utěšuje ještě v tvém pozemském životě... Co ještě cítíš, příteli Boží?“

Odpověděl jsem:

„Neobyčejné teplo!“„Co to říkáš příteli, jaké teplo? Sedíme zde uprostřed lesa. Zima je v plné své síle, pod nohama máme sníh a na nás je také hromádka sněhu a stále padá další... Jaké zde může být teplo?!“

Odpověděl jsem:

„Takové teplo, jaké je v lázni, když polévají horký kámen a z něj syčí pára...“

„A cítíš také vůni,“ zeptal se mě, „takovou jako v lázni?“„Ne,“ odpověděl jsem, „na zemi není podobné vůně. Když jsem ještě za mlada jezdíval tancovat na plesy, maminka mě vždy navoněla nejlepší voňavkou z módního obchodu v Kazani, ale ani taková voňavka se nevyrovná vůni, kterou cítím...“

Tehdy se otec Serafim usmál a řekl: „Vím to vše, příteli, cítím totéž, ale potřeboval jsem se ubezpečit o tom, co prožíváš, a proto jsem ti kladl tyto otázky. Je úplná pravda, co říkáš, příteli Boží! Žádná vůně této země se nevyrovná té, kterou teď cítíme, protože nás nyní obklopuje vůně Svatého Ducha Božího. Nic pozemského se mu nevyrovná!... Všimni si, milý příteli, že i když jsi mi řekl, že cítíš kolem nás teplo, ani na mě ani na tobě se sníh nerozpouští a tak je tomu i pod námi. To teplo není ve vzduchu, ale v nás samotných. To je to vnitřní teplo, pro které nás Svatý Duch vyzývá, abychom volali k Pánu Ježíši: ‚Žárem Svatého Ducha zahřej mě!‘ Tímto žárem zahřátí poustevníci a poustevnice se nebáli krutosti zimy, protože je ochraňovalo roucho milosti (blahodati) Svatého Ducha. Tak tomu musí být, protože Boží milost (blahodať) přebývá v našem srdci v samé podstatě, neboť Pán řekl: ‚Vždyť království Boží je ve vás!‘ (tj. „ve vašem nitru, v srdci“ Lk 17, 21) Pán Ježíš chápal Boží království jako milost (blahodať) Svatého Ducha. Toto království Boží v nás teď přebývá, i milost (blahodať) Svatého Ducha, z vnějšku nás osvěcuje, zahřívá nás, naplňuje vzduch kolem nás neuvěřitelnou vůní, přináší našim citům nebeské potěšení, napájí naše srdce nevýslovnou radostí. Nyní se nacházíme v takovém stavu, o kterém řekl apoštol: ‚Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.‘ (Lk 9,27) Vidíš, milý příteli, co znamená plnost Svatého Ducha. Sv. Makarios Veliký o tom píše, že byl úplně vtažen do vln milosti (blahodati) Svatého Ducha. Touto milostí (blahodatí) jsme dnes byli obdarováni, i když jsme toho nehodní. Myslím si, příteli, že se už na totéž ptát nebudeš. Cožpak si nezapamatuješ dnešní zjevení neproniknutelné Boží dobroty, kterou jsi dnes zakusil?“ „Nevím otče, zda mi Bůh zachová v paměti vzpomínku na jeho milosrdenství navždy tak živou, jaká je v této chvíli, a to kvůli mé nehodnosti.“ „Co se mě týká,“ odpověděl otec, „jsem si jist, že ti Bůh pomůže zachovat si stálé vzpomínky na tyto prožité chvíle, protože jinak by jeho dobrota nebyla tak rychle vyslechla pokornou prosbu nehodného Serafima. Tím spíše ti nebylo toto zjevení dáno, aby sis ho nechal pro sebe, ale abys jej odevzdal světu a posilněný láskou mohl sloužit bližnímu.“

Skutečnost, že já jsem mnich a ty světský člověk, není vůbec důležitá. Ve vztahu k Bohu má význam skutečná víra v něj a jeho jediného Syna. Proto je nám udělena milost (blahodať) Svatého Ducha. Bůh hledá srdce naplněná láskou k němu a k lidem. To je trůn, na kterém chce zasednout a zjevit se v plnosti své slávy. ‚Synu, dej mi své srdce,‘ řekl Pán, ‚a ostatní ti bude přidáno. Boží království má své sídlo v srdci.‘

A proto, Boží příteli, když jsi pochopil, jak velká milost ti byla dnes udělena, mluv o tom se všemi, kteří usilují o spásu. ‚Žeň je hojná, ale dělníků málo.‘ Jsme povoláni ke spolupráci s Bohem na jeho díle, a proto nám uděluje své dary. Tím, že pomáháme vejít svým bratrům do království, přinášíme Bohu ovoce jeho milosti a naší žně. Následuj proto příklad věrných sluhů, kteří odevzdali svému pánovi získaný kapitál i s výdělkem.

Pán je blízko všem, kteří jsou mu věrní a kteří ho milují z celé duše. Stejně tak vyslyší modlitbu mnicha stejně jako světského člověka za předpokladu, že jsou oba pravoslavní. Tak dovoluje jednomu i druhému hory přenášet, ‚protože u Pána není nic nemožné.‘ (Mk 9,23,27). Takto, Boží příte-li, budeš moci získat od Boha vše, oč jej požádáš pro jeho chválu, anebo pro dobro bližního. Nakonec, cokoli uděláš pro druhé, vztáhne on na sebe, jak dobře víš, v souladu s tím, co sám řekl: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ (Mt 25,40)

A teď jsem ti už řekl a ukázal vše, co ti Pán ráčil zjevit skrze svého nehodného služebníka Serafima. Jdi v pokoji a ať Pán i se svou nejsvětější Matkou zůstanou s tebou nyní i vždycky až na věky věkův.“

Po celou dobu naší besedy, od okamžiku, kdy tvář otce Serafima začala zářit, trvalo toto vidění bez přerušení po celou dobu, co ke mě hovořil. Nevýslovnou záři, která z něj vycházela, jsem viděl sám na vlastní oči, a mohu to odpřisáhnout.

Doslov:

Motovilovův rukopis ležel více než 70 let pod hromadou starých dokumentů na půdě pod střechou v Divějevu. S těžkostmi byl přečten a to díky písaři S. A. Nilusovi, který přišel do Sarova v květnu 1903. Přijala jej vdova Motovilovová; bylo jí 87 let a pořád ještě žila v Divějevu. Ona odevzdala Nilusovi celý archiv svého manžela. Když Nilus objevil text výše uvedeného rozhovoru, hned jej dal do tisku v Deníku Moskvy ve stejném roce, kdy byl Serafim kanonizován (1903). Rukopis, který Nilus uveřejnil, způsobil velkou polemiku v tisku a pisatel se musel bránit mnohým námitkám, které pocházely hlavně od členů synodu. Podrobnosti této kontroverze podal v knize „Velikost v malosti“. Dnes si můžeme povšimnout velkého zájmu o tuto vynikající stránku dějin křesťanské mystiky.

Připravila Alexandra Bílková

Převzato s laskavým souhlasem překladatelů

Zpět na rozcestník „Pravoslavná spiritualita“

Skok na Homepage