Láska k pravdě a duchovní zápasy starce Georgia Grigoriatského
I. Δ. Γρηγοριάτης
1.8.2015
Rovněž velké zápasy starce Georgia ve věci věroučných témat se vždy děly z lásky k Bohu a z lásky k jeho bratrům v Kristu, jejichž spása byla v ohrožení. Nečinil tak ve snaze vzbuzovat dojem, ani aby psal jen pro psaní samotné. Neustále však prosil o Boží osvícení a pokorně vyčkával, aby (nejprve) promluvili ostatní. Jestliže se tak nedělo (a ostatní mlčeli), pak promluvil on sám, což se přirozeně dělo z poslušnosti. Blažený starec Paisij (Svatohorec) ho k tomu sám a často podněcoval.
Bůh
jej pozvedl na výšinu igumenské hodnosti v monastýru ctih.
Řehoře na Svaté Hoře, odkud – jako svítilna „ozařující
všechny přebývající v domě“ – ukazoval svým
příkladem a svými poučeními všem stejnou (duchovní) cestu - tedy
pravdivou a nezištnou lásku k Bohu i k lidem.
Existuje jedna pozoruhodná událost, k níž došlo ještě v prvních dnech jeho přebývání na Svaté Hoře Athos. Hovořil s Kostasem Moskofem1, jedním z levicových intelektuálů té doby, který se tehdy začínal obracet k Církvi. Kostas mu při této příležitosti řekl: „Starče, teď, když jste vy mladí přišli na Svatou Horu, bude jistě vyžadovat mnoho času, než sem na Athos vnesete nové vanutí ducha, že ano? Budete muset vynaložit velké úsilí ve prospěch společnosti...“ Starec Georgios mu na to tehdy odpověděl: „Kostasi, víš, v čem spočívá rozdíl mezi námi dvěma? Vy vedete svůj zápas podle svého egoismu, zatímco my proti svému egoismu bojujeme.
Starec dobře věděl, že nikdo nemůže dosáhnout opravdové lásky, pokud neodstraní sobeckost a své vášně. I proto často poukazoval na význam oné skutečnosti, že také sv. Maxim Vyznavač zasvětil největší část svého díla Centurie o lásce právě popisu (lidského) zápasu proti vášním. Dodejme, že po očištění následuje podle svatých Otců osvícení2 a theose3. Po této cestě toužil a po ní se také vydal i starec Georgios. Především z tohoto důvodu opustil akademickou dráhu a následoval asketický způsob života na Svaté Hoře. A jak o něm kdosi nedávno prohlásil, stal se „velkým ve svých charismatech“, neboť se nejprve stal „velkým ve své pokoře“. V této souvislosti o něm bylo řečeno, že „propojil hesychastický život s misijní aktivitou,“ to jest, že snoubil svůj vlastní vnitřní duchovní zápas s láskou ke svému bližnímu.
Tento
duch se projevil rovněž v jeho intronizační řeči, v níž
starec Georgios mimo jiné uvedl: „Někteří snad považují
svatohorské monastýry za jakási slavná muzea a pozůstatky pravoslavné
byzantské kultury. Pro nás je tomu ale jinak, my v nich „jdeme
cestou víry“, neboť svatohorské monastýry jsou předně prostorem
vyjadřujícím pokání, modlitbu, askezi, očištění, osvícení a
zbožštění. Zcela unikátním posláním svatohorských monastýrů je
zachovávat mnišskou tradici neptického4
a theoretického5
života bez jakýchkoli porušení a přerušení posloupnosti. Monastýry
mají tudíž neustále vydávat světu svědectví o realitě dokonalého
křesťanského života, formovat ostražité svědomí Pravoslaví,
(udržovat) bdělost duchovenstva a lid probouzet ze spánku a z narkózy
sekularizace. Rovněž mají neustále připomínat člověku jeho určení pro
nebeský život, (nedat křesťanům zapomenout), že jsou „Bohem
povolaní“, dále vytvářet rozměr boholidského společenství –
kinoviálního života uvnitř Církve a konečně i živoucí lásku ve
svobodě poslušnosti, jak ji prožíval sám Pán spolu s dvanácti
apoštoly, jakož i (první) jeruzalémští křesťané žijící v nemajetnosti
a ve svaté bratrské lásce.“
Musíme bohužel konstatovat, že pojem lásky nebyl správně pochopen z pohledu dnešního ekumenismu, v němž naopak převládá heslo: „Milujme se navzájem a ponechme stranou naše dogmatické rozdíly.“ Starec mnohokrát poukázal na to, že tato forma lásky, která přehlíží pravdu evangelního kázání, je falešná a zdánlivá, a místo toho, aby lidi sjednocovala, je rozděluje a vnáší mezi ně ještě více rozporů. V jednom konkrétním textu s názvem „Láska, nebo teologie?“, který napsal v r. 1968, starec Georgios uvádí: „Teologie nevyjadřuje naše osobní názory anebo myšlenky, aniž by se ohlížela na víru Církve, nýbrž víru a vnitřní vědomí Církve, pravé učení apoštolské Tradice, pravoslavnou interpretaci Evangelia Ježíše Krista, a jako taková představuje život a dech Církve... Nenechme se mýlit. To, co rozděluje, není pravdivá teologie. Naopak. Rozděluje hřích, který se ve formě hereze a schizmatu staví proti svaté Boží vůli, hlásané prostřednictvím pravoslavné teologie.“
Láska starce Georgia byla velmi očividná zejména v případech, kdy bratři zažívali nějaká pokušení. Starec Georgios, podoben svatému apoštolu Pavlovi, cele přijímal účast v těchto bolestech svých bratří v souladu s evangelními slovy: „Kdo slábne, abych já neslábl? Kdo se pohoršuje, aby mě to nepálilo?“ (2 Kor 11,29)
Přeložil
Michal Dvořáček
13.
srpna 2015
Pramen:
http://www.pemptousia.gr/2015/08/102625/
1 Κωστής Μοσκώφ (1939-1998) – řecký spisovatel pocházející ze Soluně a narozen v rodině řecko-italských rodičů. Studoval na zahraničních univerzitách v Americe a ve Francii (Sorbona) a patřil k levicovým intelektuálům své doby. Krátce působil také jako starosta Soluně. Od roku 1989 byl pak činným jako poradce pro otázky kultury při řecké ambasádě v Egyptě. I přesto, že byl marxistického založení (a členem K.K.E. čili Komunistické strany Řecka), hledal paralely rovněž v pravoslaví a zabýval se psaním článků a knih na různá historická, zeměpisná, politická, ale i literární témata.
Citováno podle internetu: http://www.ekebi.gr/frontoffice/portal.asp?cpage=NODE&cnode=462&t=1494.
2 Existuje několik různých stupňů Božího osvícení (řec. η έλλαμψις), a to podle jeho hloubky a intenzity; konkrétně lze hovořit o osvícení, o zření, nazírání, nicméně všechno to jsou projevy theose, kterou působí Bůh a kterou člověk přijímá v synergii s působením Boží blahodati.
3 Theose (řec. η θέωσις), jinak též zbožštění: nejvyšší stupeň sjednocení člověka s Bohem.
4 Slovo „nipsis“ jako specifický teologický pojem (řec. η νήψις) je odvozeno od slovesa νηθώ, které znamená bdít, strážit, dozírat, být ve střehu, být pozorným. V církevní terminologii slovo νήψις znamená bdělost, ostražitost, bezesné smyslové vnímání mysli a srdci, kdy je mysl průzračná a pokojná. Nipsis je bděním naší duše a podle ctih. Hesychia (Presbytera) je samotnou „hesychií srdce“. Díky učení svatého Řehoře Palamy můžeme lépe chápat, že nipsis ve své podstatě znamená všechno naše konání (a zdrženlivost především), kterým zušlechťujeme rozumovou sílu duše a překonáváme vše, „co brání našemu intelektu (διάνοιαν) ve výstupu k Bohu“. Srov. Φιλοκαλία. 1974. Τομ Α´. ΑΣΤΗΡ, Αθήνα 1974, s. 141. Citováno podle ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΑΤΗΣ: Η σημασία της νήψεως στον αγώνα για την θέωσι, s. 34. A dále srovnej: ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ ΠΑΛΑΜΑΣ: Λόγος υπέρ των ιερώς ησυχαζόντων. Ο δέυτερος των προτέρων. Περί του ότι εις τους επιλέξαντας να διατήρουνται εις ησυχίαν δεν είναι ανώφελες να φροντίζουν να έχουν τον νούν των εις το σώμα. Λόγος 1.2. In: Έλληνες Πατέρες της Εκκλησίας (Ε.Π.Ε.), ΑΠΑΝΤΑ ΤΑ ΕΡΓΑ 2. Πατερικές εκδόσεις „Γρηγόριος ο Παλαμάς“, Θεσσαλονίκη 1982, s. 123.
5 Řecký výraz „θεωρητικός βίος“ znamená život zasvěcený nazírání (zření Božího světla čili Jeho energií). Pro zajímavost a lepší pochopení lze odkázat na úplný název fundamentálního spisu pravoslavného hesychasmu zvaného Filokalie, který zní následovně: „Filokalia ze svatých neptiků sestavená svatými a bohonosnými Otci, skrze kterou je mysl etickou filosofií během praxe a theorie očišťována, osvěcována a přiváděna k dokonalosti (tj. zbožšťována)“. Zde je možno si povšimnout, že výrazem „theorie“ není myšlena nějaká teoretická činnost, v protikladu k praxi, nýbrž že jde o zápas za očištění vlastního srdce jako centra lidské duchovnosti, a sice prostřednictvím účasti na Božích energiích ve svatých Tajinách, modlitby a neustálého pamatování na Boha.
