Osobní svědectví o starci Paisijovi

Starec Georgios Grigoriatský, bývalý igumen Monastýru
sv. Grigoria na Svaté Hoře Athos

Starec Paisij nepotřebuje ani naše pochvalná slova ani další zvláštní představení jeho osobnosti. Ve své Kristu-podobné lásce upokojil jak Boha, tak lidi, a tudíž jeho chvála v Boží Církvi je již dostatečná.

Starec Paisij měl vzácné charisma – umění upokojit člověka bez ohledu na jeho charakter, vzdělání či duchovní stav. Vybavuji si jednu událost, kdy po své návštěvě u starce Paisije procházel kolem našeho monastýru jeden psychiatr-psychoanalytik. Nejenže byl sám vnitřně zklidněn, ale rovněž mi tehdy sdělil, že to, co mu starec Paisij řekl, bylo vyjádřením nejmodernější psychiatrie. Je přitom známo, že starec Paisij nečetl jiné knihy než (svaté) Evangelium a Avvu Izáka Syrského.

Aby bylo možné nějakou duši upokojit (tj. vnést do ní klid), není možné být při vynaložení času a úsilí nikterak skoupým.

Jednou jsem měl určitou pochybnost, jak starec Paisij mohl uzdravit nějakého mladého člověka, který trpěl závažnými psychologickými problémy. Z úcty k němu jsem se ho tehdy neptal. Nicméně později, po letech, mně starec Paisij na moji otázku odpověděl takto: „Když někdo zažívá nějaký problém, musíš jej vyslechnout pozorně, a bez ohledu na to, jak dlouho s tebou bude rozmlouvat. Nesmíš dát najevo, že jsi už unaven, neboť bys všechno, o co usiluješ, ztratil. Podívej, já jsem toho mladého chlapce tehdy poslouchal celý den, celých devět hodin. Také proto začala má trápení a problémy se střevy.“ A zde se nejednalo o první případ, kdy tato sebeobětující se láska otce Paisije způsobila zázraky.

Když jsem se jindy otázal starce na jeden složitý problém, s nímž jsem se jako duchovní setkal při zpovědi, on mi sdělil: „Poslyš, otče, když se někdo chce stát duchovním (otcem), musí být rozhodnut jít až do pekla za těmi, které zpovídá. Jinak ať se raději nestává duchovním. Já ti však říkám, že peklo, kam sestoupí, se stane díky tomu Rájem, neboť prokázal svou lásku.“ Slova vzbuzující hrůzu, která mohl pronést pouze nějaký vpravdě bohonosný člověk.

Je všeobecně známo, že posledních třicet let se naše Panagie starala o příchod nového mnišského osazenstva na Svatou Horu. Starec Paisij patří k těm starcům, kteří velmi pomohli mnoha mladým lidem v jejich rozhodnutí stát se mnichy. A navíc se velmi přičinil také o to, aby mnozí z těchto nových mnichů zapustili své kořeny právě na Svaté Hoře a poté vydali hojné plody. Starce Paisije považujeme za velkého pomocníka v našem vlastním zápase za pastýřské vedení nových mnichů, jakož i za velkého podporovatele¹ mnohých, kteří zápasí proti ďáblu, vášním a světu.

Starec nám často radil, abychom získali duchovní vznešenost a takzvané filotimo². Tyto ctnosti charakterizovaly i jeho osobu, jak dobře vědí ti, kteří měli možnost se s ním stýkat. Jednou, když jsem ho navštívil v jeho staré kelii ctihodného Kříže, poté, co jsem s ním pohovořil a rozloučil se s ním, doprovázel mne ještě značnou část cesty. Až jsem mu pak řekl, že by se už neměl kvůli mně namáhat a raději se vrátit zpět do své kelie, tak se se mnou definitivně rozloučil a vydal se zpět. Kdybych ho však nevyzval k návratu, jistě by mne doprovázel až k našemu zastupitelství v Karyes³.

Je třeba rovněž uvést, že starec Paisij jen velmi zřídka zjevoval své charizma prozřetelnosti, a to nikdy, aby se tím jakkoli chlubil, nýbrž vždy kvůli duchovnímu užitku ostatních osob. Jednomu mladému bratrovi, který starce přišel navštívit a měl zlé myšlenky proti svému igumenovi, který mu nedovolil nosit krátké „kolovio“⁴, starec Paisij řekl: „Požehnaný (bratře), co to máš za špatnou myšlenku, že ti tvůj igumen nechce vyhovět, jak by sis přál.“

Starec vždy dokázal utěšit i mladé mnichy, kteří se trápili kvůli nějakým svým slabostem, jako např. kvůli závisti, kterou charakteristicky nazýval „dětským nedostatkem“. Přirozeně jim pak radil, že je třeba, aby vyzráli, a mohli se tak této slabosti zbavit.

Starce Paisije krášlila mimo jiné také ta vůbec největší ctnost, a sice charizma rozlišování (dobra a zla). Pomocí tohoto daru pomáhal každé (lidské) duši, aby objevila svoji náklonnost⁵ (co je jí vlastní) a rovněž její povolání⁶ od Boha, aby mohla dosáhnout skutečného uspokojení.

Jeho láska dokázala obejmout celý svět. Mnoha lidem, a zejména těm mladým, pomohl, aby žili křesťanským životem ve světě, jakož i v manželském životě.

Když jsi rozmlouval se starcem Paisijem, měl jsi pocit, že ses ocitl v Boží náruči.

Na tomto místě je rovněž třeba zmínit, že otec Paisij byl velmi citlivý i v otázkách dogmatiky. Jednou mi napsal: „(Pravoslavná) dogmata nejsou v EU⁷ přijímána.“ I v této věci zůstával věrný učení svatých Otců, kteří věřili a vyznávali, že nikoli pouze ctnost, ale také pravoslavnost víry je zapotřebí k tomu, aby byl člověk spasen.

Svůj svatý život zapečetil stejně svatou smrtí. Bolestivou nemoc přijal jako Boží dar a radoval se v myšlence, že i křesťané ve světě, kteří se trápí pod tíhou stejné nemoci (jako starec⁸), budou utěšeni při vědomí toho, že touto nemocí trpí i mniši. Starec Paisij vždy dokázal překonat sebelásku. Nermoutil se kvůli své vlastní nemoci, nýbrž - ač upoután v těžkém stavu na lůžko - stále ještě myslel na své sužované spolubratry. Dokonce i poslední dny svého života se zajímal o problémy ostatních lidí. Jednomu zbožnému páru, který jej navštívil jen pár dnů před jeho zesnutím a jenž měl své dcery ještě neprovdané, řekl: „Dávám vám příkaz, abyste se zajímali o hmotné zabezpečení svých dcer.“ Díky jeho modlitbě a povelu se jeho přání nakonec splnilo.

Věčná budiž tvá památka, ctihodný starče. Děkujeme ti za všechno, čím jsi nám přispěl, za to, jak jsi nás utěšil, podpořil a poučil svými slovy i svým životem. Kéž i my kráčíme ve tvých stopách, podobně jako jsi i ty kráčel po stopách Krista Spasitele.

Svatá Hora Athos (25. března 2004⁹)

Přeložil Michal Dvořáček
10. srpna 2015

1 V řeckém originále je použito slovo Aliptés (řec. Αλείπτης), které doslova znamená „olejovač“ (či mazač), tedy někdo, kdo někoho natírá olejem. Ve starověkém Řecku patřila tato osoba k širšímu pedagogickému sboru osob (gymnasiarchos, paidotribés, gymnastés a konečně i aliptés), kteří obstarávali přípravu zkušených cvičenců. Tito atleti byli při sportovních kláních nazí, namazaní vrstvou oleje. V hlubším slova smyslu, a s ohledem na správné pochopení výše citovaného textu, je však třeba překládat nikoli doslovně, nýbrž obrazně. Starec Paisij se dle slov archim. Georgia stal někým, kdo duchovně „pomáhal“, „podporoval“ a „připravoval“ mladé křesťany (ať mnichy či laiky) ke specifickému duchovnímu zápasu.

2 Jde o oblíbený pojem starce Paisije, který lze přeložit asi jako „smysl pro čest“ a „zbožnou upřímnost“ (το φιλότιμο).
V češtině pro něj neexistuje přesný a přímý ekvivalent. Toto slovo je tedy vhodné interpretovat spíše jako „velkodušnost“, „ochotu obětovat se“ či „přezírat materiální ve prospěch duchovního“.

3 Správní centrum Svaté Hory (asi 300 obyvatel), sídlo Prota či divotvorné ikony Přesv. Bohorodice „Άξιον Εστί“ (Jest vpravdě důstojno). Svatohorské monastýry tam mají svá zastupitelství.

4 Součást mnišského oděvu, doslova krátká vesta (řec. κολόβιο), kterou při různých příležitostech obléká mnich. Ani zde není možné překládat z původního textu doslovně, neboť skutečný smysl odhaluje symbolický význam této fráze (nosit vestu), která znamená nějakou konkrétní mnišskou „službu“ či „poslušenství“ (řec. διακόνημα). Starec Paisij tedy díky svému daru prozřetelnosti odhalil, že mnich, s nímž hovořil, se vzpíral příkazu svého igumena, který mu nedovoloval určitý druh činnosti, kterou jako poslušenství mniši v monastýru dle zvyklosti vykonávají.

5 η κλίση – znamená „sklon“, „náklonnost“ či „inklinaci“...

6 η κλήση – (zde s rozdílem ve psaní „ity“ místo „joty“) znamená „volání“, „pozvání“ čili Boží výzvu k následování...

7 Přesněji byla použita zkratka „EOK“ - Ευρωπαϊκή Οικονομική Κοινότητα čili Evropské hospodářské společenství (EHS), jehož nástupcem byla nejprve „Evropská společenství“ a později „Evropská unie“.

8 Starec Paisij zemřel v důsledku rakoviny tlustého střeva.

9 Μαρτυρίες προσκυνητών. Γέροντος Παϊσιος ο Αγιορείτης (1924-1994). (Red. Νικόλαος Α. Ζουρνατζόγλου) Vyd. „ΑΓΙΟΤΟΚΟΣ ΚΑΠΠΑΔΟΚΙΑ“, Θεσσαλονίκη 2005, 537 s. ISBN 960-88686-1-0 (viz Oddíl: Μαρτυρίες ηγουμένων – Καθηγούμενος Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, αρχιμανδρίτης Γεώργιος, s. 69–74).

Zpět na rozcestník „Rady a výroky svatých“

Skok na homepage