Při návštěvě pravoslavných chrámů upoutají zraky vnímavého
návštěvníka světélka lampád, ve kterých hoří plaménky knůtků sajících
olej. Bohužel, stále častěji jsme svědky opuštění tohoto krásného,
biblického, dávného a pravoslavného jevu. To když vidíme v lampádách
místo zažehnutých plaménků jen rozsvícené elektrické žárovičky. Když
se s tímto jevem setkáváme v jiných církvích, nepřekvapí to, neboť
víme, že tam panuje nepochopení křesťanství a zapomenutí na původní
způsoby křesťanského života v daleko podstatnějších věcech. V pravoslavném
chrámu (nebo v příbytku pravoslavného křesťana před ikonou) však
vidět žárovku v lampádě zabolí. Pokusme se nyní připomenout si těmito
řádky, co znamená světlo v lampádě a proč je zbožní křesťané rozžíhají.
Současné pojímání věčného světla svědčí o tom, že druhotné převážilo nad prvotním. Svítící živé světlo jakožto výraz živé přítomnosti Boží (ať již v chrámě nebo doma před ikonou) není totiž vlastním cílem, není příčinou a prvním důvodem ke zřizování věčných světel, ale je důsledkem tohoto zbožného konání. Prvotním důvodem k péči o to, aby hořel plamének v lampádě a svítilo věčné světlo, je oběť Bohu.
Věřící pěstují svůj vztah k Bohu tím, že přinášejí Bohu oběti -- to je ustanoveno Hospodinem již ve Starém zákoně a jedná se o něco tak samozřejmého a přirozeného, že je přinášení různých obětí známo prakticky u všech náboženství, která jen svět poznal. Již Starý zákon znal a ustanovil pro vyvolený Boží lid neustále probíhající oběť. Vždyť jestliže se obětí děje náš vztah k Bohu, pak je třeba dbát na nepřetržitost tohoto vztahu. Důvodem přinášení oběti je, aby na ni Bůh shlédl a navštívil nás svou blahodatí (tj. milostí). A Boží péči a dary Jeho milosti potřebujeme přece neustále; bez nich se nedá žít, bez nich jsou lidé mrtvi již za života. Proto i oběť Bohu má probíhat neustále. Takováto neustálá oběť se může konat obětováním oleje v lampádě. Tím, že olej nepoužijeme ke svým účelům, ale necháme jej spálit v lampádě, kde se postupně mění na světlo, které ze všeho, co je vidět, nejlépe vyjadřuje Boha, konáme dlouhotrvající obětování našeho obětního daru Bohu, neboť olej se spaluje pomalu, a tak probíhá pomalá, neustálá bohumilá oběť tak, jak ji Bůh žádal již od starých Israelitů a jak ji žádá dodnes.
Starozákonní neustálá oběť beránka vyžadovala jednu důležitou přísadu -- sůl. Sůl, která dává pokrmům novou chuť, mění jídlo, které je jinak bez chuti, na chutné, je v Bibli obrazem víry. Stejný skutek vykonaný s vírou je naprosto odlišným od téhož činu, konaného bez víry. Význam křesťanů pro svět je v jejich víře; všechny zbožné křesťanské skutky by byly bez víry prázdné! Proto Spasitel hovoří o podstatě apoštolství jako o soli pro svět -- sůl změní pokrm, víra mění lidi a svět. Ztratí-li však křesťané živou víru, je to jako když sůl ztratí chuť -- je pak k ničemu. Skrze víru se totiž děje duchovní smlouva uzavřená mezi Bohem a lidmi -- ať to již byla smlouva stará nebo je to smlouva nová v Ježíši Kristu. Mimo tuto smlouvu, kterou Bůh s lidmi uzavřel, je totiž nemožné přinášet Bohu oběti s přesvědčením, že je přijme, že jsou Mu příjemné. Proto už ve Starém zákoně Hospodin přikazuje: „Každý dar své oběti osolíš solí, nenecháš svou oběť bez soli smlouvy svého Boha; s každým svým darem přineseš sůl“ (Levit 2,13; solily se ovšem nejen oběti suché [moučné -- srovnej dnes sůl v prosforách], ale veškeré oběti). A jako bylo spalované osolené maso oběti Hospodinu vůní líbeznou, tak je i olej s vírou přinášený a spalovaný v lampádě obětí příjemnou našemu Pánu, Ježíši Kristu.
Oběť posvěcuje toho, kdo ji přináší, i místo, kde se oběť koná. Hořící lampády tak posvěcují dárce oleje i místo, kde svítí jejich světlo -- chrám, příbytek věřícího atd.
Je-li důvodem k oběti touha po Božím shlédnutí a navštívení, pak můžeme věřit, že Boží odpovědí na naši oběť je skutečná Boží přítomnost. Hořící světla lampád tedy opravdu Boží přítomnost vyjadřují, na prvém místě však byla naše oběť, a teprve jejím důsledkem je přítomnost Božího Ducha.
Olej byl vždy symbolem Boží milosti a nikdy nebyl lacinou záležitostí. Tak je tomu i dnes. Náleží se obětovat Bohu to nejlepší, nikoliv snad dary podřadné či zanedbatelné ceny. Olej -- zvláště ten nejlepší: olivový -- i dnes výborně vyhovuje jako obětní dar Bohu.
V žárovičkách „moderních lampád“ je přinášena jen nepatrná oběť elektrického proudu; leč pravým důvodem elektrifikace lampád jistě není úspora, nýbrž spíše větší čistota a hlavně -- aby „s tím nebyla starost“… Jenže -- když s tím není starost -- je to pak vlastně ještě oběť? Proudu spotřebuje jedna elektrická lampáda jen za několik haléřů a ani nevyžaduje oběť lidské práce, čištění, údržby apod. Je zde zachováno již jen vnější zdání oběti (tedy svítící světlo v lampádě).
Jistě, naše křesťanská bohoslužba je především duchovní -- v Duchu a v Pravdě. I neustálá křesťanská oběť se koná především v lidských srdcích, tím že se zříkáme hříchu, dodržujeme Boží přikázání, konáme milosrdenství, pěstujeme asketickou zdrženlivost, postíme se atd. Jenže -- což i duchovní neviditelná bohoslužba nevyžaduje navštívit v neděli viditelný chrám?, což vnitřní duchovní oběť nemá své vnější tělesné vyjádření? Jak pravil svatý apoštol: „Víra bez skutků je mrtva.“ Pokud nezpochybňujeme, že k našemu duchovnímu životu potřebujeme chrám, pak není možné zpochybnit ani jednotlivé součásti chrámové bohoslužby -- viditelného obřadu -- a k nim patří i světlo lampád, kterým se projevuje oběť oleje. Jako oběť všech obětí -- Eucharistii -- přinášíme duchovně i tělesně, tak i ustanovení o neustále probíhající oběti obětních darů věřících si vyžaduje své hmotné naplnění. Olejová světla -- lampády -- jsou samotným Hospodinem určena k tomu, aby se v nich konala nepřestávají oběť kvalitního oleje a aby světlo z hořícího obětovaného oleje nám svědčilo o přijetí naší oběti u Boha a o Hospodinově přítomnosti na místě, kde oběť probíhá, a v srdci toho, kdo olej jakožto obětní dar do chrámu přinesl. (A kromě toho -- bude schopen vnitřní oběti sebe sama jako duchovního celopalu ten, kdo není ochoten obětovat olej pro lampádu?)
Přinášejme tedy do svých chrámů olej k neustálé oběti. Přinášejme tuto oběť Bohu ve svých příbytcích v lampádách visících před ikonami nebo umístěných v modlitebním koutku na domácím oltáříku. Žádná oběť přinesená s vroucím srdcem a láskou k Bohu a touhou po Božím odpuštění a přijetí do věčného Království nezůstane nevyslyšena. To spíš přestanou platit přírodní zákony a země se přestane otáčet, než aby Bůh nedostál svému slibu a přehlédl oběť přinášenou s duchem zkroušeným nad vlastními hříchy a pokorným srdcem.
jer. Jan
Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“