Liturgie apoštolských časů
liturgie sv. Jakuba
V dávných dobách se každodenně konala v pravoslavné
církvi liturgie svatého apoštola Jakuba, bratra Páně, která
pochází z apoštolských dob. Pán náš Ježíš Kristus, když dokončoval
své poslání na zemi a připravoval se zpečetit je svou krví o nastávajícím
svátku starozákonní Paschy, vykonal v sionské místnosti Tajinu Nového
Zákona, svaté přijímání. Když podal svým žákům nejsvětější Tělo a Krev
svou při poslední večeři, přikázal jim, aby konali tento posvátný
úkol na památku jeho lásky a dobroty vůči lidskému pokolení: „To čiňte
na mou památku.“ Tím Pán ustanovil svatou Tajinu eucharistie jako
velekněz podle řádu Melchisedekova; pod způsobem chleba a vína podal
svým žákům tyto dary proměněné ve svou Krev a Tělo. Skrze své apoštoly
přikázal i nám, abychom přistupovali k tomuto prameni nesmrtelnosti,
který převádí člověka do věčného života.
Apoštolové posvátným způsobem zachovávali daný příkaz po
Kristově Nanebevstoupení. Zprvu se konal tento svatý úkon prostým
způsobem. Zpívaly se určité žalmy, četlo se svaté Písmo a pronášelo
se kázání. Je jisté, že po sestoupení Svatého Ducha na apoštoly v nich
mocně působila blahodať Svatého Ducha, ale nejen v nich, nýbrž i v těch,
kdož uvěřili v Krista. Bylo to období charismatického nadšení, kdy
byly pronášeny nazpaměť improvisované modlitby; v té době ještě
nebylo zvykem, aby se modlitby zapisovaly.
„Pán pak přidával Církvi na každý den těch, kteříž by spaseni byli“ (Skutky 2,47). Rostl počet věřících. Po příkladu Páně konala se eucharistie, tato novozákonní svatá Tajina, zvláštním obřadem a zpěvem, a to nejen proto, aby se tak dělo velebným způsobem, nýbrž aby ve věřících se probouzela zbožnost a úcta jako pozorná příprava k přijetí (Tajin). Církevní podání nám dochovalo zprávu, že již apoštolé začali zavádět bohoslužebný obřad. I ve starozákonních bohoslužbách byl uveden určitý řád. Obřadní rituál není pouze okrášlením, nýbrž i poučením pro věřící. Proto pravoslavná církev obřady pečlivě zachovává. Upevňují v nás věroučná dogmata a připomínají křesťanům mravní zásady. Jinak řečeno -- obřady jsou památníky pravd, jež vyznáváme; vždy se obnovují a povznášejí náš um do výšin božského učení, upevňují v nás zbožnost a zapalují naši horlivost pro duchovní konání.
I liturgie svatého apoštola Jakuba má svůj určitý řád. Svatý Jakub obdržel podle svědectví Pavlova milost vidět Vzkříšeného Pána (1Kor 15,7). Církevní podání dochovalo zprávu, že sám Kristus mu zjevil svou vůli, jak nutno konat svatou liturgii s náplní modliteb a podle určitého řádu. Svatý Jakub s láskou splnil tento příkaz, sestavil obřad liturgie a odevzdal ho jerusalemské církvi. Pán ho totiž ustanovil biskupem v Jerusalemě, kde působil okolo třiceti let, veda spravedlivý život, pročež byl dokonce i od židů nazýván spravedlivým. Později křesťanská láska připojila některé písně k původnímu textu Jakubovy liturgie -- „Trojsvatá píseň“ (roku 439/446), Niceo-cařihradské vyznání víry (sestaveno v letech 325 a 381), „Jednorozený Synu“ (v roce 536), „Nechť umlkne každá bytost lidská“ (asi roku 573) a jiné. Tyto pozdější dodatky nikterak nepozměnily originální ráz této liturgie. O jejím obecném používání svědčí překlady do jiných jazyků, například syrského.
Historie liturgiky zaznamenává více liturgií z dob apoštolských. V etiopské a koptské církvi se koná liturgie apoštola Marka (s některými změnami). Liturgii apoštola Tadeáše konali nestoriáni. Sám Nestorius na jejím základě napsal liturgii, kterou dodnes slouží nestoriáni. Malabarští křesťané v Indii konají liturgii svatého apoštola Tomáše.
Podle svědectví dějin křesťané, kteří se shromáždili na liturgii, přinášeli s sebou do chrámu chléb; ze shromážděných darů byly vybírány chleby, potřebné pro službu. Nutno připomenout, že v prvotních časech neměli křesťané chrámy v našem slova smyslu, protože Církev byla pronásledována Židy i pohany. V těch dobách se konala svatá liturgie nejen v soukromých domech, nýbrž i ve vězeních, na poušti a často na korábech. První křesťané, jak píší Skutky apoštolské, tak milovali liturgii, že se denně shromažďovali, aby ji vykonali a přijímali svaté Kristovy Tajiny. Často přijímajíce, neustále obnovovali své duchovní síly a přebývali ve sjednocení s Kristem. Žili vysoce mravním životem. Spojeni vzájemnou láskou, nazývali se bratry a sestrami. Ne nadarmo Skutky apoštolské praví, že věřící měli „jedno srdce a jednu duši“.
Každodenní navštěvování bohoslužeb se tenkrát považovalo za normální zjev. Vzhledem k tomu, že věřící měli přirozeně také rodinné a veřejné povinnosti, stávalo se často, že nemohli dobře spojit život církevní s těmito povinnostmi. Proto učitelé Církve svatý Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a jiní ve čtvrtém a pátém století poněkud zkrátili liturgii apoštola Jakuba. Dvě takto zkrácené liturgie se zachovaly až do naší doby. Žák Jana Zlatoústého svatý Prokl a Amfilochios Ikonijský hovoří o tomto zkrácení. Jak Basilova tak Zlatoústého liturgie se velmi podobají liturgii Jakubově; jsou rozděleny na část katechumenskou a na část věřících. Mají eucharistický kánon a ostatní prvky. Je to struktura apoštolských liturgií. Později byly přidány například Cherubínská píseň a jiné. Slovanská verze a praxe má v epiklesi tropar třetí hodinky „Pane, jenž jsi nejsvětějšího svého Ducha...“. Na základě duchovní potřeby věřících byla přidána zádušní ektenie i některé další součásti.
Liturgie Basilova a Zlatoústého věkem času téměř úplně nahradily liturgii svatého Jakuba. Ta se dnes koná na Východě jenom v den jeho svátku 23. října. Archimandrita Kyprián svědčí, že ruská mise přeložila Jakubovu liturgii do církevní slovanštiny a konala ji v určité dny. Obdrželi jsme svého času překlad této služby od igumena Filipa Gardnera, který ji přeložil z řečtiny do církevní slovanštiny a vydal v Ladomírové na Slovensku roku 1938. Máme také druhý překlad -- biskupa Partenie z bulharské církve, jenž byl vydán v roce 1948 v Sofii. U nás se tato liturgie dříve téměř nekonala; teprve roku 1963 byla sloužena na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově a 5. listopadu 1967 ji poprvé u nás vykonal v Praze metropolita Dorotej s duchovními -- protojerejem Vasněcovem a Novákem. Věřící ji se zbožností vyslechli; hluboce na ně zapůsobila její prostá forma, vroucí modlitby, dojemné zpěvy. Početné ektenie této liturgie dýší apoštolskou dobou a jsou pronášeny tváří k lidu. Po několika přípravných modlitbách se koná malý vchod, po němž se čtou výňatky ze Starého Zákona, apoštol a evangelium. Poté začíná liturgie věřících. Po symbolu víry nastupuje anafora -- kánon eucharistie, který je složitější a delší než u sv. Basila. Při proměňování svatých Darů béře představený duchovní do levé ruky Beránka a žehná jej, stejně tak se děje se svatým kalichem. Věřícím se podává zvlášť svatý chléb a zvlášť pijí ze svatého kalicha. Ovšem, podle praxe na ostrově Zakinthu, kde se koná tato služba častěji, podává se přijímání lžičkou. Modlitby mají hluboký věroučný smysl a cíl liturgie je svědectvím vysoké liturgické kultury. Někteří říkají, že do jejího textu zasáhla ruka liturgistů bohoslovecky a klasicky vzdělaných. Avšak srovnáme-li jejího ducha s obsahem listu sv. apoštola Jakuba, vidíme, že duch je totožný.
Bylo by žádoucím, aby -- dá-li Pán -- tato liturgie svatého Jakuba nacházela lásku našich věřících a byla častěji sloužena také v naší místní církvi. Uváděla by nás do atmosféry prvotní církve a do časů prvotního sloužení eucharistie, která i nás jako nevysychající pramen vody živé uvádí již na zemi do věčného života.
Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“
