Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
Pravoslavný theolog je vázán požadavkem budovat svoji myšlenkovou stavbu na svatém Písmu a posvátné Tradici Církve - tedy stavět svoji theologii na svatých Otcích a nikoliv na vlastních úvahách, pocitech a zbožných pocitech. "Duchovní konstrukce", která je vystavěna na vlastní osobě, svých názorech a úvahách, může být sice dodatečně podepírána citáty ze svatootcovské literatury "kvůli lepší stabilitě" (sem by mohlo patřit např. zasazení citace sv. Maxima Vyznavače do celkově heretické koncepce na str. 42; viz o tom níže), ale vždy je zřejmé, že ztrácí pravoslavného ducha a ve své podstatě a svými způsobem vzniku začíná patřit již nikoliv do sféry pravoslavné, nýbrž spíše západokřesťanské. Knížka Oliviera Clémenta na jistých svých místech nebezpečně opouští pravoslavný přístup a metodu; autorův způsob uvažování a theologické práce se na takových místech začíná přibližovat nepravoslavné duchovní a theologické praxi.
Text řečené knížky je krásný především na těch místech, kde se autor svým myšlením bez výhrad přimyká ke svatootcovské Tradici a autentické pravoslavné duchovnosti. Na těch místech, kde hledá, jak napojit pravoslavný svět na západní intelektualismus a západní duchovnost, bude asi konservativní pravoslavný křesťan rozpačitě krčit rameny a považovat takové teze za autorovo theologumenon (zbožná osobní mínka), než za hlas autentické pravoslavné duchovnosti. -- Tak z pohledu pravoslavného křesťana; jak jsme již výše naznačili - je možné, že právě tato "sporná" místa budou mít zvláštní význam pro nepravoslavného čtenáře jako styčné body s pravoslavím, neboť takové teze budou západnímu křesťanu patrně nejbližší a právě skrze ně snad bude nacházet svoji cestu k takovým místům knížky, ve kterých promlouvá čistá pravoslavná spiritualita.
Hlubší a poněkud důkladnější svatootcovský výklad a napojení na ducha asketického citelně chybí u Olivierova výkladu modlitby "Otče náš". Je to opravdová škoda, neboť pravoslavná církev má v pokladnici svatootcovské theologie skutečně krásné a hluboké komentáře této základní modlitby - komentáře a výklady zde na Západě prakticky neznámé.
Občas zaráží i jazykový styl a sloh. Nejsme schopni posoudit, zda není vinen překladatel, leč některé odstavce textu jsou podivně abstraktní, quaziduchovní či quaziextatické. Pravoslaví si většinou nelibuje v podobných nekonkrétních zanícených výlevech či "písních kosmických". V otázce nejvyšších duchovní fenoménů bývá řeč Pravoslaví vždy naprosto střízlivá a drží se při zemi. Nejvyšší duchovní stavy jsou tak jako tak nepopsatelné a nevyjádřitelné lidskou řečí, a proto se o to opravdoví pravoslavní mystikové ani nepokoušejí (jsou zde snad výjimky potvrzující pravidlo); mohli bychom to vyjádřit starým úslovím: "kdo o tom něco ví, nemluví, kdo o tom mluví, ten o tom mnoho neví. Sledujeme s určitou nevolí, jak autor píše o modlitbě a kontemplaci tímto způsobem: "Tanec kroků, rytmus dechu. Nádechu, výdechu, ó neviditelná básni… vůně země po bouřce, kadilo vesmíru, ustavičné hesychastické svinování a rozvinování vln a mlhovin..." S pravoslavnou duchovností založenou na asketickém učení poustevníků příliš nekoresponduje ani pokračování: "Velepíseň velké a vznešené lásky, v níž těla odrážení půvab duše, to vše se může stát vzpomínkou na ráj a předjímkou Božího království" (str. 20-21).
Přejímat výrazy Teilharda, jak to autor obhajuje, je velice pochybné. Těžko na Západě najdeme někoho, kdo by byl vzdálenější pravoslavné duchovnosti a učení a kdo by byl výraznějším nositelem nezdravé duchovnosti… (- z hlediska pravoslavného křesťanství.) Tato osoba a její (z pohledu pravoslaví) pomatená duchovnost byla pravoslavnými theology již dostatečně zpracována a není třeba zde o tom více hovořit. Místo na svaté Otce odkazovat při výkladu modlitby "Otče náš" na tuto osobu se zdá být přinejmenším zcestné.
Výklad svatých Otců zvláště bolestně schází u rozboru prosby Otčenáše o "chlebu vezdejším".
Podivné je i eschatologické učení Olivierovo. Zde nám snad nejcitelněji schází pravoslavný duch a zdravá apokalyptická nauka o eschatonu a příchodu Božího Království. Knížka je v tomto povýtce západokřesťanská (nepravoslavná). Je zajímavé, že duchovní odchýlení se od zdravého pravoslavného ducha se často projevuje především pokažením eschatologie a nezdravou apokalyptikou. Západ zde pravidelně upadá do dvou extrémů: 1) buď do exaltované, nereálné apokalyptiky (stále posouvané datum zaručeného konce světa, davové psychosy u příležitosti jistých dat v kalendáři atd. - vyskytuje se většinou u protestantů); jindy se setkáváme s romantickými představami o zápase poslední "hrstky věrných" se svody Antikristovými (z východních autorů propadá tomu např. i Solovjev - snad proto je na Západě tak oblíbeny?); nebo naopak: 2.) naprosté odsunutí očekávání Kristova příchodu, vytěsnění myšlenky na konec světa ze společenského i osobního vědomí, zteoretisování eschatologie a apokalypsy; což má za následek budování Božího Království již zde na zemi, a to lidmi a nikoliv Bohem (Bůh sice má při tom asistovat, ale nerušit - viz Dostojevského legenda o velkém inkvizitoru v Bratřích Karamazových) a brát uskutečnění Božího Království (Božího státu) jako věc nikoliv věku příštího, nýbrž tohoto - za tímto smýšlením je rozhodnutí nečekat na druhý příchod Kristův, ale vzít věci do vlastních rukou, což je vlastně svým způsobem ztráta víry. Olivier jakoby lavíruje mezi těmito extrémy: "Civilisace lásky nebude uskutečněna nikdy, zůstane ideálem, kvasem" (str. 24) - neučinit při takových slovech poukaz na to, že tento ideál se sice nikdy nenaplní v tomto věku, ale v plnosti bude realizován nikoliv lidskými silami ale Božím působením ve věku příštím, se nám zdá poněkud nekorektní.
Duchovní liberálnost a rozkolísanost v pravoslavné Tradici se pravidelně projevuje nepravoslavným pojímáním věcí posledních. Za takové považujeme citaci proroctví Františka Saleského o "náporu svatých v rozhodné chvíli dějin" (str. 34). Spasitel se v souvislosti se svým druhým příchodem táže, zda vůbec nalezne víru na zemi. Fantasie založené "na spojení tradiční kontemplace a moderního dobrodružství a setkání mezi křesťanským Východem a Západem" mají prý pro tento "nápor" "bezpochyby vytvářet příznivé podmínky". Takové úvahy, či spíše úlety, neboť zde již autor nezůstává stát na zemi, nemají s myšlenkovým světem pravoslaví a jeho duchovností již zhola nic společného. Ihned následující úvaha o tom, že dnes "prožíváme Bílou sobotu, kdy se sestup do podsvětí stává vítězstvím nad peklem, kdy se připravuje Kristův návrat, či spíše návrat vesmíru a člověka skrze Krista k Otci, aby nám konečně mohl setřít každou slzu z očí", je už vysloveně heretická - ať už tyto fantastické obrazy, zcela vzdálené Písmu i Tradici, chápeme jako blud chiliasmu či jinak.
Se zdravou eschatologií přímo souvisí schopnost rozpoznat ducha doby (jak na to poukazoval sám Kristus). Jen ztěží můžeme tuto schopnost najít u Oliviera. Pravoslavné duchovní autority se dnes zřetelně vyslovují v tom smyslu, že čas konce se opět přiblížil a že je třeba se mít více na pozoru. Pokud autor knihy tvrdí, že "naše epocha není apokalyptičtější než jiné" (str. 31), pak to rozhodně není hlas pravoslavné církve.
Nepřijatelné a nekorektní je uvádět v pravoslavném textu jako svaté některé osobnosti římskokatolické církve, které jsou tam ctěni jako světci. Zvláště platí o takových osobnostech, které jsou významné v souvislostech s etablováním nové (nepravoslavné) duchovnosti (František z Assisi /str. 26/, František Saleský /str. 34/). Stejně tak není přijatelné pro pravoslavnou theologii, aby se při výkladu modlitby "Otče náš" odvolávala na jejich úvahy (viz např. "naše sestra - matka Země" u Františka z Assisi; pro dnešní novopohanství a newageovské uctívaní "Matky Země" je to sice typické, ale u pravoslavného theologa je to zjevný krok za hranice Pravoslaví. Proroctví Františka Saleského o posledních časech, které je v příkrém rozporu s proroctví biblickými a pravoslavnými, je též nepřijatelné pro výklad modlitby Páně. To samé platí pro výroky Mistra Eckharta /str. 42/).
Zdravému pravoslavnému duchu by patrně mělo být cizí evokovat výtku Církvi sugestivní otázkou: "Proč církve nemohly přijmout takového Nietzcheho, Chalíha Džibrána, Antonina Artauda, Kazantzakise? Nepřišel čas, kdy by měla církev nabídnout místo těm, kdo se táží?" (Str. 32) Předmětem víry pravoslavného křesťana je mj. i Církev. Respekt k tomu, co církev ustanoví, není slepou poslušností, ale je dílo víry v Boha. Kristus praví, že to, na čem se shodne Církev, je přijato i v nebi. Jestliže Církev shledává díla určitých lidí, jejichž myšlení postoupilo až na pole rouhání, jako nepřijatelná a jejich autory za lidi, kteří se svými názory a přesvědčením dostali mimo Církev, pak je nutno to respektovat. Maskovat rouhání či bludy tím, že se je snažíme představit jako "kladené otázky", a tím se pokoušet vstřebat je do rámce Církve, svědčí o tom, že ten, kdo tak činí, není v Církvi pevně zakotven. Jistě, křesťanem se stává člověk proto, že se táže a hledá. Tázání ovšem nemůže být cílem, nýbrž je to začátek. Kladení otázek a hledání nesmí být samoúčelné (pak by to bylo jalové), ale musí vést k nalézání odpovědí a vyústit v přijetí poznané pravdy a úpravy života i smýšlení do souladu s touto poznanou pravdou. K tomu je ovšem potřeba jistá vnitřní síla, kterou dnešní lidé neradi používají. A tak je pro současnost velice charakteristickým jevem tázání se pro tázání, neplodné bezcílné hledání, jalové a marné filosofování. To je to, co odděluje ony autorem zmíněné spisovatele od Církve. Člověku hledajícímu jsou dovoleny omyly, ale člověka, který bloudí, protože se mu to líbí, je nutno považovat za bludaře (heretika); toho, kdo poznal pravdu a učinil svobodné rozhodnutí odmítnout ji a dává přednost vlastním nápadům a sám si vymýšlí své učení, není možno považovat za křesťana či dokonce jej prohlašovat za učitele Církve. Bludy či rouhání nelze prohlašovat za otázky a takovým tazatelům nemá nikdo pravoslavný právo "nabízet místo v Církvi", neboť tím jen sám opouští Církev...
Pravoslavní věří, že den letnic čili padesátnice je v Písmu popsán věcně a přesně a nikoliv jen nějak "symbolicky", jak to prohlašuje Olivier Clément ve své knize (str. 37).
Neuspokojivý je výklad, proč Ducha Svatého nazýváme Utěšitelem, což souvisí s nadpřirozenou duchovní útěchou, uspokojením, nasycením duše. Tak to najdeme vyloženo v běžném dětském katechismu. Místo prostých, střízlivých a srozumitelných slov se v knize nadneseně s nepatřičnou euforií hovoří o: "nesmírné útěše, výměně životů, transfuzi síly… jak to lidé potřebují … v drásavých nebo povznášejících intuicích" (str. 38).
Místy je zřejmé, že se Olivier Clément ve svém myšlení a theologii skutečně již částečně zabydlel v římskokatolickém světě. Je to patrno, zvláště když hovoří o Církvi: "Oči srdce vidí nejen církev ve světě, onen často směšný sociologický útvar, ale i svět v církvi" (str. 42). Církev jako instituce má jistě své bolestivé stránky a úkazy, přesto ji však zbožný pravoslavný křesťan nemůže jen tak globálně nazývat směšnou - vždyť je to Tělo Kristovo - a tato vnitřní mystická podstata Církve nachází své vyjádření i ve vnější podobě a strukturách Církve! Vidět svět v Církvi je velice problematické. Vždyť svět nemá s Církví nic společného, stejně jako Církev se světem. Církev je oddělena od světa, vydělena a nesdílí se světem jeho osud. Podle bible je pánem světa satan, kdežto Pánem Církve je Bůh. Kristus prohlásil, že se nemodlí za svět, nýbrž za ty, které ze světa vyvolil atd. Citát pokračuje: "církev bez hranic, v níž se společenství svatých rozšiřuje na společenství všech živých, tvůrců života, spravedlnosti a krásy, všech velkých rozjitřenců, kteří jako Antonin Artaud chtěli "skoncovat s Božím soudem", mlhavě možná tušíce a vedouce nás k tušení, že kříž je soud nad soudem". V tomto citátu z řečené knihy nemůže ani závěrečná citace sv. Maxima Vyznavače zvrátit celkovou heretičnost této sentence. Církev dle pravoslavné věrouky není bez hranic, naopak - má jasné a zřetelné hranice; jen heretici (a ekumenismus 20. století) toto popírali (popírají).
Tvrzení, že blahoslavenství o těch, kteří mají čisté srdce, "není mravního řádu, jak se přečasto vykládá" (str. 45) - je neodpovědnost. Celá svatootcovská tradice hovoří o nutnosti mravnosti a morálky jakožto základu pro dosahování čistoty srdce. Není v souladu s duchovní módou toto zdůrazňovat, ale v pravoslaví se na to nikdy nezapomíná. Pokud autor chtěl zdůraznit, že toto blahoslavenství míří ke "zření srdce", pak je to sice správné, ale měl v takovém případě psát, že toto blahoslavenství "není jen o nutnosti mravnosti a morálky"; pak by to bylo v pořádku. Tak, jak je to v knize uvedeno, se jedná o duchovně vpravdě katastrofální výrok.
Kniha dále obsahuje mnoho drobnějších nepřesností, kterých by se theolog neměl dopouštět - např. že člověk je stvořen z ničeho (str. 46); svět byl stvořen z ničeho, nikoliv člověk (stačí se přečíst prvé stránky Bible).
Intelektuálský jazyk, nadnesený komplikovaný sloh vytvářejí text zahleděný sám do sebe, ne ke čtenáři. Neodpovídá to pravdivé duchovnosti, která bývá velice střízlivá, jednoduchá, nekomplikovaná, klidná - tedy pokojná, neemocionální. Možná však, že k některým západním lidem zvyklým na konzumní přístup i v duchovní oblasti je možno se přiblížit a oslovit je jen skrze bombastické slovní obrazy, dráždivé či vzrušující neobvyklé obraty… Snad je to tak. Termíny jako např. "třaskavá radost" snad mohou západní lidi zaujmout. Prohlásit rození života ze smrti za "základní figuru kříže" (str. 41) nelze snad jinak ospravedlnit, než snahou zvěstovat křesťanství za pomoci módního západního jazyka.
Tato recense by ovšem nebyla spravedlivá, kdybychom neocitovali i některé z krásných a skutečně pravoslavných myšlenek Oliviera Clémenta.
"Zejména by bylo dobré vypracovat nový životní styl a jít v něm příkladem, styl založený na dobrovolném omezení spotřeby, aby se celý svět dělil..." (Str. 27) Krásná je citace Mikuláše Kabasila, který "doporučuje lidem ve světě krátké meditace, jistá upamatování. Mají si na ulici, ve chvilce na jeden krok připomenout, že Bůh je a že nás miluje: Jsem jen skrze tebe, jsem jen v tobě, odpusť, že na to tak často zapomínám. Pomoz mi, abych se viděl jako tvé stvoření, jako největší hříšník, jako omilostněný hříšník, jako nepatrný a bolavý úd tvého těla, tvé Církve. Pomoz mi, abych přijal sebe sama se všemi omezeními, která ty chceš, v jistotě, že ty, ty jediný, překračuješ všechny meze..." (str. 28). Pozoruhodný je i autorův postřeh, že narcismus či naopak malomyslnost a celková znavenost jsou dnes asi hlavními formami hříchu (str. 28).
Z autentické svatootcovské duchovnosti vyvěrá i tato úvaha: "Od druhých ustavičně něco očekáváme. Jsou nám povinováni láskou, pozorností, obdivem. Nezajímá mě druhý, ale uspokojení, které mi poskytuje. Jsem utkán z ješitnosti a nedůtklivosti. A protože mne druzí ustavičně zklamávají, nedávají mi, čím jsou mi povinováni, nevražím na ně, živím vůči nim temné vášně… Anebo se s pocitem uražené důstojnosti stáhnu do své ulity, zahalím se povýšenou lhostejností, sám sobě zaplatím dluhy jiných, falešnými penězi ovšem" (str. 29). "Je potřebné, abychom se v tiché modlitbě uměli vracet do "výchozího bodu", v němž si člověk nepatří, kde nežije ze svých zdrojů, ale sám sebe přijímá, přijímá milost vědět, že druzí existují mimo mne a stejně a niterně jako já, do bodu, v němž se člověk stává, jak řekl Evagrios Pontský, odděleným od všech a spojeným se všemi." (Str. 30) To je přece autentické křesťanské poselství!
Přesný je tento postřeh: Jedná se "též o ošálení člověkovy touhy po absolutnu krutými nebo svůdnými náhražkami: magie, drogy, dobová třeštění, mučení a erotismus..." totalitami … "dnešní přeměna náboženství v ideologie, nahrazování společenství splynutím, majetnictvím; tolik proudů současného umění, tolik sekt, invaze parapsychologie a okultismu, kvůli níž budou zítra masy fascinovány tvůrci pseudozázraků: divů, v nichž působí moci těch divů, které Ježíš odmítl na poušti" (str. 31).
"Když Bůh tvoří a udržuje svět, jistým způsobem ustupuje, aby dal svým tvorům jejich vlastní učlenění. Tento svůj "úkrok", jak říkají Otcové, Bůh vepisuje do svobody člověka i do svobody anděla." I toto je velice výstižná - a v pravoslavné mystice zakotvená - teze o velikosti lidské svobody. Evangeliem je člověk osvobozen "od velesložité a kodifikované mechaniky posvátna a profánna, čistého a nečistého. Co člověka poskvrňuje, říká Ježíš, není, že si zapomněl rituálně umýt ruce, ani to, co vchází do jeho úst podle předpisů o povoleném a zapovězeném. Sv. Augustin byl řadu let manichejec, musel projít dlouhým zasvěcováním, aby dokázal odlišovat světlo a temno, např. temno šunky a světlo melounu. A dnes, čím jsme přecpanější, tím víc hledáme podobné diety, neboť posvátnem je štíhlé tělo, tělo, které chceme mít stále mladé" - výstižné odhalení, jak záludně proniká do současné společnosti novopohanství. "Ježíš však říká, že člověka poskvrňuje to, co z jeho úst - tedy z jeho srdce - vychází: zlé myšlenky, slepý strach, zášť, narcistní libido, pýcha, baživost, pošetilost. V srdci se tyto pohnutky vynořují z propasti nevědomí … odkud je vytahují hypnotické praktiky politiky. Musíme je umět hodit do ohně Ducha..." "Nejlepší psychoanalýza nemůže ... než dát nám vhled do her a doher touhy a smrti v nás; umožňuje určité úlevné přesuny, jako když si přemístíme břemeno z jednoho ramena na druhé. Avšak bez skutečného vysvobození" (str. 45-46). To je přeci jasná řeč!
Díky Olivieru Clémentovi za to, že neopomněl zmínit srdce pravoslavné mystiky, kterým je idea zbožštění. Cituje svaté Otce: "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem... Bůh se stal nositelem těla, aby se člověk mohl stát nositelem Ducha... Duše posvěceného člověka, proniknutého Duchem, totiž, ...už není v těle, ale tělo je v duši - a skrze ni v Duchu. Původní bláto se stalo duchovním tělem, tělem Dechu" (str. 49).
"Žijeme v civilisaci planých slov, planých obrazů, kde přebujení potřeb obírá člověka o touhu, kde peníze utvářejí sny, kde reklama vyzývá k opaku askeze, dobrovolného omezení potřeb, abychom se mohli dělit a vysvobodit svou touhu. Přesto pod tíhou toho, o čem se mlčí a odmaskované smrti stále očekáváme slovo života, slovo vzkříšení." To jsou slova, která je potřeba dnešnímu světu stále připomínat...