Zikkurat
Daleko od nás, v dnešním Iráku, tedy na území někdejší dávné Babylónie, snad docela uvnitř dávno zaniklých hradeb města Ur, odkud starozákonní Abram (pozdější praotec Abraham) k Hospodinovu hlasu vyšel „z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého“ (Gen 12,1), nalézají současní archeologové zbytky zajímavých staveb. Třebaže čtyři tisíciletí, jež nad nimi přešla, je již namnoze přetvořila v sotva patrné vyvýšeniny, vědci dokázali odvodit jejich prvotní tvar. Původně to byly budovy věžovitého vzhledu, na jejichž obvodu byly v několika poschodích nad sebou vybudovány ochozy, spojené navzájem schodištěm vedeným rovněž vně stavby. Na vrcholku věže nad posledním ochozem byla svatyně. Každý další ochoz umožňoval nový, odlišný pohled na okolní krajinu. Tak nějak vypadaly starověké babylonské zikkuraty.
To, co nabízel zikkurat tělesným očím pradávných poutníků, umožňuje nám v duchovním smyslu jedenáct nedělí předcházejících svátku Paschy, jedenáct vyhlídkových „ochozů“, jimiž každoročně stoupáme k velesvatyni ZMRTVÝCHVSTÁNÍ.
Naše první zastávka je při samotném podnoží naší duchovní věže. Dala by se srovnat s dlážděným chodníkem kolem hmotného zikkuratu. Příběh „hejtmana nad celnými“ ZACHEA (Lukáš 19,2-10) totiž uzavírá kruh svatých čtení loňského roku. A snad právě proto, že je poslední, odkazuje tak nadějně k pokračování kruhu následujícího roku. Zacheovi podřízení sotva měli pro svého náčelníka lepší pojmenování než „starý skrček“. A pohrdán a nenáviděn nebyl jen v kruzích lidí ze svého pracoviště. Všichni, kdo ho znali, v něm viděli ochotného, podlízavého sluhu vojenských i ekonomických hegemonů kulturního světa té doby. A škodit příslušníkům vlastního národa, okrádat je tak, jak to dělali i tehdejší řadoví celníci, pracovat ve prospěch těch, kteří jsou pány a platí, je zločinné v každé době. A přece i tomuto opovrženíhodnému muži kyne vstříc milost: Buď požehnána jeho žádostivost „viděti Ježíše, kdo by byl“. Otevřela mu jeho výrokem o polovici statku a o čtvernásobném navrácení cestu k nebi. Ovšem, Zacheus nebyl jediný, kdo se zajímal o Ježíšovo působení. Přední kněží a zákoníci vynaložili vše možné, aby zvěděli, kdo by byl Ježíš. Jejich zájem však vycházel z odporu, ze svahy „zneškodnit“ ho. I dnes vzdor znemožňuje mnohým skutečné poznání a dosažení milosti1).
Druhý vyhlídkový ochoz směruje čtením následující neděle o CELNÉM A FARISEOVI (Lukáš 18,10-14) posluchače jednoznačně co nejdál ode všeho, co kalí čistotu zájmu o to, kdo by byl Ježíš. Sebejistota, vědomí vlastní dokonalosti dokáže takový zájem nejen zakalit, ale i docela zahltit. Fariseův postoj je vyznáním všudypřítomného egoismu, který usiluje ovládnout nitro každého člověka. Vede k lacinému sebeuspokojení, jež je duchovním spánkem, trvalou lethargií. Naproti tomu celníkova pokora, prosba o milost nad jeho hříchy, roste ze skutečného sebepoznání, jež člověku bere falešnou sebejistotu, sebevědomí a popírá klamné sebeuspokojení. A stačí si už jen uvědomit, že úsilí o sebepoznání není údělem jenom zločinců podobných celníkovi, že by mělo být vlastní každému z lidí.
Ani sebepoznání samo o sobě nestačí, není zárukou úspěšného vzestupu, pokud vzápětí za ním nenásleduje rozhodnutí MARNOTRATNÉHO SYNA (Lukáš 15,11-32) „půjdu k otci svému a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou ...“, jak k tomu vybízí vyhlídka třetího poschodí zikkuratu - čtení další neděle. Pokud jsi ze svého sebepoznání vyvodil důsledky, rozhodl se pro návrat k Otci, máš radostnou jistotu přijetí v milující Otcově náruči. Připrav se však na soudy a odsudky těch, kteří zůstali pozadu, nerozhodli se pro návrat k Otci, neusilovali o sebepoznání, ba třeba ani netoužili vidět, kdo by byl Ježíš. Ti všichni budou mít - tak jako „spravedlivý“ a „poslušný“ starší syn své námitky. Budou je však ve formě pohrdání a sžíravého posměchu metat na toho, kdo se návratu k Otci odvážil.
Že není proč být zdrcen odsudky těch, kteří jsou „ze světa tohoto“, ujistí zvěst další zastávky naší duchovní pouti, evangelium NEDĚLE MASOPUSTNÍ (Matouš 25,31-46). Když přijde „Syn člověka v slávě své“ a „posadí se na trůnu velebnosti své“, bude soudit jak ty, kdo se snažili o návrat k Otci, tak i ty, jimž byli navrátilí za posměch. Ale z tohoto čtvrtého ochozu našeho zikkuratu možno (a nutno) pohledět ještě jedním směrem: Bylo by neodpustitelnou jednostranností zůstat jen při introspekci, při pohledu do svého vlastního nitra. Král bude hodnotit, nakolik kdo z lidí dokázal vytušit a ctít účinnou vzájemností Boží obraz v druhých lidech. Posoudí, kdo z lidí našel bohopodobnou velikost hodnoty člověka v tom nejmenším z bratří, jemuž se sám Král připodobnil.
Evangelium SYROPUSTNÍ NEDĚLE (Matouš 6,14-21), jež nám nabízí už pátou vyhlídku, začíná a končí důrazem na „nápravě mezilidských vztahů“. Vzájemné odpuštění (realisované pak konkrétně při následujícím večerním smíření) je jedinou cestou ke „zlidštění“ života lidí a je spolu s odmítnutím každé licoměrnosti, přetvářky a předstírání skutečným „skládáním pokladů v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději ani nevykopávají ani nekradou.“ Bohoslužebné texty pak podávají odůvodnění nutnosti vzájemného odpuštění: Celý lidský rod je nakažen hříchem neposlušnosti prarodičů. Všichni jsme stejně poznamenaní „není, kdo by činil dobré, není ani jednoho“ (Žalm 53,2;4). Ale již se (dle začátečních slov jedné ze stichir chval na jitřní) „otevírá závodiště dobročinnosti“ - nazítří začíná velkopostní období, k němuž nás už týden připravovala zdrženlivost od masitých pokrmů při souběžném důrazu, „abych nezhoršil bratra svého“ (1.Korint. 8,13). Všechno úsilí, jež vyvíjí člověk, čerpá jistotu svého oprávnění z toho, že je jen odpovědí na Boží radost přinášející ujištění.
Tím oblažujícím ujištěním nás obdaruje NEDĚLE PRAVOSLAVÍ, zakončující první týden Velkého postu. „Od tohoto času uzříte nebe otevřené, a anděly Boží vstupující a sstupující na Syna člověka“ (Jan 1,52), ujišťuje nás náš Božský Spasitel. Ten den není jen připomínkou učení těch, kdo zavrhováním ikon znevážili, oslabili dosah a význam samotného Vtělení. Je positivním zdůrazněním nové jistoty, kterou Nový Zákon obohatil, zúrodnil zvěst Staré Smlouvy, kde se Bůh Stvořitel projevoval jako věčná světu nedostupná a mimo svět stojící bytost, sklánějící se nejvýš jen k mimořádným osobnostem ze středu vyvoleného lidu. Naproti tomu Nový Zákon zdůrazňuje Boží sestoupení k nám lidem se vší naší lidskou slabostí, špatností i dočasností, jež se projevilo betlémským zrozením, křtem, krvavým potem, smrtí a pohřbením. Betlémské dítě nebylo počato z muže, Abgarova ikona nebyla vytvořena rukou. V pohledu na ni máme potvrzení Athanasiovy these, že „Bůh se stal člověkem, aby nás lidi učinil schopnými cesty k Božství.“
V průběhu staletí mnohokrát povstával lidský vzdor vždy znovu proti mnohotvarému daru Boží milosti. DRUHÁ velkopostní neděle zasvěcená památce SV. ŘEHOŘE PALAMY nás o tom přesvědčí pohledem ze „sedmého ochozu“. Od bouří obrazoboreckých už prošlo víc než půl tisíciletí, přeopatrní uprchlíci z „nejisté“ Konstantinopole už založili »orentskou akademii a doposud barbarská Evropa hltá plnými doušky poznatky lidského rozumu (aby posléze v době osvícenství výslovně prohlásila lidský rozum za jediné kriterium i zdroj poznání). V takové době na začátku druhé třetiny čtrnáctého století podstupuje sv. Řehoř zápas o „druhé vítězství pravoslaví“, zápas s rodícím se racionalismem v podání jeho někdejšího žáka Akindyna a jeho druha Varlaama. Mohou opravdu svatí hesychasté na hoře Athonské dosáhnout vidění světla Božího proměnění, ač je to lidskému rozumu nepochopitelné? Má (v důsledku toho) vůbec lidské úsilí o vnitřní zdokonalení smysl a naději na úspěch? Sv. Řehoř Palama odpovídá --- Nepřístupný a nepostižný Bůh (který jako člověk sestoupil k lidem)se stává poznatelným prostřednictvím nestvořených Božských energií. Sestupuje k člověku nikoli cestou lidského rozumu, ale cestou duchovního přiblížení. „Vida Ježíš víru jejich, dí ... odpouštějí se tobě hříchové ...“ (Marek 2,5). Dnešní svět nahlížející nedostatečnost lidského rozumu by měl být celý naveskrz ctitelem sv. Řehoře Palamy tak, jak jej ctíme my všichni vstupující již do třetího týdne velkopostního úsilí.
Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Svým nástrojem učinil kdysi perského Kyra, na jehož rozkaz se směli vyhnanci navrátit do vlasti a obnovit Jeruzalém. Dřevo stromu, jehož utržené ovoce bylo kdysi viditelnou a nepopiratelnou pečetí lidské neposlušnosti, určil za materiál pro zhotovení nástroje naší spásy, k němuž smíme přistupovati „směle s doufáním“ jako „k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Žalm 4,16 - ze čtení apoštola křížové neděle). KŘÍŽOVÁ NEDĚLE, TŘETÍ ve Velkém postě ovšem nezůstává na zmíněné krásně symbolické paralele, ale důrazně vyzývá Spasitelovými slovy: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj, a následuj mne“ (Marek 8,34). A kříž umístěný v ten den uprostřed chrámu a viděný prismatem slov svatého Písma, je věřícímu uprostřed velkopostní doby posilou k zvýšení úsilí v příštích týdnech.
Škoda, že v žádném z našich chrámů nemáme půvabnou ikonu znázorňující srozumitelně obtížnost dosahování kýženého cíle i při důsledném zachovávání rad SV. JANA LESTVIČNÍKA (tj. autora díla: Rajský žebřík - „Lestvica“), jehož památce je zasvěcena ČTVRTÁ velkopostní neděle. Sv. Jan, igumen monastýru sv. Kateřiny někdy v letech 580 - 650, rozdělil svou knihu do třiceti oddílů, třiceti stupňů žebříku. Na začátku odstavce zmíněná ikona, jejíž vznik kladou znalci do Komnenovského období, tedy do jedenáctého až dvanáctého století, vykresluje svody, jež strhují mnichy stoupající po žebříku z jeho jednotlivých stupňů. Snad nejčastějším svodem, ohrožujícím každého z nás, by mohlo být sebeuspokojení z řádného plnění požadavků postu: z upevnění víry, prohloubení modlitby, zmnožení dobročinnosti a strohého zachovávání postu. A tak také tím je zvěst čtvrté velkopostní neděle živá, současná, aktuelní i pro nás a pro dnešek, říká nám: nepropadni sebeuspokojení!
Takovému sebeuspokojení propadal kdysi na sklonku čtvrtého či začátkem pátého století starec Zosima. Poslušen andělského pokynu odešel ze svého mateřského monastýru do skromného mnišského útulku při Jordáně, kde měl poznat mimořádný příklad askese, jehož stupně on sám nedosáhl. Z jednoho svého velkopostního pouštního pobytu přinesl tento ctihodný kmet vyprávění o svém nevšedním zážitku. V poušti se setkal se ženou, jejíž šat už dávno zvetšel a rozpadl se žárem slunce a jejíž vlasy zbělely v mnohaletém odříkání a samotě. Z úst kajícnice vyslechl její životní příběh - osud mladé ženy, která z rozmařilosti podstoupila cestu lodí z Alexandrie do Jeruzaléma, platíc námořníkům nabídkou rozkoše. Dověděl se, že jí v Jeruzalémě neznámá síla zabránila dotknout se rty Spasitelova kříže, i o tom, jak své sebepoznání vyplakala před ikonou Přesvaté, a s bídnou trochou chleba téměř půl století prožila v poušti. Podle toho, že se při modlitbě vznášela nad zemí a že suchou nohou přešla peřeje Jordánu, poznal Zosima, že někdejší hříšnice MARIE EGYPTSKÁ, které patří PÁTÁ velkopostní neděle (a desáté zastavení naší pouti duchovním zikkuratem), dosáhla milosti u Boha stejně jako hříšnice, o které vypráví dnešní úsek evangelia (Lukáš 7,36-50). --- Na sklonku nadcházejícího týdne už skončí čtyřicetidenní velkopostní období a tak druhé evangelní čtení už předznamenává Spasitelovu cestu k dobrovolnému utrpení, jež začne už za týden.
O týden později nahlížíme do síně v Betanii, vnímáme vůni Mariiny masti z výborného nardu, slyšíme poznámku „pečlivého pečovatele o chudé“ - Jidáše a jsme připraveni připojit se k zástupu vítajícímu s palmovými ratolestmi „Požehnaného, kterýž se béře ve jménu Páně,“ pobízeni slovy Evangelia (Jan 12,1-18). Přesně tak tomu bylo v tu první KVĚTNOU NEDĚLI, kterou začal (a vždy znova začíná) VELKÝ TÝDEN Spasitelova utrpení. Pro div vzkříšení Lazara jásali tehdy Jeruzalémští, aby již o pět dní později volali „Ukřižuj, ukřižuj ho!“. Jak nestálé je lidské nadšení!2) I současný člověk je nejednou obětí zvůle „toku informací“, reklamy, propagandy, nejednou bývá ochoten prodat své prvorozenství jako Ezau (Gen 25,32), nejednou se zříká hodnot nejcennějších za krátkodobé výhody ...
Dvanáctá zastávka naší pouti už není pouhá „vyhlídka“, zde už nás čeká vstup do velesvatyně. Lidská slova nemohou vyjádřit pocit věřícího, který se v den PASCHY KRISTOVY ve víře setkává se Zmrtvýchvstalým, který ještě dřív, než okusí smrti, zří „Království Boží přicházející v moci“ (Marek 9,1).
Ne všichni lidé vystupují každoročně naším zikkuratem víry. Každému však je jeho čas rok po roce odměřován, ať už za vyvrcholení roku má den Paschy Kristovy, či třeba nástup své dovolené. I takový prochází (třeba svým vlastním) zikkuratem. Jedno však je podstatné: Buduje-li na vrcholku svého zikkuratu „svatyni“ své vlastní slávy, dopadne tak, jako lidé při stavbě babylonské věže (Gen 1,7). Vždyť i ta byla jedním ze zikkuratů. Tehdejší lidé ji však podle biblického podání budovali proto, aby učinili „sobě jméno“, aby získali moc nad celým světem. A budovatelé zikkuratů vlastní slávy budou vždy Bohem rozptýleni.
prot. Miroslav Mužík
Poznámky pod čarou:
1.) Žel, že takový vztah, snaha poznat s cílem zcizit, přivlastnit si převládá i vůči Kristově pravoslavné církvi. Existence Russica v Římě, trvání řeckokatolické, uniatské církve - „stále krvácející rány na živém těle Pravoslaví“ a působení římskokatolických biritualistických duchovních je toho jasným důkazem. To však není předmětem této úvahy. (Zpět do textu)
2.) Zamysli se, kdo čteš tyto řádky, kdo se opájíš krásou a hloubkou svatého Pravoslaví. Vydrží tvé nadšení, až uslyšíš „lákavá“ slova o potřebě správní, organizační jednoty křesťanstva, o nutnosti viditelné (pozemské) hlavy církve, jež by byla zárukou společného postupu proti nevíře? Budeš umět odpovědět s apoštolem „Rozdělen-li je Kristus? Zdali Pavel (či ještě lépe: Petr; pozn. pisatele) ukřižován je za vás?“ (Zpět do textu)
Otištěno v Českém pravoslavném kalendáři 1995
Zpět na článek a rozcestník věnovaný prot. Miroslavu Mužíkovi (autor článku)
Zpět na rozcestník »Kalendář« a rozcestník »Velký půst«
