Z knihy: L. A. Uspenskij: Teologie ikony pravoslavné církve
(Z 2. kapitoly: První ikony Spasitele a Boží Matky

 

Obrazy nevytvořené lidskou rukou

 

Církevní Tradice potvrzuje, že první ikona Spasitele se objevila již v době Jeho pozemského života. Tento obraz známe pod názvem Rukou nevytvořený Spasitel (Acheiropoiétos).

S příběhem vzniku prvního Kristova obrazu se seznamujeme prostřednictvím bohoslužebných textů ke svátku ikony Rukou nevytvořený Spasitel, který se slaví 16. srpna: Přečisté své tváře vzhled zobraziv, (Kriste,) Abgaru věřícímu jsi jej poslal, jenž přál si vidět tebe, jehož Božství je neviditelné (i) pro cherubíny... (stichira* 8. hlasu večerní bohoslužby).¹ O původu tohoto obrazu hovoří také stichira jitřní bohoslužby (4. hlasu): „...Abgarovi Bohem načrtnuté písmo poslav, žádajícímu o spasení a uzdravení tebe, jenž jsi svou podobou vzhledu božského.“ Zmínky o Abgarově příběhu se vyskytují poměrně často především při bohoslužbách, jež se slouží v chrámech zasvěcených Rukou nevytvořenému obrazu. Bohoslužebné texty však nesdělují podrobnosti o původu obrazu, hovoří pouze o samotné skutečnosti jeho existence.²

Starobylí autoři se o Acheiropoiétu až do 5. století nezmiňují. To lze vysvětlit tím, že obraz zůstával ještě zazděný a místo, kde se nacházel, ještě nebylo známo, bylo zapomenuto (viz pozn. č. 2). Nejstarší nám známá zmínka o tomto obrazu se nachází ve spisu nazvaném „Učení Addaovo“. Addaos byl edesským biskupem (+ 541). Ve svém díle (pokud „Učení...“ skutečně napsal on) použil zřejmě určitou místní tradici nebo písemné památky, jež neznáme. Nejstarší známý spisovatel, jehož autorství je považováno za nesporné a jenž hovoří o Rukou nevytvořeném obrazu poslaném Kristem králi Abgarovi, je Evagrios (6. stol.). Ve svých „Církevních dějinách“ (Historia ecclesiastica)³ nazývá tento obraz „Bohem vytvořenou ikonou“.

Šátek, do něhož byl vtisknut obraz Kristovy tváře, byl dlouho uchováván v Edesse jako nejcennější poklad města. Jeho uctívání bylo po celém Východě velmi rozšířeno a v 8. století křesťané slavili na mnoha místech svátek Rukou nevytvořeného obrazu po příkladu Edessy.⁴

V dobách ikonoborectví se na Rukou nevytvořený obraz odvolává ctihodný Jan Damašský a v roce 787 jej několikrát připomínají Otcové Sedmého všeobecného sněmu. Žalmista konstantinopolského chrámu Boží Moudrosti jménem Lev, jenž byl na sněmu přítomen, vypráví, že se při svém pobytu v Edesse tomuto obrazu poklonil.⁵ Byzantští císaři Konstantin Porfyrogennetos a Roman I. Rukou nevytvořený obraz od Edessy roku 944 koupili. Byl slavnostně přenesen do Konstantinopole a umístěn v chrámu Boží Matky nazývaném Faros. Císař Konstantin sám sepsal v čest obrazu kázání, kde jej oslavuje jako palladium Byzantské říše. Je pravděpodobné, že do tohoto období spadá vznik přinejmenším větší části bohoslužby svátku, jenž se slaví 16. srpna, tedy v den, kdy je vzpomínáno přenesení tohoto obrazu do Konstantinopole. Po zpustošení Konstantinopole křižáky roku 1204 se stopy ikony ztrácejí.⁶

Ve Francii existuje zázračná ikona typu Rukou nevytvořený Spasitel, která je dnes uchovávána v sakristii laonského chrámu. Míní se, že původ této ikony je pravděpodobně balkánský, možná srbský a sahá do 12. století. V roce 1249 tuto ikonu poslal z Říma do Francie Jakob Pantaleo Tarcinius, budoucí papež Urban IV., své sestře, abatyši cisterciáckého kláštera.⁷

Den slavení svátku Rukou nevytvořeného obrazu Spasitele je označován jako „přenesení Rukou nevytvořeného obrazu Pána našeho Ježíše Krista, takzvaného svatého šátku, z Edessy do města Konstantinopole.“ Bohoslužba tohoto dne se však zdaleka neomezuje jen na připomínku přenesení obrazu z jednoho místa na druhé. Tím hlavním je v ní dogmatický základ obrazu a jeho obsah.

Význam výrazu „rukou nevytvořený obraz“ je třeba chápat ve světle Markova Evangelia, 14. kapitoly, 58. verše: Tento obraz je především sám Kristus, vtělené Slovo, zjevené v chrámu těla svého (Jan 2,21). Od doby, kdy se Kristus zjevil, ztrácí Mojžíšův zákaz obrazu (viz Exod 30,4) smysl a Kristovy ikony se stávají nevyvratitelným svědectvím o Božím vtělení.⁸ Nejde o obraz Boha zhotovený podle lidských dohadů, ale je zde skutečná podoba Syna Božího, jenž se stal člověkem. Tato podoba byla podle církevní Tradice zobrazena bezprostředním dotykem Jeho živé tváře. V den svátku ikony Rukou nevytvořeného obrazu Spasitele Církev uctívá první ikonu Boha, který se stal člověkem.

Jak jsme viděli, výše uvedené stichiry a také jiné bohoslužebné texty ke svátku této ikony zdůrazňují její historický původ. Z pohledu Církve je třeba upozornit, že Osoba Ježíše Krista a Jeho obraz nejsou nějakým zosobněním vysokých morálních vlastností nebo krásné myšlenky, že Spasitel není nějaký ideál, vznešený a abstraktní, ale konkrétní historická Osoba, která žila na určitém místě a v určité době. Spasitel, ve své podstatě nepostižitelný, s lidmi živ na zemi jako viditelný, hmatatelný a popsatelný, povýšil k předobrazu pokleslý obraz Adamův, říká bohoslužba svátku (2. stichira prvního hlasu při malé večerní bohoslužbě).

Jako základ našeho rozboru mají zvláštní význam starozákonní a novozákonní čtení při bohoslužbě svátku. Jak je známo, souhrn čtených textů svatého Písma odhaluje význam slavené události: v paremiích* jsou uváděny její starozákonní předobrazy, v novozákonních čteních je pak ukazováno jejich naplnění, vysvětluje se věroučný obsah svátku a jeho eschatologický význam. Výběr těchto čtení ukazuje právě to, co již známe z děl ctihodného Jana Damašského – jak Církev vnímá starozákonní zákaz obrazu, jeho smysl, jeho účel a také smysl a cíl novozákonního obrazu.

Dvě první paremie jsou vzaty z Deuteronomia (první: kap. 4., verš 1,6–7 a 9–15; druhá: kap. 5., verš 1–7, 9–10, 23–26 a 29; kap. 6., verš 1–5, 13 a 18), třetí z První knihy královské, kap. 8, verš 22–23 a 27–30.⁹

První dvě hovoří o zákonu, který Bůh zjevil Izraeli na hoře Choréb, když vyvolený národ putoval do země zaslíbené. Jejich význam se soustřeďuje na tuto skutečnost: aby bylo možné vejít do zaslíbené země a ujmout se vlády nad ní, je zcela nezbytné zachovávat daný zákon a uctívat jediného pravého Boha, uctívat Ho bez kompromisu, bez jakékoli možnosti příměsi kultu jiných „bohů“. Současně se objevuje nám již známá připomínka nemožnosti zpodobení Boha, přebývajícího neviditelně: Hlas slov Jeho jste  slyšeli, ale obraz jste neviděli, pouze hlas... Pevně střezte ve svých duších, že jste  neviděli žádný obraz... Jinými slovy, celý zákon a zejména zákaz uctívat jiné „bohy“ a také zákaz obrazu jsou nevyhnutelnou podmínkou splnění zaslíbení daného vyvolenému národu a jeho usídlení v zemi zaslíbené. Tato země má však význam předobrazu: je obrazem Církve, obrazem Království Božího.

Předpovědí novozákonního zjevení je i třetí paremie. Je to Šalomounova modlitba k posvěcení chrámu, který vybudoval: Bude snad Bůh opravdu přebývat  na zemi? Aj, nebesa, ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout, natož pak tento chrám, který jsem vystavěl (jménu tvému)… Hovoří se zde o blížícím se příchodu Boha na zemi, o Jeho účasti v běhu časných lidských dějin a o přítomnosti Toho, jemuž nepostačují nebesa, v chrámu pozemském, vybudovaném člověkem.

Význam těchto paremií se ukazuje v apoštolském čtení svátku. Je to list ke Kolosským (1,12–17): děkujíce Bohu a Otci, který povolal vás k účastenství dědictví svatých ve světle, který vás vytrhl z moci temnosti a přenesl do Království Syna lásky své, v němž máme vykoupení skrze Krev Jeho a odpuštění hříchů a  jenž jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření... Tento text, jak vidíme, odkazuje na splnění proroctví: dědictví svatých, Království Syna lásky své, to je právě Církev, jejímž obrazem byla země zaslíbená. Takto se celý průběh událostí Starého zákona, celý zákon ochraňující čistotu vyvoleného národa, celé jeho posvátné dějiny ukazují být přípravným procesem ke zjevení těla Kristova – novozákonní Církve, na zemi. A v tomto přípravném procesu starozákonní zákaz obrazu vede ke zjevení Toho, kdo byl neviditelný, k „obrazu Boha neviditelného“, který se zjevil jako Bohočlověk Ježíš Kristus. Zatímco kdysi Mojžíš, když prosil o bohozření slávy tvé, učiněn byl hodným (spatřit ji) jako temnotu tvých zad, nový  Izrael nyní tváří v tvář tebe, Vykupiteli, jasně vidí (2. tropar* 4. písně kánonu*).

Evangelium čtené v den svátku ikony Rukou nevytvořený Spasitel je stejné na jitřní bohoslužbě i na svaté liturgii. Je to Lukášovo Evangelium (9,51–56 a 10,22–24): I stalo se, když se blížily dny, kdy měl být vzat vzůhu, že pevně obrátil tvář svou, aby šel do Jeruzaléma; i poslal posly před obličejem svým; a oni šli a vstoupili do vsi Samaritánské, aby pro Něj vše připravili; ale nepřijali Ho, protože tvář Jeho byla obrácena k cestě  do Jeruzaléma. I viděvše to učedníci Jeho Jakub a Jan, řekli: Pane, máme říci, aby oheň sestoupil s nebe a spálil je, jak to učinil i Elijáš? Ale Ježíš, obrátiv se, zakázal jim to, řka: nevíte, jakého jste ducha; neboť Syn člověka nepřišel lidské duše zahubit, ale spasit. I odešli do jiné vsi. A obrátiv se k učedníkům, řekl: všechno dáno jest mi od Otce mého; a nikdo neví, kdo je Syn, jedině Otec; a kdo je Otec, (ví) jedině Syn  a ten, komu to chce Syn zjevit. A obrátiv se k učedníkům osamotě, řekl: blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte; neboť pravím vám, že mnozí proroci i králové chtěli vidět, co vy vidíte, a neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli.

Jak vidíme, smysl apoštolského čtení i evangelního textu týkajícího se obrazu je v protikladu k prvním dvěma paremiím. Tam: neviděli jste obraz Boží, zde: blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Vidíte obraz Boha neviditelného – Krista. Proto se poslední slova evangelního čtení obracejí pouze k učedníkům. Člověka Krista neviděli jen učedníci, ale i všichni okolo. Pouze učedníci však viděli pod vzhledem služebníka Syna člověka, Syna Božího, záři slávy Otcovy. Tato slova, jak jsme viděli, ctihodný Jan Damašský chápe jako zrušení starozákonního zákazu. Jeho viditelným důsledkem je oslavovaný obraz: Nejdříve jsi byl viděn jako člověk, nyní pak se ukazuješ skrze rukou nevytvořený obraz... (2. tropar 1. písně kánonu).

První část evangelního čtení (Luk 9,51–56) zdůrazňuje to, co odlišuje apoštoly od okolního světa, tj. to, co od něj odlišuje Církev: apoštolové jsou jiného ducha a jejich pohnutky a způsoby činnosti jsou jiné, než je běžné ve světě. (Připomeňme, že tato rozdílnost podmiňuje i odlišnost prostředků, které Církev používá, včetně jejího umění.) Jestliže paremie ukazují účel zákazu obrazu, v evangelním čtení je naopak ukazován účel obrazu. Poznamenejme, že rozdílnost ducha mezi apoštoly a světem ukázal Spasitel i před svým vjezdem do Jeruzaléma. A zde, počínaje paremiemi přes novozákonní čtení, vidíme jakoby zesilování Božího zjevení v symbolických obrazech: Starý zákon je přípravou Nového zákona; zaslíbená země, do níž jde Izrael, je obrazem novozákonní Církve. Nový zákon je uskutečněním těchto příprav a předobrazů. Ani Nový zákon však není konečný cíl, pouze další etapa na cestě člověka do Království Božího. Obrazem tohoto Království, obrazem horního Jeruzaléma je Jeruzalém pozemský, a vjezd Spasitele do něj je obrazem vejití do Království Božího. Ve Starém zákoně bylo vyznávání pravého Boha a nepřítomnost Jeho obrazu nezbytnou podmínkou vejití Izraele do zaslíbené země. V Novém zákoně  vyznávání Krista a Jeho obraz, vyznávání víry prostřednictvím tohoto obrazu, hraje tutéž úlohu: je to nezbytná podmínka vejití do Církve, do Království Božího, do tohoto horního Jeruzaléma, kam nás Církev vede. Proto se čte toto Evangelium v den svátku ikony Rukou nevytvořený Spasitel. Jestliže apoštoly vede do Jeruzaléma sám Spasitel, pak nás vede k hornímu Jeruzalému Jeho obraz: Oslavujeme tě, Lidumile, vidíce v podobě tvé obraz prozřetelné spasitelné péče (Boží). Daruj tedy, Spasiteli, služebníkům svým vstup do ráje nestrážený (stichira na stichovně*, hlas 6.).

Církev před námi tedy samotným výběrem textů svatého Písma a jejich srovnáním odkrývá grandiózní obraz, pomocí kterého nám ukazuje pomalou, zdlouhavou a namáhavou pouť padlého světa k zaslíbenému vykoupení.

Církev tak potvrzuje, že od počátku existuje autentický Kristův obraz. Kromě Rukou nevytvořeného obrazu ovšem existovala i Jeho zobrazení zhotovená lidmi, kteří Ho viděli a znali, o čemž máme i historické svědectví. Toto svědectví je tím cennější, že pochází od Eusebia Caesarejského, jediného ze starobylých autorů, kterého je možno považovat za ikonoborecky smýšlejícího. Nejenže potvrzuje existenci křesťanských obrazů: „Míní dokonce, že v jeho době stále existují autentické portréty Krista a apoštolů a potvrzuje, že je sám viděl.“¹⁰ A skutečně, když Eusebios popsal slavnou sochu Krista, kterou dala umístit ve městě Paneadě krvotoká žena známá z Evangelia (viz Mat 9,20–23; Mk 5,24–34; Luk 8,43–48), pokračuje: „Říkali, že tato socha ukazuje podobu Krista; zachovala se do našich dnů a my jsme ji viděli, když jsme pobývali v tomto městě. Není třeba se podivovat tomu, že pohané takovýmto způsobem zachovávají památku na dobrodiní, kterých se jim dostalo od Spasitele. Viděli jsme obrazy apoštolů Petra a Pavla i samotného Krista, které se zachovaly v barvách do naší doby. Bylo přirozené, (že je zobrazovali,) ježto staří měli zvyk uctívat je takovýmto způsobem, bez postranních myšlenek, jako zachránce podle pohanského obyčeje, který u nich existoval.“¹¹ Opakujme, že Eusebia nelze podezřívat ze zveličování, poněvadž teologický směr, k němuž patřil, zdaleka neschvaloval skutečnosti, jež popisuje.

Pokud ikona Krista (základ křesťanské obrazové tvorby) zobrazuje rysy Boha, který se stal člověkem, pak v ikoně Boží Matky máme obraz prvního člověka, který uskutečnil cíl Božího vtělení: zbožštění člověka. Pravoslavná Církev potvrzuje pokrevní spojení Boží Matky s padlým lidstvem, nesoucím následky prvotního hříchu; nevyjímá ji z Adamova potomstva. Současně však vysvětluje její mimořádné uctívání její výjimečnou důstojností jako Matky Boží, osobní dokonalostí a nejvyšším stupněm svatosti, jíž dosáhla. Jako první z celého lidského rodu dosáhla cíle, jenž je stanoven před všemi lidmi: úplného proměnění celé lidské přirozenosti. Ona jediná ze všech stvořených bytostí už překročila hranici, která odděluje čas od věčnosti, a nachází se již nyní v Království, jehož příchod očekává Církev po Druhém příchodu Kristově. „Boha neumístitelného umístivší“, „vpravdě Matka Boží“ – tak slavnostně prohlásil Čtvrtý všeobecný sněm (Efez, rok 431). Ona spolu s Kristem vládne nad osudy světa.

Proto také u nás její ikony zaujímají zvláště významné místo: v chrámu a bohoslužbě jsou umístěny vedle ikon Spasitele. Ikony Boží Matky se odlišují od ikon jiných svatých a ikon andělů rozmanitostí ikonografických typů i svým počtem a intenzitou uctívání.¹²

První ikony Boží Matky připisuje církevní Tradice svatému evangelistovi Lukášovi, který po Padesátnici napsal tři: jedna z nich náležela k typu zvanému Umilenije (Dojetí), kde je zobrazeno vzájemné laskání Boží Matky a Děťátka. Je zde zdůrazňován přirozený lidský cit: mateřská láska a něžnost. Je to obraz Matky, která se hluboce rmoutí nad strastmi, jež stojí před jejím Synem, a mlčky prožívá jejich nevyhnutelnost. Druhý obraz patří k typu nazývanému Odigitria – Ukazatelka cesty (Průvodkyně). Dítě i sama Boží Matka jsou zde obráceni přímo k divákovi. Je to přísné a majestátní zobrazení, kde je zvláště zdůrazněno Božství Dítěte Krista. Třetí ikona zřejmě zobrazovala Boží Matku bez Dítěte. Fakta o ní jsou velmi nepřehledná. S největší pravděpodobností se tato ikona podobala našim obrazům Boží Matky v Deesi, kde je Panna Marie obrácena ke Kristu s modlitbou.

V současnosti je v ruské církvi asi deset ikon připisovaných evangelistovi Lukášovi; na Athosu a na Západě jich kromě toho existuje dvacet jedna, z nichž osm je v Římě. Všechny tyto ikony ovšem nejsou připisovány evangelistovi v tom smyslu, že by byly psány jeho rukou; ani jedna z ikon, které zhotovil on sám, se nám nezachovala.¹³ Autorství svatého evangelisty Lukáše je zde třeba chápat tak, že tyto ikony jsou opisy (přesněji opisy opisů) ikon, které  zhotovil. Apoštolskou Tradici je zde třeba chápat stejně jako apoštolská pravidla nebo apoštolskou liturgii. Nemají svůj počátek u apoštolů proto, že by je sami apoštolové napsali, ale proto, že v sobě nosí apoštolský charakter a zaštiťuje je apoštolská autorita. Stejné je to i s ikonami Boží Matky zhotovenými apoštolem Lukášem.

Zprávu o tom, že evangelista Lukáš napsal ikony Boží Matky jako první, nám mimo jiné podávají texty bohoslužeb ve dny slavení svátků některých ikon Boží Matky, například Vladimirské ikony (21. května, 23. června a 26. srpna), které patří k typu Umilenije (Dojetí). Při večerní bohoslužbě, v litijní* stichiře 6. hlasu, se praví toto: První tvá ikona napsána byla zvěstovatelem evangelních tajemství a k tobě, Královno, byla přinesena, abys ji schválila (přijala). (Nad touto ikonou) ses zaradovala a udělila jí sílu zachraňovat ty, kteří tě uctívají, jsouc milostivá, našeho spasení Spolupracovnice, neboť ústy i hlasem ikony ses stala. Vždyť i tenkrát, když  jsi Boha v lůně počala, píseň jsi zapěla: Hle, od nynějška velebiti mne budou všechna pokolení. A na ni (tj. na první svou ikonu) hledíc, pronesla jsi vladařsky: S tímto obrazem (budiž) moje blahodať a moc. A my pravdivě věříme tvým slovům, Paní, že skrze tento obraz jsi s námi... Na jitřní v první písni kánonu slyšíme: Božský Lukáš, Bohem inspirovaný pisatel Evangelia Kristova, zhotoviv tvůj nejctihodnější obraz, zobrazil Stvořitele všech na rukou tvých. Jestliže druhý z těchto textů pouze ukazuje na samotnou skutečnost napsání ikony Boží Matky svatým Lukášem, pak první text kromě toho potvrzuje, že sama Boží Matka nejen schválila svou ikonu, ale také na ni přenesla svou blahodať* a moc. Církev používá tento text při bohoslužbách několika ikonám Boží Matky různých typů, všechny však mají počátek u prototypů zhotovených evangelistou Lukášem. Církev tím zdůrazňuje následnictví blahodati a moci, jež náleží všem opisům těchto ikon, neboť interpretují původní rysy Boží Matky (spolu s příslušnými symboly), které byly  evangelistou Lukášem zachyceny.

Nejstarší svědectví, které se nám dochovalo, pochází ze 6. století. Je připisováno byzantskému historikovi Theodoru Anagnostovi, který žil v první polovině 6. století (+ asi r. 530) a byl žalmistou v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti. Theodor hovoří o vypravení ikony Boží Matky, která byla napsána svatým evangelistou Lukášem, roku 450 z Jeruzaléma do Konstantinopole. Ikonu poslala císařovna Eudokie, manželka císaře Theodosia II., své sestře, svaté Pulchérii.¹⁴ V 8. století také hovoří svatý Ondřej Krétský a svatý German, patriarcha konstantinopolský (715–730), o ikoně Boží Matky Odigitrie připisované evangelistovi Lukášovi, která se nachází v Římě. Svatý German dodává, že tato ikona byla napsána již za života Boží Matky a byla poslána do Říma Theofilovi, tomu „ctihodnému Theofilovi“, o němž se hovoří v úvodu k Lukášovu Evangeliu a ke Skutkům apoštolským. Jiná tradice říká, že ikona napsaná evangelistou a požehnaná Boží Matkou byla odeslána témuž Theofilovi, ale ne do Říma, nýbrž do Antiochie.

Tak či onak, ve 4. století, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím a nebylo již třeba se obávat zneuctění svatyň, vstupuje ikona, která kdysi náležela Theofilovi a byla uchovávána v soukromém domě v Římě, v čím dál větší známost. Ze soukromého domu je ikona (nebo její opis) přenesena do chrámu a v roce 590 papež svatý Řehoř Veliký (590–604) slavnostním bohoslužebným průvodem za zpěvu modliteb přenáší uctívanou ikonu Boží Matky, „o níž se míní, že je napsána svatým Lukášem“ (quam dicunt a S. Lucas factam), do baziliky svatého Petra.

Kromě ikon napsaných evangelistou Lukášem hovoří Tradice o rukou nevytvořeném, zjeveném obrazu Boží Matky. Jeho původ je stručně objasňován v bohoslužbě Kazaňské ikoně Matky Boží (8. července a 22. října):  Božského Slova apoštolové, Kristova Evangelia velehlasní světu zvěstovatelé, kteří Boží chrám založili v přesvaté tvé jméno, Bohorodice, i k tobě, Pane, přicházejí a prosí tě v modlitbách, přijď k jeho posvěcení. Ty však, ó Boží Matko, řekla jsi: jděte v pokoji, a já s vámi tam budu. Když se (tam) odebrali, získali na stěně chrámu, Vládkyně, tvého obrazu podobu... (sedálen* 3. písně kánonu). Tradice hovoří o tom, že tito apoštolové byli Petr a Jan a že chrám postavili v Lyddě. (Svátek Lyddské ikony Boží Matky se slaví 12. března.)¹⁵ Když v 8. století svatý German, budoucí patriarcha konstantinopolský, projížděl Lyddou, rozkázal zhotovit kopii této ikony, kterou později, v době ikonoborectví, poslal do Říma. Po vítězství nad ikonoborectvím se tento obraz vrátil do Konstantinopole. Od této doby se obraz Lyddské Matky Boží nazývá také Římský (jeho svátek je slaven 26. června).

 

Zpět na rozcestník Ikony

Skok na Homepage